Zelný trh patří k nejstarším dochovaným náměstím v Brně. Poprvé je zmiňován koncem 13. století, kdy nesl název "forum antiquum" neboli Staré tržiště. Později byl znám ještě i pod označením Horní trh. Dnešní název – Zelný trh - pochází z 15. století. Odjakživa byl rušným místem, které žilo každodenním obchodováním. Zdejší sklepy vznikaly pod jednotlivými domy od středověku po novověk – nejvíce jich bylo vybudováno v době baroka. Sloužily zejména k uchovávání potravin, zrání piva a vína v sudech i jako skladiště pro všeliké zboží. Především však byly zázemím trhoveckého života Zelného trhu, který zde přetrvává už více než 700 let. Původně nebyly sklepy vzájemně propojeny. O řadě z nich se nevědělo stovky let, byly objeveny až během novodobých výzkumů brněnského podzemí.

Kostnice u sv. Jakuba se nachází pod Jakubským náměstím v Brně a počtem okolo 50 tisíc kosterních pozůstatků se jedná o druhou největší v Evropě, hned po té pařížské. V minulosti se na tomto místě nacházel hřbitov, z kapacitních důvodů však vznikla kostnice, kam byly přeneseny rovněž ostatky zesnulých ze zrušeného hřbitova na brněnském Petrově. V minulých staletích se totiž běžně stávalo, že kapacita hřbitovů přestávala potřebám rostoucího města stačit a proto byl zaveden výměnný systém pohřbívání. Po uplynutí 10 až 12 let od pohřbu byl hrob otevřen, ostatky vyjmuty a na stejné místo byl pohřben další zemřelý. Obsah původních hrobů se pak ukládal do speciálních podzemních objektů, osárií neboli kostnic. Když byl hřbitov u sv. Jakuba koncem 18. století zrušen, kostnice byla uzavřena a na dlouho zapomenuta.

Sklep pod Novou radnicí, dříve Mincmistrovský sklep či Sklepení domu mincmistrů, je označení historických sklepních prostorů, objevených při průzkumu brněnského podzemí v roce 1999. Nad sklepem ve středověku stávaly dva důležité domy. První z nich si nechala vystavět bohatá rodina Alramů a byl tak prostorný či příjemný, že se v něm ubytovávali významní návštěvníci města, například čeští králové a další Přemyslovci. V sousedství pak stával dům moravských královských mincmistrů, kteří dohlíželi na výrobu mincí v zemi. Prvním známým mincmistrem byl Bruno, působící již za vlády Václava I. a tento výstavný dům byl už od středověku opředen pověstmi o velkém bohatství. Během renesance se pak mincovna přesunula na nároží Dominikánského náměstí a ulice Mečová, kde dnes stojí budova Velkého Špalíčku.

Vodojemy byly na Žlutém kopci v Brně vystavěny postupně mezi šedesátými lety 19. století a druhým desetiletím 20. století. V roce 1869 byl přijat projekt na výstavbu nového vodovodu v Brně. Výstavba probíhala podle projektu anglického stavitele Thomase Docwryho. V letech 1869–1872 byla postavena úpravna vody v Pisárkách, která odebírala surovou vodu z řeky Svratky nad jezem v Kamenném mlýně. Upravená byla čerpána do dvou tlakových pásem, z nichž nižší tlakové pásmo bylo na Žlutém kopci. V letech 1869–1872 byl postaven první ze zdejších vodojemů, který je tvořen jednou podzemní nádrží o vnitřních rozměrech 45 × 45 m a hloubce 6 m. Nádrž je vyzděna pálenými červenými cihlami a pro nepropustnost byl použitý obal z jílu.

Na jaře roku 2025 jsme podnikli jeden z mnoha výletů do Brna. Pokolikáté jsme už do jihomoravské metropole zavítali, to se nám věru nechtělo počítat, neboť těch výprav bylo opravdu hodně. Brno nám totiž vždy dokázalo nabídnout nějakou zajímavost, historickou památku či jiný důvod, abychom sem přijeli. Tentokrát jsme si naplánovali návštěvu brněnského podzemí. Po příjezdu do města jsme naše šedé francouzské auto odložili na parkovišti v Tomešově ulici a po schodišti sestoupili do parku, pod nímž se skrývaly tři vodojemy, postavené pro takzvaný pisárecký vodovod, který posílil nedostačující vodovodní soustavu rozrůstajícího se města. Po upravených chodníčcích jsme přišli k bývalému technickému domku, v němž se nacházela místnost s pokladnou, kde se tísnilo docela dost jiných návštěvníků, lačnících po netradičním zážitku.

Hrad Beckov je jedna z nejkrásnějších a nejvýraznějších zřícenin na Slovensku, tvořící dominantu středního Pováží. Vypíná se na 60 metrů vysoké vápencové skále nad městečkem Beckov a výzkumem bylo dokázáno, že byla využita již na přelomu letopočtu. Intenzivní osídlení hradního bradla lze datovat do 9. století, kdy zde vzniklo velkomoravské hradiště. To lze snad ztotožnit z hradem „Blundus“ v tzv. Anonymově kronice. Tato kronika zmiňuje osídlení hradu již před příchodem starých Maďarů do Karpatské kotliny. Právě Maďaři hrad obsadili a pojmenovali názvem Bolondóc. Významnost hradu se projevila i na zdejším umístění sídla pohraniční župy. Významný růst důležitosti hradu vyvrcholil ve 12. století, kdy zde byl vystavěn kamenný hrad. Do té doby se dá mluvit pouze o lehčím opevnění.

První písemná zpráva o hradě Čachtice pochází z roku 1276, kdy sloužil jako hraniční královská pevnost, ale založen byl pravděpodobně o šestnáct let dříve. Na nejvyšším místě kopce jej nechal kvůli vpádu Tatarů postavit uherský král Bela IV. a tehdy jej tvořil palác a dvě věže. Roku 1299 hrad i s přilehlou osadou Čachtice dobyl Matúš Čák Trenčianský a v roce 1392 hrad i s panstvím získal ve své době nejbohatší feudál v Uhersku Ctibor I. z Beckova darem od krále Žigmunda. Když Ctibor I. roku 1414 zemřel, majetek po něm zdědil jeho syn Ctibor II. a následně jeho syn, kteří hrad drželi do roku 1434. Právě v té době došlo zřejmě k rozšíření starého hradu o velké nádvoří s gotickou kaplí, obehnání parkánovými zdmi s ochozy a cimbuřím, dále byly vybudovány hospodářské budovy, dílny a vchod ve tvaru tunelu. Hrad se díky narůstání své velikosti začal členit na dolní, střední a horní část.

Areál Živá voda se nachází v obci Modrá nedaleko Velehradu a byl poprvé otevřen na konci roku 2012. Jeho největším lákadlem je prosklený sladkovodní rybniční tunel, nejdelší ve volné přírodě v Evropě. Návštěvník je zde obklopen 850 tisíci litry vody. Expozicí můžete procházet samostatně nebo s průvodcem. Konají se zde také speciální akce, potápěčské exhibice a přednášky o potápění či ukázky rybolovných technik. Ve venkovním areálu procházíte bohatou výsadbou zeleně. Najdete zde typické moravské biotopy s jejich charakteristickými bylinami a dřevinami, například chřibské prameniště, venkovskou bylinkovou zahrádku či moravský lužní les. Dále se zde nachází výběh pro pratury, které můžete pozorovat během procházky po dřevěných lávkách nebo z vyhlídkové věže.

U slovenské obce Lubina byl na kopci Roh postaven monumentální památník SNP a slavnostně otevřen v roce 1969. Pro výstavbu byl vybrán borovicemi zalesněný vrchol pohoří Bílých Karpat, tyčící se nad malebnou kopaničářskou obcí Lubina v okrese Nové Město nad Váhem. Je věnován Slovenskému národnímu povstání a stal se i místem posledního odpočinku 45 sovětských a československých partyzánů, kteří padli během bojů v regionu pod Velkou Javořinou. Areál památníku tvoří socha bojovníka a dále 14 kamenných kvádrů s vytesanými jmény měst a osad, které se v Podjavorinském regionu zapojily do odboje proti fašismu. Kvádry jsou mezi sochou bojovníka a reliéfem partyzánů uloženy po sedmi kusech na obou stranách a nesou názvy obcí Bzince pod Javořinou, Brezová pod Bradlom, Cetuna, Krajne, Kopcove, Hlavina, Lubina, Moravské Lieskové, Myjava, Narcie, Poradie, Pustá ves, Spanie a Stará Turá.

Památník umučených a padlých v Cetuně připomíná události z 27. února 1945, kdy při boji partyzánského oddílu Hurban pod vedením Miloše Uhra s nacistickou protipartyzánskou jednotkou Edelweiss, zahynulo 16 partyzánů, včetně velitele Uhra a jeho pravé ruky Antona Jakubíka. Okupanti se přesouvali od Moravského Lieskového směrem do Cetuny. Jejich úkolem bylo stopovat odbojáře a pod záminkou strachu o terorizování místních obyvatel v Cetuni, vylákat partyzánské skupiny z hor do osady a nastražit past. Partyzáni byli unavení po probdělé a chladné noci, přesto se ráno vydali blíže k cetunským chalupám, zatímco nepřátelé  už byli strategicky schovaní v usedlostech.

Rozhledna Hájnica stojí od roku 2013 na nevysokém plochém návrší stejného jména nad obcí Haluzice ve výspě Bílých Karpat nedaleko Nového Města nad Váhem. Konstrukce připomíná větší myslivecký posed, kterých bylo na Slovensku v 21. století postaveno poměrně hodně. Vyhlídková věž je vysoká asi 7 metrů a na vyhlídkový ochoz ve výšce okolo 3,5 metru vedou dřevěné schůdky. Pod rozhlednou je upravené posezení a ohniště, které jasně naznačuje, že vrch je oblíbeným výletním cílem i místem grilovaček. Však se také nachází kousek nad obcí, ze které sem vede ani ne půl kilometrů dlouhá pěšina. Z vyhlídkové plošiny rozhledny Hájnica si lze prohlédnout velkou část Bílých Karpat a mimořádně malebný kraj Kopanic. Za dobré viditelnosti je vidět i Velká Javořina, nejvyšší hora Bílých Karpat.

Přírodní památka Haluzická tiesňava (česky "soutěska") se nachází jihovýchodně od obce Haluzice, v okrese Nové Mesto nad Váhom na západním Slovensku. Soutěska vznikla agresivní erozivní činností Haluzického potoka, který se v první fázi zařízl do dolomitů a následně do spodnější vrstvy hlinitých břidlic. Kaňon má v současnosti délku asi 1 km, hloubku 50 m a šířku 200 m. Na první pohled působí neškodně, ale ve skutečnosti se zvětšuje velmi rychle. Prohlubování se dnes téměř podařilo zastavit zpomalením toku potoka pomocí hrází, ale do šířky stále a viditelně roste. Ohrožuje tak zříceninu kostelíka Všech svatých z 13. století stojící na okraji soutěsky. Část zdi se již sesunula do rokle.

Kostel Všech svatých byl zřejmě postaven v první polovině 13. století, asi někdy kolem roku 1240. Prvně je zmiňován v roce 1299. V tomto období byl dobyt vojsky Matúše Čáka Trenčanského. V 16. století byla prodloužena loď a přistavěna sakristie. Kolem kostela byla postavena obranná zeď se střílnami a věží. Opevněné kostely nebyly v tomto období nijak výjimečné. Pokud nebyl v blízkosti hrad, sloužily jako obranné místo. Často byly jedinou pevnou stavbou v širokém okolí a plnily i funkci ochrannou v době přírodních pohrom. Po přestavbě sloužil v letech 1540 – 1620 ke mším protestantské víry. Katolíkům se kostel vrátil roku 1708, kdy sloužil i jako farní. V obci byla také fara, která zde fungovala až do roku 1778, kdy byla přestěhována do nedaleké obce Bošáca.

Na začátku listopadu roku 2022 jsme se spontánně rozhodli, že si zakoupíme ještě jeden vícedenní pobyt, i když jsme obvykle takto pozdě už nikam nejezdili. Snad za to mohly předchozí covidové roky, kdy bylo zakázáno cestovat a tak jsme byli hladoví po poznávání nových destinací. Během procházení nabídek oblíbeného portálu plného slev nám do oka padlo magické slovo Čachtice a s ním spojený hrad. Sice jsme jej poznali už dříve, nicméně od té doby prošel jistými změnami a tak jsme si třídenní pobyt zakoupili. Byli jsme ubytováni v Novém Meste nad Váhom, kde nám cestovatelský azyl poskytl hotel Diana, s jehož službami jsme byli maximálně spokojeni. Třetí den jsme si po vynikající snídani sbalili věci, naložili je do našeho černého SUV a vydali se ke kostelu Narození Panny Marie, který stál na malém návrší přímo naproti hotelu, takže jsme to k němu neměli daleko.

Na začátku listopadu roku 2022 jsme se spontánně rozhodli, že si zakoupíme ještě jeden vícedenní pobyt, i když jsme obvykle takto pozdě už nikam nejezdili. Snad za to mohly předchozí covidové roky, kdy bylo zakázáno cestovat a tak jsme byli hladoví po poznávání nových destinací. Během procházení nabídek oblíbeného portálu plného slev nám do oka padlo magické slovo Čachtice a s ním spojený hrad. Sice jsme jej poznali už dříve, nicméně od té doby prošel jistými změnami a tak jsme si třídenní pobyt zakoupili. Byli jsme ubytováni v Novém Meste nad Váhom, kde nám cestovatelský azyl poskytl hotel Diana, s jehož službami jsme byli maximálně spokojeni. Než jsme do města na veliké slovenské řece dorazili, cestou jsme se zastavili ve dvou obcích a prvou z nich byla Bošáca, ležící pár kilometrů od státní hranice.

Na začátku listopadu roku 2022 jsme se spontánně rozhodli, že si zakoupíme ještě jeden vícedenní pobyt, i když jsme obvykle takto pozdě už nikam nejezdili. Snad za to mohly předchozí covidové roky, kdy bylo zakázáno cestovat a tak jsme byli hladoví po poznávání nových destinací. Během procházení nabídek oblíbeného portálu plného slev nám do oka padlo magické slovo Čachtice a s ním spojený hrad. Sice jsme jej poznali už dříve, nicméně od té doby prošel jistými změnami a tak jsme si třídenní pobyt zakoupili. Byli jsme ubytováni v Novém Meste nad Váhom, kde nám cestovatelský azyl poskytl hotel Diana, s jehož službami jsme byli maximálně spokojeni. Druhý den po vynikající snídani jsme z hotelu černým korejským SUV vyrazili do nedaleké vesnice, abychom po 12 letech znovu navštívili legendární hrad Čachtice a cestou jsme se zastavili u několika památek, soustředěných na jedno místo v obci pod hradem.

Nevysoký plhovský vršek je pro svůj tvar odnepaměti nazýván Hrobek. Když v roce 1680 vypukl v Náchodě mor a byly zakázány pohřební průvody na hřbitov ve Starém Městě, byli mrtví z okolí sváženi povozem právě sem. Povinnost postarat se o ně měl majitel plhovského poplužního dvora Tomáš Průša z Ritteršperku. Ten pak nechal uprostřed nového hřbitova vztyčit dřevěný kříž s plechovým obrazem Panny Marie. V letech 1717 až 1718 nechal na tomto místě vystavět vlastním nákladem krásnou barokní kapli Zvěstování Panny Marie zámecký kapelník Mikuláš Josefů. Plechový obraz z dřevěného kříže v ní byl umístěn a stal se předlohou pro oltářní obraz malovaný na plátně plhovským malířem Adolfem Štěpánem. V roce 1722 došlo k úpravám okolí.

Farní kostel Narození Panny Marie v Novém Meste nad Váhom je dominantou jeho historického centra, který se nachází v areálu opevněným mohutnými hradbami. Patří pod děkanát Nové Město nad Váhem a Trnavskou arcidiecézi. Nejstarší historie této lokality se pravděpodobně pojí s působením benediktinů, kteří mají i zásluhy na rozvoji románského kostela ze 13. století. Původní románský kostel byl tedy na tomto místě postaven v polovině 13. století, svědčí o tom darovací listina Bela IV. z roku 1263. Z tohoto románského kostela se zachovala při další přestavbě pouze spodní část věže. Za vlády pana Beckovského hradu Ctibora ze Ctiboric došlo v letech 1414 – 1423 ke gotické úpravě tohoto kostela.

U slovenské obce Lubina byl na kopci Roh postaven monumentální památník SNP a slavnostně otevřen v roce 1969. Pro výstavbu byl vybrán borovicemi zalesněný vrchol pohoří Bílých Karpat, tyčící se nad malebnou kopaničářskou obcí Lubina v okrese Nové Město nad Váhem. Je věnován Slovenskému národnímu povstání a stal se i místem posledního odpočinku 45 sovětských a československých partyzánů, kteří padli během bojů v regionu pod Velkou Javořinou. Areál památníku tvoří socha bojovníka a dále 14 kamenných kvádrů s vytesanými jmény měst a osad, které se v Podjavorinském regionu zapojily do odboje proti fašismu. Kvádry jsou mezi sochou bojovníka a reliéfem partyzánů uloženy po sedmi kusech na obou stranách a nesou názvy obcí Bzince pod Javořinou, Brezová pod Bradlom, Cetuna, Krajne, Kopcove, Hlavina, Lubina, Moravské Lieskové, Myjava, Narcie, Poradie, Pustá ves, Spanie a Stará Turá.

Památník umučených a padlých v Cetuně připomíná události z 27. února 1945, kdy při boji partyzánského oddílu Hurban pod vedením Miloše Uhra s nacistickou protipartyzánskou jednotkou Edelweiss, zahynulo 16 partyzánů, včetně velitele Uhra a jeho pravé ruky Antona Jakubíka. Okupanti se přesouvali od Moravského Lieskového směrem do Cetuny. Jejich úkolem bylo stopovat odbojáře a pod záminkou strachu o terorizování místních obyvatel v Cetuni, vylákat partyzánské skupiny z hor do osady a nastražit past. Partyzáni byli unavení po probdělé a chladné noci, přesto se ráno vydali blíže k cetunským chalupám, zatímco nepřátelé  už byli strategicky schovaní v usedlostech.

Hrad Beckov je jedna z nejkrásnějších a nejvýraznějších zřícenin na Slovensku, tvořící dominantu středního Pováží. Vypíná se na 60 metrů vysoké vápencové skále nad městečkem Beckov a výzkumem bylo dokázáno, že byla využita již na přelomu letopočtu. Intenzivní osídlení hradního bradla lze datovat do 9. století, kdy zde vzniklo velkomoravské hradiště. To lze snad ztotožnit z hradem „Blundus“ v tzv. Anonymově kronice. Tato kronika zmiňuje osídlení hradu již před příchodem starých Maďarů do Karpatské kotliny. Právě Maďaři hrad obsadili a pojmenovali názvem Bolondóc. Významnost hradu se projevila i na zdejším umístění sídla pohraniční župy. Významný růst důležitosti hradu vyvrcholil ve 12. století, kdy zde byl vystavěn kamenný hrad. Do té doby se dá mluvit pouze o lehčím opevnění. 

Františkánský klášter s raně barokním kostelem sv. Josefa Pěstouna byl postaven v letech 1690–1692 poté, co na stavby věnoval pozemek hrabě Valentin Balassa a započal stavbu. Po jeho smrti převzal tento úkol František Nádasdy, za něhož byla postavena první část (základy a zdivo "do výšky člověka"). Ve stavbě pokračoval nitranský biskup Jakub Haško do roku 1690. Konvent dokončil až beckovský farář Jan Páčai v roce 1696, vysvěcený byl roku 1701 nitranským biskupem Ladislavem Matiašovským. O několik let později byl klášter poškozen vojsky Štefana Rákócziho a čtyřikrát vyhořel. Obnovený byl v letech 1761–1762. Františkáni působili v obci po dlouhou dobu v letech 1690–1950, v klášteře byl noviciát řádu a teologická škola. Mniši se zasloužili o rozvoj vzdělanosti obyvatel.

Turisté do obce Beckov zavítají hlavně kvůli krásné zřícenině hradu, tyčící se nad řekou Váh, který je zdaleka viditelný ze širokého okolí. Možná se ale málo ví, že se přímo u hradu nachází jeden z nejmalebnějších židovských hřbitovů na Slovensku, rozdělený na dvě části. Starší část hřbitova se rozprostírá na východní straně hradního svahu, na němž se dochovalo asi 80 náhrobků. Historie tohoto hřbitova sahá až do roku 1683, kdy do obce Beckov přišli první židé. V tomto roce byl totiž kuruckými vojsky Imricha Thökölyho zničen Uherský Brod, přičemž bylo zabito 200 Židů. V roce 1689 hrabě Pongrácz povolil židům obchodovat, postavit si modlitebnu a zřídit hřbitov.

Kaple sv. Jána Nepomuckého v Beckove, známá taktéž pod názvem Svätý Janko, byla postavena na místě zbořené Horní brány. Její trojúhelníkový půdorys kopíruje místo křižovatky tří cest. Kaple má podobu otevřených půlkruhových arkád, zaklenutých plackou pod nimiž se nachází polychromovaná socha sv. Jana Nepomuckého v životní velikosti. Kapli nechal postavit baron Joann de Révay v polovině 18. století a tak již téměř 300 let tvoří orientační bod v obci, kde se lidé zastavují nejen proto, že se u ní nachází zastávka autobusu. S cestováním souvisí i sv. Jan Nepomucký, který se stal patronem poutníků, šťastného návratu a byl ochráncem cestovatelů po souši i na vodě. A právě proto zde byla pěkná kaplička postavena….

Středověký farní kostel sv. Štefana Kráľa byl postaven v období 1400 - 1410 na místě přibližně 100 let starého kostela, ale poprvé je zmiňován až roku 1424. Okolo roku 1654 byl kostel opraven, přičemž z této doby pochází renesanční valená klenba kostela, spočívající na mohutných pilířích. Věž byla přistavěna roku 1770 na středověkých základech starší kolegyně a její štíhlá jehlancovitá střecha je zakončená makovicí s křížem, která pochází z období přelomu 19. a 20. století. Ve věži kostela jsou dva zvony z roku 1930. Zařízení kostela je převážně barokní. Kolem kostela se dříve rozkládal hřbitov z 18. století, který byl později zrušen. 

Kaple sv. Jana Nepomuckého byla na okraji obce Čachtice postavena v roce 1801. Generální oprava proběhla za přispění obce a zdejších obyvatel v roce 2014. Pár metrů od kaple stojí památník obětí z řad místních občanů, kteří padli během první světové války v letech 1914 – 1918. Autorem památníku je akademický sochař Pavel Bán a zhotovila ho firma Komenský z Bratislavy. A o kousek dál se nachází typická Lurdská jeskyně se sochou Panny Marie. Nechal ji z vděčnosti za záchranu vlastního života postavit baron a čachtický kněz František Horecký. Během projížďky kočárem se pod ním prolomil dřevěný most a i s povozem spadl do vod říčky Dudváh. 

Přírodní památka Haluzická tiesňava (česky "soutěska") se nachází jihovýchodně od obce Haluzice, v okrese Nové Mesto nad Váhom na západním Slovensku. Soutěska vznikla agresivní erozivní činností Haluzického potoka, který se v první fázi zařízl do dolomitů a následně do spodnější vrstvy hlinitých břidlic. Kaňon má v současnosti délku asi 1 km, hloubku 50 m a šířku 200 m. Na první pohled působí neškodně, ale ve skutečnosti se zvětšuje velmi rychle. Prohlubování se dnes téměř podařilo zastavit zpomalením toku potoka pomocí hrází, ale do šířky stále a viditelně roste. Ohrožuje tak zříceninu kostelíka Všech svatých z 13. století stojící na okraji soutěsky. Část zdi se již sesunula do rokle.

Kostel Všech svatých byl zřejmě postaven v první polovině 13. století, asi někdy kolem roku 1240. Prvně je zmiňován v roce 1299. V tomto období byl dobyt vojsky Matúše Čáka Trenčanského. V 16. století byla prodloužena loď a přistavěna sakristie. Kolem kostela byla postavena obranná zeď se střílnami a věží. Opevněné kostely nebyly v tomto období nijak výjimečné. Pokud nebyl v blízkosti hrad, sloužily jako obranné místo. Často byly jedinou pevnou stavbou v širokém okolí a plnily i funkci ochrannou v době přírodních pohrom. Po přestavbě sloužil v letech 1540 – 1620 ke mším protestantské víry. Katolíkům se kostel vrátil roku 1708, kdy sloužil i jako farní. V obci byla také fara, která zde fungovala až do roku 1778, kdy byla přestěhována do nedaleké obce Bošáca.

Mlýn byl postaven v roce 1873, jako klasický mlýn holandského typu, s větrným kolem o čtyřech lopatách a otočnou střechou. V roce 1882 byl mlýn postižen větrnou smrští. Celá střešní konstrukce mlýna s hřídelem, převody i s částí kamenného zdiva byla vyrvána a smetena do sousedního žlebu. Mlynář Cyril Wágner se rozhodl pro modernizaci mlýna a nainstaloval místo klasického větrného kola tzv. Halladayovu turbínu, nazvanou podle svého vynálezce, konstruktéra, amerického farmáře Daniela Halladaye. Kolo turbíny je tvořeno věncem stavitelných žaluzií neboli lopatek, ovladatelných táhly, umožňujícími vhodný náklon ve směru větru i automaticky. Kolo udržovalo ve správném směru dvojité kormidlo. Použitím tohoto vynálezu semlel mlýn až dvojnásobek obilí. 

Na Liliové hoře v obci Luleč stával první kostel již v roce 1406, kdy je zmiňován společně s přilehlým hradem. V roce 1672 měl tři oltáře, dvanáct obrazů a tři zvony. V roce 1719 byly do kostela nainstalovány první varhany, ale protože byl v zimě špatně přístupný, vznikl v letech 1739 - 1741 přímo v Lulči menší chrám sv. Isidora, nazývaný jako zimní, protože se v něm sloužily mše pouze v zimě. V roce 1751 byla zahájena stavba nového kostela také na Liliové hoře na náklady lulečského faráře Martina Dvořanského, který na stavbu věnoval veškerý zděděný majetek. Původní gotická stavba byla částečně zbořena a na jejím místě v letech 1751 - 1753 vznikl dnešní pozdně barokní chrám sv. Martina.