Úvod

Malá vesnička Benkov, ležící na konci krátkého údolí nedaleko Libiny, se stala domovem naší babičky a dědy, kteří v místní chalupě trávili poklidné stáří a zasloužený důchod. Kromě obvyklých návštěv jsme u nich strávili také několik týdnů letní dovolené či pár prodloužených víkendů, neboť z chalupy to nebylo daleko do drsného pohoří Jeseníků. V srpnu 2009 jsme u nich pobývali s přestávkami tři týdny a každé ráno po snídani jsme vyrazili za poznáváním zajímavých míst v Jeseníkách. Na čtvrtý den pobytu třetího týdne dovolené jsme si naplánovali výlet na Praděd a tak jsme se seniory vyrazili dvěma auty na Praděd. Pochopitelně až na nejvyšší vrchol Moravy jsme jimi nedojeli, nýbrž jsme je nechali na parkovišti Hvězda nad Karlovou Studánkou a počkali 40 minut na autobus, jímž se vyvezli na Ovčárnu.

Cesta z Ovčárny na Praděd

Když nás plechová krabice vyplivla na místě, které svůj název získalo podle ovcí, jež se zde spolu s dalším dobytkem od počátku 18. století pásl, vydali jsme se do hotelu Figura koupit turistickou známku. Získali jsme zde i razítko do památníku a tak jsme spokojeně zamířili na vrchol Pradědu, pyšnící se titulem nejdrsnějšího podnebí na Moravě, kde průměrná roční teplota činí pouhých 0,9 stupňů Celsia. Nicméně v srpnu panovalo příjemné letní počasí, které bohužel na hory přilákalo spoustu dalších turistů, takže jsme jich během výstupu potkali mraky. Délka trasy navíc činila pouze 3,5 kilometru s pozvolným stoupáním a i z tohoto důvodu sem vždy chodilo mnoho méně zdatných turistů, seniorů či rodinek s kočárky. Kráčeli jsme pomalu chůzí po asfaltové silničce a vychutnávali si nádherné výhledy na krásy Jeseníků.

Jelikož byla silnice pro běžnou automobilovou dopravu uzavřena, nerušeně jsme obdivovali třeba Petrovy kameny, přečerpávací elektrárnu Dlouhé Stráně či krásy jesenických hřebenů. Kolem nás se rozkládala Národní přírodní rezervace Praděd, vyznačující se typickou subalpínskou a alpínskou květenou, kterou bychom v naší zemi jinde hledali těžko. Postupně jsme minuli odbočku k chatě Barborka, jejíž návštěvu jsme si nechali na jiný výlet, potom jsme prošli nad Kurzovní chatou a o kousek dál jsme se zastavili u pramene vody. Opláchli jsme si ruce, neboť o několik desítek metrů výše nás čekala zastávka na jídlo. Učinili jsme tak přibližně v polovině trasy, kde jsme u malého dřevěného stolu vytáhli z batohu jídlo a poobědvali. Pak jsme pokračovali na rozcestí pod Pradědem, zabočili doprava a zanedlouho jsme již dorazili na vrchol.

Praděd

Vzápětí jsme zašli jsme do bufetu, kde jsme dostali razítko a pak jsme vyjeli výtahem na vyhlídku ve věži vysílače, který zde byl postaven v letech 1969 - 1980. Výstavba věže trvala tak dlouho, protože náročné povětrnostní podmínky dovolily dělníkům pracovat pouze 5 - 6 měsíců v roce. Z vyhlídkové terasy ve výšce 73 metrů se nám naskytl nádherný kruhový na okolní pohoří a dokonce byla vidět Sněžka, Lysá hora nebo Radhošť. Po několika minutách kochání, jsme sjeli zase dolů, vyšli ven a posadili se na lavičky. Následně jsme se seznámili s historií místa, kde se nacházela historická zemská hranice Moravy a Slezska. Na fotkách jsme si také prohlédli starou rozhlednu, která byla vystavěna v letech 1903 – 1912 a měla podobu gotické věže. Moc se nám líbila a litovali jsme, že se do dnešních dnů nedochovala, neboť se kvůli zchátralosti v květnu 1959 zřítila.

Důvodem byla volba zcela špatného stavebního materiálu a nedostatečné péče po druhé světové válce, kdy byla údržba kamenné věže zanedbána. Sutiny byly postupně odstraněny a na vrcholu tak zůstala pouze budova meteorologické stanice a dřevěná útulna, které o mnoho let později nahradil současný vysílač. Účelem stavby bylo pokrýt stále rostoucí poptávku po televizním vysílání. Kvůli stavbě byla zřízena i asfaltová silnice z nedaleké Ovčárny, po které jsme sem přišli. Vrchol vysílače se tak stal nejvyšším bodem na území České republiky, byť se tedy jedná o vrchol umělý. Když jsme dočetli poslední řádky, chvíli jsme poseděli a kochali se výhledem po krajině. Potom jsme se šli podívat na hraniční kámen z roku 1721, označující hranici tří panství. Celkově jsme na Pradědu strávili asi hodinu a pak jsme se vydali zpět na Ovčárnu.

Ovčárna

Nevyužili jsme možnosti zapůjčení koloběžek a šli dolů pěšky. Cesta uběhla rychle a tak jsme na Ovčárnu brzy dorazili. Vzápětí jsme vstoupili do bývalé vojenské zotavovny, abychom získali další razítko a opět jsme byli úspěšní. Když jsme vyšli ven, posadili jsme se venku na lavičky a o Ovčárně jsme si přečetli spoustu zajímavých informací. Posloužily nám k tomu papíry, které jsme si před dovolenou doma vytiskli. Zaujalo nás, že dnešní budova hotelu vznikla roku 1889 vznikla na místě staré salaše, která byla přebudována na turistickou ubytovnu s hostinskou místností, několika pokoji pro hosty, bytem pro správce a v podkroví umístěnou společnou noclehárnou. Když byla v roce 1912 veřejnosti zpřístupněna kamenná rozhledna na Pradědu, zvýšil se i počet turistů a tak jim nemohla malá chatka pochopitelně stačit.

Nepřekvapilo nás tedy, že počátkem 30. let byl objekt zcela přebudován na horský hotel s restaurací, hostinskými pokoji a společnými noclehárnami. Pro velký počet návštěvníků byla vedle ní přistavěna ještě další menší budova, která zde stála do začátku II. světové války. Po roce 1945 převzaly hotel do svého majetku Státní lesy a provoz se na čas dostal do soukromého nájmu. V roce 1949 přebrala chatu armáda a za této éry byl ke starým dřevěným budovám přistavěn nový zděný objekt. V této podobě chata vydržela až do generální rekonstrukce v roce 1985, kdy byla budova stržena, původní dřevěné části byly odstraněny zcela a ze zděných pak zůstala zachována pouhá torza. Absurdní pro nás byla informace, že veřejnosti byla Ovčárna na celých čtyřicet let uzavřena, s výjimkou malého bufetu, který zde zůstal zachován i při výstavbě zcela nové budovy.

Tato neutěšená situace se zcela změnila až v roce 1991, kdy byla zrekonstruovaná chata zpřístupněna veřejnosti a díky tomu jsme do ní mohli nahlédnout i my. Když jsme dočetli poslední řádky, zamířili jsme do chaty Sabinka, která byla u parkoviště postavena až v 21. století. Také zde jsme získali razítko, ale bohatou nabídku restaurace jsme odmítli, protože nás čekala večeře na chalupě. Pak jsme na parkovišti počkali na poslední autobus, který na Ovčárnu onoho srpnového dne přijel a svezli jsme se jím dolů na parkoviště Hvězda. Vzápětí jsme nasedli do našeho zeleného autíčka, senioři do červeného německého vozu a vrátili se zpět na chalupu. Když jsme auta zaparkovali, začali jsme chystat večeři, ale namísto běžného vaření v kuchyni jsme si pro onen večer zvolili opékání špekáčků. Romantické praskání ohně, mihotavé plameny a syčení kapajícího tuku tak završilo příjemný den v Jeseníkách.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-se-v-lete-vydali-z-ovcarny-na-praded-a-zpet