Úvod

Na jaře roku 2025 jsme podnikli jeden z mnoha výletů do Brna. Pokolikáté jsme už do jihomoravské metropole zavítali, to se nám věru nechtělo počítat, neboť těch výprav bylo opravdu hodně. Brno nám totiž vždy dokázalo nabídnout nějakou zajímavost, historickou památku či jiný důvod, abychom sem přijeli. Tentokrát jsme si naplánovali návštěvu brněnského podzemí. Po příjezdu do města jsme naše šedé francouzské auto odložili na parkovišti v Tomešově ulici a po schodišti sestoupili do parku, pod nímž se skrývaly tři vodojemy, postavené pro takzvaný pisárecký vodovod, který posílil nedostačující vodovodní soustavu rozrůstajícího se města. Po upravených chodníčcích jsme přišli k bývalému technickému domku, v němž se nacházela místnost s pokladnou, kde se tísnilo docela dost jiných návštěvníků, lačnících po netradičním zážitku.

Brno – vodojemy na Žlutém kopci

Za zvýhodněnou cenu jsme si zde koupili kombinovanou vstupenku do čtyř různých brněnských podzemí, turistickou známku a také jsme získali razítko do památníku. Vzápětí jsme po schodech sestoupili do vodojemu s číslem 1, který vznikl v roce 1874 podle projektu londýnského stavitele Thomase Docwryho. Cihlové podzemí čtvercového půdorysu o rozměrech 45×45 metrů nás okamžitě uchvátilo. Stropy vysoké výšku 6,5 metru, valené klenby, nerovná podlaha a opěrné sloupy společně tvořily magický prostor, v němž jsme si připadali jako v zrcadlovém bludišti. Pravidelná a přesná konstrukce postavena z ručně vyráběných pálených cihel působila dojmem nekonečného a stále se vzdalujícího prostoru, ve kterém jsme se naštěstí neztratili. Mohli jsme se tak odebrat o patro výše a chodbičkou projít do vodojemu číslo 3, který byl dokončen v roce 1917.

Nebyl tak hezký jako ten první, neboť ho tvořily dvě vzájemně přiléhající nádrže z monolitického betonu, podpírané soustavou 87 betonových pilířů. Prošli jsme oběma nádržemi o rozměrech 35 × 30 metrů a 45 × 30 metrů, které měly dohromady objem 15 milionů litrů a občas jsme si museli vyslechnout křik ostatních návštěvníků. Ti si totiž chtěli vyzkoušet neuvěřitelně dlouhou ozvěnu, kterou se vodojem vyznačoval. V druhé nádrži jsme se nedočkali světelné projekce, která se zde několikrát denně promítala a vůbec jsme nepochopili, proč neprobíhala třeba každých 10 minut. Pak jsme po schodech vystoupali do komory s technickým zařízením, prohlédli si její vybavení a zase se vrátili dolů. Následně jsme nejmladší vodojem opustili, vrátili se k pokladně a vyšli ven z domku. Vzápětí jsme zamířili k vodojemu číslo 2, do něhož jsme sestoupili samostatným schodištěm.

Byl vybudován v roce 1894 kvůli neustále rostoucí spotřebě obyvatel podle projektu brněnského inženýra Emila Procházky. Ačkoliv byl tvořen cihlami jako první vodojem, měl rovné betonové dno, z něhož vyrůstal les sedmdesáti pilířů půlkruhově zaklenutých arkád podpírajících soustavu valených kleneb. Jeho rozměry 35×55 metrů nás opět ohromily a náležitě jsme si užívali potemnělou atmosféru. Během procházky jsme se na chvíli přidali ke skupince s průvodkyní a naslouchali jejímu vyprávění. Dozvěděli jsme se tak třeba, že vodojemy na Žlutém kopci měly dohromady objem více než 30 milionů litrů nebo že i když se brzy zjistilo, že kvalita vody není vyhovující, sloužily monumentální dómy jako zdroje užitkové vody až do roku 1997. Když výklad skončil, opustili jsme poslední vodojem, vrátili se k autu a odjeli do nákupního centra Vańkovka.

Neměli jsme však v úmyslu trávit následující hodiny chozením po obchodech, pouze jsme zde zaparkovali náš francouzský povoz a pěšky se vydali do centra Brna za návštěvou dalších podzemí. Bez potíží se nám podařilo najít východ z Vańkovky, takže jsme bez zbytečného zdržení vstoupili na terasu bývalého obchodního centra Dornych, které už svému účelu dávno nesloužilo, stejně jako mizející budova starého Prioru, jejíž demolici jsme spolu s jiným lidmi chvíli sledovali. Když nás drsné divadlo omrzelo, sestoupili jsme do podchodu, jímž jsme prošli pod vlakovým nádražím a na světlo Boží vylezli na druhé straně. Potom jsme prošli kolem prodejny Tureckého kebabu, kde jsme o pár desítek minut později poobědvali a Masarykovou ulicí jsme zamířili do centra. Postupně jsme proklouzli až na Šilingrovo náměstí, kde jsme se vyfotili u sochy Strážce od Pavla Tasovského mladšího a šli dál.

Brno - kostel sv. Michala archanděla

Dominikánskou ulicí jsme prošli ke kapli Božího hrobu z roku 1707, nacházející se u jižní stěny kostela sv. Michala archanděla a prohlédli jsme si ji. Obdélná kaple, postavená podle jeruzalémského vzoru, byla svým průčelím včleněna do obvodové zdi kostela a celkově uzavírala jeho polygonální presbytář o pěti stranách dvanáctiúhelníku. Na sedlové střeše jsme spatřili kamennou šestiúhelnou baldachýnovou edikulu, patřící mezi největší na Moravě, která zastřešovala střed hrobové komory. V roce 1905 byl prostor kaple upraven pro svatyni s oltářem Panny Marie Lurdské, ale dovnitř jsme se bohužel nepodívali. U drobné stavby jsme si na mobilních telefonech přečetli pár informací z historie kostela sv. Michala archanděla na Dominikánském náměstí, jenž byl vystavěn v letech 1658 – 1679 na místě zničeného gotického svatostánku.

Dočetli jsme se, že předchůdcem dnešní barokní stavby byl románský kostelík, vystavěný kolem roku 1228. Právě tehdy církevní stavbu a jeho okolí daroval moravský markrabě Přemysl řádu dominikánů, s nímž byly spojeny dějiny kostela po následující staletí. Dominikáni zde vybudovali klášter, v jehož prostorách zasedal moravský zemský sněm a který sloužil také sloužil k jednání moravských stavů. V letech 1345 – 1362 zde vznikl gotický kostel. Roku 1642 však došlo ke zřícení chóru a osud gotické stavby zpečetila o tři roky později švédská dělostřelba při obléhání Brna. Po skončení války byl v roce 1658 položen základní kámen barokního kostela, jehož hrubá stavba byla dokončena 1667. Dokončen byl podle plánů brněnského stavitele Jana Křtitele Erna roku 1679 a proti původní orientaci směřuje svým oltářem k západu.

Dále jsme se dozvěděli, že v roce 1785 byla na základě náboženských reforem císaře Josefa II. činnost zdejšího dominikánského konventu ukončena. V roce 1807 byl v bývalém klášteře zřízen kněžský seminář, v letech 1905 - 50 byl předán řádu redemptoristů, krátkodobě se navrátili dominikáni v roce 1991. Když jsme dočetli poslední řádky, prošli jsme kolem bohatě profilované lodi s lunetovým okny a zastavili se před mimořádně zdobeným průčelím chrámu se čtyřmi sochami svatých, lisénovými rámy, trojúhelníkovým štítem a středovým oknem. Dominantu chrámu tvořily dvě 60 metrů vysoké věže po stranách průčelí, které byly dostavěny později, kolem roku 1740. Mezi nimi se na střeše vypínala socha archanděla Michaela. Viděli jsme pouze její kopii z roku 2011, zhotovenou z materiálu, odolného povětrnostním vlivům a holubům.

Originál sochy z roku 1728 bychom našli v atriu brněnského Justičního areálu. Nad vstupním portálem jsme našli kamenný erb hraběte Lva Viléma z Kounic a jeho manželky Marie Eleonory z Ditrichštejna, kteří nechali kostel vystavět a pak jsme zkusili vzít za kliku, abychom se podívali dovnitř. Bohužel dveře byly pevně zavřené a tak pokračovali v obhlídce exteriérů stavby. Prohlédli jsme si druhou boční stranu s lunetovými, kulatými a půlkruhovými okny, boční kaplí a sakristií, a potom jsme se věnovali soše sv. Jana Nepomuckého z roku 1719. Údajně jednu z nejkrásnějších soch tohoto světce vůbec snad vytvořil Josef Riga pro chrámový hřbitov. Zaujalo nás, že všechny sochy prošly v 60. letech 20. století renovací, kterou provedl brněnský restaurátor Jaroslav Vaněk. Pak jsme přišli k rampě se schodištěm, která vyrovnávala svažitý terén Dominikánského náměstí.

Na rampě jsme si postupně prohlédli sochy sv. Metoděje, sv. Cyrila, sv. Václava, které vytvořil Josef Winterhalder kolem roku 1736, dále sochy sv. Iva, sv. Floriána a sv. Jana Křtitele od olomouckého umělce Ondřeje Zahnera, a sv. Aloise a sv. Vincence z roku 1737 od Jana Adama Nessmenna z Mohuče. Docela nás překvapilo, že se v útrobách rampy nacházela kavárna, ale údajně již před rokem 1735 uvnitř fungovaly kupecké krámky. Nabídku k posezení u voňavého nápoje jsme však nevyužili a prošli se po náměstí, přičemž jsme z dálky pozorovali jeho dominantu. Jelikož jsme nemohli vidět presbytář, přístupný pouze z rajského dvora přilehlého kláštera, vydali jsme na průzkum budov dominikánského řádu. O chvíli později jsme vstoupili na dvůr Nové radnice, která vznikla v bývalém klášteře.

Brno – Nová radnice a klášter Dominikánů

Ocitli jsme se tak v bývalém klášteře, který Dominikáni postupně vybudovali ve 30. až 40. letech 13. století, přičemž se z něho do dnešních dnů dochovalo západní křídlo křížové chodby. V průchodu jsme si na pamětní desce z roku 1946 přečetli jména zastupitelů a zaměstnanců města, kteří se stali oběťmi německé okupace během druhé světové války a pak jsme již vstoupili na první nádvoří. Na něm jsme našli bronzovou bustu Karla Staršího ze Žerotína, která zde byla slavnostně odhalena 18.10. 1936. Jejím autorem byl Vincenc Makovský, který znázornil podobu šlechtice, významného politika s literárními zájmy a moravského zemského hejtmana, jenž podporoval Jednotu bratrskou. Karel Starší ze Žerotína roku 1629 dobrovolně odešel do exilu a o čtyři roky později se odstěhoval do Přerova, kde v roce 1636 zemřel.

Nad tímto uměleckým dílem od Vincence Makovského se nacházelo renesanční schodiště do prvního patra, ale do místností bývalého kláštera jsme se neodvážili vstoupit. Namísto toho jsme se šli podívat na kašnu od architekta Josefa Stejskala a kováře Josefa Peška, která byla roku 1935 vytvořena pro Výstavu soudobé kultury, jež se konala na novém brněnském výstavišti v roce 1928. Po skončení výstavy Ministerstvo školství a národní osvěty věnovalo kašnu městu Brnu a v roce 1935 byla umístěna na nádvoří Nové radnice. Zaujalo nás, že mezi lety 1940 – 1945 byla přemístěna na Janáčkovo náměstí, ale po skončení války se vrátila zpět na své původní místo. Po restaurování v roce 1988 nabyla dnešní podoby. Před námi se nacházela kašna se spodní části z umělého kamene a z dekorativní kované mříže s plastikami.

Spodní část měla podobu kalichu s profilovanou kruhovou patkou a nízkým dříkem, jež byl osazen na dvoustupňové podstavě kruhového půdorysu. Kovová mříž byla členěna do dvanácti vertikálně orientovaných obdélných polí, vyplněných soustavou spirálovitě stáčených vegetabilních úponků. V horní části z předělů jednotlivých polí vybíhají dvojice lehce zakřivených hrotů. Mříž je osazena dvanácti pracujícími postavami, představujícími alegorie dvanácti měsíců v roce, umístěnými na nízkých konzolách. Po průzkumu kašny jsme si krátce prohlédli dvoje sluneční hodiny. První jsme našli na fasádě budovy magistrátu a druhé nad průchodem na další nádvoří. Pak jsme opatrně tímto portálem prošli na podstatně menší dvůr, kde jsme nic zajímavého neobjevili a tak jsme bez meškání proklouzli ven. Rázem jsme se ocitli v jiném prostředí.

Stáli jsme se v uličce mezi budovami, která ústila do frekventované Husovy ulice, kde se nacházelo mimo jiné Uměleckoprůmyslové muzeum. Neměli jsme však v úmyslu jej navštívit a tak jsme se otočili a vydali se stejnou cestou zpět. Během procházení bránami mezi jednotlivým nádvořími jsme si prohlíželi portály ze zbořených městských domů, které sem byly instalovány začátkem 20. století a zanedlouho jsme opět vyšli na Dominikánské náměstí, kde jsme si přečetli o Nové radnici dostupné informace. Dozvěděli jsme se, že budova radnice byla postavena v renesančním slohu, ale nevyhnula se barokní přestavbě, kterou v 18. století realizoval stavitel Mořic Grimm. Poslední větší rekonstrukci zaznamenal areál na počátku 20. století podle projektu J. Poláška, a krátce na to se stal sídlem hlavních městských činitelů. 

Dále jsme se dočetli, že zde od roku 1904 sídlilo první městské muzeum, které zde působilo do třicátých let 20. století. Nyní je Nová radnice sídlem primátora města, zasedá zde Zastupitelstvo města Brna a Rada města Brna. Jakmile jsme se seznámili s historií sídla radních, zamířili jsme do sklepních prostor pod bývalým domem mincmistra Brauna, které byly objeveny při průzkumu brněnského podzemí v roce 1999. Do útrob sklepení jsme vstoupili zdánlivě obyčejnými dveřmi a ihned jsme zamířili k pokladně, kde jsme si koupili turistickou známku a získali razítko. Pak nám už nic nebránilo v zahájení prohlídky expozic, zahrnujících to nejzajímavější z brněnské historie a tak jsme vešli do potemnělé místnosti, kde jsme shlédli animovanou projekci o tom, jak vypadalo Brno ve středověku a jakým způsobem se rozšiřovalo či měnilo.

Brno – Sklep pod Novou radnicí

Pak jsme se seznámili s několika brněnskými pověstmi, mezi nimiž nemohla chybět ta z dob tříměsíčního obléhání města švédskými vojsky v roce 1645. Jejich velitel generál Lennart Torstenson Brno se jednoho dne zařekl, že buď Brno dobude, než začnou v kostele sv. Petra a Pavla na Petrově vyzvánět poledne, anebo obléhání zanechá. Když pak na město zaútočil a Brno bylo už takřka dobyto, stařičký zvoník se rozhodl, že dodá sílu obráncům tím, že jim zazvoní na zvon. Když tak učinil, Tortenson si myslel, že už je poledne, a od Brna odtáhl, ač bylo teprve 11 hodin. Od těch dob se v tomto kostele zvonilo poledne vždy už v 11 hodin. Jiné poutavé vyprávění pojednávalo například o brněnském drakovi, kterého jsme už před lety viděli v průjezdu Staré radnice. Traduje se, že kdysi v okolí Brna žil v řece zlý drak, který terorizoval široké okolí.

Jeden z měšťanů dostal nápad, jak draka zabít. Zařízl býka, vyvrhl jeho vnitřnosti a místo nich do býka nasypal nehašené vápno a opět ho zašil. Býka poté pohodil k řece, kde drak žil. Drak býka spatřil a celého ho sežral. Když ze břehu znovu vlezl do vody, nehašené vápno se začalo hasit a draka zevnitř zabilo. Druhá legenda pojednávala o dalším exponátu na Staré radnici, loukoťovém kole. Jednou se prý v hospodě v Lednici hosté vsadili s místním kolářem, že nedokáže následujícího dne dokutálet z Lednice do Brna loukoťové kolo od vozu, než se zavřou městské brány. Kolář však tvrdil opak a sázku přijal. Následujícího dne se tedy vydal na dlouhou cestu s kolem do Brna. Do města dorazil večer a proběhl s kolem bránu těsně před zavřením. Získal velké uznání a peníze. Na jeho počest bylo kolo pověšeno právě do vchodu Staré radnice.

Dozvěděli jsme se také, jak to bylo s křivou fiálou na Staré radnici. Brněnští radní zadali schopnému staviteli Antonu Pilgramovi, aby vybudoval reprezentativní portál k radnici. Dohodli se s ním i na odměně a Pilgram začal stavět. Když však byl portál již téměř hotov, radní se při myšlence, že budou muset platit sjednanou sumu, začali ošívat a vymlouvat. Po dobrém to s radními nešlo a tak se Pilgram rozhodl za jejich drzost pomstít po svém a poslední věžičku na portálu pokřivil, aby ukázal, jak křivé je jednání brněnských radních. Než se nadáli, byl Pilgram pryč a již nebyl nikdo, kdo by věžičku napravil. Další příběh vyprávěl o Šemberovi z Boskovic, lakotném pánovi, který si za peníze poddaných vystavěl nový zámek. Údajně mu v tom pomáhal samotný ďábel, ale potom pan Šembera onemocněl.

Rozhodl se udělat pořádek v rodových záležitostech, aby měly jeho dvě dcery zajištěno dědictví a jak pročítal rodové pergameny, narazil na odstavec, ve které se psalo, že nebude-li mít mužských potomků, připadne část jeho majetku brněnským mnichům. Marně si lámal hlavu co udělat, až dostal spásný nápad, který mu vnukla v plamenech se rozpadající polena. Napsal tedy otci kvardiánovi list, že se mu život krátí a ať se tedy přijede do Bučovic domluvit ohledně předání Šemberova majetku. V klášteře bylo hotové pozdvižení a kvardián se hned nazítří rozjel na zámek i s listinami. V Bučovicích byl mile uvítán a na bohaté hostině jedl ty nejlepší lahůdky, které vydatně zapíjel nejkvalitnějším vínem. Mnich už byl notně znaven vínem, když mu pan Šembera vzal svazek pergamenů a počal si je prohlížet.

Zadumaně s listinami procházel místností, až se zastavil u hořícího krbu. V tu chvíli opilý mnich vystřízlivěl a celý se rozklepal, pan Šembera totiž vzácné listiny vhodil do ohně a ony okamžitě vzplály. Marně kvardián šmátral pohrabáčem v popelu, vylovil už jen ohořelé zbytky listů. Mnich vztekle vyskočil na nohy a vychrlil na pana Šemberu strašlivou kletbu. Ačkoliv pan Šembera svým dcerám zachoval majetek celý, na něj těžce dolehla mnichova kletba. Jeho nemoc se zhoršila, umíral v bolestných mukách a sotva duše opustila jeho tělo, uchvátil ji ďábel a uháněl s ní do pekla. Od té doby se pan Šembera každou půlnoc zjevuje jako černý kůň s ďáblem v sedle, který ho divoce prohání kolem minoritského kláštera, což jsme sami mohli sledovat díky poněkud strašidelné projekci na stěnách místnosti.

Když jsme vyšli na chodbu, přečetli jsme si fakta o výskytu vodníků v Brně a okolí. Potom jsme přišli do místností s klenutými stropy, v nichž jsme si prohlédli předměty, které byly vyloveny ze studny v domě. Pocházely z 14.- 15. století a jednalo se hlavně o nádoby a džbány. Na jednom ze tří informačních panelů jsme se seznámili s některými událostmi středověkého Brna, na druhém jsme si přečetli povídání o Rybím trhu aneb dnešním Dominikánském náměstí a třetí pojednávalo o dobývání města švédskými vojsky během třicetileté války. Nezapomněli jsme si prohlédnout model starého města a potom jsme se vydali úzkou chodbou, tvořenou cihlami a klenbou, která nás přivedla ke zmíněné studni, do níž jsme nahlédli. Ve vedlejším výklenku jsme si přečetli zajímavosti o sklepě, kde jsme se právě nacházeli a nad nímž ve středověku stávaly dva důležité domy.

První z nich si nechala vystavět bohatá rodina Alramů, jenž byl tak prostorný a příjemný, že se v něm ubytovávali významní návštěvníci města, například čeští králové a další Přemyslovci. V sousedství pak stával dům moravských královských mincmistrů, kteří dohlíželi na výrobu mincí v zemi. Zaujalo nás, že tento výstavný dům byl už od středověku opředen pověstmi o velkém bohatství. Pak jsme sestoupili do nejzazší místnosti sklepení, kde jsme na vlastní kůži zažili obléhání Brna Švédy. Prostřednictvím projekce jsme se přenesli do roku 1645, kdy v Evropě zuřila třicetiletá válka, která důležitými událostmi změnila chod moravských ději i samotné Brno. Na několik minut jsme se tak stali součástí legendární bitvy. Potom jsme se vrátili k pokladně, vyfotili se u turistické Maxiznámky a pak jsme již sklepní prostory pod Novou radnicí opustili.

Brno – kostnice u sv. Jakuba

Další naše kroky vedly přes náměstí Svobody ke kostelu sv. Jakuba, kde nás čekala morbidní procházka kostnicí, do níž jsme sestoupili po schodišti. Vzápětí jsme se octili v místnosti s pokladnou, kde jsme si koupili turistickou známku a získali razítko. Vstupenku jsme opět nemuseli platit, takže nám nic nebránilo v zahájení prohlídku druhé největší kostnici v Evropě, tedy alespoň podle počtu nalezených kostí, přičemž prvenství drží pařížské katakomby. Ve vstupní místnosti jsme si pročetli informační panely s údaji o historii Jakubského náměstí, přilehlého hřbitova a fakta o objevení kostnice. Náměstí představovalo jakési druhé centrum středověkého Brna, kde byl v první čtvrtině 13. století vystavěn kostel svatého Jakuba, určený zejména pro německé obyvatelstvo. Kolem kostela brzy vznikl hřbitov a postupně celkem šest kaplí, které byly v dalších staletích zrušeny.

Po zániku hřbitova byla v těchto místech postavena běžná zástavba. Roku 1888 vznikla budova školy v novorenesančním stylu a také většina dalších domů pochází z této doby. Na sousedním panelu jsme si přečetli, že kostnice byla objevena roku 2001 spolu se Zlatou studnou, která město zásobovala vodou už v polovině 14. století. Dále jsme si v osvětlených výklencích prohlédli drobné nálezy, objevené v průběhu let při zpřístupňování kostnice, náhrobní desku hejtmana císařského vojska Jana Valentina z Pfeffershofenu a jeho manželky Marie Eleonory Heleny, či ocelovou sochu Charóna od umělce Josefa Zahradníka. Pak jsme již vstoupili do úzkých chodeb podzemí, kde bylo pohřbeno více než 50 tisíc zesnulých, z nichž jsme ovšem viděli jen zlomek. Chodby nebyly nijak dlouhé, v podstatě jsme se pohybovali ve třech různých částech, ale rozbíhaly se různými směry.

Byly členěny několika výklenky a všude kolem nás byly samé kosti ! Zmocnil se nás zvláštní pocit, když jsme hleděli na takovou morbidní sbírku, jejíž množství nás uvádělo v úžas. Nejprve jsme přišli do kostniční komory, kde jsme kromě lebek a kostí našli Věčný svit, bronzovou sochu od brněnského výtvarníka jménem Gary. Na konci dlouhé slepé chodby jsme narazili na stupňovitě vyrovnané lebky, nad nimiž byly zavěšeny dvě práce brněnských umělců. Jednalo se o Slzy od Jaromíra Garguláka a Duši od Pavla Tasovského. Pak jsme se přesunuli do krypty, kde nás přivítal Svatý Jakub, bronzová socha od Jaromíra Garguláka. Pak jsme se věnovali patnácti náhrobním kamenům, jež byly nalezeny při otevření krypt kostela sv. Jakuba. Postupně jsme shlédli třeba náhrobník Františka Felixe Žalkovského, Kryštofa a Reginy Langhausenových, Anny Reichové a dalších.

O kousek dál jsme spatřili velký kříž s trny a rubínovými kapkami od Pavla Tasovského, soustavu svícnů dalšího uměleckého kováře, Milana Michny a dílo Pieta od Pavla Hřebička. Vedle tohoto zákoutí jsme našli nejstarší dochovanou část kostnice, oddělenou dřevěnými příčkami a opěrnými stěnami. Viděli jsme ji v původním stavu a od velkého množství lebek nás dělila jen skleněná deska. V poslední části expozice jsme obdivovali dobře zachovalou kostru dvanáctileté dívky a přibližně padesátiletého muže. Dále se zde nacházelo schodiště s původním vstupem do krypty, na němž stála skleněná plastika Boží tělo od výtvarnice Magdaleny Ríčanové a tím naše exkurze v kostnici skončila. Rozvážným krokem jsme se vrátili do vstupní haly a podzemí opustili. Vzápětí jsme přemýšleli, co podnikneme dál a kam se vydáme na oběd.

Výběr restaurace nám dlouho netrval. Jelikož jsme měli chuť na kebab a cestou do centra jsme minuli bistro s podobnou nabídkou, vrátili jsme se k vlakovému nádraží a vstoupili dovnitř vyhlédnuté restaurace. Za slušné peníze jsme získali velkou porci jídla, takže jsme byli spokojeni. Po obědě jsme se vrátili do centra a chtěli navštívit Motýlí dům. Když jsme však viděli skupinky maminek s dětmi, jak stojí s dalšími návštěvníky ve frontě před pokladnou, naše snažení jsme vzdali. Prošli jsme se raději po městě a zašli na kávu do Tchibo obchodu, kterou jsme si osladili zákuskem. Potom jsme již pomalým krokem zamířili na Zelný trh, kde nás čekal další sestup do unikátní soustavy historických sklepení a chodeb s názvem Labyrint pod Zelným trhem.

Brno – Labyrint pod Zelným trhem

Po příchodu k pokladně jsme ukázali vstupenky, zakoupené ve vodojemech na Žlutém kopci, dali si razítko do památníku a vyfotili se u turistické maxiznámky. Následně jsme odešli do místnosti, kde jsme čekali na začátek exkurze. Dlouhou chvíli jsme si zkrátili prohlídkou vitrín s předměty, které byly nalezeny při průzkumech podzemí. Zanedlouho dorazil sympatický průvodce, seznámil nás s historií labyrintu a na mapě nám ukázal, kudy budeme kráčet. Pak jsme po schodišti sestoupili do největší místnosti sklepení, které vznikalo pod Zelným trhem postupně od 13. století a bylo využíváno dalších 600 let. Pak se na něj zapomnělo, dokud se roku 1987 dolů nezřítila tramvajová zastávka. Tragická událost odstartovala průzkum podzemí, které bylo roku 2011 zpřístupněno pro širokou veřejnost. Pak jsme se přesunuli do sklepa se sudy.

Zde nám průvodce osvětlil středověké obchodování s moravským vínem a ukázal několik starých koštýřů. Cihlovou chodbou jsme pokračovali na místo, kde se s pomocí ledových bloků skladovaly potraviny, jež byly umístěny do různých košů, beden a díží nebo visely na dřevěné hambálce. Další naše kroky vedly do nejmenšího sklepa na trase, kde nás čekala expozice o svícení. Trvalo dlouho, než lidé zjistili, že smolná větev hoří lépe než obyčejná. Průvodce nám prozradil, že ve středověku se k osvětlení používaly, smolné louče, olejové kahany a přenosné pochodně. Od 14. století pak vznikly první lucerny se svíčkami, které však byly velmi drahé, takže si je mohla dovolit hlavně šlechta. Na závěr jsme si vyzkoušeli křesadlo a pak jsme sestoupili níže, abychom následně zase vystoupali do alchymistické laboratoře.

Expozice s křivulemi, baňkami, destilačním zařízením, dózami a tavící pecí připomínala slavné lékaře, lékárníky a fyzikální pracovníky, kteří v Brně působili a proslavili město po celé Evropě. Životopisy třech z nich jsme si na panelech v potemnělém prostředí neměli šanci pročíst a navíc bychom to nestihli ani časově, protože jsme šli spojovací chodbou dál. Cestou jsme si ve vitrínách prohlédli části kachlových kamen, které byly ve sklepení nalezeny, dále sklo z lesních skláren, destilační zařízení a vykuřovanou keramiku. O kus dál jsme se dozvěděli fakta ze stinných stránek života v dávných dobách, neboť jsme se ocitli v místnosti s replikou městského pranýře, jehož originál v 17. století stával na tržišti. Průvodce nám prozradil, co čekalo nepoctivé řemeslníky, kupce a obchodníky, nebo také pomlouvače a klevetnice, což nás vždy velmi zajímalo.

Prohlédli jsme si ještě jiné mučící nástroje a potom jsme prošli kolem 4 metry hluboké studny k výklenku s useknutou hlavou zločince, která obvykle visela na městské bráně, aby varovala příchozí od nekalých činů. Ve výklenku o několik metrů dál jsme našli klec bláznů, do níž byli zavíráni převážně tělesně či duševně postižení lidé, vymykající se běžné představě o normálnosti, anebo posedlí ďáblem. Překvapilo nás, že klec byla snýtovaná ze železných prutů tak, aby se v ní nedalo sedět, stát ani ležet. Následně jsme zamířili ke 13 metrů hluboké studni, jedné z nejstarších dochovaných v městě, u níž nám průvodce pověděl o problematice pitné vody v minulých staletích. Závěr prohlídky jsme strávili v krčmě, kde jsme se seznámili s některými středověkými pokrmy a otevírací dobou.

Netušili jsme, že se hospody zavíraly zhruba dvě hodiny po setmění, takže v zimě bylo otevřeno docela krátce. Zajímavé také bylo, že hospodský musel brněnské opozdilé návštěvníky dovézt domů, k čemuž si najímal děti či chudáky, kteří si tak vydělali nějaké drobné. Nakonec průvodce přidal pověst o krvavé hraběnce Amálii, která bydlela na Zelném trhu v domě č.13. Podle legendy vraždila své milence, které podezírala, že ji nemilují pro krásu a chytrost, ale kvůli majetku. Jednomu ze ctitelů se prý povedlo před ženiným běsněním utéci, uvízl ale ve zdi, kde se našly jeho ostatky připomínající lidské pozadí. O chvíli později jsme si zadek na vlastní oči prohlédli, ovšem byli jsme rádi, že jsme ve sklepení nepotkali ducha Amálie, shrbenou stařenu v dlouhých naškrobených šatech, opírající se jednou rukou o hůl, zatímco ve druhé nese zkrvavený nůž. Potom jsme krčmu opustili a vstoupili do prodejny suvenýrů, kde jsme si koupili turistickou známku. Vzápětí jsme prostory labyrintu opustili a vyšli ven na Zelný trh. Pak jsme se vrátili do Vańkovky, zaplatili parkovné a odjeli domů do Olomouce.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-breznu-prozkoumali-ctyri-ruzna-brnenske-podzemi