Litovelské Pomoraví pro nás bylo vždy oblíbenou a snadno dostupnou oblastí, do níž jsme často vyráželi z našeho olomouckého bydliště, abychom se pokochali pěknou přírodou. Zatímco lužní lesy jsme brázdili na kole nebo pěšky, do hanáckých vesnic, lemujících pozoruhodný kousek naší země, jsme většinou zajížděli autem. Naše výpravy vždy startovaly v hanácké metropoli, v níž jsme později otevřeli výrobnu mýdel a občas se městem prošli. Pak jsme mýdlárnu prodali a do Litovle se vrátili až v jedno prosluněné zářijové odpoledne, abychom navštívili nové muzeum harmonik. Náš výlet však začal v jiném muzeu, v tom městském, jehož expozice jsme shlédli už o 14,5 roku dříve, nicméně mezitím byly výstavní místnosti rozšířeny a tak jsme sem po letech zavítali znovu, abychom vše náležitě prozkoumali.

Naše černé SUV jsme zaparkovali v Palackého ulici a vydali se k muzeu. Když jsme kolem božích muk došli ke známé žluté budově, rázem jsme si vzpomněli, jak jsme v mýdlové éře do muzejní restaurace chodili na obědy za slušnou cenu. Když se však ceny začaly zvyšovat a obsah na talíři zmenšovat, změnili jsme lokál a chodili jinam. Před námi se nacházela žlutá budova, přilepená z vnějšku ke zbytku středověkých hradeb, která většinu své historie sloužila jako střelnice. V průběhu staletí byla několikrát přestavěna, přičemž my jsme v podobě z 19. století, kdy získala dnešní podobu. Zaujalo nás, že roku 1822 zbloudilá střela proletěla stropem a zabila mladou číšnici. Budova byla zbořena a nově postavena, aby se následně stala kulturním centrem. Mimo střelby zde byla hospoda a probíhaly zde akce jako ochotnické divadlo, plesy či večírky.

Později došlo k dalším drobnějším přestavbám. Střelnice zde fungovala až do roku 1934, kdy německá ostrostřelecká společnost předala budovu městu. To však již budova zažila v průběhu 1. světové války lazaret a po jejím skončení zde v prvním patře vzniklo muzeum. Pozdně klasicistní budovu jsme si obešli kolem dokola, přičemž jsme na fasádě našli střelecký znak, který připomínal dávnou historii stavby. Znak se sestával ze dvou zkřížených pušek, zelenobílého praporku a rohu na prach, zavěšeného na šňůře v horní části erbu. Pak jsme již vstoupili do útrob stavby a ocitli se v předsíni, na jejímž konci bylo schodiště, vedoucí do horních pater. Vystoupali jsme nahoru, v pokladně koupili vstupenky a jako bonus jsme získali pět krásných razítek do památníku. Následně jsme se sami vydali na obhlídku expozic.

Začali jsme v té s názvem Litovelská řemesla první poloviny 20. století. Stálá expozice nám k vidění nabídla různé řemeslnické nástroje i hotové výrobky, především řezbářské, kovářské, ševcovské, sedlářské, cukrářské, kadeřnické, řeznické, krejčovské a další. Přečetli jsme si staré litovelské noviny, nahlédli do kadeřnického salonu, prozkoumali řezníkův ráj plný nebezpečných nástrojů, shlédli výrobky krejčího, nahlédli pod pokličku cukrářské výrobny, obdivovali výrobky z keramiky a nevynechali jsme ani obhlídku práce mistra kováře. Seznámili jsme se tak se s tím, jak se dříve připravovala zmrzlina, žehlilo prádlo, zpracovávalo železo nebo podbíjely boty. Hodně se nám líbila mimo jiné sedlářská dílna, kterou muzeu daroval její původní majitel z nedaleké Nové Vsi. Některé vystavené předměty jsme si mohli vyzkoušet, ale nabídku jsme nevyužili.

Dále jsme zde viděli staré hodiny, nádobí, vyřezávaný nábytek, váhy a jiné obchodnické zařízení či staré fotografie, z nichž doslova čišela historie. Zajímavé byly též školní pomůcky, mezi které patřily břidlicové tabulky, které se používaly ještě během druhé světové války, jelikož byl nedostatek papíru. Netradiční předmětem pak byla výšivka z roku 1893, na kterou si nejmladší žáci zapisovali do paměti abecedu a číslice. Byla toho zde ještě spousta k vidění, takže jsme se v historické expozici o životě v Litovli v minulém staletí chvíli zdrželi. Pak jsme se přesunuli do druhé části místnosti, kde nás čekala expozice o dějinách města. Nejprve jsme ovšem shlédli entomologickou výstavu, ale moc dlouho jsme se sbírkám mrtvých motýlů nevěnovali, protože nám bylo líto chycených exemplářů.

Raději jsme se seznámili s historií Litovle od založení města až po současnost a prohlédli si předměty, spojené s různým časovým obdobím. Dozvěděli jsme se, že Litovel byla založena v polovině 13. století českým králem Přemyslem Otakarem II. V jeho sousedství stála již řadu let slovanská rybářská ves, jejíž existenci umožňovala rozvětvená řeka Morava. Rybářský původ města připomíná městský znak, na němž je vyobrazen kapr a štika v modrém poli. Dále jsme se dočetli, že z královského města se po husitských válkách stalo na několik století poddanství. Litovel totiž tehdy patřila postupně do majetku rodů Vlašimů, Boskoviců a Lichtenštejnů. Éra Boskoviců byla pro město významná, jelikož Litovel pod jejich vládou vzkvétala. Naopak Lichtenštejnové ve svém velkém majetku nevěnovali Litovli pozornost a ta postupně ztrácela svůj význam.

K úpadku se přidala třicetiletá válka a následné období požárů a morových epidemií. Litovel se ocitla na prahu úplné zkázy, z níž se město jen pomalu zotavovalo. Významný zlom ve vývoji města znamenala konstituce a zrušení poddanství v roce 1848. Litovel se stala okresním městem a rychle se zvyšoval počet českých obyvatel. Podnikaví čeští občané se zasloužili o vytvoření řady nových podniků a rozvoj města. 20. století zahájila Litovel zcela pod českou správou. Po světových válkách a období komunismu se vrátilo do Litovle kouzlo svobody, díky které bylo město zkrášleno, ale také zmodernizováno. Bohužel mnohé památky středověku jako městské brány či cechovní domy, zcela ustoupily nové výstavbě a díky své poloze v Litovelském Pomoraví městu uškodily také četné povodně či záplavy.

Po následných rekonstrukcích Litovel změnila svou tvář, čehož jsme byli svědky během několikaletého působení v naší výrobně mýdel na Palackého ulici. Samozřejmě nás zajímala také historie samotného muzea, které v bývalé střelnici vzniklo na začátku 20. století jako součást národně emancipačních snah českého obyvatelstva v Litovli a od počátku hrálo významnou úlohu v kulturním životě města. Postupem času se v něm podařilo shromáždit velmi cenné a bohaté archeologické, národopisné, numismatické a zoologické sbírky, které byly centrem zájmu mnoha badatelů. Roku 1960 však bylo muzeum převedeno pod správu Vlastivědného ústavu Olomouc. Sbírky litovelského muzea byly postupně převedeny do Olomouce a ještě horší časy nastaly ke konci devadesátých let 20. století.

Tehdy byla budova střelnice přes opakované rekonstrukce ve velmi špatném technickém stavu. Po povodních roku 1997 bylo muzeum zcela zrušeno a zástupci města ho znovu obnovili až roku 2005. Když jsme si vše prohlédli a pročetli, vyšli jsme ven na schodiště a začali stoupat do druhého patra. Cestou jsme si prohlíželi nádherně malované střelecké terče, památku na původní účel historické budovy. A že se nejednalo jen o rekvizity, o tom svědčilo mnoho dírek po kulkách, které se do terčů zaryly před mnoha desítkami až stovkami let. Když jsme zdolali poslední schod, vstoupili jsme do místnosti, věnované hudebním přístrojům, které nedokázaly plně nahradit ani moderní digitální technologie. Expozice, otevřená na začátku roku 2016 nesla název Od mechanického hracího strojku k modernímu gramofonu a tak je zcela jasné, co jsme v podkroví viděli.

Expozice představovala vývoj těchto mechanických zařízení pro reprodukci hudby od konce 19. století až do současnost. Nejstaršími vystavenými exponáty zde byly různé hrací strojky z konce 19. století, ovšem převážná část výstavy byla věnována gramofonům. Zhlédli jsme tady některé staré přístroje z manufaktur, především však výrobky litovelských gramofonových závodů, to jest nejprve firmy Křižík, která byla později převzata známou značkou Tesla a nakonec firmou SEV Litovel, která v tradici výroby přístrojů pokračovala i v době našeho působení ve městě. Seznámili jsme se i s historií vývoje gramofonových desek vyráběných v Loděnici na Berounsku. Výstavu doprovázely dobové fotografie litovelského fotografa Miroslava Pinkavy, které byly promítány ve smyčce na třech obrazovkách.

Neodolali jsme a pomocí dotykové obrazovky jsme si pustili i některé staré oblíbené melodie. Zaujalo nás, že většina vystavených exponátů byla funkční, což dokazovalo kvalitu tehdejších výrobků. Jakmile jsme si netradiční expozici prohlédli, odebrali jsme se do protější místnosti, kde nás čekal Gustav Frištenský. Samozřejmě nikoliv osobně, ale v rámci expozice otevřené v roce 2016 v nových prostorách získaných rekonstrukcí podkroví budovy a věnované tomuto slavnému zápasníku v řecko-římském stylu, který v Litovli prožil významnou část svého života a také zde roku 1957 zemřel. Jeho podobu jsme si prohlédli na plakátu s portrétem Gustava Frištenského na červeném pozadí, německým nápisem „Heute im Zirkus“ a českým nápisem „GUSTAV FRIŠTENSKÝ, CHAMPION EVROPY, AMATÉR r. 1903. ROTTERDAM, PROFESIONÁL r. 1929. PRAHA.“

Rádi jsme se seznámili se životem a sportovní kariérou Gustava Frištenského, který se narodil roku 1879 v Křečhoři u Kolína, vyučil se řezníkem a od roku 1900 začal soutěžit v řeckořímském zápasu. Překvapilo nás, že za pět let amatérské kariéry vybojoval na 2000 zápasů bez jediné prohry, což ho předurčilo k profesionální dráze. Zápasil 40 let a jako profesionál slavil na 10 000 vítězství, přičemž některé duely vyhrál ještě po své padesátce. V expozici jsme viděli originály vybojovaných ocenění, dobové plakáty, posilovací zařízení, která využíval při svém tréninku, ale také předměty z jeho statku v Lužicích či připomínající jeho věznění za druhé světové války. Slavný sportovec dokonce propůjčil své jméno jednomu z litovelských piv, které se vařilo v nedalekém pivovaru.

Nestalo se tak náhodou, neboť se v roce 1906 zúčastnil závodů v Litovli a po jejich skončení silákovi předala kytici růží Miroslava Eldnerová, dcera prvního sládka zdejšího akciového pivovaru. Přeskočila jiskra a o tři roky později se oženil. Od té doby trénoval na pivovarské zahradě a od roku 1917 bydlel s manželkou ve vile, která zároveň sloužila jako správní budova pivovaru. Když jsme si vše prohlédli, sestoupili jsme po schodišti do přízemí, vyšli ven před muzeum a poté jsme zamířili do Smetanových sadů, jež byly založeny někdy kolem roku 1900. Minuli jsme prostory bývalé Olomoucké brány a kolem silnice, vybudované v roce 1921, jsme zanedlouho dorazili na okraj parku, jehož významnou část zaujímaly dva rybníky, které byly podstatně starší než sady, neboť byly založeny pravděpodobně již ve 14. století při vzniku Litovle.

Rybníky sloužily nejen k chovu ryb, ale rovněž přispívaly ke zvýšení obranyschopnosti města proti útokům nepřátelských vojsk. Stáli jsme na břehu Olomouckého rybníka, jež se dříve nazýval Německý a pozorovali spokojené kačeny, plující po poklidně hladině. Na břehu jsme narazili na třinácté zastavení naučné stezky Historická Litovel, pojednávající o bývalé papírně a lázních. Zatímco výroba papírenských výrobků a hygienických potřeb ve městě pokračovala i v 21. století, vanové koupele, jež založil majitel pily František Knapp, přestaly existovat již ve třicátých letech minulého století. Po prostudování chytré tabule jsme popošli k druhé, která nám poradila jak krmit ptáky, což jsme ale nevyužili. Šli jsme dál po břehu rybníka s ostrůvkem u protějšího břehu a míjeli smuteční vrby, zvané poněkud úsměvně Hanácké palmy.

Když jsme dorazili na konec Olomouckého rybníka, zastavili jsme se u chytré tabule číslo 12, díky níž jsme se seznámili se zdejším ptactvem, ostatní faunou a florou. Po přečtení textu jsme po mostě pohodlně překročili jedno z šesti ramen řeky Moravy zvané Nečíz a vzápětí jsme dorazili k jedenáctému zastavení naučné stezky. Tabule nám prozradila historii parku a skladbu dřevin. Dočetli jsme se, že po založení na začátku 20. století získal park konečnou podobu roku 1925, byly doplněny další stavby, z nichž se dodnes dochovaly jen altánek a pomník prvního českého litovelského starosty Vácslava Sochy z roku 1932. Tehdy byla u Husova sboru postavena vstupní brána a v sadech hudební pavilon. Ten dlouho sloužil při promenádních koncertech a byl zbourán roku 1982.

Kdysi bychom vedle sokolovny u Uničovského rybníka našli dřevěný pavilonek, jenž byl zakoupen z pražské národopisné výstavy koncem 19. století a dlouhá léta sloužil jako ohřívárna při kluzišti na tomto rybníku. Bohužel i ten již neexistoval. Dále jsme se dočetli, že v parku rostou převážně domácí dřeviny jako lípa malolistá, javor klen nebo buk lesní. Na břehu kolem rybníků pak okolojdoucí narazí na olši lepkavou a vrbu bílou. Nechybějí zde ani dřeviny, které nepocházejí ze střední Evropy, například jírovec obecný zvaný maďal, liliovník tulipánokvětý či platan javorolistý. Poté, co jsme přelouskali text na tabuli, popošli jsme k nedalekému kameni s pamětní deskou z roku 1932, který sem byl umístěn na památku voleb v roce 1899 a prvního českého starosty Litovle s netradičním jménem, Vácslava Sochy.

Následně jsme se vydali k altánku, druhé dochované stavbě v parku, pocházející z roku 1925. Ze žlutobílých zdí doslova čišela energie lidí, kteří v něm za posledních 100 let trávili nějaký čas s přáteli, kamarády, partnery či jen tak sami postávali a hleděli ven do parku. V době naší návštěvy však byl altánek úplně prázdný, bez lidí, laviček či stolků. Dlouho jsme se v pěkné stavbičce nezdrželi a zamířili jsme k přilehlé dominantě celého parku, kterou bylo bezesporu gymnázium. Cestou jsme se zastavili u osmé cedule naučné stezky, která nám o školní budově prozradila pár informací a pak jsme si u gymnázia prohlédli sochu T. G. Masaryka od Karla Lenharta. Pomník byl odhalen v květnu 1948, roku 1978 tajně odstraněn a na své místo vrácen až v roce 1990 u příležitosti 140. výročí narození prvního československého prezidenta.

Před vchodem do gymnázia jsme pak zhlédli bustu Jana Opletala, rodáka ze Lhoty u Nákla. Student litovelského gymnázia, na němž úspěšně odmaturoval, podlehl následkům střelného zranění, které utrpěl při demonstraci proti německým okupantům z 28. října téhož roku v Praze. Pak jsme se již začali věnovat novorenesanční školní budově, dokončené v roce 1904 podle návrhu architekta Josefa Bertla, která byla zapsána mezi kulturní památky ČR. Na přední fasádě jsme našli čtyři mozaiky s výjevy z historie Litovle od Jana Köhlera a pamětní deska Jana Opletala z roku 1969, jejíž autorem se stal Jaroslav Tylich, bývalý profesor gymnázia. Když jsme si budovu prohlédli, vydali jsme se po břehu Uničovského rybníka k devátému zastavení k již zmíněné sokolovně, před níž stála socha Gustava Frištenského.

Tabule o silákovi prozrazovala informace, které jsme už znali z expozice městského muzea, ale i tak jsme si text pročetli. Potom jsme si krátce prohlédli budovu sokolovny, postavenou v letech 1934 – 1935 podle návrhu brněnského architekta Josefa Dovrtěla. Sokolovna byla vystavěna ve funkcionalistickém stylu, s využitím ohýbaného trubkového zábradlí, s prostornými sloupovými okny a dynamickou, víceúčelovou střechou. V podzemní části se nacházela spolková místnost, šatny cvičenců a cvičitelského sboru, toalety, kuchyňka, hromadný východ na venkovní cvičiště, prádelna, kotelna se skladem paliva, sklepy, umývárny a sprchy. V přízemí byl byt sokolníka, pokladna, výčep, vestibul, hlavní tělocvičný sál o rozměrech 18 x 11,6 metrů a vysoký 7,5 metru, přísálí o rozměrech 18 x 4,5 metrů a jeviště s šatnou.

V patře se nacházela výborovna, balkon, místnost sokolského archivu a terasa. Zaujalo nás, že součástí sokolovny byly veřejné lázně, tvořené pokladnou s čekárnou, čtyřmi částečně oddělenými vanovými lázněmi, sprchami a horkovzdušnou saunou. Další naše kroky vedly podél kratší strany rybníka a záhy jsme přišli k rozlehlé rodinné vile, postavené roku 1923 pro rodinu notáře JUDr. Jana Slaměníka. Bydlení navrhl ing. Julius Schmalz, který ji také spolu s Otakarem Doušou postavil. Z dostupných stran jsme si pseudorenesanční budovu s prvky secese prohlédli a na východním průčelí obdivovali sgrafito sv. Jiří od litovelského malíře Františka Doubravy. U vily jsme potkali šesté zastavení naučné stezky, ale to pojednávalo o historii obou rybníků. Museli jsme tak vytáhnout mobilní telefony a o pěkném domě si sami vyhledat nějaké informace.

Podařilo se nám tak zjistit, že vila od roku 1958 sloužila jako ordinace polikliniky a že byla v rámci restitucí vrácena původním dědicům majitele JUDr. Koláře. V době naší návštěvy nebyla vila přístupná, jelikož v ní sídlily různé obchodní společnosti, takže jsme si alespoň vyběhli kopeček porostlý květinami, z něhož se nám na dům naskytl nevšední pohled. Pak jsme po břehu Uničovského rybníka kráčeli dál a s úžasem pozorovali gymnázium, odrážející se na poklidně hladině rozlehlé vodní plochy. Minuli jsme ostrůvek a poté jsme došli k památníku připomínající obnovu parku po tornádu, které jej zničilo 9. června 2004. Po nákladné rekonstrukci byly Smetanovy sady v roce 2007 opět otevřeny pro veřejnost, včetně dvou dětských hřišť. Stáli jsme v rohu parku, odkud jsme očima snadno přejeli celou přírodní kompozici, kombinovanou s lidskými výtvory.

Museli jsme konstatovat, že se rekonstrukce opravdu povedla. Když jsme pohledy dostatečně nasytili, popošli jsme k chytré tabuli číslo 9, která vyprávěla o Husově sboru. Dočetli jsme se, že budovu si pro své potřeby roku 1892 vystavěl tělovýchovný spolek Sokol podle návrhu stavitele Jana Kunčara. Její stavba se setkala s nevolí obecní rady, v níž zasedali měšťané německé národnosti, a proto se ji podařilo otevřít až 24. - 25. června následujícího roku. Zpočátku to byla pouze přízemní budova, ovšem během následujících dalších 16 let byla postupně dostavována. My jsme viděli její konečnou podobu z přelomu 70. a 80. let dvacátého století, kdy už dávno sloužila potřebám Československé církve husitské. Původní účel však ještě připomínaly podlouhlá okna po stranách církevní stavby.

Naším očím neunikla malá věž se zvonem, dvojramenný kříž na střeše, busta Jana Amose Komenského s heslem „Osvětou ke svobodě“ a na vrcholu štítu velký kalich, který nahradil ve třicátých letech minulého století symbol sokola s rozpjatými křídly. Nejvíce se nám líbilo rozměrné sgrafito nad hlavním vchodem, jež vytvořil akademický malíř František Doubrava z Litovle. O něco výše jsme pak našli výklenek s bustou Jana Husa s nápisem „Pravda vítězí“. Když jsme si budovu prohlédli, chtěli jsme ještě vidět vnitřek kostela, ale dveře byly zamčené. Místo prohlídky interiéru jsme se díky tabuli alespoň seznámili s historií stavby, která nejprve sloužila jako sokolovna, kulturní středisko a hrávalo se v ní také divadlo. Od roku 1898 v ní fungovala veřejná čítárna a mezi lety 1904 a 1920 veřejná knihovna.

Za první světové války sokolovna sloužila jako vojenský lazaret a během této doby byla silně devastována. Roku 1919 ji proto spolek prodal městu, které ji krátce nato roku 1922 prodalo nedávno založené Církvi československé husitské. Náboženská obec nové církve totiž v Litovli vedla spor o kostel svatého Marka a musela se provizorně scházet v prostorách hotelu Záložna. Ziskem bývalé sokolovny byl tedy její problém s prostorem pro bohoslužby vyřešen. Tělovýchovný spolek Sokol si pak později nedaleko odtud, v sousedství v dnešní Opletalově ulici, postavil sokolovnu novou. Husitská církev musela zdevastovanou stavbu nejprve zprovoznit a upravit pro své potřeby. Rekonstrukce se protáhla a opravená budova bývalé sokolovny byla znovu slavnostně otevřena, tentokrát již jako Husův sbor, až 4. září 1927.

Přestavba reflektovala nový účel budovy, nicméně na přelomu 70. a 80. let dvacátého století došlo k zatím posledním stavebním úpravám, jež byly velmi necitlivé a poplatné své době, kdy v naší zemi kralovala komunistická vláda. Jakmile jsme se seznámili s historií Husova sboru, popošli jsme k sousední Sochově vile, která byla v Husově ulici postavena roku 1910 podle návrhu J. Kučery pro Vácslava Sochu, prvního českého starostu města. Nad vchodem jsme spatřili renesanční portál z roku 1572, který pocházel z budovy litovelské radnice a také desku s městským znakem, v němž však byly obě ryby umístěny netypicky nad sebou. Tato deska byla původně součástí portálu domu na náměstí, na což odkazuje nápis RENOVATUM 1684. Po stranách vchodu se nacházely dva renesanční náhrobky.

Jeden z nich byl původně umístěn v dlažbě Mariánské kaple v litovelském kostele svatého Marka a druhý pocházel ze hřbitova kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Olomouci. Překvapilo nás, že byl opatřen českým nápisem, což nebylo pro náhrobky v tomto tehdy převážně německém městě obvyklé. Dále jsme nad balkónem vily uviděli tři zazděné střílny z městských hradeb a v jedné ze stěn kamennou švédskou kouli. Zaujalo nás, že dům původně stával na břehu Nečíze, malého ramene řeky Moravy protékajícího centrem Litovle, který však byl v těchto místech v první polovině 60. let 20. století zakryt kovovou konstrukcí, zasypán zeminou a upraven jako předzahrádka. Z historie vily jsme se dozvěděli, že v letech 1913 - 1919 v ní sídlilo muzeum Krajinské muzejní společnosti, neboť Vácslav Socha byl zároveň jedním z jeho zakladatelů.

V další historii měly v Sochově vile postupně své sídlo městská knihovna, Sbor národní bezpečnosti, sekretariát KSČ. Od roku 1992 ve vile sídlilo obvodní oddělení Policie České republiky, ale v době naší návštěvy byl dům na prodej za několik milionů korun. Vzhledem ke stavu stavby však vila potřebovala rekonstrukci, takže než našla nového majitele, chvíli to trvalo. Když jsme si chátrající Sochovu vilu zvenku prohlédli, vydali jsme se na náměstí Přemysla Otakara. Brzy jsme došli na téměř čtvercové náměstí, k němuž se sbíhalo devět ulic, které měly po většinu historie německé názvy. Pro hlavní náměstí se používalo prosté Ringplatz, nicméně od roku 1895 byly tabulky s názvy ulic dvojjazyčné,  s němčinou nahoře. Na přelomu 19. a 20. století radní rozhodovali o novém názvu náměstí a proti sobě stály dva návrhy.

Německá menšina ho chtěla pojmenovat na památku sedmdesátých narozenin jako náměstí císaře Františka Josefa, česká část obyvatel prosazovala název po Přemyslu Otakarovi II., který získal většinu hlasů. Právě tento český král založil v polovině 13. století nové město a to v těsné blízkosti slovanské rybářské obce, rozkládající se na rozvětvené řece Moravě. Obyvatelé se věnovali ve značné míře zpracování kovů, na druhé straně městský znak, dvě stříbrné ryby v modrém poli, připomíná i rybářské povolání obyvatel. Král osvobodil nové osadníky od daní na 15 let, pak měli platit z každého lánu půl hřivny stříbra. Správa města byla německá, ale žilo zde mnoho českých obyvatel. A protože byla nová Litovel postavena uprostřed sedmi (nyní šesti) ramen Moravy, později získala poetické pojmenování Hanácké Benátky.

Po příchodu na náměstí jsme si jako první prohlédli Langův dům z roku 1542, pojmenovaný po zámožném litovelském soukeníkovi Lorenzu Langovi, který tento právovárečný a šenkovní dům nechal jako majitel zvýšit o jedno poschodí a náležitě ozdobit v duchu slohu, poplatném oné době. Hlavní vchod tvořil půlkruhový bohatě zdobený renesanční portál se znakem soukenického cechu, monogramem majitele L.L. a znakem města. Druhý významný portál s balkonem se nacházel v 1. patře a dva další v interiéru, do něhož jsme se také podívali. Dům v průběhu dalších let prodělal další hodnotné přestavby. Například štuková výzdoba vykazuje prvky pozdní renesance, ale nechybí ani barokní a klasicistní prvky. Současná podoba domu je z let 1997 - 1998, kdy byla provedena generální oprava fasády.

Vedle jsme si prohlédli Hotel Záložna, který se roku 1625 nazýval hostinec U Černého medvěda. Sloužil k šenkování piva a především k ubytování. Dům byl v roce 1870 zakoupen pro účely Rolnické záložny, která v budově zřídila společenské místnosti pro Měšťanskou besedu, čímž se Záložna stala centrem českého kulturního života. První přestavba proběhla v letech 1878 - 1879. V prvním patře byly zřízeny sály, v levé části prostory pro banku, v přízemí zůstaly obchody. Záložna prožila ještě několik rekonstrukcí. Nový sál s jevištěm byl postaven stavitelem Čeňkem Vodičkou a slavnostně otevřen 1. února 1885. Současnou secesní podobu dala budově přestavba z let 1911 – 1913, kdy se slavnostně otevřely nové sály Záložny v podobě, v jaké jsme ji viděli i my. Restaurace v přízemí prošla rekonstrukcí v roce 2011.

Následně jsme si uprostřed náměstí prohlédli Morový sloup, postavený roku 1724 na památku ukončení moru, který o deset let dříve postihl město. Sloup vznikl z popudu městské rady, finančně na něj přispěl purkmistr Udalrich Schneider a jeho autorství je připisováno olomouckému architektu Václavu Renderovi a sochaři Janu Sturmerovi. V roce 1889 byl sloup renovován a roku 2014 k němu bylo přidáno noční nasvícení. Zaujal nás základna sloupu v podobě osmiboké otevřené kaple, uvnitř které jsme spatřili sochy sv. Pavlíny a sv. Rozálie. Kolem kaple jsme na čtyřech podstavcích našli sochy morových světců sv. Šebestiána, sv. Rocha, sv. Karla Boromejského a sv. Františka Xaverského. Na vrcholu sloupu jsme nemohli přehlédnout sochu Panny Marie Immaculaty s anděly. Na soklu jsme si přečetli dva latinské nápisy a pak jsme šli dál.

Na rohu Husitské ulice jsme se zastavili u secesního domu U zlatého jelena, který v době naší návštěvy sloužil jako výstavní síň a koncertní sál Městského klubu Litovel. Tento právovárečný a šenkovní dům je poprvé zmiňován v roce 1567 a v jeho prostorách býval známý hostinec s parohatým zvířetem v názvu. V průběhu dalších desetiletí změnil několikrát své majitele a dnešní podobu získal zhruba o tři století později, kdy byl v Litovli založen Spolek Německý dům s cílem vybudovat německé společenské, spolkové a kulturní centrum, jež by ve městě tvořilo protiváhu české Rolnické záložně. Za tímto účelem spolek roku 1898 tento dům odkoupil a na jeho místě vybudoval podle plánů Z. Vodičky "Německý dům" s výraznými prvky rané secese, jenž byl slavnostně otevřený v roce 1899 s hostincem a divadelním sálem.

Po roce 1945 se z Německého domu stal Národní dům, následně Okresní dům osvěty, Závodní klub a nyní Městský klub, který zajišťuje kulturní život ve městě. V přízemí domu se nachází výstavní síň, v patře pak sál pro hudební produkce a jiné společenské akce. Pak jsme se přesunuli ke schodům se zábradlím, vedoucí k bývalému mlýnskému náhonu zvaného Nečíz. V dávných dobách se náměstí svažovalo doprostřed, kde právě náhon odváděl vodu, ale v minulém století byl střed města definitivně srovnán. Nečíz byl zaklenut již před 300 lety a dodnes zůstal jediný přístup k vodě před radnicí. Náhon jsme si o chvíli později prohlédli ještě v Šerhovní uličce, kde se nám ukázal v plné kráse, aby pak zmizel pod náměstím. Na denním světle se Nečíz vyklubal až v parku, který jsme si ale nechali na jinou návštěvu.

Samozřejmě nás zajímalo, jak náhon přišel ke svému jménu a podařilo se nám zjistit, že název vznikl pravděpodobně podle středověkého slova Nečeti - téci. Když jsme si nepříliš hluboké korytu Nečízu prohlédli, začali jsme se věnovat největší dominantě náměstí Přemysla Otakara. Tou byla jednoznačně radnice s nejvyšší radniční věží na řece Moravě vysokou 72 metrů, jejíž ochoz byl zpřístupněn pro veřejnost. Bohužel jsme do města přijeli moc brzy na jaře, takže jsme nahoru nemohli vystoupat. Věž byla postavena nad jedním z ramen řeky Moravy a v uzoučké Šerhovní uličce tvoří nad Nečízem současně most. Na věži s bosovaným nárožím jsme patřili cibulovou helmici s dvojitou lucernou a otevřený ochoz, chráněný kuželkovou balustrádou s kamennými toskánskými sloupy, nesoucími střechu. Pak jsme se již začali věnovat samotné radnici.

Ta byla postavena na místě rychty, později panského domu, prodaného městu roku 1557 Janem Jetřichem Černohorským z Boskovic. Přestavěna byla v roce 1572 a po požáru v roce 1724 barokně upravena. Fasáda radnice pak byla ještě upravována ve druhé polovině 19. století a novodobě v roce 1995. Před námi se nacházela řadová dvoupatrová budova obdélného půdorysu s hranolovou věží, krytá sedlovou střechou. V přízemí jsme narazili na dva vchody, které však byla zavřené. Nedostali jsme se tak na dvůr, kde se nacházel původní vlašimský portál s letopočtem 1489. Portál hlavního vchodu z konce 16. století byl umístěn v Sochově vile v Husově ulici a prohlédli jsme si jej o chvíli později. Následně jsme na věži shlédli památník obětem světových válek v podobě pamětních desek se jmény padlých.

Původní dvě bronzové desky z roku 1933 doplnily další dvě kamenné v roce 1950 a později přibyl ještě pískovcový reliéf muže s pochodní od Julia Pelikána. Po obhlídce radnice jsme se pocházeli po náměstí a vzpomínali na nedávnou dobu, kdy jsme se tady pohybovali několikrát týdně a Litovel se pro nás stala jakýmsi druhým domovem. Na informačních tabulích jsme si přečetli pár historických informací o některých pamětihodnostech v centru. Zaujalo nás, že do roku 1817 bychom na náměstí našli pranýř, jehož dřevěné a kamenné základy byly objeveny během rozsáhlé rekonstrukce náměstí v roce 2014. Místo s pranýřem bylo v nové dlažbě vyznačeno a popsáno, takže jsme jej během procházky bez potíží objevili. V rámci rekonstrukce byly odkryty pozůstatky mostu snad z 16. století a stará dlažba, která se svažovala k Nečízu.

Archeologický průzkum také ukázal, že se uliční síť v Litovli shoduje s tou z doby založení města v polovině 13. století, což nás docela překvapilo. Když jsme si vše prohlédli a pročetli, otevřeli jsme dveře hotelu Záložna a vzápětí jsme vstoupili do informačního centra, kde jsme si koupili vstupenky do nového muzea harmonik. Následně nás pracovnice města zavedla po schodech do prvního patra, kde muzeum harmonik roku 2022 vzniklo a pak nás nechala samotné, abychom si exponáty sami v klidu prostudovali. Nejprve jsme se ovšem posadili a pomocí krátkého filmu se seznámili s osobou Jiřího Sedláčka, který hudební nástroje věnoval městu Litovel, aby byla jeho jedinečná sbírka zachovaná pro další generace. Nástroje tak byly zaevidovány do sbírek ministerstva kultury a staly se neprodejnými.

Dozvěděli jsme se, že Jiří Sedláček dostal první heligonku od rodičů v pěti letech a druhým jeho nástrojem se stal klávesový akordeon. Jako samouk získával noty různými způsoby. Naučil se hrát i na klarinet, s nímž od 14 let vystupoval v početné dětské dechovce v Mariánských Lázních. Učitel dechovky mu doporučil jít na pražskou konzervatoř, ale Sedláčkovy rodiče měli zato, že jej hudba neuživí a tak vystudoval obor technik na parní lokomotivy na Vyšší průmyslové škole železniční a strojní. V prvních letech po škole se věnoval povolání strojvedoucího a když se usadil v Litovli, pracoval několik let v olomouckém depu a později jako kotelník v Papcelu, kde působil až do odchodu do penze. Jeho život však stále naplňovala hudba a ve třiceti letech se rozhodl studovat večerní konzervatoř v Olomouci.

Soukromě učil hře na harmoniku žáky ZUŠ v Litovli a od roku 1981 působil Sedláček také v souboru Dechovka Haná, kde hrál na trombon. Na harmoniku hrával v tanečním orchestru, vystupujícím na plesech a muzikách převážně na Konicku a okolí. Jeho sběratelská vášeň začala několika klávesovými akordeony a později jej učaroval osobitý zvuk heligonek. Nakonec se dopracoval k více než 400 kusům všech druhů akordeonů, z nichž převážnou část daroval městu Litovli. Nástroje se naučil také opravovat a repasovat. V letech 2011 až 2021 provozoval soukromé muzeum, kde harmoniky zabíraly více než tří místnosti v rodinném domku v Litovli a které jsme navštívili osobně o 11 let dříve. Když projekce na zdi pohasla, prohlédli jsme si osobní předměty pana Sedláčka a také jsme zde našli ceduli, visící na jeho domě v době provozování soukromého muzea.

Na informační tabulce jsme se také seznámili s rozdíly mezi akordeonem a harmonikou. Prvně jmenovanému nástroji se v českých zemích říkalo až do druhé poloviny minulého století tahací harmonika. Zaujalo nás, že na našem území zlidověl výraz podobný italskému fisharmonica, a nikoliv německému akkordeon, anglickému accordion, francouzskému accordeón nebo španělskému acordeón. V češtině se pojem akordeon vžil především ve spojitosti s chromatikou, tedy tahací harmonikou s klávesovou nebo knoflíkovou klaviaturou. Dále jsme se dozvěděli, že v historickém měřítku je pojem harmonika často zavádějící. Řada nástrojů vzniklých na přelomu 18. a 19. století se tak jmenuje, ale s dnešní harmonikou ve smyslu akordeonu nemají mnoho společného. Například pojem skleněná harmonika alias Glasharmonika se vyskytoval ještě v Hudebním slovníku z roku 1891.

Na závěr jsme si přečetli, že rozdíl mezi akordeonem chromatickým a diatonickým spočívá v tónu, které vydávají rozechvělé jazýčky. Zatímco jazýčky u chromatického akordeonu stiskem kláves nebo knoflíků vydávají stejný tón při roztažení i stažení měchu. Diatonický akordeon vydává tón ve dvou výškách v závislosti na směru tahu měchu. Pak jsme si již začali prohlížet první harmoniky, heligonky i akordeony, kterých zde bylo více než 340. Zastoupeno zde bylo okolo 40 českých výrobců, ale také akordeony zahraniční provenience zejména z Itálie, Německa a Rakouska. Naším očím neunikly nástroje nebo tahací harmoniky staré více než 150 let, přičemž některé z nich byly nedávno opraveny a leskly se tak novotou. Mohli jsme tak vidět nejrozsáhlejší sbírku akordeonů a heligonek ve střední Evropě, kterou Jiří Sedláček dával dohromady více než 50 let.

Procházeli jsme kolem jedné vitríny za druhou a postupně si prohlíželi jednotlivé nástroje od různých výrobců, mezi nimiž jsme našli třeba značku Hlaváček z Prahy a Loun, Stibitz z Českých Budějovic, Vavřín z České Třebové nebo Kunt z Nového Bydžova. Zajímavá byla také hrací skříň, poháněná ventilátorem. Ve skleněných vitrínách se kromě nástrojů nacházely historické fotografie a vše doplňovaly popisky. Některé harmoniky dokonce měly svůj životní příběh, například jednu zhotovil prostějovský výrobce pro svoji dceru Perlu a později ve finanční tísni akordeon prodal do cirkusu Kludský. Unikátní knoflíkový chromovaný akordeon s ručně řezanou a pilovanou příklopkou tak možná sjezdil celou Evropu ! Moderní expozice umožňovaly si některé nástroje vyzkoušet, ale raději jsme tak neučinili, abychom si neudělali ostudu.

Sice jsme v místnostech žádného dalšího člověka nepotkali, ale všude byly nainstalovány kamery a pokud by nahrávaly obraz i zvuk, určitě bychom nepředvedli důstojný kulturní zážitek. Během prohlídky jsme se dozvěděli také mnohé zajímavé věci o konstrukci harmonik a dokonce jsme se mohli podívat i do jejich útrob. Dostalo se nám také zasvěceného výkladu na téma, proč patřila heligonka do každé správné venkovské hospody nebo proč se akordeonu říkalo střeva či zednické piano. Když jsme si vše prohlédli, sestoupili jsme po schodišti dolů, v informačním centru oznámili konec naší návštěvy a pak jsme vyšli ven na náměstí. Vzápětí jsme zamířili k autu, jež na nás čekalo na Palackého ulici a následně jsme odjeli ke kostelu sv. Filipa a Jakuba, stojícím na Staroměstském náměstí u kruhového objezdu.

Svatostánek jsme sice podrobně prozkoumali už při procházce městem o 11 let dříve, ovšem tenkrát jsme na fasádě nenašli dělové koule a rovněž jsme neviděli interiér kostela. Auto jsme zaparkovali na téměř totožném místě jako o 11 let dříve a následně jsme jednolodní kostel jsme obešli kolem dokola. Postupně jsme shlédli kněžiště s trojbokým závěrem, k němuž přiléhala pětipatrová hranolová zvonice s osmibokou jehlanovou střechou, v níž se v přízemí nacházela sakristie a v patře oratoř, přístupná z boku po přistavěném šnekovém schodišti. Na průčelí jsme spatřili ozdobné lisény, okna s půlkruhovými záklenky a jednoduchými šambránami. Pak jsme přistoupili k hlavnímu vchodu, ovšem dveře byly pevně zavřené, takže jsme se dovnitř nepodívali ani na druhý pokus.

Byli jsme rádi, že jsme alespoň našli zmíněné střelivo ze švédských děl na fasádě. Na boční straně jsme našli vedlejší vchod, nad nímž se nacházely tři výklenky pro sochy světců a na podobný, ale jednodušší portál, jsme narazili na opačné straně stavby. Po obhlídce svatostánku jsme se seznámili s jeho historií, která se začala psát koncem 17. století, kdy raně barokní kostel zaujal místo starého románského kostelíku z přelomu 12. a 13. století. Přestavba tohoto zchátralého kostelíka byla zahájena v roce 1692. Půdorys původní stavby byl prodloužen na straně kněžiště i na straně chóru, zdivo bočních stěn zůstalo částečně zachováno, jak doložil archeologický průzkum v roce 1998. Stavbu provedl stavitel Adam Glöckl z Olomouce spolu s polírem Ambrožem Lachmannem v letech 1692–1694.

Přestavbu připomínala deska, zasazená na zdi kůru, kterou jsme pochopitelně neviděli. Dále jsme se s pomocí mobilního telefonu dozvěděli, že na přestavbu kostela přispěly litovelské cechy, jejichž znaky byly zobrazeny na vybavení kostela. Kostel byl vysvěcen 1. května 1694 uničovským děkanem Karlem Ferdinandem Doleatorem. V roce 1854 byla opravena věž a namísto cibulové báně pokryté šindelem byla umístěna nová střecha ve tvaru osmibokého jehlanu. Zaujalo nás, že se okolo svatostánku nacházel nejstarší městský hřbitov, na který byly v roce 1784 přesunuty hrobky ze zrušeného hřbitova při kostele svatého Marka. Hřbitov se tak stal jediným litovelským ve městě, ale v roce 1902 byla jeho kapacita naplněna a pohřbívání zde bylo ukončeno. Hřbitov byl později zrušen a na jeho místě se nachází park, po němž jsme se po dočtení historických faktů prošli.

V parku jsme narazili na několik drobných památek a jednou z nich byl kamenný krucifix z roku 1781. Kříž s reliéfem reliéfy Panny Marie Bolestné a archanděla Michaela bojujícího s drakem, stál původně v ulici Boženy Němcové a byl sem přemístěn v osmdesátých letech 20. století. O kousek dál se tyčil čtyřmetrový sloup Nejsvětější Trojice z roku 1743, který se skládal z hranolového podstavce a korintského sloupu. Na hlavici jsme spatřili postavu trůnícího Hospodina s papežskou mitrou na hlavě, který před sebou držel  ukřižovaného Krista. Pod křížem se nacházela holubice symbolizující Ducha svatého a u pravé Hospodinovy nohy jsme našli vytesanou hlavu anděla. Potom jsme se mezi silnicí a presbytářem protáhli ke starým Božím mukám, které se podobaly těm před městským muzeem, ale nic víc jsme se o nich nedozvěděli.

Pak jsme popošli k poslední drobné stavbě, umístěné trochu dál od kostela. Jednalo se o pískovcový kříž s ukřižováním Krista, pocházející asi z roku 1780. Tvořil ho čtvercový podstavec, na kterém byl položený hranol s reliéfem Piety. Samotný kříž byl ve spodní části doplněn volutami a na dříku reliéfy s rostlinnými motivy. Více jsme toho v okolí kostel sv. Filipa a Jakuba vidět nemohli a tak jsme se vrátili k autu, kterým jsme odjeli na nádraží Litovel – Předměstí. Neměli jsme však v úmyslu město opustit vlakem, nýbrž jsme si chtěli znovu prohlédnout malou mašinku, už dávnou vyřazenou z provozu, kde jsme o 11 let dříve odlovili kešku. Zaparkovali jsme před nádražím a kolem staniční budovy jsme brzy dorazili k půvabné lokomotivě MD2, která byla vyrobena roku 1942 firmou Orenstein & Koppel Nordhausen.

V březnu stejného roku začala sloužit v provozu na pobočce německé konstruktérské firmy Orenstein & Koppel v Praze, která se od svého založení v roce 1876 zabývala vývojem a výrobou parních či motorových úzkorozchodných lokomotiv. Před námi stojící mašinka byla po válce přesunuta do rudných dolů Jeseník, následně jezdila ve vápence Vitošov a závěr své služby strávila v Agrochemickém podniku v Litovli na zdejší vlečce. Údajně někdy v letech 1983 – 1984 vlastní silou dojela na nedaleké nádraží Litovel – Předměstí, kde byla umístěna na pomník. V roce 2006 mašinka dostala nový nátěr a od té doby stále zpestřuje pobyt cestujícím na místním litovelském nádraží. U zelené lokomotivy jsme strávili pár minut a pak jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli do obce Příkazy. Zde jsme se zastavili na zmrzlinu U tří koček a pak jsme již zamířili domů do Olomouce, čím jsme tento odpolední výlet uzavřeli.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-litovli-navstivili-nove-muzeum-harmonik-a-jine-pameti