Městské muzeum v České Třebové jsme navštívili v květnu 2026 během prodlouženého víkendu, kdy jsme se na tři dny ubytovali ve Sporthotelu Tichá Orlice v sousedním okresním městě Ústí nad Orlicí. První májový den jsme strávili celý v České Třebové a seznámili se místními památkami či zajímavostmi. Mezi ně patřilo muzeum v centru města, založené již v roce 1888, které několikrát změnilo své působiště. V době naší návštěvy sídlilo v Klácelově ulici, kde roku 2012 v rekonstruovaném domě vzniklo několik moderních expozic, které nás seznámili se čtyřmi dopravními fenomény, spojenými s městem. Když jsme ze Starého náměstí k budově muzea přišli, vstoupili jsme dovnitř a v pokladně si koupili vstupenky, dvě turistické známky a získali pět razítek do památníku. Následně jsme se vydali do výstavních prostor v přízemí, kde právě probíhala výstava s názvem Pes – přítel člověka, která nás provedla světa kynologie, historie i psích hrdinů. Už samotný příchod do výstavních sálů byl stylový, když jsme na bílých stěnách chodeb sledovali natištěné černé psí tlapky, které nás jako stopovače spolehlivě vedly od jednoho exponátu k druhému. Podél chodeb jsme si prohlédli řady historických fotografií zachycujících hrdé majitele se svými psy z minulých století. Naše kroky nejdříve vedly k naučným panelům. Hned v úvodu jsme našli poutavé povídání s velkým nadpisem „Kde se vzali psi?“. Zde jsme se dočetli o dlouhé cestě domestikace a o tom, jak se z divokého vlka stal oddaný společník lidí. Informace doprovázely starověké malby, reliéfy z Atén i mozaiky. O kousek dál jsme objevili panel „Česká národní plemena psů“, na němž jsme si prohlédli fotografie a popisy našich vlastních plemen, jako je český fousek, český horský pes, chodský pes, český strakatý pes nebo známý český teriér. Vedle toho visely ukázky z novodobých psích výstav plné vítězných pohárů a kokard. Když jsme vstoupili do hlavního sálu, hned nás upoutala prosklená vitrína naplněná nablýskanými trofejemi a sportovními kužely, mapující sportovní kynologii přímo v České Třebové. Na stěnách jsme viděli panely plné akčních momentek ze závodů agility či poslušnosti. Atmosféru dotvářela sedící figurína kynologa v dobovém oblečení a několik plyšových modelů pejsků posedávajících na zemi. Neméně zajímavá byla sekce věnovaná psům v moderní službě. Prohlédli jsme si panely o canisterapii, záchranářských psech a výcviku vodicích psů. Uprostřed místnosti jsme našli maketu černého labradora ve speciálním postroji, na kterém bylo jasně vidět, jak tito psi pomáhají nevidomým. Pro milovníky myslivosti pak autoři připravili koutek „Lovecký pes v současnosti“, kde jsme na fotografiích sledovali různé rasy psů při práci v lese a na honech. Muzeum nezapomnělo ani na kulturu a umění. V jedné z osvětlených vitrín jsme obdivovali elegantní porcelánové a keramické sošky chrtů a dalších plemen nebo knížky Dášeňka čili Život štěněte od Karla Čapka a Povídání o pejskovi a kočičce od Josefa Čapka, doplněné starými hračkami a dřevěnými reliéfy. Tou největší dominantou a pomyslným hřebem celé výstavy však bylo setkání s prapředkem všech dnešních psích plemen, jímž byl vycpaný vlk. V jiném sálu se výstava věnovala psům v oficiálních službách státu, třeba Celní správy ČR, Policie ČR, kde jsme našli několik figurín, vitrínu plnou moderních pomůcek a různé fotografie.  Z policejních sálů jsme přešli do koutku přírody a myslivosti, kde jsme si zblízka prohlédli působivé preparáty lesní zvěře, figurínu myslivce a další předměty. Na závěr jsme pouze nahlédli do dětského koutku a potom jsme se vrátili do vstupní haly s pokladnou. Zde se nás ujala průvodkyně, s níž jsme se vzápětí vydali na dvůr a do garáží, kde na nás čekala expozice věnovaná legendárnímu vozítku Velorex. Výstava do detailu mapovala zrod a vývoj tohoto populárního lidového vozítka, původně známého pod názvem OS-KAR. Hned v úvodu expozice nás zaujala stěna s velkými červenými informačními panely, které podrobně sledovaly životní osudy obou geniálních konstruktérů – Františka a Mojmíra Stránských a mapovaly jednotlivé éry od let 1914–1942 až po konec výroby v roce 1971. Zaujalo nás tragický rok 1954, kdy František Stránský ve svém vlastním vozítku těžce havaroval a následkům zranění podlehl. Jen o rok později, v roce 1955, byl jeho bratr Mojmír z politických či organizačních důvodů z výrobního družstva vyloučen, výrobu vozítka musel opustit a po zbytek života se věnoval další samostatné konstruktérské činnosti. Hned vedle panelů visela velká obrazovka, na níž běžely amatérské filmové záběry z pohřbu Františka Stránského z roku 1954 a pak jsme si prohlédli jednotlivé vozítka, doplněné přehlednou časovou osou vývoje velorexů s historickými milníky a technickými nákresy. Pak jsme garáž opustili a po schodech jsme vystoupali k výtahu, jímž se vyvezli do druhého patra, kde se velké místnosti nacházely dvě různé expozice. Nejprve jsme se seznámili s akademickým sochařem Františkem Formánkem, jenž se proslavil v nečekané roli průkopníka aviatiky. Dominantou expozice byla věrná rekonstrukce jeho pražského ateliéru z dob po studiích na UMPRUM, kde se vedle sochařského řemesla začal intenzivně oddávat bezmotorovému létání. Přímo nad skromným zařízením dílny s dřevěnou postelí, kamny a pracovním stolem se ve vzduchu vznášely obdivuhodné modely jeho vlastních nebeských korábů. Formánek zasvětil velkou část života konstruování převratného letadla s kolmým vzletem a následným vodorovným letem, které vizionářsky pojmenoval jako aerohelikoptéru. Autentickou atmosféru technického zrodu doplňovalo několik cenných, detailně zpracovaných modelů zapůjčených přímo ze sbírek Národního technického muzea. Na stěně jsme nemohli přehlédnout dobový nápis, který Formánka výstižně tituloval jako vynálezce, aviatika, štukatéra, medailéra, ale i léčitele či spiritistu. Ve vitrínách a na policích kolem pracovního stolu jsme si pak prohlédli ukázky z jeho klasické sochařské tvorby, sádrové busty a jemné štukatérské práce. Pak jsme se přesunuli do sousední expozice, věnované megalomanskému projektu Dunaj–Odra–Labe, který měl pomocí vodních děl propojit tři velké evropské řeky. Mapovala celý historický vývoj vodního kanálu, technické výzvy i plánované trasy, z nichž jedna by zásadním způsobem protnula samotnou Českou Třebovou. Nejprve jsme si prohlédli rozměrný plastický model krajiny, který detailně znázorňuje, jak by obří vodní dílo v praxi fungovalo a přetvořilo okolní terén. Maketa plavebního kanálu s korytem naplněným vodou, nákladními loděmi, přístavištěm a okolní zvlněnou krajinou s poli a lesy se nám moc líbila. Stěny sálu lemovaly přehledné informační panely, které nám vysvětlily způsoby překonávání výškových rozdílů v terénu, stavbu zdymadel, akvaduktů, mostů a tunelů. Dále jsme viděli typy lodí, které měly kanálem proplouvat a seznámili se s integrací projetu do evropské vodní sítě a specifickými dopady na Českou republiku. Další panely se věnovaly řekám Odře a Labi, které doplňovaly mapy povodí od Severního a Baltského až po Černé moře. Atmosféru lodní dopravy v sále stylově dotváří masivní dřevěné kormidlo upevněné na jednom z výstavních pultů a další prosklená vitrína s maketou rozestavěného trupu lodi. Potom jsme se z okna podívali na rotundu sv. Kateřiny, kterou jsme tak obdivovali z jiné perspektivy než o pár desítek minut dříve, čehož průvodkyně využila k tomu, aby nás seznámila s Jabkancovou poutí. Ta se každoročně v listopadu koná v okolí rotundy a nepečou obvyklé koláče, ale sladké bramborové placky plněné tvarohem, nazývané jabkance. Pak jsme sešli o patro níž, kde nás čekaly samé vláčky a koleje. Paráda ! Výstava nás seznámila s železniční historii celého habsburského soustátí a objasnila nám, jak zásadně proměna tamního nádraží ovlivnila život běžných obyvatel i samotných cestujících v průběhu 20. let minulého století. Průvodkyně nám sdělila okolnosti vzniku obrovského českotřebovského nádraží v polovině 19. století a na panelech jsme si prohlédli jeho dřívější podobu. Poté jsme si prohlédli model města z roku 1845, kdy sem poprvé dorazil vlak a nezapomněli jsme ani na vitrínu a modelem českotřebovské výpravní budovy z roku 1895. Líbila se nám figurína železničáře v tmavě zelené uniformě a hned vedle jsme ve vitríně obdivovali elegantní hnědý dámský cestovní oděv z první republiky s kloboukem, kabelkou, rukavicemi a dobovým kufrem. Další vitrína vystavovala historické služební předměty, třeba červené výpravčí čepice, staré píšťalky, brašny, historické brýle, šavle železničních úředníků a malý dobový model kočáru. Velmi se nám líbily dvě velké prosklené skříně plné precizních zmenšenin vlakových souprav. Jiné vitríny skrývaly autentické pracovní nástroje, bez kterých by provoz na stanici ani na lokomotivách nebyl možný nebo osobní věci železničních úředníků a historický model poštovního nebo cestovního kočáru. Techničtěji zaměřená skříň obsahovala nejrůznější typy ručních svítilen a starý model nákladního vagónu na kolejích. Pak přišel na řadu velký model českotřebovského nádraží s odstavenými soupravami a desítkami metrů kolejí, po kterých se pohybovaly parní i motorové vlaky. Chvíli jsme pozorovalo dění na kolejích a pak jsme se přesunuli k zákoutí staré staniční čekárny s dřevěnou lavicí, litinovým výlevkovým umyvadlem na stěně a kachlovou podlahou s typickým historickým vzorem. Ve výdejně jízdenek jsme si u pokladníka virtuálně koupili jízdenky a pak jsme nasedli do vagónu 3. třídy, ze kterého jsme pozorovali ubíhající východočeskou krajinu za oknem. Tím naše exkurze v muzeu skončila. Poděkovali jsme průvodkyni za poskytnutí informací, rozloučili se a sestoupili do přízemí. Následně jsme muzejní budovu opustili a zamířili ke kostelu sv. Jakuba, ale o tom již pojednává jiný článek. Chcete-li vědět, co všechno jsme tehdy zažili, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme v České Třebové strávili prvomájový den.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/ceska-trebova-mestske-muzeum​

Historie :

Městské muzeum v České Třebové urazilo od svého založení v roce 1888 dlouhou a trnitou cestu. Instituce, která vznikla z iniciativy místního učitele Jana Tykače s jasným cílem dokumentovat historii města a život jeho obyvatel, se po celá desetiletí potýkala s fatálním nedostatkem prostoru. Slibný rozvoj muzea, jehož sbírky reprezentovaly město i na prestižních pražských výstavách v letech 1891 a 1895, opakovaně brzdily politické zvraty a nucené stěhování. Nejtemnější kapitola se začala psát v roce 1972, kdy byly unikátní sbírkové předměty vystěhovány do naprosto nevyhovujících prostor bývalé tiskárny. Vlhko, kolísavé teploty a škůdci zde během čtrnácti let nenávratně poškodili řadu cenných památek. Obrat k lepšímu nastal až v roce 1992, kdy muzeum získalo stabilní zázemí pro svůj depozitář v budově bývalých kasáren na Semanínské ulici. Definitivní tečku za více než stoletým hledáním důstojného domova pak přinesl 29. září 2012. Tehdy byla slavnostně otevřena nová budova muzea, která vznikla náročnou rekonstrukcí klasicistního domu č. p. 11 v Klácelově ulici a moderní přístavbou. Muzeum dnes láká návštěvníky na moderní stálou expozici s originálním názvem „Dopravní křižovatky aneb do České Třebové vlakem, Velorexem, letadlem i lodí“. S nadsázkou i historickou přesností představuje čtyři dopravní fenomény, které město nesmazatelně zapsaly na mapu. Železnice detailně mapuje vývoj klíčového českotřebovského železničního uzlu. Silnice připomíná slavný vynález bratří Stránských, tedy ikonické tříkolové vozítko Velorex. Vzduch se věnuje odvážným aviatickým pokusům místního rodáka Františka Formánka. Voda přibližuje smělé historické vize a plány na propojení tří moří prostřednictvím kanálu Dunaj–Odra–Labe. Kromě této jedinečné expozice nabízí muzeum prostory pro krátkodobé výstavy, zázemí pro badatele a příjemnou odpočinkovou zónu ve dvorním traktu, kde si můžete vychutnat atmosféru místa, které úspěšně zachránilo paměť svého regionu.

Historie čerpána z webu

https://www.mmct.cz/

Městské muzeum Česká Třebová je držitelem turistické známky č.3049.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/mestske-muzeum-ceska-trebova-c3049