Příběh Cakelského mlýna, situovaného v malebném údolí na břehu Tiché Orlice v části Dolních Libchav zvané Cakle u Ústí nad Orlicí, je fascinujícím popisem lidského řemesla, houževnatosti a proměn, kterými toto místo prošlo od vrcholného středověku až po současnost. Celý areál, který dnes tvoří monumentální budova uměleckého mlýna z konce devatenáctého století, navazující obytná část, pila a pozůstatky průmyslové výroby, je živoucím svědkem hospodářských dějin celého regionu. Kořeny mlynářství v této lokalitě sahají hluboko do patnáctého století, přičemž vůbec první písemná zmínka pochází z roku 1418, kdy je zde uváděn mlynář Jan Cagl. 

Historie vodního mlýna ve Lhotce, která je dnes malebnou součástí České Třebové, sahá hluboko do minulosti a je neodmyslitelně spjata s vývojem místního hospodářství a řemesel. Z historických pramenů bezpečně víme, že toto mlýnské stavení muselo existovat již dlouho před polovinou sedmnáctého století. Klíčovým písemným dokladem o jeho rané existenci je Soupis poddaných podle víry z roku 1651, ve kterém je na zdejším mlýně zapsán tehdy třicetiletý mlynář Jan Kunc se svou pětadvacetiletou manželkou Dorotou. Spolu s nimi sdílela domácnost mlynářova šedesátiletá matka Kedruta Kuncka a náročnému mlynářskému řemeslu se zde učil mladý učedník Antonín Rychnovský. 

Historie vodních mlýnů na pomezí Čech a Moravy v sobě nese hlubokou tradici lidského umu, technického pokroku a sepětí s krajinou. Mezi tyto pamětníky starých časů patří také Paarův mlýn v České Třebové, jehož nejstarší kořeny zůstávají zahaleny tajemstvím, neboť na Císařském povinném otisku stabilního katastru z první poloviny 19. století ještě není vůbec vyznačen. Největší rozkvět a technologickou modernizaci zažíval mlýn ve 30. letech 20. století. V roce 1930 byl jeho hrdým vlastníkem František Paar, po němž nese objekt své jméno dodnes. Paar tehdy neprovozoval pouze klasické mletí obilí, ale vsadil na kombinovanou výrobu a ke mlýnu připojil také pilu. Aby dokázal pokrýt energetické nároky obou provozů, prošlo vodní dílo zásadní modernizací. 

Kapounův mlýn, známý také jako Malý či Koutský mlýn, patří k nejstarším a historicky nejzajímavějším vodním dílům v České Třebové. Tento vícepodlažní zděný objekt s navazující pilnicí se nachází přímo v srdci města na řece Třebovce. Jeho staletý příběh zrcadlí proměny mlynářského řemesla – od středověkého poddanského mlýna přes barokní knížecí správu až po moderní průmyslový provoz první poloviny 20. století a necitlivé stavební zásahy moderní doby. První dochované písemné stopy nás zavádějí do období krátce po husitských válkách, kdy vodní dílo neslo název Kuczkeho mlýn. Prvním přímým písemným dokladem je zápis z roku 1428, v němž se mlynář Jan Liška oficiálně odřekl užívání a práv k tomuto majetku. 

Budovu mlýna nechal roku 1843 postavit obchodník Welz z Litomyšle. Náklady na výstavbu tehdy dosáhly vysoké částky 30 000 zlatých. Stavbu realizoval stavitel Jan Žák, který k ní o něco později přistavěl ještě jednopatrový dům. Místní potok se ukázal jako příliš slabý a měl malý spád, což komplikovalo provoz mlýna. Objekt proto koupil strojník A. V. Kraus a zřídil v něm strojovnu. Využíval vodní sílu efektivně, když ve dne poháněla voda stroje a v noci mlela mouku. Do roku 1875 v jedné z částí fungoval po nějaký čas také hostinec. V roce 1887 celý objekt převzal Jan Malocha, o rok později jej koupil mosazník František Hurt, který definitivně zrušil mlynářský provoz a zřídil zde plnohodnotný hostinec. Později místní stavitel František Plašil postavil vedle hostince taneční sál. Práce započaly 13. září 1899 a skončily 1. srpna 1900.

Historie tohoto mlýna je pevně spjata s krupařem Františkem Venclem, který původně působil v Klácelově ulici. V druhé polovině 19. století tento muž zakoupil v ulici Na splavě starší chalupu, kterou vlastním úsilím radikálně přestavěl na funkční mlýn. Vencl provozoval živnost s obrovským nasazením, když přes den prodával čerstvé mlýnské výrobky a mouku ve svém krupařském obchodě, a po nocích se vracel do mlýna, kde mlel obilí. Na přelomu 19. a 20. století přišla zásadní změna využití celého areálu, která odrážela tehdejší dravý rozvoj strojírenství na Českotřebovsku. V roce 1900 objekt koupil zámečník Ladislav Hurt a v prostorách bývalého mlýna zřídil strojnickou dílnu a slévárnu kovů. 

Horní nebo také Vondrův mlýn byl 1710 založen rychnovskými Kolovraty a provozován ve vrchností, od které v roce 1728 klapáč zakoupil Kašpar Schnabel i s pozemky a veškerým příslušenstvím. Uběhlo 11 let, když majetek se všemi právy získal František Krsek, který zaplatil hotově 470 kop a 150 kop ve třech letech od data zápisu. Ze mlýna se platilo 40 zlatých roční činže. Dalším majitelem se roku 1765 stal Františkův syn, od něhož jej v roce 1796 koupil František Křen, rychtář a šenkýř ze Svídnice. Po 40 letech vše zdědil šenkýřův syn, který sledoval výstavbu dřevěného věšadlového mostu, který roku 1840 u mlýna postavila vrchnost. V roce 1868 mlýn přešel do vlastnictví rodiny Dvořáčkovy, která o tři roky později přistavěla pilu. 

Velký vodní mlýn nedaleko centra města byl v Kostelci nad Orlicí založen někdy ve středověku, ovšem první zmínka o něm pochází z roku 1577, kdy si jej od obce pronajal Jan Ušatý. Mlynáři se patrně dobře dařilo, neboť nájem platil pravidelně, o sedm let později přikoupil louku a v roce 1586 se oženil. Původně se mu říkalo prostě Velký, aby se odlišil od ostatních menších mlýnů ve městě. Název Městský získal objekt v období, kdy přešel pod správu obce nebo sloužil potřebám celého města. V 16. a 17. století byly mlýny často v majetku vrchnosti (v tomto případě pánů z Kostelce), ale město je mělo v pronájmu nebo je později odkoupilo. Roku 1625 zde hospodařil jakýsi Jiřík a tehdy byl mlýn uveden jako panský, o třech kolech moučných, jednom sladovém a čtyřech stoupách. 

Kostelecké družstvo bylo založeno jako ovocnářské již roku 1902. Po první světové válce, za působení ředitele Eduarda Hadravy svoji činnost rozšířilo a vybudovalo třípodlažní obilní skladiště. Roku 1922 k němu připojilo také elektrický mlýn s pekárnou. Jednalo se o čtyřpodlažní stavbu, nesoucí ve štítě směrem k městu zkratku jeho tehdejšího názvu RDP, tedy Rolnické družstevní podniky. Zařízení dodala pardubická strojírna Josefa Prokopa synové. V září 1922 byl zahájen provoz mlýna a jeho kapacita byla až 1 vagon obilí denně. Pekárna dokázala vyrobit 40 q chleba každý den. Náročně řešené budovy ze světlých vápenopískových cihel měly převážně dřevěné vnitřní konstrukce, jen strop prvního podlaží pekárny bylo zhotoveno ze železobetonu.

Podhorní mlýn patrně existoval již ve 14. století a ve středověku se nazýval Kostelní. Písemná zmínka o něm pochází z roku 1398, kdy byl zapsán soudní spor o práva na mlýn, okolní cestu a další věci. V roce 1468 Matěj Slavatka, konšel kostelecký, postoupil ostrov u mlýna panu Lickovi z Rýzmburka. Roku 1485 Heřman z Rýzmburka prodal kus ostrova Janovi mlynářovi za tři kopy grošů. Svědky kontraktu byli kněz Jakub, farář kostelecký a Martin z Doudleb. O rok později Markéta, vdova po nebožtíku Jankovi mlynářovi prodala k záduší zahradu za 15 kop míšeňských. V roce 1514 městská obec koupila od Kabáta kus role běžící k cestě a cestu k Podhornímu mlýnu, aby jí chodil každý dobrý i jezdil, komuž by bylo potřebě svobodné neb jsme to koupili za svobodné bezúročně.