Brno má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že bylo absolutně nemožné poznat všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv. Proto jsme do tohoto velikého jihomoravského města přijeli tolikrát, že by to zdravý člověk nespočítal na prstech jedné ruky. Samozřejmě jsme nemohli vynechat ani centrum města, které se různými pamětihodnostmi jen hemžilo, jejichž první návštěvu jsme si naplánovali na začátek dubna jednoho roku. Právě tehdy se v českých a moravských městech rozjížděla turistická sezóna. Brno nebylo výjimkou a na různých místech moravské metropole přichystalo zajímavý program, takže jsme zde strávili celý den. Po příjezdu do Brna jsme náš zelený korejský povoz zaparkovali u starého autobusového nádraží a kolem toho vlakového jsme vyrazili do centra.

Za svitu sluníčka jsme kráčeli rušnou Masarykovou ulicí, která byla i v sobotním dopoledni plná spěchajících chodců. Po kolejích kolem nás velice často projela tramvaj, ale naštěstí jsme brzy shon opustili, když jsme zabočili doleva na Zelný trh, přes který jsme rychle přešli do Radnické ulice, kde se naším prvním cílem stala Stará radnice. Stáli jsme před budovou s věží a ještě než jsme vstoupili dovnitř, prohlédli jsme si nádhernou výzdobu nad portálem, kterou vytvořil Anton Pilgram. Po levé a pravé straně portálu jsme spatřili postavy dvou zbrojnošů, jejichž štíty nesly znak města Brna. Výše byly umístěny dvě postavy městských radních a celou kompozici završovala socha ženské postavy představující alegorii spravedlnosti z roku 1660. Dříve zde byla socha Justicia, kterou zničili Švédové.

O pár desítek minut později jsme se dozvěděli, že se portál proslavil díky legendární pokroucené věžičce. Podle pověsti mistr Pilgram nedostal za svoji práci slíbenou odměnu a proto naschvál ohnul prostřední fiálu portálu. Když jsme si vše prohlédli, vstoupil jsme do klenutého průjezdu v němž jsme obdivovali dva symboly města Brna. Jednalo se o brněnského draka a loukoťové kolo. Oba předměty byly rovněž spojeny s nejrůznějšími legendami, ovšem nikdo nedokázal spolehlivě vysvětlit, jak se do Brna vlastně dostaly. Drak byla ve skutečnosti samice krokodýla nilského, který je jednou z nejstarších vycpanin na území České republiky, se do města pravděpodobně dostal na konci 16. století ve zvěřinci arcivévody Matyáše a zřejmě při pobytu v Brně pošel. Šlechtic mrtvého krokodýla daroval městu, které si jej pověsilo do průjezdu radnice, ovšem v průběhu staletí plaz několikrát změnil své místo.

Dokonce musel být několikrát preparován a vykuřován proti parazitům, ale nakonec se zachoval dodnes. A loukoťové kolo ? To bylo podle legendy dokutáleno do Brna až z Lednice, ale nebylo dosud vyloučeno, že tato pověst má skutečné jádro. Jisté totiž je, že nikdy nesloužilo jako kolo vozové. Mohlo se ale také jednat o mistrovskou práci některého začínajícího koláře, protože jsme na jeho středu nalezli vyryté jméno Birk. Potom jsme vyšli na nádvoří, které se dochovalo v téměř nezměněné renesanční podobě a na němž se zrovna chystalo představení v rámci zahájení turistické sezony v Brně. Po nádvoří jsme se chvíli procházeli a pak jsme vystoupali na pavlač, která krytým arkádovým ochozem spojovala věžový trakt se sídlem městského soudu. Na zábradlí ochozu jsme našli erby členů městské rady a pak jsme vstoupili do místnosti s pokladnou.

Vzápětí jsme se dozvěděli, že za prohlídku vnitřních prostor radnice nebudeme muset platit a tak jsme v pokladně pouze koupili turistickou známku. Pak jsme chvíli čekali, než přijde průvodkyně a když jsme se jí dočkali, z renesanční pavlače jsme vstoupili do prvního z historických sálů. Ocitli jsme se v místnosti nad průjezdem, které se říkalo klenotnice nebo také trezor. Čtvercová místnost byla zaklenuta jedním polem křížové klenby s masivními hranolovými žebry, vyrůstajícími ještě z přechodných románsko-gotických konzol v rozích, což odpovídalo cisterciáckému stylu. Dvě okénka, zaklenutá takzvaným oslím hřbetem, pochází až z roku 1511 a byla doplněna při stavbě portálu radnice. Celý prostor klenotnice i její předsíně je vymalován malbou napodobující kamenné kvádrování. V místnosti bylo ve středověku zřejmě umístěno právo a později zde byl archiv s pokladnou.

Následně jsme dveřmi vkročili do sousedního Křišťálového sálu, v němž kdysi zasedala městská rada. Původně to byla gotická místnost, okolo roku 1660 přestavěná raně barokně. V tomto slohu jsme zde spatřili zaklenutou valenou klenbu se štukovou výzdobou, kterou vytvořil Jan Křtitel Ern. Průvodkyně nás upozornila na malý balkonek, z něhož se všem naskytl pohled do Radnické ulice a ze kterého byla vyhlašována usnesení městské rady. Samozřejmě nás zajímalo, jak sál přišel ke svému názvu, ale nebylo to až tak těžké uhodnout. Stačilo si totiž všimnout dvou křišťálových lustrů z 19. století. Na závěr jsme se dozvěděli, že sál je v současnosti využíván ke koncertům pro svoji příjemnou akustiku a pak jsme se přesunuli do vedlejších prostor, které sloužily zcela jinému účelu.

Na síň městské rady vcelku logicky navazovala již od středověku radniční kaple, zasvěcená svatému Martinovi. Původně se jednalo o kapli gotickou, upravenou v 16 století například tvůrcem portálu Antonem Pilgramem. Znovu byla kaple přestavena v baroku. Bohužel definitivní zánik kaple přišel během josefinských reforem roku 1785, kdy byl prostor změněn na kanceláře. V době naší návštěvy jsme zde našli dvě místnosti s barokním malovaným stropem. Potom jsme vstoupili do úžasného Freskového sálu, kde kdysi sídlil městský soud a místnost byla nazývána soudnicí. Byla obložena gotickým dřevěným táflováním, které bylo z protipožárních důvodů odstraněno v roce 1789. Následně byl sál zvětšen a v roce 1790 vyzdoben pozdně barokními freskami Josefa Winterhaltera mladšího.

Freska byla v druhé polovině 19. století zalíčena a znovu restaurována v roce 1951. Bohužel v té době byla již značně poškozena a tím došlo ke zkreslení původního významu jednotlivých alegorických figur. Malba je provedena iluzivně a místnost je členěna čtyřmi malovanými výklenky, ve kterých stojí namalované figury, sochy, představující ctnosti ráznost, nestrannost, sebeovládání a dobrosrdečnost. Na čelní stěně jsme si přečetli nápis Fundamentum Clementiae et Justitiae - Základ šlechetné mírnosti a spravedlnosti. Na stropě pak byla v kruhovém medailonu znázorněna bohyně dobré pověsti Fáma, troubící na trumpety s městským znakem. Do freskového sálu se vstupovalo z pavlače, jejíž poslední část byla zasklena barevnými vitrážemi vytvořenými v roce 1893 podle středověkého iluminovaného rukopisu Soudní knihy písaře Jana.

Výrobu vitráží nechal pořídit člen městské rady a lékárník v lékárně U červeného raka pan Leopold Lusar. Ten se také na jednu z vitráží nechal spodobnit spolu se znakem své lékárny. Na stěně předsíně se také zachovala pozdně gotická kresba s městským znakem, neseným dvěma zbrojnoši a pohled na město. Průvodkyně nám prozradila, že Městská rada v budovách radnice sídlila až do roku 1935, kdy se odtud přestěhovala do nově zrekonstruovaných prostor Nové radnice. Od této doby budovy postupně chátraly a jejich rekonstrukce začala až v padesátých letech 20. století. Na závěr prohlídky proběhla soutěž pro děti a hlavní cenu představovali plyšoví krokodýli. Našim dětem se je bohužel vyhrát nepodařilo, ale získali jsme alespoň dvě stejné knihy o brněnských pověstech.

Během této dětské soutěže k hlavě naší rodiny přišla malá holčička, snad v domnění, že se snad jedná o jejího tátu. Bez problémů u něj vydržela až do vyhlášení výsledků akce, naštěstí se pak o ni přihlásili praví rodiče. Po skončení soutěže jsme si ve věži prohlédli expozici o dějinách Staré radnice, která se stala nejstarší světskou stavbou ve městě. Dozvěděli jsme se, že historie radnice sahá až do 13. století, kdy na jejím místě stál městský dům s věží, ve kterém se postupně usídlila městská správa. Dočetli jsme se, že se postupem času radniční areál nejen měnil, ale samozřejmě i rozšiřoval, protože každý úřad je pověstný tím, že mu nikdy nestačí prostory, které užívá a hledá stále další. Radniční blok leží mezi ulicemi Radnickou a Mečovou a obsahuje stavby, které byly postaveny od středověku až po 19. století.

Když jsme se podrobně seznámili s historií bývalého sídla radních, tak jsme po 173 schodech vystoupali až na vyhlídkový ochoz, ze kterého se nám naskytl krásný výhled na město Brno. jež jsme měli jako na dlani. Po několika minutách kochání výhledem jsme z věže sestoupili a na nádvoří radnice chvilku pozorovali vystoupení členů divadla a šermířů. Pak jsme již prostory Staré radnice opustili a pěšky se vydali do prudkého stoupání směrem na Petrov, kde jsme si poprvé prohlédli katedrálu sv. Petra a Pavla. Když jsme na návrší vystoupali, ocitli jsme se na skalnatém ostrohu, kolem něhož se před tisíci lety rozprostíraly bažiny a lesy. Už tehdy odtud musel být pěkný výhled po okolní krajině a tak jsem se nedivili, že už v 11. století byla na Petrově zbudována románská kaple a ke konci 12. století zde byl postaven kostelík s apsidou a kryptou.

Ve 13. století pak došlo k přestavbě na románskou baziliku, která byla o 700 let později upravena do novogotického vzhledu se dvěma věžemi, která vznikla podle návrhu architekta Augusta Kirsteina v letech 1904 - 1909. A právě takovou podobu měla i krásná katedrála, která se před námi objevila. Nahoře jsme spatřili štít, na němž byl vytesán Bůh Otec a pod ním holubice Ducha svatého nad velkým křížem se Synem Božím. Po jeho boku jsme ve výklencích našli sochy Panny Marie a svatého Jana Evangelisty. Pod nimi se nacházel latinský nápis podle evangelia svatého Matouše Venite ad me omnes qui laboratis et onerati estis / et ego reficiam vos tollite iugum meum super / vos et discite a me quia mitis sum et humilis / corde et invenietis requiem animabus vestris / iugum enim meum suave est et onus meum leve est.

Pod nápisem zářilo ve slunci velké třídílné okno, prosvětlující hudební kůr, zdobené sochami svatého Cyrila a Metoděje. Na portále nad vchodem do chrámu jsme spatřili sochy svatého Petra a Pavla v nadživotní velikosti. Když jsme se dostatečně vynadívali na krásné průčelí chrámu, přiblížili jsme se ke vchodu chráněném stříškou se sloupovím a vstoupili dovnitř. Zastavili jsme se u dveří a začali se kochat nádhernou výzdobou interiéru, který byl během 18. století poměrně silně barokizován architektem Mořicem Grimmem, což se projevilo především na bočních oltářích, na přestavbě hlavního a také na odstranění značné části gotických prvků z interiéru. Nejdříve jsme se věnovali hlavnímu novogotickému oltáři z let 1890-1891, který vyřezal vídeňský řezbář Josef Leimer podle návrhu architekta A. Prokopa.

Na oltáři pod velkým křížem jsme uviděli polychromované sochy Panny Marie a svatého Jana Evangelisty, po bocích pak svatého Josefa a Jana Křtitele. Líbil se nám oltářní stůl s dřevořezbami či postavy dvanácti apoštolů. Zaujala nás také barevná okna za oltářem, zhotovená v roce 1891 a představující cyklus ze života svatého Petra a Pavla. Vedle hlavního oltáře se nacházela kazatelna se zlacenými reliéfy a štukovými plastikami od Ondřeje Schweigla z roku 1775. Vpravo od kazatelny jsme shlédli oltář Povýšení sv. Kříže z roku 1777 s ukřižováním Spasitele a třemi osobami pod křížem a vedle něj jsme našli jižní vchod do katedrály a také dveře do Adorační kaple. Vpravo od nich pak byl oltář sv. Prokopa s obrazem stejného světce se sochami od Ondřeje Schweigla, umístěné po bocích obrazu.

Vlevo jsme si prohlédli oltář sv. Jana Křtitele s obrazem téhož svatého z roku 1790 a sochami svatého Zachariáše, svaté Alžběty a nad obrazem jsme našli sochu Panny Marie s andílkem a beránkem. Vedle tohoto oltáře nás zaujala barokní křtitelnice a naproti ní kamenná gotická Madona s Ježíškem z doby kolem roku 1300. Dále naše oči spočinuly na oltáři sv. Barbory s obrazem od Kremsera Schmidta z roku 1791 a sochami svaté Kateřiny Alexandrijské a svaté Tekly. Pak nás čekal oltář svatého Václava s obrazem tohoto světce z let 1788-1779 od malíře Františka Vavřince Korompaye a jeho syna Josefa. Po stranách obrazu jsme shlédli sochy knížete Bořivoje a svatého Ivana, nahoře pak byla svatá Ludmila. U severního vchodu jsme našli oltář sv. Cyrila a Metoděje z roku 1777 s andělem a orlicí, další anděl pak měl markraběcí korunu markraběcí a pastýřskou berlou.

Směrem k hlavnímu oltáři nám neunikl menší oltář sv. Jana Nepomuckého z mramoru, vybudovaný v roce 1752 s obrazy stejného světce a staroboleslavské Madony. Po bocích oltáře stály sochy svatého Jana Křtitele a Jana Evangelisty a vedle se nacházel vchod do Mariánské kaple s oltářem Zvěstování Panny Marie z roku 1795 od Ondřeje Schweigla. Nezapomněli jsme ani na hudební kůr s varhanami od bratří Paštíků z roku 1909 a pak jsme již útroby kostela opustili. Vyšli jsme ven a následně se vydali k jednomu z bočních vchodů. U zdi jsme krátce shlédli bílý náhrobek brněnského biskupa Václava Urbana Stufflera a o kousek dál na kříž s náhrobkem brněnského biskupa Carolusa Pölliga. Vzápětí jsme došli k bočnímu vchodu a po schodech jsme kolem sochy Madony s děťátkem prošli dovnitř.

Za vstupním portálem jsme nahlédli do kaple Zvěstování Páně se vzácným renesančním oltářem z ebenového dřeva a pak jsme po točitém kamenném schodišti začali stoupat nahoru. Vůbec jsme předem netušili, že vyšplháme po točitém schodišti, dojdeme k pokladně, kde se prodávaly lístky na věž a do klenotnice. Notně překvapeni jsme si koupili vstupenky na vyhlídku, vybudovanou v obou osmdesát metrů vysokých věžích, sebrali jsme odvahu a po bezmála 130 schodech jsme vylezli nahoru do první věže. Pokochali jsme se výhledem na Brno a okolí a pak jsme se přesunuli do druhé věže, ve které společně s tou první viselo celkem pět zvonů. Co se týče zvonění, tak nás zaujalo, že se zde na Petrově poledne odbíjí už v jedenáct hodin, jakožto připomínka lsti obránců Brna při obléhání švédy během třicetileté války.

Stejně jako před několika minutami jsme opět jsme nechali své oči pást po jarním sluncem prozářeném městě, jemuž dominoval hrad Špilberk, vysílač Hády za Brnem a rádi jsme se z výšky podívali na spoustu domů a ulic jihomoravské metropole. Když jsme se výhledem pokochali, sešli jsme po šíleném schodišti dolů a vyšli opět před kostel. Kráčeli jsme podél výrazně členité lodi svatostánku a po pár metrech jsme našli vchod do krypty z 12. století, která byla odkryta archeologickým výzkumem v letech 1991 - 1993. Škoda, že byla zavřená, neboť jsme tak neviděli původní zdivo starého kostela, rytinu Krista v omítce nebo hrob Ladislava z Lobkovic. Vedle vchodu jsme uviděli několik zazděných náhrobků, patřících největším přispěvovatelům na chod kostela a pak jsme pokračovali v chůzi dál.

Naši pozornost potom zcela zaslouženě přitahoval nádherný čtyřboký presbytář s úzkými, velmi vysokými okny v každém oblouku a mohutnými pilíři mezi nimi. Od kněžiště jsme pak zamířili na vyhlídku, nacházející se nad starými městskými hradbami. Strávili jsme zde hodnou chvíli, během níž jsme se věnovali dění v okolí vlakového nádraží a také jsme pozorovali odpočívající obyvatele v parku pod námi, kteří vyrazili v tento jarní slunečný den na procházku s dětmi nebo pejsky. Následně jsme se vrátili k závěru svatostánku a podél druhé strany lodi jsme pokračovali v jeho prohlídce. Minuli jsme další boční vchod a pak jsme si všimli na rohu vnější kazatelny, pojmenované Kapistránka podle františkánského řádového bratra Jana Kapistrána, který v Brně kázal ve druhé polovině roku 1451.

Trochu nás překvapilo, že mu tato kazatelna vůbec nesloužila, neboť vznikla až v pozdější době jako připomenutí jeho osoby. O pár metrů dál jsme narazili na pěkný kříž se zlacenou soškou Krista a opodál na jeden z náhrobků patronů katedrály u zdi kostela. Tím jsme naši podrobnou prohlídku katedrály svatého Petra a Pavla uzavřeli a stejnou cestou, kterou jsme na Petrov přišli, jsme se vrátili na Zelný trh. V jedné restauraci na legendárním brněnském náměstí jsme se naobědvali a pak jsme zamířili ke kostelu Nalezení svatého Kříže. Když jsme ke zmíněnému svatostánku na Kapucínské náměstí přišli, spatřili jsme velký kříž přímo u zdi kostela. Pak jsme si prohlédli šest soch svatých z roku 1765, stojících před svatostánkem, které vytvořil pozdně barokní sochař a řezbář Jan Adam Nessman, jenž pocházel ze západoněmeckého Porýní.

Postupně jsme viděli sochy sv. Josefa, sv. Fidélia, sv. Františka, sv. Antonína Paduánského, sv. Felixe a sv. Vavřince od Čeňka Vosmíka z roku 1930, která nahradila zničenou sochu nejsvětější Trojice. Nad vchodem do kostela jsme v průčelí uviděli mozaiku kázání svatého Františka ptákům a tři okna, prosvětlující vchod do barokního svatostánku. Původní freska byla zničena v 18. století povětrnostními vlivy. Zjistili jsme, že kostel byl postaven v barokním jednoduchém stylu, tak aby byl v souladu se zásadami řádu menších bratří kapucínů. Všimli jsme si, že svatostánek stojí v mírném svahu a proto byla před kostelem zbudovaná opěrná zeď se třinácti schody směřujícími k hlavnímu vchodu. Právě k němu jsme vzápětí zamířili, abychom se seznámili také s interiérem církevní památky.

Dovnitř kostela jsme jen krátce nahlédli, ale i tak jsme viděli hlavní oltář, nad nímž visel obraz z roku 1655 od nizozemského rytce a malíře Joachima Sandrarta s názvem Nalezení svatého kříže. Tento obraz daroval klášteru kníže Lobkovic. Po jeho stranách jsme shlédli dva menší obrazy znázorňující svatého Fidelia a svatého Vavřince oděné v roucho kapucínského řádu. V průčelí chrámové lodi jsme spatřili oltář svatého Josefa, který byl vyroben v polovině 18. století. Na obraze nad oltářem naším očím neušel svatý Josef s Ježíškem v náručí od Josefa Tadeáše Rottera a po levé straně od oltáře jsme uviděli sochu Panny Marie Lurdské od Josefa Vaňka. Pak jsme si prohlédli druhý oltář v průčelí chrámové lodi, jenž byl vyroben v polovině 18. století a který byl zasvěcen svatému Antonína Paduánskému.

Na obraze nad oltářem jsme viděli svatého Antonína s monstrancí a vedle něj nás zaujal namalovaný muž s černým oslem u nohou. Pak jsme z kostela vyšli ven a seznámili se s historií místa. Potom jsme se vydali do hrobky určenou pro řádové bratry a dobrodince kapucínů, která v první polovině 18. století vznikla při kostele úpravou sklepních prostor původních měšťanských domů. V pokladně jsme dostali razítko, koupili vstupenky a poté jsme po pár schodech sestoupili do první místnosti, kde se nacházela poměrně velká rakev, v níž pod proskleným víkem odpočíval slavný nezkrotný válečník baron Trenck. Tento obávaný vůdce oddílu pandurů, kteří se rekrutovali především z řad zločinců a byli vojenskou službou na straně Rakouska zbaveni svých trestů, okamžitě zaslouženě upoutal naši pozornost.

Jeho zčernalé tělo nám připadlo na svou dobu hodně vysoké a v řadách nepřátel musel už za svého života budit jistě hrůzu. V roce 1872 byl pohřben do masivní kovové rakve se skleněným víkem. K jeho skonu se váže řada pověstí a ta nejznámější vypráví o tom, že po smrti barona bylo přikázáno useknout mu hlavu a tu poslat do Vídně císařovně jako důkaz jeho smrti. Do Vídně prý však nikdy nedorazila, neboť se ztratila po cestě. Trenckova hlava v jeho rakvi byla skutečně od těla oddělena a chybějí jí prý dokonce dva krční obratle. Cínové víko baronovy rakve jsme našli na stěně a pak jsme svou pozornost obrátili na druhou stranu místnosti, kde jsme si prohlédli figurínu svaté Klemenciány, uloženou ve skleněném relikviáři v podobě rakve. Zaujalo nás, že tato šlechtična položila život za křesťanskou víru při pronásledování křesťanů v Římě.

Jedno z mumifikovaných těl, které jsme zde viděli, patřilo Isabele Zinsendorfové. Docela nás vyděsilo, když jsme se dozvěděli, že prý byla pohřbena zaživa, protože její tělo nese viditelné stopy smrtelné křeče u rukou. Prý k tomu došlo v době, když v Brně řádil mor a tehdy se nečekalo na pohřeb obvyklé tři dny. Když jsme si celou kryptu s jejími obyvateli prohlédli, přesunuli jsme do chodby, v níž se ve výklenku ukrývaly tři rakve s těly rodiny Grimmů, kterou k dějinám zdejšího kláštera s kapucíny pojily nejen vztahy pracovní, ale také přátelské. Kromě nich jsme se zde setkali také s mrtvolami městského radního Jakuba Kuneše z Rosenthalu, velitele Špilberku hraběte Jana Viléma Zinsedorf a dalšími. Následně jsme se krátkou cihlovou chodbou vydali za dobrodinci kláštera, ležícími v původních barokních dřevěných rakvích.

Jednalo se zejména o několik členů rodu Sinzendorfů, kteří zde byli uloženi k věčnému spánku a v 18. století sídlili na hradě Veveří. V rohu krypty naším očím nemohla uniknout socha anděla, jehož ruka ukazovala na tabulku s latinským nápisem Sic transit gloria mundi neboli Tak pomíjí světská sláva. Chvilku jsme zde pobyli a pak jsme se vrátili do cihlové chodby a zabočili doprava. Dalších pár schodů nás dovedlo do další místnosti, kde byl pohřben Jiří Barnabáš Orelli, jeden z největších dobrodinců kostela a kláštera. Vedle něj pak byla rakev brněnského měšťana Martina Löwa a naproti nim odpočíval malý ministrant, lékař Kašpar ze Šternberka a lékař František Preisler. Nejvíce mumií jsme ovšem našli ležet v poslední šesté části, kde leželo na holé zemi na dvě desítky těl obyčejných bratrů kapucínů.

Díky atmosféře nás trochu vyděsily nápisy na stěně, připomínající pomíjivost lidského života. Na jedné stálo Co jste vy, byli jsme i my a na té druhé Co jsme my, budete i vy. Děsivá představa, brrrr. Postupně jsme zde viděli těla 24 kapucínských mnichů, které se dochovaly z původního počtu 151 pochovaných. Dozvěděli jsme se, že přirozenou mumifikaci umožnila vhodná geologická skladba půdy v podnoží kostela a neobyčejně důmyslný systém vzduchových průduchů. Zaujalo nás, že mniši sem byli ukládáni od samotného postavení kostela s klášterem až do roku 1787, kdy vešlo v platnost nařízení císaře Josefa II. o zákazu pohřbívání uvnitř měst. Velice nás překvapilo, že pozvolné vysoušení lidského masa dalo možnost zachovat původní fyziognomii zemřelého, veškeré osobní znaky tělesné konstituce a mnohdy i původní oděv.

Všimli jsme si, že všichni mrtví byli pochováni přímo na zem a pod hlavy se jim podkládaly dvě cihly. Byli oděni v řádová roucha bez odznaků hodností, zkřížené ruce většinou svíraly růženec. U jednoho těla jsme uviděli pastýřskou berlu a prostý dřevěný kříž, který má dodnes řeholník, setrvávající přes 50 let v řádu. Zaujal nás také způsob ukládání do hrobky, kam byli mrtví přineseni v rakvi, jež měla vysouvací dno a která se po položení nebožtíka na holou zem opět vynášela k dalšímu použití. Zde naše prohlídka skončila a tak jsme se rychle vrátili k pokladně, kde jsme vrátili zapůjčeného tištěného průvodce. Následně jsme vyšli ven na nádvoří a vrátili se k autu u vlakového nádraží. Pak jsme odjeli do vily Tugendhat, jejíž exkurzi jsme si objednali 14 dní předem, protože o prohlídky byl obrovský zájem.

Když jsme k jedinečnému dílu funkcionalistické architektury přijeli, naše zelené autíčko jsme zaparkovali v ulici nad pozoruhodnou stavbou a vydali se do pokladny. Zde jsme si koupili vstupenku a turistickou známku, nicméně nás překvapilo, že neměli vůbec žádné razítko do památníku. Po chvilce čekání se nás ujala průvodkyně, která nás provedla volně stojící třípodlažní vilou, zasazenou ve svažitém terénu. Když jsme vstoupili do vily, kupodivu jsme se nacházeli ve třetím nadzemním podlaží s názvem ložnicové patro. S průvodkyní jsme vešli do vstupní haly, kde jsme se dozvěděli úvodní část informací. Bylo nám řečeno, že vila byla zapsána v roce 2001 mezi památky UNESCO, či že stavbu navrhl proslulý německý architekt Ludwig Mies van der Rohe pro manžele Gretu a Fritze Tugendhatovi.

Vila byla postavena v letech 1929 - 1930 a nám bylo na první pohled jasné, že na tu dobu se jednalo o mimořádně moderní stavbu, která musela stát obrovské peníze. Průvodkyně nám také pověděla, že konstrukci omítnuté stavby tvořil ocelový skelet, železobetonové stropy a cihelné výplňové zdivo. Subtilní nosné sloupy křížového profilu byly zakotveny v betonových patkách a procházely zčásti zdivem a zčásti volným prostorem mezi všemi podlažími. Dozvěděli jsme se, že v domě byl rozvod pitné a užitkové vody a byl zde zaveden systém vzduchotechniky, kombinace topení, ochlazování a zvlhčování. K technické dokonalosti patřilo i bezpečnostní a signalizační zařízení. Po sdělení těchto základních informacích jsme nahlédli do pokoje chlapců Ernsta a Herberta.

Bílý interiér nám než dětský spíše připomínal nemocniční pokoj, ve kterém stála postýlka, menší postel, stůl a židle. Vedlejší pokoj dcery Hanny se nám líbil už více. Našli jsme zde dokonce dvě postele, stůl se třemi vyplétanými židlemi, police na knihy či skříně. Z obou místností jsme přes velké okna viděli na horní terasu, kam jsme se však nedostali. Měli jsme odtud ale i tak slušný výhled na Brno, který jsme majitelům mohli pouze závidět. Pak jsme opět vstoupili dovnitř vily a podívali se do obydlí vychovatelky, jenž sousedil s dětskými pokoji.V jejím pokoji nechyběla samozřejmě postel, komoda nebo police na knihy. Dále jsme zde viděli stůl s vyplétanou židlí a křeslo s názvem Tuhendhat, které asi nebylo zrovna levné.

Zaujalo nás, že umyvadlo bylo zavřené do poloviny skříně a zatímco do druhé si mohla vychovatelka ukládat věci. Následně jsme se vrátili do vstupní haly a vešli do rodičovské sekce. Jako první jsme shlédli luxusně vybavenou koupelnu a WC, která by ještě v dnešní době mohla konkurovat leckterým jiným. Poté jsme poznali ložnici pana Fritze, ze které byl opět hezký výhled na město. Zde nás zaujal psací stůl, u kterého stála vyplétaná židle, postel, vestavěné skříně či obraz ženy na stěně. V ložnici paní Grety jsme si prohlédli postel, další vestavěné skříně, nezbytné zrcadlo a všimli jsme si lenošky, poskytující dámě odpočinek. Průvodkyně nás upozornila křeslo Barcelona, ale hlavně na židli s názvem Brno, která byla navržena přímo pro vilu a stala se nejslavnější židlí světového designu 20. století.

Opět jsme se vrátili do vstupní haly a nahlédli do WC, v němž jsme viděli krytý jídelní výtah. Následně jsme zamířili ke schodišti, u něhož jsme viděli jeden z 29 ocelových nosných sloupů na půdorysu kříže, které tvoří nosnou konstrukci stavby. Pak jsme již po mramorovém schodech sestoupili do druhého podlaží a vstoupili do přípravny jídel. Místnosti byly opět laděny do bílé barvy, včetně vedlejší kuchyně, kterou jsme shlédli vzápětí. Linka, skříňky, stůl s hnědou deskou, bílé židle, radiátory i dveře byly celé bílé. Zaujal nás již zmíněný jídelní výtah a točité schodiště dolů do technických místností, kam jsme se ovšem nedostali. Neviděli jsme tak strojovnu vzduchotechniky, kotelna, strojovnu pro elektrické spouštění oken, prádelnu, fotokomoru či trezor na kožichy, kde se oblečení dokonce zbavovalo případných molů.

Bohužel nám unikla také temná komora Fritze Tugendhata, který byl vášnivým foto a kino amatérem. Potom jsme kuchyň opustili a vstoupili do jedné velké obytné místnosti, která však byla nábytkem a příčkami rozdělena na různá zákoutí. Navíc jsme zjistili, že dalšího oddělení prostor bylo možno dosáhnout zatažením závěsy ze šantungového hedvábí a sametu. Uprostřed místnosti jsme si všimli příčky z medově žlutého onyxu s bílou kresbou, který pocházel z pohoří Atlas v africkém Maroku. Napravo od nás jsme uviděli půlkruhovou stěnu, původně z makassarského ebenového dřeva vytěženého na ostrově Celebes v jihovýchodní Asii. Dále jsme zde spatřili kruhový stůl s černou deskou a čtyřmi židlemi typu Brno. Před námi u stěny se nacházel klavír se židlí na koberci, kolem něhož jsme záhy prošli.

Za sametovým závěsem jsme vstoupili do prostoru knihovny, kde jsme uviděli bílou sedačku, před nimiž stály židle Brno a malý čtvercový stolek. Přes celou šíři stěny jsme pak obdivovali samotnou dřevěnou knihovnu, vyvedenou podobně jako stolek v hnědé barvě. Před knihovnou jsme dále viděli tři menší stolky na koberci, zasunuté částečně pod sebou a u nich křeslo Tugendhat. Všimli jsme si dalšího nosného sloupu a celkem velkého, podlouhlého stolu na dalším perském koberci, u něhož stály dvě vyplétané židle. Dozvěděli jsme se, že byly poprvé představeny v roce 1927, nazývají se Stuttgart a během prohlídky vily jsme je viděli v několika velikostech. Za prosklenou stěnou knihovny jsme pak mohli vidět krásnou zimní zahradu. Dovnitř jsme však nešli a místo toho jsme knihovnu opustili.

Vzápětí jsme vstoupili okolo onyxové příčky do části, v níž byli přijímáni hosté, kteří si sedali do křesel Barcelona. Naproti sobě pak měli tři křesla Tugendhat nebo se dalo posadit na dlouhou lavici bílé barvy u onyxové stěny. Mezi nimi jsme pak viděli nízký skleněný stolek. Pak jsme postoupili kousek dál, abychom se pokochali pohledem do zahrady, i když už od reprezentativního posezení byl na rostliny také pěkný pohled. Všimli jsme si, že celá stěna domu směrem k zahradě je ze skla, takže prosklené zdi zcela spojovaly dům s okolím. Překvapilo nás, že některá okna bylo dokonce možno pomocí elektromotorů zcela spustit do podlahy a celý prostor tak spojit s terasou. Poslední částí místnosti, kterou jsme si prohlédli, byla jídelna, kterou na jedné straně obepínala půlkruhová stěna a na druhé opět prosklená zeď s výhledem do zahrady.

Zaujal nás kulatý stůl s jednou kovovou nohou, která měla přesnou formu železných sloupů a byla zapuštěna do podlahy. Líbila se nám stolní deska z černého hruškového dřeva, na jejíž spodní straně byly kovové kolejnice na zvětšení stolu, takže bylo možno stůl dvojnásobně zvětšit. U stolu stálo 14 židlí Brno, stačilo se jen posadit. Na závěr prohlídky jsme se ještě dozvěděli, že vše o historii domu a jejich obyvatelích. Poté jsme se s průvodkyní rozloučili a skleněnými dveřmi jsme vstoupili na terasu. Pak jsme po schodech sešli dolů do zahrady a v krátkosti si ji prošli. Po hodinové prohlídce jsme se vrátili k autu a odjeli na Kraví Horu, kde jsme v planetáriu zakončili náš výlet. Povoz jsme u parku v okolí hvězdárny a pomalým krokem jsme se vydali do kopečka k budově planetária, kterou jsme navštívili již potřetí v rámci našeho výletování.

O chvíli později jsme vstoupili do budovy a pak jsme přišli k pokladně, kde jsme získali razítko do památníku a koupili si vstupenky na hodinový pořad, jenž tentokrát pojednával o planetě Saturn. Netrvalo dlouho a představení začalo. Poprvé se zde vysílaly pohyblivé obrázky a nejen fotografie jako při našich dvou předchozích návštěvách. O šesté planetě od Slunce a bezesporu jedné z nejznámějších a nejkrásnějších planet naší sluneční soustavy, jsme se dozvěděli spoustu zajímavých informací. Nepřekvapilo nás, že se Saturn stal nejznámější planetou právě díky svým rozsáhlým prstencům, skládajících se z miliard ledových částic různých velikostí. Vědci se domnívají, že prstence plynného obra Saturnu vznikly rozpadem měsíce nebo komety, která se přiblížila příliš blízko k planetě. Kdo ví….

Naopak novinkou pro nás bylo, že atmosféru planety, která byla pozorována již starověkými astronomy a pojmenována po římském bohu, tvoří převážně vodík a helium, podobně jako u Jupitera a že jeden oběh kolem Slunce trvá Saturnu téměř 30 pozemských let. Dále jsme se dozvěděli, že kolem Saturnu obíhá 146 měsíců, přičemž největším a nejznámějším je Titan, který má dokonce hustou atmosféru, takže by zde mohl existovat život. Překvapilo nás, že je tato planeta tak lehká, že by plavala na vodě. Hustota Saturnu je totiž nižší než hustota vody. Autor filmu pak prozradil, ze se na severním pólu Saturnu nachází obrovský šestiúhelník, jehož původ stále nebyl zcela objasněn. V atmosféře Saturnu se také vyskytují obrovské bouře, podobně jako Velká rudá skvrna na Jupiteru a má velmi silné magnetické pole, které vytváří polární záře.

Na závěr bylo prozrazeno, že studium Saturnu pomáhá lidem lépe porozumět vzniku a vývoji planetárních systémů, a to nejen v naší sluneční soustavě, ale i u jiných hvězd. Jelikož byl Saturn vždy snadno pozorovatelný pouhým okem, lidé jej znali již od pravěku. V roce 1610 se pozorováním Saturnu zabýval Galileo Galilei a v novodobé historii k němu bylo vysláno několik kosmických sond, které pozemšťanům poskytly detailní informace o této planetě a jejích měsících. Když film o druhé největší planetě naší soustavy skončil, vyšli jsme ze sálu ven a chvíli přemýšleli, jestli zajdeme i na hvězdárnu. Nakonec jsme se jednomyslně shodli na tom, že už raději pojedeme domů a tak jsme i učinili. Uzavřeli jsme tak jarní výlet, kdy nám přálo počasí, jež přispělo k pohodové atmosféře.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-brne-navstivili-radnici-katedralu-vilu-a-hvezdarnu

Fotografie Saturnu pořízeny z webu pixabay.com