Na místě zámku původně již roku 1228 stála dřevěná tvrz, která byla později přestavěna na zděnou. Roku 1535 byl jejím majitelem Václav Pětipeský z Krásného Dvora, který ji roku 1548 prodal Bohuslavovi staršímu Videršperkarovi z Vidršperka. Nový majitel vykopal ve sklepě poklad, zazděný sem jeho strýcem Mořicem. Podle popisu z roku 1688 zde byl sklep, kuchyň a v ní pec, dále spižírna a konírna, v patře veliká světnice, kancelář, komora, místnost pro hosty a další, přičemž místnosti v přízemí byly klenuté. Roku 1728 získal renesanční tvrz hrabě Ferdinand Morzin, který ji o deset let později nechal přestavět na barokní zámek s několika křídly. Budovy zámku sloužily jako obydlí úředníků a občasně jako lovecký zámek vrchnosti. Po roce 1945 byl v majetku MNV, dnes je majetkem obce a slouží pro bytové účely.

Předchůdcem zámku v Konici byla středověká tvrz, kterou nechal postavit před rokem 1351 Adam z Konice nebo jeho syn Ješek. Tvrz s přestávkami sloužila jako sídlo vrchnosti až do konce 17. století a vládli na ní páni z Cimburka a poté páni ze Švabenic. Gotická tvrz měla tvar lichoběžníka s palácem při jižní straně a v průběhu let byla několikrát přestavěna. Celá staletí strážila starou obchodní cestu, jenž vedla přes Drahanskou vrchovinu z Moravy do Čech.

Zámek v Potštátu byl postaven v první polovině 17. století na místě starší tvrze. Právě tehdy Podstatský z Prusinovic nechal velkou tvrz z roku 1377 o rozměrech 41 x 42 metrů přestavět, doplnil chybějící křídla a postavil hranolovou věž. Vznikl tak patrový čtyřkřídlý zámek s obdélníkovým nádvořím. Stalo se tak v období, kdy šlechta vyměňovala studené, odlehlé a špatné přístupné hrady za pohodlné zámky. V Potštátu zámek nahradil hrad Puchart, který stával čtyři kilometry od města. Po bitvě na Bílé hoře byl zámek zkonfiskován a věnován nemanželské dceři Rudolfa II. a Kateřiny Stradové, kterou byla Karolina d´Austria. Následujícími vlastníky zámku byl od šedesátých let 17.století rod Walderode, který jej držel spolu s rodem Desfous až do roku 1963. Na přelomu 17. - 18. století byly barokně upraveny interiéry a v jižním křídle vznikla štuková výzdoba s kartušemi rodových znaků.

Menší renesančně–barokní zámek Bohutice stojí ve stejnojmenné obci jihovýchodně od Moravského Krumlova. První zmínka o vsi Bohuticích je v zakládací listině louckého kláštera z roku 1253. Zdejší tvrz založili vladykové z Mukoděl na konci 15. století; možná tak učinil Jiří Kusý z Mukoděl, který je doložen jako držitel bohutického léna r. 1485. První výslovná zmínka o tvrzi pochází z r. 1535, kdy Jan z Lipé předal tvrz a ves Bohutice a další čtyři vsi právě vladykům z Mukoděl. Nejspíše na sklonku 16. století přestavěli Mukodělští tvrz na renesanční zámek. R. 1619 vypálili Bohutice Dampierrovi vojáci. R. 1624 získali zámek znojemští jezuité, kteří jej v polovině 18. století rozšířili v barokním slohu. 

Předchůdcem dnešního zámku v Osvračíně byla tvrz, kterou si nechali postavit v 16. století Kočovští z Kočova, majitelé nedalekého středověkého hradu, který nesplňoval nároky na pohodlné bydlení šlechty. Po smrti Jiřího z Kočova připadl Osvračín jeho sestře, Anně provdané Černínové, čím se obec dostala do majetku Černínů. O založení osvračínského zámku se patrně zasloužil František Josef Černín, vášnivý sběratel starožitností a lovec zvěře. Měl mimořádnou smečku loveckých psů a možná i proto nechali Černínové roku 1720 přestavět tvrz v Osvračíně na lovecký zámeček a vybudovat barokní zahrady s mnoha kamenickými prvky. Už tehdy měl zámek i park dnešní půdorys. V roce 1734 se Černínové dostali do vážných finančních potíží, protože rozpůjčovali císaři Leopoldovi I. peníze, ale zpátky už nic nedostali. 

Zámek Valeč postavil před rokem 1534 Smil Osovský z Doubravice, který zdejší panství získal o tři roky dříve od Jana z Pernštejna a po něm jej zdědil jeho syn Burian. Dalšími majiteli byli od roku 1567 Vanečtí z Jemničky, za nichž nejspíš došlo k dalšímu zvelebování zámku. O zámek přišli po bitvě na Bílé Hoře v roce 1620 a po třicetileté válce jej vlastnili Březničtí z Náchoda. Do dnešní podoby byl zámek přestavěn v roce 1712. Nic netrvá věčně a tak i sláva a důležitost zámku Valeč skončila v roce 1785, kdy patřil rodině Hessů. Tehdy byl upraven na kanceláře, byty úředníků a lihovar a těmto účelům sloužil zámek i v dalších stoletích. Po 1. světové válce koupil zámek pan Jaroslav Odehnal, legionář a starosta Sokola v Hrotovicích. V období komunismu ve druhé polovině 20. století nedošlo k žádné změně k lepšímu, spíše naopak. 

Písemné zmínky o osídlení oblasti Bílé Vody se dochovaly už ze 13. století, kdy se v listinách objevuje osada Vysoká, která byla pravděpodobně předchůdkyní dnešní Bílé Vody. Osada však později zpustla. Obnova obce začala až v 16. století. Od rodiny Rungů, která vlastnila sousední Kamenici, dnes už položenou v Polsku, odkoupili v roce 1532 část obce nazývanou Bílá Voda jejich příbuzní Jan a Jindřich Schoffovi. Stalo se tak s posvěcením vratislavského biskupa, který novým majitelům povolil ves znovu osadit, a navíc jim udělil právo provozovat svobodný šenk. Nelze určit, zda Schofové v Bílé Vodě bydleli. Jisté je, že už v roce 1579 zde existoval panský dvorec, kde lze předpokládat i obytnou část. Teprve v roce 1691 se v urbáři uvádí „rytířské sídlo, vystavené zcela z kamene, 21 sáhů dlouhé a sedm sáhů široké“. Dále se uvádí, že v něm byla jídelna, dvě světnice, tři komory a horní patro, doposud nedostavěné, které bude sloužit jako sýpka.

Na místě zámku v Jaroměřicích u Jevíčka stála původně malá tvrz, kterou pravděpodobně vystavěl na počátku 16. století tehdejší majitel Jaroměřic Petr Šebík z Kunčiny. Za Jana Blahoslava Bílského z Kaříšova byla pak roku 1592 tvrz přestavěna na renesanční zámek. Z této doby také pochází vstupní postál a velmi hodnotná sgrafitová výzdoba. Tuto stavbu Janu Blahoslavovi Bílskému umožnilo asi hlavně dědictví nedaleké vsi Opatovic po smrti jeho bratra Václava.

První písemná zmínka o Dobřichovicích pochází z roku 1253, kdy je král Václav I daroval řádu Křížovníků s červenou hvězdou. Samotná tvrz jako předchůdce zámku se připomíná až roku 1420. V tomto roce král Zikmund Lucemburský zapsal Dobřichovice Zikmundovi Bolechovci z Pušperka. Ten byl jedním z obránců královského hradu Karlštejna proti husitům a katolické Dobřichovice spadaly pod jeho ochranu. Tvrz sloužila k ochraně brodu přes řeku Berounku a během husitských válek byla rozbořena. Tehdy křížovníci o Dobřichovice přišli a obec poté vystřídala několik majitelů, nicméně roku 1505 jim opět patřila. O to se prý zasloužil velmistr řádu Hynek Berka z Dubé, který na místě tvrze postavil renesanční zámek, jenž sloužil jako letní sídlo velmistrů. Zámek hodně trpěl za třicetileté války, navíc jej v roce 1639 vypálili Švédi, takže ležel v troskách. 

Zámek v Napajedlech postavil v letech 1764 – 1769 jako pozdně barokní šlechtické sídlo židlochovický zednický mistr Antonín Mates Slováček podle plánů brněnského architekta Františka Antonína Grimma,  u kterého stavbu ve stylu francouzského baroka objednala Anna Marie z Rottalu, provdaná za Quidobalda z  Ditrichsteina. Výstavba zámku pokračovala i za dědiců panství, rodu Kobenzlů, Stockau a Baltazzi. Zvláště poslední ze jmenovaných majitelů panství se výrazně zapsal do historie Napajedel založením hřebčína - chovu anglických plnokrevníků v roce 1886.