Na východním úbočí Andrlova chlumu u Ústí nad Orlicí se táhne zalesněné údolí zvané Řehořův důl. Podle místních pověstí se jedná o oblast bohatou na vodní zdroje, k níž se váže i staré vyprávění z dob třicetileté války. Tehdy prý Švédové pomstili obyvatelům města jejich odpor tím, že otrávili téměř všechny studny a studánky v Ústí i jeho širokém okolí. Jediným místem, které tomuto osudu uniklo, byl právě zdejší pramen ukrytý v hlubokém lese, kam si pak všichni chodili pro čistou a zachráněnou vodu. Nejvýznamnějším bodem celého údolí je Poustevníkova studánka, jejíž historie je neodmyslitelně spjata s postavou zbožného poustevníka Řehoře.

Na okraji Ústí nad Orlicí, v těsném sousedství železniční trati, se pod Kubincovým kopcem nachází půvabné a klidné místo, které v sobě spojuje staletou duchovní tradici s dramatickým rozvojem průmyslového věku. Zdejší studánka Panny Marie s pramenem čisté vody a kamenná boží muka vyprávějí příběh o lidské víře, odhodlání i o tom, jak se historické památky musely ustoupit moderní době, aby nakonec našly své nové, bezpečné útočiště. Historie tohoto poutního místa se začala výrazněji psát na počátku 19. století, i když tradice chodit k prameni pod kopcem pro pitnou vodu je ještě starší a trvá již přes dvě stě let. Zdejší pramen byl odnepaměti považován za výjimečný a lidé z města věřili v jeho léčivé účinky.

Vznik studánky V údolí Sejfů je obestřen tajemstvím. Pramen, zasazený do strmého lesního svahu, typického pro zdejší chráněné údolí, však určitě pamatoval období let 2008 až 2009, kdy v jeho okolí vznikala samotná naučná stezka. Portál studánky tvořila vyzdívka z nahrubo otesaných kamenných bloků, které od svého vzniku přirozeně splynuly s okolím, když je lehce pokryl mech a lišejníky. Samotná voda byla z podzemního pramene vyvedena skrze plastovou trubku, ze které však v suchých obdobích spíše jen líně odkapává nebo odtéká skrytě pod spadané listí na dně mělkého koryta. Současnou podobu a moderní turistické zázemí toto stinné lesní zákoutí získalo až o něco později.

Studánka ve vamberských lesích nedaleko sochy sv. Prokopa po mnoho desítek let dávala vodu a zaháněla žízeň lidem, kteří kolem procházeli nebo houbařům, cestovatelům a lesním dělníkům. Pramen však nebyl nijak upraven a jeho okolí zarůstalo travinami. V roce 2000 se skupina vamberských turistů rozhodla, že prostředí studánky upraví a zkulturní. Nejdříve byla upravena samotná studánka, která byla vybetonována a pitná voda od té doby vytéká z trubky tak, aby si každý mohl pohodlně nabrat životodárné tekutiny, co hrdlo ráčí. Pak přišlo na řadu nevzhledné okolí pramene, dále byly vyrobeny lavičky z přírodních materiálů a ze staré hrázoviny se postavilo pergálové pozadí. Jako stůl byl využit mlýnský kámen. Každý rok zde začátkem dubna probíhá slavnostní otvírání studánky za přítomnosti lesního skřítka a víly.

Studánku nechal vybudovat v roce 1906 významný kostelecký továrník a mecenáš František Seykora, který byl známý tím, že svůj majetek využíval k okrašlování města a jeho okolí. Stavbu studánky navrhl slavný architekt a kostelecký rodák Václav Roštlapil, autor takových staveb, jako je Strakova akademie nebo AVU v Praze. Studánka má podobu zděné cihlové vodárny, zapuštěné do úbočí svahu. Na čelní straně studánky se nachází reliéf (plastika) Panny Marie, proto se jí někdy říká i studánka Panny Marie. Ačkoliv je studánka krásně upravená, voda v ní je dnes považována za nepitnou. Důvodem je intenzivní zemědělská činnost na polích přímo nad svahem, ze kterého pramen vytéká. Místo je však ideálním zastavením pro turisty díky klidu a okolní přírodě. 

Studánka v Kostelci nad Orlicí s neobvyklým názvem Kašna je zajímavým hydrotechnickým i historickým prvkem města. Často dochází k její záměně s ozdobnou empírovou kašnou na náměstí, ale ve skutečnosti jde o specifický vodní zdroj nacházející se v okrajové části města nedaleko vlakového nádraží. Název Kašna nebyl jistě zvolen náhodně, neboť tento pramen v minulosti sloužil jako jeden ze zdrojů vody pro město. Voda odtud byla vedena dřevěným potrubím do kašen v centru Kostelce, což byl běžný způsob zásobování vodou před vybudováním moderních vodovodů. O vzniku studánky však kroniky laskavě pomlčely, takže se lze pouze domnívat, že pramen byl objeven nejpozději v 18. a 19. století, kdy už systém zásobování města vodou z okolních pramenů fungoval. 

Bártova studánka se nachází na okraji Deštné v Orlických horách, konkrétně v části obce Zvané Zákoutí. Pramen poblíž parkoviště u chaty Orlice byl pro sběr vody upraven v roce 1980 a v novém tisíciletí byla studánka za finanční podpory Královéhradeckého kraje zrekonstruována. Svůj název získala podle místního usedlíka Bárty, který žil v bezprostředním sousedství pramene. Právě on místo upravil a studánku vybudoval. Šlo o jeho soukromou iniciativu, kdy chtěl zkultivovat pramen vyvěrající u cesty. Jakožto „otec“ studánky se o ni i o její okolí dlouhodobě staral, čímž se název mezi místními i turisty vžil a později se dostal i do oficiálních map a registrů. Voda vytéká z trubky a padá do kamenného žlabu, umístěném na zídce ze stejného materiálu. Voda následně odtéká potrubím pryč.

Studánka U vodojemu vznikla v letech 1926 – 1927 v rámci rozšiřování vodovodní letohradské sítě. Město disponovalo už na počátku 17. století vlastním vodovodem, které zásobovalo kašnu na náměstí přes 200 let. V roce 1830 byl vodovod prodloužen až k obci Šedivec, kde byly zachyceny další prameny. V následujících padesáti letech byly dvě staré dřevěné kašny na náměstí vyměněny za pískovcové a k dalšímu doplnění vodovodní sítě došlo v letech 1892 – 1893, kdy byly prověřovány prameniště na návrších Hradisko a Kopeček. Poté byly firmou Ant. Kunz v Hranicích na Moravě zřízeny dva vodovody, jeden pro předměstí a druhý pro město. 

Lázně Sedmihorky vznikly v pramenné oblasti na východní straně hruboskalského hřbetu. Hlavní zásluhu na vzniku lázní měl MUDr. Antonín Šlechta, který obdivoval práci moravského kolegy Vincence Priessnitze a díky velkorysé podpoře majitele hruboskalského panství otevřel v roce 1841 nové vodoléčebné lázně na opravdu kouzelném místě s názvem Sedmihorky. Tyto lázně se tak staly nejstarším vodoléčebným ústavem v Čechách a původně jmenovaly Bad Wartenberg, ale později díky národnostnímu hnutí byly přejmenovány podle nejsilnějšího pramene Sedmihorka. Dalším silným pramenem býval ten s názvem Ferdinandův, který byl pojmenován podle arcivévody Karla Ferdinanda, jenž se roku 1853 v lázních zdržoval. O dva roky později za lázeňským domem při východu z areálu směrem k Hrubé skále vzniklo umělecké dílo v podobě pískovcového památníku, z něhož ve spodní části vytékala voda do malé nádržky pod kohoutkem. 

Lázně Sedmihorky vznikly v pramenné oblasti na východní straně hruboskalského hřbetu. Hlavní zásluhu na vzniku lázní měl MUDr. Antonín Šlechta, který obdivoval práci moravského kolegy Vincence Priessnitze a díky velkorysé podpoře majitele hruboskalského panství otevřel v roce 1841 nové vodoléčebné lázně na opravdu kouzelném místě s názvem Sedmihorky. Tyto lázně se tak staly nejstarším vodoléčebným ústavem v Čechách a původně jmenovaly Bad Wartenberg, ale později díky národnostnímu hnutí byly přejmenovány podle nejsilnějšího pramene, který už od 18. století nesl jméno Sedmihorka a odedávna byl proslulý jakožto léčivý. Léčivému pramenu se podle majiteli panství říkalo také Aloisův a kdysi dodával veškerou vodu pro potřebu lázní, jejichž návštěvnost postupně stoupala tak, jak se o nich šířila dobrá pověst.