Haluzickou soutěsku, která získala svůj název podle přilehlé slovenské obce, jsme navštívili v listopadu 2022 během prodlouženého víkendu, kdy jsme byli ubytováni v hotelu Diana, nacházejícím se v Novém Meste nad Váhom. Po příjezdu do zmíněné slovenské vesnice jsme naše černé korejské SUV odložili na malém parkovišti na okraji Haluzic a vyrazili na rozhlednu. Z vyhlídkové věže jsme viděli náš budoucí cíl, ale vůbec jsme ještě netušili, jak moc se nám v hluboké soutěsce bude líbit. Když jsme se pokochali výhledy, sestoupili jsme zpět na parkoviště a vzápětí jsme zamířili na začátek naučné stezky Haluzická tiesňava. Za závorou jsme narazili na několik informačních tabulí, mezi něž patřilo i první zastavení okružní stezky, které jsme si pečlivě pročetli. Načerpali jsme zde fakta o 1 kilometr dlouhé, 50 metrů hluboké a 200 metrů široké soutěsce v Bílých Karpatech, která vznikla erozivní činnosti Haluzického potoka, jež se nejdřív zařezával do málo odolného dolomitu a poté do ještě méně odolnější hlinité břidlice. Prostudovali jsme si mapu trasy, její délku, převýšení a odhadovaný čas, který bude potřeba k jejímu zdolání. Pak jsme šli pokračovali v chůzi po polní cestě a o několik desítek metrů dál jsme se zastavili u druhé tabule, která se nacházela hned vedle zříceniny kostelíka Všech svatých. Tento panel se zaměřoval na historický kontext obce Haluzice a okolí. Dozvěděli jsme se, jak eroze soutěsky ohrožuje stabilitu kostelíku a jak se část ohradní zdi již zřítila. Potom jsme si prohlédli kostelík a sousední zděnou zvonici s dřevěnou nástavbou, od níž jsme již zamířili do Haluzické soutěsky. Kráčeli jsme po rovině polní cestou, která se v jednom místě stočila doleva a začala prudce klesat. Několik desítek metrů jsme šli po travnaté louce a pak jsme vstoupili do lesa. Prakticky okamžitě jsme začali sestupovat po upravených přírodních schodech se zábradlím na začátek hlubokého údolí a následně jsme se ocitli na břehu potoka, který vlastně celou tu nebezpečnou krásu způsobil. Vzápětí jsme zamířili na malý most, klenoucí se nad mělkým příkopem bez vody a uprostřed dřevěné konstrukce jsme se zastavili. V té chvíli jsme se ztratili v tichu a snažili se naslouchat tlumeným zvukům přírody, dokud jsme se nevrátili do reality. Za mostem polní cesta odbíhala směrem k obci Štvrtok, nicméně my jsme zamířili opačným směrem. Naše kroky zvýrazňoval koberec spadaného listí, takže jsme doslova slyšeli šepot vlastní chůze. Podzim dýchal do vzduchu svěží, vlhkou vůní a slunce se marně snažilo proplést mezi prořídlými větvemi stromů, aby namalovalo na zem zlaté a bronzové skvrny. Podél vyschlého potoka jsme po několika desítkách metrů přišli ke zděné kaskádě, kde se nacházelo další zastavení naučné stezky. Panel vysvětloval, jak se obyvatelé v minulosti snažili vypořádat s vodním živlem a jaké technické stavby byly na potoce vybudovány. Jednalo se o kamenné hráze, přehrádky a vydláždění koryta potoka, které měly zpomalit erozi, zabránit usazování splavenin a ochránit okolí před povodněmi. Když jsme vše pročetli, vystoupali jsme po schodech na vršek hráze a pak jsme pokračovali dál. Vedeni neviditelnou silou podzimní krajiny jsme kráčeli Haluzickou soutěskou se stromy popadanými či podivně zkroucenými, zatímco zdraví jedinci se tyčili majestátně k nebi, obrostlé mechem a popínavými rostlinami. Vzduch zhoustl tajemnou aurou a každý nádech byl jako doušek čistého, chladivého vína. Vzápětí jsme sice narazili na tekoucí tekutinu, ale víno to bohužel nebylo. Kde se vzal, tu se vzal, konečně se objevil Haluzický potok, autor působivého díla. Ve stínu stromů, které nám leckdy připravily procházku přírodním tunelem, jsme si připadali jako na jiném kontinentu. Okolní prostředí silně připomínalo hvozdy elfů z Tolkienova světa. Mohutné kmeny byly obrostlé mechem a popínavými rostlinami, které se vinuly vzhůru jako zelení hadi. Menší keře k nám natahovaly dřevěné ruce a snažily se nás uvěznit do svých větví. Nezadržitelně jsme však šli dál po cestě, jež se kroutila kolem malého potůčku, do něhož bychom rozhodně neřekli, že dokázal vyhloubit tak velkolepé dílo. Brzy jsme se ocitli pod skálou, na níž stál románský kostelík Všech svatých, ale ze dna soutěsky nebyl vidět. Pokračovali jsme dál a občas jsme museli potok přeskočit, ale vzhledem k jeho velkosti nám takový atletický výkon nečinil žádné potíže. Minuli jsme pár kamenných hrází a pak jsme se prostě museli zastavit, jinak to nešlo. Uprostřed soutěsky jsme totiž narazili na stromovou bránu, pod níž se nacházelo několik dřevěných trůnů, takže nám rázem bylo jasné, kdeže to haluzičtí skřítci pořádají zasedání. Samozřejmě jsme žádného nespatřili, neboť se před námi pečlivě schovali, ale i tak nás jejich přítomnost naplnila dobrými pocity. O něco výše jsme spatřili díru ve skále, kde elfové patrně bydleli, ovšem neměli jsme odvahu se za nimi vydat a navíc jsme neuměli jejich řeč. Pokračovali jsme tedy v chůzi kouzelnou soutěskou a o kus dál jsme po žebříku zdolali další hráz. Za ní se nacházelo třetí zastavení, které se zaměřovalo na význam lesních porostů v údolí. Dočetli jsme se, že zdejší lesy byly vysázeny člověkem ve dvacátých letech 20. století za účelem stabilizace svahů a omezení eroze. Panel dále popisoval ekologické funkce lesa, třeba zadržování vody, tvorbu mikroklimatu a poskytování útočiště pro živočichy. Když jsme se pak vydali na další cestu, měli jsme pocit, že se soutěska začala zužovat. A nemýlili jsme se. Blížili jsme se totiž ke konci údolí, kde se nacházela nejvyšší kamenná hráz. Nad ní jsme narazili na čtvrtý panel naučné stezky, pojednávající o ochraně zdejší přírody a jejich zvířecích obyvatelích. Mezi ně patřily třeba užovka obojková, jestřáb lesní, kuňka žlutobřichá nebo sova pálená. Chytrá tabule také zmiňovala bujnou vegetaci s množstvím popínavých rostlin, které dodávaly soutěsce džunglovitý charakter. Poté jsme přešli přes malou lávku a po přírodních schodech vystoupali na jakousi vyhlídkovou plošinu s lavičkou, kde jsme si chvíli odpočinuli. Zároveň se v soutěsce objevili tři zástupci lidského plemene. Žena v bílých šatech, muž v černém obleku a chlapík, držící v rukou zařízení na pořizování fotografií. Vida, soutěska dokázala posloužit také svatebčanům, pomysleli jsme si a se zájmem pozorovali dění pod námi. Fotograf vydával pokyny, svatebčané zaujímali různé pozice a nechávali se fotit do chvíle, než ženich uklouzl a spadl. Zašpinění obleku ukončilo jejich činnost a my jsme se pak kolem nich protáhli ke schodům, které nás vyvedly ven ze soutěsky. Když jsme se z ní vynořili, svět venku se zdál být hlučnějš, jasnější a bolestivě realistický. Po silničce jsme se vrátili k autu na parkovišti a odjeli do Nového Mesta nad Váhom, kde jsme se na dvě noci ubytovali v hotelu Diana. Chcete-li vědět, co všechno jsme první den prodlouženého víkendu poznali, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech a vyhledejte si cestopis Jak jsme navštívili slovenské obce Bošáca a Haluzice.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/haluzice-haluzicka-souteska-tiesnava​

Historie :

Přírodní památka Haluzická tiesňava (česky "soutěska") se nachází jihovýchodně od obce Haluzice, v okrese Nové Mesto nad Váhom na západním Slovensku. Soutěska vznikla agresivní erozivní činností Haluzického potoka, který se v první fázi zařízl do dolomitů a následně do spodnější vrstvy hlinitých břidlic. Kaňon má v současnosti délku asi 1 km, hloubku 50 m a šířku 200 m. Na první pohled působí neškodně, ale ve skutečnosti se zvětšuje velmi rychle. Prohlubování se dnes téměř podařilo zastavit zpomalením toku potoka pomocí hrází, ale do šířky stále a viditelně roste. Ohrožuje tak zříceninu kostelíka Všech svatých z 13. století stojící na okraji soutěsky. Část zdi se již sesunula do rokle. Podle písemných záznamů Dr. Holubyho byla ještě v roce 1780 přes rokli lávka a podél potoka dvě řady domů. Stráně rokle jsou zalesněné a porostlé břečťanem, ale postupně se sesouvají. Haluzická soutěska je ukázkovým příkladem říčního pirátství. Erozí se koryto rychle prohlubovalo a prodlužovalo. Svým dnem nakonec přeřízl koryto jiného, přes obec Haluzice původně protékajícího potoka. Haluzická soutěska byla v roce 1963 vyhlášena za přírodní památku o rozloze 3,5 ha a platí zde 4. stupeň ochrany. Dnem prochází naučná stezka vedoucí i kolem zříceniny opevněného kostela.

Historie čerpána z webu

https://www.hrady.cz

Haluzická soutěska je držitelem slovenské turistické známky č.928.

https://www.turisticke-znamky.sk/znamky/detail/haluzicka-tiesnava/928