Trojúhelníkové Masarykovo náměstí spolu s přilehlými ulicemi představovalo centrum nevelkého města, založené již roku 1141. Tehdy Vyškov obepínaly hradby, místy zdvojené, se třemi vstupními branami Olomouckou, Brněnskou a Kroměřížskou. Sjížděli se sem obchodníci, řemeslníci, zemědělci a návštěvníci zblízka i velkých dálek, neboť na náměstí probíhal čilý ruch a vesele se zde obchodovalo. Ve středověku zde stávaly dřevěné budovy, které disponovaly sklepními prostory z lomového kamene, zaklenutými valenými klenbami. Především na užších parcelách šlo o takzvané síňové domy, u nichž přední místnost vyplňovala celé přední stavení, které zaujímalo celou šíři parcely. Na širších parcelách vznikaly domy průjezdové, u nichž byl podsklepen především hlavní trakt. Zhruba ve druhé polovině 15. století byla dřevěná domovní zástavba vyměněna za zděnou.

Václavské náměstí tvoří historický střed města Letohrad, bývalého Kyšperku. Náměstí o rozměrech asi 140 x 50 metrů začalo postupně vznikat po výstavbě tvrze v 16. století, která stávala na místě dnešního zámku a tak tudy procházelo spoustu poutníků, obchodníků a jiných návštěvníků města. V 17. století se za vlády hraběte Vitanovského město rozrostlo, v letech 1680 - 1685 byla tvrz přestavěna zámek a také byl na náměstí postaven kostel sv. Václava. Hrabě Vitanovský také založil šest cechů, zrušil robotu a založil špitál pro staré a chudé lidi. Prašné náměstí bylo později vydlážděno a tvář náměstí v průběhu staletí také změnily časté požáry, tak jako v jiných českých a moravských městech. Souvislá patrová zástavba kolem náměstí s dochovaným podloubím tak pochází převážně z rozsáhlé přestavby města po požáru v roce 1824.

Náměstí má téměř čtvercový půdorys, ke kterému se sbíhá devět ulic: Kostelní, Vlašímova, Masarykova, Šafaříkova, Husova, Poděbradova, 1. máje, Boskovicova a Šerhovní. Přirozenou architektonickou dominantou je budova radnice na západní straně náměstí s 65,4 m vysokou věží, pod kterou protéká Nečíz, původní mlýnský náhon. Mezi jeho další ozdoby patří morový sloup od Václava Rendera a pohled na odkrytou část toku Nečízu, který pod náměstím protéká od poloviny 19. století. Přístup k Nečízu, jehož sedláci využívali ke svlažování dobytka, byl z hygienických důvodů změněn, byl ohrazen a vedou k němu schody. Historický Langův dům v severozápadní části náměstí je stejně jako radnice kulturní památkou České republiky.

Historickou část města Kristiansand tvoří ulice nazvané Kvadraturen, které architekti namalovali jako podle pravítka. Stalo se tak na přání krále Kristiána IV., který město založil a po sobě také pojmenoval. Panovník si totiž přál vybudovat ulice podle renesančních ideálů v mřížkovém pravoúhlém vzoru. Najdete zde největší katedrálu v jižním Norsku, oddychový park Wergelandsparken a spoustu architektonických památek. Mezi ně patří například radnice, bývalá požární zbrojnice, historická kašna a velké množství soch norských osobností, které měly co do činění s městem Kristiansand. Přijměte tedy pozvání na procházku po náměstí Rådhusgata a přilehlém parku.

Radniční náměstí v Oslu před 100 let tvořily běžné domy a bohatší vrstva obyvatel města tuto oblast vnímala jako chudinskou čtvrť. Byty zde prý byly na nízké úrovni, hygiena zdejší lidí nedostatečná a jejich morálka byla údajně velmi uvolněná. Možná i proto představitelé města vypracovali plány na modernizaci čtvrti a roku 1916 vyhlásili architektonickou soutěž, kterou vyhráli Arnstein Arneberg a Magnus Poulsson. Jejich plán zahrnoval vydláždění náměstí žulou a vytvoření městského otevřeného prostoru namísto parku, a za tím účelem roku 1921 radní vyvlastnili část pozemků na nábřeží Piperviky. Dnes zde najdete přístav, moderní radnici a spoustu soch.

Centrem městského života vždy ve Vysokém Mýtě bylo nezvykle velké čtvercové náměstí přístupné dvanácti ulicemi, vždy dvěma v rozích a jednou ve středu každé strany. Na tomto místě pravděpodobně nebyla starší zástavba, a tak lokátoři panovníka Přemysla Otakara II. měli volnou ruku. Rozparcelovali i celé okolí náměstí do podoby, které se pak zachovalo po celá staletí. Plocha náměstí zabrala tolik místa, že do prostoru v hradbách se vešla pouze jedna okružní ulice obíhající spojitě celé město. Přes náměstí, kde se čile obchodovalo, procházela od Pražské k Litomyšlské bráně obchodní stezka a kolem rynku stály již od středověku domy nejbohatších měšťanů, původně stavěné ze dřeva, od 16. století již výhradně z kamene. Vůbec nejstarším domem byla stará radnice z roku 1433.

Tyršovo náměstí v minulosti neslo název Na Klášteře podle starého kláštera Minoritů, zničeného za husitských válek, jehož zdivo pak posloužilo k výstavbě novým domů. Svou rozlohou patřilo mezi menší náměstí ve Vysokém Mýtě  ještě na počátku 20. století nebylo vydlážděno ani zcela uzavřeno. Jeho rozvoj nastal až v následujícím období, kdy zde vzniklo několik nových objektů. Výstavba menších rodinných domků před první světovou válkou a v období první republiky pak dala náměstí současnou podobu, ve které jsme jej shlédli také my. Jelikož jsme francouzský povoz odložili přímo před nejkrásnější budovou, která se na tomto náměstíčku nacházela, nemohli jsme obhlídku zdejších památek zahájit ničím jiným, než secesní sokolovnou, na jejíž fasádě jsme našli pár zazděných fragmentů ze zmíněného kláštera.

Dějiny Moravského Berouna jsou spjaty s historií šternberského panství na severní Moravě. Základy mu položil někdy v polovině 13. století Zdislav ze Šternberka, jenž získal podhoří Nízkého Jeseníku jako výsluhu od českého krále Přemysla Otakara II. První zmínka o Moravském Berouně jako o městě naznačuje, že vzniklo před rokem 1339. Podnětem pro jeho vznik byla hornická činnost, jak dokládá městský znak obsahující kleště a hornické kladivo. V rámci německé kolonizace se Moravský Beroun stal střediskem dolování a zpracování železné rudy. V roce 1577 dostalo město od císaře Rudolfa II. právo konat dva výroční trhy a po čase i právo volného obchodu, trhu a výčepní právo. V druhé polovině 16. století vyvolala náboženská svoboda novou vlnu německého přistěhovalectví. Město bylo postiženo třicetiletou válkou a čarodějnickými procesy.

Rožnov pod Radhoštěm byl založen olomouckým biskupem Brunem ze Schaumburku již mezi lety 1246 – 1267. Na území Valašska se tehdy rozprostíraly neprostupné lesy a na nějakou osadu poutník narazil až po mnoha kilometrech. Rožnov byl tak v rámci kolonizace území založen na zelené louce a tehdy bylo celé město dřevěné, neboť tohoto materiálu na stavbu domů bylo všude dost. Původní náměstí již tehdy tvořilo přirozené centrum Rožnova a domy s podloubím na sloupech a pavlačemi zde stály v rovných řadách. Nacházelo se zde i hnojiště, které bývalo zakrýváno chvojím a kvítím při příležitosti průvodu o Božím Těle. Hnojiště bylo odstraněno v roce 1820 a o dvacet let později byl vystavěn první vícepatrový dům, nicméně náměstí stále obklopovaly dřevěné budovy.

Budišov nad Budišovkou snad založil opat kláštera Hradisko v Olomouci jménem Budiš a první zmínka o osadě pochází z roku 1239. Před rokem 1305 byl Budišov darován olomouckému biskupství a z darovací královské listiny je zřejmé, že tenkrát byl typickou kolonizační osadou s městským půdorysem. Nebývalý rozkvět přineslo Budišovu 16. století, kdy se zásluhou biskupů Stanislava Thurza, Marka Khuena a Stanislava Pavlovského stal Budišov jedním z předních měst na severní Moravě. Kvetl zde obchod i řemesla, která byla sdružena v ceších. První cech ševcovský byl založen v roce 1517 a téhož roku i cech kovářský. Dům č. 159 na náměstí patřil kdysi cechu tkalců, později zde byl hostinec, ale dům i nadále nesl jméno „ZECHHAUS". Z uvedených faktů vyplývá, že budoucí Halaškovo náměstí bylo vždy přirozeným centrem původní osady i města.