Historickou část města Kristiansand tvoří ulice nazvané Kvadraturen, které architekti namalovali jako podle pravítka. Stalo se tak na přání krále Kristiána IV., který město založil a po sobě také pojmenoval. Panovník si totiž přál vybudovat ulice podle renesančních ideálů v mřížkovém pravoúhlém vzoru. Najdete zde největší katedrálu v jižním Norsku, oddychový park Wergelandsparken a spoustu architektonických památek. Mezi ně patří například radnice, bývalá požární zbrojnice, historická kašna a velké množství soch norských osobností, které měly co do činění s městem Kristiansand. Přijměte tedy pozvání na procházku po náměstí Rådhusgata a přilehlém parku.

Radniční náměstí v Oslu před 100 let tvořily běžné domy a bohatší vrstva obyvatel města tuto oblast vnímala jako chudinskou čtvrť. Byty zde prý byly na nízké úrovni, hygiena zdejší lidí nedostatečná a jejich morálka byla údajně velmi uvolněná. Možná i proto představitelé města vypracovali plány na modernizaci čtvrti a roku 1916 vyhlásili architektonickou soutěž, kterou vyhráli Arnstein Arneberg a Magnus Poulsson. Jejich plán zahrnoval vydláždění náměstí žulou a vytvoření městského otevřeného prostoru namísto parku, a za tím účelem roku 1921 radní vyvlastnili část pozemků na nábřeží Piperviky. Dnes zde najdete přístav, moderní radnici a spoustu soch.

Centrem městského života vždy ve Vysokém Mýtě bylo nezvykle velké čtvercové náměstí přístupné dvanácti ulicemi, vždy dvěma v rozích a jednou ve středu každé strany. Na tomto místě pravděpodobně nebyla starší zástavba, a tak lokátoři panovníka Přemysla Otakara II. měli volnou ruku. Rozparcelovali i celé okolí náměstí do podoby, které se pak zachovalo po celá staletí. Plocha náměstí zabrala tolik místa, že do prostoru v hradbách se vešla pouze jedna okružní ulice obíhající spojitě celé město. Přes náměstí, kde se čile obchodovalo, procházela od Pražské k Litomyšlské bráně obchodní stezka a kolem rynku stály již od středověku domy nejbohatších měšťanů, původně stavěné ze dřeva, od 16. století již výhradně z kamene. Vůbec nejstarším domem byla stará radnice z roku 1433.

Tyršovo náměstí v minulosti neslo název Na Klášteře podle starého kláštera Minoritů, zničeného za husitských válek, jehož zdivo pak posloužilo k výstavbě novým domů. Svou rozlohou patřilo mezi menší náměstí ve Vysokém Mýtě  ještě na počátku 20. století nebylo vydlážděno ani zcela uzavřeno. Jeho rozvoj nastal až v následujícím období, kdy zde vzniklo několik nových objektů. Výstavba menších rodinných domků před první světovou válkou a v období první republiky pak dala náměstí současnou podobu, ve které jsme jej shlédli také my. Jelikož jsme francouzský povoz odložili přímo před nejkrásnější budovou, která se na tomto náměstíčku nacházela, nemohli jsme obhlídku zdejších památek zahájit ničím jiným, než secesní sokolovnou, na jejíž fasádě jsme našli pár zazděných fragmentů ze zmíněného kláštera.

Dějiny Moravského Berouna jsou spjaty s historií šternberského panství na severní Moravě. Základy mu položil někdy v polovině 13. století Zdislav ze Šternberka, jenž získal podhoří Nízkého Jeseníku jako výsluhu od českého krále Přemysla Otakara II. První zmínka o Moravském Berouně jako o městě naznačuje, že vzniklo před rokem 1339. Podnětem pro jeho vznik byla hornická činnost, jak dokládá městský znak obsahující kleště a hornické kladivo. V rámci německé kolonizace se Moravský Beroun stal střediskem dolování a zpracování železné rudy. V roce 1577 dostalo město od císaře Rudolfa II. právo konat dva výroční trhy a po čase i právo volného obchodu, trhu a výčepní právo. V druhé polovině 16. století vyvolala náboženská svoboda novou vlnu německého přistěhovalectví. Město bylo postiženo třicetiletou válkou a čarodějnickými procesy.

Rožnov pod Radhoštěm byl založen olomouckým biskupem Brunem ze Schaumburku již mezi lety 1246 – 1267. Na území Valašska se tehdy rozprostíraly neprostupné lesy a na nějakou osadu poutník narazil až po mnoha kilometrech. Rožnov byl tak v rámci kolonizace území založen na zelené louce a tehdy bylo celé město dřevěné, neboť tohoto materiálu na stavbu domů bylo všude dost. Původní náměstí již tehdy tvořilo přirozené centrum Rožnova a domy s podloubím na sloupech a pavlačemi zde stály v rovných řadách. Nacházelo se zde i hnojiště, které bývalo zakrýváno chvojím a kvítím při příležitosti průvodu o Božím Těle. Hnojiště bylo odstraněno v roce 1820 a o dvacet let později byl vystavěn první vícepatrový dům, nicméně náměstí stále obklopovaly dřevěné budovy.

Budišov nad Budišovkou snad založil opat kláštera Hradisko v Olomouci jménem Budiš a první zmínka o osadě pochází z roku 1239. Před rokem 1305 byl Budišov darován olomouckému biskupství a z darovací královské listiny je zřejmé, že tenkrát byl typickou kolonizační osadou s městským půdorysem. Nebývalý rozkvět přineslo Budišovu 16. století, kdy se zásluhou biskupů Stanislava Thurza, Marka Khuena a Stanislava Pavlovského stal Budišov jedním z předních měst na severní Moravě. Kvetl zde obchod i řemesla, která byla sdružena v ceších. První cech ševcovský byl založen v roce 1517 a téhož roku i cech kovářský. Dům č. 159 na náměstí patřil kdysi cechu tkalců, později zde byl hostinec, ale dům i nadále nesl jméno „ZECHHAUS". Z uvedených faktů vyplývá, že budoucí Halaškovo náměstí bylo vždy přirozeným centrem původní osady i města.

Centrální náměstí v Pelhřimově neslo od vzniku samostatného Československa jméno našeho prvního prezidenta, ale na začátku 20. století bychom se však pohybovali po Hlavním náměstí a v letech 1943 – 1948 na zdi domů visela tabulka se jménem nechvalně proslulého zastupujícího říšského protektora Reinharda Hendricha. Po roce 1948 byl čtvercový plac přejmenován na Mírové náměstí, jemuž byl po sametové revoluci městským zastupitelstvem navrácen jeho původní název Masarykovo náměstí. Ovšem historie města se začala psát již na konci 13. století a spolu s ním vzniklo jedno z největších náměstí v České republice, které od doby svého středověkého založení nedoznalo ve svých rozměrech žádných podstatných změn. Na náměstí jsme viděli snad všechny významné stavební slohy gotikou počínaje a funkcionalismem první republiky konče.

Současná Kouřim vznikla asi kilometr od té staré, o což se zasloužil pravděpodobně český král Václav I. a to zřejmě ještě před rokem 1250, nejspíše záhy po zničení kouřimského hradu v roce 1223. Jako první osídlence pozval do Kouřimi německé kolonisty ze Saska. Nejstarší známá písemná zmínka o městě pochází až z roku 1261, kdy ho král Přemysl Otakar II. dával spolu s Kolínem za vzor dalším královským městům, tedy v té době již muselo v nějaké formě existovat. V roce 1334 zničil Kouřim požár, město ale bylo obnoveno díky císaři Karlku IV., který v té době byl pouze moravský markrabě a zemský správce. V letech 1402 - 1403 bylo stejně jako celý okolní kraj postiženo těžkým drancováním uherského vojska, v roce 1421 se kouřimští radní bez boje vzdali husitskému vojsku, nicméně při obsazování města bylo vypáleno cisterciácké probošství s kostelem sv. Martina. 

První zmínka o existenci města Hulína pochází z roku 1224, kdy jej navštívil český král Přemysl Otakar I., který si prohlédl svůj zeměpanský majetek a zřejmě se zde nějakou dobu zdržel. Hulín byl v té době menším střediskem správní a hospodářské výkonné moci. V roce 1261, za panování Přemysla Otakara II., přešel Hulín do církevního majetku jako dar krále olomouckému biskupovi Brunovi za jeho četné zásluhy. Brunův nástupce Dětřich v 90.letech 13. století přestavěl hulínské správní centrum. Zřejmě ještě za Brunova života byl Hulín povýšen na město. Nejstarší stavby stály v kruhu kolem náměstí a skládaly se převážně z dřevěných zemědělských objektů. Uprostřed náměstí stála dřevěná radnice. Hulínské obyvatelstvo sužovaly četné požáry a povodně. Obytné domy několikrát vyhořely. V 18. století požár zachvátil kostel, v 19. století dvakrát vyhořela fara, radnice na náměstí lehla popelem v roce 1852.