Anenský vrch je jednou z dominant Orlických hor nacházející se nad obcí Říčky v jižní části tohoto pohoří. Jeho historie byla až do roku 1937 spojena s kaplí sv. Anny, kterou zde v roce 1766 postavil hajný Johan Kastner z Horní Rokytnice.  V roce 1820 nechala hraběnka Johanna von Nostitz-Rieneck provést rekonstrukci této kaple. Další přestavby se kaple dočkala v roce 1856. Mecenášem byla tentokrát Ernestina von Nostitz-Rieneck, po které se vrch začal nazývat Ernestinenberg, počeštěně Arnoštka. Vedle kaple byl postaven kamenný kříž a socha sv. Marie. Někdy před rokem 1910 byla vedle kaple postavena osmimetrová vysoká dřevěná věž s úzkou vyhlídkovou plošinou, na níž se sotva směstnali čtyři lidé. Pod ní byl nouzový úkryt, který v zimě oceňovali především lyžaři.

Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se v nich pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných horských destinací jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. V červenci 2015 jsme v Orlických horách strávili týden krásné letní dovolené, kdy jsme byli ubytováni přímo v Rokytnici v krásném apartmánovém domě se zahradou. Velice se nám zde líbila kvalita a čistota domu, ochota paní majitelky, možnost opékání špekáčků na zahradě, domácí vejce a v neposlední řadě to, že jsme si sami ve sklípku čepovali trutnovské pivo Krakonoš a kofolu. Na druhý den pobytu jsme si naplánovali hřebenovou túru. Z bohaté horské nabídky jsme si vybrali část z nejznámější a nejfrekventovanější hřebenovky nazvané Jiráskova cesta.

Anenský mlýn vznikl až po roce 1840 jako pila pro zpracování dřeva, jehož bylo v okolních horách velké množství. V roce 1873 si zde bývalý vamberecký starosta Jan Stöhr zřídil sklárnu na výrobu tabulového skla, ale po krátké době byl provoz zastaven. Následně sloužil k mletí obilí, k čemuž byla i nadále využívána voda z Anenského potoka a kolo na svrchní vodu.  Po roce 1900 začal mlýn sloužit jako restaurace s pokoji pro hosty a tanečním sálem. Posledními německými majiteli byla rodina Müllerova, která se v roce 1945 musela vystěhovat. Nově mlýn začal sloužit jako podnikové rekreační zařízení pro děti. Po roce 1989 byl objet bohužel jistou dobu opuštěn. Novými majiteli se stala rodina Spurných. Došlo k rozsáhlým stavebním úpravám, kdy byly zachovány klenuté kamenné sklepy a vznikla současná stavba.

Pěchotní srub R-S 87 „Průsek“ je jednou z nejzajímavějších a nejlépe dochovaných památek československého opevnění budovaného v letech 1935–1938. Nachází se v lese nad Říčkami v Orlických horách a byl součástí strategicky důležitého úseku Říčky, který měl za úkol bránit hřeben Orlických hor před postupem německé armády. Svůj název „Průsek“ dostal podle širokého lesního průseku, který se v jeho blízkosti nacházel a který musel srub svou palbou pokrýt. Betonáž proběhla ve dnech 21.–26. června 1937. Stavbu prováděla pražská firma Dr. Ing. Karel Skorkovský. Na stavbu bylo spotřebováno $680 m^3$ vysoce kvalitního železobetonu. R-S 87 je samostatný oboustranný pěchotní srub postavený ve II. stupni odolnosti. To znamená, že jeho stěny a stropy měly odolat zásahům granátů ráže 210 mm.

Tvrz Hanička patřila do systému předválečného opevnění budovaného ve 30. letech minulého století proti tehdejšímu rozpínajícímu se Německu. Stavěna byla v letech 1936 - 38 pražskou firmou Ing. Bedřich Hlava Riegrovo nábřeží 14 Praha II. Výstavbu řídilo Ženijní skupinové velitelství X. se sídlem v Rokytnici v Orlických horách. Stavební práce byly hotovy za 22 měsíců a náklady na výstavbu dosáhly částky 28 milionů předválečných korun. Své dívčí jméno Hanička dostala podle nedaleké osady a postavena byla jižně od kóty 985 Anenský vrch asi 7 kilometrů od Rokytnice v O.h. Velitelem Haničky byl jmenován mjr. pěchoty Jaroslav Mikuláš Novák, bývalý legionář a účastník bitvy u Zborova. Plánovaná posádka byla vypočítána na 426 mužů a rota pěchoty určená k obraně okolního překážkového systému.

Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se v nich pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných horských destinací jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. V červenci 2015 jsme v Orlických horách strávili týden krásné letní dovolené, kdy jsme byli ubytováni přímo v Rokytnici v krásném apartmánovém domě se zahradou. Velice se nám zde líbila kvalita a čistota domu, ochota paní majitelky, možnost opékání špekáčků na zahradě, domácí vejce a v neposlední řadě to, že jsme si sami ve sklípku čepovali trutnovské pivo Krakonoš a kofolu. Na pátý den pobytu jsme si naplánovali seznámení se zajímavostmi Rokytnice. Ráno jsme nastartovali náš stříbrný francouzský vůz a zanedlouho jsme zaparkovali u prvního cíle, který jsme si pro tento letní den vybrali.

Nad obcí Říčky v Orlických horách se tyčí dva až pět metrů vysoké křemencové kvádry, takzvané menhiry. Nikdo neví, kdo je sem umístil, podle německého tisku tu stávaly už mezi válkami. První zmínky o vztyčených objektech se objevily v létě roku 2006 na internetu. Jedná se o uměle vztyčené křemencové kvádry 2-5 m vysoké, umístěné na vrcholu kopce nedaleko stavby domu. Tyto  kvádry pravděpodobně do krajiny umístil majitel blízkého stavení. Menhiry na stejném místě byly zřejmě dávno před jejich obnovou, údajně o tomto tvrzení svědčí záznamy v německém tisku v době mezi světovými válkami. Uskupení těchto kamenů je zmiňováno i Klubem psychotroniků a UFO, a je považováno za pseudokromlech z křemencových kvádrů. 

Pozdně barokní kostel byl vystavěn v letech 1790 – 1792 na místě dřevěné kaple z roku 1787. Kostel je jednolodní, obdélníkový s hranolovou věží v západním průčelí a dvouramennou kruchtou, závěr svatostánku tvoří pětiboký presbytář s přistavěnou sakristií. Průčelí dominuje vysunutá hranolová věž, zakončená cibulovitou bání s dvojitým křížem na vrcholu. Zařízení pochází z doby výstavby a kombinuje lidové prvky s barokním a klasicistním stylem. Křížová cesta je z 19. století. Zachoval se pouze zvon v sanktusové věžičce na konci střešního hřebenu. Kolem jednolodního kostela se dochoval přilehlý hřbitov s německými i českými náhrobky.

Tvrz Hanička patřila do systému předválečného opevnění budovaného ve 30. letech minulého století proti tehdejšímu rozpínajícímu se Německu. Stavěna byla v letech 1936 - 38 pražskou firmou Ing. Bedřich Hlava Riegrovo nábřeží 14 Praha II. Výstavbu řídilo Ženijní skupinové velitelství X. se sídlem v Rokytnici v Orlických horách. Stavební práce byly hotovy za 22 měsíců a náklady na výstavbu dosáhly částky 28 milionů předválečných korun. Své dívčí jméno Hanička dostala podle nedaleké osady a postavena byla jižně od kóty 985 Anenský vrch asi 7 kilometrů od Rokytnice v O.h. Velitelem Haničky byl jmenován mjr. pěchoty Jaroslav Mikuláš Novák, bývalý legionář a účastník bitvy u Zborova. Plánovaná posádka byla vypočítána na 426 mužů a rota pěchoty určená k obraně okolního překážkového systému.

Pěchotní srub R-S-74 se nachází nedaleko od parkoviště Hanička směrem na jihovýchod na místě zvaném "Na Holém". Vzhledem ke svému výhodnému umístění sloužil srub zároveň jako dělostřelecká pozorovatelna pro tvrz Hanička, která se od něho nachází ve vzdálenosti asi 1,5 km severním směrem. Železobetonový pevnostní objekt byl vybudován v nejsilnější III. třídě odolnosti, takže jeho strop je silný 250 cm, čelní zeď obrácená směrem k nepříteli 275 cm a ostatní týlové stěny 125 cm. Hlavní výzbroj objektu se skládala ze dvou 4cm protitankových kanonů vz. 36 spřažených s těžkým kulometem vz. 37 a ze dvou dvojčat těžkých kulometů vz. 37 ráže 7,92mm.

Soví mlýn byl vybudován až koncem 19. století na samotě u Anenského potoka, jehož voda poháněly zařízení pily. Stavba totiž nejprve zpracovávala dřevo z okolních lesů a pravděpodobně až po II. světové válce sloužila rovněž jako mlýn. O prvních majitelích Sovího mlýna se nám nepodařilo zjistit nic bližšího, každopádně v roce 1930 pilu vlastnil Václav Wenzel, který sem pro lepší výkon nechal nainstalovat Francoisovu turbínu. Pokud se po druhé světové válce na pile také mlelo, nemělo to dlouhého trvání. V padesátých letech 20. století byl provoz mlýna zastaven a komunistickým centrálním řízením zařazen do skupiny mlýnů určených k likvidaci. Následně bylo demontováno mlýnské zařízení a roubená stavba byla přestavěna k rekreačním účelům.

Současný děkanský kostel sv. Jiří nechal v letech 1769 - 1773 postavit Kryštof Gavriani. Stavitelem byl František Kermer z Hradce Králové, jenž byl žákem Kiliána Ignáce Dienzenhofera, který se stal jedním z tvůrců specifického českého baroka. Jedná se o vysoce architektonicky kvalitní pozdně barokní kostel na půdorysu protáhlého (latinského) kříže s trojboce uzavřeným presbytářem, nízkou neprosvětlenou kopulí nad křížením a s čtvercovou sakristií v ose. Presbytář je od lodi oddělen kamennou mřížkou zhotovenou patrně podle návrhu Františka Kermera. Západnímu průčelí dominují po obou stranách dvě hranolovité věže, v nichž jsou umístěny zvony. Na severní straně kostela se nachází kamenný kříž z počátku 19. století, přemístěný z náměstí.

Zámecká budova v krajinářském parku byla na západním okraji města Kostelec nad Orlicí vystavěna v letech 1829–1835 v empírovém slohu podle návrhu architekta Heinricha Kocha pro Josefa Ervína Kinského (1806–1862), čestný dvůr na západní straně byl v roce 1847 uzavřen východním křídlem podle návrhu místního stavitele Edmunda Christena. Zámek měl ve své době několik technických vymožeností, např. rozvod tekoucí vody a teplovzdušné vytápění. Zámek byl v roce 1948 postaven pod národní správu a pak znárodněn. Přes odpor orgánů památkové péče a kulturní veřejnosti byly do hlavní zámecké budovy umístěny provozy vznikajícího Výzkumného ústavu pro chov prasat, který objekt opustil v roce 1975 po výstavbě nového areálu v západním sousedství a také kvůli zhoršujícímu se stavebnímu stavu.

Kaple Navštívení Panny Marie zvaná Kunštátská kaple stojí na hřebeni Orlických hor v nadmořské výšce 1035 metrů. Šindelovou střechou krytá stavba byla zbudována na kruhovém půdorysu. Traduje se, že si kapli vystavěli v 17. století dřevařští dělníci pracující v okolních lesích. Přesné okolnosti vzniku kaple, vystavěné u jedné z obtížně schůdných stezek přes hřeben Orlických hor, se však nejspíš nikdy nedozvíme. Ona stará stezka byla původní spojnicí od Kunčiny Vsi a Zdobnice do Kunštátu (prvně zmiňovaného počátkem 17. století) a dále lesy Bystřických hor ke Kladské Bystřici. Tuto nejkratší, ale špatně průchozí a místy příkrou cestou později nahradila velkorysejší a příhodněji trasovaná cesta přes dnešní Pěticestí.

Pěticestí - tak se nazývá hojně navštěvované rozcestí turistických tras přímo na hlavním hřebeni Orlických hor v nadmořské výšce 1004 metrů. Název rozcestí však trochu mate - cest se tu setkává hned šest, z nichž jedna se po několika desítkách metrů dále dělí. Z pěti směrů sem ale můžeme dojít po značených turistických trasách: prochází tudy hřebenová Jiráskova horská cesta, ale též turistické trasy z Říček, Zdobnice a Orlického Záhoří. Pěticestí je ale také významným rozcestím cyklotras a v zimě udržovaných tras pro běžkaře. Na Pěticestí se však nesetkávají jen cesty, ale i katastry - v jednom bodě se tu střetávají hranice tří obcí: Zdobnice (katastrální úz. Velká Zdobnice), Říček a Orlického Záhoří (kat. úz. Černá Voda u Orlického Záhoří). Ostatně na některých starších mapách lokalitu nalezneme pod názvem U tří mezníků.

Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se zde pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných hor jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. Nejen z těchto důvodů jsme do sympatického pohoří na severu naší malé země zavítali již několikrát, a to dokonce v každém ročním období ! Orlické hory nám tak vždy nabídly jinou tvář, nicméně nikdy jsme z nich neodjížděli zklamáni. V lednu 2010 jsme sem přijeli znovu a na týden se ubytovali v panelákovém bytě v Nebeské Rybné, odkud jsme podnikli několik výletů na běžkách po bližším i vzdálenějším okolí a také jsme poznali několik romanticky zasněžených památek. Pátý den ráno po snídani jsme jako vždy zašli do sklepa pro běžky, umístili je na střechu auta a vyrazili do zasněžených hor za dalším dobrodružstvím.

Kaple Navštívení Panny Marie zvaná Kunštátská kaple stojí na hřebeni Orlických hor v nadmořské výšce 1035 metrů. Šindelovou střechou krytá stavba byla zbudována na kruhovém půdorysu. Traduje se, že si kapli vystavěli v 17. století dřevařští dělníci pracující v okolních lesích. Přesné okolnosti vzniku kaple, vystavěné u jedné z obtížně schůdných stezek přes hřeben Orlických hor, se však nejspíš nikdy nedozvíme. Ona stará stezka byla původní spojnicí od Kunčiny Vsi a Zdobnice do Kunštátu (prvně zmiňovaného počátkem 17. století) a dále lesy Bystřických hor ke Kladské Bystřici. Tuto nejkratší, ale špatně průchozí a místy příkrou cestou později nahradila velkorysejší a příhodněji trasovaná cesta přes dnešní Pěticestí. 

Pěticestí - tak se nazývá hojně navštěvované rozcestí turistických tras přímo na hlavním hřebeni Orlických hor v nadmořské výšce 1004 metrů. Název rozcestí však trochu mate - cest se tu setkává hned šest, z nichž jedna se po několika desítkách metrů dále dělí. Z pěti směrů sem ale můžeme dojít po značených turistických trasách: prochází tudy hřebenová Jiráskova horská cesta, ale též turistické trasy z Říček, Zdobnice a Orlického Záhoří. Pěticestí je ale také významným rozcestím cyklotras a v zimě udržovaných tras pro běžkaře. Na Pěticestí se však nesetkávají jen cesty, ale i katastry - v jednom bodě se tu střetávají hranice tří obcí: Zdobnice (katastrální úz. Velká Zdobnice), Říček a Orlického Záhoří (kat. úz. Černá Voda u Orlického Záhoří). 

Rokytnické panství vzniklo oddělením od rychnovského v roce 1487 a nejpozději v této době bylo v Rokytnici vystavěno panské sídlo, které mělo charakter tvrze. Ta se připomíná, když Sigmund Licek z Rýzmburka prodal v roce 1567 rokytnické panství Joachimovi Mauschwitzovi z Armenruh. Jeho syn Kryštof nechal tvrz po roce 1600 přestavět na renesanční zámek. Hmotným dokladem je nález renesančního kamenného ostění vstupního portálu zámku. Významnější stavební úpravy se nesly v barokním slohu. Zahájil je ve druhé polovině 17. století Otto svobodný pán z Nostitz, pro něhož (ale i pro další členy rokytnické linie Nostitzů) bylo rokytnické panství až do počátku 19. století jediným sídlem v Čechách. V době Otty bylo kromě jiného provedeno osazení barokního vstupního portálu. Rozsáhlejší úpravy zámku podnikl jeho syn Kryštof Václav z Nostic.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1318, kdy ji založili byli pánové z Rychnova. Ke vzniku samostatného rokytnického panství dochází v roce 1487 odtržením od dosavadního panství rychnovského. Roku 1567 se majitelem Rokytnice stává německý šlechtic Joachym Mauschwitz von Armenruh a v roce 1627 ji kupuje další německý šlechtic Jan Mikuláš svobodný pán z Nostic. Roku 1852 dochází k povýšení na město. V roce 1906 byla otevřena místní dráha Doudleby nad Orlicí-Vamberk-Rokytnice. Po mnichovské konferenci v září 1938 byla Rokytnice připojena k hitlerovské Třetí říši. Po skončení 2. světové války dochází v Rokytnici i v okolí k velkému úbytku obyvatelstva způsobenému odsunem německého obyvatelstva. Po roce 1989 se městečko rozvíjí jako turistické středisko a centrum východní části Orlických hor.

Horská vesnice Zdobnice byla v údolí říčky stejného názvu založena někdy okolo roku 1550. Počátkem 16. století byli do této oblasti povoláni horníci, kteří zde káceli lesy a dřevo plavili až do Kutných Hor. Kolem roku 1630 bylo ukončeno kácení lesů a horníci začali osídlovat odlesněné svahy kolem říčky Zdobnice. Z původního názvu Stobnitz, později Stiebnitz vzniká Zdobnice, která je rozdělena na Malou a Velkou. V roce 1703 se Zdobnice stává majetkem hraběte Norberta z Kolowrat. Před druhou světovou válkou žilo na dnešním katastrálním území obce 2 348 obyvatel, převážně německé národnosti. Po vysídlení počet trvale žijících obyvatel klesal. Dnes v obci žije trvale 151 obyvatel. Mezi památky patří kostel Krista Dobrého pastýře a několik menších kaplí. V obci funguje lyžařský areál.

Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se zde pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných hor jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. Nejen z těchto důvodů jsme do sympatického pohoří na severu naší malé země zavítali již několikrát, a to dokonce v každém ročním období ! Orlické hory nám tak vždy nabídly jinou tvář, nicméně nikdy jsme z nich neodjížděli zklamáni. V lednu 2010 jsme sem přijeli znovu a na týden se ubytovali v panelákovém bytě v Nebeské Rybné, odkud jsme podnikli několik výletů na běžkách po bližším i vzdálenějším okolí a také jsme poznali několik romanticky zasněžených památek. Třetí den ráno jsme po snídani odjeli do zasněžené Rokytnice v Orlických horách, kde jsme po příjezdu zaparkovali u COOP prodejny a nakoupili potraviny.

Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se zde pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných hor jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. Nejen z těchto důvodů jsme do sympatického pohoří na severu naší malé země zavítali již několikrát, a to dokonce v každém ročním období ! Orlické hory nám tak vždy nabídly jinou tvář, nicméně nikdy jsme z nich neodjížděli zklamáni. V lednu 2010 jsme sem přijeli znovu a na týden se ubytovali v panelákovém bytě v Nebeské Rybné, odkud jsme podnikli několik výletů na běžkách po bližším i vzdálenějším okolí a také jsme poznali několik romanticky zasněžených památek. Druhý den ráno po snídani jsme poprvé zašli do sklepa pro naše běžky, umístili je na střechu auta a vyrazili do zasněžených hor za dalším dobrodružstvím. Tentokrát jsme po zledovatělé silnice zamířili do malebné horské vesnice Zdobnice.

Bártova studánka se nachází na okraji Deštné v Orlických horách, konkrétně v části obce Zvané Zákoutí. Pramen poblíž parkoviště u chaty Orlice byl pro sběr vody upraven v roce 1980 a v novém tisíciletí byla studánka za finanční podpory Královéhradeckého kraje zrekonstruována. Svůj název získala podle místního usedlíka Bárty, který žil v bezprostředním sousedství pramene. Právě on místo upravil a studánku vybudoval. Šlo o jeho soukromou iniciativu, kdy chtěl zkultivovat pramen vyvěrající u cesty. Jakožto „otec“ studánky se o ni i o její okolí dlouhodobě staral, čímž se název mezi místními i turisty vžil a později se dostal i do oficiálních map a registrů. Voda vytéká z trubky a padá do kamenného žlabu, umístěném na zídce ze stejného materiálu. Voda následně odtéká potrubím pryč.

Kostel Krista Dobrého pastýře ve Zdobnici byl postaven v letech 1788 - 1789 zedníkem Josefem Schubertem z Černíkovic, snad podle návrhu od Františka Kermera. Dlouhá staletí běžely jako voda a stavba v té době prodělala několik menších oprav. Během druhé světové války sice oblast Orlických hor spadla pod vedení Německé říše, ale zdejší farář Josef Fischer ostře vystupoval proti Hitlerovi, a tak byl v roce 1941 zatčen a do konce války vězněn v koncentračním táboře Dachau. O zdobnickou farnost se staral farář Josef Teuner a později jen dojíždějící faráři. Po odsunu německého obyvatelstva v létě roku 1946 kostel začal chátrat a svému účelu několik desetiletí nesloužil. V roce 1958 byl kostel zapsán mezi kulturní památky a byla alespoň zajištěna jeho statika. 

Lyžařské středisko Zdobnice leží v Orlických horách a nabízí celkem čtyři lyžařské vleky a stejný počet sjezdovek. Na hlavní sjezdovce je pravidelně pořádáno večerní lyžování. Dostatek sněhu po celou sezónu zajišťuje výkonný systém umělého zasněžování, který pokrývá 60 % sjezdových tratí. Samozřejmostí je půjčovna, servis lyží, lyžařská škola, školka s vlastním provazovým vlekem, provazový vlek pro veřejnost, dětský koutek, občerstvení a bezplatné parkoviště přímo pod sjezdovkou. Skiareál vznikl po druhé světové válce a odsunu původních obyvatel, čímž se Zdobnice stala především rekreační obcí. V souvislosti s potřebami rekreantů začal postupně vznikat lyžařský areál, který se stále rozšiřoval o nové sjezdovky a rovněž zlepšoval služby.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1654, ale zdejší území bylo již dávno předtím osídleno skláři a lesní dělníci, kteří sem přišli někdy v 16. století. Během druhé světové války byla obec součástí Německé říše a po odsunu německého obyvatelstva zdejší opuštěné chalupy postupně zabrali malíři, spisovatelé a básníci, čímž ze Říček vznikla umělecká kolonie. V obci i jejím okolí se nachází řada roubených chalup, sloužící zejména pro potřeby rekreace. Po vybudování lyžařského centra sjezdového lyžování na svazích hory Zakletý se staly i známým lyžařským střediskem. Mezi zajímavosti obce patří barokní kostel Nejsvětější Trojice, linie lehkého a těžkého opevnění s pěchotními sruby a kruh ze vztyčených kamenů, nacházející se na louce nad obcí Říčky. Menhiry zde pravděpodobně stály už v době mezi světovými válkami.

Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se zde pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných hor jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. Nejen z těchto důvodů jsme do sympatického pohoří na severu naší malé země zavítali již několikrát, a to dokonce v každém ročním období ! Orlické hory nám tak vždy nabídly jinou tvář, nicméně nikdy jsme z nich neodjížděli zklamáni. V lednu 2010 jsme sem přijeli znovu a na týden se ubytovali v panelákovém bytě v Nebeské Rybné, odkud jsme podnikli několik výletů na běžkách po bližším i vzdálenějším okolí a také jsme poznali několik romanticky zasněžených památek. Čtvrtý den ráno po snídani jsme jako vždy zašli do sklepa pro naše běžky, umístili je na střechu auta a vyrazili do zasněžených hor za dalším dobrodružstvím.

Ski centrum Říčky je největším střediskem Orlických hor a slýchá se o něm každoročně mimo jiné v souvislosti se Skiinterkriteriem, tedy závodem, kterým si prošly hvězdy jako Šárka Strachová nebo Janica Kostelićová. Historie ski areálu Říčky v Orlických horách se začala odvíjet v roce 1933, kdy pro sjezdové lyžování vhodný terén na vrchu Zakletý objevil ústecký lyžař a atlet František Stránský. Snahu o vybudování sportovního areálu však přerušila druhá světová válka. V roce 1947 členové lyžařského oddílu z Ústí nad Orlicí zakoupili chalupu, dnešní Sokolskou chatu a o 11 let později zahájili podle návrhu Karla Jarolímka a Miroslava Tomka výstavbu střediska. Roku 1960 zahájila provoz lanovka a byl otevřen slalomový svah. O dva roky později vznikla kilometr dlouhá sjezdovka, na níž se v další sezóně jel první ročník žákovských závodů. V roce 1964 byl otevřen původní srub rozhodčích.

Obec Orlické Záhoří administrativně vznikla až roku 1951 spojením dříve samostatných osad, ale zdejší území bylo již dávno předtím osídleno skláři a dřevaři, kteří sem přišli někdy v 16. století. Nejvýznamnější dochovanou památkou je náhrobní deska významného skláře Johanna II. Friedricha na fasádě márnice. Dominantou Orlického Záhoří je pozdně barokní kostel sv. Jana Křtitele z let 1754–1763, kterému předcházel kostel dřevěný z roku 1612. Od roku 2007 je kostel sv. Jana Křtitele ve vlastnictví obce. V současnosti je využíván mimo církevní obřady ke kulturním a výstavním akcím. Je v něm umístěna stálá expozice věnovaná sklářství a významnému baroknímu malíři skla a porcelánu Ignáci Preisslerovi (1676–1741). V kostele je možné vidět i betlém v životní velikosti či celoroční tematické výstavy.