Muzeum poslední žítkovské bohyně jsme navštívili v květnu 2026 během prodlouženého víkendu, kdy jsme se na tři dny ubytovali v hotelu Aréna, stojící ve městě Broumov-Bylnice. Osmý májový den jsme strávili převážně v obci Žítková, v níž jsme se seznámili s místními památkami či zajímavostmi. Jednoznačně největším lákadlem zmíněné vsi, rozkládající se vysoko v kopcích Bílých Karpat, bylo muzeum v domě poslední žižkovské bohyně Irmy Gabrhelové. Po příjezdu do obce jsme si prohlédli malou dřevěnou zvoničku a pak jsme již po úzké silničce zamířili k ovčí farmě, u níž jsme odložili náš šedý francouzský vůz a lehce jsme posvačili. Po jídle jsme se vydali ke 100 metrů vzdálené zvoničce, u níž se tlačil hlouček lidí, které však nezajímala dřevěná stavba se zvonem, nýbrž dychtili po informacích o žižkovských bohyních. Stejně jako my ! U zvonice se totiž nacházel vstup do areálu, v němž stála chalupa poslední žižkovské bohyně, pár stodol a také domek současného majitele, který u vstupu prodával vstupenky. Když jsme se dostali na řadu, zaplatili jsme vstupné a získali razítko do památníku. O několik minut později majitel zahájil svůj výklad, který trval neuvěřitelných 90 minut ! Nejprve jsme se dozvěděli fakta ze života na Moravských Kopanicích, který rozhodně nebyl lehký a nepředstavoval žádný idylický venkovský román. Z výkladu majitele vyplynulo, jak izolovaně a tvrdě zde lidé žili, roztroušeni po samotách. V minulosti museli čelit nájezdům Tatarů, Turků i Kuruců. Místní se živili zemědělstvím, pěstovali žito, kterému říkali réž, pšenici, oves, zeleninu a chovali dobytek. Fascinujícím a zároveň mrazivým faktem pro nás bylo zjištění, že se zde robotovalo ještě 50 let po jejím oficiálním zrušení v roce 1848. Moderní svět sem pronikal jen velmi pozvolna, třeba elektřina byla do obce zavedena až v roce 1948 a linkový autobus začal do Žítkové zajíždět dokonce až v roce 1950. Zatímco v 50. letech minulého století zde žilo přes 900 obyvatel, dnes jich tu na hranicích Česka a Slovenska zůstalo zhruba 160. Poměrně dlouhé vyprávění obsahovalo mnoho informací, většinou smutných, ale občas jsme se i zasmáli. Pak jsme se přesunuli ke dvojici starých žítkovských dřevěnic, které majitelé zachránili doslova v poslední chvíli. Na jejich původním místě domečky rozebrali, převezli k muzeu a zde je znovu postavili. V interiéru první dřevěnice nás zaujala velká, bíle omítnutá kachlová pec s plotnou na vaření, troubou a vestavěným černým krbem na pečení chleba. Na peci ležela smaltovaná konvice a v rohu bylo vyskládané koření v dózách. Uprostřed místnosti stál velký prostřený stůl s dlouhými lavicemi, zatímco u stěny stál retro kuchyňský kredenc naplněný dobovým nádobím, hrnečky a talíři. Nad ním i na okolních stěnách visely drobné náboženské předměty a nástěnné hodiny. V navazujícím prostoru určeném pro hospodářství jsme viděli krmelec plný suchého sena, zavěšené snopy obilí, proutěné nůše, koše a stará dřevěná síta na mouku či zrní. Na stěnách visely historické koňské postroje, chomouty a těžké kovové řetězy. V druhé dřevěnici uprostřed místnosti seděla za dřevěným stolem figurína Irmy Gabrhelové, která nás trochu vystrašila. V rohu místnosti stála jednoduchá dřevěná postel s kostkovanou duchnou, přes jejíž pelest je přehozený bílý vlněný šál. Hned vedle postele na zdi visí zarámované svaté obrázky a malý křížek. V prostoru nechyběla ani dřevěná truhla či malá stolička a na dřevěné tyči u stropu pak byla zavěšena tradiční plátěná kolébka na uspávání dětí. Během prohlídky průvodce vyprávěl nejen o záchraně obou dřevěnic, ale také o dalších vesnicích Moravských Kopanic, jako jsou Vyškovec, Vápenice či Starý Hrozenkov, které pojí společná historie i extrémně rozptýlené osídlení. Zaujalo nás, že samotný název regionu vznikl podle těžké práce s motykou na strmých svazích, kde lidé museli políčka složitě okopávat. Od dřevěnic jsme popošli na nádvoří chalupy poslední žižkovské bohyně, kde se s námi průvodce podělil o mrazivé informace, které se tu děly, ale nejen o ně. Největší pozornost samozřejmě poutalo samotné „bohyňování“. Průvodce nám podrobně popsal, jak tyto vědmy fungovaly. Jejich umění nebylo žádným pohanským čarodějnictvím v pravém slova smyslu, ale zakládalo se na hlubokém křesťanském přesvědčení. Samy se za žádná božstva nepovažovaly. Za bohyněmi lidé vážili cestu z obrovských dálav, jezdilo se sem z celých Čech, Moravy, Slovenska, ale i z Vídně či Varšavy. Dokázaly pomoci v mnoha oblastech. Léčily pomocí bylin a podle místních viděly do minulosti i budoucnosti, pomáhaly řešit nevěru a těžké životní situace nebo u nich lidé hledali pomoc před uřknutím. Zaujalo nás, že když okradený jen nahlas prohlásil, že se chystá za bohyní, zloděj ze strachu ukradenou věc do druhého dne raději vrátil. Velmi zajímavý byl také popis magického rituálu lití vosku. Bohyně k němu potřebovaly speciální vodu ze schodnic neboli soutoků dvou nebo tří potoků. Vosk rozehřátý v plecháčku na plotně se za stálého zaříkávání lil do studené vody. Vzniklou sraženinu pak bohyně levou rukou vytáhla a dokázala z jejích tvarů vyčíst odpovědi na otázky návštěvníků. A vodu z takového soutoku jsme mohli na dvoře ochutnat, když vytékala z kohoutku na stěně přístavku. Dále jsme si prohlédli fotografie Irmy Gabrhelové a její rodiny. Irma byla známá pod přezdívkou Chupatá a její matka byla bohyně Struharka. Irma pocházela ze třinácti dětí, sama se v pětadvaceti vdala a měla sedm potomků. Od svých 67 let, kdy ovdověla, žila v této chalupě úplně sama. Dožila se úctyhodných 96 let a zemřela v roce 2001. Její smrtí se definitivně uzavřela jedna kapitola regionální historie, protože bohyně odešly z tohoto světa potichu a takřka nepozorovaně. Další vyprávění v nás vyvolalo smíšené pocity úcty a melancholii. Žítkovské bohyně to totiž neměly lehké ani s okolním světem. Kvůli svým schopnostem byly často pronásledovány a narážely na odpor církevních hodnostářů, lékařů i vzdělanců. Dozvěděli jsme se dokonce o smutných případech, kdy se vlastních matek-vědem zřekly jejich vlastní děti, aby neohrozily svou profesní kariéru. Při vyprávění o osudových rituálech nás poněkud zamrazil příběh o nemocných dětech. Když přišla zoufalá matka, bohyně prý vykopala tři jámy – pro zdraví, pro nemoc a pro smrt. Matka pak musela sama vybrat, do které jámy dítě položí, čímž se jeho osud zpečetil. Potom jsme se podívali do malé místnůstky, kde bydleli děti Irmy. Našli jsme zde skromnou ložnici, jíž dominovala velká dřevěná postel s bílými duchnami a polštáři. Zdobila je krásná lidová výšivka s červenými a tmavými geometrickými vzory, které podle tradičních vzorů vyšila současná majitelka. Během pobytu v ložnici se jedné dívce udělalo špatně, takže musela odejít ven ze dvora. Podle slov průvodce se něco podobného dělo běžně ! Když jsme konečně ložnici opustili, přes dvůr jsme zamířili do chalupy. Vstoupili jsme do světnice, kde jsme spatřili bíle natřený stůl s vyšívaným ubrusem a rohovou lavicí, nad nimiž na stěnách visel velký dřevěný kříž i domácí kaplička se soškou Panny Marie. V navazujícím kuchyňském koutu jsme u kachlových kamen viděli světlý příborník s otevřenou návštěvní kronikou, nad kterým visela vyšívaná kuchařka a polička plná starých lékárnických lahviček. Vedle okna naší pozornosti neunikly svazky sušených bylinek, nůše s nachystaným dřevem a historický uhlák, které společně dotvářely neopakovatelné kouzlo celého místa. Průvodce zde vyprávěl nejen o Kateřině Tučkové, která svým románem v roce 2012 fenomén bohyňování znovu oživila, ale také o dalším významném spisovateli. Byl to Jiří Jilík, jenž se badatelsky věnoval Moravským Kopanicím dávno předtím a napsal zásadní knihu Žítkovské čarodějnice. Dozvěděli jsme se, že právě z jeho textů a sesbíraných svědectví Tučková částečně čerpala inspiraci pro svůj pozdější bestseller. Překvapilo nás, jak hlubokou stopu oba autoři v regionu zanechali, když svými díly pomohli zachránit mizející paměť a drsnou historii tohoto magického místa pro další generace. Nechybělo ani tajemné vyprávění o filmařích a potížích, které nastaly během natáčení v chalupě. Opět nám trochu běhal mráz po zádech. Následně jsme vstoupili do poslední místnosti chalupy, kterou byla ložnice. Na ložním prádle s jemnými proužky jsme hned spatřili položený vyšívací kroužek s rozpracovanou tradiční lidovou výšivkou. V rohu u staré skříně naší pozornosti neunikly nádherné kopaničářské kroje vystavené na krejčovských pannách, včetně jedné dětské varianty s jasně červeným opaskem. Nad jednolůžkovou postelí s poskládanou košilí jsme obdivovali zarámovaný malovaný obraz zachycující rozkvetlou jarní krajinu Bílých Karpat se samotou v pozadí. Celou komorní atmosféru pokoje dotvářel dřevěný noční stolek, komoda svatý obrázek. Pod oknem byl umístěn ozdobný odkládací stolek s květináči a další náboženskou plastikou. Na pravé stěně nad postelí visí velký kulatý obraz v širokém zlatém rámu s motivem Madony s dítětem. Skromnou atmosféru dotváří jednoduché závěsné svítidlo s bílým kulatým stínidlem a klasická dřevěná podlaha. Vyslechli jsme si poslední zajímavé vyprávění průvodce a pak exkurze skončila. Oněch 90 minut uteklo jako voda. Majitel se s námi rozloučil a spěchal prodávat lístky nově přicházejícím návštěvníkům. My jsme si vše ještě jednou prohlédli a pak jsme vyšli ven na ulice, kde jsme vzápětí prozkoumali dřevěnou zvoničku, ale o tom již pojednává jiný článek. Chcete-li vědět, co všechno jsme tehdy zažili, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech, kde si vyhledejte cestopis Jak jsme zažili atmosféru domu poslední žítkovské bohyně.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/zitkova-muzeum-posledni-zitkovske-bohyne​

Historie :

Vysoko v kopcích Bílých Karpat žily odedávna ženy obdařené výjimečnými schopnostmi. Uměly léčit a pomáhat s kdejakým trápením, uměly poradit v nesnázích a také prý viděly do budoucnosti. Říkalo se jim bohyně a své umění si předávaly z generace na generaci. V osadě Čierné dodnes stojí chalupa, kde žila poslední žítkovská bohyně Irma Gabrhelová (1905-2001), známá pod přezdívkou „Chupatá“, kterou používala stejně jako její matka, které se jinak říkalo bohyně Struharka. V této chalupě prožila Irma Gabrhelová skoro půl století svého života, z toho devětadvacet let sama, jako vdova. Pocházela ze třinácti děti. Vdávala se, když jí bylo pětadvacet. Se svým mužem měla sedm dětí. Irma Gabrhelová ovdověla, když jí bylo osmašedesát roků a od té doby žila v chalupě sama. Bohyně Irma odešla na přelomu tisíciletí, 7. ledna 2001 ve věku devadesáti sedmi let. S ní zmizel nejen z kopanic, ale i ze středoevropského prostoru, jedinečný fenomén. Bohyně na Žítkové už nejsou. Odešly z tohoto světa jedna po druhé, potichu a takřka nepozorovaně. Jediné hmatatelné co po žítkovských bohyních zůstalo je právě tato chalupa, kterou jsme v neutěšeném stavu zakoupili a co možná s největší úctou a největším citem, zrekonstruovali. Dnes je možné tento domek navštívit a prohlédnout si jej včetně výkladu.

Historie čerpána z webu

https://www.chalupazitkova.cz/

Obec Žítková je držitelem turistické známky č.2394.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/zitkova-bile-karpaty-c2394