Úvod

Orlické hory jsme vždy navštěvovali velmi rádi, neboť jsme se v nich pokaždé setkávali s příjemnými lidmi a na rozdíl od jiných horských destinací jsme se zde nemuseli střetávat s davy dalších turistů na každém kroku. Nejen z těchto důvodů jsme do sympatického pohoří na severu naší malé země zavítali již několikrát, a to dokonce v každém ročním období ! Orlické hory nám tak vždy nabídly jinou tvář, nicméně nikdy jsme z nich neodjížděli zklamáni. V červenci 2015 jsme v Orlických horách strávili týden krásné letní dovolené, kdy jsme byli ubytováni přímo v Rokytnici v krásném apartmánovém domě se zahradou. Velice se nám zde líbila kvalita a čistota domu, ochota paní majitelky, možnost opékání špekáčků na zahradě, domácí vejce a v neposlední řadě to, že jsme si sami ve sklípku čepovali trutnovské pivo Krakonoš a kofolu. Na druhý den pobytu jsme si naplánovali hřebenovou túru. Z bohaté horské nabídky jsme si vybrali část z nejznámější a nejfrekventovanější hřebenovky nazvané Jiráskova cesta.

Cesta z parkoviště v Říčkách do lyžařského střediska

Ráno jsme se pořádně nasnídali a nachystali si sebou dostatek jídla a pití, jelikož na naší trase nebylo moc možností se občerstvit. Poté jsme nasedli do našeho auta stříbrného francouzského auta a odjeli do Říček v Orlických horách. Náš vůz jsme nechali na dolním parkovišti, na němž pak čekal celý den, než jsme se vrátili zpátky z hřebenové túry. Symbolicky jej hlídal Horský pes, což byl název krásného penzionu, od kterého jsme se vydali na další cestu. Než se tak stalo, odlovili jsme ještě na místě jednu kešku a pak jsme se vydali po zelené značce vzhůru k lanovce. Šedý asfaltový had s děravým zuby se klikatil horskou obcí stále do kopce, až nás dovedl k místu, kde zelená trasa odbočovala směrem na Komáří vrch. Náš nadšený lovec keší nás chvíli předtím opustil a k našemu cíli se vydal jinou cestou, přičemž odlovil další tři keše. Ani my jsme nenásledovali zelenou značku, nýbrž jsme pokračovali dál po silnici, u které rostlo několik druhů květin, ze kterých jsme dokázali poznat náprstník červený.

Říčky v Orlických horách – ski areál a lanovka

Brzy jsme dorazili na obrovské parkoviště, prošli kolem lanového parku a brzy jsme stanuli u dolní stanice lanovky v nadmořské výšce 740 metrů. V pokladně jsme koupili jízdenky a pak jsme nervózně čekali několik minut na milovníka geocachingu. Když dorazil s třemi úspěšnými nálezy v kapse, nasedli jsme na lanovku, která nás vyvezla na Zakletý vrch. Samotná jízda pro nás byla tradičním velkým zážitkem, protože jsme se mohli kochat krásnými výhledy na Říčky a okolí. Na obzoru jsme zahlédli vzdálený hřeben Bukovohorské hornatiny se Suchým vrchem, po pravé straně se nacházel již zmíněný Komáří vrch a těsně před závěrem jízdy jsme přehlédli celé podhůří Orlických hor. Škoda jen, že sedačky lanovky byly samozřejmě při jízdě nahoru otočené ke svahu a pro výhledy jsme se museli otáčet dozadu. Po několika minutách jsme dojeli na horní konec lanovky do nadmořské výšky 992 metrů, kde jsme všichni v pořádku vystoupili a vzápětí jsme se vydali o kousek níž na jakousi dřevěnou vyhlídku, ze které jsme se znovu pokochali širokým rozhledem po krajině.

Cesta od lanovky na Pěticestí

Zanedlouho jsme se vrátili zpět k horní stanici lanovky, u které jsme se napojili na žlutou značku, která nás vedla směrem na Pěticestí. Vnořili jsme se mezi stromy a brzy si všimli okolo rostoucího borůvčí. Neváhali jsme a fialové plody natrhali a ihned zkonzumovali. Po nečekaném občerstvení jsme pokračovali po lesní cestě dál a po pár krocích jsme narazili na závoru, u níž jsme odlovili další kešku. Poprvé jsme se zde setkali s podmáčeným terénem, s nímž jsme bojovali dokud jsme nedorazili na nedaleké Pěticestí. Nejprve jsme ovšem mezi stromy objevili dva řopíky, každý na jedné straně cesty. Nejdříve jsme se šli podívat na ten vlevo, který stál blíže cesty a stezka k němu byla celkem suchá. Potom jsme zamířili k tomu druhému, více vzdálenému a byla to celkem dobrodružná chůze, jelikož jsme se prodírali nízkým porostem a podmáčeným terénem. Naštěstí jsme se nikde moc neprobořili a k opevnění jsme v pořádku došli. Za odměnu jsme zde odlovili kešku a pak jsme se vrátili na cestu, po níž jsme po pouhých sto metrech došli na Pěticestí.

Pěticestí – legendární rozcestí v Orlických horách

Na tomto magickém rozcestí, z něhož se cesty paradoxně rozbíhaly šesti směry, jsme stanuli už podruhé. Znovu jsme se tak ocitli na hojně navštěvovaném rozcestí turistických tras, přímo na hlavním hřebeni Orlických hor v nadmořské výšce 1004 metrů. Zatímco v zimě jsme zde byli takřka sami, nyní za krásného slunečného počasí jsme se tady potkali se spoustou dalších turistů, cyklistů a nechyběl ani nějaký ten čtyřnohý miláček. Vzápětí jsme se přesunuli jsme se k informačním tabulím a o Pěticestí si přečetli pár zajímavostí. Zaujalo nás, že se toto místo dříve jmenovalo U tří mezníků, protože se zde setkávaly katastry obcí Zdobnice, Říček a Orlického Záhoří. Název rozcestí nás trochu zmátl, protože na mapě bylo vidět, že se tu setkává hned šest cest a jedna z nich se po několika desítkách metrů dál navíc ještě dělila. Chvíli jsme se rozhlíželi kolem sebe a potom jsme zamířili k přístřešku horské služby, jenž byl na rozdíl od zimy otevřen, ale jeho služeb jsme nevyužili. Našli jsme si místečko bokem, snědli pár oplatků z vlastních zásob a nezapomněli jsme se také napít. Po lehkém občerstvení jsme odlovili kešku, prozkoumali přilehlý bunkr a po deseti minutách jsme se vydali ke Kunštátské kapli.

Kunštátská kaple

Lesní cesta mezi jehličnany mírně stoupala kolem lesní školky a několika řopíků. Fascinovaly nás pahýly uschlých stromů, které už byly nahrazeny nově vysázenými pichlavými miminky a nízký porost v jejich okolí. Našli jsme tady i spoustu borůvčí, které však již spásly davy turistů, proudící v obou směrech. My jsme ale naštěstí nikoho nepotkali, což bylo s podivem, jelikož jsme se stále pohybovali po Jiráskově cestě. Když se ta naše narovnala, již na nás vykoukla bělavá fasáda kaple. Překonali jsme pár vodních pastí a brzy jsme stanuli u barokní stavby kruhového půdorysu. Na informační tabuli jsme si přečetli fakta z její historie, a tak jsme se dozvěděli, že sloužila jako místo k bohoslužbě dřevařských dělníků, kteří většinou pocházeli z Tyrol a do Orlických hor byli pozváni za prací. Zaujalo nás, že místo možná původně sloužilo k oddechu při namáhavém přechodu přes hřbet Orlických hor, protože jak ze Zdobnice, tak z Kunštátu stoupala cesta poměrně prudce. Teprve kolem roku 1671 zde byla postavena samotnými dělníky dřevěná kaple, která však časem vzala za své.

Dále jsme se dočetli, že v roce 1831 byla na nejvyšším horském místě na staré výběrčí cestě postavena jistým dobrodincem kamenná kaple Navštívení Panny Marie. Nepřekvapilo nás, že drsné horské počasí způsobilo, že již roku 1860 zbyla z kaple ruina a trvalo devět let, než byla opět vystavěna. A právě v této podobě jsme si svatostánek prohlédli i my. Kapli jsme kolem dokola a když jsme se ocitli u vchodu, tak jsme přes mříž nahlédli dovnitř. Spatřili jsme repliku dřevěného oltáře a kopii původní piety z doby kolem roku 1671. Tento letopočet byl totiž vytesán na levé straně kamenného podstavce Piety. Kromě něj jsme si na něm přečetli latinský nápis, který v překladu zněl : buď zdráva, Maria bolestná, zdraví tě služebník. Více toho uvnitř k vidění nebylo a tak nastal čas na odlovení zdejší kešky. Při hledání jsme kolem sebe měli vrchovištní rašeliniště se smrčinou, zásobené srážkovou vodou, které se v Orlických horách vyskytovalo pouze na dvou místech. Netrvalo dlouho a skrytá schránka podlehla našemu hledání.

Cesta z Pěticestí na Komáří vrch

Po úspěšném odlovu jsme se stejnou cestou vydali na Pěticestí a protože jsme šli většinou z kopce, rychle jsme na turistickou křižovatku dorazili. Už jsme se zde nijak nezdržovali a rovnou jsme po červené a zelené značce pokračovali dál. Po 150 metrech jsme opustili asfaltovou silničku se zelenou značkou a zabočili jsme na zpevněnou horskou cestu. Následovalo příjemné mírné klesání bez výhledů, jelikož jsme byli neustále obklopení smrkovým porostem. Takřka jednotvárnou barevnou scenérii narušoval náprstník červený, jehož zvonkovité květy se nám velmi líbily, ale dobře jsme věděli, jak je tato rostlina nebezpečná. V porostu jsme zahlédli další z mnoha desítek pevnostních bunkrů, nicméně žádný z nich nebyl zpřístupněný či něčím zajímavý. V porostu trčely suché pahýly stromů, někdy až bizarních tvarů a jeden z nich jsme obdivovali přímo u cesty. Naše putování po pohodlné široké lesní cestě rychle ubíhalo a stěžovat jsme si mohli pouze na kamínky, které nás zespodu bodaly do podrážek.

Komáří vrch

Následně jsme museli překonat krátké, ale prudké stoupání a potom jsme došli pod Komáří vrch, kde jsme si udělali malou přestávku. Naštěstí nás při lehkém občerstvení žádný okřídlený hmyz neobtěžoval a tak jsme se mohli v klidu najíst. Po pauze jsme se vydali do lesa, abychom nalezli další ukrytou schránku, což se nám vcelku rychle podařilo. Pohybovali jsme se v přírodní rezervaci Komáří vrch, chránící vzácnou horskou bučinu, jedle, smrky a jeřáby na vrcholu 991 metrů vysokého kopce, na němž byla v roce 1937 vybudována dvojice pěchotních srubů R-S 90. Jeden získal přízvisko levý a druhý, nikterak překvapivě, pravý. Sruby byly doplněny dělostřeleckou pozorovatelnou R-S 91, která vznikla přímo na špičce Komářího vrchu a podle toho dostala i svůj název Vrchol. Měla sloužit jako pozorovatelna pro nedalekou tvrz Hanička, ale v době naší návštěvy bylo její okolí silně zarostlé stromy a křovinami, takže jsme se zde moc dlouho nezdržovali a po odlovu kešky se vrátili na Jiráskovu cestu.

Cesta z Komářího vrchu na Mezivrší

Poté jsme pokračovali v našem putování a záhy jsme vstoupili do hustějšího lesa. Stromy nás více sevřely, jakoby nás chtěly ochránit před sluncem, což nebylo ale potřeba, protože teplota vzduchu nám naprosto vyhovovala. Lesní cesta se spustila dolů a klesání nás brzy přivedlo na poměrně široké prostranství, na němž parkovalo asi deset aut. Ocitli jsme se na horském sedle Mezivrší v nadmořské výšce 923 metrů, na němž byla dokonce autobusová zastávka, neboť toto místo protínala horská silnice spojující Říčky a Orlické Záhoří. Kdybychom byli příliš unaveni, mohli bychom po zelené dojít zpátky k našemu autu v Říčkách, ale ač jsme měli v nohách už pár kilometrů, rozhodně jsme to neměli v úmyslu. Minuli jsme deset odložených plechových krabic, prošli kolem informačních tabulí a směrových šipek a přes zmíněnou silnici jsme pokračovali rovně po červené značce. Protáhli jsme se kolem závory a šli dál po rovinaté široké cestě, tradičně lemované jehličnany.

Cesta z Mezivrší k pěchotnímu srubu R-S 87 Průsek

Porost napravo od nás ukryl dvoupodlažní pěchotní srub R-S 89 U Silnice, který, jehož osádku mělo tvořit 18 mužů. Byl postaven, tak jako většina hřebenových srubů, v nižším druhém stupni odolnosti a tak na jeho výstavbu stačilo 503 kubických metrů betonu. Srub R-S 89 U Silnice jsme však neviděli, což nám ale moc nevadilo, protože nás čekaly jiné vojenské objekty. Na jeden jsme narazili po půl kilometru chůze za mírnou zatáčkou. Byl to však obyčejný řopík. O 150 metrů dál jsme minuli odbočku k mnohem většímu betonovému monstru, kterým byl pěchotní srub R-S 88 Mlází, osazený pozorovacím zvonem, který v případě nutnosti mohl být využit i pro obranu blízkého okolí srubu montáží lehkého kulometu vz. 26. Občas byl tento srub přístupný, ovšem když jsme šli okolo, měli jsme smůlu. Pokračovali jsme tedy dál na místo, kde les poněkud ustoupil a za několika stromy se objevila mýtina. Na ní stál pěchotní srub R-S 87 Průsek, na jehož stropě hrdě vlála česká státní vlajka, neklamná známka toho, že byl tento vojenský objekt otevřen.

Pěchotní srub R-S 87 Průsek

Neváhali jsme a zamířili jsme přímo k němu, abychom se podívali dovnitř. Brzy jsme přišli ke vchodu s mřížovými a pancéřovými dveřmi, kde visela tabulka s otevírací dobou. Zjistili jsme, že do začátku exkurze zbývalo ještě pár minut, čehož jsme využili k malému pikniku. Na mýtině jsme se posadili, vytáhli z batohu proviant a pořádně se najedli. Čas rychle ubíhal, takže jsme se brzy dočkali průvodce, který vylezl ven ze srubu a zavolal, jestli někdo bude chtít jít dovnitř. Okamžitě jsme se přihlásili a vstoupili do útrob dvoupatrového vojenského objektu, jehož úkolem bylo chránit linii směrem k tvrzi Hanička dvojitým kulometem a protitankovým kanónem, zatímco na sever mířil minomet ráže 9 centimetrů, chránící Komáří vrch a silnici na sedle Mezivrší. Ocitli jsme se v horním bojovém patře, kde se nacházely hlavní zbraně, vstupy do pancéřových zvonů a stanoviště velitele. Průvodce nám prozradil, že tento srub byl vybudován ve 2. třídě odolnosti roku 1937 a měl být vybaven téměř všemi druhy zbraní použitelných v pevnostní linii.

Vcelku nás překvapila informace, že i takový vojenský objekt mohl být prohlášen za kulturní památku. Každopádně byl od roku 1994 postupně renovován a zpřístupněn veřejnosti. Dozvěděli jsme se ještě spoustu dalších informací a pak jsme vkročili do střelecké místnosti, kde jsme si prohlédli různé zbraně. Doslova největší dominantou však těžký kulomet se zajímavým příběhem. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 bylo opevnění demontováno a část výzbroje putovala na Atlantický val. Paradoxně tak kulomet sloužil těm, proti nimž byl původně určen. Po několika desetiletích se do Orlických hor zbraň zase vrátila. Průvodce nám sdělil, že těmito zbraněmi a minometem bylo možné za několik minut kompletně vyčistit území od nepřítele do vzdálenosti osmi set šedesáti metrů. K tomu však, jak víme, nedošlo. Pak jsme nahlédli do místnosti velitele a zevnitř prozkoumali pancéřové zvony. Následně jsme sestoupili do dolního patra, kde jsme narazili na sklad munice, kde bylo k dispozici 600 min, granáty, světlice a 100 truhlíků s náboji do kulometů.

Vojáci by s takovou zásobou vydrželi minimálně dva týdny těžkých bojů. Namísto munice jsme však v místnosti našli stůl, pár židlí a dvě dvoupatrové postele. Průvodce nám sdělil, že jídlo bylo k dispozici na pět týdnů a vody neomezeně, protože tento srub měl vlastní, 17 metrů hlubokou studnu ! Další místností byla ubikace mužstva pro celkově šestnáct vojáků, kteří sdíleli osm postelí. Zatímco jeden sloužil, druhá zatím odpočíval. Pak jsme prošli kolem miniaturní místnosti pro radistu a v další místnosti si prohlédli expozici muzea. Zaujala nás, mapa Orlických hor s barevnými čtverečky, což nebyly malé řopíky, ale železobetonové kabelové komory, které měly zajišťovat komunikaci. Dále jsme zde viděli fotky zbraní, vojáků a další předměty. Potom jsme se podívali do kompletně vybavené strojovny s dieselem pro výrobu elektřiny a filtrovny vzduchu. Perličkou byl splachovací záchod, který jsme v jiných srubech neviděli, ale jednoznačně nejvíce nás zaujal minomet.

Překvapivě nebyl umístěn v horním patře jako ostatní zbraně, ale dole v týlovém patře. Vysvětlení průvodce bylo jednoduché. Střílna ústila do diamantového příkopu pod hlavními střílnami, díky čemuž byl minomet prakticky nezničitelný přímou palbou nepřítele. Měl pokrývat hluchá místa v terénu, kam přímá palba kulometů a kanónů nedosáhla. Viděli jsme však pouze repliku minometu v měřítku 1:1, neboť do mobilizace v září 1938 nebyl do srubu dodán ani jeden sériový kus. Výroba se totiž teprve rozbíhala. U unikátního minometu naše půlhodinová exkurze skončila. Zaplatili jsme dobrovolné vstupné, do památníku získali razítko, poděkovali průvodci za zajímavé povídání a vyšli ven na světlo Boží. Následně jsme si prohlédli objekt zvenku. Líbily se nám pancéřový zvony a protitankové překážky ve tvaru ježků, nicméně zajímavé byly i pozůstatky betonárky. Bunkry se totiž stavěly tak, že se na místě míchala suchá směs a nalévala se do připraveného bednění. Vše fungovalo dvacet čtyři hodin v kuse a tak byl za pět dní bunkr hotový. Neuvěřitelné !

Cesta od pěchotního srubu R-S 87 Průsek na Anenský vrch

Když jsme okolí bunkru prozkoumali, sbalili jsme si věci a vydali se na Anenský vrch. Kráčeli jsme ve stínu vzrostlých jehličnanů po široké lesní cestě, sledujíce stále červenou značku, která chvíli vedla naprosto přímo. Za pravotočivou zatáčku nás čekalo mírné, ale docela dlouhé stoupání až na rozcestí U Anenského vrchu, kde jsme se na pár okamžiků zastavili. Doprava odbíhala modře označená cesta do Říček, kterou jsme později použili, ale v tuto chvíli jsme pokračovali rovně po červené na půl kilometru vzdálený Anenský vrch. Za další zatáčkou nás čekalo příjemné zpestření pochodu, neboť kolem nás poletovala dvojice krásných motýlů. Byli to dva krasavci, kterým entomologové dali jméno babočka paví oko a jeden z nich se dokonce osmělil tak, že si sedl na rameno nejstarší členky výpravy a poté i na hřbet ruky. Po hrátkách s krásným hmyzem jsme pokračovali po stoupající cestě, až jsme došli na rozcestí Anenský vrch odbočka, kde se k červené trase přidávala zelená kolegyně.

Anenský vrch – rozhledna Anna

My jsme se však věrně drželi naší osvědčené barvy a brzy jsme zdolali zbývajících 500 metrů do našeho cíle. Okamžitě jsme se vydali k 17 metrů vysoké rozhledně, která na Anenském vrchu vyrostla v roce 2010 a po pětašedesáti železných schodech jsme vystoupali na vyhlídkovou plošinu ve výšce dvanácti metrů. Naskytl se nám kruhový rozhled po Orlických horách, zahlédli jsme také Kralický Sněžník, Suchý vrch, Rychnovsko či Žamberecko. Byla to opravdu úchvatná podívaná na tu krásnou přírodu Orlických hor a placaté okolí s městy dole. Po několika minutách kochání se výhledem jsme sešli dolů a u paty věže jsme se seznámili s její historií. Zaujalo nás, že zde už v roce 1766 stávala kaplička, ke které roku 1820 přibyl kamenný kříž a socha sv. Marie. My jsme je však zde už nenašli, protože roku 1937 zde začala výstavba pohraničního opevnění a tak bylo vše přesunuto k nedaleké osadě Hadinec. Dále jsme se dočetli, že od roku 1910 vedle kaple stávala jednoduchá osmimetrová dřevěná věž s úzkou vyhlídkovou plošinou, pod níž byl nouzový úkryt, který v zimě oceňovali především lyžaři. Rozhledna zanikla někdy po roce 1917 a později zde byla vystavěna o mnoho vyšší dřevěná triangulační věž, kterou roku 2010 nahradila nová vyhlídková věž.

Anenský vrch – pěchotní srub R-S 85 Anna

Když jsme si přečetli zajímavé informace z historie vyhlídkových staveb na Anenském vrchu, šli jsme se podívat na Annu. Nejednalo se o žádnou světici nebo nedej Bože obtěžování nějaké jiné turistky, nýbrž o pěchotní srub R-S 85, který toto jméno dostal po své výstavbě v roce 1937. Před námi stál dvoupodlažní pěchotní srub, postavený ve II. stupni odolnosti, takže strop a stěny směřující k nepříteli měly odolat zásahům granátů ráže 240 milimetrů.  Nejprve jsme shlédli čelní stranu se střílnami, z nichž měly pálit těžké a lehké kulomety. Nahlédli jsme do diamantového příkopu vedle vstupních dveří, které však zajištěny mříží, takže jsme se dovnitř nedostali. Následně jsme po stezce se zábradlím vystoupali na Annin strop, kde už dávno chyběly vytržené zvony, sloužící k pozorování okolí a střelbě z lehkého kulometu při obraně blízkého okolí srubu. Více toho k vidění nebylo, tak jsme slezli dolů a zamířili na druhou stranu mýtiny k dalšímu vojenskému objektu, který měl rovněž jméno, začínající písmenem A.

Anenský vrch – pěchotní srub R-S 84 Arnošt

Vzápětí jsme dorazili k Arnoštovi, který byl vybetonován v říjnu 1937. Tento srub měl ve výbavě také dvojici těžkých a tři lehké kulomety, jimiž mohl ovládat prostor až za 350 metrů vzdáleným sousedním srubem R-S-83. Na rozdíl od jiných srubů byl Arnošt postaven jako jednostranný, takže měl pouze jednu střeleckou místnost. V bojovém patře měl také svou místnost velitel a pod pancéřovými zvony byly úzké šachty s ocelovými žebříky, po kterých pozorovatelé lezli nahoru, aby řídili palbu. Bohužel Anna i Arnošt přišly o masivní pancéřové dveře, za kterými se nacházela zalomená chodba s dalšími střílnami pro lehké kulomety, aby dovnitř nemohl vniknout nepřítel. Stejně jako pancéřový zvony, tak dveře byly po válce odvezeny do kovošrotu, takže oba sruby více poškodily československé státní firmy, než samotní okupanti. Po průzkumu přední části srubu jsme vylezli na strop, z něho se nám na rozdíl od Anny naskytl alespoň nějaký výhled, ale moc dlouho jsme se zde nezdrželi. Brzy jsme sešli dolů a odskočili si pro nedalekou kešku.

Cesta z Anenského vrchu k chatě Alma v Říčkách

Ukrytá schránka nekladla prakticky žádný odpor a bez potíží jsme si tak připsali další zářez do geocachingové pažby. Poté jsme se vydali z kopce dolů a protože se šlapalo dobře, rychle jsme došli zpět na rozcestí U Anenského vrchu. Šipka nás nasměrovala doleva směrem na Říčky, vzdálené odtud čtyři kilometry. Dali jsme se ihned na cestu a po úzké stezce, částečně zarostlé trávou, jsme v obklíčení vzrostlých smrčků klesali dolů níž a níž. Jednalo se o nezáživný a dlouhý úsek naší cesty, která se klikatila jako had. Po chvíli se stezka docela rozšířila a když jsme od rozcestí U Anenského vrchu urazili asi 600 metrů, tak jsme došli na rozdvojku ve tvaru V. Neznačená cesta vpravo vedla nahoru a později vyústila na asfaltku pod Mezivrším. My jsme ovšem pokračovali rovně po modré trase mírným, ale vytrvalým klesáním. Následně nás klasická lesní cesta vyvedla z mýtiny zpět do lesa. Už jsme byli docela unaveni a jelikož jsme pořád viděli jen stromy, které tu a tam prořídly a pustily na naše těla sluneční paprsky, moc nás už to pochodování nebavilo.

Říčky v Orlických horách – socha Panny Marie a chata Alma

Sláva, přece jen jsme se dočkali a po nekonečném klesání z Anenského vrchu, jsme se vynořili z lesa nad obcí Říčky u chaty Alma, kde jsme se chvíli zastavili u pěkné sochy Panny Marie. Světice měla mírně rozpažené dlaně, symbolizující přímluvu či milost, a stála na zeměkouli, kterou obtáčel had s jablkem v tlamě, což vyjadřovalo vítězství nad hříchem a vládu nad světem. Panna Maria byla zahalena v dlouhém, splývavém rouchu s pláštěm přes ramena. Na podstavci jsme si přečetli, že sochu světice zaplatili v roce 1920 Ignác a Terezie Kissovi a pak jsme šli dál. Ihned jsme dorazili na odbočku k horské chatě Alma, nabízející apacitu lůžek až pro 50 osob, prostornou klubovnu s krbem, velkou jídelnu, zařízení v chalupářském stylu a profesionálně vybavenou kuchyň. Přímo u chaty se nacházel víceúčelový kurt a dětské hřiště, ale její nabídku jsme nevyužili a pokračovali dál v našem putování.

Říčky v Orlických horách – chata Perla

V pozdním odpoledni bylo slunce již nízko, i když do jeho západu chybělo ještě docela dost času. Kochali jsme se docela pěkným výhledem na kouzelnou krajinu Orlických hor, které díky těmto podmínkám získaly poněkud jiný nádech atraktivity. Klesali jsme stále po modré značce níž a brzy jsme za sebou nechali obilné pole, mezi jehož klasy jsme našli divoce rostoucí vlčí bob. Po několika stovkách metrů jsme dorazili k asfaltové silnici, kde stála chata Perla. Nicméně byla už několik let zavřená, takže jsme jen mohli nostalgicky vzpomínat na zimní návštěvu o pět let dříve. Docela nás mrzelo, že horská chata Perla, postavená v roce 1984 jako podniková, už nesloužila k rodinným pobytům v krásných Orlických horách. Díky své poloze nedaleko ski areálu Říčky byla ideálním místem pro pobyty s dětmi i skupinové pobyty. Ubytování hostům zpříjemňovalo hřiště 30x15m, ohniště, veranda, stolní tenis a pro nejmenší bylo připraveno pískoviště, ale nedalo se nic dělat. Neměli jsme tedy žádný důvod se zde dále zdržovat a ihned jsme pokračovali do dolní části obce.

Říčky v Orlických horách – cesta od chaty Perla k penzionu Horský pes

Za Perlou jsme opustili modrou značku a kráčeli po klesající silnici k našemu autu. Po chvilce jsme se však zastavili, protože na stromě u silnice visela keška. Samozřejmě jsme se pokusili ji odlovit, takže jsme vylezli na spodní větve stromu, ale výš to přes veškerou snahu nešlo. Sice jsme se snažili a zkoušeli všechny možné varianty, ale chyběl nám opičí ocas a dlouhé drápy, abychom se posunuli více nahoru. Tuba prostě visela proklatě vysoko ! Navíc jsme byli zklamáni z toho, že nás neúspěšné tažení vcelku hodně zdrželo, neboť jsme na stromě strávili dobrých dvacet minut. S nepořízenou jsme nenáviděný strom opustili a vydali se dál. Následně jsme minuli značku s názvem obce a autobusovou zastávku s příznačným jménem Karosa, za kterou nás čekala pouze jedna zatáčka a konečně jsme se ocitli a auta. Horský pes hlídal náš stříbrný povoz dobře, takže jsme do něj značně unaveni mohli nasednout a odjet pryč.

Říčky v Orlických horách – Anenský mlýn

Říčky jsme však ještě neopustili, neboť jsme se rozhodli navštívit Anenský mlýn. Měli jsme totiž hlad a protože se z klapáče stal hotel, mysleli jsme si, že bychom se zde mohli najíst. O pár minut později jsme odložili náš povoz na opuštěném parkovišti u krásné budovy mlýna a chtěli vejít dovnitř. Bylo bohužel zavřeno, nikde ani živá duše či náznak pohybu, takže jsme si mlýn prohlédli pouze zvenku. Potom jsme se zašli podívat k malému rybníčku a po chvilce jsme se vrátili k autu, v němž jsme si o bývalém mlýně něco přečetli. Zjistili jsme, že Anenský mlýn vznikl až po roce 1840 jako pila pro zpracování dřeva, jehož bylo v okolních horách velké množství. V roce 1873 si zde bývalý vamberecký starosta Jan Stöhr zřídil sklárnu na výrobu tabulového skla, ale po krátké době byl provoz zastaven. Následně sloužil k mletí obilí, k čemuž byla i nadále využívána voda z Anenského potoka a kolo na svrchní vodu.

Docela nás překvapilo, že od začátku 20. století sloužily budovy jako restaurace s pokoji pro hosty a tanečním sálem. Posledními německými majiteli byla rodina Müllerova, která se na konci druhé světové války musela vystěhovat, čemuž jsme se naopak vzhledem k Benešovým dekretům nedivili. Dále jsme se dočetli, že po válce začal mlýn sloužit jako podnikové rekreační zařízení pro děti, ale později byl určitou dobu opuštěn. Až po sametové revoluci se novými majiteli stala rodina Spurných, kteří budovy rozsáhle přestavěli, nicméně byly zachovány klenuté kamenné sklepy a vznikla současná stavba. Více jsme se nedočetli a tak jsme mírně zklamáni odjeli do Rokytnice, kde se najedli v penzionu Rampušák na náměstí, v němž byly vyšší ceny a menší porce, čili pro strávníky nejhorší kombinace. A to byl také důvod, proč jsme sem ve zbývajících dnech už nešli. Po skromné večeři jsme se vrátili do penzionu se zahradou, kde jsme byli ubytováni.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-vyrazili-z-ricek-na-hreben-orlickych-hor