V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Když nastal den D, odjeli jsme autem do Krakova, odkud jsme se letecky přesunuli do kouzelné severské země a vzápětí jsme zamířili do půjčovny u letiště, kde jsme si vyzvedli objednané auto. Pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na okružní jízdu jižním Norskem, kterou jsme si několik týdnů předem pečlivě připravili. Nevyzpytatelné severské počasí nás sice v průběhu týdne donutilo poněkud upravit harmonogram, ale většinu naplánovaných míst jsme přesto navštívili.

Z mezinárodního letiště v Sandefjordu jsme se zapůjčeným autem přesunuli do 110 kilometrů vzdáleného Osla, v němž jsme strávili zbytek dne. Po příjezdu do města jsme francouzský bílý vůz zaparkovali zdarma v rezidenční čtvrti Ellingsrudåsen a pak jsme si šli do supermarketu Kiwi koupit balenou vodu na pití. Následně jsme zamířili ke vstupu do metra, které se nacházelo jen pár desítek metrů od obchodu a uvnitř chodby jsme si v automatu koupili jízdenky. Pak jsme sjeli výtahem hluboko do podzemí a když jsme z klece vystoupili, nestačili jsme zírat. Ocitli jsme se v chodbách s přírodními horskými stěnami, takže jsme si připadali jako na exkurzi v jeskyni a nikoliv jako v metru. Na větší rozjímání však nebyl čas, neboť nám za pár minut odjížděl vlak a tak jsme úžasnou chodbou sestoupili dolů k čekající soupravě.

Ellingsrudåsen byla totiž od svého otevření v roce 1981 konečnou stanicí druhé linky metra, kterou jsme se svezli do centra města. Během jízdy jsme na několika zastávkách z reproduktorů slyšeli hlášení, oznamující naši polohu a nemohli jsme přeslechnout ani upozornění, že se dveře zavírají. V norštině tato věta zněla asi takto : Do jedné rukys. Cesta ubíhala a přibližně po dvaceti minutách jsme vystoupili na zastávce u Národního divadla. Vzápětí jsme opustili podzemní prostory a zahájili procházku po historickém středu města, kde jsme poznali několik památek a zajímavostí. Nejprve jsme kolem dokola obkroužili Národní divadlo, prošli se po parku Studenterlunden a poté jsme zamířili k budově Parlamentu. Vládní sídlo leželo za parkem Eidsvolls plass, v němž jsme si cestou k parlamentu prohlédli několik soch.

První na řadě byl Carl Joachim Ambro, norský novinář, spisovatel a politik, který u parlamentu nestál náhodou, jelikož byl 20 let jeho předsedou. Na opačné straně parku jsme shlédli postavu jeho předchůdce Johana Sverdrupa, zakladatele liberální strany, které zároveň předsedal. Neúspěšného politika vystřídala Christiana Fredrika alias Christiana VIII., což byl norský a dánský král. Tento muž sehrál v dějinách země velmi důležitou roli, neboť stál v čele norského hnutí za nezávislost. V únoru 1814 svolal setkání známých šlechticů do Eidsvollu, kde se Christian Frederik s předními zástupci země dohodl na vytvoření ústavního Národního shromáždění a vytvořil novou norskou vlajku. O tři měsíce později byla díky tomu podepsána norská ústava a Christian Fredrik se stal králem. Ne na dlouho, protože se to nelíbilo sousednímu Švédsku, ale to by bylo na dlouhé povídání.

Když jsme si zklamaného krále prohlédli, vydali jsme se ke lvům, jejichž autorem byl norský sochař Christopher Borch. Králové zvířat strážili bránu do parlamentu a dokonce bylo podle nich pojmenováno návrší jako ] Løvebakken  alias Lví kopec. Zaujalo nás, že zvířata ze žuly vytesali trestanci Søren Andersen Buskerudseie a Theodor Pedersen Vøyen. Brána byla zavřená a tak jsme se blíž k budově nedostali a pouze přes plot shlédli sochu W.F.K Christie. Byl to norský právník a od roku 1814 člen norského Ústavodárného shromáždění, jehož byl také tajemníkem. Pak jsme sešli z návrší dolů a pod zábradlím si krátce prohlédli menší sochu P. Ch. Michelsena, což byl norský politik, první premiér nezávislého norského státu a klíčová postava rozdělení Švédsko-norské unie, k němuž došlo roku 1905.

Potom jsme si konečně zvenku prohlédli budovu parlamentu, postavenou v letech 1860 – 1866 ze žlutých cihel podle návrhu švédského architekta Emila Victora Langleta. Zaujalo nás, že norský parlament byl zřízen již roku 1814, ale několik desetiletí dalších využíval různě pronajaté budovy ve městě, dokud nebylo rozhodnuto o vybudování vlastního sídla. Když se tak stalo, byla budova pro potřeby zákonodárného sboru příliš velká a tak zde sídlilo několik dalších vládních agentur, ale jak se parlament rozšiřoval, byly tyto úřady vystěhovány jinam. Během druhé světové války byl objekt zabrán německou armádou a využíván jako kasárna a později se do budovy nastěhoval říšský komisař Josef Terboven s administrativou. Po válce byla budova parlamentu renovována a norská vláda v něm úřaduje dodnes.

Prohlédli jsme si půlku parlamentu a během obchůzky jsme se ocitli na náměstí s názvem Stortings plass, jenž bylo vybudováno v letech 1841 - 1843. Poněkud pikantní nám připadlo, že se pro něj prý občas používá také pojmenování Dasslokket, které získalo podle bývalého veřejného podzemního záchodu pod náměstím. Našli jsme zde sochu Christiana Krohga, norského malíře, spisovatele a novináře, sedícího na soklu před velkým obchodním domem v novobarokním stylu, ale my jsme zamířili do prodejny Way Nor na protějším rohu. Jednalo se o dvoupatrový obchod, doslova nabitý různými suvenýry, kde jsme neočekávaně strávili více jak půl hodiny. Věciček s norskými vlaječkami a jinými označeními země či města Oslo zde bylo tolik, že jsme na nich mohli oči nechat a dělalo nám velký problém si vybrat, co v tak skvěle zásobeném obchodě koupit.

Dokonce nás ani nenapadlo, že bychom si odtud něco neodnesli a takřka vůbec nám nezáleželo na tom, že pro našince nebyly suvenýry vůbec levné. Na druhou stranu naše platební karty nákup v rozumném množství nemohl zruinovat, tedy pokud bychom si z obchodu nechtěli odvézt obrovského losa, stojícího ve výloze. Jelikož by však toto zvíře potřebovalo vlastní letenku, raději jsme si vybrali figurku trolla, pár magnetek a flaušovou bundu, která se v následujících deštivých dnech nejstaršímu členu výpravy náramně hodila. Po zaplacení dárkových předmětů jsme z obchodu zamířili k univerzitním budovám, ale o tom již vypráví jiný můj článek. Chcete-li vědět, co jiného jsme tento den poznali, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme se první den v Norsku procházeli centrem Osla.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/oslo-budova-parlamentu-a-namesti-eidsvolls-plass​

Historie :

Norský parlament byl zřízen již roku 1814, ale několik desetiletí dalších využíval různě pronajaté budovy ve městě, dokud nebylo rozhodnuto o vybudování vlastního sídla. V roce 1860 začala podle návrhu švédského architekta Emila Victora Langleta výstavba současného domu, která byla dokončena o šest let později. Zpočátku byla budova pro potřeby zákonodárného sboru příliš velká a tak zde sídlilo několik dalších vládních agentur, ale jak se parlament rozšiřoval, byly tyto úřady vystěhovány jinam. Během druhé světové války byl objekt zabrán německou armádou a využíván jako kasárna. Později se do budovy nastěhoval říšský komisař Josef Terboven s administrativou. Po válce byla budova parlamentu renovována a norská vláda v něm úřaduje dodnes. Parlament z jedné strany obklopuje parkové náměstí Eidsvolls plass, které vzniklo na bažinatém místě v 19. století. Prostor byl zachován v parkové úpravě, neboť majitelé domů v přilehlé ulici Karl Johans gate nechtěli naproti vysoké budovy. V roce 1864 dostal park svůj současný název, inspirovaný Eidsvollem, kde byla norská ústava navržena a podepsána ústavním shromážděním. V roce 1881 byla v parku odhalena socha Henrika Wergelanda, k němu později přibyly další sochy.

Historie čerpána z těchto webů

https://en.wikipedia.org/wiki/Storting_building

https://en.wikipedia.org/wiki/Eidsvolls_plass

Město Oslo nemá turistickou známku.