Vánoční svátky do naší rodiny vždy přinesly nejen kýženou pohodu a společně strávené chvíle, ale také spoustu různých dárečků. V poslední době se pod naším stromečkem často objevovaly poukazy na ubytování v nějakém hotelu či penzionu, který udělal radost minimálně dvěma hodným lidem hned po rozbalení a pak ještě podruhé, když tento pobyt zrovna probíhal. Jednoho roku vousatý muž v červeném obleku přinesl obálku s voucherem, díky němuž jsme o půl roku později strávili pěkných pět dní na Slovensku, konkrétně v Liptovském Hrádku. Na konci června jsme se tak ubytovali v penzionu Haliganda, ale ještě než jsme tam dojeli, zastavili jsme se na moc hezkém místě. Jednalo se o jeden z nejkrásnějších slovenských vodopádů, nacházející se v pohoří Malé Fatry a pojmenovaný podle nedaleké obce Šútovo, který jsme chtěli vidět.

Z našich plánů však málem sešlo, neboť celou cestu z Olomouce pršelo či spíše lilo jako z konve. Nejinak tomu bylo poté, co jsme přijeli na parkoviště u chaty Fatranka, odkud jsme chtěli vyrazit k vodopádu. Platilo se zde totiž parkovné 3 eura, což jsme předem nevěděli a nemělo smysl za něj utrácet, jelikož stále pršelo. Sjeli o pár desítek metrů níž, zastavili na okraji cesty a protože nám po cestě vyhládlo, vytáhli jsme doma připravenou svačinu a dali se do jídla. A světe div se, déšť začal slábnout a po několika minutách úplně ustal. Když jsme dojedli, zajeli jsme zpátky na parkoviště a protože nás nikdo nepřišel zkasírovat, poplatek za parkování jsme šli uhradit do chaty Fatranka. U ochotného mladíka jsme si koupili dřevěnou turistickou známku a získali razítko do památníku, což nás potěšilo.

Majitelé chaty sice nabízeli občerstvení v podobě langošů, smaženého sýra, hranolek, halušek, placek, palačinek, párků v rohlíku, piva, kofoly nebo polévky, ale nic z toho jsme nevyužili, neboť jsme byli najezení. Dětské hřiště pod chatou čekalo na malé návštěvníky zatím marně, jelikož špatné počasí odradilo dopolední turisty a ti poobědoví se na svou výpravu zatím chystali doma. Očima jsme zkontrolovali medvěda, od něhož žádné nebezpečí nehrozilo, neboť sloužil jen k fotografování se s návštěvníky a pak jsme přes téměř prázdné parkoviště zamířili k prvnímu zastavení naučné stezky Šútovská dolina, která se rozkládala v pohoří Krivánska Malá Fatra. Dozvěděli jsme se, že údolí bylo rozděleno na tři části Přední Šutovka, Zadní Šutovka a Skalnatá, jež se táhnou od vrcholu Stoh až po ústí Váhu.

Dále jsme se dozvěděli, že Šútovská dolina byla vyhlášena za národní přírodní rezervaci v roce 1967 a že se rozkládá v katastrálním území obcí Kraľovany, Párnica a Šútovo, přičemž sousedí s národní přírodní rezervací Šrámková a má rozlohu 526,65 ha. Zaujalo nás, že se předmětem ochrany stal významný biologický a krajinný prostor pohoří Malá Fatra a že se v této části údolí nacházejí zachovalé karpatské komplexy lesů horského a vysokohorského charakteru, včetně endemických druhů rostlin a živočichů, kteří se jinde nevyskutují. Když jsme si vše přečetli, pokračovali jsme po trase naučné stezky kolem Šútovského potoka, který protékal celým údolím a na jejím konci ústil do zmíněné nejdelší řeky Slovenska. Po asi 150 metrech jsme se zastavili u studánky s výstižným názvem Živá voda, kterou jsme uviděli vlevo hned vedle úzké silnice, po níž jsme směřovali k našemu cíli.

Pramen byl upraven v červnu 2017, o čemž svědčil nápis s datací a názvem na průčelí dřevěné stříšky, provedené z trámového dřeva. K zakrytí pramene pak posloužily tenké kmínky z okolo rostoucích stromků. Voda vytékala úzkou trubkou a následně padala do malého jezírka, odkud tekla dál podél silnice. Čistou a průzračnou vodu bez zápachu a viditelných sedimentů jsme nicméně vzhledem k počasí neochutnali, ale bylo nám jasné, že v horkých dnech turisté, mířící ke krásnému Šútovskému vodopádu, neodolají a napijí se. U studánky jsme se dlouho nezdrželi a brzy jsme pokračovali v cestě. O kousek dál jsme minuli reklamní banner, zavěšený na zábradlí mostu, který turisty lákal k návštěvě 300 metrů vzdálené chaty Fatranka, takže jsme rázem získali přehled, jak malou vzdálenost jsme zatím urazili z celkové porce 3,7 kilometru.

Vzápětí jsme se na mostě zastavili, abychom se na chvíli pokochali na jeden z mnoha jezů, nacházejících se na Šútovském potoce, jenž nám dělal nerozlučného a hlavně hlučného společníka na cestě k vodopádu. Za mostem jsme si poprvé všimli stromů různého věku a druhu, které byly pokryty vrstvou zeleného mechu, neklamného to znamení vlhkého klimatu a stinných míst v údolí. A vzápětí jsme spatřili bezejmenný přítok Šútovského potoka, jichž jsme v následující hodince potkali ještě mnoho. Kráčeli jsme dál po modré turistické značce, když jsme si na silnici všimli velmi pomalého účastníka provozu, který se vyznačoval zvláštní modrofialovou barvou. Nejednalo se o žádné východoněmecké dvoutaktní auto se smradlavým výfukem a čtyřmi koly, nýbrž o vzácného tvora bez noh, který byl lidmi pojmenován jako modranka karpatská.

U našich nohou se plazil modrý slimák, který svůj domov našel v Karpatech a nikde jinde na světě se nevyskytoval. Poměrně velký plž bez budky měřil asi 12 centimetrů a protože jsme ho viděli poprvé v životě, chvíli jsme jej pozorovali při jeho snaze se co nejrychleji dostat na druhou stranu silnice, kde naštěstí nejezdila téměř žádná auta. Zaujalo nás, že zbarvení slimáka nezpůsobovala pigmentace, ale lom světla na jeho těle, díky němuž se modranka mohla vyskytovat v odstínech od sytě modré, přes azurovou až do fialové barvy. Neustále stoupající asfaltový had nás protáhl kolem stromu, jenž připomínal pokroucené lidské nohy a pak přivedl k druhému zastavení naučné stezky. Chytrá cedule nám bez okolků prozradila, že s jakými dřevinami, keři a rostlinami jsme se v okolí Šútovského potoka setkali.

Kolem nás se vyskytovala například jedle bílá, buk lesní, olše šedá, jedovatý keř zimolez černý, vrba křehká, purpurová a šedá. Dále jsme se dočetli, že okolo horské bystřiny se rovněž roste bodlák lopuchovitý, devětsil lékařský, jedovatá kýchavice bílá, krabilice chlupatá, lipnice obecná, krásná kakost bahenní, prvosenka vyšší a mnoho dalších bylin, travin a rostlin. Tabule nám ještě představila živočichy, jejichž život byl svázaný s vodním tokem, mezi něž patřily ryby vranka pruhoploutvá a pstruh potoční či obojživelní mloci. V blízkosti potoka bychom pak mohli vidět a slyšet ptáky konipase horského, skorce vodního či střízlíka obecného a určitě by nám nevadilo, pokud bychom potkali roztomilou vydru říční. Během louskání slovenského textu nás rušil hukot potoka, který ještě zesílil poté, co jsme druhé zastavení opustili.

Vzápětí jsme totiž přišli na místo, kde lidé vybudovali malou přehradu a potok zde padal mohutnými proudy z několikametrové zdi. Následně klouzal po širokém jezu dolů a protože po dešti vodní živel nabral na síle, působilo jeho řádění opravdu impozantně. Neváhali jsme a z cesty sestoupil na břeh, odkud jsme pár minut přírodní scenérii sledovali jako diváci z první řady v kině. Přestože by tento umělý vodopád jinde sklízel zasloužené obdivy mnoha návštěvníků, v Šútovské dolině se jednalo o pouhou předehru k ještě krásnějšímu obrázku s vodou v hlavní roli. Vrátili jsme se na cestu a nad jezem jsme spatřili mnohem klidnější vodoteč, způsobenou širokým a plochým korytem přehrady. O pár desítek metrů dál ovšem potok opět začal skotačit po kamenech a tam kde na ně nedosáhl, pokrýval horninu zelený mech.

Na těchto přenádherných krásách jsme mohli oči nechat, nicméně jsme si je vzali sebou, jelikož toho bylo k vidění ještě hodně. Zanedlouho jsme u cesty narazili na reklamní stojan chaty s příznačným názvem Vodopád, na které jsme měli v úmyslu se rovněž zastavit, ale domluvili jsme se, že tak učiníme až během zpáteční cesty od vodopádu. Šli jsme tedy dál, po mostě jsme přešli nad rozvášněným potokem na druhou stranu a zastavili se u rozcestníku, který nás informoval o tom, že na odbočku k vodopádu dorazíme přibližně za 45 minut. Vedle směrovek jsme si krátce prohlédli mapu Malé Fatry a pak jsme začali ukrajovat zbývající metry k našemu cíli. Takřka vzápětí se změnil pohodlný asfaltový koberec na zpevněný kamenitý povrch, po němž se nám šlo také dobře, ale i to se mělo brzy změnit.

Široká lesní cesta se totiž značně zúžila a z hladkého povrchu začaly vykukovat kameny, kterých postupně přibývalo a přibývalo, až jsme si museli začít dávat pozor, kam klademe své obutí. Přemýšleli jsme o tom, z jakého důvodu cestáři nepokračovali ve svém díle a nevytvořili další úseky pro turisty s kočárky. Rodiče s malými dětmi tak byli vlastně donuceni zakončit svou pouť na chatě Vodopád nebo pokračovat k tomu skutečnému s ratolestmi v náručí či v nějakých nosičkách. Na rozdíl od nás tak někteří z nich neviděli třetí tabuli naučné stezky, u které jsme se pochopitelně zastavili a načerpali z ní další fakta o místních rostlinách a živočiších. Zjistili jsme, že člověk jen málo změnil strukturu zdejšího skalnatého a členitého biotopu, v němž přes velké rozpětí nadmořských výšek odjakživa převládal les.

Zaujalo nás, že na území národního parku Malá Fatra a v jeho ochranném pásmu bylo zatím nalezeno více 1100 druhů vyšších rostlin, tvořených v menším množství endemity a těmi, zařazenými do Červené knihy ohrožených druhů. Na vápencových skalných stěnách Šútovské doliny toho rostlo opravdu hodně, nicméně nás zajímaly hlavně zdejší šelmy v čele s medvědem hnědým, kterého jsme naštěstí nikde nepotkali, stejně jako roztomilého rysa ostrovida či vlka. A protože bylo v údolí po dešti docela chladno, nemuseli jsme řešit ani nepříjemné setkání se zmijí obecnou nebo jinými nejedovatými hady. Naopak by nám nevadilo, pokud by se na obloze objevil některý z opeřených dravců, protože sledovat v letu orla skalního, jestřába lesního či sokola stěhovavého, mohlo být vskutku příjemnou podívanou.

Po přečtení textu jsme šli dál a po přejití betonového mostu jsme se ocitli na opačné straně horské bystřiny, neposedně skotačící dole pod námi. Záhy jsme dorazili k ceduli čtvrtého zastavení naučné stezky, která byla tentokrát umístěna pod celkem velkou skálou a vyprávěla o soustavě chráněných území členských zemí EU pod názvem NATURA 2000. Dozvěděli jsme se poměrně nezáživné informace o tom, co vlastně tato soustava chránila na celém Slovensku, potažmo na území Malé Fatry, rozkládající se v šesti okresech. Pak jsme pokračovali v putování kolem potoka, který díky většímu stoupání protékal pár metrů pod námi a jelikož jsme velmi byli zaujati jeho pozorováním, málem jsme šlápli na ženské tělo, ležící přímo na cestě. Spíše se jednalo o střední část trupu, nicméně jsme neobjevili skutečnou mrtvolu, nýbrž celkem velký kámen, částečně vystupující na zemský povrch, jenž nám připomínal záda ženy.

O několik desítek metrů dál cestu překřížilo nikterak velké korýtko, které zřejmě vytvořil jeden z přítoků horského potoka, ale takřka žádná voda v něm zrovna netekla, takže jsme jej snadno překročili. Jelikož jsme v korýtku kromě kamení našli také zbytek dřevěné lávky, patrně tento přítok dokázal nabrat na síle a ztížit tak okolojdoucím průchod. Jednal se o jakousi první vodní vlaštovku, neboť jsme v následujících minutách museli překonat hned několik dalších podobných překážek. Druhá na nás čekala opodál v podobě dvou větších louží, za nimiž jsme se setkali s medvědem, tedy spíše s malým medvídětem. Před dovolenou jsme se něčeho podobného obávali, protože konfliktů mezi touto šelmou a člověkem na Slovensku byl plný internet. Naštěstí medvídek nebyl živý, pouze si příroda pohrála s tvarem jednoho stromu a tak jsme mohli klidně jít dál.

Následovalo přeskakování z kamene na kámen, jelikož se další z přítoků roztáhl přes cestu na několika metrovou šíři a abychom si nenamočili obuv, museli jsme boty klást na pečlivě vybrané placaté jedince. Stejně jako v počítačových hrách se však jednalo pouze o druhý stupeň obtížnosti, protože o kousek dál jsme podstoupili ještě těžší zkoušku, díky dravému potůčku, který z rachotem napájel svého silnějšího kolegu dole pod námi. Pak se potok trochu od cesty vzdálil a vytvořil tak prostor pro široký zástup lopuchů, naproti nichž jsme narazili na páté zastavení naučné stezky. Na tomto místě jsme se dozvěděli, že území Šútovské doliny z 80% pokrývají lesy a zbytek tvoří subalpínské louky, rostoucí nad nimi ve větší výšce. V 16. století došlo v období valašské kolonizace k úbytku lesa, k čemuž přispěla pastva hospodářských zvířat.

Pastevci káceli stromy, vypalovali pařezy a vytvářeli nové louky pro chovná zvířata. Dělo se tak až do osmdesátých let 20. století. Bohužel došlo i ke změně skladby lesa, který tvořily hlavně smrky, jež jsou v poslední době nahrazovány smíšeným porostem. Kolem nás tak rostly hlavně buky a jedle, doplněné třeba javory, břízami, borovicemi a jinými odolnějšími dřevinami. Během pročítání textu páté cedule vysvitlo sluníčko, které se po zbytek slovenské dovolené už neschovalo, takže náš program počasí nijak neovlivnilo a stihli jsme navštívit všechny naplánované cíle. Nedaleko chytré tabule se Šútovský potok rozhodl přeskočit na opačnou stranu cesty a protože po bývalém mostě zbyly jen betonové základy, museli jsme po jednom z nosníků přejít na druhý břeh. S veškerou opatrností se nám to podařilo a mohli jsme tak jít dál suchou nohou.

Za brodem turistická stezka přestala stoupat a následující úsek modré trasy vedl přímo po břehu stále se zmenšujícího Šútovského potoka, který nám záhy opět zkřížil cestu. Naštěstí jsme tentokrát nemuseli předvádět žádné ekvilibristické výkony, neboť byl potok překlenut zánovním dřevěným můstkem, takže jsme snadno stanuli na druhém břehu. Pak jsme vyběhli krátký sráz a po chvíli jsme se ocitli u rozcestníku a zároveň u odbočky k vodopádu. Směrovka nám prozradila, že náš cíl odtud leží či spíše padá pouze 5 minut chůze, což nás potěšilo. Než jsme pokračovali v našem putování, zamířili jsme k poslednímu, šestému zastavení naučné stezky s názvem Šútovská dolina, nacházející se vedle rozcestníku. Chytrá tabule se zabývala rozborem hornin a geologického podloží Malé Fatry, což nás moc nebavilo a také vodními toky.

Dočetli jsme se, že prudkých srázech Malé Fatry teče hodně horských bystřin, potůčků a říček, jež na několika místech tvoří menší či větší vodopády. A protože jsme se už nemohli dočkat, až jeden z nich uvidíme na vlastní oči, za 38 metrů vysokým Šútovským vodopádem jsme se neprodleně vydali. Napravo stále šuměl Šútovský potok, který se zde rozděloval na dvě větve, zatímco nalevo jsme míjeli skalní blok, z něhož o několik desítek metrů dál padala dolů voda. Než jsme k vodopádu došli, museli jsme po dřevěném můstku překonat jednu z větví potoka, rychle se vydrápat do krátkého svahu a záhy jsme již stanuli před úžasným přírodním divadlem. Před námi se nacházel nejvyšší a nejznámější vodopád Malé Fatry, který je všeobecně považován za jeden z nejkrásnějších na celém Slovensku. A nám nezbývalo, než s názorem většiny ostatních turistů souhlasit ! 

Navíc u vodopádu kvůli předchozímu dešti pobývaly jen dva další páry, takže jsme si mohli nádhernou scenérii nerušeně prohlížet a pochopitelně také vyfotit. Pořizování záběrů nám ovšem stěžoval oblak vodní tříště, který se tvořil dole pod vodopádem a skrápěl objektiv fotoaparátu. Mezi kameny jsme narazili na nějaký druh hnědé ropuchy, která divně poulila oči a o našem pobytu u vodopádu si myslela svoje. Jelikož vydatný déšť značně posílil tok horské bystřiny, nedostali jsme se až přímo pod padající vodu, ale nijak nám to nevadilo. I tak jsme z byli z nádherného Šútovského vodopádu unešení a moc se nám tady líbilo. Když jsme si rozvášněné vodstvo prohlédli zblízka, vrátili jsme se kousek zpátky do míst, kde už krůpěje nedopadaly na mobilní telefony a objektiv fotoaparátu, abychom pořídili další fotky, včetně společného selfíe. 

Potom jsme ostatním turistům uvolnili prostor, aby se také mohli zvěčnit u vodopádu a zamířili jsme k informační tabuli, kde jsme si o něm přečetli pár skromných faktů. Dozvěděli jsme se, že vodopád napájí pramen, začínající svou pouť na úbočí kopce Úplaz, ale většinu svých vod nabírá z přibližně 800 metrů vzdálených, na vodu bohatých Mojžíšových pramenů, kde potok doslova vytéká ze skalky. S tímto úkazem je spojen i název pramenů, který byl odvozen z legendy o Mojžíšovi, jenž na poušti uhodil palicí do skály a z ni začala téci voda. Dále jsme se dočetli, že 38 metrů vysoký vodopád v horních partiích klouže po kamenných stupních a teprve potom se voda volným pádem řítí dolů na zem, kde tvoří krásný vějíř. Zaujalo nás, že se vodopád roku 1921 objevil v prvním celovečerním filmu Janošík jako vůbec první slovenská památka, zvěčněná na filmovém plátně.

Také my jsme si u vodopádu natočili hned dvě videa, které si můžete prohlédnout zde : Video1 nebo Video 2. Následně jsme si ještě pár minut vychutnávali nevšední pohledy na vodní představení, z něhož nás vytrhli nově příchozí turisté a tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Vrátili jsme se na rozcestí u šestého zastavení naučné stezky a po modré značce kráčeli směrem k chatě s příznačným názvem Vodopád. Cestou jsme potkali několik dalších lidí, kteří teprve mířili k vodopádu, ovšem ti si u něj zcela jistě neužili takového klidu jako my. Po nějaké době jsme dorazili k odbočce u chaty Vodopád, k jejíž návštěvě nás lákala reklamní cedule s obrázkovou nabídkou slaných i sladkých laskomin, které prostě nešlo odolat ! Odbočili jsme tedy z hlavní cesty a zamířili k chatě, kterou jsme zahlédli mezi stromy.

O několik desítek vteřin později jsme k ní dorazili, na zahrádce restaurace minuli několik hostů s malými dětmi a vstoupili dovnitř. V malé místnosti neseděl nikdo a volno bylo i u výčepu, takže jsme mohli ihned oslovit obsluhu za pultem, u které jsme si zaplatili dvě kávy, kofolu a turistickou známku. Potěšila nás také dvě razítka do památníku a pak jsme si šli sednout ven k volnému stolu na zahrádce. Netrvalo dlouho a ve výdejním okénku přistál tác s naší objednávkou, který jsme si odnesli ke stolu a začali hodovat. Zaujalo nás, že nám populární kolový nápoj načepovali do sklenice litovelského pivovaru, což jsme tak daleko našeho bydliště opravdu nečekali. Pak jsme z batohu vytáhli nějakou tu sladkost, popíjeli kávu a přitom pozorovali lesní mravence, kteří do svého domova neúnavně nosili různé věci či se vraceli z průzkumné mise. Když jsme se občerstvili, vrátili jsme tác s prázdnými sklenicemi a vyrazili na cestu k autu.

Vzali jsme to zkratkou po mostě přes Šútovský potok, který nás provázel celou dobu od parkoviště až k vodopádu a s trochou opatrnosti jsme přes kovovou houpající se lávku úspěšně přešli na druhou stranu. O kousek dál jsme si všimli soutoku Úplazného a Šutovského potoka, za nímž nám cesta příjemně ubíhala až parkoviště, kde už stálo o poznání více aut než před třemi hodinami, včetně našeho šedého francouzského vozu. Ani tentokrát jsme si v dřevěné chatě Fatranka nic na zub nedali, protože jsme si kávu vypili u konkurence s prozaickým názvem Vodopád. Déle jsme se zde tedy nezdržovali a odjeli na ubytování do Liptovského Hrádku, kde jsme strávili následující slunečné dny. Hned první večer nás čekalo velké překvapení, neboť se zde konaly oslavy Svatojánské noci, kterých jsme se jako diváci zúčastnili. Hudební vystoupení bylo úžasné a moc se nám líbilo !

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-po-desti-navstivili-rozvasneny-sutovsky-vodopad​