Málokterý dům v Ústí nad Orlicí se může pyšnit tak dramatickou a pohnutou historií jako budova v ulici M. J. Kociána č. p. 53. Tato nenápadná, ale vznešená stavba drží primát jako nejstarší dochovaný kamenný dům ve městě. Její kamenné zdi pamatují nejen rozkvět a násilné potlačení reformace, ale i hlubokou víru a naději, které překonaly celá století. Historie tohoto místa se začala psát v polovině 16. století. Jednota bratrská působila v Ústí nad Orlicí už od konce 15. století a mezi lety 1553 a 1555 si zde vybudovala svůj vlastní sbor. Osud však bratřím od počátku nepřál. Krátce po dokončení jim byl dům na základě panovnického mandátu zabaven.

Zajímavým zpestřením při procházce města Ústí nad Orlicí je několik zachovalých lidových staveb z 19. století v Zahradní ulici. Jedná se o tkalcovské domky, pro které byla typická jedna velká obytná místnost, kde lidi žili i tkali látky na stavech. Ruční tkalcovství však postupně upadalo, vznikly továrny. Stavbou hlavní silnice v 70. letech 20. století byla v Ústí nad Orlicí většina lidových chalup zničena. Lidové stavby jsou ukázkou bydlení a dokladem života, myšlení i duchovního života  našich předků. Na historické zástavbě se projevuje odlišnost venkovské architektury - materiální a regionální, a také jejich pestrost. Nejrozšířenějším materiálem pro stavbu vesnických sídel bylo dřevo, doplněné kamennými a hliněnými konstrukcemi. 

Kubiasova vila ve Vamberku byla postavena v roce 1923 pro továrníka Jindřicha Kubiase, který vlastnil místní firmu na výrobu uzenin, proslulou zejména svými konzervami a exportem. Návrh vypracoval významný architekt Oldřich Liska, žák Jana Kotěry, který vtiskl budově moderní, ale přitom velmi střízlivý a elegantní ráz. Během okupace byla rodina perzekuována. Jindřich Kubias mladší byl aktivní v odboji a za svou činnost byl nacisty vězněn v koncentračním táboře. Komunistický převrat znamenal konečnou ránu. Továrna byla znárodněna a začleněna pod národní podnik. Rodina byla nucena opustit svou vilu i město. Majetek, který budovali tři generace, jim byl bez náhrady zabaven. Nicméně Kubiasova vila zůstala zachována a stala se tak ukázkou stylu individualistické moderny.

Na rušné křižovatce v Lipové–lázni se nachází budova bývalé rychty čp. 24, postavená okolo roku 1800 v klasicistním slohu, která patrně nahradila starší sídlo rychtáře. V Dolní Lipové působil tento úředník zřejmě již ve 14. století a disponoval různými pravomocemi (správní, soudní, daňové), dokud nebyli fojtové a úředníci nahrazeni nově zřizovanými starosty v rámci obecní samosprávy. Úřad fojta byl v českých zemích zrušen v roce 1848 v souvislosti s revolučním rokem a s ním spojeným zrušením roboty a vrchnostenských úřadů. Jaká instituce v bývalé rychtě následně působila není známo. Další zpráva pochází z dvacátých let 20. století, kdy zde býval Weidlichův hostinec.

V Palackého ulici ve městě Jeseník stojí přízemní obytný dům téměř čtvercového půdorysu, postavený ze smíšeného zdiva s výraznou a značně převýšenou valbovou střechou. Podle pověsti zde měl v 17. století bydlet jesenický kat. Označení Katovna vzniklo díky zdejší pověsti o pamětním kříži, věnovaném památce Martina Wagnera, který byl údajným katem města Frývaldova (dnes Jeseníku). Ten měl být zabit Švédy v roce 1646. Kříž byl poté objeven při orbě v roce 1900 v blízkosti fary a tohoto domu. Ačkoli na kříži jsou pouze iniciály, byl přisouzen právě zdejšímu katovi Wagnerovi. Dle dochovaných zpráv však v domě bydleli pouze biskupští úředníci a jiní nájemci.

Historie Staré pošty ve Filipovicích se začala psát již v polovině 19.století, kdy byl postaven v ohbí staré kupecké cesty, spojující správní středisko slezského knížectví Nisu s Moravou, hostinec s č. p. 26. Od začátku sloužil místním chalupníkům a rovněž jako stanice poštovních dopravníků. Před namáhavou cestou do strmých serpentin Červenohorského sedla zde byly vyměňovány unavené potahy, kočí i koně si zde mohli trochu odpočinout a posilnit před další cestou. V říjnu 1897 koupila hospodu Sofie Exnerová, jenž zde s rodinou vydržela celých 40 let a dožila se úctyhodného věku 92 let. V té době byly součástí hospody také zámečnická dílna a stáje pro hospodářská zvířata. V letech 1927 - 1929 rodina Exnerova přistavěla k hostinci v rámci rozšíření nabízených služeb novou moderní budovu.

Nová radnice na Dominikánském náměstí v Brně se nachází v komplexu barokních budov, které původně sloužily pro potřeby moravské zemské správy a byly úzce spojeny s dominikánským klášterem. Ten začali dominikáni budovat koncem čtyřicátých let 13. století. Z počátků výstavby pochází západní rameno křížové chodby a místnost, která s největší pravděpodobností byla kapitulní síní.  Zřejmě již od druhé poloviny 13. století se v této kapitulní síni občas konala sněmovní a soudní jednání moravské země, většinou však probíhala na Špilberku. Brněnské, znojemské, jihlavské a jemnické provinciální soudy sloučil v roce 1348 Karel IV. do jednoho zemského soudu v Brně, který již zasedal v dominikánské kapitulní síni.

Stará radnice v Brně je nejstarší světskou stavbou ve městě a její historie sahá až do 13. století, kdy na jejím místě stál městský dům s věží, ve kterém se postupně usídlila městská správa. Postupem času se radniční areál nejen měnil, ale samozřejmě i rozšiřoval, protože každý úřad je pověstný tím, že mu nikdy nestačí prostory, které užívá a hledá stále další. Radniční blok leží mezi ulicemi Radnickou a Mečovou a obsahuje stavby, které byly postaveny od středověku až po 19. století. Prohlídka historických sálů je možná s průvodcem. Exkurze začíná v Klenotnici. Čtvercová místnost byla zaklenuta jedním polem křížové klenby s masivními hranolovými žebry, vyrůstajícími ještě z přechodných románsko-gotických konzol v rozích, což odpovídalo cisterciáckému stylu. Dvě okénka, zaklenutá takzvaným oslím hřbetem, pochází až z roku 1511 a byla doplněna při stavbě portálu radnice.

Norský parlament byl zřízen již roku 1814, ale několik desetiletí dalších využíval různě pronajaté budovy ve městě, dokud nebylo rozhodnuto o vybudování vlastního sídla. V roce 1860 začala podle návrhu švédského architekta Emila Victora Langleta výstavba současného domu, která byla dokončena o šest let později. Zpočátku byla budova pro potřeby zákonodárného sboru příliš velká a tak zde sídlilo několik dalších vládních agentur, ale jak se parlament rozšiřoval, byly tyto úřady vystěhovány jinam. Během druhé světové války byl objekt zabrán německou armádou a využíván jako kasárna. Později se do budovy nastěhoval říšský komisař Josef Terboven s administrativou. Po válce byla budova parlamentu renovována a norská vláda v něm úřaduje dodnes. 

Národní divadlo v Oslu bylo založeno roku 1899, ale jeho počátky lze ale hledat již v divadle Christiania, které bylo založeno v roce 1829, a z něhož se rekrutovala většina herců prvního souboru národního divadla. Svou činnost divadlo zahájilo třemi představeními her Ludviga Holberga, Henrika Ibsena a Bjørnstjerne Bjørnsona. Sochy Ibsena a Bjørnsona dnes stojí před hlavním vchodem. Hlavní budova se nachází v centru mezi královským palácem a parlamentem a navrhl ji architekt Henrik Bull (1864–1953). V hlavní budově se konají představení na hlavní scéně (Hovedscenen), v amfiteátru (Amfiscenen) a komornější představení se konají v Malířském salonu (Malersalen). Několik posledních desítek let se scéna věnuje výhradně činohře, s důrazem na norské drama.