Vrchol Koruna, někdy nazývaný také Orel, je se svou nadmořskou výškou 1101 metrů druhou nejvyšší horou v Orlických horách, přesto patří mezi méně navštěvované kopce. Koruna totiž na žádné značené trase KČT. Známá Jiráskova cesta, která vede přes většinu okolních vrcholů, obchází kopec po severovýchodním úbočí a Korunu tak míjí asi o 500 metrů. Dalším důvodem, proč sem neproudí davy turistů, je patrně absence dalekosáhlých výhledů, přesto má Koruna své osobité kouzlo díky tiché atmosféře a blízkosti dalších zajímavostí. Rozprostírají se zde husté lesy, které nabízejí tiché útočiště pro relaxaci i dobrodružné výpravy. Vrcholovou partii Koruny tvoří rozsáhlá náhorní planina s rašelinnými mokřinami a betonovými bunkry předválečného opevnění.

Historie Deštného v Orlických horách se začala odvíjet před rokem 1350, kdy byla založena nová obec hluboko v lesích. Původním zaměstnáním horalů byla těžba dřeva v lese, práce na pilách, pálení popela na výrobu potaše pro sklářství, dřevěného uhlí v milířích, ve mlýnech, sklářských hutích, horském zemědělství. Zvláštní místo v hospodářském podnikání měla sklárna v Deštném, která byla založena před rokem 1595. Ve středu obce dominuje krásný barokní kostel sv. Maří Magdalény od proslulého stavitele J. A. Santiniho, postavený v letech 1723-1726. Před kostelem je sousoší p. Marie se Sv. Josefem, Jáchymem a Annou z r. 1781. Na bezlesém hřbetu nad osadou byl v letech 1737 - 41 na místě staršího postaven barokní kostel Sv. Matouše staviteli J. Haisem ze Studnice (do výše oken) a D. Morazzim z Chrudimi. Po požáru v r. 1833 byl obnoven o dva roky později, ale po druhé světové válce chátral.

Velká Deštná je s výškou 1115 metrů nejvyšší horou Orlických hor a jako taková nabízí nádherné rozhledy do českého vnitrozemí i do Polska. Ty jsou umocněny po výstupu na moderní vyhlídkovou věž. Vyhlídkových staveb bylo na Velké Deštné postupně vystavěno několik. Již na konci 19. století zde byla postavena jednoduchá dřevěná tribuna, kterou však brzy zničila vichřice. V první polovině 20. století zde posléze vyrostla triangulační věž, která zřejmě sloužila i jako rozhledna, ale i ta byla konci 70. let pro špatný stav odstraněna. Další stavbou na Velké Deštné byla čtyřmetrová dřevěná trámová vyhlídka vybudovaná náchodskými skauty v srpnu 1992.

Šerlich tvoří 1027 metrů vysoký nevýrazný vrch na hlavním hřebenu Orlických hor. Nedaleko odtud nechal KČT z Hradce Králové postavit horskouchatu. Stalo se tak v letech 1924 – 1925 podle projektu arch. B. Fuchse. Stavební materiál byl připravován u Šerlišského mlýna. Střecha byla původně kryta šindelem, což zvyšovalo její horský vzhled. Později byla nahrazena střechou plechovou, jinak zůstal vnější vzhled chaty prakticky beze změny. Veřejnosti byla chata otevřena dne 27. 9. 1925 pod patronací Aloise Jiráska, byť on samotný se vlastního otevření chaty nezúčastnil. Náklady na stavbu činily 967 000 Kč. Krátce na to byla na bývalé pruské straně, blízko hranic, postavena pěkná nová chata nazývaná Hindenburgbaude.

Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se zde pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných hor jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. Nejen z těchto důvodů jsme do sympatického pohoří na severu naší malé země zavítali již několikrát, a to dokonce v každém ročním období ! Orlické hory nám tak vždy nabídly jinou tvář, nicméně nikdy jsme z nich neodjížděli zklamáni. V lednu 2010 jsme sem přijeli znovu a na týden se ubytovali v panelákovém bytě v Nebeské Rybné, odkud jsme podnikli několik výletů na běžkách po bližším i vzdálenějším okolí a také jsme poznali několik romanticky zasněžených památek. Předposlední den této zimní dovolené jsme strávili v Deštné v Orlických horách a nejbližším okolí.

Velká Deštná je s výškou 1115 metrů nejvyšší horou Orlických hor a jako taková nabízí nádherné rozhledy do českého vnitrozemí i do Polska. Ty jsou umocněny po výstupu na moderní vyhlídkovou věž. Vyhlídkových staveb bylo na Velké Deštné postupně vystavěno několik. Již na konci 19. století zde byla postavena jednoduchá dřevěná tribuna, kterou však brzy zničila vichřice. V první polovině 20. století zde posléze vyrostla triangulační věž, která zřejmě sloužila i jako rozhledna, ale i ta byla konci 70. let pro špatný stav odstraněna. Další stavbou na Velké Deštné byla čtyřmetrová dřevěná trámová vyhlídka vybudovaná náchodskými skauty v srpnu 1992. 

Šerlich tvoří 1027 metrů vysoký nevýrazný vrch na hlavním hřebenu Orlických hor. Nedaleko odtud nechal KČT z Hradce Králové postavit horskouchatu. Stalo se tak v letech 1924 – 1925 podle projektu arch. B. Fuchse. Stavební materiál byl připravován u Šerlišského mlýna. Střecha byla původně kryta šindelem, což zvyšovalo její horský vzhled. Později byla nahrazena střechou plechovou, jinak zůstal vnější vzhled chaty prakticky beze změny. Veřejnosti byla chata otevřena dne 27. 9. 1925 pod patronací Aloise Jiráska, byť on samotný se vlastního otevření chaty nezúčastnil. Náklady na stavbu činily 967 000 Kč. Krátce na to byla na bývalé pruské straně, blízko hranic, postavena pěkná nová chata nazývaná Hindenburgbaude.

Předchůdcem dnešního svatostánku v Deštné v Orlických horách byl gotický chrám ze 14. století, který sloužil jako farní nejméně od roku 1362, kdy o něm existuje první zmínka. Další osudy starého kostela nejsou známy, existuje o něm pouze zmínka z roku 1598, kdy ještě v centru obce stával. Na jeho místě vznikl v letech 1723 – 1725 nový barokní svatostánek, jenž byl vystavěn podle projektu významného českého architekta italského původu Jana Blažeje Santiniho-Aichela na objednávku hraběte Františka Karla II. Libštejnského z Kolovrat. Jedná se jednolodní stavbu s dvěma hranolovými věžemi na západním průčelí, které byly do dnešní podoby upraveny v roce 1844. Roku 1992 byl kostel po rekonstrukci znovu vysvěcen.

Vysoká hole je se svou nadmořskou výškou 1465 metrů druhou nejvyšší horou Jeseníků, Moravy a také Českého Slezska. Je to plochý výrazný vrchol, rozsáhlý zbytek zarovnaného povrchu s minimálním převýšením. Z Vysoké hole vybíhá několik rozsoch, na severovýchodní, zvané Suť, je rozsáhlé kamenné moře. Jihovýchodní svahy spadají do ledovcového karu Velké kotliny. Vrchol i kotlina jsou součástí Národní přírodní rezervace Praděd. Zhruba 400 metrů západně od vrcholu probíhala historická zemská hranice mezi Moravou a Slezskem a také hranice panství Ditrichštejnů, Žerotínů a Řádu německých rytířů. Na památku se zde stojí barokní pískovcový hraniční kámen z roku 1681. Na tomto místě byla vybudována dřevěná bouda a turistické rozcestí.

Turistická výzva s názvem Jdi do hor každý rok nabízela různé trasy a cíle napříč Českou republikou, které její účastníci zdolávali v průběhu stanoveného období. V roce 2025 jsme se zaregistrovali do letní výzvy, v rámci které jsme si ke zdolání vybrali pětici vrcholů na východě Čech a Moravy, k nimž organizátoři přidali i jeden kopec v Polsku. Navštěvovali jsme je postupně od června do září a za odměnu jsme pak získali kovovou medaili s vyznačenými vrcholy. Mezi ně patřil Pecný v Jeseníkách, který jsme si nechali až na úplný závěr. Tento cíl představoval poměrně složitý logistický problém, protože jsme si chtěli udělat nějaký rozumný okruh. Z velkého množství možných tras jsme si nakonec vybrali asi tu nejběžnější. Šedé francouzské auto jsme nechali u autobusového nádraží v Rýmařově a nasedli na autobus, který nás odvezl na staré známé sedlo Hvězda.

Ztracené kameny patří k nejznámějším a nejvýraznějším skalním útvarům Hrubého Jeseníku. Nápadné skalisko s kamenným mořem a proudy leží v nadmořské výšce 1250 metrů na jižním úbočí vrchu Pecný při zelené turistické značce vedoucí od Jelení studánky na Skřítek. Skaliska i balvany kamenného moře jsou tvořeny devonským kvarcitem. Od výrazného vrcholového skaliska Ztracených kamenů se otevírají krásné výhledy na Hanušovickou vrchovinu s blízkým skalním hradem Rabštejn, na Nízký Jeseník na východě i Králický Sněžník a Orlické hory na severozápadě. Ke Ztraceným kamenům se váže čertovská pověst, podle níž za vznik kamenného moře může čert, jenž při závodech s místním sedlákem právě na tomto místě vysypal spoustu balvanů ze svých bot.

Pecny nebo také Pecný je se svou nadmořskou výškou 1334 metrů jedním z vrcholů hlavního hřebene Hrubého Jeseníku. Na jeho vrcholu se nachází pěkné skalisko ze světlých devonských kvarcitů, které nápadně vystupuje nad zarovnaný povrch této části hřebene Hrubého Jeseníku a díky tomu se z něj otevírají kruhové rozhledy. Za dobré viditelnosti se lze pokochat pohledem na velké množství vrcholů Hrubého Jeseníku, Králického Sněžníku, Hanušovické vrchoviny a Nízkého Jeseníku, s nápadnými vrchy Velký Roudný a Malý Roudný i na hřeben Moravskoslezských Beskyd. Pecný je součástí rozsáhlé náhorní roviny porostlé smilkovou holí, která se táhne k Břidličné hoře a Pradědu. Tato místa v blízkosti Jelení studánky byla v minulých staletích využívána pro horské pastevectví a tak dnešní turistické trasy kolem Pecného vedou po dávných stezkách pastevců. 

Historie Jelení studánky se začala odvíjet již v 18. století, kdy se na sedle mezi Jelení horou a Velkým Májem se usadil Töpper, mladý poustevník z velehradského kláštera. Stalo se tak roku 1779. Usídlil se na hřebeni, na místě tehdy zvaném Tři studánky a jednou z nich byl i bezesporu dnešní pramen. Pokud bychom je chtěli lokalizovat dnes, leží blízko rozcestníku Nad Malým kotlem. Statek se statkem však po několika měsících vyhořely a tak mnich místo opustil i se stádem ovcí a skotu. Stopy jeho marného pokusu zde ale kupodivu zůstaly dodnes. Na pravé straně pěšiny značené zelenou turistickou značkou, která míří ze sedla dolů k Františkově myslivně, spatří cvičené oko pravidelné vyvýšeniny základů někdejších staveb. 

Vysoká hole je se svou nadmořskou výškou 1465 metrů druhou nejvyšší horou Jeseníků, Moravy a také Českého Slezska. Je to plochý výrazný vrchol, rozsáhlý zbytek zarovnaného povrchu s minimálním převýšením. Z Vysoké hole vybíhá několik rozsoch, na severovýchodní, zvané Suť, je rozsáhlé kamenné moře. Jihovýchodní svahy spadají do ledovcového karu Velké kotliny. Vrchol i kotlina jsou součástí Národní přírodní rezervace Praděd. Zhruba 400 metrů západně od vrcholu probíhala historická zemská hranice mezi Moravou a Slezskem a také hranice panství Ditrichštejnů, Žerotínů a Řádu německých rytířů. Na památku se zde stojí barokní pískovcový hraniční kámen z roku 1681. Na tomto místě byla vybudována dřevěná bouda a turistické rozcestí. 

Petrovy kameny jsou třetím nejvyšším vrcholem pohoří Hrubého Jeseníku a dominují tak hlavnímu hřebenu od Pradědu k sedlu na Skřítku. Dále tvoří vedlejší vrchol Vysoké hole. Petrovy kameny byly vyhlášeny přírodní rezervací a jsou součástí Národní přírodní rezervace Praděd. Jedná se o skupinu skal z břidlic a rul. Skalní útvar je vysoký 7 metrů a jeho šířka dosahuje 25 m. Vyskytují se zde vzácné rostliny, například lišejníky a mechy a endemické keře. Z důvodů ochrany vzácné květeny nejsou skály přístupné veřejnosti. Díky velkému množství nejrůznějších pověstí jsou Petrovy kameny také jedním z nejznámějších skalních útvarů a v minulosti byly dokonce označovány jako dějiště čarodějnických sletů.

Zámek Rájec nad Svitavou byl vystavěn na vyvýšenině v bezprostřední blízkosti města a díky stavebním úpravám se zařadil k architektonickým klenotům Čech i Moravy. Předchůdci současného zámku byly ve středověku dvě tvrze. Starší stávala na jiném místě a pocházela ze 13. století, novější je v pramenech doložena ve století čtrnáctém. V následujícím období byly během válek pobořeny, ale mladší tvrz byla v druhé polovině 15. století obnovena v pozdně gotickém stylu. Kolem roku 1570 nechal nejvyšší dvorský sudí markrabství moravského Bernard Drnovský z Drnovic toto sídlo podstatně přestavět a rozšířit v renesančním duchu na čtyřkřídlý dvoupatrový zámek s pravoúhlým arkádovým nádvořím a věží nad hlavním vchodem. Kolem bylo postupně vybudováno předzámčí s hospodářskými budovami z větší části dosud zachovanými, zatímco zámek samotný byl zcela zničen požárem roku 1756.

Balcarova skála s tajemným otvorem až do 19. století budila respekt před místním obyvatelstvem. Byla opředena pověrami a pověstmi. Až v druhé polovině 19. století se stala předmětem výzkumů. Ve 20. letech 20. století začal v oblasti Balcarovy skály a okolí aktivně působit ostrovský občan, poslanec Josef Šamalík. Procházel s virgulí po povrchu a hledal cesty do předpokládaných jeskyní. 16. června 1923 pronikl do prvních podzemních prostor. Poslanec Šamalík pokračoval v průkopových pracích v Popelušce, ty však skončily nezdarem. S nástupem zimy v témž roce povšiml si roztátého sněhu v malém závrtu na vrcholu Balcarovy skály. Po postupném uvolnění ucpávky se mu podařilo proniknout do volných prostor Balcarky. Jako datum objevu uvádí 22. února 1924. V dalších měsících podnikl Šamalík objevné průstupy do dalších prostor. Postupně objevil Wilsonovy rotundy, dóm Zkázy a Fochův dóm.

Moravský kras jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť se nám líbila kombinace stavebních památek a jedinečných přírodních krás, jimiž byla tato oblast doslova nabita. V září 2009 jsme se do tohoto koutu jihomoravské krajiny vydali znovu, abychom navlékli další korálky na náš turistický řetízek a do své sbírky přidaly nové turistické známky. Z velké nabídky cílů jsme si pro tentokrát vybrali jeskyni a dva zámky, které se nacházely v okolí města Blansko. Ráno po snídani jsme nastartovali zelený korejský vůz a po klikatých silnicích, protínajících Moravský kras, jsme se vydali za naším prvním cílem. Byl jím městys Ostrov u Macochy, jehož dějiny byly na počátku existence spojeny s pány z Holštejna, ovšem návštěvu jejich hradu jsme tentokrát do svých plánů nezahrnuli.

Zámek Rájec nad Svitavou byl vystavěn na vyvýšenině v bezprostřední blízkosti města a díky stavebním úpravám se zařadil k architektonickým klenotům Čech i Moravy. Předchůdci současného zámku byly ve středověku dvě tvrze. Starší stávala na jiném místě a pocházela ze 13. století, novější je v pramenech doložena ve století čtrnáctém. V následujícím období byly během válek pobořeny, ale mladší tvrz byla v druhé polovině 15. století obnovena v pozdně gotickém stylu. Kolem roku 1570 nechal nejvyšší dvorský sudí markrabství moravského Bernard Drnovský z Drnovic toto sídlo podstatně přestavět a rozšířit v renesančním duchu na čtyřkřídlý dvoupatrový zámek s pravoúhlým arkádovým nádvořím a věží nad hlavním vchodem. Kolem bylo postupně vybudováno předzámčí s hospodářskými budovami z větší části dosud zachovanými, zatímco zámek samotný byl zcela zničen požárem roku 1756. 

Předchůdcem dnešního zámku v Blansku byla středověká tvrz, o níž první zaručená zmínka pochází až z roku 1532. Přestavbu na renesanční zámek zahájil na konci 16. století moravský zemský prokurátor Matyáš Žalkovský ze Žalkovic a dokončil ji jeho syn Jan. Od roku 1631 drželi zámek páni z Rožmitálu. Za třicetileté války byl zámek poškozen a opravili ho teprve Gellhornové, kteří ho vlastnili od roku 1694. Barokně jej přestavěli a trvale se zde usídlili. Blanenský statek však zadlužili a roku 1766 ho prodali rodu Salmů. Ti však sídlili v Rájci a blanenský zámek používali jako letní sídlo, případně byt pro přátele nebo zaměstnance železáren. V zámku bydlela v 18. a 19. století řada významných lidí. V letech 2007 a 2012 byl zámek opraven.

Rozhledna Čebínka má podobu ocelového stožáru, který byl vybudován jako anténa pro potřeby telefonního operátora na kopci Čebínka u obce Čebín. Stavba stožáru probíhala koncem roku 2002, v lednu 2003 byla kolaudována a 30. srpna 2003, u příležitosti 650. výročí založení obce Čebín, byla otevřena pro veřejnost. Provozovatelem rozhledny je obec Čebín. V roce 2021 byla rozhledna pro veřejnost z provozních důvodů do odvolání uzavřena. Přístup k rozhledně je z obce Čebín po žluté turistické značce. Dohlédnout lze až do Dukovan, nebo na Pálavu. Výhled je rovněž na vyhlídkovou věž na Zlobici u Malhostovic. Základna stožáru leží v nadmořské výšce 432 m, výška stožáru je 38 m. Na vyhlídkovou plošinu ve výšce 30 m vede 161 schodů s 10 malými odpočívadly.

Nedaleko obce Veselice stávala ve dvacátých letech 20. století dřevěná rozhledna, která sloužila jako měřící bod při mapování nové Československé republiky založené v říjnu 1918. Umožňovala návštěvníkovi vystoupat do výše 21 metrů, ale během druhé světové války zpustla a v roce 1947 musela být zbourána. Na téměř stejném místě v lokalitě Podvrší pak v roce 2001 vznikla nová vyhlídková věž, kterou vystavěla firma Eurotel. Z betonových základů od té doby vystupuje 48 metrů vysoký stožár, na jehož konci jsou umístěny anténní systémy. Kolem dokola stožáru bylo vybudováno schodiště se 168 stupni, po kterých turisté stoupají na vyhlídkový ochoz ve výšce 32 metrů. Po cestě vzhůru se nachází šest odpočívadel.

V rozmezí několika let jsme často jezdívali do Brna za nákupy, čehož jsme vždy využili k poznávání památek ve městě a také v jeho okolí. Nezřídka jsme se ještě před příjezdem do jihomoravské metropole zastavovali na různých místech a tak tomu bylo i na prvního máje roku 2011. Nevyzpytatelné květnové počasí se ráno prezentovalo pošmournou a zataženou oblohou, z níž občas vyhlédlo sluníčko a pohladilo nás po tváři, ovšem celý den nepršelo, takže jsme během krátkého výletu nezmokli. Pro tento sváteční den jsme si vybrali tři turistické cíle, za nimiž jsme se z Olomouce vydali po klikatých silnicích, protínajících Moravský kras a první zastávku jsme udělali v obci Veselice.

Zoologická zahrada Bošovice byla oficiálně založena roku 2008 manželi Škrhákovými a navazuje na chovatelskou činnost Vlastimila Škrháka, který se věnuje papouškům od konce 60. let. V současné době zde najdete papoušky ze tří kontinentů. Jedinou papouščí zoo v Evropě obývá téměř 60 druhů papoušků ve stovce prostorných voliér. Součástí areálu je i dětská zoo s morčaty, králíky, malými Ouessantskými ovcemi, kozami a klokanem rudokrkým. Součástí areálu je i jezírko s karasy zlatými a ornitologická naučná stezka. Zoologická zahrada nabízí komentované prohlídky a edukativní programy pro děti i dospělé. Pravidelně jsou pořádány akce pro veřejnost. Návštěvníci se mohou občerstvit jídlem i pitím v Café Kakadu a v letním palmovém baru v zadní části zoo.

Goticko - renesanční tvrz v obci Bošovice stávala snad již roku 1298, kdy je připomínán Petr z Bošovic, ale první spolehlivá zmínka o stavbě ze dřeva a hlíny pochází až z roku 1398, kdy byla ve vlastnictví pánů z Kunštátu. O deset let později byla opuštěná poté, co ji během válek mezi markrabaty zničili patrně přívrženci markraběte Jošta. Následně v letech 1415 - 1419 proběhla na příkaz Jimrama z Doubravice výstavba nové tvrze z kamene a cihel. V průběhu husitských válek budova změnila majitele, tehdy ji získal Jan Zajíc a nový pán nechal tvrz rozšířit. Vznikla nová věž a sousední jednoposchoďový palác o dvou světnicích nahoře v poschodí a dvou v přízemí, který se dochoval do dneších dob. Tvrz odděloval od terénu a blízkého dvorce hluboký a široký příkop, který ji obemykal ze všech stran.

Bošovice. Návštěvu téhle jihomoravské obce jsme dlouhá léta odkládali. Doufali jsme totiž, že se někdy dočkáme zpřístupnění středověké tvrze, tvořící dominantu vesnice. Roky plynuly a nic se nedělo. Lidé, kteří ji po sametové revoluci v roce 1989 získali  na základě restituce zpět, o obnovu tvrze neměli zájem a její stav zůstával nadále špatný. Na jaře 2024 jsme se rozhodli, že již déle nebudeme čekat na zázrak a tvrz si prohlédneme alespoň zvenku. V březnu 2024 jsme tedy nastartovali naše nové šedé auto a vyrazili do Bošovic. Po příjezdu do obce jsme vyjeli na návrší, na němž v letech 1566 – 1620 začal psát svou historii kostel sv. Stanislava a vzápětí jsme nad církevním areálem odložili náš šedý francouzský vůz. Potom jsme brankou vklouzli na hřbitov, abychom si jednolodní svatostánek prohlédli zblízka.

Onen všední lednový den roku 2010 vyšel dokonale. V práci jsme měli volno, doma žádné povinnosti a předpověď počasí slibovala nádherný slunečný den. A kupodivu predikce meteorologům, meteoroložkám a rosničkám vyšla skoro na jedničku ! Ráno jsme se museli rozhodnout, jestli se budeme pohybovat v nížinách bez sněhu nebo vyrazíme na hory, kde bělostná pokrývka ještě zakrývala zemský povrch. Nakonec jsme si vybrali druhou možnost. Po snídani jsme nastartovali stříbrný francouzský povoz a o několik desítek minut později jsme ho nechali odpočívat na parkovišti Hvězda, rozkládající se nad oblíbenou Karlovou Studánkou. Nachystali jsme si běžky a přesunuli se na zastávku, na kterou za chvíli přifrčel autobus. Pohodlně jsme se jím vyvezli na Ovčárnu a ocitli se tak na křižovatce hlavních turistických a běžeckých cest, spojujících nejznámější místa Jeseníků, mezi něž patřily Praděd, Petrovy kameny, Skřítek a Červenohorské sedlo.

Skřítek je název pro ploché sedlo na jižním okraji pohoří Hrubý Jeseník, přes které prochází silnice první třídy č. 11 ze Šumperka do Rýmařova. Sedlo je východiskem řady turistických a běžkařských tras, kde se nachází motorest s restaurací a velkým parkovištěm. U odbočky k motorestu se nachází plastika Skřítka sochaře Jiřího Jílka. Silnici přes sedlo Skřítek postavila již v letech 1836 - 1842 firma bratří Kleinů, kteří ji potřebovali k zásobování sobotínských železáren dřevem. V polovině 19. století tady byl vybudován zájezdní hostinec Berggeist, který se stal vítanou zastávkou pro formany a jejich koně po dosažení vrcholu stoupání. S užíváním uhlí v železárnách význam pro formany poklesl, ale zároveň začal růst význam pro počínající turistiku. Od roku 1885 nový hostinský přidal nabídku ubytování a stravování.

Navštívit místo v Jeseníkách, kde stávala Alfrédova chata, pro nás přestavovalo poměrně velký oříšek, neboť se nacházelo docela daleko od nejbližšího parkoviště. S malými dětmi bychom těžko zvládli ujit potřebnou porci kilometrů, ať už bychom se tam vydali odkudkoli. A tak běžel týden za týdnem a mezitím jsme jezdili všude možně, včetně jiných míst v Jeseníkách. Alfrédka však stále odolávala. Naděje svitla až ve chvíli, kdy jsme si všichni koupili běžky, díky nimž šlo najednou zvládnout i větší vzdálenosti v rozumném čase. V únoru 2010 jsme si tak konečně naplánovali výlet na Alfrédku. Ze tří možných tras jsme si vybrali variantu se startem u motorestu Skřítek, která měřila osm kilometrů. Stejnou porci pak představovala zpáteční cesta, která nám uběhla mnohem rychleji, ale nepředbíhejme….

Skřítek je název pro ploché sedlo na jižním okraji pohoří Hrubý Jeseník, přes které prochází silnice první třídy č. 11 ze Šumperka do Rýmařova. Sedlo je východiskem řady turistických a běžkařských tras, kde se nachází motorest s restaurací a velkým parkovištěm. U odbočky k motorestu se nachází plastika Skřítka sochaře Jiřího Jílka. Silnici přes sedlo Skřítek postavila již v letech 1836 - 1842 firma bratří Kleinů, kteří ji potřebovali k zásobování sobotínských železáren dřevem. V polovině 19. století tady byl vybudován zájezdní hostinec Berggeist, který se stal vítanou zastávkou pro formany a jejich koně po dosažení vrcholu stoupání. S užíváním uhlí v železárnách význam pro formany poklesl, ale zároveň začal růst význam pro počínající turistiku. Od roku 1885 nový hostinský přidal nabídku ubytování a stravování.