Vznik křížové cesty má docela romantický nádech. Ne podklady, ale pověst říká, že ústecký tkadlec Augustin Andres, chodící pravidelně se zbožím do Litomyšle, jednoho dne po zdolání nejstrmější části cesty na Andrlův chlum usedl do trávy a usnul. Ve spravedlivém spánku se mu zjevila Panna Marie a vyzvala jej, aby na stráni, po které pravidelně vystoupal, vybudoval křížovou cestu. Když se tkadlec probudil, nevěděl, zda má snu uvěřit. Ale bázeň před Bohem mu dodala odvahy, a když získal po poradě s panem děkanem Janem Leopoldem Mosbenderem jeho podporu a dokonce pomoc ve shánění peněz, dal se do díla. 

Kaple Nanebevstoupení Páně v Ústí nad Orlicí představuje jedno z nejvýznamnějších sakrálních zastavení v lesích nad ústeckou částí Mendrik. Nachází se vedle historické křížové cesty, která vede směrem k vrchu Andrův chlum. Původně na tomto duchovně významném místě na okraji lesa stávala skromná dřevěná kaplička. Ta však časem přestala vyhovovat, a proto byla v roce 1884 nahrazena současnou zděnou stavbou, kterou navrhl a postavil ústecký stavitel J. Novák. K slavnostnímu vysvěcení nového svatostánku došlo 4. května 1888. Místo se těšilo velké úctě věřících i okolních poutníků. Významnou poctou pro tuto stavbu bylo vyhotovení ústředního oltářního obrazu Nanebevstoupení Páně, který v roce 1884 namaloval ceněný vídeňský malíř Johann Victor Krämer.

Na severním svahu Androva chlumu nedaleko Ústí nad Orlicí leží v lesním údolí zvaném Vlčí důl jedno z nejromantičtějších míst místního regionu. Jedná se o Vlčí studánku, spojenou se starou pověstí o muzikantovi, který se během návratu z tancovačky zřítil v noci do vlčí jámy. V ní již byli uvězněni dva vlci, ovšem duchapřítomný muzikant popadl housle a začal zvířatům hrát, čímž je udržel v klidu až do rána, kdy ho vysvobodil místní hajný. Během hraní vlci vyli, struny praskaly, až na houslích zůstala jediná, ale život si muzikant zachránil. Na památku mu pak zůstal pramen šedivých vlasů.

Vicenova studánka vyvěrá z hloubi země v nadmořské výšce 440 metrů nad mořem na severním svahu Andrlova chlumu. Její poloha je úzce spjata s historií místní turistiky, neboť právě v těchto místech, zhruba v polovině trasy nad silnicí do Litomyšle, vyznačil v roce 1919 nově vzniklý Klub českých turistů v Ústí nad Orlicí vůbec první, červeně značenou cestu na vrchol. V dobách sudetských župních lyžařských závodů se po této stezce dokonce jezdily sjezdy, které startovaly nahoře u chaty a končily dole u řeky na louce Královce. Samotný pramen poprvé podchytil v roce 1942 tehdejší šéf ústeckoortické vodárny Václav Wágner, který zde vybudoval původní kamennou studánku.

Historie turistické chaty Hvězda na Andrlově chlumu je úzce spjata s rozvojem orlickoústecké turistiky a doplňuje příběh zdejších rozhleden. První impuls k vybudování stálého turistického zázemí na vrcholu přišel 5. května 1936, kdy místní Klub českých turistů zakoupil na kopci pozemek, na kterém v té době stála jen skromná dřevěná chatka. Tento krok se stal symbolem nového úsilí klubu o pozvednutí zdejšího turistického ruchu. Už v roce 1937 byla zahájena samotná výstavba chaty, avšak původní ambiciózní plány musely být kvůli nepříznivým finančním a politickým okolnostem předválečné doby zredukovány.

Historie vyhlídkových staveb na 559 metrů vysokém Andrlově chlumu u Ústí nad Orlicí se začala psát 21. února 1903, kdy město na schůzi místního Okrašlovacího spolku vzneslo podnět k výstavbě první rozhledny. Vzorem pro tento záměr se staly stavby na Vrchmezí a Bouzově. Na konci roku 1904 vypracoval stavitel Josef Hernych plány a rozpočet na dřevěnou konstrukci typu Bouzov v hodnotě 4 500 korun, přičemž mezi první dárce patřila městská spořitelna a majitelé místní tkalcovny, pan František Rybička a synové. Samotná stavba pod vedením stavitele Hernycha a stavbyvedoucího Josefa Vašátka odstartovala na jaře roku 1905 a již v neděli 27. srpna téhož roku byla tato 30 metrů vysoká dřevěná věž slavnostně otevřena pro veřejnost. 

Na východním úbočí Andrlova chlumu u Ústí nad Orlicí se táhne zalesněné údolí zvané Řehořův důl. Podle místních pověstí se jedná o oblast bohatou na vodní zdroje, k níž se váže i staré vyprávění z dob třicetileté války. Tehdy prý Švédové pomstili obyvatelům města jejich odpor tím, že otrávili téměř všechny studny a studánky v Ústí i jeho širokém okolí. Jediným místem, které tomuto osudu uniklo, byl právě zdejší pramen ukrytý v hlubokém lese, kam si pak všichni chodili pro čistou a zachráněnou vodu. Nejvýznamnějším bodem celého údolí je Poustevníkova studánka, jejíž historie je neodmyslitelně spjata s postavou zbožného poustevníka Řehoře.

Na okraji Ústí nad Orlicí, v těsném sousedství železniční trati, se pod Kubincovým kopcem nachází půvabné a klidné místo, které v sobě spojuje staletou duchovní tradici s dramatickým rozvojem průmyslového věku. Zdejší studánka Panny Marie s pramenem čisté vody a kamenná boží muka vyprávějí příběh o lidské víře, odhodlání i o tom, jak se historické památky musely ustoupit moderní době, aby nakonec našly své nové, bezpečné útočiště. Historie tohoto poutního místa se začala výrazněji psát na počátku 19. století, i když tradice chodit k prameni pod kopcem pro pitnou vodu je ještě starší a trvá již přes dvě stě let. Zdejší pramen byl odnepaměti považován za výjimečný a lidé z města věřili v jeho léčivé účinky.

Počátky divadelnictví v Ústí nad Orlicí sahají kolem roku 1836, kdy se začalo hrát v provizorních podmínkách u lékárníka Jana Andrese, v Dolní hospodě či v hotelu Friml. Touha po vlastní budově vedla v roce 1896 k založení ochotnického spolku Vicena, jehož členové v červnu 1919 iniciovali vznik Družstva pro postavení divadelní budovy za účelem sběru finančních prostředků. O deset let později, v roce 1929, získalo družstvo darem pozemek u budovy soudu a s přispěním ústeckého rodáka profesora Josefa Cibulky byla doporučena soutěž, v níž zvítězil pražský architekt Kamil Roškot. Po dlouhých diskusích družstvo jeho upravený návrh 4. listopadu 1934 schválilo.

Naučná stezka Příběhy naší hranice byla slavnostně otevřena na jaře roku 2026, aby připomínala období let 1938–1945, kdy bylo Ústí nad Orlicí ze tří stran obklopeno sudetskou hranicí. Projekt propojuje historii s příjemným výletem do okolní krajiny a nabízí návštěvníkům nový pohled na méně známou kapitolu dějin města. Okružní trasa o délce přibližně 10 kilometrů začíná u hlavního vlakového nádraží a vede například kolem Ameriky, Pánova kříže, Wolkerova údolí či Řehořova dolu. Na deseti zastaveních se návštěvníci seznamují s fungováním hranice, životem obyvatel v odříznutých částech města i s kulturním a náboženským životem té doby.

Zajímavým zpestřením při procházce města Ústí nad Orlicí je několik zachovalých lidových staveb z 19. století v Zahradní ulici. Jedná se o tkalcovské domky, pro které byla typická jedna velká obytná místnost, kde lidi žili i tkali látky na stavech. Ruční tkalcovství však postupně upadalo, vznikly továrny. Stavbou hlavní silnice v 70. letech 20. století byla v Ústí nad Orlicí většina lidových chalup zničena. Lidové stavby jsou ukázkou bydlení a dokladem života, myšlení i duchovního života  našich předků. Na historické zástavbě se projevuje odlišnost venkovské architektury - materiální a regionální, a také jejich pestrost. Nejrozšířenějším materiálem pro stavbu vesnických sídel bylo dřevo, doplněné kamennými a hliněnými konstrukcemi. 

Historie kaple svatého Jana Křtitele v Ústí nad Orlicí a s ní spojených lázní se začala psát na konci 18. století. V roce 1794 se oustecká obec oficiálně zavázala lanškrounskému panstvu, že pod horou Kalvárií postaví hostinec a lázně. Hlavním důvodem bylo tehdejší zjištění, že ve městě chybí letní hostinec, kam by řemeslničtí tovaryši mohli v neděli a ve svátek docházet za odpočinkem. Samotná realizace objektu hostince a lázní v lokalitě „V Lázních“ proběhla v roce 1805. Hned o rok později, v roce 1806, byla v těsné blízkosti lázeňského areálu přistavěna klasicistní kaple svatého Jana Křtitele. Její vznik byl iniciován na popud lékaře Františka Lékoslava Korába. Na její slavnostní vysvěcení si však místní museli několik let počkat – došlo k němu 24. června roku 1812.

Vodácké tábořiště Cakle u Ústí nad Orlicí má bohatou historii spojenou s malebným údolím Tiché Orlice. Jeho srdcem je Cakelský mlýn, jehož kořeny sahají hluboko do minulosti, kdy sloužil jako klíčové hospodářské stavení pro místní kraj. Dnes toto místo žije moderním turistickým ruchem, spojuje historii s aktivním odpočinkem a slouží jako oblíbená základna pro vodáky i cyklisty. Odtud se můžete vydat na příjemnou procházku po naučné stezce Okolo Cakle. Tato stezka vás provede malebnou přírodou a na informačních tabulích vám přiblíží nejen historii mlynářství, ale i místní faunu a flóru. Cesta nabízí klidná zákoutí u řeky, pohled na skály a je ideálním výletem pro rodiny i milovníky klidu a historie.

Města Česká Třebová a Ústí nad Orlicí dlouhé roky svítily jako červené lucerničky na mapě dosud nenavštívených míst, zatímco okolní pamětihodnosti se krásně zelenaly jako čerstvě vyrostlá tráva po jarním dešti. V květnu 2026 jsme se rozhodli tento dlouholetý rest smazat a tak jsme si na první májový víkend zakoupili třídenní pobyt, během něhož jsme byli ubytování ve Sporthotelu v okresním městě Ústí nad Orlicí. Název hotelu korespondoval s přilehlými sportovišti, hřišti a koupalištěm, jehož služby jsme ovšem nevyužili. Třetí den po snídani jsme si dopřáli thajské masáže a pak jsme již hotel opustili, abychom ještě stihli navštívili pár míst v okolí města.

Naučná stezka Údolí Sejfů, která se klikatí na severním okraji Ústí nad Orlicí v katastru městské části Oldřichovice a směřuje nahoru k Libchavám, představuje ideální trasu pro klidnou lesní procházku. Celá tato lokalita je oficiálně registrována jako Významný krajinný prvek, což jí zajišťuje zákonnou ochranu kvůli mimořádnému ekologickému a geomorfologickému významu. Stezku pro veřejnost zřídilo v roce 2008 Město Ústí nad Orlicí v úzké spolupráci s místními ochránci přírody a lesníky, aby návštěvníkům přiblížilo jedinečné bohatství zdejších lesních a potočních ekosystémů. Samotný název údolí v sobě skrývá fascinující lingvistickou hádanku.

Vznik studánky V údolí Sejfů je obestřen tajemstvím. Pramen, zasazený do strmého lesního svahu, typického pro zdejší chráněné údolí, však určitě pamatoval období let 2008 až 2009, kdy v jeho okolí vznikala samotná naučná stezka. Portál studánky tvořila vyzdívka z nahrubo otesaných kamenných bloků, které od svého vzniku přirozeně splynuly s okolím, když je lehce pokryl mech a lišejníky. Samotná voda byla z podzemního pramene vyvedena skrze plastovou trubku, ze které však v suchých obdobích spíše jen líně odkapává nebo odtéká skrytě pod spadané listí na dně mělkého koryta. Současnou podobu a moderní turistické zázemí toto stinné lesní zákoutí získalo až o něco později.

Naučná stezka Okolo Cakle vznikla v roce 2011, kdy ji vybudoval a slavnostně otevřel Klub českých turistů Ústí nad Orlicí ve spolupráci s městem a provozovateli vodáckého areálu Cakle. Trasa se vine malebným údolím Tiché Orlice a představuje ideální cíl pro všechny milovníky nenáročné turistiky, rodiny s dětmi i obdivovatele regionální historie. Tento ucelený vycházkový okruh začíná i končí v prostorách známého vodáckého tábořiště a sportovního areálu Cakle v městské části Staré Oldřichovice. Trasa měří přibližně čtyři a půl kilometru, většinou po rovinatém terénu, ovšem část stezky vede okrajem lesa po stoupající úzké cestičce. Tento úsek není vhodný pro kočárky. Na celé trase je pro návštěvníky připraveno celkem šest tematických zastavení osazených informačními panely. 

Příběh Cakelského mlýna, situovaného v malebném údolí na břehu Tiché Orlice v části Dolních Libchav zvané Cakle u Ústí nad Orlicí, je fascinujícím popisem lidského řemesla, houževnatosti a proměn, kterými toto místo prošlo od vrcholného středověku až po současnost. Celý areál, který dnes tvoří monumentální budova uměleckého mlýna z konce devatenáctého století, navazující obytná část, pila a pozůstatky průmyslové výroby, je živoucím svědkem hospodářských dějin celého regionu. Kořeny mlynářství v této lokalitě sahají hluboko do patnáctého století, přičemž vůbec první písemná zmínka pochází z roku 1418, kdy je zde uváděn mlynář Jan Cagl. 

Vodácké tábořiště Cakle, které se nachází v malebném údolí řeky Tiché Orlice u Ústí nad Orlicí, má kořeny spojené především s rozvojem trampingu, vodáctví a organizované turistiky v regionu. Původně šlo o neoficiální, skromné místo, kde se scházeli milovníci přírody a vodáci splouvající řeku. Skutečný zlom v historii tohoto místa však nastal na konci 20. století a po roce 2000, kdy areál převzal do správy Klub českých turistů (KČT) Ústí nad Orlicí. Díky nadšení dobrovolníků a postupnému získávání dotací se z původně divokého tábořiště začal rodit moderní vodácko-turistický areál. Významným milníkem byla výstavba stabilního zázemí, které nahradilo provizorní podmínky, a vybudování sportovních prvků, jež z Cakle vytvořily vyhledávané regionální centrum aktivního odpočinku.

Údolí řeky Třebovky lákalo k osídlení již v 9. století, avšak první písemná zmínka o České Třebové pochází až z roku 1278. Následující staletí přinesla městu těžké zkoušky v podobě ničivých požárů, morových epidemií a útrap třicetileté války. Klidnější osmé století pak městu vdechlo nový život díky rozvoji tradičního plátenictví, tkalcovství a řemeslné výroby. Skutečně zásadní zlom nastal v roce 1845, kdy stavitel Jan Perner přivedl do města železnici z Olomouce do Prahy. Železniční uzel odstartoval v 19. století masivní průmyslový boom, s nímž souvisela stavba lokomotivního depa a rychlý nárůst obyvatel. Dvacáté století pak neslo ve znamení rozmachu strojírenství, textilu a budování moderní městské infrastruktury. V současnosti je Česká Třebová hrdým železničním srdcem České republiky a zároveň živým centrem sportu i kultury.

Městské muzeum v České Třebové urazilo od svého založení v roce 1888 dlouhou a trnitou cestu. Instituce, která vznikla z iniciativy místního učitele Jana Tykače s jasným cílem dokumentovat historii města a život jeho obyvatel, se po celá desetiletí potýkala s fatálním nedostatkem prostoru. Slibný rozvoj muzea, jehož sbírky reprezentovaly město i na prestižních pražských výstavách v letech 1891 a 1895, opakovaně brzdily politické zvraty a nucené stěhování. Nejtemnější kapitola se začala psát v roce 1972, kdy byly unikátní sbírkové předměty vystěhovány do naprosto nevyhovujících prostor bývalé tiskárny. Vlhko, kolísavé teploty a škůdci zde během čtrnácti let nenávratně poškodili řadu cenných památek.

Města Česká Třebová a Ústí nad Orlicí dlouhé roky svítily jako červené lucerničky na mapě dosud nenavštívených míst, zatímco okolní pamětihodnosti se krásně zelenaly jako čerstvě vyrostlá tráva po jarním dešti. V květnu 2026 jsme se rozhodli tento dlouholetý rest smazat a tak jsme si na první májový víkend zakoupili třídenní pobyt, během něhož jsme byli ubytování ve Sporthotelu v okresním městě Ústí nad Orlicí. Název hotelu korespondoval s přilehlými sportovišti, hřišti a koupalištěm, jehož služby jsme ovšem nevyužili. Pobyt na okraji města byl příjemný, hotelová strava dostačující, thajské masáže příjemné, takže jedinou kaňkou byla nefunkční vířivka. Cestou do ubytování jsme se rozhodli prozkoumat pamětihodnosti v České Třebové. 

Drobné sakrální stavby, mezi které patří kříže, boží muka a výklenkové kapličky, tvoří neodmyslitelný kolorit české krajiny. Nejinak je tomu ve Lhotce, dnes místní části České Třebové, kde se v malebném prostředí na travnatém svahu u cesty nachází půvabná výklenková kaplička zasvěcená Panně Marii. Z hlediska architektury se jedná o drobnou, vertikálně orientovanou zděnou stavbu, která vyniká svou čistě bílou omítkou. Kaplička je citlivě zasazena do přírodního rámce pod strání, kde ji z obou stran obklopují vzrostlé okrasné jehličnany v podobě tújí a cypřišů, jež stavbu opticky chrání a zvýrazňují v okolním travnatém terénu. Stavba se skládá ze tří základních, stupňovitě oddělených částí, které na sebe harmonicky navazují.

Historie vodního mlýna ve Lhotce, která je dnes malebnou součástí České Třebové, sahá hluboko do minulosti a je neodmyslitelně spjata s vývojem místního hospodářství a řemesel. Z historických pramenů bezpečně víme, že toto mlýnské stavení muselo existovat již dlouho před polovinou sedmnáctého století. Klíčovým písemným dokladem o jeho rané existenci je Soupis poddaných podle víry z roku 1651, ve kterém je na zdejším mlýně zapsán tehdy třicetiletý mlynář Jan Kunc se svou pětadvacetiletou manželkou Dorotou. Spolu s nimi sdílela domácnost mlynářova šedesátiletá matka Kedruta Kuncka a náročnému mlynářskému řemeslu se zde učil mladý učedník Antonín Rychnovský. 

Počátky sakrální stavby na Lhotce jsou hluboce spjaty s tragickými událostmi, které obec postihly v sedmdesátých letech 18. století. V letech 1770 až 1773 zasáhla kraj katastrofální neúroda a nedostatek potravin byl tak zoufalý, že místní obyvatelé byli nuceni z hladu konzumovat různé náhražky, jako byl jetel, lebeda, kopřivy a dokonce i kůra stromů. Tento vleklý hladomor a oslabení organismu vyústily v roce 1773 ve vypuknutí epidemie cholery, která pro obec znamenala naprostou zkázu. Nemoc postihla drtivou většinu obyvatel a přežilo ji pouhých padesát lidí. Ti, kteří kruté rány osudu přečkali, se sešli na vyvýšeném místě v obci a pod širým nebem společně konali pobožnost. 

Historie vodních mlýnů na pomezí Čech a Moravy v sobě nese hlubokou tradici lidského umu, technického pokroku a sepětí s krajinou. Mezi tyto pamětníky starých časů patří také Paarův mlýn v České Třebové, jehož nejstarší kořeny zůstávají zahaleny tajemstvím, neboť na Císařském povinném otisku stabilního katastru z první poloviny 19. století ještě není vůbec vyznačen. Největší rozkvět a technologickou modernizaci zažíval mlýn ve 30. letech 20. století. V roce 1930 byl jeho hrdým vlastníkem František Paar, po němž nese objekt své jméno dodnes. Paar tehdy neprovozoval pouze klasické mletí obilí, ale vsadil na kombinovanou výrobu a ke mlýnu připojil také pilu. Aby dokázal pokrýt energetické nároky obou provozů, prošlo vodní dílo zásadní modernizací. 

Ski areál a bikepark Peklák v České Třebové je skvělým důkazem toho, že za parádním sportovním vyžitím nemusíte vždycky mířit jen na hřebeny Krkonoš nebo Šumavy. Tento kompaktní, ale dynamický areál vyrostl doslova na okraji města a dnes platí za oblíbené centrum pro zimní lyžování i letní adrenalin na kolech. Historie sportovního areálu Peklák se v moderní podobě začala psát na počátku 21. století. Cílem bylo vytvořit přímo v České Třebové dostupné zázemí pro místní lyžaře, které by eliminovalo nutnost dojíždět do vzdálenějších horských středisek. Původně vznikla hlavní sjezdovka s klasickým vlekem a později se investovalo do výkonného systému technického zasněžování a kompletního umělého osvětlení. 

Hlavním písemným pramenem o počátcích poutního místa je stará pamětní kniha, jejíž autoři zachytili zakládání i další osudy kaple. Kniha začíná vyprávěním o zázračném uzdravení. Lidé již odedávna znali sílu zdejšího léčivého pramene, kterému přezdívali Pavlova studánka. Poutníci do ní ze vděčnosti vhazovali drobné mince. Mladík jménem Jakub Pivoňka však tyto peníze ze studánky kradl a propíjel. Za tento hřích ho stihl boží trest – začal prudce ztrácet zrak, až nakonec ve dne viděl jen velmi slabě a v noci vůbec. Jakub si své pochybení uvědomil, činil pokání a ukradené peníze vrátil; část věnoval kostelu na svíce a zbytek vhodil zpět do pramene. Poté se na Horách pomodlil, omyl se posvátnou vodou a zrak se mu zázračně vrátil. Zprávy o dalších uzdraveních se rychle šířily a poutníci se rozhodli, že nad pramenem vybudují důstojnou kapli. 

Kapounův mlýn, známý také jako Malý či Koutský mlýn, patří k nejstarším a historicky nejzajímavějším vodním dílům v České Třebové. Tento vícepodlažní zděný objekt s navazující pilnicí se nachází přímo v srdci města na řece Třebovce. Jeho staletý příběh zrcadlí proměny mlynářského řemesla – od středověkého poddanského mlýna přes barokní knížecí správu až po moderní průmyslový provoz první poloviny 20. století a necitlivé stavební zásahy moderní doby. První dochované písemné stopy nás zavádějí do období krátce po husitských válkách, kdy vodní dílo neslo název Kuczkeho mlýn. Prvním přímým písemným dokladem je zápis z roku 1428, v němž se mlynář Jan Liška oficiálně odřekl užívání a práv k tomuto majetku. 

Park Javorka na okraji města České Třebové byl založen zdejším Okrašlovacím spolkem v roce 1885 a budován v tzv. anglickém stylu, tedy téměř jako volná příroda, s klikatými cestičkami, vodními prvky, travnatými plochami i vzrostlými stromy. Rozkládá se v úžlabině na úpatí Robova kopce na ploše asi 3 hektarů, přičemž ve svých horních partiích přechází v lesní porost. Od turistického rozcestníku na okraji parku vedou turistické značky směrem Na Kozlovský kopec se známou rozhlednou či na poutní místo Hory Matky Boží. V parku se nachází několik drobnějších taveb, např. osmiboký altán zvaný Bosenský pavilon z roku 1904 či hudební pavilon Antonína Bennewitze na okraji parku, ve kterém se v létě konají koncerty.