Slovenská TZ 214 : Hrad Čachtice

Čachtický hrad, stojící na vápencovém kopci nad obcí Višňová, jsme poprvé navštívili v rámci pětidenní dovolené, kterou jsme v červnu 2010 střídavě trávili na Slovácku a Slovensku. Byli jsme totiž ubytováni v podkroví malého vinařského domku v Mikulčicích v srdci Slovácka a daleko jsme to neměli ani k našim východním sousedům, čehož jsme rádi využili. Třetí den této červnové dovolené jsme celý strávili v okolí Nového Mesta nad Váhom, kde se naším cílem staly hned dva hrady, přičemž jedním z nich byl právě ten Čachtický. Po dlouhých letech se nám tak splnil jeden z našich snů a sídlo legendární Alžběty Báthoryové jsme konečně viděli na vlastní oči. Tehdy jsme naším stříbrným francouzským autem projeli obcí Čachtice a po velmi úzké asfaltové silničce jsme začali stoupat směrem k hradu. Přibližně půl kilometru od hradu jsme zaparkovali a po úzkých pěšinkách jsme vyšlapali na hřeben kopce, odkud se nám naskytl nejkrásnější výhled na zříceninu. Když jsme přišli na konec hřebenu, minuli jsme bílé skály, vylézající z povrchu země jako dračí hřbet a pak jsme se vrátili na polní cestu, u které jsme narazili na informační tabuli, z níž jsme se o hradu dozvěděli fakta z jeho historie, která se začala psát roku 1276. Potom jsme již první bránou vstoupili do dolní části objektu a vzápětí jsme se ocitli na nádvoří jižního předhradí. Mírně stoupající cesta nás vedla k druhé bráně, přičemž jsme po pravé ruce míjeli hradební zeď s pozůstatkem jedné bašty. Potom jsme druhou bránou vkročili na nádvoří severního předhradí. Sotva jsme se stačili rozhlédnout, přistoupil k nám sympatický pán, z něhož se vyklubal spisovatel, věnující se fenoménu Čachtické paní. Andrej Štiavnický se nás nejdřív zeptal, odkud jsme přijeli, co nás na hrad přilákalo a pak se rozvykládal o historii hradu, který byl v té době volně přístupný a celá desetiletí jen chátral. Spisovatel zaníceně vyprávěl nejméně půl hodiny a samozřejmě nezapomněl na Alžbetu Báthoryovou. Nabyté znalosti pak sám zúročil při sepsání několika knih, které nám na konci rozhovoru nabídl ke koupi. Vzali jsme si čas na rozmyšlenou a pak jsme se vydali na průzkum horního hradu. Z parkánu se nám naskytl nejkrásnější pohled do údolí pod námi a na obec Višňové, nicméně pěkný byl také výhled na kopečky, rozprostírající se na hranici České republiky a Slovenska s vrcholem Javořiny, dále na Bílé a Malé Karpaty či Považský Inovec a do údolí Váhu. Jakmile jsme se výhledy dostatečně nasytili, zamířili jsme do nejvyššího místa původního strážního hradu. Z místa bývalé věže jsme snadno přehlédli dělostřelecký parkán s baštou čili nejmladší část hradu, včetně přístupové cesty, po které jsme na malebnou zříceninu přišli. Pak jsme již horní hrad opustili a sestoupili na severní nádvoří, kde jsme se znovu setkali s Andrejem Štiavnickým. Rozhodli jsme se od spisovatele koupit tři knihy za 30 euro, do nichž nám vepsal věnování s jedinečným datem a místem podpisu. Obtěžkáni nečekaným břemenem jsme pak již čachtický hrad opustili a vrátili se stejnou cestou k autu, jímž jsme odjeli do obce Podolie na prohlídku parku miniatur.

Hrad Čachtice jsme podruhé navštívili o dlouhých 12 let později a v průběhu této doby se toho hodně změnilo jak na zřícenině, tak v dalších ohledech. Naše druhá návštěva totiž neproběhla v červnu, nýbrž v půlce listopadu, kdy jsme se na tři dny ubytovali v příjemném hotelu v Novém Meste nad Váhom. Hlavním důvodem této víkendové dovolené sice byla návštěva hradu Beckov, jehož brány nám kdysi zůstaly uzavřeny, ale protože čachtický hrad pro nás vždy představoval magický turistický cíl, využili jsme situace a zajeli se podívat i na něj. Protože jsme dění na čachtickém hradě sledovali prostřednictvím internetu, tak jsme předem věděli, že se mezitím dočkal různých oprav a vylepšení. Byli jsme tedy zvědaví, co všechno se na něm změnilo a proto jsme si na druhý den pobytu naplánovali jeho návštěvu. Po skvělé snídani v hotelu Diana jsme osedlali náš černý korejský povoz a vyrazili do nedalekých Čachtic, kde jsme si nejprve prohlédli kapličku sv. Jana Nepomuckého a poté jsme již začali stoupat známou asfaltovou silničkou vstříc hradu. Tentokrát jsme však nedojeli tak daleko jako o 12 let dříve, protože nás zastavila značka zákaz vjezdu, kterou jsme v rámci úspor museli poslechnout. Auto jsme odstavili na parkovišti a vyrazili ke kilometr vzdálenému hradu. Minuli jsme starý známý rozcestník, prošli první bránou a pak jsme kráčeli předhradím vzhůru, přičemž jsme si všímali hlavně lešení v nejstarší části zříceniny, která nám připadala jaksi pevnější než předtím. Během chůze jsme po pravé ruce míjeli hradby jižního předhradí, které stále čekaly na svou opravu. Když jsme ve zřícené zdi minuli malou ochranou baštu, ocitli jsme se před vstupní bránou do severního předhradí. Nová mříž, pěkně opravené zdi a lešení prozrazovalo, že i tato část byla zachráněna před zkázou, což bylo dobře. Na nic jsme nečekali a pod zvednutou mříží jsme vešli do druhé části hradu, kterou představovalo severní nádvoří, které se změnilo opravdu výrazně a k nelibosti mnoha turistů byla za vstupní bránou zřízena budka s pokladnou. V ní jsme k naší radosti získali razítko do památníku a také jsme si zde koupili vstupenky. Následně jsme si začali obhlížet prostory nádvoří s upraveným povrchem a strašidelnou výzdobou. Potom jsme vstoupili do repliky bývalých hospodářských budov, kde jsme nás přivítala socha Alžběty Báthoyrové, o níž pojednávala přilehlá expozice. Po pečlivém prostudování jejího pohnutého osudu jsme si prohlédli prohlédli maketu čachtických paláců, ukázku předmětů, jež v té době lidé či vojáci používali a pak jsme již expozici opustili. Zabočili jsme doprava a po štěrkem vysypané cestě jsme se vydali na konec severního nádvoří, kde jsme prozkoumali zákoutí v hradním nároží a dírou ve zdi, jež měla tvar dvojitého W, pohlédli do slovenské krajiny. Potom jsme si krátce prohlédli včelí expozici, odkud jsme zamířili k západní dělové baště. Díky okénkům ve zdivu jsme viděli pod hradem obec Višňové a část údolí se železniční tratí. Když jsme se tou krásou nasytili, pokračovali jsme do hradního jádra, které během rekonstrukčních prací prošlo největší proměnou, protože jej archeologové zbavili mohutného nánosu sutí ze zříceného zdiva. Světlo světa tak spatřily nové sklepní prostory, které se následně před námi k našemu překvapení objevily a trochu váhavě jsme po dřevěných schodech začali sestupovat dolů. Přístupné podzemí hradního paláce s klenutým stropem tvořilo dvě místnosti, přičemž v té první jsme narazili jen na dva dřevěné stojany a teprve druhá polovina nám nabídla zajímavější podívanou. Ke vstupu do ní totiž všechny návštěvníky lákalo mihotavé světlo svíček, které osvětlovalo mučené a krví zborcené tělo mladé dívky na dřevěné lavici, připoutané železnými obručemi, aby se nešťastnice nemohla bránit. Hrůzná scenérie měla pochopitelně připomínat zločiny obávané čachtické paní a podle našeho názoru se tvůrcům povedlo navodit takovou strašidelnou atmosféru velmi dobře. Když jsme si mučírnu prohlédli, s úlevou jsme vylezli ven a bránou vešli na nádvoří v nejstarší části hradu a obytným palácem a hradní kaplí. Na konci ústředního nádvoří jsme našli zasypané torzo středověkého prevétu a pak se šli podívat do několika přízemních místností dvoukřídlého paláce, kde jsme našli legendární železnou pannu a velký džber, v němž se měla Alžběta Báthoryová koupat poté, co byl naplněn krví z umučené oběti. Ve vedlejší místnosti jsme se na několika panelech seznámili s existencí Čachtického krasu, o němž jsme předtím nikdy neslyšeli. Když jsme si chytré panely prostudovali, přesunuli jsme se třetí místnosti, kde jsme narazili na draka. Okřídlený plaz zde nebyl náhodou, protože draka měl rod Báthoryovců ve znaku. Potom jsme si prošli zbytek přístupných místností v přízemí dvoukřídlého paláce a vyšli ven na nádvoří. Po schodech jsme začali stoupat do prvního patra dvoukřídlého paláce, v němž od založení hradu bydleli majitelé. Následně jsme se ocitli na ploše s prkennou podlahou a střechou, která nám trochu připomínala divadelní jeviště a odkud byl opět hezký výhled na obec Višňové a okolí. Rádi jsme z tohoto místa hrad zalitý podzimním sluníčkem pozorovali, přičemž atmosféru místa dotvářely světlé vápencové skály a krásný výhled po okolí, který byl k dispozici téměř odkudkoliv. Ani se nám odtud nechtělo, ale nastal čas čachtický hrad podruhé opustit. V duchu jsme si však slíbili, že pokud nám bude osud příznivě nakloněn, rádi se sem v budoucnu zase vrátíme. Hrad jsme opustili a trochu jinou cestou jsme došli k autu, jímž jsme odjeli do Beckova za dalším hradem.

Návštěvy : 11.6.2010, 12.11.2022

Další informace najdete zde :

Čachtický hrad

Jak jsme marně obléhali hrad Beckov, ale úspěšně dobyli Čachtice

Jak jsme napodruhé úspěšně dobyli hrady Čachtice a Beckov

Současná verze slovenské TZ 214 získána 19.7.2010 zasláním od výrobce z Rýmařova