Bílá Voda - zámek
Písemné zmínky o osídlení oblasti Bílé Vody se dochovaly už ze 13. století, kdy se v listinách objevuje osada Vysoká, která byla pravděpodobně předchůdkyní dnešní Bílé Vody. Osada však později zpustla. Obnova obce začala až v 16. století. Od rodiny Rungů, která vlastnila sousední Kamenici, dnes už položenou v Polsku, odkoupili v roce 1532 část obce nazývanou Bílá Voda jejich příbuzní Jan a Jindřich Schoffovi. Stalo se tak s posvěcením vratislavského biskupa, který novým majitelům povolil ves znovu osadit, a navíc jim udělil právo provozovat svobodný šenk. Nelze určit, zda Schofové v Bílé Vodě bydleli. Jisté je, že už v roce 1579 zde existoval panský dvorec, kde lze předpokládat i obytnou část. Teprve v roce 1691 se v urbáři uvádí „rytířské sídlo, vystavené zcela z kamene, 21 sáhů dlouhé a sedm sáhů široké“. Dále se uvádí, že v něm byla jídelna, dvě světnice, tři komory a horní patro, doposud nedostavěné, které bude sloužit jako sýpka.
V určitém životním období jsme si každý rok vyhradili jeden týden z letních prázdnin, který jsme strávili u babičky a dědy na chalupě, která se nacházela nedaleko Šumperka v obci Benkov. Každé ráno jsme po snídani vyráželi na nějaký výlet a občas se k nám přidali i naši hostitelé. Stalo se tak i jeden srpnový den, kdy jsme zavítali do polského pohraničního městečka Złoty Stok, z jehož bohaté nabídky turistických cílů jsme si vybrali prohlídku bývalého zlatého dolu. Když jsme se pak odpoledne vraceli zpět, zastavili jsme se na české straně hranic v obci Bílá Voda, kde jsme poznali pár zdejších zajímavostí. Jednou z nich byl zámek, který vznikl přestavbou staršího panského dvorce, o což se okolo roku 1690 postaral tehdejší majitel panství hrabě František Karel z Lichtenštejna-Kastelkornu.
Po příjezdu do Bílé Vody jsme projeli až na druhý konec obce, kde jsme přímo před zámkem na autobusové zastávce zaparkovali naše stříbrné auto. Vzápětí jsme se vydali na obhlídku bývalého šlechtického sídla, v němž se už přes 55 let nacházela psychiatrická léčebna specializující se na léčení alkoholismu, takže bylo jasné, že se dovnitř dobrovolně nepodíváme, nicméně jsme zámek shlédli alespoň zvenku. Před námi se nacházela patrová dvoukřídlá barokní budova s malou věžičkou v podobě, kterou zámku po roce 1853 vtiskla nizozemská princezna Marianna Oranžská. Tato žena se provdala za svého bratrance, prince Albrechta Pruského a za patnáct let manželství mu porodila čtyři děti. Emancipovaná a vzdělaná žena však nebyla šťastná, a tak v roce 1845 manžela opustila.
Začala žít se svým osobním tajemníkem a milencem v jedné osobě Johannesem van Rossum. Nemohla ovšem zůstat v Prusku a proto se uchýlila na rakouskou stranu hranic. Snad aby měla svou zemi stále na očích, koupila v roce 1853 zdejší zámek, který upravila pro svou potřebu. Byla to pro celé okolí dobrá doba, neboť princezna podporovala rozvoj vesnice i okolí a její jméno dodnes nesou mnohá místa, jak na české, tak i na polské straně hranice. Prohlédli jsme si průčelí zámku s řadou oken a poté jsme zamířili ke vchodu, nad nímž jsme spatřili nápis Psychiatrická léčebna, které zde sídlilo od roku 1954. Více jsme toho z ulice vidět nemohli a tak jsme se vrátili k autu, kde jsme se díky vlastnoručně vytištěným papírům seznámili s historií šlechtického sídla.
Dozvěděli jsme se, že po smrti stavitele zámku jej zdědil Jakub Arnošt hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu, který zde ovšem nebydlel, neboť se nacházel na samotných hranicích Pruska a Rakouska. Během vzájemné války těchto mocností zámek válce trpěl průchody vojsk a po uzavření míru a odtržení Slezska se ocitl v nejsevernějším bodě jeho rakouské části. I v následné sedmileté válce byla obec několikrát obsazena Prusy a nedaleko zámku se dokonce fyzicky bojovalo, což se ještě několikrát opakovalo. Šťastné chvíle do kraje přinesla až zmíněná nešťastná holandská princezna, po které zámek získala její dcera. Na závěr jsme si přečetli, že roku 1917 bylo sídlo prodáno rodině Kutzových a po nich, v roce 1934, Maxi Weissovi.
Posledním majitelem byl až do roku 1945 hrabě Johann Nepomuk Wilczek a komu patřil zámek potom, to jsme už viděli na vlastní oči. Po přečtení dostupných informací jsme odjeli do dolní části obce Bílá Voda, kde jsme navštívili zajímavý hřbitov, ale o něm pojednává již jiný článek, tak si jej nezapomeňte také přečíst. Pro vášnivé čtenáře je pak v sekci Velké povídání o výletech připraven cestopis s názvem Jak jsme navštívili polský zlatý důl a slezskou Bílou Vodu. Pokud jste sem také zavítali, můžete své zážitky napsat do komentářů pod článek. Pomůžete tak ostatním turistům získat aktuální informace o daném místě. Děkujeme. Pokud vás tento článek inspiroval k návštěvě česko-polského pohraničí potažmo přímo Bílé Vody, pak dokonale splnil svůj účel. Přejeme všem šťastnou cestu !
Kompletní fotogalerii najdete zde
https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/bila-voda-zamek
Historie :
Písemné zmínky o osídlení oblasti Bílé Vody se dochovaly už ze 13. století, kdy se v listinách objevuje osada Vysoká, která byla pravděpodobně předchůdkyní dnešní Bílé Vody. Osada však později zpustla. Obnova obce začala až v 16. století. Od rodiny Rungů, která vlastnila sousední Kamenici, dnes už položenou v Polsku, odkoupili v roce 1532 část obce nazývanou Bílá Voda jejich příbuzní Jan a Jindřich Schoffovi. Stalo se tak s posvěcením vratislavského biskupa, který novým majitelům povolil ves znovu osadit, a navíc jim udělil právo provozovat svobodný šenk. Nelze určit, zda Schofové v Bílé Vodě bydleli. Jisté je, že už v roce 1579 zde existoval panský dvorec, kde lze předpokládat i obytnou část. Teprve v roce 1691 se v urbáři uvádí „rytířské sídlo, vystavené zcela z kamene, 21 sáhů dlouhé a sedm sáhů široké“. Dále se uvádí, že v něm byla jídelna, dvě světnice, tři komory a horní patro, doposud nedostavěné, které bude sloužit jako sýpka. V tomto případě je jisté, že zámeček v dnešních mírách s půdorysem 40x13 metrů je už předchůdcem dnešního zámku. Jeho stavitelem byl tehdejší držitel panství František Karel z Lichtenštejna-Kastelkornu. Urbář dále uvádí, že mimo hlavní budovu zámku stával dům pro čeleď, stáj pro koně a ovčinec. Je téměř jisté, že ani stavitel zámku v něm také déle nepobýval. Stejně tak jeho dědic, olomoucký kanovník Jakub Arnošt z Lichtenštejna-Kastelkornu, který se zasloužil o vznik zdejší piaristické koleje. Navíc se zámeček ocitl na samotné hranici monarchie. Při prusko-rakouské válce trpěl průchody vojsk a po uzavření míru a odtržení Slezska se ocitl v nejsevernějším bodě jeho rakouské části. I v následné sedmileté válce byla obec několikrát obsazena Prusy a nedaleko zámku se dokonce fyzicky bojovalo, což se ještě několikrát opakovalo. I císař Josef II. při své návštěvě Bílé Vody politoval místní, že leží opravdu na špici a že tedy mají být zdrávi, sebe pak, že mu Prusové sebrali zahrádku a nechali mu pouze plot.
Obec i zámek v následujících letech často měnil majitele i obyvatele. V 19. století se stal na čas útočištěm nefalšované princezny. Marianna Vilemína Frederika Luisa Šarlota Oranžsko-Nasavská se provdala za svého bratrance, prince Albrechta Pruského a za patnáct let manželství mu porodila čtyři děti. Šťastná však tato emancipovaná a vzdělaná žena nebyla, a tak v roce 1845 svého manžela opustila a začala žít se svým milencem a osobním tajemníkem Johannesem van Rossum. Nebylo však možné, aby zůstala v Prusku, a tak se uchýlila na rakouskou stranu hranic. Snad aby měla svou zemi stále na očích, koupila v roce 1853 zdejší zámek, který upravila pro svou potřebu. Byla to pro celé okolí dobrá doba, neboť „dobrá paní“, jak se jí říkalo, podporovala rozvoj vesnice i okolí. Její jméno dodnes nesou mnohá místa, jak na české, tak i na polské straně hranice. Zámek po princezně vlastnila její dcera, později i vnučka. Roku 1917 byl prodán rodině Kutzových a po nich, v roce 1934, Maxi Weissovi. Posledním majitelem byl až do roku 1945 hrabě Johann Nepomuk Wilczek. Zámek byl po válce zestátněn a v roce 1954 zde vznikla psychiatrická léčebna specializující se na léčení alkoholismu. I dnes se ve zdejší psychiatrické nemocnici léčí závislosti. Nese jméno Marianny Oranžské a dnes je nejzápadnější stavbou české části Slezska i místem, kde začíná hřebenová cesta po Rychlebských horách.
Historie čerpána z webu
Bílá Voda je držitelem turistické známky č.1614
https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/bila-voda-c1614