U slovenské obce Lubina byl na kopci Roh postaven monumentální památník SNP a slavnostně otevřen v roce 1969. Pro výstavbu byl vybrán borovicemi zalesněný vrchol pohoří Bílých Karpat, tyčící se nad malebnou kopaničářskou obcí Lubina v okrese Nové Město nad Váhem. Je věnován Slovenskému národnímu povstání a stal se i místem posledního odpočinku 45 sovětských a československých partyzánů, kteří padli během bojů v regionu pod Velkou Javořinou. Areál památníku tvoří socha bojovníka a dále 14 kamenných kvádrů s vytesanými jmény měst a osad, které se v Podjavorinském regionu zapojily do odboje proti fašismu. Kvádry jsou mezi sochou bojovníka a reliéfem partyzánů uloženy po sedmi kusech na obou stranách a nesou názvy obcí Bzince pod Javořinou, Brezová pod Bradlem, Cetuna, Krajně, Kopcovy, Hlavina, Lubina, Moravské Lískové, Myjava, Narcie, Pořadí, Pustá ves, Spaní a Stará Turá. 

Památník umučených a padlých v Cetuně připomíná události z 27. února 1945, kdy při boji partyzánského oddílu Hurban pod vedením Miloše Uhra s nacistickou protipartyzánskou jednotkou Edelweiss, zahynulo 16 partyzánů, včetně velitele Uhra a jeho pravé ruky Antona Jakubíka. Okupanti se přesouvali od Moravského Lieskového směrem do Cetuny. Jejich úkolem bylo stopovat odbojáře a pod záminkou strachu o terorizování místních obyvatel v Cetuni, vylákat partyzánské skupiny z hor do osady a nastražit past. Partyzáni byli unavení po probdělé a chladné noci, přesto se ráno vydali blíže k cetunským chalupám, zatímco nepřátelé  už byli strategicky schovaní v usedlostech.

Hrad Beckov je jedna z nejkrásnějších a nejvýraznějších zřícenin na Slovensku, tvořící dominantu středního Pováží. Vypíná se na 60 metrů vysoké vápencové skále nad městečkem Beckov a výzkumem bylo dokázáno, že byla využita již na přelomu letopočtu. Intenzivní osídlení hradního bradla lze datovat do 9. století, kdy zde vzniklo velkomoravské hradiště. To lze snad ztotožnit z hradem „Blundus“ v tzv. Anonymově kronice. Tato kronika zmiňuje osídlení hradu již před příchodem starých Maďarů do Karpatské kotliny. Právě Maďaři hrad obsadili a pojmenovali názvem Bolondóc. Významnost hradu se projevila i na zdejším umístění sídla pohraniční župy. Významný růst důležitosti hradu vyvrcholil ve 12. století, kdy zde byl vystavěn kamenný hrad. Do té doby se dá mluvit pouze o lehčím opevnění. 

Františkánský klášter s raně barokním kostelem sv. Josefa Pěstouna byl postaven v letech 1690–1692 poté, co na stavby věnoval pozemek hrabě Valentin Balassa a započal stavbu. Po jeho smrti převzal tento úkol František Nádasdy, za něhož byla postavena první část (základy a zdivo "do výšky člověka"). Ve stavbě pokračoval nitranský biskup Jakub Haško do roku 1690. Konvent dokončil až beckovský farář Jan Páčai v roce 1696, vysvěcený byl roku 1701 nitranským biskupem Ladislavem Matiašovským. O několik let později byl klášter poškozen vojsky Štefana Rákócziho a čtyřikrát vyhořel. Obnovený byl v letech 1761–1762. Františkáni působili v obci po dlouhou dobu v letech 1690–1950, v klášteře byl noviciát řádu a teologická škola. Mniši se zasloužili o rozvoj vzdělanosti obyvatel.

Turisté do obce Beckov zavítají hlavně kvůli krásné zřícenině hradu, tyčící se nad řekou Váh, který je zdaleka viditelný ze širokého okolí. Možná se ale málo ví, že se přímo u hradu nachází jeden z nejmalebnějších židovských hřbitovů na Slovensku, rozdělený na dvě části. Starší část hřbitova se rozprostírá na východní straně hradního svahu, na němž se dochovalo asi 80 náhrobků. Historie tohoto hřbitova sahá až do roku 1683, kdy do obce Beckov přišli první židé. V tomto roce byl totiž kuruckými vojsky Imricha Thökölyho zničen Uherský Brod, přičemž bylo zabito 200 Židů. V roce 1689 hrabě Pongrácz povolil židům obchodovat, postavit si modlitebnu a zřídit hřbitov.

Kaple sv. Jána Nepomuckého v Beckove, známá taktéž pod názvem Svätý Janko, byla postavena na místě zbořené Horní brány. Její trojúhelníkový půdorys kopíruje místo křižovatky tří cest. Kaple má podobu otevřených půlkruhových arkád, zaklenutých plackou pod nimiž se nachází polychromovaná socha sv. Jana Nepomuckého v životní velikosti. Kapli nechal postavit baron Joann de Révay v polovině 18. století a tak již téměř 300 let tvoří orientační bod v obci, kde se lidé zastavují nejen proto, že se u ní nachází zastávka autobusu. S cestováním souvisí i sv. Jan Nepomucký, který se stal patronem poutníků, šťastného návratu a byl ochráncem cestovatelů po souši i na vodě. A právě proto zde byla pěkná kaplička postavena….

Středověký farní kostel sv. Štefana Kráľa byl postaven v období 1400 - 1410 na místě přibližně 100 let starého kostela, ale poprvé je zmiňován až roku 1424. Okolo roku 1654 byl kostel opraven, přičemž z této doby pochází renesanční valená klenba kostela, spočívající na mohutných pilířích. Věž byla přistavěna roku 1770 na středověkých základech starší kolegyně a její štíhlá jehlancovitá střecha je zakončená makovicí s křížem, která pochází z období přelomu 19. a 20. století. Ve věži kostela jsou dva zvony z roku 1930. Zařízení kostela je převážně barokní. Kolem kostela se dříve rozkládal hřbitov z 18. století, který byl později zrušen. 

Kaple sv. Jana Nepomuckého byla na okraji obce Čachtice postavena v roce 1801. Generální oprava proběhla za přispění obce a zdejších obyvatel v roce 2014. Pár metrů od kaple stojí památník obětí z řad místních občanů, kteří padli během první světové války v letech 1914 – 1918. Autorem památníku je akademický sochař Pavel Bán a zhotovila ho firma Komenský z Bratislavy. A o kousek dál se nachází typická Lurdská jeskyně se sochou Panny Marie. Nechal ji z vděčnosti za záchranu vlastního života postavit baron a čachtický kněz František Horecký. Během projížďky kočárem se pod ním prolomil dřevěný most a i s povozem spadl do vod říčky Dudváh. 

Přírodní památka Haluzická tiesňava (česky "soutěska") se nachází jihovýchodně od obce Haluzice, v okrese Nové Mesto nad Váhom na západním Slovensku. Soutěska vznikla agresivní erozivní činností Haluzického potoka, který se v první fázi zařízl do dolomitů a následně do spodnější vrstvy hlinitých břidlic. Kaňon má v současnosti délku asi 1 km, hloubku 50 m a šířku 200 m. Na první pohled působí neškodně, ale ve skutečnosti se zvětšuje velmi rychle. Prohlubování se dnes téměř podařilo zastavit zpomalením toku potoka pomocí hrází, ale do šířky stále a viditelně roste. Ohrožuje tak zříceninu kostelíka Všech svatých z 13. století stojící na okraji soutěsky. Část zdi se již sesunula do rokle.

Kostel Všech svatých byl zřejmě postaven v první polovině 13. století, asi někdy kolem roku 1240. Prvně je zmiňován v roce 1299. V tomto období byl dobyt vojsky Matúše Čáka Trenčanského. V 16. století byla prodloužena loď a přistavěna sakristie. Kolem kostela byla postavena obranná zeď se střílnami a věží. Opevněné kostely nebyly v tomto období nijak výjimečné. Pokud nebyl v blízkosti hrad, sloužily jako obranné místo. Často byly jedinou pevnou stavbou v širokém okolí a plnily i funkci ochrannou v době přírodních pohrom. Po přestavbě sloužil v letech 1540 – 1620 ke mším protestantské víry. Katolíkům se kostel vrátil roku 1708, kdy sloužil i jako farní. V obci byla také fara, která zde fungovala až do roku 1778, kdy byla přestěhována do nedaleké obce Bošáca.

Mlýn byl postaven v roce 1873, jako klasický mlýn holandského typu, s větrným kolem o čtyřech lopatách a otočnou střechou. V roce 1882 byl mlýn postižen větrnou smrští. Celá střešní konstrukce mlýna s hřídelem, převody i s částí kamenného zdiva byla vyrvána a smetena do sousedního žlebu. Mlynář Cyril Wágner se rozhodl pro modernizaci mlýna a nainstaloval místo klasického větrného kola tzv. Halladayovu turbínu, nazvanou podle svého vynálezce, konstruktéra, amerického farmáře Daniela Halladaye. Kolo turbíny je tvořeno věncem stavitelných žaluzií neboli lopatek, ovladatelných táhly, umožňujícími vhodný náklon ve směru větru i automaticky. Kolo udržovalo ve správném směru dvojité kormidlo. Použitím tohoto vynálezu semlel mlýn až dvojnásobek obilí. 

Na Liliové hoře v obci Luleč stával první kostel již v roce 1406, kdy je zmiňován společně s přilehlým hradem. V roce 1672 měl tři oltáře, dvanáct obrazů a tři zvony. V roce 1719 byly do kostela nainstalovány první varhany, ale protože byl v zimě špatně přístupný, vznikl v letech 1739 - 1741 přímo v Lulči menší chrám sv. Isidora, nazývaný jako zimní, protože se v něm sloužily mše pouze v zimě. V roce 1751 byla zahájena stavba nového kostela také na Liliové hoře na náklady lulečského faráře Martina Dvořanského, který na stavbu věnoval veškerý zděděný majetek. Původní gotická stavba byla částečně zbořena a na jejím místě v letech 1751 - 1753 vznikl dnešní pozdně barokní chrám sv. Martina. 

Na místě současného kostela sv. Isidora původně stávala gotická kaple sv. Gottharda z roku 1418, která později zpustla. Již v roce 1670 byla snaha jezuitů vybudovat přímo v Lulči kostel, která ale byla neúspěšná z důvodu nedostatku financí. Ve druhé polovině 17. století byla obnovena alespoň kaple a došlo ke změně patrocinia. V letech 1739 - 1741 došlo k rozšiřující přestavbě v barokním slohu. Dokončovací stavební práce ale pokračovaly ještě několik let. Práce na výzdobě byly zadány J. J. Schaubergerovi, který měl vyhotovit tři zděné oltáře, a J. J. Etgensovi, který měl namalovat oltářní obrazy a stropní fresku. K přestavbě velmi přispěl tehdejší farář Jakub Hlávka a následující Franz von Tannenberg. Na sochařské výzdobě se podílel Jan Jiří Schauberger a Ondřej Zahner. 

Studánka Pod Libuší v jihomoravské vesnici Luleč byla vybudována v rámci sítě pozorovacích objektů státní hydrologické sítě, rozesetých po celé České republice. O studánku se tak v současnosti stará Český hydrometeorologický ústav, který tímto způsobem sleduje vydatnost, jakost, teplotu a úroveň hladiny spodní vody. Samotný pramen však byl známý už dříve a pouze byl státní organizací upraven. Podle pověsti se tudy z posvátného Velehradu vracela domů kněžna Libuše a v Lulči se zastavila, aby z lesního pramene napojila koně své družiny. Voda pramení ze svahu pod hospůdkou Pohoda do kamenné nádrže, přikryté dřevěnou stříškou a odtéká pryč travnatým pozemkem. 

Předchůdcem dnešního kostela sv. Máří Magdalény v Rousínově byla kaple stejného zasvěcení, vybudovaná patrně na začátku 15. století. Roku 1511 totiž olomoucký vikář Řehoř z Levenberku potvrdil Jana Hadela za rektora zmíněné kaple. Kolem ní byl malý hřbitov a ve věži byl zavěšen zvon zvaný "Prostřední" s datem "1581". Třicetiletá válka zpustošila mnoho měst a Rousínov nebyl výjimkou. Dosavadní kaple byla zpustlá a nevyhovovala, potřebám věřících, takže biskupská konzistoř nedělala problémy s povolením výstavby nového kostela, k čemuž došlo roku 1699. Prokazatelně ho navrhl a zbudoval italský barokní architekt Domenico Martinelli. Stavbu vedl Georg Johann Bitterpfeil, který řídil stavební práce na kounických panstvích. Výstavbu podporoval Dominik Ondřej Kounic. 

Kostel sv. Filipa a Jakuba v Královopolských Vážanech, místní části Rousínova, byl částečně vystavěn v letech 1763 – 1768, aby nahradil starší svatostánek, který vyhořel roku 1692. Ve zmíněném roce 1768 však byl dostavěn pouze po římsu a dokončen byl až o 18 let později, kdy došlo také k jeho vysvěcení. Stalo se tak patrně z finančních důvodů, kvůli nimž svatostánek nezískal vlastní věž. Teprve až v roce 1828 byla na přilehlém kostelním hřbitově vystavěna samostatná kamenná zvonice čtvercového půdorysu s obdélnou přístavbou dosahující až nad úroveň 1. patra, do níž bylo zasazeno schodiště ke zvonům. Vedle kostela se pak nachází fara a socha sv. Jana Nepomuckého, pocházející z roku 1729 a dva památníky obětem světových válek. 

První zmínka o mlýně ve Slavíkovicích u Rousínova pochází již z roku 1366. Jednalo se o mlýn patřící vrchnosti, jenž byl součástí panského hospodářství a sloužil k zajištění příjmů či potřeb vrchnosti. Roku 1587 jej měl v držení jistý Foltan Mlynář. V urbáři není uveden užitek, který plynul z tohoto mlýna, ví se pouze to, že i na tomto mlýnu byli krmeni vepři. Mlynář spolu s mlýnem držel také lán, z kterého odváděl 2 gr., roli, za kterou platil 1 ½ zl. dvakrát do roka, a za 2 ½ funtu107 pepře platil 2 ½ zl. Roku 1629 vlastnil mlýn Tomáš Mlynář, jenž platil na sv. Jiřího z lánu 1 zl. 6 gr., z rolí 1 zl. 15 gr. a za hlásku 2 gr. V den sv. Václava byly platy stejné, pouze navíc také odváděl dvě slepice a osm vajec. Stále platila povinnost krmit vepře pro vrchnost. 

Drobná pozdně barokní zvonice byla postavena roku 1772 na návsi ve Slavíkovicích, tvořící dnes místní část města Rousínov. O šest let později byla do otevřené arkádové stavby vsazena socha svatého Jana Nepomuckého v životní velikosti. Hranolový podstavec přechází do nahoru zužujícího se soklu, který je ukončen římsou. Nad římsou na podnoži je vyryta datace 1778. Na podnoži stojí světec v esovitém pohybu oděn v kanovnickém rouchu s biretem na hlavě. V mírně pokrčené pravici drží kříž s korpusem. Levou rukou přidržuje břevno kříže a mučednickou ratolest. Kolem hlavy, která je nakloněna k levému rameni, má svatozář v podobě obroučky s pěti hvězdami. V prvním desetiletí 21. století byla zvonička opravena.

Pomník orby císaře Josefa II. vznikl na okraji města Rousínova, aby připomínal netradiční událost, k níž došlo 19. srpna 1769. Tehdy jel rakousko-uherský panovník kolem obce Slavíkovice blízko Rousínova. Císařský kočár se však v těch místech porouchal a bylo třeba ho opravit. Císař vystoupil z kočáru a uviděl na nedalekém poli orat čeledína, přistoupil k němu a požádal ho, aby mu pluh půjčil. Potom uchopil kleče pluhu a vyoral brázdu po celé délce pole. O jedinečnosti počinu Josefa II. svědčí i to, že jeho matka císařovna Marie Terezie projevila o několik měsíců později přání, aby byl na onom poli vztyčen pamětní kámen. Na památku nezvyklé události vzniklo na tomto místě postupně celkem pět pomníků. První vybudoval již v roce 1770 držitel Slavíkovic kníže Josef Václav Liechtenstein; jednalo se o čtyřhranný sloup vysoký asi dva a půl metru. 

První písemná zmínka o Starém Rousínově pochází z roku 1331, kdy král Jan Lucemburský daroval část výnosu Rousínoveckého farního kostela děkanství brněnské kapituly. Roku 1398 se připomíná fara s kostelem svatého Václava. V té době byla k Rousínovci přifařena i Čechyně a Velešovice. Poté Rousínovec koupila svatopetrská kapitula v Brně. Dne 9. června 1715 vypukl ve farní stodole požár, který se rozšířil na faru, kostel a poté celou ves. Žár byl tak silný, že se roztavily zvony na kostelní věži. Současná podoba kostela je výsledkem přestavby z let 1718 - 1734. Původní projekt vypracoval italský barokní architekt a kněz Domenico Martinelli, který zemřel v době zahájení stavby. Další požár Rousínovec zasáhl v roce 1807. Oheň zničil i původní báň kostela sv. Václava a od té doby má jen stanovou střechu. Chrám slouží jako farní kostel římskokatolické farnosti Rousínov.

Židovský hřbitov v Rousínově vznikl patrně nedlouho po osídlení oblasti židovskými rodinami, které se zde začaly hromadně usazovat po vypovězení Židů z moravských královských měst roku 1454. Samotný hřbitov se v písemných pramenech poprvé zmiňuje v roce 1594, ovšem nejstarší čitelný náhrobek pochází až z roku 1621. Hřbitov byl v průběhu let několikrát rozšiřován a v roce 1902 zde byla umístěna pamětní kamenná deska. Náhrobky jsou většinou barokního a klasicistního typu, poslední předválečný pohřeb se zde konal roku 1938. Po odsunu židovských obyvatel během druhé světové války byly některé náhrobky poškozeny při nenávistném vpádu místních obyvatel. Po válce nebyla židovská obec znovu obnovena a tak roku 1949 přešel hřbitov do správy Církve čsl. husitské. V současnosti je hřbitov majetkem Federace židovských obcí v Praze. 

Původní synagogu v Rousínově představoval renesančně barokní templ z konce 16. století, který prošel klasicistní úpravou v roce 1842. Synagoga tvořila již od svého počátku jakýsi pomyslný střed židovské čtvrti a její vnější vzhled byl častokrát ovlivněn mimo jiné vrchnostenskými nařízeními. Synagoga nesměla třeba poutat pozornost, musela být svým vnějškem prostá a nezdobná, mít stanovenou výšku a nesměl mít věž, aby nepřesahovala svou výškou křesťanský kostel. Bohoslužby se zde konaly do druhé světové války, během níž bylo zničeno vnitřní zařízení. V roce 1949 byla budova adaptována na modlitebnu husitské církve. Hlavní předsunutý vstup ústí do budovy z jihozápadu a vede do malé vstupní předsíně. Nad tímto vstupem bylo možné ještě počátkem 20. století spatřit kamenné desatero umístěné na stříšce vchodové části. 

První písemná zmínka o Rousínově pochází z roku 1222, kdy patřil do majetku Petra z Rousínova. V roce 1321 se obec stala součástí panství hradu Špilberk. O tom, kdy byl Rousínov povýšen na město nejsou záznamy, nicméně v roce 1460 byla Rousínovu potvrzena městská práva. V držení města se v průběhu let vystřídala řádka šlechtických rodů. Již v roce 1401 je v Rousínově zmíněná fara a v roce 1511 se uvádí i kaple svaté Máří Magdalen v sousedství fary. Fara byla v průběhu třicetileté války zničena, znovu postavena byla v roce 1691. Kaple byla rozšířena na barokní kostel a v roce 1699 byla přistavěna hranolová věž. V roce 1591 nechala židovská komunita ve městě postavit židovskou synagogu. V letech 1598 až 1600 byla na městském náměstí postavena renesanční radnice.

Vodní mlýn stával v Rusínově patrně již dávno ve středověku, ale první zmínka o něm pochází až z roku 1585 v privilegiu Hynka Brtnického z Valdštejna a na Brtnici. Zástupce starého šlechtického rodu tím potvrdil dědičný nárok Václava Haugvice na rybníček, mlýn a Habrovanský potok, kterým mohl pohánět vodní kolo na svém klapáči. V letech 1750 – 1770 mlýn vlastnil Jan Pouchlý, roku 1826 Josef Drbal a o století později Adolf Vašourek. Roku 1935 zde hospodařil mlynář František Zahradník, za nímž se následně přistěhovala ze zabraného pohraničí celá rodina. Po druhé světové válce na mlýně pracoval Rudolf Obořil a právě tehdy byla budova přestavěna. Vznikla nová dvoupatrová stavba s vyšší věžovitou přístavbou, vedle níž stávala stará mlýnice, zbořená po roce 1969. 

Barokní kaple sv. Floriána v Rusínově byla postavena v letech 1727–1728 u hlavní silnice a byla zasvěcena ochránci města před požáry. V roce 2021 bylo provedeno statické zajištění a sanační opatření. Autor není znám, ale stavba má "martinelliovské" znaky a interiérem i strukturou fasády se přibližuje kostelu sv. Václava v Rousínovci. Na oltářním obraze je pod postavou sv. Floriána vyobrazeno rousínovské náměstí. Před kaplí se nachází památník Rudé armády a kamenný kříž s ukřižovaným Kristem z roku 1936, stojící na starším podstavci z roku 1887.

Zelný trh patří k nejstarším dochovaným náměstím v Brně. Poprvé je zmiňován koncem 13. století, kdy nesl název "forum antiquum" neboli Staré tržiště. Později byl znám ještě i pod označením Horní trh. Dnešní název – Zelný trh - pochází z 15. století. Odjakživa byl rušným místem, které žilo každodenním obchodováním. Zdejší sklepy vznikaly pod jednotlivými domy od středověku po novověk – nejvíce jich bylo vybudováno v době baroka. Sloužily zejména k uchovávání potravin, zrání piva a vína v sudech i jako skladiště pro všeliké zboží. Především však byly zázemím trhoveckého života Zelného trhu, který zde přetrvává už více než 700 let. Původně nebyly sklepy vzájemně propojeny. O řadě z nich se nevědělo stovky let, byly objeveny až během novodobých výzkumů brněnského podzemí. 

Zámek v obci Čechyně byl postaven v klasicistickém slohu v osmdesátých letech 18. století augustiniánským klášterem v Brně, jemuž vesnice v té době patřila. Objekt, původně s č. p. 1, sloužil jako letní sídlo a lovecký zámek až do druhé poloviny 19. století. Následně v něm vznikly byty, určené k nájemnímu bydlení. Budova prošla několika úpravami, při nichž byla propojena se zadní budovou dvora a částečně ztratila i svůj původní vzhled. Celý areál ze všech stran obtékal potok, což se změnilo v polovině 20. století, kdy byl zasypán náhon Klevetova mlýna. V následujících desetiletích byly prováděny jen nutné opravy a zámek značně zchátral. Dnes je objekt s č. p. 47 ve vlastnictví firmy a slouží ke zpracování dřeva.

První písemná zmínka o Čechyni pochází z roku 1350. V roce 1538 ves zasáhly ničivé požáry, v jejichž důsledku byla na tři roky osvobozena od všech platů. Další požár Čechyni zasáhl v roce 1552. Požáry a další pohromy často ohlašovala v menších vsích původně skromná, dřevěná zvonice. Patrně tomu tak bylo i v Čechyni. Později tuto funkci převzaly převážně sakrální stavby. První známou takovouto stavbou v Čechyni je až současná kaple Panny Marie, která byla vybudována zřejmě někdy v 2. polovině 18. století. Na I. vojenském (josefském) mapování z let 1764-1783 zaznačena není. To však nutně neznamená, že právě v tomto období nevznikla. Poprvé se objevuje na císařském povinném otisku map stabilního katastru Moravy a Slezska z roku 1825. 

Rozhledna Hájnica stojí od roku 2013 na nevysokém plochém návrší stejného jména nad obcí Haluzice ve výspě Bílých Karpat nedaleko Nového Města nad Váhem. Konstrukce připomíná větší myslivecký posed, kterých bylo na Slovensku v 21. století postaveno poměrně hodně. Vyhlídková věž je vysoká asi 7 metrů a na vyhlídkový ochoz ve výšce okolo 3,5 metru vedou dřevěné schůdky. Pod rozhlednou je upravené posezení a ohniště, které jasně naznačuje, že vrch je oblíbeným výletním cílem i místem grilovaček. Však se také nachází kousek nad obcí, ze které sem vede ani ne půl kilometrů dlouhá pěšina. Z vyhlídkové plošiny rozhledny Hájnica si lze prohlédnout velkou část Bílých Karpat a mimořádně malebný kraj Kopanic. Za dobré viditelnosti je vidět i Velká Javořina, nejvyšší hora Bílých Karpat.

Římskokatolický barokní Kostel Nanebevzetí Panny Marie je patrně nejvýznamnější pamětihodností slovensko obce Bošáca. Byl vybudovaný v letech 1729 - 1733 v pozdně barokním slohu díky štědrosti Mikuláše Príleského, nitranského kanovníka († 6. 5. 1730). Kostel je farním až od 12. 12. 1778, kdy se tehdejší farář Štefan Terlanday přestěhoval do fary, dokončené roku 1776. Dne 23. srpna 1789 byl kostel po klasicistní úpravě posvěcen nitranským biskupem Františkem Xaverem Fuchsem. V roce 1906 vytvořil Jozef Hanula novou iluzívní barokizující stropní fresku lodi. Během I. světové války byly tři největší zvony, zhotovené v roce 1737, zabaveny pro vojenské účely. V roce 1928 byl zhotoven současný dřevěný hlavní oltář.