Úvod

Výlet do obce Tučín nedaleko Přerova patřil mezi ty, které jsme si neplánovali dlouhou dobu dopředu, ba právě naopak. V rámci rodinného posezení v hospůdce u piva jsme dostali chuť na špekáčky, jež bychom si opekli o následujícím víkendu na nějakém zajímavém místě. Většinou jsme tak činili u altánku, jenž se nacházel mezi obcemi Radíkov a Dolany, ovšem náš lovec ukrytých schránek přispěchal s velmi zajímavou nabídkou, kterou jsme bez váhání přijali. V onu dubnovou sobotu roku 2026 se totiž u rozhledny Římská věž v Tučíně konalo setkání hráčů geocachingu, spojené s opékáním špekáčků. Jaká to náhoda ! V poněkud netradičním pozdně odpoledním čase jsme tak v den D vyrazili naším šedým francouzským autem na setkání kačerů do Tučína a cestou jsme se ještě zastavili v Želatovicích.

Želatovice – kaple sv. Petra a Pavla

Přilákala nás sem kaple sv. Petra a Pavla, která byla postavena v roce 1857 a stala se tak dominantou želatovické návsi. Auto jsme zaparkovali jen pár metrů od výrazné žluté stavby, která nás už zdálky přivítala svou prosvětlenou fasádou a klidnou atmosférou, u níž jako by v dnešní uspěchané době na chvíli zastavila čas. Na průčelí jsme hned při prvním pohledu spatřili zajímavý prázdnou niku nad hlavním vchodem, která dříve pravděpodobně hostila sošku jednoho z patronů. Fasáda kaple byla vkusně kombinovaná ve dvou odstínech žluté, přičemž tmavší lizenové rámy dodávaly stavbě hloubku a řád. Hlavní vchod tvořily dvoukřídlé dřevěné dveře s kazetovou výplní, nad nimiž byla umístěna jednoduchá stříška chránící vstup, ale vchod byl zavřený, takže jsme se dovnitř nepodívali a brzy jsme mohli vyrazit na obchůzku kolem svatostánku. Jak jsme kapli obcházeli, viděli jsme, že stavitelé vsadili na klasický obdélníkový půdorys, který vzadu elegantně přecházel v půlkruhovou apsidu. Boční strany lodi zdobila okna s půlkruhovým záklenkem, která zajišťovala osvětlení interiéru. Při pohledu vzhůru jsme obdivovali štíhlou věžičku s jehlancovou střechou, ve které se pod půlkruhovými oblouky skrýval zvon. Celá stavba na nás působila velmi kompaktním dojmem, od pečlivě natřeného soklu s imitací kamene až po tmavou plechovou střechu, která ostře kontrastovala s modrým nebem. Naše oči však neupoutala jen samotná kaple, neboť těsně vedle ní jsme narazili na vysoký pískovcový kříž z roku 1898. Na jeho dříku jsme spatřili jemně vytesaný reliéf Panny Marie Bolestné a na zadní straně si přečetli věnování od manželů Vaculíkových, kteří tento kříž nechali vztyčit ke cti a chvále Boží.

Tučín – kaple sv. Anny

Když jsme si vše prohlédli, nasedli jsme do auta a odjeli do sousedního Tučína, kde se naším prvním cílem stala kaple sv. Anny. Povoz jsme zaparkovali nedaleko drobné církevní stavby a vzápětí jsme vyrazili na její obhlídku. Brzy jsme ke kapličce se žlutou fasádou přišli a na jejím trojúhelníkovém štítě spatřili letopočet 1833, rok, kdy byla tato duchovní stavba dokončena. Před námi stála architektonicky jednoduchá stavbu čtvercového půdorysu s Hladkou fasádou bez zbytečného členění, což podtrhovalo její skromný ráz. Kaplička byla zastřešena klasickou sedlovou střechou z pálených tašek a přímo nad vstupem do kaple jsme zpozorovali niku se zaskleným obrázkem svaté postavy, představující snad sv. Annu. Další obrazy se stejnou světicí a Ježíšem Kristem jsme spatřili v interiéru kapličky, kam jsme přes prosklené dveře mohli nahlédnout. Následně jsme stavbu bez bočních oken a s plochým presbytářem obešli kolem dokola a seznámili se s její historií. Našli jsme však pouze informaci o zásadní rekonstrukci, kterou prošla v roce 1936 a o opravě v novém miléniu, která kapličce sv. Anny vtiskla současnou tvář. Pak jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli na okraj obce, kde jsme na malém parkovišti u rybníku Plavisko náš povoz odložili.

Tučín – rozhledna Římská věž

Vzápětí jsme se pěšky vydali k 1100 metrů vzdálené rozhledně s poetickým názvem Římská věž. Kráčeli jsme stále mírně vzhůru po pohodlné asfaltové silnici, která vedla přímo rovně, jakoby ji někdo narýsoval pravítkem. Teprve v závěru stoupání se cesta lehce stočila doprava a vzápětí jsme dorazili k našemu cíli. U ohniště na okraji rozhledového areálu posedávalo pár kačerů, kteří sem na setkání hráčů geocachingu přijeli, ale jen dva z nich opékali špekáčky. Když jsme se s nimi přivítali a zapsali se do notesu, vytáhli jsme domácí uzeninu, napíchli ji na vlastní tyčky a začali si nad ohněm připravovat večeři. Během opékání jsme všichni klábosili o zážitcích na cestách a budoucích plánech, takže čas příjemně ubíhal. Mezitím se kačeři postupně vytráceli jako dým nad ohněm, až jsme na místě zůstali sami spolu s organizátory setkání. Zanedlouho jsme byly špekáčky hotové, takže jsme ohniště uhasili, rozloučili se a zamířili jsme ke stolům pod rozhlednou, kde jsme se navečeřeli. Po jídle jsme zdolali 15 venkovních schodů vedoucí ke vstupním dveřím do 15 metrů vysoké věže a vzápětí jsme vstoupili do jejich útrob. Ocitli jsme se tak v replice římské strážní věže, která všem přicházejícím připomínala historický fakt, že na Přerovsku římská vojska působila, což bylo doloženo archeologickými nálezy. Během výstupu jsme si na stěnách přečetli informace o výstavbě věže, která byla slavnostně otevřena v roce 2024, kdy zároveň získala titul Rozhledna roku. Když jsme zdolali poslední třicátý schod, pod dozorem římského vojáka jsme vstoupili na ochoz ve výšce necelých 11 metrů a začali se rozhlížet po okolní krajině. Nejlépe jsme pochopitelně viděli nedaleký Přerov či Hostýnské vrchy, dále Kelčský Javorník, Oderské vrchy a částečně Jeseníky, Beskydy a Drahanskou vrchovinu. Na dřevěném ochozu jsme strávili několik minut a potom jsme nahoře odlovili kešku. Následně jsme sešli dolů a vrátili se k autu, nicméně jsme ještě nikam neodjížděli, neboť jsme se prošli po trase naučné stezky S tučňákem za poznáním.

Tučín – naučná stezka S tučňákem za poznáním – 6. zastavení – Plavisko

Nejprve jsme si prohlédli pískovcový kříž s Kristem, stojící na rozcestí cest, po nichž v dobách před vybudováním silnice do Pavlovic chodívali místní předci, aby se rozloučili se svými zemřelými na jejich poslední cestě na pavlovický hřbitov. Kříž věnoval obci místní sedlák Václav Konopka a na podstavci kříže jsme si přečetli latinský nápis a letopočet 1791, kdy toto dílo vzniklo. Následně jsme se posunuli o pár metrů dál k informační tabuli číslo 6, na níž jsme si přečetli, že jsme se ocitli v nejníže položené části obce, kde bylo v roce 1865 vybudováno plavisko, sloužící k plavení koní a napájení dobytka. Dno i stěny rybníka byly zpevněny kamenem z místního lomu, aby se zachytilo splavené bláto z polí. Překvapilo nás, že se v roce 2010 v rámci obnovy plaviska konal historicky první výlov, kde se kromě kaprů objevili i dravci jako candát či sumec. Tabule nám také odhalila bohatou historii osídlení, která díky nálezům kamenných nástrojů sahá až do mladší doby kamenné. Dozvěděli jsme se o místním potoce, kterému se dříve říkalo „Mohelná“, a o jeho vlivu na rozdělení obce. Zastavení nás poučilo i o proměnách okolní fauny a flóry v důsledku kolektivizace zemědělství. Na tabuli nás pobavil obrázek tučňáka s uzlem na holi, který nás provází celou stezkou. Zjistili jsme, že v okolí hnízdí ptáci jako sýkora koňadra nebo mlynařík dlouhoocasý. Zaujala nás zmínka o vzácném preparátu kalandry zpěvné, který pochází právě z této lokality. Dočetli jsme se, že se obec snaží o revitalizaci krajiny výsadbou nových biokoridorů a pak jsme zamířili k rybníku Plavisko. Prošli jsme se po molu a vychutnávali si pomalu plynoucí atmosféru podvečera, takže jsme se cítili opravdu velmi dobře.

Tučín – naučná stezka S tučňákem za poznáním – Mikroregion Tučínského potoka od pravěku do středověku

Po chvilce jsme se vrátili na silnici a o několik desítek metrů dál jsme narazili na tabuli bez čísla s názvem Mikroregion Tučínského potoka od pravěku do středověku a ihned jsme se začetli do neuvěřitelně dlouhé historie tohoto místa. Zjistili jsme, že zdejší krajina byla díky pramenům minerálních vod a ložiskům travertinu atraktivní pro lidi už v době kamenné, což nás velmi překvapilo. Dočetli jsme se, že už před 30 000 lety se zde pohybovali lovci mamutů, po kterých se v okolí našly pazourkové nástroje jako škrabadla a rydla. Zaujalo nás, že archeologické průzkumy v letech 2008 až 2018 odhalily v blízkosti Tučína osídlení téměř ze všech historických etap včetně neolitu, doby bronzové i železné. Překvapilo nás, že přímo v místě starého sadu byla objevena pravěká osada s pozůstatky keramiky a zvířecích kostí, které dokládají chov domácího zvířectva před více než 2500 lety. Dočetli jsme se také o Keltech, kteří do oblasti přinesli technologii hrnčířského kruhu a pokročilé zpracování železa, přičemž nás zaujal vyobrazený zlomek jejich náramku z modrého kobaltového skla. Z tabule jsme se dozvěděli o nálezu stříbrného římského denáru s portrétem císařovny Faustiny, což jasně dokazuje, že tudy v minulosti procházely důležité obchodní cesty včetně slavné Jantarové stezky. Překvapilo nás, jak hluboké kořeny má osídlení u Tučínského potoka, i když první písemná zmínka o samotné obci pochází až z roku 1351. Zaujala nás informace, že pod současným povrchem se stále skrývá množství neobjevených památek, které jsou součástí našeho kulturního dědictví. Celé čtení v nás vyvolalo velký respekt k historii této nenápadné moravské obce a od tabule jsme odcházeli bohatší o znalosti o lidech, kteří tu žili tisíce let před námi. Všechny tyto zajímavé informace i s obrázky nálezů byly přehledně zpracovány na informačním panelu, který v nás zanechal hluboký dojem.

Tučín – naučná stezka S tučňákem za poznáním – 5. zastavení – Náves a kaple

Pak jsme kráčeli ulicí dál až na náves, kde se nacházelo zastavení číslo 5. Na tabuli jsme si přečetli, že zdejší kaple se zvonicí byla postavena v roce 1732 a původně měla vysokou kopulovitou věž krytou šindelem. Zaujalo nás, že zvon z roku 1759 o hmotnosti 54 kg byl za 2. světové války zrekvírován, ale po válce se jako zázrakem našel a byl slavnostně znovu vysvěcen. Překvapilo nás, že zvonění je dnes plně automatické s možností různých předvoleb. Na tabuli jsme si také přečetli o soše sv. Panny Marie s dítětem, kterou věnovali manželé Konupkovi koncem 19. století. Dočetli jsme se o historii Dvora č.p. 9, který dříve patřil želatovickému velkostatku a dnes slouží jako obecní úřad. Zaujalo nás, že právě v tomto dvoře byla v minulosti umístěna veřejná knihovna. Překvapilo nás, že elektřina byla do obce zavedena už v roce 1913. Na návsi nás také upoutal památník padlých v 1. světové válce se sochou jezdce na koni. Dočetli jsme se, že tento památník je zhotoven z mnoha masivních kamenů pískovce. Zaujala nás informace o rekonstrukci návsi v roce 2010, kdy byla vytvořena kopie šindelové střechy na kapli. Celá náves na nás působila velmi upraveně a tak jsme si rádi prohlédli památky, o nichž jsme se právě dozvěděli potřebné informace.

Tučín – kaple se zvonicí, socha sv. Panny Marie a památník padlých v 1. světové válce

Nejprve přišel na řadu památník padlých v 1. světové válce, monumentální pískovcové dílo z roku 1922, kterému vévodil kříž s Kristem a dojemný reliéf vojáka skloněného na koni. Na černých mramorových deskách jsme si přečetli jména 12 místních občanů, kteří padli nebo zemřeli v důsledku válečných útrap. Celý prostor pod starými stromy na nás zapůsobil jako důstojné místo piety, které obec nechala v roce 2009 vkusně opravit. Pak jsme se věnovali sousední soše sv. Panny Marie s dítětem, stojící na zdobeném osmihranném podstavci s nápisem „Svatá MARIA oroduj za nás“. Ze zadní strany podstavce jsme se dozvěděli, že památku nechala v roce 1890 zhotovit rodina Jana Konupčíka a Josefa Němce. Samotná socha Panny Marie stála na půlměsíci a v levé ruce držela malého Ježíška. Následně jsme se začali věnovat samotné kapli, která byla postavena již v roce 1732. Před námi se tyčila hranolová stavba čtvercového půdorysu s výraznou stanovou střechou krytou břidlicí, která vrcholila otevřenou lucernou s cibulovitou bání a křížem. Ve věži visel zvon z roku 1759, jenž byl ovšem za druhé světové války zrekvírován, ale po osvobození byl v roce 1945 šťastně nalezen a slavnostně vrácen zpět. Při pohledu na fasádu jsme si všimli několika výklenů se soškami svatých a nahlédli jsme i do útulného interiéru, kterému dominoval oltář s několika mariánskými plastikami a obrazy. Kaple prošla v roce 2010 rozsáhlou rekonstrukcí, při níž získala novou omítku a byla jí navrácena původní břidlicová krytina, za což obec Tučín obdržela titul Vesnice roku 2009. Když jsme si všechny zajímavosti na návsi prohlédli, pokračovali jsme v putování po naučné stezce

Tučín – naučná stezka S tučňákem za poznáním – Spolkový dům tradic a řemesel

Z návsi jsme se přesunuli k místnímu muzeu, před nímž stála tabule bez čísla a nesla název Spolkový dům tradic a řemesel. Přečetli jsme si na ní, že tento objekt s číslem popisným 17 byl zachráněn před demolicí díky iniciativě obce a místních spolků. Dům byl slavnostně otevřen v říjnu 2018 u příležitosti 100. výročí vzniku Československa a dnes slouží jako expozice života na venkově. Zaujalo nás, že se jedná o unikátní ukázku lidového stavitelství národopisného regionu Hané, přičemž stavba je vyzděna z nepálených cihel a má typickou trojdílnou dispozici. V jeho interiéru se dochovala původní kachlová pec a kuchyně, kde se dodnes připravují tradiční hanácké koláče a jiné dobroty. Dočetli jsme se také, že dům uchovává ukázky starých řemesel, jako je keramika, košíkářství či drátování. Dále se v něm nachází expozice ze života v obecní škole, sbírka sportovních trofejí a připomínka činnosti místních hasičů a myslivců. Zaujalo nás, že památkově jsou velmi cenné i vnější prvky, například původní dřevěná okna, dveře a vjezd do stodoly. Díky tomu je tato budova považována za unikátní zemědělskou usedlost střední Hané, která si zachovala svou autentickou podobu i s vnitřním vybavením. Tabule v nás vyvolala pocit úcty k předkům a měli jsme radost z toho, že se podařilo takový skvost zachovat pro další generace.

Tučín – naučná stezka S tučňákem za poznáním – rozcestí Na hranici a ovocná alej

Muzeum však bylo zavřené, takže jsme se dovnitř nepodívali a šli dál. Proklouzli jsme mezi posledními domky, zabočili doprava a na chvíli jsme Tučín opustili. Kráčeli jsme po pěkné asfaltové cestě a užívali si pohledů na obce, rozkládající se po naší pravici. Po 300 metrech jsme přišli na místo zvané Na hranici, kde se nacházel altánek, u něhož byla v roce 2018 vysazená lípa. Stalo se tak u příležitosti 100. výročí vzniku Československa. Vcelku nás překvapilo, že jsme zde nenašli žádné zastavení naučné stezky, která dále vedla po malebné cestě, lemované ovocnými stromy. Alej se švestkami, třešněmi a ringlemi vznikla v roce 2009 v rámci ekologického projektu a měřila přes 370 metrů. Když jsme tuto vzdálenost po zelené trávě ušli, po mostku jsme překonali Tučínský potok, zabočili doprava a vzápětí zase doleva. Pak jsme museli zdolat krátké stoupání, které vedlo kolem rodinných domků a po chvíli jsme dorazili k hlavní silnici. Zabočili jsme doprava, minuli prodejnu COOP a vzápětí jsme se ocitli před Obecním úřadem, kde se nacházela tabule naučné stezky s číslem 4.

Tučín – naučná stezka S tučňákem za poznáním – 4. zastavení – socha sv. Izidora

Tabule nás zahrnula informacemi o barokní soše svatého Izidora, patronovi rolníků, která byla původně umístěna na polní cestě k Želatovicím, než našla své nynější místo. Pak jsme se dozvěděli fakta o budově obecního úřadu, která prošla v historii mnoha změnami, od staré nízké stavby až po generální opravu v roce 1978. Dočetli jsme se, že v těchto prostorách dříve sídlila družstevní záložna, pošta a dokonce i prodejna potravin Jednota. V dolní části panelu nás zaujala galerie portrétů všech starostů a předsedů, kteří obec vedli od konce 19. století. Na vedlejších fotografiích jsme viděli moderní podobu mateřské školy, která slouží dětem z Tučína i okolních vesnic. Školka byla zřízena už v roce 1951 v budově bývalého hostince a postupem času se rozrostla o novou přístavbu. Z textu jsme se dozvěděli, že zahrada školky byla nedávno zrekonstruována v přírodním stylu s novými herními prvky. Překvapilo nás, že se v obci dříve nacházela i tkalcovna lnu a obecní váha pro zemědělské produkty. Opět jsme si přečetli o významném ocenění Modrá stuha za společenský život, kterou obec získala v roce 2009. Na historické mapě jsme viděli, jak se centrum obce postupně rozšiřovalo směrem k dnešní moderní zástavbě a uvědomili si, jak se v Tučíně úspěšně propila úcta k tradicím s rozvojem moderní infrastruktury. Pak jsme přešli silnici a prohlédli si sochu sv. Isidora a na podstavci uměleckého díla z roku 1749 jsme našli reliéf svaté Anny s Pannou Marií, včetně nápisů s chronogramy.

Tučín – naučná stezka S tučňákem za poznáním – 3. zastavení – Větrný mlýn

Jakmile jsme si sochu světce prohlédli, vkročili jsme do boční ulice, která nás protáhla kolem řady rodinných domků až na okraj obce. Další naše kroky vedly po polní cestě za domy, přičemž jsme míjeli zajímavé hřiště pro discgolf. Brzy jsme přišli k nejvyššímu bodu za obcí, kde nás u třetího zastavení přivítal model větrného mlýna. Dřevěnou stavbu jsme prolezli a pak jsme si šli pročíst informace na chytré tabuli. Překvapilo nás, že na tomto místě stával od roku 1743 skutečný dřevěný mlýn německého typu. Dočetli jsme se o jeho smutném konci v roce 1910, kdy jej během jediné noci zcela zničila ničivá větrná smršť. Poslední mlynář jménem Hon musel po zkáze mlýna odejít za těžkou prací do místního kamenolomu. Zaujalo nás technické řešení stavby, kterou bylo možné díky masivnímu středovému sloupu otáčet celou proti směru větru. Jeho věrná maketa vznikla až v roce 2010 jako symbol hrdosti obce na získané ocenění Vesnice roku. Z tabule jsme se dále dozvěděli, že se nacházíme v oblasti Moravské brány, která se formovala před miliony let. Na přiložené mapě jsme viděli, jak pestré je zdejší geologické složení zahrnující pískovce, břidlice i vzácné minerály či travertin a Vintr. Překvapilo nás, že hloubka sníženiny Moravské brány dosahuje v některých místech až devíti set metrů pod povrchem. Na panelu jsme viděli i instrukce k interaktivním hrám, které dětem přibližují přírodní procesy v okolí a pak jsme šli dál.

Tučín – naučná stezka S tučňákem za poznáním – 2. zastavení – Lom

Polní cestou jsme se proklouzli k místnímu sportovnímu areálu, naproti němuž se nacházel lom a o něm pojednávající zastavení číslo 2. Začetli jsme se do tajů tučínského travertinu, který vznikl vysrážením z minerálních pramenů za pomoci bakterií a řas v období před stovkami tisíc let. Sedimentace tehdy probíhala v mělkých teplých jezírkách s teplotou vody kolem 20 až 25 °C. Hornina se zde pak těžila až do roku 1969, kdy byla průmyslová těžba ukončena. Zaujalo nás, že zdejší pískovec zdobí i významné stavby v Praze, například budovu muzea v Ječné ulici nebo palác na Poříčí. Travertin z Tučína se vyvážel do mnoha českých i rakouských měst pro výrobu dekoračních obkladů. Na tabuli jsme viděli fotografie fosilií měkkýšů, které zde vědci objevili a které dokazují dávnou historii místní krajiny. Dočetli jsme se o bohaté fauně, kde nechybí chráněná ještěrka obecná, čolek obecný nebo více než 150 druhů ptáků. V okolí lomu se také vyskytují vzácné rostliny jako dymnivka plná nebo kriticky ohrožená sítina tmavá. Překvapilo nás, že přímo v místě vytěženého lomu bylo roku 1940 vybudováno koupaliště napájené minerální vodou o teplotě 21 °C a přečetli jsme si o existenci hlubokého vrtu, který dosahuje hloubky 20 metrů a slouží jako zdroj minerální vody. K současnému koupališti jsme zamířili po dočtení posledních řádků, ale protože v dubnu bylo na koupání ještě brzy, pokračovali jsme ihned v putování po naučné stezce.

Tučín – naučná stezka S tučňákem za poznáním – 1. zastavení – Historie obce a socha sv. Jana Napomuckého

Netrvalo dlouho a dorazili jsme na křižovatku s hlavní silnicí, kde stála socha sv. Jana Nepomuckého, kterou nechal v roce 1791 postavit místní občan Václav Konupka. Tento fakt potvrzoval latinský nápis na podstavci, kde bylo jméno Wenceslaus Konupka jasně čitelné. Světce byl zobrazen v tradičním kněžském rouchu, s biretem na hlavě a v náručí držel krucifix. Kolem hlavy měl svatozář s pěti pozlacenými hvězdami. Od sochy světce jsme se přesunuli k nedalekému panelu číslo 1, který nás seznámil s celkovou historií a současností obce. Dočetli jsme se, že v této vzkvétající obci se 150 domy žije přibližně 450 obyvatel a první zmínka o ní je z roku 1351. Tučín se rovněž stal držitelem mnoha prestižních ocenění, včetně titulu Vesnice roku 2009 a Evropské ceny obnovy vesnice 2010. Přečetli si jsme o Janáčkově lípě s úctyhodným obvodem 430 cm, která připomíná místního rodáka Josefa Janáčka nebo o putování delegace z malé moravské vísky cestovala pro evropské uznání až do italského městečka Sand in Taufers. Na tabuli jsme viděli informace o kapličce svaté Anny z roku 1833, kde se lidé dříve loučili se svými blízkými. Dočetli jsme se o neuvěřitelně bohatém spolkovém životě, který zahrnuje hasiče, Dámský klub i aktivní spolek seniorů. Na přiložené mapě jsme si prohlédli celou trasu stezky „S Tučňákem za poznáním“, která nás provedla všemi kouty obce. Zaujalo nás, jak hrdě se obec hlásí ke své zemědělské tradici, kterou reprezentuje i místní družstvo Agros Želatovice. Přečetli jsme si o modernizaci návsi a kaple, což jen potvrzuje titul nejkrásnější rozkvetlé vesnice, který obec získala.

Tučín – naučná stezka S tučňákem za poznáním – návrat k rybníku Plavisko

Když jsme dočetli poslední řádky, uličkou jsme sestoupili k rybníku Plavisko, kde naše putování o několik desítek minut dříve započalo. Sluníčko už pomalu zapadalo za obzor, ale to nás neodradilo od toho, abychom si rybník neobešli z druhé strany. Opatrně jsme našlapovali v trávě a brzy jsme se zastavili u neočíslované tabule s názvem ZASTAVENÍ - RETENČNÍ NÁDRŽ, která nás hned na první pohled zaujala bohatou přehlídkou rybích druhů. Dominantou celé tabule bylo vyobrazení sumce velkého, který je zde zachycen v celé své kráse uprostřed ostatních obyvatel nádrže. Dočetli jsme se a prohlédli si, že ve zdejších vodách žijí dravci jako úhoř říční, okoun říční nebo candát obecný. Nechybí zde ani hospodářsky významné ryby, mezi které patří kapr obecný a tolstolobik bílý, doplněné o méně obvyklou ostruhu křivočarou. Na panelu jsou detailně vykresleny i menší druhy, jako je mřenka mramorovaná, koljuška tříostná či vranka obecná. Zaujalo nás, že se zde vyskytují i vzácnější ryby typu sekavce podunajského, piskoře pruhovaného nebo drska menšího. Své místo na ilustraci našli také ježdík obecný, sumeček americký a mník jednovousý. Celou tabulí nás v horním rohu provází veselá postavička tučňáka, který si tentokrát nese rybářský prut. Poté, co jsme si ryby prohlédli, obešli jsme rybník kolem dokola, přičemž jsme vyplašili pár kačen. Museli jsme také překonat lehce se potápějící lávku, abychom se dostali na druhý břeh, kde na nás věrně čekal náš francouzský vůz. Bez dlouhého otálení jsme do něj nasedli a vrátili se domů do Olomouce, čímž jsme uzavřeli netypický podvečerní výlet, spojený s opékáním špekáčků.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-u-rimske-veze-opekali-spekacky