Města Česká Třebová a Ústí nad Orlicí dlouhé roky svítily jako červené lucerničky na mapě dosud nenavštívených míst, zatímco okolní pamětihodnosti se krásně zelenaly jako čerstvě vyrostlá tráva po jarním dešti. V květnu 2026 jsme se rozhodli tento dlouholetý rest smazat a tak jsme si na první májový víkend zakoupili třídenní pobyt, během něhož jsme byli ubytování ve Sporthotelu v okresním městě Ústí nad Orlicí. Název hotelu korespondoval s přilehlými sportovišti, hřišti a koupalištěm, jehož služby jsme ovšem nevyužili. Třetí den po snídani jsme si dopřáli thajské masáže a pak jsme již hotel opustili, abychom ještě stihli navštívili pár míst v okolí města.

Výlet do obce Tučín nedaleko Přerova patřil mezi ty, které jsme si neplánovali dlouhou dobu dopředu, ba právě naopak. V rámci rodinného posezení v hospůdce u piva jsme dostali chuť na špekáčky, jež bychom si opekli o následujícím víkendu na nějakém zajímavém místě. Většinou jsme tak činili u altánku, jenž se nacházel mezi obcemi Radíkov a Dolany, ovšem náš lovec ukrytých schránek přispěchal s velmi zajímavou nabídkou, kterou jsme bez váhání přijali. V onu dubnovou sobotu roku 2026 se totiž u rozhledny Římská věž v Tučíně konalo setkání hráčů geocachingu, spojené s opékáním špekáčků. Jaká to náhoda ! V poněkud netradičním pozdně odpoledním čase jsme tak v den D vyrazili naším šedým francouzským autem na setkání kačerů do Tučína a cestou jsme se ještě zastavili v Želatovicích.

Brno má na svém území tolik památek, zajímavostí a turistických cílů, že je absolutně nemožné poznat je všechny v rámci jedné, dvou či pěti návštěv. Proto jsme do tohoto velikého jihomoravského města přijeli tolikrát, že by to člověk nespočítal na prstech jedné ruky. Poměrně často jsme také v Brně zahajovali jarní turistickou sezonu a učinili jsme tak rovněž v roce 2026. První březnový den ráno jsme naší červenou škodovkou odjeli z domu pod Fakultní nemocnici Olomouc, kde jsme povoz odložili a počkali pár minut na žlutý autobus, kterým  jsme se pohodlně přesunuli do Brna. U hotelu Grand jsme vystoupili a vyrazili do centra. Cestou jsme se zastavili v kavárně Aida, kde jsme si dali cappucina s výbornými zákusky a pak jsme již zamířili na náměstí Svobody, kde jsme se seznámili se zdejšími památkami.

Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se v nich pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných horských destinací jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. V červenci 2015 jsme v Orlických horách strávili týden krásné letní dovolené, kdy jsme byli ubytováni přímo v Rokytnici v krásném apartmánovém domě se zahradou. Velice se nám zde líbila kvalita a čistota domu, ochota paní majitelky, možnost opékání špekáčků na zahradě, domácí vejce a v neposlední řadě to, že jsme si sami ve sklípku čepovali trutnovské pivo Krakonoš a kofolu. Na druhý den pobytu jsme si naplánovali hřebenovou túru. Z bohaté horské nabídky jsme si vybrali část z nejznámější a nejfrekventovanější hřebenovky nazvané Jiráskova cesta.

Turistická výzva s názvem Jdi do hor každý rok nabízela různé trasy a cíle napříč Českou republikou, které její účastníci zdolávali v průběhu stanoveného období. V roce 2024 jsme se zaregistrovali do letní výzvy, v rámci které jsme si ke zdolání vybrali pětici vrcholů na východě Čech a Moravy, k nimž organizátoři přidali i jeden kopec na československých hranicích. Navštěvovali jsme je postupně od června do září a za odměnu jsme pak získali kovovou medaili s vyznačenými vrcholy. Mezi ně patřila Koruna, druhý nejvyšší vrchol Orlických hor, který jsme si nechali až na úplný závěr. Přemýšleli jsme o ubytování na jednu nebo dvě noci, abychom stihli navštívit více míst, ale nakonec jsme se rozhodli pro jednodenní výlet. Ráno jsme šedým francouzským autem vyrazili z Olomouce za naším cílem a po necelých dvou hodinách jsme přijeli do Orlického Záhoří. 

Turistická výzva s názvem Jdi do hor každý rok nabízela různé trasy a cíle napříč Českou republikou, které její účastníci zdolávali v průběhu stanoveného období. V roce 2025 jsme se zaregistrovali do letní výzvy, v rámci které jsme si ke zdolání vybrali pětici vrcholů na východě Čech a Moravy, k nimž organizátoři přidali i jeden kopec v Polsku. Navštěvovali jsme je postupně od června do září a za odměnu jsme pak získali kovovou medaili s vyznačenými vrcholy. Mezi ně patřil Pecný v Jeseníkách, který jsme si nechali až na úplný závěr. Tento cíl představoval poměrně složitý logistický problém, protože jsme si chtěli udělat nějaký rozumný okruh. Z velkého množství možných tras jsme si nakonec vybrali asi tu nejběžnější. Šedé francouzské auto jsme nechali u autobusového nádraží v Rýmařově a nasedli na autobus, který nás odvezl na staré známé sedlo Hvězda.

Bošovice. Návštěvu téhle jihomoravské obce jsme dlouhá léta odkládali. Doufali jsme totiž, že se někdy dočkáme zpřístupnění středověké tvrze, tvořící dominantu vesnice. Roky plynuly a nic se nedělo. Lidé, kteří ji po sametové revoluci v roce 1989 získali  na základě restituce zpět, o obnovu tvrze neměli zájem a její stav zůstával nadále špatný. Na jaře 2024 jsme se rozhodli, že již déle nebudeme čekat na zázrak a tvrz si prohlédneme alespoň zvenku. V březnu 2024 jsme tedy nastartovali naše nové šedé auto a vyrazili do Bošovic. Po příjezdu do obce jsme vyjeli na návrší, na němž v letech 1566 – 1620 začal psát svou historii kostel sv. Stanislava a vzápětí jsme nad církevním areálem odložili náš šedý francouzský vůz. Potom jsme brankou vklouzli na hřbitov, abychom si jednolodní svatostánek prohlédli zblízka.

Malá vesnička Benkov, ležící na konci krátkého údolí nedaleko Libiny, se stala domovem naší babičky a dědy, kteří v místní chalupě trávili poklidné stáří a zasloužený důchod. Kromě obvyklých návštěv jsme u nich strávili také několik týdnů letní dovolené či pár prodloužených víkendů, neboť z chalupy to nebylo daleko do drsného pohoří Jeseníků. V srpnu 2009 jsme u nich pobývali s přestávkami tři týdny a každé ráno po snídani jsme vyrazili za poznáváním zajímavých míst v Jeseníkách. Na čtvrtý den pobytu třetího týdne dovolené jsme si naplánovali výlet na Praděd a tak jsme se seniory vyrazili dvěma auty na Praděd. Pochopitelně až na nejvyšší vrchol Moravy jsme jimi nedojeli, nýbrž jsme je nechali na parkovišti Hvězda nad Karlovou Studánkou a počkali 40 minut na autobus, jímž se vyvezli na Ovčárnu.

V polovině dubna 2025 jsme přemýšleli, kam na vyrazíme na jarní výlet. Bylo to docela těžké rozhodování, neboť jsme na moravském poli sesbírali už mnoho dřevěných koleček a za dalšími se nám nechtělo jezdit moc daleko. Při pohledu na mapu turistických známek se jich pár červenalo za Bystřicí pod Hostýnem, jenže jedno z těchto míst zrovna procházelo rekonstrukcí. Druhou alternativou pak byla návštěva muzea zemědělských strojů u Vyškova, jenže kvůli slintavce a kulhavce byla zrušena akce, která měla expozice v Hošticích mimořádně zpřístupnit. Nakonec jsme si vybrali jiné dva cíle nedaleko zmíněného okresního města, přičemž náš výlet začal v Rousínově.

Srpnovou dovolenou roku 2025 jsme strávili z větší části na slovenském Liptově a Oravě. Volba místa byla jasná, neboť jsme chtěli navštívili Oravský hrad, k němuž jsme přidali spoustu dalších přírodních cílů a pamětihodností. Po pěti dnech jsme se přesunuli do Polska, přičemž jsme původně měli v úmyslu odjet do Zakopaného, nicméně plány změnila výzva Jdi do hor. V rámci šesti vrcholů, které jsme měli navštívit, se totiž objevila Baraní hora, tyčící se nad městem Wisła, do něhož jsme zavítali již o dva roky dříve a moc se nám v něm líbilo. Plány jsme tedy změnili a zamluvili si ubytování v oblíbeném hotelu Vestina, kde jsme byli předtím velice spokojeni. Pátý den dovolené jsme po příjezdu do Wisły sice byli zklamáni menším pokojem bez balkonu, ale vše vynahradily vynikající večeře a snídaně. Nic však netrvá věčně a tak i naše dovolená v pátek skončila.