Kostel sv. Václava stojí v těsném sousedství letohradského zámku. V letech 1680 - 1685 ho nechal vybudovat majitel zdejšího panství Hynek Jetřich Vitanovský z Vlčkovic jako zámeckou kapli ve stylu italského baroka. Do kostela se vstupuje pěti vchody, které tvoří nejstarší soubor vyřezávaných dveří v Pardubickém kraji, přičemž tři z nich vedou do lodi kostela. Stavba se připisuje italskému mistru staviteli Antoniu Demaggio. Objekt byl posvěcen roku 1681 biskupem královéhradeckým Janem Františkem Kryštofem z Talmberka. V kostele má hrobku i jeho zakladatel Hynek Jetřich Vitanovský z Vlčkovic a byli tam pohřbíváni i někteří další majitelé kyšperského panství. V 21. století kostel prošel několika rekonstrukcemi a získal novou bělostnou fasádu.

Václavské náměstí tvoří historický střed města Letohrad, bývalého Kyšperku. Náměstí o rozměrech asi 140 x 50 metrů začalo postupně vznikat po výstavbě tvrze v 16. století, která stávala na místě dnešního zámku a tak tudy procházelo spoustu poutníků, obchodníků a jiných návštěvníků města. V 17. století se za vlády hraběte Vitanovského město rozrostlo, v letech 1680 - 1685 byla tvrz přestavěna zámek a také byl na náměstí postaven kostel sv. Václava. Hrabě Vitanovský také založil šest cechů, zrušil robotu a založil špitál pro staré a chudé lidi. Prašné náměstí bylo později vydlážděno a tvář náměstí v průběhu staletí také změnily časté požáry, tak jako v jiných českých a moravských městech. Souvislá patrová zástavba kolem náměstí s dochovaným podloubím tak pochází převážně z rozsáhlé přestavby města po požáru v roce 1824.

Bývalý hrad Kyšperk stával ve středověku na východní ostrožně hřbítku Hradisko, nacházejícího se jihozápadně od dnešního Letohradu. Malý hrad pravděpodobně s jediným věžním objektem byl opevněný valy a příkopy, vyjma jižní a východní strany, které byly chráněny příkrými svahy do údolí Tiché Orlice. Na severní straně terén dovolil vytvořit malé předhradí. Podle obtížného přístupu hrad dostal nejprve jméno Geyersberg (Supí hora). Z něho se později vyvinul název Kyšperk. Historické záznamy o hradu mlčí nebo jsou velice skoupé. První zmínka z roku 1308 je spojována s pravděpodobným zakladatelem a prvním majitelem hradu Ješkem z Kyšperka, příbuzným s pány ze Žampachu. O Ješkovi z Kyšperka je psáno jako o škůdci sousedního lanšperského panství, které patřilo Zbraslavskému klášteru. V dokumentech z let 1349 – 1370 se objevuje jméno Buzka ze Žampachu, nástupce a syna Ješka z Kyšperka.

Kaple svatého Jana Nepomuckého byla vystavěna v letech 1734 - 1736 nad městem Letohrad na výšině zvané Kopeček. Historie místa se začala odvíjet po roce 1629, kdy bylo na návrších v okolí Kyšperka vztyčeno devět misionářských křížů a tři byly postaveny i na Kopečku. Vznik kaple je vázán ke snaze katolické církve o vzbuzení úcty k tehdy novému světci sv. Janu Nepomuckému a povznesení českého národa po třicetileté válce. Mezi šiřitele svatojánského kultu patřila i hraběcí rodina Kolovratů, která vystavěla v roce 1714 na Kopečku nad městem, na místě tří misionářských křížů, malou kapličku sv. Jana Nepomuckého, k níž přicházela četná procesí. Téhož roku se také konala první svatojánská pouť. Jan Václav Breda dal kolovratskou kapli na Kopečku rozbořit a na jejím místě postavil roku 1734 novou kapli na půdorysu pětiúhelníku.

Nový městský hřbitov v Letohradě byl založen v roce 1847 proto, že ten původní u kostela sv. Václava již kapacitně nevyhovoval. Byla vybrána lokalita ve svahu nad městem, v blízkosti poutní kaple sv. Jana Nepomuckého, které za Josefínských reforem hrozilo zrušení a byla zachráněna právě se záměrem, že bude užívána jako kaple hřbitovní, k čemuž již po smrti Josefa II. nedošlo. Nový hřbitov byl následně rozšířen roku 1903 a je využíván dodnes. Na jeho území se kromě hrobů nachází hřbitovní kaple, hrobka majitelů kyšperského panství rodiny Stubenbergů z roku 1911 a pomník oběti fašismu z období druhé světové války.

Studánka U vodojemu vznikla v letech 1926 – 1927 v rámci rozšiřování vodovodní letohradské sítě. Město disponovalo už na počátku 17. století vlastním vodovodem, které zásobovalo kašnu na náměstí přes 200 let. V roce 1830 byl vodovod prodloužen až k obci Šedivec, kde byly zachyceny další prameny. V následujících padesáti letech byly dvě staré dřevěné kašny na náměstí vyměněny za pískovcové a k dalšímu doplnění vodovodní sítě došlo v letech 1892 – 1893, kdy byly prověřovány prameniště na návrších Hradisko a Kopeček. Poté byly firmou Ant. Kunz v Hranicích na Moravě zřízeny dva vodovody, jeden pro předměstí a druhý pro město. 

Městečko a panství Kyšperk náleželo před svým osamostatněním v roce 1568 šlechtickému rodu Žampachů z Potštejna, po smrti Zdeňka Žampacha v roce 1562 to byl od roku Čeněk Žampach. Jeho starší bratr Jan Burian založil na ostrohu nad Tichou Orlicí tvrz, doloženou poprvé roku 1570. Po jeho smrti musel Čeněk kyšperské panství prodat. Zboží zdědil v roce 1653 hrabě Hynek Jetřich Vitanovský, který nevyhovující tvrz v roce 1681 zbořil a na jejím místě vybudoval dvoupatrový zámek obdélníkového půdorysu se samostatnou věží. Stavbu dokončila Hynkova manželka Jana Magdalena z Harasova, provdaná podruhé za Norberta Leopolda Libštejnského z Kolovrat. K zámku byla přistavěna jednopatrová budova, sloužící jako patrimoniální úřad. 

Pomník Járy Cimrmana v Letohradě se nachází na boční zdi zdejšího zámku. Byl slavnostně odhalen v roce 2004 za účasti některých českých herců a zdejších spolků při příležitosti stého výročí jeho návštěvy. Slavnosti se účastnili také družičky oblečené do bílého, hasiči, ženský pěvecký sbor, místní dechová kapela s repertoárem pochodů Františka Kmocha, dámy s chrty a stovky obyvatel z města a jeho okolí. Jejím nepopiratelným zlatým hřebem byla vzducholoď předvedená pány z Cimrmanovy aviatické společnosti. Devadesáticentimetrový monument znázorňuje mistra unaveného bojem s vídeňskou byrokracií nepřející Čechům. Informační cedule u sochy českého velikána objasňuje, co všechno Jára Cimrman ve zdejším kraji podnikal a objevil. 

Bílovice nad Svitavou jsou malebnou obcí ležící nedaleko Brna, která si zachovala svůj osobitý charakter a bohatou historii. Název vesnice je odvozen od osobního jména Biel („bílý“). Původně šlo o pojmenování obyvatel vsi. Přívlastek nad Svitavou byl připojen v roce 1924. Nejstarší doložené zprávy o obci jsou z roku 1419,[5] ale podle archeologických nálezů tu jistě osada existovala mnohem dřív. Obzvláště významným obdobím pro Bílovice bylo období mezi světovými válkami. Díky své poloze a přírodním krásám se staly oblíbeným místem výletů Brňanů a letním sídlem mnoha umělců. V obci se dochovala řada architektonických skvostů, jako je pseudogotický kostel sv. Cyrila a Metoděje a řada romantických vil a secesních domů. Obec je obklopena přírodou a nabízí mnoho možností pro pěší turistiku, cykloturistiku a další outdoorové aktivity. Pokud hledáte klidné místo k odpočinku a relaxaci, Bílovice jsou ideálním místem.

Předchůdcem dnešního kostela v Pozořicích byl dřevěný kostel Nanebevzetí Panny Marie, jenž stával přibližně v místě dnešní farní stodoly a který v roce 1704 vyhořel. Ještě téhož roku nechal kníže Jan Adam z Lichtenštejna položit základy současného chrámu, čímž však aktivity na stavbě skončily. Barokní kostel byl dobudován až v letech 1721–1724 na popud Antonína Floriána z Lichtenštejna. Na stavbu bylo údajně použito kamene ze zříceniny nedalekého hradu Vildenberk. Původně se počítalo s mohutnou stavbou, která měla mít typické barokní věže a zdobení interiérů, ale kvůli nedostatku financí Lichtenštejnů má kostel nakonec současnou podobu.

Kovová rozhledna Ostrá horka se nachází na plochém zalesněném návrší jižně od obce Soběšice na severním okraji jihomoravské metropole Brno. Její projekt se začal rodit teprve v roce 2005, kdy byla vybudována betonová základna o půdorysu 4,8 × 4,8 m. Kovová konstrukce byla montována v zimních měsících roku 2007 a rozhledna byla slavnostně otevřena až v květnu 2008. Celkové náklady na stavbu rozhledny na Ostré horce dosáhly asi 1,6 mil. Kč. Celková výška rozhledny činí 19,1 m, vyhlídková plošina, na kterou vede celkem 90 schodů, se nachází ve výšce 16 m. Schodiště je točité, vinoucí se kolem centrálního nosného pilíře a přerušené jednou plošinou. Rozhledna Ostrá horka je volně přístupná celoročně.

Hvězdárna se nachází při západním okraji čtvrtě Veveří, na vrcholu kopce Kraví hora. Nejstarší částí areálu hvězdárny a planetária v Brně se stala hvězdárna, jejíž výstavba začala roku 1948 a její dvojice samostatných kopulí měří v průměru šest metrů. Byly dostavěny roku 1953 a o šest let později byla otevřena budova s přednáškovým sálem a malým projekčním planetáriem. Roku 1991 bylo do provozu uvedeno velké projekční planetárium firmy Carl Zeiss Jena typu Spacemaster, jehož základní kámen byl položen v polovině 80. let a hned se stalo hlavní atrakcí hvězdárny. V provozu bylo v letech 1991 a 2013 a bylo umístěné v kopuli o průměru 17,5 metru, na kterou se promítalo devět tisíc hvězd, dvacet mlhovin i hvězdokup a řada těles sluneční soustavy.

Vilu si nechali postavit manželé Tugendhatovi z židovských německých rodin průmyslníků a obchodníků, kteří v Brně žili již po několikátou generaci a byli spolumajiteli brněnských vlnařských továren. Když byla stavba domu za čtrnáct měsíců hotova, tak se rodina v prosinci 1930 mohla nastěhovat. Tugendhatovi žili v domě se třemi dětmi, Ernstem a Herbertem do května 1938. Před hrozbou vypuknutí války odjeli do Švýcarska a v lednu 1941 pak do Venezuely, kde se v Caracasu narodily dcery Ruth a Marie-Daniela. Počátkem října 1939 byl dům konfiskován gestapem a od ledna 1942 se stal majetkem Německé říše. Již na podzim 1940 chyběla ve vile zaoblená příčka z makassarského ebenu a většina mobiliáře. Dokonce došlo k radikálním stavebním změnám, kdy zde měl byt a kancelář Walter Messerschmidt, ředitel Klöcknerwerke v Brně​.

Kapucíni přišli do Brna roku 1603 a mniši se tehdy usadili před hradbami města poblíž Měnínské brány. Během pár let zde vybudovali klášterní objekty a malý kostelík. Roku 1648 daroval kapucínům hrabě František Magnis tři domy na Uhelném trhu, na jejichž místě si řeholníci začali budovat klášter. V první polovině 18. století vznikla při kostele úpravou sklepních prostor původních měšťanských domů hrobka, určená pro řádové bratry a dobrodince kapucínů. Hrobka sloužila svému účelu až do roku 1784. Z šedesáti průduchů, které se nacházely ve zdech krypty a spojovaly se do několika komínů, jich dodnes zůstalo funkčních jen několik. Většina byla zazděna zřejmě už na konci 18. století. V roce 1925 byla kapucínská hrobka otevřena veřejnosti. V roce 2015 zde byla instalována výstava barokních fresek Ars Moriendi z krypty loretánského kostela v Praze na Hradčanech a o rok později byla kaple kompletně zrekonstruována.

Stará radnice v Brně je nejstarší světskou stavbou ve městě a její historie sahá až do 13. století, kdy na jejím místě stál městský dům s věží, ve kterém se postupně usídlila městská správa. Postupem času se radniční areál nejen měnil, ale samozřejmě i rozšiřoval, protože každý úřad je pověstný tím, že mu nikdy nestačí prostory, které užívá a hledá stále další. Radniční blok leží mezi ulicemi Radnickou a Mečovou a obsahuje stavby, které byly postaveny od středověku až po 19. století. Prohlídka historických sálů je možná s průvodcem. Exkurze začíná v Klenotnici. Čtvercová místnost byla zaklenuta jedním polem křížové klenby s masivními hranolovými žebry, vyrůstajícími ještě z přechodných románsko-gotických konzol v rozích, což odpovídalo cisterciáckému stylu. Dvě okénka, zaklenutá takzvaným oslím hřbetem, pochází až z roku 1511 a byla doplněna při stavbě portálu radnice.

Brno má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že bylo absolutně nemožné poznat všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv. Samozřejmě jsme nemohli vynechat ani centrum města, které se různými pamětihodnostmi jen hemžilo, jejichž první návštěvu jsme si naplánovali na začátek dubna jednoho roku. Právě tehdy se v českých a moravských městech rozjížděla turistická sezóna. Brno nebylo výjimkou a na různých místech moravské metropole přichystalo zajímavý program, takže jsme zde strávili celý den. Po příjezdu do Brna jsme náš zelený korejský povoz zaparkovali u starého autobusového nádraží a kolem toho vlakového jsme vyrazili do centra....Následující řádky pak popisují návštěvu Staré radnice, katedrály sv. Petra a Pavla, mumií v kapucínském klášteře, vily Tugendhat a planetária na Kraví hoře.

Stará radnice v Brně je nejstarší světskou stavbou ve městě a její historie sahá až do 13. století, kdy na jejím místě stál městský dům s věží, ve kterém se postupně usídlila městská správa. Postupem času se radniční areál nejen měnil, ale samozřejmě i rozšiřoval, protože každý úřad je pověstný tím, že mu nikdy nestačí prostory, které užívá a hledá stále další. Radniční blok leží mezi ulicemi Radnickou a Mečovou a obsahuje stavby, které byly postaveny od středověku až po 19. století. Prohlídka historických sálů je možná s průvodcem. Exkurze začíná v Klenotnici. Čtvercová místnost byla zaklenuta jedním polem křížové klenby s masivními hranolovými žebry, vyrůstajícími ještě z přechodných románsko-gotických konzol v rozích, což odpovídalo cisterciáckému stylu. Dvě okénka, zaklenutá takzvaným oslím hřbetem, pochází až z roku 1511 a byla doplněna při stavbě portálu radnice.

V obci Čechy pod Kosířem byl v 18. století postaven barokní kostel svatého Jana Křtitele, který nahradil první svatostánek, stojící na vyvýšenině nedaleko staré tvrze v zámeckém parku. Ten svou kapacitou již nepostačoval rostoucímu počtu farníků a proto bylo v roce 1781 započato se stavbou nového kostela na místě farských mlatů. Stavbu inicioval tehdejší farář Jan Červinka. Autorem projektu byl Jan Petr Ceroni a dokončen byl v roce 1794. Pod kostelem bývala hrobka šlechtického rodu Silva-Tarouca až do roku 1923, kdy musely být kvůli spodní vodě ostatky zemřelých převezeny do nové hrobky v zámeckém parku.

Hanácké muzeum v přírodě v Příkazích, známý též jako Hanácké skanzen, je unikátním dokladem hliněného stavitelství na Hané. Pozoruhodná je míra dochování areálu jako celku, včetně zahrad s ovocnými stromy a třemi unikátními špaletovými stodolami a jednou replikou. Celý pozemek je obehnán hliněnými zídkami z 1. poloviny 19. století. Důležitým doplněním běžných komentovaných prohlídek jsou např. dny hliněného stavitelství, interaktivní ukázky tradiční sklizně a výmlatu, kdy si sami návštěvníci mohou vyzkoušet tyto dříve běžné práce venkovanů. V létě, o Vánocích a Velikonocích se zde konají tematické akce a řemeslné jarmarky. Bývalé sýpky nad obytnou částí jsou upraveny jako příjemná galerie, kde se konají výstavy vhodně doplňující zvláštní atmosféru tohoto prostoru.

Litovelské Pomoraví pro nás bylo vždy oblíbenou a snadno dostupnou oblastí, do níž jsme často vyráželi z našeho olomouckého bydliště, abychom se pokochali pěknou přírodou. Na konci dubna jednoho roku se aprílové počasí uklidnilo a ukázalo světu přívětivou tvář, čehož jsme využili a podnikli celodenní výlet. Jeho hlavní náplní bylo lovení skrytých schránek v rámci hry Geocaching, které nás zavedlo na spoustu míst, na nichž jsme shlédli různé pamětihodnosti či zajímavosti. Náš výlet začal v obci Příkazy, konkrétně u Hanáckého skanzenu a potom jsme odjeli do Litovle, kde jsme strávili největší porci času. Výlet jsme završili prohlídkou tří kostelů v Chudobíně a tvrze v Unčovicích.

Kostel svatého Cyrila a Metoděje v Chudobíně, zvaný také jako Husitský sbor svatého Cyrila a Metoděje byl vystavěn v letech 1923 – 1925 z iniciativy Josefa Žídka, faráře československé církve husitské. Základní kámen byl položen 27. května 1923 a kostel byl dokončen roku 1925. Mezitím však farář Žídek přestoupil k pravoslaví a kostel byl vysvěcen jako ortodoxní. Během následujících let probíhal spor mezi církví husitskou a nově vzniklou pravoslavnou o vlastnictví kostela. Ten v roce 1934 připadl československé církvi husitské. Farář Žídek proto v letech 1934 - 1935 inicioval výstavbu nového pravoslavného kostela stejného zasvěcení. První bohoslužba československé církve husitské proběhla v kostele dne 6. března 1936. V kostele se nacházejí oltářní obrazy, které namaloval litovelský rodák Alois Kučera. V roce 1966 sem byly přemístěny varhany ze zrušeného Červeného kostela v Olomouci.

Pravoslavný chrám svatého Cyrila a Metoděje byl v hanácké obci Chudobín vystavěn v letech 1934 - 1935. Ještě předtím, roku 1924 byl na jinde ve vesnici vysvěcen jiný kostel sv. Cyrila a Metoděje. Stalo se tak z iniciativy Josefa Žídka, faráře československé církve husitské, který inklinoval k pravoslaví a tak byl kostel vysvěcen jako ortodoxní. Během následujících let probíhal spor mezi církví husitskou a pravoslavnou, která teprve začínala své působení v čs. republice, o vlastnictví kostela. Ten v roce 1934 připadl československé církvi husitské. Farář Žídek přešel k pravoslavné církvi a v letech 1934 - 1935 proto z jeho iniciativy vznikl nový pravoslavný kostel stejného zasvěcení. 

Muzeum harmonik v Litovli vzniklo z daru unikátní soukromé sbírky akordeonů a heligonek pana Jiřího Sedláčka. Sbírka obsahuje více než 340 nástrojů. Zastoupeno je okolo 40 českých výrobců. K vidění jsou i atypicky vyrobené nástroje nebo tahací harmoniky starší 150 let. Smyslem zřízení muzea je připomenout návštěvníkům vynikající řemeslnou a výtvarnou práci našich předků. Součástí sbírky jsou i akordeony zahraniční provenience zejména z Itálie, Německa a Rakouska. Litovelská sbírka je největší svého druhu ve střední Evropě. Přáním sběratele je, aby tato jedinečná sbírka byla zachovaná pro další generace. Z toho důvodu jsou nástroje evidovány v Centrální evidenci sbírek pod ministerstvem kultury a jsou neprodejné.

Litovelské Pomoraví pro nás bylo vždy oblíbenou a snadno dostupnou oblastí, do níž jsme často vyráželi z našeho olomouckého bydliště, abychom se pokochali pěknou přírodou. Samozřejmě jsme se často pohybovali také v samotném městě Litovel a jedno prosluněné zářijové odpoledne jsme sem podnikli odpolední výlet, abychom navštívili nové muzeum harmonik. Vše však začalo v jiném muzeu, v tom městském, jehož expozice jsme shlédli už o 14,5 roku dříve, nicméně mezitím byly výstavní místnosti rozšířeny a tak jsme sem po letech zavítali znovu, abychom vše náležitě prozkoumali. Naše černé SUV jsme zaparkovali v Palackého ulici a vydali se k muzeu. Další řádky pak popisují vše, co jsme ten den ve městě viděli....

Muzeum harmonik v Litovli vzniklo z daru unikátní soukromé sbírky akordeonů a heligonek pana Jiřího Sedláčka. Sbírka obsahuje více než 340 nástrojů. Zastoupeno je okolo 40 českých výrobců. K vidění jsou i atypicky vyrobené nástroje nebo tahací harmoniky starší 150 let. Smyslem zřízení muzea je připomenout návštěvníkům vynikající řemeslnou a výtvarnou práci našich předků. Součástí sbírky jsou i akordeony zahraniční provenience zejména z Itálie, Německa a Rakouska. Litovelská sbírka je největší svého druhu ve střední Evropě. Přáním sběratele je, aby tato jedinečná sbírka byla zachovaná pro další generace. Z toho důvodu jsou nástroje evidovány v Centrální evidenci sbírek pod ministerstvem kultury a jsou neprodejné. 

Náměstí má téměř čtvercový půdorys, ke kterému se sbíhá devět ulic: Kostelní, Vlašímova, Masarykova, Šafaříkova, Husova, Poděbradova, 1. máje, Boskovicova a Šerhovní. Přirozenou architektonickou dominantou je budova radnice na západní straně náměstí s 65,4 m vysokou věží, pod kterou protéká Nečíz, původní mlýnský náhon. Mezi jeho další ozdoby patří morový sloup od Václava Rendera a pohled na odkrytou část toku Nečízu, který pod náměstím protéká od poloviny 19. století. Přístup k Nečízu, jehož sedláci využívali ke svlažování dobytka, byl z hygienických důvodů změněn, byl ohrazen a vedou k němu schody. Historický Langův dům v severozápadní části náměstí je stejně jako radnice kulturní památkou České republiky.

Raně barokní kostel svatého Jakuba a Filipa v Litovli byl na Staroměstském náměstí postaven koncem 17. století a zaujal tak místo starého románského kostelíku z přelomu 12. a 13. století. Přestavba tohoto zchátralého kostelíka byla zahájena v roce 1692. Půdorys původní stavby byl prodloužen na straně kněžiště i na straně chóru, zdivo bočních stěn zůstalo částečně zachováno, jak doložil archeologický průzkum v roce 1998. Stavbu provedl stavitel Adam Glöckl z Olomouce spolu s polírem Ambrožem Lachmannem v letech 1692–1694. Přestavbu připomíná deska, zasazená na zdi kůru. Na přestavbu kostela přispěly litovelské cechy, jejichž znaky jsou zobrazeny na vybavení kostela. Kostel byl vysvěcen 1. května 1694 uničovským děkanem Karlem Ferdinandem Doleatorem.

Budovu dnešního Husova sboru v blízkosti rybníka vystavěl roku 1892 pro své potřeby tělovýchovný spolek Sokol a to podle návrhu stavitele Jana Kunčara. Její stavba se setkala s nevolí obecní rady, v níž zasedali měšťané německé národnosti, a proto se ji podařilo otevřít až 24.–25. června následujícího roku. Zpočátku to byla pouze přízemní budova, ovšem během následujících dalších 16 let byla postupně dostavována. Na její někdejší tělovýchovný účel dodnes upomínají především podlouhlá okna po stranách. Kromě toho sloužila též jako kulturní středisko a hrávalo se v ní také divadlo. Od roku 1898 v ní fungovala veřejná čítárna a mezi lety 1904 a 1920 veřejná knihovna. Za první světové války sokolovna sloužila jako vojenský lazaret a během této doby byla silně devastována.

Smetanovy sady byly v okolí Uničovského a Olomouckého rybníka založeny někdy okolo roku 1900. Hlavní dominantou sadů je krásná novorenesanční budova litovelského gymnázia z roku 1904. Kolem gymnázia se v parku nacházejí další drobné stavby, třeba altánek z 20. století nebo pomník prvního českého litovelského starosty Václava Sochy z roku 1932. Parkem protéká také jedno z šesti ramen řeky Moravy zvané Nečíz. Sady byly 9. června 2004 vážně poškozeny tornádem. Po nákladné rekonstrukci byly opět v roce 2007 otevřeny pro veřejnost. V parku se pro děti nacházejí dvě dětská hřiště. Velkou část Smetanových sadů, parku přiléhajícímu k centru města, zaujímají dva rybníky. Uničovský, který dřív nesl název Český a Olomoucký, dřív Německý. Stáří rybníků je podstatně vyšší než parku.

Muzeum Litovel sídlí ve Smyčkově ulici v Litovli v trojpodlažním objektu bývalé střelnice, který je chráněnou kulturní památkou. Muzeum se zaměřuje na historii města a jeho nejbližšího okolí. Ve třech výstavních sálech jsou umístěny stálé expozice věnované litovelským řemeslům, zápasníku Gustavu Frištenskému a historii gramofonové výroby a v jednom výstavním sále se střídají dočasné tematické výstavy. Muzeum také pořádá různé akce pro veřejnost, mezi nimi zejména každoroční Oživlá řemesla, zaměřená na prezentaci starých výrobních technik. Muzeum vzniklo na začátku 20. století jako součást národně emancipačních snah českého obyvatelstva v Litovli.