Kořeny evangelického života v České Třebové sahají do období první světové války. V roce 1916 byla v městě založena kazatelská stanice, která tehdy spadala pod farní sbor v Dolní Sloupnici. Vzhledem k absenci vlastního zázemí se věřící scházeli pouze jednou měsíčně. Bohoslužby a setkání se konaly provizorně – buď v tehdejších školních třídách, nebo v prostorách sokolovny „Na Skále“. S rozvojem komunity se měnila i její organizační struktura. Od roku 1923 byla Česká Třebová administrativně podřízena sboru v Litomyšli. Klíčový zlom nastal v květnu 1931, kdy byl v České Třebové zřízen samostatný filiální sbor, který v té době čítal již úctyhodných 550 členů.

Kostel sv. Jakuba v České Třebové vznikl na místě starého dřevěného svatostánku svatého Mikuláše z roku 1335, který v 17. století shořel. Po požáru byl roku 1636 postaven nový zděný chrám, jenž byl propojen s farou lávkou a okolo něj vznikl hřbitov s kostnicí a zvonicí, které roku 1708 doplnila kaple Srdce Ježíšova. Ty vyhořely při požáru 1745. Další požár, způsobený bleskem, zničil roku 1793 i kostel. Téhož roku požádali zástupci města, v čele s purkmistrem, knížete Aloise z Lichtenštejna o novou stavbu. Kníže ji finančně zajistil a pověřil jí dvorního architekta Josefa Hardtmutha. Základní kámen byl položen 14. července 1794, do základů byla také uložena truhlička s pamětním spisem.

Pozdně románská kaple, rotunda svaté Kateřiny, je nejvýznamnější architektonickou památkou České Třebové a jedinou dochovanou románskou rotundou ve východních Čechách. Pochází z první poloviny 13. století. Byla postavena v centru osady založené na výšině nad pravým břehem řeky Třebovky po roce 1200 během tzv. české kolonizace prováděné premonstrátským klášterem v Litomyšli. Samotné město Česká Třebová bylo založeno až ve druhé polovině 13. století během tzv. německé kolonizace za vlády Přemysla Otakara II. Během více než 750 let své existence byla rotunda mnohokrát opravována a přestavována. 

Kostel sv. Prokopa ve Vamberku byl postaven v letech 1712 - 1713 na místě staršího svatostánku, který pocházel ze 14. století a měl gotickou podobu. Kolem starého kostela se původně rozkládal hřbitov, který byl – před stavbou nového kostela – přemístěn ke kapli sv. Barbory. Nový kostel byl vystavěn v barokním slohu. V říjnu 1854 byly provedeny vnitřní opravy chrámu a v roce 1856 došlo na ty vnější. Roku 1868 byly na věžích postaveny nové báně a pokryty břidlicí. V letech 1876-1878 došlo k opravě střechy, oken, dveří a chrám byl uvnitř i vně obílen. Kostel sv. Prokopa roku 1898 vyhořel, a při následující stavební rekonstrukci získal svou dnešní podobu.

Hřbitovní kostel sv. Barbory ve Vamberku byl postaven v letech 1696 – 1697 Janem Adamem hrabětem Zárubou z Hustířan, pánem na Vamberce a Cerekvici a posvěcen byl ke cti sv. Panny a mučednice Barbory, což dosvědčuje nápis a pískovcový znak nad hlavním vchodem. Tehdy ovšem jen jako panská pohřební kaple, jež prý měla údajně nahradit mnohem starší kapličku. Shodou okolností manželka budovatele se jmenovala stejně jako ona světice. Hned po jeho výstavbě hrabě rovněž založil „Bratrstvo obojího pohlaví všelikého povolání“, které si za patronku zvolilo sv. Barboru. V roce 1863 byl značným nákladem rozšířen a upraven ke kostelu přiléhající hřbitov, který byl navíc opatřen novou zdí a márnicí. 12. června 1898 uhodil blesk do kostela a svezl se až na hlavní oltář.

V Neratově stával od poloviny 16. století dřevený kostelík, který sloužil prvním osadníkům pohraniční obce. Byli to povětšinou skláři a lesní dělníci německé národnosti, kteří kolonizovali zdejší divokou krajinu. V prvních letech 17. století byl tento kostelík rozšířen, k čemu došlo z podnětu majitele rokytnického panství Kryštofa Mauschwitze. Kostel byl pod luteránskou duchovní správou, protože zmíněný šlechtic byl protestant a stoupenec Augsburské konfese. V roce 1616 byl Kryštof Mauschwitz zavražděn vzbouřenými sedláky za okolností, které nebyly zcela objasněny. Po výměně vrchnosti došlo v souvislosti s vývojem českých zemí po porážce stavovského povstání k postupné rekatolizaci.

Barokní kostel sv. Jana Nepomuckého jednou z posledních dochovaných staveb někdejší německé osady Vrchní Orlice, opuštěné obce po odsunu německých obyvatel. Katolický svatostánek vznikl přestavbou původní hřbitovní kaple v letech 1708 - 1712. Postaven byl italským stavitelem Carlem Antoni Tejnem, který v roce 1730 tragicky zahynul při budování kostela v nedalekém Neratově. V roce 1770 byl svatostánek zvětšen a došlo rovněž k přistavění věže. Mobiliář kostela z 18. a 19. století byl bohužel v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století postupně vykrádán a zpustošen, takže se zachovaly pouze lavice. Zdejší oltář byl převezen již dříve do kostela sv. Bartoloměje v Bystrém. Od roku 2011 pomalu probíhala jeho rozsáhlá rekonstrukce.

V roce 1572 byl na poli východně od města založen na základě odkazu hřbitov s kaplí, nahrazenou v letech 1685-1691 dnešním kostelem sv. Anny. Jeho raně barokní stavbu doplnila kamenná ohradní zeď s šestibokou kaplí sv. Floriána v jihovýchodním nároží a v 19. století márnicí v severovýchodním nároží. Kostel byl vystavěn jako zámecký, proto jej postrádáme v popisu kosteleckých kostelů od děkana Bocha z roku 1749. Někdy ve 2. třetině 19. století došlo k výměně krovů za nižší, přitom vznikla i dnešní jednoduchá hlavní římsa. Další opravy se uskutečnily v roce 1891, pravděpodobně tehdy kostel obdržel kovová okna.

Raně barokní kostelík na Palackého náměstí v Kostelci nad Orlicí byl vystavěný na místě protestantské stavby z počátku 17. století, po zrušení obnoven a upravován v 19. a 20. století na špitál, poté na městské muzeum a dále na objekt sloužící sboru Českobratrské církvi evangelické. Renesanční stavba z let 1580 – 1586 byla zasvěcena sv. Václavu. Jednoduchá stavba je orientovaná jako prosté jednolodní a její stávající podoba je v zásadě výsledkem stavebních úprav provedených roku 1914 podle návrhu architekta Václava Roštlapila. Loď kostela je zastřešena sedlovou, nad hlavním západním průčelím zvalbenou střechou pokrytou šindelem. 

Pozdně barokní kostel byl vystavěn v letech 1790 – 1792 na místě dřevěné kaple z roku 1787. Kostel je jednolodní, obdélníkový s hranolovou věží v západním průčelí a dvouramennou kruchtou, závěr svatostánku tvoří pětiboký presbytář s přistavěnou sakristií. Průčelí dominuje vysunutá hranolová věž, zakončená cibulovitou bání s dvojitým křížem na vrcholu. Zařízení pochází z doby výstavby a kombinuje lidové prvky s barokním a klasicistním stylem. Křížová cesta je z 19. století. Zachoval se pouze zvon v sanktusové věžičce na konci střešního hřebenu. Kolem jednolodního kostela se dochoval přilehlý hřbitov s německými i českými náhrobky.