První zmínka o hradním sídle na místě dnešního zámku je z roku 981 a je zapsána v Kosmově kronice. V té době ležela Litomyšl na historické obchodní Trstenické stezce, kterou hrad střežil. Okolo roku 1145 pozval olomoucký biskup Jindřich Zdík do Litomyšle nový řád premonstrátů, díky jejichž novému klášteru získalo zámecké návrší jméno Olivetská hora. Klášter se postupně stal ekonomickým i kulturním centrem a okolo kláštera či na úpatí Olivetské hory se rozrůstalo nové městské sídlo. V roce 1259 získala Litomyšl od krále Přemysla Otakara II. městská práva a v roce 1344 zde císař Karel IV. založil nové biskupství, druhé nejstarší po pražském. K jeho založení využil částečně i klášter premonstrátů. Biskupství spravovalo Litomyšl až do roku 1425, kdy je vyplenili husiti. 

Mezi nejvýznamnější památky Velké Bystřice patří areál zámku, tvořený jednak budovou zámku s přístavbami objektů bývalé sladovny pivovaru a jednak zámeckým parkem. Dnešní renesančně-barokní podoba vznikala postupnými přestavbami zámku, který zde byl vybudován na sklonku 16. století přestavbou původní tvrze. Bystřická tvrz se prvně připomíná roku 1381, kdy ji spolu s dalším majetkem kupuje výše zmíněný Václav z Doloplaz a dává tak základ vlastnické celistvosti panství. Malý renesanční zámek postupem času nestačil potřebám vlastníků, a proto došlo na sklonku 17. století a v 1. polovině 18. století k jeho postupnému rozšiřování o barokní přístavby. 

Starý zámek vznikl přestavbou starší tvrze, o níž existuje první zmínka roku 1629, kdy Anna Kateřina rozená Hrzánová z Harasova prodala celé potštejnské panství, k němuž patřil i Kostelec, Kašparovi z Grambu. Dochované sklepní prostory však naznačují, že tvrz vznikla o něco dříve, pravděpodobně nedlouho před rokem 1620. Po smrti Kašparova syna Kamila připadl Kostelec jezuitské koleji u sv. Klimenta v Praze, manžel Kašparovy dcery Františky Václav Záruba z Hustířan se ale rozhodl uplatnit dědické právo své ženy. Soudní spor o Kostelecké panství vyhrál a roku 1667 ho koupil. V roce 1668 byla tvrz vážně poškozena požárem a poté znovu postavena. K dalšímu vyhoření došlo roku 1777, následné přestavby ve stylu pozdního baroka se ujal architekt František Kermer. Tato podoba zůstala Starému zámku dodnes. 

Zámecká budova v krajinářském parku byla na západním okraji města Kostelec nad Orlicí vystavěna v letech 1829–1835 v empírovém slohu podle návrhu architekta Heinricha Kocha pro Josefa Ervína Kinského (1806–1862), čestný dvůr na západní straně byl v roce 1847 uzavřen východním křídlem podle návrhu místního stavitele Edmunda Christena. Zámek měl ve své době několik technických vymožeností, např. rozvod tekoucí vody a teplovzdušné vytápění. Zámek byl v roce 1948 postaven pod národní správu a pak znárodněn. Přes odpor orgánů památkové péče a kulturní veřejnosti byly do hlavní zámecké budovy umístěny provozy vznikajícího Výzkumného ústavu pro chov prasat, který objekt opustil v roce 1975 po výstavbě nového areálu v západním sousedství a také kvůli zhoršujícímu se stavebnímu stavu.

Rokytnické panství vzniklo oddělením od rychnovského v roce 1487 a nejpozději v této době bylo v Rokytnici vystavěno panské sídlo, které mělo charakter tvrze. Ta se připomíná, když Sigmund Licek z Rýzmburka prodal v roce 1567 rokytnické panství Joachimovi Mauschwitzovi z Armenruh. Jeho syn Kryštof nechal tvrz po roce 1600 přestavět na renesanční zámek. Hmotným dokladem je nález renesančního kamenného ostění vstupního portálu zámku. Významnější stavební úpravy se nesly v barokním slohu. Zahájil je ve druhé polovině 17. století Otto svobodný pán z Nostitz, pro něhož (ale i pro další členy rokytnické linie Nostitzů) bylo rokytnické panství až do počátku 19. století jediným sídlem v Čechách. V době Otty bylo kromě jiného provedeno osazení barokního vstupního portálu. Rozsáhlejší úpravy zámku podnikl jeho syn Kryštof Václav z Nostic.

Zámek Rájec nad Svitavou byl vystavěn na vyvýšenině v bezprostřední blízkosti města a díky stavebním úpravám se zařadil k architektonickým klenotům Čech i Moravy. Předchůdci současného zámku byly ve středověku dvě tvrze. Starší stávala na jiném místě a pocházela ze 13. století, novější je v pramenech doložena ve století čtrnáctém. V následujícím období byly během válek pobořeny, ale mladší tvrz byla v druhé polovině 15. století obnovena v pozdně gotickém stylu. Kolem roku 1570 nechal nejvyšší dvorský sudí markrabství moravského Bernard Drnovský z Drnovic toto sídlo podstatně přestavět a rozšířit v renesančním duchu na čtyřkřídlý dvoupatrový zámek s pravoúhlým arkádovým nádvořím a věží nad hlavním vchodem. Kolem bylo postupně vybudováno předzámčí s hospodářskými budovami z větší části dosud zachovanými, zatímco zámek samotný byl zcela zničen požárem roku 1756. 

Zámek Bučovice má velmi bohatou historii, která sahá až do druhé poloviny 16. století. V roce 1567 se ujal stavby zámku Jan Šembera z Boskovic, významný moravský šlechtic, jehož rod patřil mezi nejmocnější a nejbohatší na Moravě. Jan Šembera byl znám svou vášní pro moderní architekturu a kulturu, a proto se rozhodl vystavět sídlo, které by reflektovalo tehdejší renesanční ideály – zámek měl být nejen rezidencí, ale také místem, které bude reprezentovat bohatství a prestiž jeho rodu. Inspiraci čerpal především z Itálie, kde renesance vzkvétala, a povolal na stavbu italské architekty a umělce. Stavba zámku byla dokončena kolem roku 1585 a výsledek byl ohromující. Zámek Bučovice se stal jedním z nejvýznamnějších renesančních sídel na Moravě, a to nejen díky své pokrokové architektuře, ale také díky bohatě zdobeným interiérům. 

Zámek v obci Čechyně byl postaven v klasicistickém slohu v osmdesátých letech 18. století augustiniánským klášterem v Brně, jemuž vesnice v té době patřila. Objekt, původně s č. p. 1, sloužil jako letní sídlo a lovecký zámek až do druhé poloviny 19. století. Následně v něm vznikly byty, určené k nájemnímu bydlení. Budova prošla několika úpravami, při nichž byla propojena se zadní budovou dvora a částečně ztratila i svůj původní vzhled. Celý areál ze všech stran obtékal potok, což se změnilo v polovině 20. století, kdy byl zasypán náhon Klevetova mlýna. V následujících desetiletích byly prováděny jen nutné opravy a zámek značně zchátral. Dnes je objekt s č. p. 47 ve vlastnictví firmy a slouží ke zpracování dřeva.

Předchůdcem ctěnického zámku byla gotická tvrz, která byla chráněna bažinatými loukami a příkopem vytesaným ve skále. První zmínka o ní pochází z roku 1372, kdy ji koupil pražský měšťan Jan Zeiselmeister. Od roku 1502 vlastnil Ctěnice Václav Hrzán z Harasova a v držení jeho rodu pak byly až do roku 1572. Nejdříve statek roku 1520 zdědil jeho syn Adam a v roce 1544 pak Adamův syn Mikuláš, který dal zřejmě kolem roku 1550 přestavět starou tvrz na renesanční zámek zřízením dalších traktů při hradební zdi s arkádami do nádvoří a úpravou vstupní věže. Z této přestavby se dodnes dochoval hospodářský dvůr se sýpkou a pozdně barokní stodoly. Když pak před rokem 1565 Mikuláš Hrzán z Harasova zemřel, stal se poručníkem jeho nezletilých sirotků již zmíněný bratr Václav, který sirotčí majetek spravoval zřejmě velmi nedbale. Po dosažení zletilosti musel Adamův syn Adam ves se zámkem nabídnout k prodeji.

Dominantou původní obce Chvaly na současném území Horních Počernic v Praze je již po staletí Chvalský zámek. První zmínky o malém opevněném feudálním sídle – Chvalské tvrzi – pocházejí ze začátku 15. století. Po dvě staletí měnila tvrz často majitele až do roku 1652, kdy byl ve značně zpustlém stavu postoupen jezuitské koleji u sv. Klimenta. V tomto období byla někdejší tvrz stavebně upravena do podoby renesančního zámku, který se s řadou architektonických detailů uchoval dodnes. Pamětní kniha obce Chvaly uvádí, že tvrz v roce 1734 vyhořela, patrně byla poškozena také kaple sv. Anny, v letech 1793 – 1794 přebudovaná na kostel sv. Ludmily. Po zrušení jezuitského řádu přešel zámek pod správu zemského studijního fondu. Po roce 1918 byl spravován ministerstvem orby, později zemědělství.