Koncertní síň Oslo Concert Hall se nachází ve čtvrti Vika, která se stala základnou norského filharmonického orchestru a centrem kulturního života. Hudební a kulturní představení nabízí širokou škálu stylů od klasické vážné hudby až po koncerty světových populárních interpretů, kterých se v síni ročně odehraje asi 300. Síň byla vybudována v letech 1966 – 1977 podle návrhu Gösty Åbergha a po dokončení výstavby zde byly nainstalovány speciálně postavené varhany se 7000 píšťalami z německého Göttingenu. Do roku 2014 to byly největší varhany v Norsku. Budova se skládá ze dvou koncertních sálů , několika zasedacích a cvičných místností, velkých foyer a barů, pokladny a kancelářského traktu. Hlavní sál má maximální kapacitu více než 1 600 a malý sál 266. 

Univerzita v Oslu je nejstarší a největší v Norsku. Byla založena roku 1811 a podle posledního dánsko-norského krále Frederika VI. nesla název Královská Fredrikova univerzita. O rok později bylo rozhodnuto, že se některé knihy z královské knihovny přesunou do nové univerzitní, čímž byl vytvořen základ pozdějších školních sbírek. V roce 1813 byla v pronajatých prostorách zahájena výuka ve čtyřech fakultách, kde 18 studentů učilo sedm profesorů. O sedm let později se začalo učit v budově Mariboegården a až v roce 1841 byl položen základní kámen specializovaného univerzitního komplexu na ulici Karl Johans Gate, který navrhl architekt Christian Heinrich Grosch ve spolupráci s Carlem Friedrichem Schinkelem. 

Obelisk byl postaven roku 1808 podle projektu Josefa Hartmutha na břehu řeky Moravy mezi obcemi Nové Zámky a Nové Mlýny. Stal se tak součástí novozámeckého areálu a podle pověsti jej nechal kníže Lichtenštejn postavit v době, kdy v okolí Litovle zuřil velký hlad. Za každý kámen prý dělníci dostali bochník chleba. Jiná pověst vypráví, že na tomhle místě kníže ulovil prvního jelena. V době vzniku obtékala Obelisk řeka Morava z obou stran a přes louky bylo vidět až na Nové Zámky. Podél řeky směrem k zámku se dále nacházela budova lázní a rybářský domek. V roce 1902 byly opravovány dřevěné lázně na řece Moravě u Nových Zámků, ale obě tyto stavby již zanikly.

Chrám přátelství, známější jako Templ, stojí na skalnatém ostrohu nad řekou Moravou v západní části areálu Nové Zámky. Byl postaven roku 1806 podle plánu architekta Josepha Hardmutha, jehož plány na výstavbu se údajně nacházejí v lichtejnštejnském archivu ve Vadúzu. Jde o jednu z romantických staveb komponované krajiny Novozámeckého areálu. Z fyzicko-geografické polohy je možné předpokládat, že mezi Templem a ostatními stavbami existovaly vizuální vazby. Všechny tyto voluptuárové stavby byly mezi sebou propojeny pěšími chodníky, přičemž přechod přes řeku do jižního segmentu komponované krajiny byl umožněn v této části lávkou vedenou pod Chrámem přátelství. První opravy Templu byly schváleny již v roce 1834, do téhož roku spadala i oprava mostku u této stavby. 

Zdaleka viditelná vodárenská věž přitahuje pozornost návštěvníků města Letovice již od roku 1913, kdy byla vystavěna jako součást 58 kilometrů dlouhého březovského vodovodu. Jeho stavba započala o dva roky dříve a vzhledem k jeho délce šlo o výjimečný pracovní výkon. Přivaděč byl pro potřeby manipulací opatřen 17 sekčními šoupaty umístěnými ve štolách nebo samostatných domcích a k omezení negativního dopadu manipulací šesti odlehčovacími troubami. Pro jednu z nich bylo potřeba vybudovat 20 metrů vysokou kruhovou odlehčovací věž, díky čemuž vznikla jedna z dominant Letovic, navíc plně funkční i v 21. století.

Objekt bývalé koželužny v Jevíčku byl postaven roku 1760 v barokním slohu. Dům s lichoběžníkovým půdorysem byl přistavěn k tehdejší městským hradbám v místě původní Jaroměřické brány, jenž byla zbořena jako předposlední ze čtyř bran v roce 1846. Na západní stěně domu jsou dodnes patrné zbytky středověkých hradeb. K zajímavostem interiéru domu patří dobový žebřík, který sloužil k zavěšování vyčiněných kůží, dále starý trámový strop a černá kuchyně s chlebovou pecí pro 15 – 20 bochníků. Dům se dochoval v původním provedení bez stavebních změn a stal se tak jedinečným dokladem bydlení koželuha a jeho řemesla.

Jedinečná technická památka sušárna hasičských hadic byla v Hlučíně postavena v roce 1886. Jedná se o třípodlažní věž završenou sedlovou střechou, ke které na okapových stranách přiléhají malá přízemní křídla s pultovými střechami. Přízemí je tvořeno z režného cihelného zdiva hrázděné, věž je ovšem dřevěná a podezdívka kamenná.V horních dvou podlažích štítové strany věže dvojice dvoukřídlých okenic.

Věžový vodojem byl postaven v roce 1913 u vlakové stanice ležící na trati Kravaře–Hlučín, která byla jako odbočka trati Opava - Ratiboř zprovozněna v říjnu 1913. Voda byla jímána z níže položené studny. Věž byla majetkem státních drah, které se však o stavbu příliš nestaraly a tak celá léta chátrala. Teprve v roce 2018 se novým majitelem stalo město Hlučín, které následující rok zahájilo opravy a zabránilo tak další degradaci zajímavé památky.