Na severním svahu Androva chlumu nedaleko Ústí nad Orlicí leží v lesním údolí zvaném Vlčí důl jedno z nejromantičtějších míst místního regionu. Jedná se o Vlčí studánku, spojenou se starou pověstí o muzikantovi, který se během návratu z tancovačky zřítil v noci do vlčí jámy. V ní již byli uvězněni dva vlci, ovšem duchapřítomný muzikant popadl housle a začal zvířatům hrát, čímž je udržel v klidu až do rána, kdy ho vysvobodil místní hajný. Během hraní vlci vyli, struny praskaly, až na houslích zůstala jediná, ale život si muzikant zachránil. Na památku mu pak zůstal pramen šedivých vlasů.

Vicenova studánka vyvěrá z hloubi země v nadmořské výšce 440 metrů nad mořem na severním svahu Andrlova chlumu. Její poloha je úzce spjata s historií místní turistiky, neboť právě v těchto místech, zhruba v polovině trasy nad silnicí do Litomyšle, vyznačil v roce 1919 nově vzniklý Klub českých turistů v Ústí nad Orlicí vůbec první, červeně značenou cestu na vrchol. V dobách sudetských župních lyžařských závodů se po této stezce dokonce jezdily sjezdy, které startovaly nahoře u chaty a končily dole u řeky na louce Královce. Samotný pramen poprvé podchytil v roce 1942 tehdejší šéf ústeckoortické vodárny Václav Wágner, který zde vybudoval původní kamennou studánku.

Na východním úbočí Andrlova chlumu u Ústí nad Orlicí se táhne zalesněné údolí zvané Řehořův důl. Podle místních pověstí se jedná o oblast bohatou na vodní zdroje, k níž se váže i staré vyprávění z dob třicetileté války. Tehdy prý Švédové pomstili obyvatelům města jejich odpor tím, že otrávili téměř všechny studny a studánky v Ústí i jeho širokém okolí. Jediným místem, které tomuto osudu uniklo, byl právě zdejší pramen ukrytý v hlubokém lese, kam si pak všichni chodili pro čistou a zachráněnou vodu. Nejvýznamnějším bodem celého údolí je Poustevníkova studánka, jejíž historie je neodmyslitelně spjata s postavou zbožného poustevníka Řehoře.

Na okraji Ústí nad Orlicí, v těsném sousedství železniční trati, se pod Kubincovým kopcem nachází půvabné a klidné místo, které v sobě spojuje staletou duchovní tradici s dramatickým rozvojem průmyslového věku. Zdejší studánka Panny Marie s pramenem čisté vody a kamenná boží muka vyprávějí příběh o lidské víře, odhodlání i o tom, jak se historické památky musely ustoupit moderní době, aby nakonec našly své nové, bezpečné útočiště. Historie tohoto poutního místa se začala výrazněji psát na počátku 19. století, i když tradice chodit k prameni pod kopcem pro pitnou vodu je ještě starší a trvá již přes dvě stě let. Zdejší pramen byl odnepaměti považován za výjimečný a lidé z města věřili v jeho léčivé účinky.

Vznik studánky V údolí Sejfů je obestřen tajemstvím. Pramen, zasazený do strmého lesního svahu, typického pro zdejší chráněné údolí, však určitě pamatoval období let 2008 až 2009, kdy v jeho okolí vznikala samotná naučná stezka. Portál studánky tvořila vyzdívka z nahrubo otesaných kamenných bloků, které od svého vzniku přirozeně splynuly s okolím, když je lehce pokryl mech a lišejníky. Samotná voda byla z podzemního pramene vyvedena skrze plastovou trubku, ze které však v suchých obdobích spíše jen líně odkapává nebo odtéká skrytě pod spadané listí na dně mělkého koryta. Současnou podobu a moderní turistické zázemí toto stinné lesní zákoutí získalo až o něco později.

Studánka ve vamberských lesích nedaleko sochy sv. Prokopa po mnoho desítek let dávala vodu a zaháněla žízeň lidem, kteří kolem procházeli nebo houbařům, cestovatelům a lesním dělníkům. Pramen však nebyl nijak upraven a jeho okolí zarůstalo travinami. V roce 2000 se skupina vamberských turistů rozhodla, že prostředí studánky upraví a zkulturní. Nejdříve byla upravena samotná studánka, která byla vybetonována a pitná voda od té doby vytéká z trubky tak, aby si každý mohl pohodlně nabrat životodárné tekutiny, co hrdlo ráčí. Pak přišlo na řadu nevzhledné okolí pramene, dále byly vyrobeny lavičky z přírodních materiálů a ze staré hrázoviny se postavilo pergálové pozadí. Jako stůl byl využit mlýnský kámen. Každý rok zde začátkem dubna probíhá slavnostní otvírání studánky za přítomnosti lesního skřítka a víly.

Studánku nechal vybudovat v roce 1906 významný kostelecký továrník a mecenáš František Seykora, který byl známý tím, že svůj majetek využíval k okrašlování města a jeho okolí. Stavbu studánky navrhl slavný architekt a kostelecký rodák Václav Roštlapil, autor takových staveb, jako je Strakova akademie nebo AVU v Praze. Studánka má podobu zděné cihlové vodárny, zapuštěné do úbočí svahu. Na čelní straně studánky se nachází reliéf (plastika) Panny Marie, proto se jí někdy říká i studánka Panny Marie. Ačkoliv je studánka krásně upravená, voda v ní je dnes považována za nepitnou. Důvodem je intenzivní zemědělská činnost na polích přímo nad svahem, ze kterého pramen vytéká. Místo je však ideálním zastavením pro turisty díky klidu a okolní přírodě. 

Studánka v Kostelci nad Orlicí s neobvyklým názvem Kašna je zajímavým hydrotechnickým i historickým prvkem města. Často dochází k její záměně s ozdobnou empírovou kašnou na náměstí, ale ve skutečnosti jde o specifický vodní zdroj nacházející se v okrajové části města nedaleko vlakového nádraží. Název Kašna nebyl jistě zvolen náhodně, neboť tento pramen v minulosti sloužil jako jeden ze zdrojů vody pro město. Voda odtud byla vedena dřevěným potrubím do kašen v centru Kostelce, což byl běžný způsob zásobování vodou před vybudováním moderních vodovodů. O vzniku studánky však kroniky laskavě pomlčely, takže se lze pouze domnívat, že pramen byl objeven nejpozději v 18. a 19. století, kdy už systém zásobování města vodou z okolních pramenů fungoval. 

Bártova studánka se nachází na okraji Deštné v Orlických horách, konkrétně v části obce Zvané Zákoutí. Pramen poblíž parkoviště u chaty Orlice byl pro sběr vody upraven v roce 1980 a v novém tisíciletí byla studánka za finanční podpory Královéhradeckého kraje zrekonstruována. Svůj název získala podle místního usedlíka Bárty, který žil v bezprostředním sousedství pramene. Právě on místo upravil a studánku vybudoval. Šlo o jeho soukromou iniciativu, kdy chtěl zkultivovat pramen vyvěrající u cesty. Jakožto „otec“ studánky se o ni i o její okolí dlouhodobě staral, čímž se název mezi místními i turisty vžil a později se dostal i do oficiálních map a registrů. Voda vytéká z trubky a padá do kamenného žlabu, umístěném na zídce ze stejného materiálu. Voda následně odtéká potrubím pryč.

Studánka U vodojemu vznikla v letech 1926 – 1927 v rámci rozšiřování vodovodní letohradské sítě. Město disponovalo už na počátku 17. století vlastním vodovodem, které zásobovalo kašnu na náměstí přes 200 let. V roce 1830 byl vodovod prodloužen až k obci Šedivec, kde byly zachyceny další prameny. V následujících padesáti letech byly dvě staré dřevěné kašny na náměstí vyměněny za pískovcové a k dalšímu doplnění vodovodní sítě došlo v letech 1892 – 1893, kdy byly prověřovány prameniště na návrších Hradisko a Kopeček. Poté byly firmou Ant. Kunz v Hranicích na Moravě zřízeny dva vodovody, jeden pro předměstí a druhý pro město.