První zmínka o mlýně ve Slavíkovicích u Rousínova pochází již z roku 1366. Jednalo se o mlýn patřící vrchnosti, jenž byl součástí panského hospodářství a sloužil k zajištění příjmů či potřeb vrchnosti. Roku 1587 jej měl v držení jistý Foltan Mlynář. V urbáři není uveden užitek, který plynul z tohoto mlýna, ví se pouze to, že i na tomto mlýnu byli krmeni vepři. Mlynář spolu s mlýnem držel také lán, z kterého odváděl 2 gr., roli, za kterou platil 1 ½ zl. dvakrát do roka, a za 2 ½ funtu107 pepře platil 2 ½ zl. Roku 1629 vlastnil mlýn Tomáš Mlynář, jenž platil na sv. Jiřího z lánu 1 zl. 6 gr., z rolí 1 zl. 15 gr. a za hlásku 2 gr. V den sv. Václava byly platy stejné, pouze navíc také odváděl dvě slepice a osm vajec. Stále platila povinnost krmit vepře pro vrchnost. 

Drobná pozdně barokní zvonice byla postavena roku 1772 na návsi ve Slavíkovicích, tvořící dnes místní část města Rousínov. O šest let později byla do otevřené arkádové stavby vsazena socha svatého Jana Nepomuckého v životní velikosti. Hranolový podstavec přechází do nahoru zužujícího se soklu, který je ukončen římsou. Nad římsou na podnoži je vyryta datace 1778. Na podnoži stojí světec v esovitém pohybu oděn v kanovnickém rouchu s biretem na hlavě. V mírně pokrčené pravici drží kříž s korpusem. Levou rukou přidržuje břevno kříže a mučednickou ratolest. Kolem hlavy, která je nakloněna k levému rameni, má svatozář v podobě obroučky s pěti hvězdami. V prvním desetiletí 21. století byla zvonička opravena.

Pomník orby císaře Josefa II. vznikl na okraji města Rousínova, aby připomínal netradiční událost, k níž došlo 19. srpna 1769. Tehdy jel rakousko-uherský panovník kolem obce Slavíkovice blízko Rousínova. Císařský kočár se však v těch místech porouchal a bylo třeba ho opravit. Císař vystoupil z kočáru a uviděl na nedalekém poli orat čeledína, přistoupil k němu a požádal ho, aby mu pluh půjčil. Potom uchopil kleče pluhu a vyoral brázdu po celé délce pole. O jedinečnosti počinu Josefa II. svědčí i to, že jeho matka císařovna Marie Terezie projevila o několik měsíců později přání, aby byl na onom poli vztyčen pamětní kámen. Na památku nezvyklé události vzniklo na tomto místě postupně celkem pět pomníků. První vybudoval již v roce 1770 držitel Slavíkovic kníže Josef Václav Liechtenstein; jednalo se o čtyřhranný sloup vysoký asi dva a půl metru. 

První písemná zmínka o Starém Rousínově pochází z roku 1331, kdy král Jan Lucemburský daroval část výnosu Rousínoveckého farního kostela děkanství brněnské kapituly. Roku 1398 se připomíná fara s kostelem svatého Václava. V té době byla k Rousínovci přifařena i Čechyně a Velešovice. Poté Rousínovec koupila svatopetrská kapitula v Brně. Dne 9. června 1715 vypukl ve farní stodole požár, který se rozšířil na faru, kostel a poté celou ves. Žár byl tak silný, že se roztavily zvony na kostelní věži. Současná podoba kostela je výsledkem přestavby z let 1718 - 1734. Původní projekt vypracoval italský barokní architekt a kněz Domenico Martinelli, který zemřel v době zahájení stavby. Další požár Rousínovec zasáhl v roce 1807. Oheň zničil i původní báň kostela sv. Václava a od té doby má jen stanovou střechu. Chrám slouží jako farní kostel římskokatolické farnosti Rousínov.

Židovský hřbitov v Rousínově vznikl patrně nedlouho po osídlení oblasti židovskými rodinami, které se zde začaly hromadně usazovat po vypovězení Židů z moravských královských měst roku 1454. Samotný hřbitov se v písemných pramenech poprvé zmiňuje v roce 1594, ovšem nejstarší čitelný náhrobek pochází až z roku 1621. Hřbitov byl v průběhu let několikrát rozšiřován a v roce 1902 zde byla umístěna pamětní kamenná deska. Náhrobky jsou většinou barokního a klasicistního typu, poslední předválečný pohřeb se zde konal roku 1938. Po odsunu židovských obyvatel během druhé světové války byly některé náhrobky poškozeny při nenávistném vpádu místních obyvatel. Po válce nebyla židovská obec znovu obnovena a tak roku 1949 přešel hřbitov do správy Církve čsl. husitské. V současnosti je hřbitov majetkem Federace židovských obcí v Praze. 

Původní synagogu v Rousínově představoval renesančně barokní templ z konce 16. století, který prošel klasicistní úpravou v roce 1842. Synagoga tvořila již od svého počátku jakýsi pomyslný střed židovské čtvrti a její vnější vzhled byl častokrát ovlivněn mimo jiné vrchnostenskými nařízeními. Synagoga nesměla třeba poutat pozornost, musela být svým vnějškem prostá a nezdobná, mít stanovenou výšku a nesměl mít věž, aby nepřesahovala svou výškou křesťanský kostel. Bohoslužby se zde konaly do druhé světové války, během níž bylo zničeno vnitřní zařízení. V roce 1949 byla budova adaptována na modlitebnu husitské církve. Hlavní předsunutý vstup ústí do budovy z jihozápadu a vede do malé vstupní předsíně. Nad tímto vstupem bylo možné ještě počátkem 20. století spatřit kamenné desatero umístěné na stříšce vchodové části. 

První písemná zmínka o Rousínově pochází z roku 1222, kdy patřil do majetku Petra z Rousínova. V roce 1321 se obec stala součástí panství hradu Špilberk. O tom, kdy byl Rousínov povýšen na město nejsou záznamy, nicméně v roce 1460 byla Rousínovu potvrzena městská práva. V držení města se v průběhu let vystřídala řádka šlechtických rodů. Již v roce 1401 je v Rousínově zmíněná fara a v roce 1511 se uvádí i kaple svaté Máří Magdalen v sousedství fary. Fara byla v průběhu třicetileté války zničena, znovu postavena byla v roce 1691. Kaple byla rozšířena na barokní kostel a v roce 1699 byla přistavěna hranolová věž. V roce 1591 nechala židovská komunita ve městě postavit židovskou synagogu. V letech 1598 až 1600 byla na městském náměstí postavena renesanční radnice.

Vodní mlýn stával v Rusínově patrně již dávno ve středověku, ale první zmínka o něm pochází až z roku 1585 v privilegiu Hynka Brtnického z Valdštejna a na Brtnici. Zástupce starého šlechtického rodu tím potvrdil dědičný nárok Václava Haugvice na rybníček, mlýn a Habrovanský potok, kterým mohl pohánět vodní kolo na svém klapáči. V letech 1750 – 1770 mlýn vlastnil Jan Pouchlý, roku 1826 Josef Drbal a o století později Adolf Vašourek. Roku 1935 zde hospodařil mlynář František Zahradník, za nímž se následně přistěhovala ze zabraného pohraničí celá rodina. Po druhé světové válce na mlýně pracoval Rudolf Obořil a právě tehdy byla budova přestavěna. Vznikla nová dvoupatrová stavba s vyšší věžovitou přístavbou, vedle níž stávala stará mlýnice, zbořená po roce 1969. 

Barokní kaple sv. Floriána v Rusínově byla postavena v letech 1727–1728 u hlavní silnice a byla zasvěcena ochránci města před požáry. V roce 2021 bylo provedeno statické zajištění a sanační opatření. Autor není znám, ale stavba má "martinelliovské" znaky a interiérem i strukturou fasády se přibližuje kostelu sv. Václava v Rousínovci. Na oltářním obraze je pod postavou sv. Floriána vyobrazeno rousínovské náměstí. Před kaplí se nachází památník Rudé armády a kamenný kříž s ukřižovaným Kristem z roku 1936, stojící na starším podstavci z roku 1887.

Zelný trh patří k nejstarším dochovaným náměstím v Brně. Poprvé je zmiňován koncem 13. století, kdy nesl název "forum antiquum" neboli Staré tržiště. Později byl znám ještě i pod označením Horní trh. Dnešní název – Zelný trh - pochází z 15. století. Odjakživa byl rušným místem, které žilo každodenním obchodováním. Zdejší sklepy vznikaly pod jednotlivými domy od středověku po novověk – nejvíce jich bylo vybudováno v době baroka. Sloužily zejména k uchovávání potravin, zrání piva a vína v sudech i jako skladiště pro všeliké zboží. Především však byly zázemím trhoveckého života Zelného trhu, který zde přetrvává už více než 700 let. Původně nebyly sklepy vzájemně propojeny. O řadě z nich se nevědělo stovky let, byly objeveny až během novodobých výzkumů brněnského podzemí. 

Zámek v obci Čechyně byl postaven v klasicistickém slohu v osmdesátých letech 18. století augustiniánským klášterem v Brně, jemuž vesnice v té době patřila. Objekt, původně s č. p. 1, sloužil jako letní sídlo a lovecký zámek až do druhé poloviny 19. století. Následně v něm vznikly byty, určené k nájemnímu bydlení. Budova prošla několika úpravami, při nichž byla propojena se zadní budovou dvora a částečně ztratila i svůj původní vzhled. Celý areál ze všech stran obtékal potok, což se změnilo v polovině 20. století, kdy byl zasypán náhon Klevetova mlýna. V následujících desetiletích byly prováděny jen nutné opravy a zámek značně zchátral. Dnes je objekt s č. p. 47 ve vlastnictví firmy a slouží ke zpracování dřeva.

První písemná zmínka o Čechyni pochází z roku 1350. V roce 1538 ves zasáhly ničivé požáry, v jejichž důsledku byla na tři roky osvobozena od všech platů. Další požár Čechyni zasáhl v roce 1552. Požáry a další pohromy často ohlašovala v menších vsích původně skromná, dřevěná zvonice. Patrně tomu tak bylo i v Čechyni. Později tuto funkci převzaly převážně sakrální stavby. První známou takovouto stavbou v Čechyni je až současná kaple Panny Marie, která byla vybudována zřejmě někdy v 2. polovině 18. století. Na I. vojenském (josefském) mapování z let 1764-1783 zaznačena není. To však nutně neznamená, že právě v tomto období nevznikla. Poprvé se objevuje na císařském povinném otisku map stabilního katastru Moravy a Slezska z roku 1825. 

Rozhledna Hájnica stojí od roku 2013 na nevysokém plochém návrší stejného jména nad obcí Haluzice ve výspě Bílých Karpat nedaleko Nového Města nad Váhem. Konstrukce připomíná větší myslivecký posed, kterých bylo na Slovensku v 21. století postaveno poměrně hodně. Vyhlídková věž je vysoká asi 7 metrů a na vyhlídkový ochoz ve výšce okolo 3,5 metru vedou dřevěné schůdky. Pod rozhlednou je upravené posezení a ohniště, které jasně naznačuje, že vrch je oblíbeným výletním cílem i místem grilovaček. Však se také nachází kousek nad obcí, ze které sem vede ani ne půl kilometrů dlouhá pěšina. Z vyhlídkové plošiny rozhledny Hájnica si lze prohlédnout velkou část Bílých Karpat a mimořádně malebný kraj Kopanic. Za dobré viditelnosti je vidět i Velká Javořina, nejvyšší hora Bílých Karpat.

Římskokatolický barokní Kostel Nanebevzetí Panny Marie je patrně nejvýznamnější pamětihodností slovensko obce Bošáca. Byl vybudovaný v letech 1729 - 1733 v pozdně barokním slohu díky štědrosti Mikuláše Príleského, nitranského kanovníka († 6. 5. 1730). Kostel je farním až od 12. 12. 1778, kdy se tehdejší farář Štefan Terlanday přestěhoval do fary, dokončené roku 1776. Dne 23. srpna 1789 byl kostel po klasicistní úpravě posvěcen nitranským biskupem Františkem Xaverem Fuchsem. V roce 1906 vytvořil Jozef Hanula novou iluzívní barokizující stropní fresku lodi. Během I. světové války byly tři největší zvony, zhotovené v roce 1737, zabaveny pro vojenské účely. V roce 1928 byl zhotoven současný dřevěný hlavní oltář. 

Kostnice u sv. Jakuba se nachází pod Jakubským náměstím v Brně a počtem okolo 50 tisíc kosterních pozůstatků se jedná o druhou největší v Evropě, hned po té pařížské. V minulosti se na tomto místě nacházel hřbitov, z kapacitních důvodů však vznikla kostnice, kam byly přeneseny rovněž ostatky zesnulých ze zrušeného hřbitova na brněnském Petrově. V minulých staletích se totiž běžně stávalo, že kapacita hřbitovů přestávala potřebám rostoucího města stačit a proto byl zaveden výměnný systém pohřbívání. Po uplynutí 10 až 12 let od pohřbu byl hrob otevřen, ostatky vyjmuty a na stejné místo byl pohřben další zemřelý. Obsah původních hrobů se pak ukládal do speciálních podzemních objektů, osárií neboli kostnic. Když byl hřbitov u sv. Jakuba koncem 18. století zrušen, kostnice byla uzavřena a na dlouho zapomenuta.

Sklep pod Novou radnicí, dříve Mincmistrovský sklep či Sklepení domu mincmistrů, je označení historických sklepních prostorů, objevených při průzkumu brněnského podzemí v roce 1999. Nad sklepem ve středověku stávaly dva důležité domy. První z nich si nechala vystavět bohatá rodina Alramů a byl tak prostorný či příjemný, že se v něm ubytovávali významní návštěvníci města, například čeští králové a další Přemyslovci. V sousedství pak stával dům moravských královských mincmistrů, kteří dohlíželi na výrobu mincí v zemi. Prvním známým mincmistrem byl Bruno, působící již za vlády Václava I. a tento výstavný dům byl už od středověku opředen pověstmi o velkém bohatství. Během renesance se pak mincovna přesunula na nároží Dominikánského náměstí a ulice Mečová, kde dnes stojí budova Velkého Špalíčku.

Nová radnice na Dominikánském náměstí v Brně se nachází v komplexu barokních budov, které původně sloužily pro potřeby moravské zemské správy a byly úzce spojeny s dominikánským klášterem. Ten začali dominikáni budovat koncem čtyřicátých let 13. století. Z počátků výstavby pochází západní rameno křížové chodby a místnost, která s největší pravděpodobností byla kapitulní síní.  Zřejmě již od druhé poloviny 13. století se v této kapitulní síni občas konala sněmovní a soudní jednání moravské země, většinou však probíhala na Špilberku. Brněnské, znojemské, jihlavské a jemnické provinciální soudy sloučil v roce 1348 Karel IV. do jednoho zemského soudu v Brně, který již zasedal v dominikánské kapitulní síni.

Předchůdcem dnešního barokního kostela sv. Michala archanděla v Brně byl románský kostelík, který byl vystavěn kolem roku 1228. Právě tehdy církevní stavbu a jeho okolí daroval moravský markrabě Přemysl řádu dominikánů, s nímž byly spojeny dějiny kostela po následující staletí. Dominikáni zde vybudovali klášter, v jehož prostorách zasedal moravský zemský sněm a který sloužil také sloužil k jednání moravských stavů. V letech 1345 – 1362 zde vznikl gotický kostel. Roku 1642 však došlo ke zřícení chóru a osud gotické stavby zpečetila o tři roky později švédská dělostřelba při obléhání Brna. Po skončení války byl v roce 1658 položen základní kámen barokního kostela, jehož hrubá stavba byla dokončena 1667. Dokončen byl podle plánů brněnského stavitele Jana Křtitele Erna roku 1679 a proti původní orientaci směřuje svým oltářem k západu.

Vodojemy byly na Žlutém kopci v Brně vystavěny postupně mezi šedesátými lety 19. století a druhým desetiletím 20. století. V roce 1869 byl přijat projekt na výstavbu nového vodovodu v Brně. Výstavba probíhala podle projektu anglického stavitele Thomase Docwryho. V letech 1869–1872 byla postavena úpravna vody v Pisárkách, která odebírala surovou vodu z řeky Svratky nad jezem v Kamenném mlýně. Upravená byla čerpána do dvou tlakových pásem, z nichž nižší tlakové pásmo bylo na Žlutém kopci. V letech 1869–1872 byl postaven první ze zdejších vodojemů, který je tvořen jednou podzemní nádrží o vnitřních rozměrech 45 × 45 m a hloubce 6 m. Nádrž je vyzděna pálenými červenými cihlami a pro nepropustnost byl použitý obal z jílu. 

K Božím mukám v Křenovicích, která stojí na rohu ulic Václavské a Široké, se váže pověst, kterou zachytil v minulém století historik Karel Ochmann. Obce, přes které se přehnala vojska při válečném tažení v roce 1805, se z této události vzpamatovávaly po mnoho let. Ne jinak tomu bylo i v Křenovicích. Vojáci, kteří se zde ubytovali, vše vyjedli a v obci nezbylo nic k jídlu, ani osivo na příští rok. Několik dalších let pro obyvatelstvo bylo velmi nuzných. Po bitvě zůstalo v lazaretech a okolních obcích plno raněných vojáků, kteří se buď pozvolna zotavovali, nebo také, což se stávalo častěji, umírali. Také v domě čp. 233 na rohu dnešních ulic Václavské a Široké zůstal raněný francouzský voják, který na následky svého zranění zemřel. Přestože, jak již bylo zmíněno, byla po bitvě několik let bída a hlad, nechala do té doby chudá rodina ze zmíněného domu vystavit v roce 1806 v zahrádce svého domu Boží muka.

Naučná stezka s názvem Šibeniční a popravčí vrch v Křenovicích vznikla v roce 2016 a je věnována událostem spjatým s výkonem hrdelních trestů v období středověku a raného novověku (13.–18. století). Přestože obec Křenovice vlastní hrdelní právo nikdy neměla, neboť spadala pod vrchnost ve Slavkově, na kopečku zvaném „Na spravedlnosti“ se konaly popravy osob odsouzených ve městě Slavkově, které hrdelní právo mělo. Poprav se účastnili lidé ze širokého slavkovského okolí, tedy i z Křenovic. V dubnu 2016 proběhl rozsáhlý archeologický průzkum, při kterém byla odhalena a vyznačena poloha základů stavby o vnějších rozměrech 6x6m a síle zdiva cca 1m. Původní stavba byla vysoká asi 3 m a vedly do ní dveře a schody nahoru. V rozích potom bývaly asi 3 m vysoké sloupy spojené dřevěnými trámy, na nichž byli odsouzenci věšeni a zůstávali tam viset až do doby než se jejich těla rozpadla.

Naučná stezka s názvem Šibeniční a popravčí vrch v Křenovicích vznikla v roce 2016 a je věnována událostem spjatým s výkonem hrdelních trestů v období středověku a raného novověku (13.–18. století). Přestože obec Křenovice vlastní hrdelní právo nikdy neměla, neboť spadala pod vrchnost ve Slavkově, má tato stezka přiblížit zájemcům historickou lokalitu, která se nachází v křenovickém katastru a v mapách je dodnes nazývána „Na spravedlnosti“. Konaly se zde popravy osob odsouzených ve městě Slavkově, které hrdelní právo mělo a účastnili se jich jistě lidé ze širokého slavkovského okolí, tedy i z Křenovic. Stezka je rovněž věnována památce nevinných obětí, kterých mezi popravenými bylo jistě mnoho. Nešlo totiž vždy o těžké zločince, ale i o drobné zloděje, kteří kradli z hladu, nebo o osoby ze zločinu pouze nařčené, třeba z čarodějnictví. 

Židé se v obci Bošáca usadili již v 17. století, když sem přišli z Moravy, zejména z oblasti Uherského Brodu, odkud byli vyhnáni při vpádu sedmihradského knížete a krále Horních Uher Imricha Tököliho. Židé v tomto období přicházeli nejen do Bošáce a Nového Města nad Váhom, ale i do celého Považí. Jejich komunita se postupně rozrůstala a největšího počtu dosáhla v polovině 19. století. Tehdy tu byl i rabinát, který evidoval kolem 350 obyvatel židovské národnosti. V té době tvořila Bošáca s přilehlými obcemi velkou vesnici přes tři tisíce obyvatel. Židé tvořili přibližně deset procent populace a žili převážně na náměstí. Až do roku 1848 nesměli Židé vlastnit půdu ze zákona. Usadili se zde jako kramáři, hostinští, ti chudší pracovali jako podomní obchodníci. Na nákupy pravidelně jezdili i do nedalekého Nového Mesta nad Váhom. K výraznému poklesu židovského obyvatelstva v Bošáci došlo v druhé polovině 19. století.

Na místě dnešního kostela sv. Vavřince původně stávala románská kaple, která byla roku 1378 přestavěna na gotický kostel, kdy bylo původní budově přistavěno pětiboké kněžiště a hranolová věž na severní straně presbytáře. Na konci 15. století byly Křenovice včetně kostelního patronátu připojeny ke slavkovskému panství pánů z Kounic, stoupenců Jednoty Bratrské, a během 16. století byli křenovičtí faráři protestantského vyznání. V roce 1623, v období nucené rekatolizace, křenovická farnost zanikla a obec byla přifařena k obnovené katolické duchovní správě ve Slavkově. Další stavební úpravy křenovického kostela proběhly koncem 16. století, kdy bylo přistavěno patro věže se zvonicí a také během 17. století, kdy byl celý kostel zaklenut. přičemž klenba byla upravována ještě v závěru 18. století.

Zoologická zahrada Bošovice byla oficiálně založena roku 2008 manželi Škrhákovými a navazuje na chovatelskou činnost Vlastimila Škrháka, který se věnuje papouškům od konce 60. let. V současné době zde najdete papoušky ze tří kontinentů. Jedinou papouščí zoo v Evropě obývá téměř 60 druhů papoušků ve stovce prostorných voliér. Součástí areálu je i dětská zoo s morčaty, králíky, malými Ouessantskými ovcemi, kozami a klokanem rudokrkým. Součástí areálu je i jezírko s karasy zlatými a ornitologická naučná stezka. Zoologická zahrada nabízí komentované prohlídky a edukativní programy pro děti i dospělé. Pravidelně jsou pořádány akce pro veřejnost. Návštěvníci se mohou občerstvit jídlem i pitím v Café Kakadu a v letním palmovém baru v zadní části zoo.

Goticko - renesanční tvrz v obci Bošovice stávala snad již roku 1298, kdy je připomínán Petr z Bošovic, ale první spolehlivá zmínka o stavbě ze dřeva a hlíny pochází až z roku 1398, kdy byla ve vlastnictví pánů z Kunštátu. O deset let později byla opuštěná poté, co ji během válek mezi markrabaty zničili patrně přívrženci markraběte Jošta. Následně v letech 1415 - 1419 proběhla na příkaz Jimrama z Doubravice výstavba nové tvrze z kamene a cihel. V průběhu husitských válek budova změnila majitele, tehdy ji získal Jan Zajíc a nový pán nechal tvrz rozšířit. Vznikla nová věž a sousední jednoposchoďový palác o dvou světnicích nahoře v poschodí a dvou v přízemí, který se dochoval do dneších dob. Tvrz odděloval od terénu a blízkého dvorce hluboký a široký příkop, který ji obemykal ze všech stran. 

Katolický kostel svatého Stanislava v obci Bošovice začal psát svou historii v letech 1566 – 1620, kdy vznikla hlavní loď, s dosud dochovanými zbytky gotických prvků. Koncem 18. století byla k lodi přistavěna kaple s oltářem sv. Izidora Vendelína, patrona rolníků. Roku 1838 proběhla menší oprava stavby. Věž kostela a kůr byly přistavěny v roce 1851. Ve stejném období vznikl nový katolický hřbitov, kde svou část získali také evangelíci a vybudována byla rovněž nová zvonice pár metrů od kostela. Dostavěna byla v roce 1857, kdy byl do ní zavěšen zvon vyrobený v Německu, nesoucí na svém obvodu věnování obce a datum. Další drobnou opravou svatostánek prošel roku 1887. V letech 1996 - 2005 proběhla generální oprava kostela.

Kalvárie na Křížovém vrchu tvoří významnou dominantou Moravské Třebové a v roce 1964 byla zaslouženě zapsána do státního seznamu kulturních památek. K poslednímu zastavení křížové cesty vede stezka lemovaná čtyřmi kaplemi polygonálního půdorysu s mansardovými střechami. V historii stávaly na vrcholu Křížového vrchu tři dřevěné kříže, které nechal okolo roku 1610 Ladislav z Boskovic odstranit a přesunout do hřbitovního kostela Nalezení svatého Kříže. Dřevěné kříže nahradilo kamenné sousoší, jehož autory měli být Hans Gatschka a Georg Fauler, ovšem toto dílo bylo poničeno roku 1679 po zásahu bleskem. Kříže poté stály na svém místě až do roku 1713. Současná Kalvárie byla na Křížovém vrchu vystavěna v letech 1730 - 1731 na zadání knížete Josefa Jana Adama z Lichtenštejna, který tak chtěl vyhovět žádosti děkana Antonína Stöhra. 

Konvent františkánského kláštera vznikl v osmdesátých letech 17. století podle návrhu vlašského architekta Jacoma Brachy. V roce 1707 byl rozšířen o křídlo s pivovarem a o čtyři roky později byla přistavěna kaple sv. Petra v okovech spolu se sakristii a knihovnou. Roku 1748 přibylo křídlo noviciátu s průčelím do ulice. Během sedmileté války se z kláštera stala ubytovna pro vojáky i lazaret. Následně byly církevní budovy značně poničeny a vyrabovány. Během napoleonských válek byl klášter opět využíván jako lazaret. V roce 1866 byl vyrabován pruskými vojáky. Definitivně byl zrušen v roce 1942 a poté využíván jako hostinec. Na počátku devadesátých let 20. století byla část kláštera opravena a františkáni se sem opět vrátili. 

Moravská Třebová byla od roku 1916 sídlem farní obce Německé evangelické církve. Scházeli se v modlitebně v Brněnská 14, která jim ale již ve dvacátých letech byla těsná. Roku 1926 získala farní obec stavební parcelu na ulici Svitavská, dlouho jí však chyběly finanční prostředky pro stavbu kostela. Kostel i fara byly postaveny až po připojení Moravské Třebové k Německé říši, v letech 1938-1939, především díky příspěvku spolku Gustava Adolfa. Stavba byla slavnostně zahájena 14. června 1938, 17. července položen základní kámen a 17. září 1939 slavnostně vysvěcen a pojmenován "Kostel Gustava Adolfa". Od roku 1948 užívá kostel a faru sbor Českobratrské církve evangelické.