Na jaře roku 2025 jsme podnikli jeden z mnoha výletů do Brna. Pokolikáté jsme už do jihomoravské metropole zavítali, to se nám věru nechtělo počítat, neboť těch výprav bylo opravdu hodně. Brno nám totiž vždy dokázalo nabídnout nějakou zajímavost, historickou památku či jiný důvod, abychom sem přijeli. Tentokrát jsme si naplánovali návštěvu brněnského podzemí. Po příjezdu do města jsme naše šedé francouzské auto odložili na parkovišti v Tomešově ulici a po schodišti sestoupili do parku, pod nímž se skrývaly tři vodojemy, postavené pro takzvaný pisárecký vodovod, který posílil nedostačující vodovodní soustavu rozrůstajícího se města. Po upravených chodníčcích jsme přišli k bývalému technickému domku, v němž se nacházela místnost s pokladnou, kde se tísnilo docela dost jiných návštěvníků, lačnících po netradičním zážitku.

Na začátku listopadu roku 2022 jsme se spontánně rozhodli, že si zakoupíme ještě jeden vícedenní pobyt, i když jsme obvykle takto pozdě už nikam nejezdili. Snad za to mohly předchozí covidové roky, kdy bylo zakázáno cestovat a tak jsme byli hladoví po poznávání nových destinací. Během procházení nabídek oblíbeného portálu plného slev nám do oka padlo magické slovo Čachtice a s ním spojený hrad. Sice jsme jej poznali už dříve, nicméně od té doby prošel jistými změnami a tak jsme si třídenní pobyt zakoupili. Byli jsme ubytováni v Novém Meste nad Váhom, kde nám cestovatelský azyl poskytl hotel Diana, s jehož službami jsme byli maximálně spokojeni. Druhý den po vynikající snídani jsme z hotelu černým korejským SUV vyrazili do nedaleké vesnice, abychom po 12 letech znovu navštívili legendární hrad Čachtice a cestou jsme se zastavili u několika památek, soustředěných na jedno místo v obci pod hradem.

Brno má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že bylo absolutně nemožné poznat všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv. Samozřejmě jsme nemohli vynechat ani centrum města, které se různými pamětihodnostmi jen hemžilo, jejichž první návštěvu jsme si naplánovali na začátek dubna jednoho roku. Právě tehdy se v českých a moravských městech rozjížděla turistická sezóna. Brno nebylo výjimkou a na různých místech moravské metropole přichystalo zajímavý program, takže jsme zde strávili celý den. Po příjezdu do Brna jsme náš zelený korejský povoz zaparkovali u starého autobusového nádraží a kolem toho vlakového jsme vyrazili do centra....Následující řádky pak popisují návštěvu Staré radnice, katedrály sv. Petra a Pavla, mumií v kapucínském klášteře, vily Tugendhat a planetária na Kraví hoře.

Litovelské Pomoraví pro nás bylo vždy oblíbenou a snadno dostupnou oblastí, do níž jsme často vyráželi z našeho olomouckého bydliště, abychom se pokochali pěknou přírodou. Samozřejmě jsme se často pohybovali také v samotném městě Litovel a jedno prosluněné zářijové odpoledne jsme sem podnikli odpolední výlet, abychom navštívili nové muzeum harmonik. Vše však začalo v jiném muzeu, v tom městském, jehož expozice jsme shlédli už o 14,5 roku dříve, nicméně mezitím byly výstavní místnosti rozšířeny a tak jsme sem po letech zavítali znovu, abychom vše náležitě prozkoumali. Naše černé SUV jsme zaparkovali v Palackého ulici a vydali se k muzeu. Další řádky pak popisují vše, co jsme ten den ve městě viděli....

Velikonoční pondělí lze strávit různými způsoby. Dívky, holčičky a ženy obvykle čekají na koledníky, bezpečně schované za okny a dveřmi svého domova, do nichž se mužská část populace od nejmenších dětí po stále chodící dědečky snaží dostat, aby po nezbytných úkonech shrábli zaslouženou odměnu v podobě pomalovaných vajíček, čokoládových zajíčků a jiných sladkostí, zatímco ti odrostlejší svou výslužku spíše konzumují v tekutých variantách. Další volný čas využívají k návštěvám rodin či známých nebo Velikonoce neslaví vůbec a berou je jen jako příležitost k odpočinku od práce. Jednoho roku jsme se připojili ke zbytku populace, který v tento svátek odcestoval za nějakým turistickým cílem či do přírody, a tak jsme opustili Olomouc a odjeli do obce Skalka nedaleko Prostějova.

Noc mezi třetím a čtvrtým dnem v Norsku jsme byli ubytováni ve skrytém údolí Ørsdalen, kde ani ty pověstné lišky už nedávaly dobrou noc. Domeček s jediným obyvatelným bytečkem zprvu nepůsobil příliš věrohodně, ale poskytoval vše potřebné a byl čistý. Vyspali jsme se dobře, což bylo důležité, protože nás čekal fyzicky nejnáročnější den, túra na horu Kjerag a přilehlý legendární kámen. Po snídani jsme si sbalili věci, naložili je do auta a opustili skromné turistické ubytování, nejlevnější z celé naší norské anabáze. Ještě než jsme odjeli pryč, šli jsme se podívat na několik desítek metrů vzdálený plácek pro pár aut, na němž jsme při příjezdu do údolí zahlédli několik informačních tabulí. Byli jsme totiž zvědavé, co se na takovém opuštěném místě nachází a tak jsme si cedule zvědavě pročítali.

V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. Poslední noc jsme strávili v přístavním městě Kristiansand, kde jsme se ubytovali v hotelu Comfort. Po snídani jsme zamířili do centra a ulicemi v části města zvané Kvadraturen, jsme došli k největší katedrále v jižním Norsku. Pak jsme se začali věnovat zajímavostem na ulici Rådhusgata, která spolu s dalšími uličkami tvořila jakési obdélníkové náměstí s oddychovým parkem a následně jsme odešli do přístavu. Na závěr jsme si prohlédli vlakové nádraží a pak jsme již odjeli na letiště.

Vánoční svátky do naší rodiny vždy přinesly nejen kýženou pohodu a společně strávené chvíle, ale také spoustu různých dárečků. Jednoho roku vousatý muž v červeném obleku přinesl obálku s voucherem, díky němuž jsme o půl roku později strávili pěkných pět dní na Slovensku, konkrétně v Liptovském Hrádku. Na konci června jsme se tak ubytovali v penzionu Haliganda, ale ještě než jsme tam dojeli, zastavili jsme se na moc hezkém místě. Jednalo se o jeden z nejkrásnějších slovenských vodopádů, nacházející se v pohoří Malé Fatry a pojmenovaný podle nedaleké obce Šútovo, který jsme chtěli vidět. Z našich plánů však málem sešlo, neboť celou cestu z Olomouce pršelo či spíše lilo jako z konve. Nejinak tomu bylo poté, co jsme přijeli na parkoviště u chaty Fatranka, odkud jsme chtěli vyrazit k vodopádu.

V horkých letních dnech jsme rozhodně netoužili po tom, aby se naše těla opékala pod sluncem u moře v ještě větším vedru, jež by nám stěžovalo případnou turistiku, protože jen ležet na pláži by nás nebavilo. Návštěvu jižních zemí jsme si proto nechali na jarní či podzimní měsíce a na červenec jednoho roku jsme si naplánovali šestidenní pobyt v Norsku. První den jsme chodili po hlavním městě této severské země a v centru jsme se seznámili s několika památkami či zajímavostmi, včetně Královského paláce, který jsme poznali i zevnitř v rámci prohlídky s průvodcem. Další řádky pak popisují celý první den v Norsku.

V určitém období jsme hojně navštěvovali východočeský kout naší krásné země, zejména Choceň a okolí. Hlavním důvodem těchto výprav byl dovoz našich produktů do zdejšího velkoobchodu s mýdly. Prakticky pokaždé jsme tyto pracovní cesty využili k poznávaní zajímavých míst v tomto kraji, o které tu opravdu nebyla nouze. Jednoho říjnového dne jsme po odevzdání mýdel odjeli do Vysokého Mýta, kde jsme se seznámili se všemi památkami a zajímavostmi tohoto krásného historického města. Naším prvním podzimním cílem se tenkrát stal kostel Církve československé husitské neboli Husův sbor. Když jsme k němu přijeli, naše stříbrné auto jsme zaparkovali nedaleko kostela a vydali se obhlídku církevní stavby, vybudované roku 1937 na bývalých valech za městskými hradbami.