Nejstarší zmínky o existenci kostela v Jerlochovicích pochází z roku 1293, kde se o něm zmiňuje listina pána Oldřicha z Lichtenburka, který prodával svému rychtáři Štědroňovi rychtu v Jílovci a šest lánů pole. V roce 1329 byl svatostánek zasvěcen Panně Marii, ale teprve od léta 1668 k němu přibyl přívlastek Nanebevzaté. Původní patrně dřevěný kostel byl v letech 1432–1438 přestavěn v pozdně gotickém slohu a byl již zděný. Předsunutá věž měla gotickou podobu až do 60. let 16. století, kdy byla renesančně upravena. Z těchto přestaveb se dodnes dochovalo pouze renesančně upravené poslední patro věže ukončené mohutnou atikou s půlkruhovými štítky. Mezi roky 1544 a 1584 drželi Fulnecko Švajnicové, kteří se zasloužili o renesanční úpravy kostela. Od roku 1584 bylo panství v rukou rodu Skrbenských z Hříště. Po konfiskaci bylo Fulnecko roku 1622 prodáno Václavu Bruntálskému z Vrbna, jehož rod následně panství držel až do léta 1788.

Kostel sv. Prokopa v Letovicích byl postaven v letech 1370–1380 v gotickém slohu. Z města k němu vede krytá chodba – „fortna“, která byla v roce 1920 opravena. Původně byl kostel 34 metrů dlouhý a 12 metrů široký, ale v průběhu staletí doznal mnoha změn. Například roku 1716 nechal Jiří Sliepčanský-Pohronec provést přestavbu kostelu kvůli jeho velmi špatnému stavu. Roku 1847 byla ke kostelu přistavěna postranní věž, jenž nahradila dřevěnou zvonici před hlavním vchodem. Součástí kostela je gotická kaple Panny Marie s původní gotickou klenbou z roku 1380, jenž má svůj samostatný vchod. Podle ústní tradice byl kostel vypálen v třicetileté válce Švédy. Důkazem by měla být dělová koule nacházející se ve stěně kostela.

Barokní kostel byl v Deštné zbudován v letech 1781 až 1782 a zasvěcen sv. Petru a Pavlu. Kostel má jednoduchý interiér, ale velmi hodnotné vnitřní vybavení včetně varhan na kůru. Na kostelní věži je zvon pocházející z roku 1508, který je tedy starší než barokní chrámová stavba a není vyloučeno, že patřil k vybavení zvonice středověkého předchůdce dnešního kostela. Pozoruhodná je také dubová zvonová stolice, která nese letopočet 1718. Kostelní věž je samostatně přístupná přímo z návsi ještě původním dřevěným vřetenovým schodištěm. Kostel byl v roce 2000 prohlášen za kulturní památku.

Kostel sv. Ondřeje v Roubanině byl postaven v období 60. - 80. let třináctého století, kdy měl pochopitelně gotickou podobu, ze které se dochoval presbytář a část lodi. Markantní přestavba proběhla až v letech 1923-1924 přístavbou lodi a depozitáře. V letech 2003-2004 byly v tomto kostele odkryty a restaurovány pozůstatky vzácných freskových maleb ze 14. století.

Bývalý gotický hřbitovní kostel sv. Bartoloměje byl založen někdy na přelomu 13. a 14. století. Na hřbitově u kostelíka pochovávají nedaleké obce Bělá, Zadní Arnoštov a Víska. Zřejmě někdy po roce 1600 byla na kostele vybudována malá věžička. Někdy kolem roku 1670 byl zhotoven a umístěn do kostelíka raně barokní sloupový portálový oltář s obrazem Umučení sv. Bartoloměje. Z roku 1763 má pocházet zpráva, že poblíž žili poustevníci. Poslední z nich byl Anton Giessel, který žil v 19. století a jeho hrob je hned u zdi kostelíka. Roku 1896 měly být pořízeny varhany z kostela sv. Michala v Olomouci. Varhany byly postaveny dole, protože na kůr se nevešly a kůr byl později zrušen. 

Prvním kostelem ve Slezské Ostravě byla dřevěná stavba, která byla pro svou zchátralost roku 1555 nahrazena novým zčásti kamenným a zčásti dřevěným svatostánkem, jenž byl zasvěcen sv. Jiřímu. Nový kostel stával na místě dnes již zbouraného domu čp. 70 po levé straně Klášterní ulice ve směru od kostela a věřícím sloužil více než 200 let. Když však přestal kapacitně stačit, byl přestavěn na školu o dvou třídách a pod střechou byla zřízena sýpka na obilí pro poddané v Polské Ostravě. Zároveň byl v letech 1780-1783 postaven nový velký kostel, o jehož výstavbu se nejvíce zasloužil tehdejší farář Václav Josef Rubín z polskoostravské farnosti a hrabě František Josef Wilczek, jakožto největší sponzor. Dodnes stojící kostel sv. Josefa ve Slezské Ostravě je pozdně barokní jednolodní stavba ovlivněná klasicismem. 

Funkcionalistická stavba Husova sboru s modlitebnou, zvonicí a přilehlým objektem byla na Jeronýmově ulici ve Slezské Ostravě postavena roku 1924, když slavnostní položení základního kamene proběhlo 13. července stejného roku. Datum mělo manifestovat 500. výročí úmrtí Jana Žižky z Trocnova. Kladení kamene provázela velká slavnost zástupu krojovaných účastníků a alegorických vozů. Husův sbor byl vystavěn podle projektu firmy Jožy Dvořáka a C. Kučery ze Slezské Ostravy. Jako raritu je možno jmenovat sochu 1. československého presidenta Tomáše G. Masaryka, která v Husově sboru stojí nepřetržitě již od roku 1924. Přečkala zde nejtvrdší dobu nacistické okupace a represivní komunistický režim a to jen díky tomu, že se všem zdejším farářům podařilo úředníky přesvědčit , že jde o sochu spisovatele Aloise Jiráska.

První a patrně dřevěný kostel ve Velkém Týnci stál již roku 1286, druhý kamenný byl vystavěn v roce 1521 a údajně býval o polovinu menší než ten nynější. Kostel zasvěcený rovněž Panně Marii byl zpustošen za třicetileté války, poté vykraden a v podstatě tak řádně nesloužil polovině přeživších obyvatel. Základní kámen k současnému baroknímu kostelu byl položen roku 1750 díky iniciativě nového faráře Josefa Karla Veselého. Za rok a půl byl postaven presbytář a poté došly peníze. V dalších měsících se stavělo pomaleji, jelikož se musela bořit stará loď a financí moc nebylo. Naštěstí byl farář synem bohatého olomouckého měšťana a dluhy platil ze svého. Dostavěno bylo podle projektu Jana Kniebandla až roku 1760.

Kostel církve československé husitské byl na dnešní Grygovské ulici ve Velkém Týnci postaven roku 1924 poté, co se po první světové válce téměř polovina místních věřících odklonila od římskokatolické církve a přidala se k nové Církvi československé. Prvním duchovním správcem ve Velkém Týnci byl dekretem Ústředního výboru Církve československé v Praze ze dne 30. července 1920 provizorně ustanoven Innocenc Kuchař. Ve Velkém Týnci však sloužil již od 10. července 1920. Jako farář zde pak setrval až do 1. prosince 1927. Objekt modlitebny slouží svému původnímu účelu dodnes.

Předchůdcem současného kostela byl menší kostel sv. Kunhuty ze 13. století, přičemž první písemná zmínka o současném kostele pochází z roku 1419. V roce 1572 kostel vyhořel a byl renesančně přestavěn. Přibyla k němu také renesanční věž s portálem z roku 1581, na němž se nacházejí erby pána Bernarda ze Žerotína a jeho manželky Anny Estery z Kunovic, v němž je osazena kovaná mříž z 1. poloviny 17. století. Kostel poté ještě několikrát vyhořel, především v období třicetileté války. V letech 1681 až 1682 byla ke kostelu přistavěna barokní kaple Panny Marie a žerotínská oratoř, na níž je vyobrazen žerotínský erb.