Železniční stanice byla v centru města Kristiansand dostavěna roku 1895 podle návrhu architekta jménem Paul Due a stala se konečnou stanicí na úzkorozchodné trati do Byglandsfjordu. Trať jako celek otevřel v roce 1896 král Oscar II., na jehož památku byl na nádraží v Kristiansandu vztyčen jeden z královských kamenů. Druhý památník byl u kolejí umístěn na upomínku události v roce 1938, kdy se král Haakon VII. zúčastnil slavnostního otevření trati, která dostala klasický rozměr. V souvislosti s otevřením nové tratě byla rozšířena výpravní budova a ve stejné době byla konečná stanice přesunuta do Provane. Stanice Kristiansand je typu „bag station“, což znamená, že všechny vlaky při pokračování mění směr. Před nádražím je trojúhelníková trať, kde mohou nákladní vlaky projet Kristiansandem bez odbočení a jedna z kolejí vede také do Západního přístavu.

Koncertní síň Oslo Concert Hall se nachází ve čtvrti Vika, která se stala základnou norského filharmonického orchestru a centrem kulturního života. Hudební a kulturní představení nabízí širokou škálu stylů od klasické vážné hudby až po koncerty světových populárních interpretů, kterých se v síni ročně odehraje asi 300. Síň byla vybudována v letech 1966 – 1977 podle návrhu Gösty Åbergha a po dokončení výstavby zde byly nainstalovány speciálně postavené varhany se 7000 píšťalami z německého Göttingenu. Do roku 2014 to byly největší varhany v Norsku. Budova se skládá ze dvou koncertních sálů , několika zasedacích a cvičných místností, velkých foyer a barů, pokladny a kancelářského traktu. Hlavní sál má maximální kapacitu více než 1 600 a malý sál 266. 

Univerzita v Oslu je nejstarší a největší v Norsku. Byla založena roku 1811 a podle posledního dánsko-norského krále Frederika VI. nesla název Královská Fredrikova univerzita. O rok později bylo rozhodnuto, že se některé knihy z královské knihovny přesunou do nové univerzitní, čímž byl vytvořen základ pozdějších školních sbírek. V roce 1813 byla v pronajatých prostorách zahájena výuka ve čtyřech fakultách, kde 18 studentů učilo sedm profesorů. O sedm let později se začalo učit v budově Mariboegården a až v roce 1841 byl položen základní kámen specializovaného univerzitního komplexu na ulici Karl Johans Gate, který navrhl architekt Christian Heinrich Grosch ve spolupráci s Carlem Friedrichem Schinkelem. 

Obelisk byl postaven roku 1808 podle projektu Josefa Hartmutha na břehu řeky Moravy mezi obcemi Nové Zámky a Nové Mlýny. Stal se tak součástí novozámeckého areálu a podle pověsti jej nechal kníže Lichtenštejn postavit v době, kdy v okolí Litovle zuřil velký hlad. Za každý kámen prý dělníci dostali bochník chleba. Jiná pověst vypráví, že na tomhle místě kníže ulovil prvního jelena. V době vzniku obtékala Obelisk řeka Morava z obou stran a přes louky bylo vidět až na Nové Zámky. Podél řeky směrem k zámku se dále nacházela budova lázní a rybářský domek. V roce 1902 byly opravovány dřevěné lázně na řece Moravě u Nových Zámků, ale obě tyto stavby již zanikly.

Chrám přátelství, známější jako Templ, stojí na skalnatém ostrohu nad řekou Moravou v západní části areálu Nové Zámky. Byl postaven roku 1806 podle plánu architekta Josepha Hardmutha, jehož plány na výstavbu se údajně nacházejí v lichtejnštejnském archivu ve Vadúzu. Jde o jednu z romantických staveb komponované krajiny Novozámeckého areálu. Z fyzicko-geografické polohy je možné předpokládat, že mezi Templem a ostatními stavbami existovaly vizuální vazby. Všechny tyto voluptuárové stavby byly mezi sebou propojeny pěšími chodníky, přičemž přechod přes řeku do jižního segmentu komponované krajiny byl umožněn v této části lávkou vedenou pod Chrámem přátelství. První opravy Templu byly schváleny již v roce 1834, do téhož roku spadala i oprava mostku u této stavby. 

Zdaleka viditelná vodárenská věž přitahuje pozornost návštěvníků města Letovice již od roku 1913, kdy byla vystavěna jako součást 58 kilometrů dlouhého březovského vodovodu. Jeho stavba započala o dva roky dříve a vzhledem k jeho délce šlo o výjimečný pracovní výkon. Přivaděč byl pro potřeby manipulací opatřen 17 sekčními šoupaty umístěnými ve štolách nebo samostatných domcích a k omezení negativního dopadu manipulací šesti odlehčovacími troubami. Pro jednu z nich bylo potřeba vybudovat 20 metrů vysokou kruhovou odlehčovací věž, díky čemuž vznikla jedna z dominant Letovic, navíc plně funkční i v 21. století.

Objekt bývalé koželužny v Jevíčku byl postaven roku 1760 v barokním slohu. Dům s lichoběžníkovým půdorysem byl přistavěn k tehdejší městským hradbám v místě původní Jaroměřické brány, jenž byla zbořena jako předposlední ze čtyř bran v roce 1846. Na západní stěně domu jsou dodnes patrné zbytky středověkých hradeb. K zajímavostem interiéru domu patří dobový žebřík, který sloužil k zavěšování vyčiněných kůží, dále starý trámový strop a černá kuchyně s chlebovou pecí pro 15 – 20 bochníků. Dům se dochoval v původním provedení bez stavebních změn a stal se tak jedinečným dokladem bydlení koželuha a jeho řemesla.

Jedinečná technická památka sušárna hasičských hadic byla v Hlučíně postavena v roce 1886. Jedná se o třípodlažní věž završenou sedlovou střechou, ke které na okapových stranách přiléhají malá přízemní křídla s pultovými střechami. Přízemí je tvořeno z režného cihelného zdiva hrázděné, věž je ovšem dřevěná a podezdívka kamenná.V horních dvou podlažích štítové strany věže dvojice dvoukřídlých okenic.

Věžový vodojem byl postaven v roce 1913 u vlakové stanice ležící na trati Kravaře–Hlučín, která byla jako odbočka trati Opava - Ratiboř zprovozněna v říjnu 1913. Voda byla jímána z níže položené studny. Věž byla majetkem státních drah, které se však o stavbu příliš nestaraly a tak celá léta chátrala. Teprve v roce 2018 se novým majitelem stalo město Hlučín, které následující rok zahájilo opravy a zabránilo tak další degradaci zajímavé památky.