První písemná zmínka o obci pochází z roku 1318, kdy ji založili byli pánové z Rychnova. Ke vzniku samostatného rokytnického panství dochází v roce 1487 odtržením od dosavadního panství rychnovského. Roku 1567 se majitelem Rokytnice stává německý šlechtic Joachym Mauschwitz von Armenruh a v roce 1627 ji kupuje další německý šlechtic Jan Mikuláš svobodný pán z Nostic. Roku 1852 dochází k povýšení na město. V roce 1906 byla otevřena místní dráha Doudleby nad Orlicí-Vamberk-Rokytnice. Po mnichovské konferenci v září 1938 byla Rokytnice připojena k hitlerovské Třetí říši. Po skončení 2. světové války dochází v Rokytnici i v okolí k velkému úbytku obyvatelstva způsobenému odsunem německého obyvatelstva. Po roce 1989 se městečko rozvíjí jako turistické středisko a centrum východní části Orlických hor.

Horská vesnice Zdobnice byla v údolí říčky stejného názvu založena někdy okolo roku 1550. Počátkem 16. století byli do této oblasti povoláni horníci, kteří zde káceli lesy a dřevo plavili až do Kutných Hor. Kolem roku 1630 bylo ukončeno kácení lesů a horníci začali osídlovat odlesněné svahy kolem říčky Zdobnice. Z původního názvu Stobnitz, později Stiebnitz vzniká Zdobnice, která je rozdělena na Malou a Velkou. V roce 1703 se Zdobnice stává majetkem hraběte Norberta z Kolowrat. Před druhou světovou válkou žilo na dnešním katastrálním území obce 2 348 obyvatel, převážně německé národnosti. Po vysídlení počet trvale žijících obyvatel klesal. Dnes v obci žije trvale 151 obyvatel. Mezi památky patří kostel Krista Dobrého pastýře a několik menších kaplí. V obci funguje lyžařský areál.

Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se zde pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných hor jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. Nejen z těchto důvodů jsme do sympatického pohoří na severu naší malé země zavítali již několikrát, a to dokonce v každém ročním období ! Orlické hory nám tak vždy nabídly jinou tvář, nicméně nikdy jsme z nich neodjížděli zklamáni. V lednu 2010 jsme sem přijeli znovu a na týden se ubytovali v panelákovém bytě v Nebeské Rybné, odkud jsme podnikli několik výletů na běžkách po bližším i vzdálenějším okolí a také jsme poznali několik romanticky zasněžených památek. Třetí den ráno jsme po snídani odjeli do zasněžené Rokytnice v Orlických horách, kde jsme po příjezdu zaparkovali u COOP prodejny a nakoupili potraviny.

Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se zde pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných hor jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. Nejen z těchto důvodů jsme do sympatického pohoří na severu naší malé země zavítali již několikrát, a to dokonce v každém ročním období ! Orlické hory nám tak vždy nabídly jinou tvář, nicméně nikdy jsme z nich neodjížděli zklamáni. V lednu 2010 jsme sem přijeli znovu a na týden se ubytovali v panelákovém bytě v Nebeské Rybné, odkud jsme podnikli několik výletů na běžkách po bližším i vzdálenějším okolí a také jsme poznali několik romanticky zasněžených památek. Druhý den ráno po snídani jsme poprvé zašli do sklepa pro naše běžky, umístili je na střechu auta a vyrazili do zasněžených hor za dalším dobrodružstvím. Tentokrát jsme po zledovatělé silnice zamířili do malebné horské vesnice Zdobnice.

Bártova studánka se nachází na okraji Deštné v Orlických horách, konkrétně v části obce Zvané Zákoutí. Pramen poblíž parkoviště u chaty Orlice byl pro sběr vody upraven v roce 1980 a v novém tisíciletí byla studánka za finanční podpory Královéhradeckého kraje zrekonstruována. Svůj název získala podle místního usedlíka Bárty, který žil v bezprostředním sousedství pramene. Právě on místo upravil a studánku vybudoval. Šlo o jeho soukromou iniciativu, kdy chtěl zkultivovat pramen vyvěrající u cesty. Jakožto „otec“ studánky se o ni i o její okolí dlouhodobě staral, čímž se název mezi místními i turisty vžil a později se dostal i do oficiálních map a registrů. Voda vytéká z trubky a padá do kamenného žlabu, umístěném na zídce ze stejného materiálu. Voda následně odtéká potrubím pryč.

Kostel Krista Dobrého pastýře ve Zdobnici byl postaven v letech 1788 - 1789 zedníkem Josefem Schubertem z Černíkovic, snad podle návrhu od Františka Kermera. Dlouhá staletí běžely jako voda a stavba v té době prodělala několik menších oprav. Během druhé světové války sice oblast Orlických hor spadla pod vedení Německé říše, ale zdejší farář Josef Fischer ostře vystupoval proti Hitlerovi, a tak byl v roce 1941 zatčen a do konce války vězněn v koncentračním táboře Dachau. O zdobnickou farnost se staral farář Josef Teuner a později jen dojíždějící faráři. Po odsunu německého obyvatelstva v létě roku 1946 kostel začal chátrat a svému účelu několik desetiletí nesloužil. V roce 1958 byl kostel zapsán mezi kulturní památky a byla alespoň zajištěna jeho statika. 

Lyžařské středisko Zdobnice leží v Orlických horách a nabízí celkem čtyři lyžařské vleky a stejný počet sjezdovek. Na hlavní sjezdovce je pravidelně pořádáno večerní lyžování. Dostatek sněhu po celou sezónu zajišťuje výkonný systém umělého zasněžování, který pokrývá 60 % sjezdových tratí. Samozřejmostí je půjčovna, servis lyží, lyžařská škola, školka s vlastním provazovým vlekem, provazový vlek pro veřejnost, dětský koutek, občerstvení a bezplatné parkoviště přímo pod sjezdovkou. Skiareál vznikl po druhé světové válce a odsunu původních obyvatel, čímž se Zdobnice stala především rekreační obcí. V souvislosti s potřebami rekreantů začal postupně vznikat lyžařský areál, který se stále rozšiřoval o nové sjezdovky a rovněž zlepšoval služby.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1654, ale zdejší území bylo již dávno předtím osídleno skláři a lesní dělníci, kteří sem přišli někdy v 16. století. Během druhé světové války byla obec součástí Německé říše a po odsunu německého obyvatelstva zdejší opuštěné chalupy postupně zabrali malíři, spisovatelé a básníci, čímž ze Říček vznikla umělecká kolonie. V obci i jejím okolí se nachází řada roubených chalup, sloužící zejména pro potřeby rekreace. Po vybudování lyžařského centra sjezdového lyžování na svazích hory Zakletý se staly i známým lyžařským střediskem. Mezi zajímavosti obce patří barokní kostel Nejsvětější Trojice, linie lehkého a těžkého opevnění s pěchotními sruby a kruh ze vztyčených kamenů, nacházející se na louce nad obcí Říčky. Menhiry zde pravděpodobně stály už v době mezi světovými válkami.

Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se zde pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných hor jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. Nejen z těchto důvodů jsme do sympatického pohoří na severu naší malé země zavítali již několikrát, a to dokonce v každém ročním období ! Orlické hory nám tak vždy nabídly jinou tvář, nicméně nikdy jsme z nich neodjížděli zklamáni. V lednu 2010 jsme sem přijeli znovu a na týden se ubytovali v panelákovém bytě v Nebeské Rybné, odkud jsme podnikli několik výletů na běžkách po bližším i vzdálenějším okolí a také jsme poznali několik romanticky zasněžených památek. Čtvrtý den ráno po snídani jsme jako vždy zašli do sklepa pro naše běžky, umístili je na střechu auta a vyrazili do zasněžených hor za dalším dobrodružstvím.

Ski centrum Říčky je největším střediskem Orlických hor a slýchá se o něm každoročně mimo jiné v souvislosti se Skiinterkriteriem, tedy závodem, kterým si prošly hvězdy jako Šárka Strachová nebo Janica Kostelićová. Historie ski areálu Říčky v Orlických horách se začala odvíjet v roce 1933, kdy pro sjezdové lyžování vhodný terén na vrchu Zakletý objevil ústecký lyžař a atlet František Stránský. Snahu o vybudování sportovního areálu však přerušila druhá světová válka. V roce 1947 členové lyžařského oddílu z Ústí nad Orlicí zakoupili chalupu, dnešní Sokolskou chatu a o 11 let později zahájili podle návrhu Karla Jarolímka a Miroslava Tomka výstavbu střediska. Roku 1960 zahájila provoz lanovka a byl otevřen slalomový svah. O dva roky později vznikla kilometr dlouhá sjezdovka, na níž se v další sezóně jel první ročník žákovských závodů. V roce 1964 byl otevřen původní srub rozhodčích.

Obec Orlické Záhoří administrativně vznikla až roku 1951 spojením dříve samostatných osad, ale zdejší území bylo již dávno předtím osídleno skláři a dřevaři, kteří sem přišli někdy v 16. století. Nejvýznamnější dochovanou památkou je náhrobní deska významného skláře Johanna II. Friedricha na fasádě márnice. Dominantou Orlického Záhoří je pozdně barokní kostel sv. Jana Křtitele z let 1754–1763, kterému předcházel kostel dřevěný z roku 1612. Od roku 2007 je kostel sv. Jana Křtitele ve vlastnictví obce. V současnosti je využíván mimo církevní obřady ke kulturním a výstavním akcím. Je v něm umístěna stálá expozice věnovaná sklářství a významnému baroknímu malíři skla a porcelánu Ignáci Preisslerovi (1676–1741). V kostele je možné vidět i betlém v životní velikosti či celoroční tematické výstavy.

Turistická výzva s názvem Jdi do hor každý rok nabízela různé trasy a cíle napříč Českou republikou, které její účastníci zdolávali v průběhu stanoveného období. V roce 2024 jsme se zaregistrovali do letní výzvy, v rámci které jsme si ke zdolání vybrali pětici vrcholů na východě Čech a Moravy, k nimž organizátoři přidali i jeden kopec na československých hranicích. Navštěvovali jsme je postupně od června do září a za odměnu jsme pak získali kovovou medaili s vyznačenými vrcholy. Mezi ně patřila Koruna, druhý nejvyšší vrchol Orlických hor, který jsme si nechali až na úplný závěr. Přemýšleli jsme o ubytování na jednu nebo dvě noci, abychom stihli navštívit více míst, ale nakonec jsme se rozhodli pro jednodenní výlet. Ráno jsme šedým francouzským autem vyrazili z Olomouce za naším cílem a po necelých dvou hodinách jsme přijeli do Orlického Záhoří. 

Kostel sv. Jana Křtitele v Orlickém Záhoří byl vystavěn v pozdně barokním slohu v letech 1754 – 1763 na místě dřevěného, přibližně 150 let starého svatostánku. Kostel je jednolodní, obdélníkový se zaoblenými rohy a dominantní hranolovou věží v průčelí, zakončenou štíhlou jehlancovou střechou a nezbytným křížem na vrcholu. Na věži jsou ciferníkové hodiny. K hlavní věži byla přistavěna malá schodišťová věžička. Loď je členěna zaobleným rohy, vysokými okny s půlkruhovými záklenky, sakristií a boční kaplí. Presbytář je plochý se zadním vchodem a malým oknem. Zařízení kostela je barokně-klasicistní, pocházející z doby kolem roku 1770.

Vrchol Koruna, někdy nazývaný také Orel, je se svou nadmořskou výškou 1101 metrů druhou nejvyšší horou v Orlických horách, přesto patří mezi méně navštěvované kopce. Koruna totiž na žádné značené trase KČT. Známá Jiráskova cesta, která vede přes většinu okolních vrcholů, obchází kopec po severovýchodním úbočí a Korunu tak míjí asi o 500 metrů. Dalším důvodem, proč sem neproudí davy turistů, je patrně absence dalekosáhlých výhledů, přesto má Koruna své osobité kouzlo díky tiché atmosféře a blízkosti dalších zajímavostí. Rozprostírají se zde husté lesy, které nabízejí tiché útočiště pro relaxaci i dobrodružné výpravy. Vrcholovou partii Koruny tvoří rozsáhlá náhorní planina s rašelinnými mokřinami a betonovými bunkry předválečného opevnění.

Historie Deštného v Orlických horách se začala odvíjet před rokem 1350, kdy byla založena nová obec hluboko v lesích. Původním zaměstnáním horalů byla těžba dřeva v lese, práce na pilách, pálení popela na výrobu potaše pro sklářství, dřevěného uhlí v milířích, ve mlýnech, sklářských hutích, horském zemědělství. Zvláštní místo v hospodářském podnikání měla sklárna v Deštném, která byla založena před rokem 1595. Ve středu obce dominuje krásný barokní kostel sv. Maří Magdalény od proslulého stavitele J. A. Santiniho, postavený v letech 1723-1726. Před kostelem je sousoší p. Marie se Sv. Josefem, Jáchymem a Annou z r. 1781. Na bezlesém hřbetu nad osadou byl v letech 1737 - 41 na místě staršího postaven barokní kostel Sv. Matouše staviteli J. Haisem ze Studnice (do výše oken) a D. Morazzim z Chrudimi. Po požáru v r. 1833 byl obnoven o dva roky později, ale po druhé světové válce chátral.

Velká Deštná je s výškou 1115 metrů nejvyšší horou Orlických hor a jako taková nabízí nádherné rozhledy do českého vnitrozemí i do Polska. Ty jsou umocněny po výstupu na moderní vyhlídkovou věž. Vyhlídkových staveb bylo na Velké Deštné postupně vystavěno několik. Již na konci 19. století zde byla postavena jednoduchá dřevěná tribuna, kterou však brzy zničila vichřice. V první polovině 20. století zde posléze vyrostla triangulační věž, která zřejmě sloužila i jako rozhledna, ale i ta byla konci 70. let pro špatný stav odstraněna. Další stavbou na Velké Deštné byla čtyřmetrová dřevěná trámová vyhlídka vybudovaná náchodskými skauty v srpnu 1992.

Šerlich tvoří 1027 metrů vysoký nevýrazný vrch na hlavním hřebenu Orlických hor. Nedaleko odtud nechal KČT z Hradce Králové postavit horskouchatu. Stalo se tak v letech 1924 – 1925 podle projektu arch. B. Fuchse. Stavební materiál byl připravován u Šerlišského mlýna. Střecha byla původně kryta šindelem, což zvyšovalo její horský vzhled. Později byla nahrazena střechou plechovou, jinak zůstal vnější vzhled chaty prakticky beze změny. Veřejnosti byla chata otevřena dne 27. 9. 1925 pod patronací Aloise Jiráska, byť on samotný se vlastního otevření chaty nezúčastnil. Náklady na stavbu činily 967 000 Kč. Krátce na to byla na bývalé pruské straně, blízko hranic, postavena pěkná nová chata nazývaná Hindenburgbaude.

Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se zde pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných hor jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. Nejen z těchto důvodů jsme do sympatického pohoří na severu naší malé země zavítali již několikrát, a to dokonce v každém ročním období ! Orlické hory nám tak vždy nabídly jinou tvář, nicméně nikdy jsme z nich neodjížděli zklamáni. V lednu 2010 jsme sem přijeli znovu a na týden se ubytovali v panelákovém bytě v Nebeské Rybné, odkud jsme podnikli několik výletů na běžkách po bližším i vzdálenějším okolí a také jsme poznali několik romanticky zasněžených památek. Předposlední den této zimní dovolené jsme strávili v Deštné v Orlických horách a nejbližším okolí.

Velká Deštná je s výškou 1115 metrů nejvyšší horou Orlických hor a jako taková nabízí nádherné rozhledy do českého vnitrozemí i do Polska. Ty jsou umocněny po výstupu na moderní vyhlídkovou věž. Vyhlídkových staveb bylo na Velké Deštné postupně vystavěno několik. Již na konci 19. století zde byla postavena jednoduchá dřevěná tribuna, kterou však brzy zničila vichřice. V první polovině 20. století zde posléze vyrostla triangulační věž, která zřejmě sloužila i jako rozhledna, ale i ta byla konci 70. let pro špatný stav odstraněna. Další stavbou na Velké Deštné byla čtyřmetrová dřevěná trámová vyhlídka vybudovaná náchodskými skauty v srpnu 1992. 

Šerlich tvoří 1027 metrů vysoký nevýrazný vrch na hlavním hřebenu Orlických hor. Nedaleko odtud nechal KČT z Hradce Králové postavit horskouchatu. Stalo se tak v letech 1924 – 1925 podle projektu arch. B. Fuchse. Stavební materiál byl připravován u Šerlišského mlýna. Střecha byla původně kryta šindelem, což zvyšovalo její horský vzhled. Později byla nahrazena střechou plechovou, jinak zůstal vnější vzhled chaty prakticky beze změny. Veřejnosti byla chata otevřena dne 27. 9. 1925 pod patronací Aloise Jiráska, byť on samotný se vlastního otevření chaty nezúčastnil. Náklady na stavbu činily 967 000 Kč. Krátce na to byla na bývalé pruské straně, blízko hranic, postavena pěkná nová chata nazývaná Hindenburgbaude.

Předchůdcem dnešního svatostánku v Deštné v Orlických horách byl gotický chrám ze 14. století, který sloužil jako farní nejméně od roku 1362, kdy o něm existuje první zmínka. Další osudy starého kostela nejsou známy, existuje o něm pouze zmínka z roku 1598, kdy ještě v centru obce stával. Na jeho místě vznikl v letech 1723 – 1725 nový barokní svatostánek, jenž byl vystavěn podle projektu významného českého architekta italského původu Jana Blažeje Santiniho-Aichela na objednávku hraběte Františka Karla II. Libštejnského z Kolovrat. Jedná se jednolodní stavbu s dvěma hranolovými věžemi na západním průčelí, které byly do dnešní podoby upraveny v roce 1844. Roku 1992 byl kostel po rekonstrukci znovu vysvěcen.

Vysoká hole je se svou nadmořskou výškou 1465 metrů druhou nejvyšší horou Jeseníků, Moravy a také Českého Slezska. Je to plochý výrazný vrchol, rozsáhlý zbytek zarovnaného povrchu s minimálním převýšením. Z Vysoké hole vybíhá několik rozsoch, na severovýchodní, zvané Suť, je rozsáhlé kamenné moře. Jihovýchodní svahy spadají do ledovcového karu Velké kotliny. Vrchol i kotlina jsou součástí Národní přírodní rezervace Praděd. Zhruba 400 metrů západně od vrcholu probíhala historická zemská hranice mezi Moravou a Slezskem a také hranice panství Ditrichštejnů, Žerotínů a Řádu německých rytířů. Na památku se zde stojí barokní pískovcový hraniční kámen z roku 1681. Na tomto místě byla vybudována dřevěná bouda a turistické rozcestí.

Turistická výzva s názvem Jdi do hor každý rok nabízela různé trasy a cíle napříč Českou republikou, které její účastníci zdolávali v průběhu stanoveného období. V roce 2025 jsme se zaregistrovali do letní výzvy, v rámci které jsme si ke zdolání vybrali pětici vrcholů na východě Čech a Moravy, k nimž organizátoři přidali i jeden kopec v Polsku. Navštěvovali jsme je postupně od června do září a za odměnu jsme pak získali kovovou medaili s vyznačenými vrcholy. Mezi ně patřil Pecný v Jeseníkách, který jsme si nechali až na úplný závěr. Tento cíl představoval poměrně složitý logistický problém, protože jsme si chtěli udělat nějaký rozumný okruh. Z velkého množství možných tras jsme si nakonec vybrali asi tu nejběžnější. Šedé francouzské auto jsme nechali u autobusového nádraží v Rýmařově a nasedli na autobus, který nás odvezl na staré známé sedlo Hvězda.

Ztracené kameny patří k nejznámějším a nejvýraznějším skalním útvarům Hrubého Jeseníku. Nápadné skalisko s kamenným mořem a proudy leží v nadmořské výšce 1250 metrů na jižním úbočí vrchu Pecný při zelené turistické značce vedoucí od Jelení studánky na Skřítek. Skaliska i balvany kamenného moře jsou tvořeny devonským kvarcitem. Od výrazného vrcholového skaliska Ztracených kamenů se otevírají krásné výhledy na Hanušovickou vrchovinu s blízkým skalním hradem Rabštejn, na Nízký Jeseník na východě i Králický Sněžník a Orlické hory na severozápadě. Ke Ztraceným kamenům se váže čertovská pověst, podle níž za vznik kamenného moře může čert, jenž při závodech s místním sedlákem právě na tomto místě vysypal spoustu balvanů ze svých bot.

Pecny nebo také Pecný je se svou nadmořskou výškou 1334 metrů jedním z vrcholů hlavního hřebene Hrubého Jeseníku. Na jeho vrcholu se nachází pěkné skalisko ze světlých devonských kvarcitů, které nápadně vystupuje nad zarovnaný povrch této části hřebene Hrubého Jeseníku a díky tomu se z něj otevírají kruhové rozhledy. Za dobré viditelnosti se lze pokochat pohledem na velké množství vrcholů Hrubého Jeseníku, Králického Sněžníku, Hanušovické vrchoviny a Nízkého Jeseníku, s nápadnými vrchy Velký Roudný a Malý Roudný i na hřeben Moravskoslezských Beskyd. Pecný je součástí rozsáhlé náhorní roviny porostlé smilkovou holí, která se táhne k Břidličné hoře a Pradědu. Tato místa v blízkosti Jelení studánky byla v minulých staletích využívána pro horské pastevectví a tak dnešní turistické trasy kolem Pecného vedou po dávných stezkách pastevců. 

Historie Jelení studánky se začala odvíjet již v 18. století, kdy se na sedle mezi Jelení horou a Velkým Májem se usadil Töpper, mladý poustevník z velehradského kláštera. Stalo se tak roku 1779. Usídlil se na hřebeni, na místě tehdy zvaném Tři studánky a jednou z nich byl i bezesporu dnešní pramen. Pokud bychom je chtěli lokalizovat dnes, leží blízko rozcestníku Nad Malým kotlem. Statek se statkem však po několika měsících vyhořely a tak mnich místo opustil i se stádem ovcí a skotu. Stopy jeho marného pokusu zde ale kupodivu zůstaly dodnes. Na pravé straně pěšiny značené zelenou turistickou značkou, která míří ze sedla dolů k Františkově myslivně, spatří cvičené oko pravidelné vyvýšeniny základů někdejších staveb. 

Vysoká hole je se svou nadmořskou výškou 1465 metrů druhou nejvyšší horou Jeseníků, Moravy a také Českého Slezska. Je to plochý výrazný vrchol, rozsáhlý zbytek zarovnaného povrchu s minimálním převýšením. Z Vysoké hole vybíhá několik rozsoch, na severovýchodní, zvané Suť, je rozsáhlé kamenné moře. Jihovýchodní svahy spadají do ledovcového karu Velké kotliny. Vrchol i kotlina jsou součástí Národní přírodní rezervace Praděd. Zhruba 400 metrů západně od vrcholu probíhala historická zemská hranice mezi Moravou a Slezskem a také hranice panství Ditrichštejnů, Žerotínů a Řádu německých rytířů. Na památku se zde stojí barokní pískovcový hraniční kámen z roku 1681. Na tomto místě byla vybudována dřevěná bouda a turistické rozcestí. 

Petrovy kameny jsou třetím nejvyšším vrcholem pohoří Hrubého Jeseníku a dominují tak hlavnímu hřebenu od Pradědu k sedlu na Skřítku. Dále tvoří vedlejší vrchol Vysoké hole. Petrovy kameny byly vyhlášeny přírodní rezervací a jsou součástí Národní přírodní rezervace Praděd. Jedná se o skupinu skal z břidlic a rul. Skalní útvar je vysoký 7 metrů a jeho šířka dosahuje 25 m. Vyskytují se zde vzácné rostliny, například lišejníky a mechy a endemické keře. Z důvodů ochrany vzácné květeny nejsou skály přístupné veřejnosti. Díky velkému množství nejrůznějších pověstí jsou Petrovy kameny také jedním z nejznámějších skalních útvarů a v minulosti byly dokonce označovány jako dějiště čarodějnických sletů.

Zámek Rájec nad Svitavou byl vystavěn na vyvýšenině v bezprostřední blízkosti města a díky stavebním úpravám se zařadil k architektonickým klenotům Čech i Moravy. Předchůdci současného zámku byly ve středověku dvě tvrze. Starší stávala na jiném místě a pocházela ze 13. století, novější je v pramenech doložena ve století čtrnáctém. V následujícím období byly během válek pobořeny, ale mladší tvrz byla v druhé polovině 15. století obnovena v pozdně gotickém stylu. Kolem roku 1570 nechal nejvyšší dvorský sudí markrabství moravského Bernard Drnovský z Drnovic toto sídlo podstatně přestavět a rozšířit v renesančním duchu na čtyřkřídlý dvoupatrový zámek s pravoúhlým arkádovým nádvořím a věží nad hlavním vchodem. Kolem bylo postupně vybudováno předzámčí s hospodářskými budovami z větší části dosud zachovanými, zatímco zámek samotný byl zcela zničen požárem roku 1756.

Balcarova skála s tajemným otvorem až do 19. století budila respekt před místním obyvatelstvem. Byla opředena pověrami a pověstmi. Až v druhé polovině 19. století se stala předmětem výzkumů. Ve 20. letech 20. století začal v oblasti Balcarovy skály a okolí aktivně působit ostrovský občan, poslanec Josef Šamalík. Procházel s virgulí po povrchu a hledal cesty do předpokládaných jeskyní. 16. června 1923 pronikl do prvních podzemních prostor. Poslanec Šamalík pokračoval v průkopových pracích v Popelušce, ty však skončily nezdarem. S nástupem zimy v témž roce povšiml si roztátého sněhu v malém závrtu na vrcholu Balcarovy skály. Po postupném uvolnění ucpávky se mu podařilo proniknout do volných prostor Balcarky. Jako datum objevu uvádí 22. února 1924. V dalších měsících podnikl Šamalík objevné průstupy do dalších prostor. Postupně objevil Wilsonovy rotundy, dóm Zkázy a Fochův dóm.