Úvod

Města Česká Třebová a Ústí nad Orlicí dlouhé roky svítily jako červené lucerničky na mapě dosud nenavštívených míst, zatímco okolní pamětihodnosti se krásně zelenaly jako čerstvě vyrostlá tráva po jarním dešti. V květnu 2026 jsme se rozhodli tento dlouholetý rest smazat a tak jsme si na první májový víkend zakoupili třídenní pobyt, během něhož jsme byli ubytování ve Sporthotelu v okresním městě Ústí nad Orlicí. Název hotelu korespondoval s přilehlými sportovišti, hřišti a koupalištěm, jehož služby jsme ovšem nevyužili. Pobyt na okraji města byl příjemný, pokoj prostorný a čistý, hotelová strava dostačující a tak jedinou kaňku představovala nefunkční vířivka spolu s odměřenou paní na recepci. Druhý den po snídani jsme vyrazili na trasu naučné stezky Příběhy naší hranice, která nás provedla okrajovými částmi města a během této procházky jsme narazili na přehršel různých památek a zajímavostí.

Ústí nad Orlicí – naučná stezka Příběhy naší hranice – 3. zastavení

Naučná stezka v těsné blízkosti míjela náš hotel, takže stačilo přejít pěknou dřevenou lávku a vzápětí jsme se ocitli na její trase. Po krátkém váhání jsme se rozhodli pro procházku ve směru hodinových ručiček, takže jsme zabočili vpravo a po asfaltové cyklostezce jsme brzy dorazili ke třetímu zastavení. Jednalo se o jedno z největších na trase a detailně mapovalo pohnuté osudy místního obyvatelstva v letech 1938 až 1945, kdy se město a jeho okolí ocitly v sevření nově vytvořené hranice, což zásadně ovlivnilo životy lidí na obou stranách. Dozvěděli jsme se tak fakta o historii trojice obcí Horní, Prostřední a Dolní Libchavy, které v minulosti tvořily jeden souvislý pás a jejichž ráz po staletí formovala středověká kolonizace. Panel rovněž vysvětloval, proč se Libchavy kdysi nazývaly „německé“, přestože jejich obyvatelé nemuseli být nutně Němci.

Dále jsme se dozvěděli o vývoji vztahů mezi Čechy a Němci od původního soužití k národnostním třenicím ve druhé polovině 19. století. Tyto konflikty nakonec vyvrcholily rozpadem Rakouska-Uherska a vznikem Československa, což s sebou přineslo vznik multietnického státu a následné vyostření situace v pohraničí. Velmi silné bylo téma pomníků padlým v první světové válce, konkrétně v Libchavách, kde památník nesl jména šedesáti pěti německých mužů. Text také popisoval smutný poválečný vývoj po roce 1945, kdy tyto sudetské připomínky po nuceném odsunu německého obyvatelstva často chátraly, byly ničeny nebo kvůli nedostatku financí a nezájmu politicky upravovány. Celkový historický obraz doplňovaly dobové fotografie krajiny a archivní mapy, které jasně vymezovaly tehdejší území Říšské župy Sudety a sousedního Protektorátu Čechy a Morava.

Ústí nad Orlicí – naučná stezka Příběhy naší hranice – 4. zastavení

Na závěr jsme si do hlavy vryli mapu celé trasy a vydali se vstříc dalšímu stanovišti. Kráčeli jsme po pěkné rovinaté cyklostezce, linoucí se okrajem lužního lesa a dávali jsme pozor, abychom nepřehlédli na zemi namalované značky naučné stezky. Po několik desítkách metrů se cyklostezka stočila doprava pod silniční nadjezd, pod nímž jsme bezpečně překonali frekventovanou silnici a vzápětí jsme přišli na křižovatku tvaru T. Zabočili jsme doprava a hned zase doleva. Silnice chvíli vedla do kopce, ale brzy se narovnala a míjela rozsáhlou zahrádkářskou kolonii. Nezáživný úsek jsme uspíšili rychlou chůzí a tak jsme brzy přišli ke čtvrtému zastavení, jež neslo název Oldřichovice – Tři dvory. Seznámilo nás s dramatickým vývojem této osady, která byla osídlena již kolem poloviny 13. století, v průběhu věků zanikla a později se objevila pod jiným jménem.

Text se podrobně věnoval proměnám zdejších zemědělských usedlostí a také osobnosti sedláka, učitele a spisovatele Karla Hübla, jehož životní příběh odrážel pohnuté dějiny 20. století v tomto regionu. Právě na tomto místě u bývalé obecní školy se obyvatelé Oldřichovic odedávna scházeli při významných událostech v životě obce. Přímo v tomto malebném zákoutí, ukrytá ve stínu čtyř mohutných lip naproti domu s číslem popisným 1, stála pískovcová socha Bičování Krista z roku 1737. Tento cenný sakrální artefakt, chráněný jako kulturní památka, byl umístěn na kamenném pilíři, na jehož třech stranách jsme si prohlédli reliéfy s nástroji Kristova utrpení. Podstavec nesl původní německý nápis z doby svého vzniku, který dokládal, že sochu nechal postavit J. Janda a W. Paukert. Zaujalo nás, že v roce 2011 prošlo celé toto barokní dílo kompletní odbornou restaurací, která mu navrátila jeho původní krásu a důstojnost.

Ústí nad Orlicí – naučná stezka Příběhy naší hranice – 5. zastavení

Jakmile jsme si vše prohlédli, pokračovali jsme v chůzi po místní silnici, která se stáčela v oblouku a míjela zdejší hospodářské usedlosti. Netrvalo dlouho a dorazili jsme ke křižovatce s hlavní silnící, která vlevo mířila do Oldřichovic a vpravo do ústí nad Orlicí. My jsme ovšem šli rovně a hned za křižovatkou jsme narazili na páté zastavení naučné stezky, nacházející se několik stovek metrů od Černovíru, malé obci v malebném údolí na levém břehu Tiché Orlice, jejíž historii provázelo střídání českého a německého obyvatelstva. Na informačním panelu jsme se dočetli, že v roce 1930 tvořili Němci asi sedmdesát procent zdejších obyvatel, přičemž mnozí z nich pracovali v zemědělství, na železnici nebo docházeli do textilních továren v Ústí.

Právě do tohoto období, které na zemi symbolicky připomíná bílý nápis Velká hospodářská krize, se datují těžké časy let 1929 až 1934, kdy nezaměstnanost a sociální nejistota drtivě zasáhly exportně orientované Orlickoústecko. Dozvěděli jsme se, že část místních našla obživu alespoň na nouzových pracích, jako byla stavba městského divadla, Pasovské přehrady či pohraničního opevnění. Světlejším bodem černovírské historie pak byl příběh kaple svatého Gotharda z roku 1831, která po druhé světové válce sice chátrala, ale v devadesátých letech se dočkala kompletní obnovy díky společnému úsilí současných českých obyvatel a vysídlených německých rodáků, což se stalo krásným příkladem česko-německého usmíření a vzájemného porozumění.

Ústí nad Orlicí – naučná stezka Příběhy naší hranice – 6. zastavení

Černovír ležel od pátého panelu daleko, takže jsme si kapli neprohlédli a ani obec jsme nenavštívili. Namísto toho jsme kopírovali trasu naučné stezky, která vedla Východní ulicí mezi novými rodinnými domky. Některé z nich se nám moc líbily ! Domky na konci ulice vystřídaly bytovky, za nimiž jsme váhali, kam jít dál. Cestu totiž přehradila velká hromada hlíny a značky naučné stezky se vypařily jako pára nad hrncem. Riskli jsme to a po úpatí hliněného náspu jsme se prosmýkli do Jižní ulice, kde jsme se ztratili. Mylně jsme šli rovně a když jsme si chybu uvědomili, vrátili jsme se ulicí Na Štepnici zpět a zabočili do velmi úzké uličky, která nás protáhla kolem posledních domků města, za nimiž se rozkládaly louky a pole. Vyšlapaná cestička nás mírným klesáním přivedla k šestému zastavení s lavičkou, kde jsme si prostudovali informační panel věnovaný historii a proměnám obce Knapovec, která byla původně založena během kolonizace ve druhé polovině 13. století.

Přečetli jsme si, že zdejší domkaři na svazích potoka byli odkázáni na řemesla a námezdní práci, zatímco větší zemědělské usedlosti s rozsáhlými pozemky stály ve volných partiích nad údolím. Dozvěděli jsme se, že do roku 1945 v obci žilo podstatně více obyvatel než dnes, přičemž po různých správních reformách a připojení sousedních Houžovců byl Knapovec v roce 1989 definitivně přičleněn k Ústí nad Orlicí. Panel nám dále odhalil, jak bohatý spolkový život zde před druhou světovou válkou kvetl, když zde fungoval sbor dobrovolných hasičů založený roku 1908, cyklistický klub, divadelní i pěvecký spolek a oblíbená místní kapela. Závěrem jsme se dozvěděli o smutnější kapitole z 30. let 20. století, kdy důsledky hospodářské krize a nespokojenost s tehdejší národnostní politikou vedly k radikalizaci místních sudetských Němců, u kterých sílící henleinovské hnutí a události roku 1938 vzbudily velké naděje na revizi československých hranic.

Ústí nad Orlicí – naučná stezka Příběhy naší hranice – 7. zastavení

Po prostudování šestého panelu jsme se v horkém počasí napili a pak jsme sestoupili dolů k Knapoveckému potoku. Za malým vodním tokem jsme zabočili doprava a podél vrbiček, bříz a jiných stromů jsme tento potok dále sledovali, dokud jsme nedošli ke krásnému povalovému chodníku. Po něm jsme záhy přišli k sedmému panelu, jenž se nacházel v malebném a stinném lesním prostředí přímo u dřevěného chodníku. Na tomto upraveném odpočívadle s dřevěnou terasou a lavičkou jsme si pročetli text věnovaný obcím Horní a Dolní Houžovec, jež byly poprvé písemně zmiňovány k roku 1292 a jejichž obyvatelé se od středověku živili řemesly, těžbou dřeva či domácím tkalcovstvím. Dozvěděli jsme se, že se v těchto malých vesničkách překvapivě dochovalo velké množství drobných sakrálních památek, mezi nimiž vynikala roubená kaple Navštívení Panny Marie v Horním Houžovci z počátku 19. století, doplněná o řadu kamenných křížů a božích muk. Závěrem jsme se dozvěděli o dramatické kapitole z druhé poloviny 30. let, kdy se v reakci na hrozbu ze strany nacistického Německa začala v regionu organizovat civilní protiletecká ochrana. Její hlavní snahou bylo připravit a chránit civilní obyvatelstvo před možnými útoky a zajistit zázemí pro případ válečného konfliktu.

Ústí nad Orlicí – naučná stezka Příběhy naší hranice – Wolkerovo údolí

Když jsme si přečetli veškeré informace s číslem sedm, dokončili jsme chůzi po dřevěném chodníku, jenž nás přivedl k rybníku Pod Duklou. U něj se nacházelo workoutové a dětské hřiště, lavičky a jiné relaxační prvky, takže nám bylo jasné, kam zdejší domorodci chodívají na procházky. Informační panel nám prozradil, že jsme se ocitli ve Wolkerově údolí, na jehož úbočích se v 19. století rozprostíraly louky a pole. Celé území se tehdy nazývalo Scharka, dokud se na počátku 20. století pro místo po majitelích nevžil název Zajíčkovy doly, zatímco poválečné pojmenování Wolkerovo údolí se objevilo až po výstavbě bytových domů v okolí dnešní stejnojmenné ulice. V 50. letech 20. století byl na zregulovaném potoce vybudován rybník a vyrostla zde nová zástavba na Dukle, nemocnice a sídliště Štěpnice, přičemž o samotné údolí se až do počátku 90. let prakticky nikdo nestaral.

Obrat nastal až v březnu 2006, kdy třetina pozemků připadla po úmrtí majitelů bez dědiců státu, který je bezúplatně převedl městu Ústí nad Orlicí, což umožnilo zahájit dlouho plánovanou obnovu zeleně, cest, mobiliáře. V roce 2014 přibyly prvky na podporu biodiverzity, jako byla broukoviště či hmyzí domky. Dozvěděli jsme se také, že zdejší rostlinstvo dlouhodobě ovlivnilo intenzivní zemědělství a meliorace, kvůli nimž z lokality zcela vymizely dříve uváděné zákonem chráněné bledule jarní a orchideje prstnatce májové. Z živočišné říše se na loukách a v lesích vyskytovalo přes 150 druhů bezobratlých, včetně chráněného střevlíka či modráska bahenního, dále 5 druhů plazů a obojživelníků či 14 druhů savců. Na závěr jsme si na panelu přečetli, že v údolí hnízdilo či se občas objevovalo na 80 druhů ptáků a pak jsme šli dál.

Ústí nad Orlicí – naučná stezka Příběhy naší hranice – 8. zastavení

Po dočtení cedule, nezahrnuté do naučné stezky Příběhy naší hranice, jsme prošli celé Wolkerovo údolí až k frekventované Moravské ulici, kterou jsme bezpečně překonali díky přechodu pro chodce. Následně jsme po lávce pohodlně prošli nad Knapoveckým potokem a vzápětí jsme se ocitli u osmého zastavení. Panel nám prozradil, jak dramaticky se během několika měsíců po Mnichovské dohodě proměnilo toto území. Přečetli jsme si, že po odstoupení pohraničí na podzim roku 1938 se město ocitlo ve vleku událostí, které zásadně narušily nezávislost státu a ohrozily samotnou jeho existenci. Zjistili jsme, že demarkační linie tehdy vycházela z nekompromisního výkladu mnichovské dohody nacistickým Německem, přičemž k definitivnímu stanovení hraniční čáry došlo v listopadu 1938, kdy Ústí nad Orlicí i jeho nejbližší okolí padlo do rukou okupantů a bylo začleněno do Sudet.

Sledovali jsme mapu a text, které popisovaly život v obklíčeném městě, kam přicházeli uprchlíci z pohraničí, navraceli se vojáci a kde se lidé museli potýkat s vážnými sociálními i hospodářskými problémy, včetně zavedení propustek a přerušení autobusových i železničních spojení. Velmi nás zaujala část věnovaná železnici pod kontrolou armády, ze které jsme vyčetli, že železniční uzel v Ústí nad Orlicí se stal klíčovým strategickým cílem, a tak byla doprava v protektorátu zcela podřízena německým zájmům a potřebám wehrmachtu. Prohlédli jsme si také historický náčrt rozcestníku ukazujícího směry na Kyšperk, Litomyšl, Českou Třebovou či Vysoké Mýto, což nám v kombinaci s mapou tehdejšího rozdělení území poskytlo silný obraz o tom, jak hluboce tyto události z let 1938 až 1945 zasáhly do každodenních životů zdejších obyvatel. Po přečtení posledních řádků jsme pokračovali v našem putování.

Ústí nad Orlicí – naučná stezka Příběhy naší hranice – 9. zastavení

Proklouzli jsme pod železničním mostem a následovali proud Knapoveckého potoka, který dal jméno Potoční ulici, po níž jsme se právě pohybovali. Pak jsme došli k soutoku zmíněného potoka s řekou Třebovka, kterou jsme bez potíží překonali po vyasfaltované lávce a následně jsme podél jejího toku dorazili k devátému zastavení, stylizované do podoby hraničního přechodu se zvednutou závorou a dřevěnými přístřešky. Přečetli jsme si zde podrobnou tabuli zaměřenou na osud zdejší čtvrti Hylváty a dozvěděli jsme se, jak vypadal každodenní život v obci, kde se prolínalo české a německé etnikum. Zjistili jsme, že po dlouhých vyjednáváních a rozhodnutí nejvyššího správního soudu došlo v roce 1925 k oficiálnímu připojení Hylvát k Ústí nad Orlicí, avšak toto spojení mělo jen krátké trvání, protože mnichovská dohoda v roce 1938 přinesla zásadní zvrat a obec byla opět násilně oddělena. Dočetli jsme se, že po připojení k Říši v rámci Říšské župy Sudety nastaly pro místní obyvatele těžké časy plné diskriminace v zaměstnání, omezování přístupu k propustkám a tlaku na vystěhování. Prohlédli jsme si historickou fotografii místních Sokolů z roku 1924, snímek z období okupace zachycující německé vojáky a také mapu tehdejšího rozdělení území na Protektorát Čechy a Morava a Říšskou župu Sudety, což nám pomohlo lépe pochopit, jak hluboce tehdejší politické změny zasáhly do lidských osudů na obou stranách této pomyslné hranice.

Ústí nad Orlicí – kaple sv. Jana Křtitele

Další naše kroky vedly Vrbovou ulicí, přičemž jsme stále kráčeli kolem řeky Třebovka, na jejímž druhém břehu se nacházel bývalý mlýn, přestavěný na vodní elektrárnu. Jeho prohlídku jsme se rozhodli odložit na odpoledne a bez zastávky jsme šli dál. Pak jsme vkročili do Lázeňské ulice, vinoucí se pod zalesněným svahem pod horou Kalvárií a právě zde, kousek od modře značené turistické trasy stoupající na hřeben Andrlova chlumu, jsme objevili historický klenot, který byl trochu nenápadně zastrčený za několika komerčními budovami. Jednalo se o kapli svatého Jana Křtitele, která byla vystavěna v roce 1806 a když jsme k ní přišli, nejprve jsme si prohlédli vstupní průčelí, jemuž dominoval pískovcový portál, nad jehož nadpražím se nacházel pískovcový štít s erbem. Naším očím neunikly zdvojené liseny na okrajích průčelí, které zakončoval vysoký volutový štít s křídly po stranách, rovněž členěný lisenami, v jehož středu jsme spatřili kruhové okno. Nad tímto oknem nás upoutala slepá kruhová nika a na samotném vrcholu jsme pak obdivovali kamenný podstavec s kovaným křížem, svatozáří a tradičními kristovými písmeny IHS.

Pak jsme si stavbu se zaobleným kněžištěm a hladkou fasádou prohlédli z dostupných stran, přičemž jsme na obou bočních stranách našli vždy dvě okna s půlkruhovými záklenky. Na sedlové střeše jsme spatřili mohutný sanktusník s lucernou, zvonkem a typickou cibulovitou bání. V obchůzce nám poněkud bránil svah za kaplí a také jsme si velmi nevzhledná přístavba dílny, která se nám vůbec nelíbila a viditelně narušovala historický ráz památky. Během této obhlídky nás navíc z okna přilehlého domu zvědavě pozoroval místní obyvatel, kterého naše zkoumání kaple očividně zaujalo. Na závěr jsme nahlédli dovnitř přes dveře do interiéru, abychom si udělali představu o vnitřním uspořádání. Vnitřní prostor je zaklenutý dvěma poli valené klenby do pasů s hlubokými trojbokými výsečemi a stěny po celém obvodu zakončuje průběžná římsa. Závěr kaple tvoří pětiboké kněžiště, které je zastropeno částí kopule. V čelní stěně tohoto závěru jsme spatřili slepé okno s profilovanou šambránou a parapetem.

Bylo vidět, že kaple se celkově dochovala ve své původní podobě z dob poslední velké rekonstrukce na počátku devadesátých let minulého století, i když celkový dojem uvnitř trochu kazila novodobá dlažba a především poměrně nevhodně zvolený obklad soklu. Když jsme si klasicistní kapli prohlédli, seznámili jsme se její historií. Zaujalo nás, že její vznik byl úzce spjat s místními lázněmi. Už v roce 1794 se totiž ústecká obec zavázala lanškrounskému panstvu, že v této lokalitě zvané „V Lázních“ postaví hostinec a lázně, protože ve městě tehdy chyběl letní hostinec, kam by tovaryši v neděli a ve svátek mohli docházet. V roce 1805 byl hostinec s lázněmi skutečně dokončen a o rok později byla v jeho těsné blízkosti, na popud lékaře Františka Lékoslava Korába, přistavěna tato kaple. Ačkoliv se lázně později dočkaly rozšíření o vanové i parní koupele, koncem 19. století svůj provoz ukončily, byly přestavěny a zčásti zbourány. Z celého tehdejšího lázeňského areálu se tak do dnešních dnů dochoval pouze název ulice a právě tato malebná klasicistní kaple, která byla slavnostně posvěcena 24. června roku 1812.

Ústí nad Orlicí – naučná stezka Příběhy naší hranice – 10. zastavení

Po dočtení posledních řádků jsme se vrátili na trasu naučné stezky a po stoupající silničce jsme pokračovali v našem putování. Když jsme vystoupali k silnici, mířící v serpentinách na Andrlův Chlum, překročili jsme ji rovně a vzápětí jsme přišli k okraji lesa, kde se nacházelo poslední zastavení. Od desítky se nám naskytl pěkný výhled na samotné město a když jsme se jím pokochali, věnovali jsme se informacím na panelu. Dozvěděli jsme se, že po ztrátě většiny přístupových cest po mnichovském diktátu zůstalo město prakticky uzavřené a obyvatelé měli k dispozici jen dvě volné silnice. Přečetli jsme si o tom, jak těžce se zde lidem žilo, když byli ze tří stran obklopeni říšskými hranicemi, což zásadně omezilo jejich možnosti opustit město. Ústí nad Orlicí bylo totiž ze tří stran odříznuto Říšskou župou Sudety a zbýval pouze západní úzký koridor směrem k Chocni.

Velmi nás zaujaly informace o nedalekém Andrlově chlumu, o kterém jsme se dočetli, že je to kopec opředený nejrůznějšími pověstmi a že se na jeho úbočí odehrálo několik zajímavých příběhů, přičemž místní lesy sloužily za války jako vyhledávaný úkryt pro řadu lidí. Zjistili jsme také, že se Klubu českých turistů podařilo v roce 1941 dokončit stavbu chaty na vrcholu, která se tehdy jmenovala Kramářova chata, ale brzy byla postižena nacistickou perzekucí a v roce 1943 byla její činnost zcela zastavena. Na závěr jsme si přečetli zamyšlení nad tématem Odsun – vysídlení – vyhnání, které popisovalo poválečné události, odchod německého obyvatelstva a složitost toho, jak na tyto dramatické historické zvraty nahlíží dnešní česká společnost. Jakmile jsme si vše prostudovali, rozhlédli jsme se kolem sebe a hledali další směr cesty.

Ústí nad Orlicí – vyhlídkový pavilon

Naproti zastavení se nabízela úzká pěšina, strmě stoupající vzhůru, kterou jsme vyzkoušeli, ale po několika desítkách metrů jsme se vrátili zpátky a vydali se po modré trase k dřevěné soše Andrláčka. Zde jsme odbočili doprava a neznačenou stezkou jsme došli ke starému vyhlídkovému pavilonu, u něhož nechybělo zajímavé povídání. Dočetli jsme se, že tato jednoúčelová stavba vznikla již v roce 1900 na louce pod Černovírem při příležitosti 52. sjezdu České lesnické jednoty spojeného s vycházkou do libchavských lesů. Přečetli jsme si, že po splnění svého původního účelu stavba našla nové uplatnění, když lesní pavilon od lanškrounského panství za vydatné pomoci Okrašlovacího spolku koupilo město Ústí nad Orlicí a přemístilo ho nad novou silnici. Tím se tento malebný přírodní kout s vyhlídkou velmi rychle stal vyhledávaným místem pro nedělní procházky ústeckých občanů, a proto byl pavilon pronajímán hostinským, kteří zde točili pivo.

Zaujalo nás, že za každý vytočený hektolitr piva se zde vybíral poplatek. Dočetli jsme se také, že v okolí byla zřízena okrašlovací zahrada osázená květinami a nerosty z celého kraje a uprostřed byl vztyčen pamětní kámen z litické žuly na počest nejzasloužilejších členů spolku, jako byli Jan Jandera, Josefa Jelínková a Čeněk Kodytek. Z historických pramenů a vystavených dobových fotografií jsme vyčetli, že původní stavba časem zchátrala a musela být odstraněna, přičemž dnešní pavilon vybudovaný z iniciativy občanů je rozměrově menší a již neodpovídá původnímu originálu. Během čtení jsme se sami kochali současným výhledem na městskou zástavbu a okolní krajinu, což nám skvěle propojilo minulost tohoto místa s jeho dnešní podobou. Ve vyhlídkovém pavilonu jsme si chvíli odpočinuli, občerstvili se vodou a sladkými tyčinkami, abychom nabrali síly na další úsek našeho putování. Čekalo nás totiž náročné stoupání křížovou cestou na Andrlúv Chlum.

Ústí nad Orlicí – Městská vodárna a 5. zastavení křížové cesty

Od pavilonu jsme sestoupili dolů k hlavní silnici a za zatáčkou jsme odbočili doleva. Vzápětí jsme začali ukrajovat první metry z náročného stoupání na Andrlův Chlum, které nám zpestřovaly kapličky, představující křížovou cestu. Napojili jsme se na ni v místech, kde se nacházelo 5. zastavení, které připomíná moment, kdy Šimon Kyrenský pomáhá Ježíši nést kříž. Naši pozornost upoutala nejen samotná kaplička, ale také historická cihlová stavba stojící hned v sousedství. Jednalo se městský vodojem z roku 1900 a díky panelu jsme se dozvěděli zajímavou historii zásobování Ústí nad Orlicí pitnou vodou. Starý vodovod byl vybudován v letech 1900 a 1901 pražskou stavební firmou Ing. Kress s tehdejším nákladem 150 000 rakouských korun. Původní systém jímal vodu ze studny v zahradě dnešní vodárny pod strání, odkud ji pístová čerpadla poháněná hydrocentrálou s Francisovou turbínou vytlačovala do tohoto vodojemu v lese nad vodárnou o objemu 214 m³. Později v první polovině roku 2013 prošla nadzemní část tohoto městského vodojemu citlivou rekonstrukcí pod autorským dozorem Ing. arch. Petra Blanka a dnes slouží jako příjemné odpočinkové místo s lavičkou přímo na křížové cestě.

Ústí nad Orlicí – Křížová cesta na Andrlův Chlum – 6. až 10. zastavení

Když jsme si vodárnu prohlédli, pokračovali jsme ve výstupu do kopce k 6. zastavení, kde dojemný výjev ukazoval Veroniku podávající Ježíši rouško, aby si mohl otřít zkrvavenou tvář. U kapličky byla umístěna dřevěná lavička k odpočinku, ale její služby jsme nevyužili a šli dál. Mezi 6. a 7. zastavením, naši cestu poprvé přerušila a proťala asfaltová silnice vedoucí na Andrlův chlum. Po jejím překonání jsme pokračovali lesem k 7. zastavení, které přinášelo chvíli hlubokého vyčerpání, kdy Ježíš padá pod křížem podruhé. Za ním se situace opakovala, když cestu opět zkřížila silniční serpentina. Teprve po druhém přejití asfaltového koberce jsme se definitivně vrátili na lesní stezku a pokračovali k 8. zastavení, na němž Ježíš napomínal plačící ženy, aby neplakaly nad ním, ale nad sebou a svými dětmi. Následovalo 9. zastavení, zobrazující dramatický třetí pád Ježíše pod váhou kříže, kdy už mu téměř nezůstaly žádné síly. O něco výše ve svahu nás 10. zastavení přivedlo k drásavé scéně, kde byl Ježíš zbaven šatů a vystaven ponížení před zraky davu.

Ústí nad Orlicí – Křížová cesta na Andrlův Chlum – 11. až 14. zastavení

Cesta stále strmě stoupala přes 11. zastavení, které zachycovalo bolestný moment přibíjení Ježíše na kříž, až k samotnému vrcholu kalvárie, kde celá trasa vrcholí poslední trojicí větších kaplí. Prošli jsme kolem velké 12. kaple zasvěcené samotnému Ukřižování Ježíše Krista a minuli 13. kapli, jejíž výjev představoval tiché a smutné Snímání z kříže, kdy bylo tělo předáno matce. Nakonec jsme dorazili až k závěrečnému 14. zastavení, které v sobě ukrývalo Boží hrob, tedy místo uložení Kristova těla a symbolického završení celé pašijové cesty. Výjimečným prvkem, který jsme spatřili těsně před koncem trasy, bylo osamoceně stojící kamenné zastavení s malbou, což byl dochovaný pozůstatek původní křížové cesty z 18. století. Zde jsme se seznámili s historií tohoto místa, kterou nám prozradil informační panel. Vznik této křížové cesty má velmi romantický nádech opředený místní pověstí !

Podle ní ústecký tkadlec Augustin Andres, který pravidelně chodil se svým zbožím na trh do Litomyšle, jednoho dne po zdolání nejstrmější části kopce usedl do trávy a usnul. Ve snu se mu zjevila Panna Marie a vyzvala ho, aby na této stráni vybudoval křížovou cestu. Tkadlec vyhledal pomoc u tehdejšího děkana Jana Leopolda Mosbendera, který jeho záměr podpořil a pomohl sehnat finanční prostředky. Původní křížová cesta tak byla vystavěna v letech 1753 - 1755 a tvořilo ji čtrnáct zastavení v podobě malých pískovcových objektů s kamenným klekátkem a obrazem namalovaným na plechu. Slavnostně vysvěcena byla panem děkanem 28. října 1755.  Od té doby se kopci, do té doby nazývanému Řetovský, začalo říkat Kalvárie. Kvůli povětrnostním vlivům a chybějící údržbě však toto původní dílo časem zchátralo a do dnešních dnů se z něj zachovalo jediné pískovcové zastavení, které dnes stojí jako historický svědek minulosti mezi posledními dvěma kaplemi nové cesty.

Rozpadlá stará zastavení nahradila v letech 1852–1853 zcela nová křížová cesta tvořená zděnými kapličkami. Jak jsme sami viděli, prvních jedenáct kaplí mělo menší obdélníkový půdorys s pískovcovým soklem a vchodem chráněným kovovou brankou. Poslední tři kaple naopak byly větší, měly obdélníkový půdorys s půlkruhově klenutými vchody, masivními dřevěnými dveřmi a bohatší vnitřní výzdobu. Dále jsme se dočetli, že v roce 1993 kapličky prošly generální renovací, přičemž novou uměleckou výzdobu interiéru prvních jedenácti kaplí vytvořil svými sgrafity ústecký výtvarník a akademický malíř Zdeněk. V interiéru dvanácté kaple jsme spatřili kovovou plastika ukřižovaného Krista od uměleckého kováře Františka Bečky, zatímco třináctou kapli dekoroval obraz malíře Richarda Peška s názvem Snímání z kříže a ve čtrnácté kapli jsme zhlédli napodobeninu Božího hrobu.

Ústí nad Orlicí – cesta od Kalvárie na Andrlův Chlum

U posledního zastavení sice křížová cesta skončila, nikoliv však naše utrpení. Čekalo nás totiž ještě několik desítek metrů převýšení, které jsme museli zdolat, abychom stanuli na Andrlově Chlumu. Pokračovali jsme v chůzi po zelené turistické značce, která stále vedla do kopce. Brzy jsme opět přeběhli silnici, vedoucí k našemu cíli, kterou využívali pohodlnější návštěvníci. Následovalo další stoupání a tak jsme se s povděkem zastavili u dřevěného krokodýla, představující vítané rozptýlení pro dětské účastníky náročného výstupu. Nikoho jsme zde však nepotkali a tak jsme se s krokodýlem mohli bez rušení vyfotit a pomazlit. Když jsme plaza opustili, cesta kupodivu začala klesat, aby nás přivedla ke staré známé silnici. Za asfaltovým hadem stezka začala opět prudce stoupat, takže jsme se nedivili, že sem někdo instaloval lavičku k odpočinku. Nabídku k posezení jsme opět nevyužili a statečně jsme se prali s kopcem, dokud jsme nedorazili k silnici. Tentokrát jsme ji však nepřešli na druhou stranu, nýbrž jsme kráčeli po asfaltovém koberci, přičemž jsme již viděli vrch rozhledny na Andrlově Chlumu. U pomníku obětem členů KČT za 2. světové války jsme silnici opustili a po stezce zdolali zbytek stoupání.

Ústí nad Orlicí – Andrlův Chlum – rozhledna

Ocitli jsme se tak na Andrlově Chlumu v nadmořské výšce 559 metrů, kde se rozkládal areál s turistickou chatou a nepřehlédnutelnou ocelovou věží. Po náročném výstupu jsme vzali zavděk lavičkou a lehce se najdeli z vlastních zásob. Pak jsme se přesunuli k informační tabulí, abychom se seznámili s bohatou a občas i dramatickou historií tohoto místa, které už po generace neodmyslitelně přitahuje poutníky i výletníky. Z textů jsme se dozvěděli, že touha vybudovat na tomto strategickém kopci vyhlídkovou stavbu provázela místní nadšence z ústeckého Okrašlovacího spolku již od samého počátku 20. století. Jako vzor pro tehdejší stavitele posloužily známé dřevěné rozhledny na Vrchmezí a Bouzově. Pod vedením stavitele Josefa Hernycha tak v srpnu roku 1905 vyrostla na vrcholu první, třicet metrů vysoká dřevěná krasavice podle návrhu architekta Jana Typla. Tato věž se okamžitě stala chloubou celého kraje, avšak její osud byl zpečetěn pouhých třináct let po jejím otevření. V dubnu roku 1918 ji zachvátil ničivý požár a celá konstrukce během krátké chvíle lehla popelem. Andrlův chlum pak zůstal osiřelý dlouhých pětadvacet let. Teprve v průběhu druhé světové války, konkrétně v roce 1941, se zástupci Klubu českých turistů dohodli se Zeměpisným ústavem ministerstva vnitra na obnově.

Společnými silami zde v roce 1943 vztyčili novou, pětatřicet metrů vysokou dřevěnou věž. Ta měla dvojí účel – sloužila nejen turistům k výhledům do krajiny, ale zároveň fungovala jako důležitý bod pro triangulační měření. Ani této druhé stavbě však nebylo dopřáno dlouhého trvání. Už po jedenácti letech, v září roku 1954, nevydržela nápor silného větru a drsného horského počasí a definitivně se zřítila k zemi. Současná dominanta začala psát svou historii až v devadesátých letech minulého století. Vznikla jako moderní víceúčelový projekt města Ústí nad Orlicí a čtyř dalších partnerů. Tato impozantní ocelová telekomunikační věž byla slavnostně otevřena 19. května 1996. Zjistili jsme, že místní lidé jí kvůli jejímu elegantnímu vzhledu okamžitě dali přezdívku „Stříbrná krasavice“. Celkově měří bezmála padesát metrů a ten, kdo zdolá otevřené točité schodiště až na vyhlídkovou plošinu ve výšce necelých pětatřiceti metrů, získá za dobré viditelnosti dech beroucí kruhový výhled. Tabulky slibují, že z vrcholu lze spatřit nejen hřebeny Orlických hor, ale i vzdálené Krkonoše, masiv Králického Sněžníku či zvlněnou Svitavskou pahorkatinu. Jelikož jsme na věž vylezli o šest let dříve během jednodenního výletu, tentokrát jsme nahoru nešli.

Ústí nad Orlicí – Andrlův Chlum – chata Hvězda

Namísto toho jsme se přesunuli k chatě Hvězda, jejíž příběh se začal psát brzy po otevření první rozhledny, kdy bylo potřeba zajistit pro stále početnější zástupy turistů zázemí a občerstvení. Nejprve zde v roce 1906 vznikl jen skromný dřevěný prodejní pavilonek. Skutečná zděná chata, jak jsme ji poznali během dvou návštěv, se začala stavět v předvečer válečných útrap na konci roku 1939 podle plánů architekta Jaroslava Janoty. Dokončena a slavnostně otevřena byla 25. srpna 1940 a jejím vůbec prvním nájemcem se stal pan Oldřich Řehák. Klidné časy ale chatu nečekaly, neboť již v červnu roku 1941 ji zabavila německá branná moc a přeměnila ji na ubytovnu pro organizaci Hitlerjugend. Po osvobození v květnu 1945 sice chata opět na chvíli otevřela své brány běžné veřejnosti, ale po komunistickém převratu v únoru 1948 byla znárodněna.

V roce 1949 byla převedena pod Tělovýchovnou jednotu Jiskra, která ji spravovala po další desetiletí. V tomto období se zde vystřídala řada provozovatelů, z nichž nejdéle, v letech 1941 až 1961, zde hospodařili manželé Šmídovi. Stav chaty se bohužel zhoršil a zlom nastal až v roce 1990, kdy se objekt v rámci restitucí vrátil do rukou Klubu českých turistů. Ti se okamžitě pustili do rozsáhlé obnovy, zavedli do budovy plyn i vodovod. V roce 2003 byla restaurace rozšířena o novou prosklenou verandu a následně se začala psát novodobá kapitola, když 1. července 2005 chatu převzala rodina Grimových, kteří dokončili rekonstrukci a úspěšně vedli zařízení i v době naší druhé návštěvy. Když jsme si vše přečetli, vstoupili jsme dovnitř a u výčepu požádali o razítko, které nám pracovník osobně otiskl do památníku. Pak jsme vyšli z chaty ven a ponořili se do Pohádkového světa.

Ústí nad Orlicí – Andrlův Chlum – Pohádkový svět

Hned u turistické chaty se totiž ve stínu bříz a smrků nacházelo magické lesní zákoutí, nesoucí název Pohádkový svět, jež tvořila malebná vesnička plná miniaturních domečků, které oživují známé postavy z našich nejoblíbenějších pohádek a večerníčků. Hned na začátku tohoto pohádkového království nás přivítala červenobilá strážní budka s královským znakem, takže jsme měli pocit, že jsme vstoupili do skutečného panství za sedmero horami. Když jsme popošli o pár kroků dál, narazili jsme na malou dřevěnou boudu, nad jejímž vstupem hrdě visela cedulka s nápisem „ZDE BYDLÍ MAXIPES FÍK“ doplněná o věrnou malbu tohoto slavného psího hrdiny. Přes prosklené dveře jsme mohli nahlédnout dovnitř a prohlédnout si útulný interiér jeho obydlí. Největší ozdobou celého lesního paloučku však byla nádherná, do detailu propracovaná perníková chaloupka, bohatě lemovaná vyřezávaným bílým zdobením, které věrně imitovalo cukrovou polevu.

Na její čelní stěně nechybělo ani dřevěné perníkové srdce a zboku chaloupky dokonce visely malé hrnečky na plotě, přesně tak, jak jsme to znali z klasického vyprávění. Když jsme do perníkové chaloupky nahlédli otevřenými vrátky, spatřili jsme kompletní pohádkové osazenstvo v životní velikosti. Uprostřed světničky stála stará rezavá kamna na vaření s modrou konvicí a plechovým kropáčem. Kolem nich se mačkaly postavy Jeníčka a Mařenky, zatímco ze stěn shlížela Ježibaba v šátku a s dlouhým nosem, vedle které visela nezbytná čarodějnická košťata a sušené copy cibule. V rohu v proutěném koši dokonce odpočívala zapomenutá panenka a na trámoví pod střechou byla naskládané staré láhve a hliněné džbány, což celému místu dodávalo neopakovatelnou, lehce tajemnou atmosféru starých časů. V pohádkové vesničce se nacházelo více atraktivit, ale protože jsme si stezku prošli o šest let dříve, nyní jsme se zde déle nezdržovali a vydali se na další cestu.

Ústí nad Orlicí – rozcestí U Zabitého

Napojili jsme se na zelenou trasu, která zpočátku klesala lesem dolů a poté kopírovala sousední silnici. Kráčeli jsme takřka po rovině a míjeli jsme jeden sloup elektrického vedení za druhým. Brzy jsme přišli na rozcestí U zabitého, kde jsme vedle cesty našli kamenný kříž zasazený hluboko do země, který jsme si prohlédli zblízka a všimli si jeho zvláštních detailů. Kříž měl poměrně hrubé opracování a na jeho povrchu byla vidět patina času i mech. Na vrcholu kříže byl vytesán letopočet 1695 a na příčných ramenech jsme si přečetli starodávný nápis „JAKUB NOWAK Z BEYKA UMRZEL“. Uprostřed kříže se nacházela obdélníková nika, ve které byl umístěn barevný obrázek na destičce. Malba zobrazovala rozzuřeného býka chystajícího se k úderu a pod ním ležícího muže s krvavým zraněním. Pak jsme se přesunuli k přilehlému odpočinkového přístřešku, na němž visela tabulka s vysvětlením smutné události. Dočetli jsme se, že Jakub Novák byl oustecký řezník, který v roce 1695 vedl touto cestou býka zakoupeného v Řetové, určeného na porážku. Během cesty se však býk v těchto místech rozzuřil a nešťastnou náhodou řezníka usmrtil. Rodina tragicky zesnulého řezníka pak na památku této události nechala na místě neštěstí vztyčit tento kamenný kříž, který dodnes připomíná dávnou lidskou tragédii všem procházejícím poutníkům a turistům.

Ústí nad Orlicí – rozcestí U Staré Ousti

Jakmile jsme si smutnou historii přečetli, vyměnili jsme zelenou značku za modrou a začali pomalu sestupovat níž. Minuli jsme těsně silnici a kráčeli dál po úzké stezce, která postupně klesala až na další zajímavé místo, zvané U Staré Ousti, ležící v nadmořské výšce 492 metrů. Na odbočce uprostřed tichého lesa stála lavička, jejíž nabídku k odpočinku jsme odmítli a zastavili se u dřevěného sloupku se stříškou, na němž byl upevněný obrázek. Malba zachycovala historický pohled na město Ústí nad Orlicí, nad kterým se v zářící náruči andělů vznášela postava Panny Marie. Pod tímto vyobrazením jsme si přečetli text staré pověsti, která toto místo i celé město úzce spojuje s mariánskou úctou. Z textu jsme se dozvěděli, že léta Páně 1620 přitáhli k městu vojáci. Obyvatelé Ústí se tehdy ze strachu uzavřeli v místním kostele a úpěnlivě prosili Pannu Marii o pomoc a ochranu. Útočící vojáci začali do kostela střílet a čtyřikrát zasáhli přímo obraz Panny Marie. Lidem ukrytým uvnitř se však zázrakem nic nestalo. Vojáci před kostelem náhle spatřili na obloze se vznášející postavu Matky Boží, hrozně se polekali a od města odtáhli. Závěr textu připomínal, nebyl to zdaleka první ani poslední případ, kdy Oustečtí prosili Pannu Marii o pomoc a byli ve své tísni vyslyšeni.

Ústí nad Orlicí – Poustevníkova studánka

Po chvilce jsme se vydali dál a prudkým klesáním jsme po modré turistické značce sestoupili do zalesněného údolí zvaného Řehořův důl, kde jsme se zastavili na rozcestí U poustevníkovy studánky, odkud to bylo jen pár kroků k prameni vody, který jsme viděli o šest let dříve během jiného výletu. Od naší poslední návštěvy se místo změnilo k lepšímu, když zde přibyla lavička, vodárna dostala nový nátěr a přibyl sloup s informacemi. Na tabuli jsme si přečetli staré vyprávění z dob třicetileté války. Tehdy prý Švédové pomstili obyvatelům města jejich odpor tím, že otrávili téměř všechny studny a studánky v Ústí i jeho širokém okolí. Jediným místem, které tomuto osudu uniklo, byl právě zdejší pramen ukrytý v hlubokém lese, kam si pak všichni chodili pro čistou a zachráněnou vodu. Místo později získalo název Poustevníkova studánka podle postavy zbožného poustevníka Řehoře, který se zde usadil na sklonku 17. století a vybudoval si u pramene skromný příbytek. Řehoř byl mezi místními lidmi velmi oblíbený, pomáhal nemocným a lidem v nouzi bylinkami, vlídným slovem a radami.

Za své služby nepřijímal peníze, nýbrž jen skromné potraviny, které mu lidé nosili. Nad svou poustevnou měl postavenou malou věžičku se zvonkem, na který třikrát denně zvonil. Jednoho dne, když odešel do města pro vlněnou přízi na soukání, jeho poustevna nešťastně vyhořela a sám poustevník Řehoř údajně zemřel v roce 1705. Zvonek z jeho kapličky byl později sňat a roku 1722 zavěšen na průčelí ústecké radnice, kde sloužil k varování před požáry jako takzvaný Šturmováček. Docela nás překvapilo, že před více než dvěma sty lety zde existovaly primitivní lázně, které fungovaly přibližně do roku 1820. Dále jsme se dočetli, že na konci 19. století se městští radní pokusili využít Poustevníkovu studánku pro zřízení obecního vodovodu. Přestože se kopalo přímo pod studánkou, zachytit hlavní pramen se tehdy nepodařilo a starou štolu raději nechali zasypat. Místo ní pro zásobování města pitnou vodou později využili pramen z kopané studny v prostoru dnešní vodárny.

Okolo roku 1900 se o rozvoj tohoto malebného koutu zasloužil Ústecký okrašlovací spolek, který přímo nad pramenem postavil malý dřevěný altán s mostkem, čímž vzniklo oblíbené místo pro nedělní vycházky ústeckých měšťanů. Tento malebný kout s dřevěným přístřeškem a přemostěním chátral až do roku 1941, kdy jej rozebrali členové Klubu českých turistů. Ti na stejném místě vybudovali rezervoár, který sloužil jako zdroj pitné vody pro turistickou chatu na Andrlově chlumu, což si vyžádalo i zřízení elektrické přípojky z města. Na závěr jsme si přečetli, ž voda z pramene slouží jako přepad z tohoto vodního zdroje pro chatu Hvězda dodnes. Když jsme si pověsti pročetli, přikročili jsme ke kamenné zdi, z níž vzhlížela kamenná tvář poustevníka kterou vytvořil výtvarník Ladislav Stránský ze Řetové. Z úst poustevníka vyvěrala pramenitá voda, kterou jsme si opláchli ruce a obličej, a vůbec nám nevadilo, že hlava muže za ty roky obrostla mechem.

Ústí nad Orlicí – Křížová cesta na Andrlův Chlum - 4. až 1. zastavení

Potom jsme již působivé zákoutí opustili a po žluté značce jsme se vrátili na konec křížové cesty ke čtrnáctému zastavení. Postupně jsme sestoupili dolů ke čtvrté kapličce, kde jsme se opět zastavili a prohlédli si její nitro, kde se nacházel výjev Setkání Ježíše s jeho Matkou. Sgrafito zachycovalo dojemný a hluboce lidský moment, kdy se klečící Panna Maria setkala se svým trpícím synem nesoucím těžký kříž. Odtud jsme pokračovali dále směrem dolů k třetímu zastavení. Cesta zde prudce klesala po trávě podél vzrostlých stromů a pomalu nás vracela blíže k městskému ruchu. Prohlédli jsme si kapličku s výjevem Ježíšova prvního pádu pod tíhou kříže, kde vyčerpaný Kristus klesl k zemi pod těžkým břemenem. Pozorně jsme si prohlédli detaily sgrafita, na kterém je zachycen okamžik lidské slabosti i odhodlání pokračovat v určené cestě. Jakmile jsme se dostali na konec travnatého svahu, napojili jsme se na asfaltovou cestu a šli ulicí k druhému zastavení, jež se nachází u rozcestí Mendrik.

Prohlédli jsme si tuto kapličku, která v horním štítu nesla označení STATIO II. Nahlédli jsme skrz mříž na sgrafito, na kterém vyčerpaný, ale odevzdaný Ježíš na svá ramena bral těžký dřevěný kříž, čímž jsme si připomněli druhý krok pašijového příběhu, kdy Kristus nastoupil svou namáhavou cestu na horu Golgotu. Nakonec jsme se po ulici vydali k prvnímu zastavení křížové cesty, které tvořila bíle omítnutá zděná kaplička s kamenným portálem a kovanou mříží, jež byla architektonicky shodná s ostatními. Prohlédli jsme si průčelí s trojúhelníkovým štítem, v jehož středu se vyjímal plastický věnec s latinským nápisem STATIO I. Uvnitř kapličky jsme si prohlédli dvoubarevné sgrafito znázorňující Ježíše stojícího před Pontským Pilátem, který nad ním právě vynesl rozsudek smrti. Přečetli jsme si také pamětní desku umístěnou přímo na fasádě, jež přehledně shrnula historii tohoto poutního místa. Potom jsme první zastavení křížové cesty opustili a začali hledat stejné číslo, týkající se naučné stezky Příběhy naší hranice

Ústí nad Orlicí – naučná stezka Příběhy naší hranice – 1. zastavení

Pak jsme křížovou cestu definitivně opustili a ulicí J. Haška jsme se vydali hledat první zastavení naučné stezky Příběhy naší hranice. Brzy jsme přišli k plácku u železniční trati, kde jsme před šesti lety zaparkovali naše stříbrné francouzské auto, abychom pak vyrazili opačným směrem, tedy na Andrlův Chlum. S nostalgickou vzpomínkou v hlavě jsme prošli pod železničním mostem, po mostě překonali tok Třebovky a zastavili se u rozcestníku s názvem Na Ostrově. Pak jsme nadále sledovali modrou turistickou značku, což se brzy ukázalo jako chybné rozhodnutí. Trasa naučné stezky totiž vedla jinudy, což jsme si uvědomili až poté, co jsme přišli na břeh Tiché Orlice. Zabočili jsme tedy doleva a po nábřeží jsme se vydali zpátky do míst, kde jsme tušili začátek naučné stezky. První panel jsme marně hledali u prodejny nábytku, takže jsme se vydali opačným směrem. Po lávce jsme překonali tok Tiché Orlice a pak jsme konečně našli panel s číslem 1, jenž si s úlevou pročetli. Ústředním tématem tohoto prvního zastavení bylo dramatické období konce 30. let 20. století.

Texty nám osvětlily, jak se Ústí nad Orlicí po Mnichovské dohodě z podzimu roku 1938 ze dne na den ocitlo na samotné hranici tehdejšího okleštěného Československa a pozdějšího Protektorátu Čechy a Morava. Město, které bylo do té doby považováno za bezpečné vnitrozemí, muselo narychlo ustoupit pohraniční území nacistickému Německu. Dočetli jsme se, proč se tehdejší nové protektorátní hranici říkalo právě „dřevěná“ – bylo to proto, že byla zpočátku vytyčena pouze provizorně a k jejímu trvalejšímu zajištění a budování skutečných celnic kvůli vypuknutí druhé světové války už nedošlo. Černobílou ilustraci s dvojicí uniformovaných mužů u závory s cedulí „Halt!“ doplňoval nadpis „Ústí, Wildenschwert nebo Wilhemsuerd ?“, který odhaloval kořeny a vývoj názvu města. Text nám vysvětlil, jak spolu souvisí jména Vilém, divoký meč a soutok řek nebo jak se v regionu po staletí prolínalo české a německé osídlení.

Dozvěděli jsme se, že původní německý název Wildenschwert byl pravděpodobně odvozen od jména lokátora Wiléma z Drnholce, přičemž lidová etymologie ho později zkomolila na „divoký meč“. Český název Ústí pak přirozeně vycházel z polohy osady při soutoku Tiché Orlice a Třebovky, který se nacházel jen pár metrů od nás. O kousek dál se tyčila dřevěná tabule, která vyprávěla o známé hospodě U tří kaprů, která zde do roku 1849 stávala a v níž hospodařil pan Kašpar. Z pohledu oušteckých byla hospoda za řekou, ležící již na panství brandýském. Ouštečtí, kteří sem chodívali na pivo, odnášeli tak peníze lanškrounské vrchnosti do cizího panství, což se panstvu nelíbilo. A tak vznikla nová hospoda v Lázních, kde se čepovalo domácí pivo lanškrounské. Ještě mnoho let po zbourání hospody, která musela ustoupit výstavbě železniční trati do Letohradu, stávaly v těchto místech řady laviček, kam chodívali bývalí štamgasti vzpomínat na „staré zlaté časy“ U Tří kaprů.

Ústí nad Orlicí – bývalý Panský mlýn

Když jsme si vše pročetli, předešli jsme přes lávku na druhý břeh Tiché Orlice a po jejím nábřeží jsme kráčeli vstříc dalšímu panelu naučné stezky. Po asi 350 metrech jsme se ocitli v místech, kde stával Panský mlýn. Prozradila nám to cedule na moderním objektu továrny. Tento významný historický objekt se v úplných počátcích své existence jmenoval Kamenný mlýn a ve své době patřil k vůbec nejstarším kamenným stavbám na území celého města Ústí nad Orlicí. Dozvěděli jsme se, že první dochovaná písemná zmínka o tomto mlýně pochází z hluboké historie, konkrétně z roku 1560. V průběhu staletí však stavba postupně měnila svůj účel a začala sloužit rozvíjejícímu se textilnímu průmyslu, který byl pro zdejší region typický. Na konci 19. století, v roce 1897, byla v části mlýnských prostor zřízena tkalcovna patřící tehdejší firmě Kučera. K definitivnímu ukončení původního mlynářského provozu došlo v roce 1925.

Celý objekt byl následně kompletně přebudován a přeměněn na elektrárnu a také na výrobnu plsti. Tuto novou průmyslovou výrobu zde provozovala známá firma Jindřich Jandera, která již v té době vlastnila sousední textilní úpravnu. Pohnutý osud této historické stavby se definitivně uzavřel na sklonku minulého století, kdy byl celý chátrající a nevyužívaný objekt v roce 1998 zbourán. Jeho dlouhou historii tak připomínala právě jen tato smaltovaná cedule s městským znakem Ústí nad Orlicí, která stručně rekapitulovala nejdůležitější milníky panského mlýna od 16. až do 20. století. Potom jsme popošli pár kroků ke stánku se zmrzlinou, kterou jsme si rádi dali, neboť bylo velké teplo. Chuť ledového osvěžení nás nezklamala a tak jsme rychlým krokem přešli po mostě na druhý břeh Tiché Orlice a o 50 metrů dál jsme zabočili doleva.

Ústí nad Orlicí – historické máchadlo

Na chvíli jsme tak opustili trasu naučné stezky, abychom navštívili pěkné místo se studánkou Panny Marie, nad níž se nacházela Boží Muka. Po modré turistické značce jsme brzy\ přišli k podchodu pod železniční tratí a zabočili doprava k máchadlu, které nechal vybudovat továrník Jandera na počátku 20. století. Na zpevněném břehu malého potůčku s lavičkou však postával hlouček opilých výrostků, kteří nás odradili od bližšího průzkumu místa a před jejich hlasitými projevy jsme raději vycouvali zpátky k informační tabuli, na níž jsme si přečetli pár zajímavých informační. Dozvěděli jsme se, že ústecký průmyslník Jandera potřeboval zajistit spolehlivé dodávky pro mokrý provoz své nedaleké textilní továrny, k čemuž využil silný pramen vody, jen napájel malý potůček. Právě na něm, v těsném sousedství zahrady své továrny, nechal Jandera vybudovat funkční máchadlo. To sloužilo svému původnímu účelu, tedy máchání prádla, po dlouhá desetiletí. Využívali ho nejen dělníci z továrny, ale i lidé z okolí, a to až do 80. let minulého století, kdy moderní pračky a domácí vodovody definitivně odsunuly tuto ruční práci do historie. Postupem času se však původní účel vytratil a místo prošlo proměnou. Z ryze pracovního a průmyslového zázemí se v průběhu let stalo malebné odpočinkové zákoutí, jehož krásy jsme si však mnoho neužili.

Ústí nad Orlicí – Boží Muka a studánka Panny Marie

Po přečtení posledních řádků jsme proklouzli pod tratí, zabočili doleva a brzy jsme došli ke studánce, jejíž dějiny výrazně ovlivnila železnice. Prozradila nám to další informační tabule. Dočetli jsme se, že zdejší pramen byl odnepaměti považován za výjimečný a lidé z města věřili v jeho léčivé účinky. Skutečným centrem duchovního života se však toto zákoutí stalo v roce 1813, kdy byl v těsné blízkosti studánky vztyčen kamenný sloupek s obrazem ústecké Panny Marie. Od té doby se místo stalo pevnou součástí tradičních ústeckých poutí. Když nastal čas slavností, z městského kostela se sem vydával procesí zbožných věřících, aby uctili obraz Matky Boží a přímo u pramene vykonali společnou pobožnost. Idylické období trvalo více než půl století, dokud do klidného údolí nezasáhl pokrok. V sedmdesátých letech 19. století se totiž začala vyměřovat a stavět nová železniční trať vedoucí na Kyšperk, dnešní Letohrad. Trasa budoucí dráhy byla naplánována tak nešťastně, že výstavba masivního železničního násypu přímo ohrožovala samotnou existenci studánky i historického pilíře.

I když posvátné místo nakonec fyzické likvidaci uniklo, nová trať jej drsně zastínila a odřízla od původních pohledů. Záchrana památky v její plné kráse je spojena s příběhem anonymní, ale vytrvalé ženy z Ústí nad Orlicí. Ta k obrazu Panny Marie chodila denně a nemohla se smířit s tím, že kvůli novému náspu už není z původní cesty od města na posvátný sloupek vidět. Svým hlubokým zármutkem a neoblomností nakonec dokázala přesvědčit tehdejšího drážního inspektora k nebývalému kroku. Železnice na vlastní náklady nechala kamenný pilíř přemístit o něco výše do strmého svahu nad studánkou. Samotný pramen sice zůstal dole pod úpatím drážního tělesa, ale zachráněný sloupek byl z cesty opět dobře viditelný, takže jsme si Boží Muka mohli prohlédnout i my. Pak jsme po kamenných schodech sestoupili dolů k prameni a opláchli si ruce i obličej. Vodu jsme ovšem neochutnali, i když vypadala čiře a žádné znečištění jsme nezaznamenali ani v nádržce pod výtokovou trubkou, obrostlou sytě zeleným mechem.

Ústí nad Orlicí – naučná stezka Příběhy naší hranice – 2. zastavení

Po chvilce jsme prostor studánky opustili a vrátili se na trasu naučné stezky, která kopírovala asfaltku pro cyklisty. Kráčeli jsme po ní lužními lesy, které nám trochu připomínaly Litovelské Pomoraví a celkem často jsme museli uhnout kolařům. Šedý asfaltový had nás po několika stovkách metrů přivedl k druhému zastavení, které tvořilo pěkné zákoutí na břehu Tiché Orlice, která se zde kroutila jako červ na rybářském háčku. Z textu na informačním panelu jsme se dozvěděli, že kořeny zdejšího osídlení sahají až do 13. století, kdy tehdejší panovníci v čele s Přemyslem Otakarem II. a olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku iniciovali středověkou kolonizaci. Cílem bylo hospodářsky využít zdejší hluboké pohraniční lesy. Přečetli jsme si, že v tehdejších dobách žili noví němečtí osadníci s domácím českým obyvatelstvem v klidu a bez větších sporů.

Postupem času zde vznikl ucelený ostrov, který zahrnoval šest měst a kolem 140 obcí, ve kterých se mluvilo velmi specifickým německým nářečím. Mezi tato hlavní centra patřil Lanškroun, Svitavy, Moravská Třebová, Mohelnice, Zábřeh a Březová nad Svitavou, přičemž Hřebečsko bezprostředně sousedilo s dnešním orlickoústeckým okresem skrze obce jako Libchavy, Oldřichovice nebo Čenkovice. Dále jsme se dočetli o tom, jak proměnlivý a historicky citlivý byl samotný pojem Sudety. Původně šlo o čistě geografické označení pro horské pásmo od Labského údolí až po Moravskou bránu, ale po roce 1918 a zejména v období kolem druhé světové války získalo slovo silný politický a nacionální podtext. Teprve od konce minulého století se termín dočkal částečné rehabilitace v geografickém smyslu. Celé toto zastavení v nás zanechalo hluboký dojem a uvědomění, jak moc události let 1938 až 1945 a vznik nových hranic zásadně a trvale ovlivnily životy obyčejných lidí na obou stranách.

Ústí nad Orlicí – Tkalcovské domky

Když jsme si pro nás poslední zastavení prostudovali, vrátili jsme se na hotel, půlhodinky si odpočinuli a následně jsme naším šedým francouzským vozem odjeli do centra města za dalšími památkami. Odpolední pouť jsme zahájili v Zahradní ulici, kde se dochovalo několik tkalcovských domků z 19. století, které představují úchvatný doklad dřívějšího života, myšlení i duchovního světa našich předků. Když jsme k nim dorazili, prohlédli jsme si je s velkým zájmem zvenku, nicméně dovnitř jsme se legálně nemohli dostat, neboť domky jsou dodnes obývané. I zvenčí však na nás dýchlo neuvěřitelné kouzlo starých časů, které ostře kontrastovalo s moderním ruchem okolního města. Z historických pramenů a vystavených informací jsme se dozvěděli, jak zásadní význam měly tyto stavby pro identitu města a jak drsný, ale zároveň fascinující život se v nich odehrával. V průběhu 19. století bylo nejrozšířenějším materiálem pro stavbu těchto vesnických sídel dřevo, které stavitelé doplňovali kamennými a hliněnými konstrukcemi.

Postupem času pak byly roubené stavby nahrazovány stavbami zděnými a od konce 19. století se začaly masivně využívat pálené cihly a modernější střešní krytiny. Pro tyto domky byla typická jedna velká hlavní obytná místnost, která tvořila srdce celého stavení. V této jediné jizbě rodina nejen jedla, spala a vychovávala děti, ale především v ní stál masivní dřevěný tkalcovský stav. Už dávno jsme věděli, že život tkalců v podhůří byl nesmírně tvrdý a monotónní. Od časného rána do pozdního večera se místností ozýval ohlušující klapot stavu a vzduchem poletoval jemný prach z příze. Do práce se často zapojovala celá rodina včetně malých dětí, které pomáhaly se soukáním nití nebo cívkováním. Světlo do jizby propouštěla jen malá okna, u kterých musel stav kvůli nedostatku denního světla stát, a v zimních měsících se svítilo pouze loučemi nebo petrolejovými lampami.

Tkalci byli zcela závislí na faktorech, kteří jim dodávali surovinu a za hotové látky jim platili často jen minimální mzdu, jež sotva stačila na základní obživu. S nástupem průmyslové revoluce a zakládáním velkých textilních továren však ruční tkalcovství začalo nezadržitelně upadat a domácí stavy postupně utichly. Smutnou kapitolou v historii Ústí nad Orlicí pak byla 70. léta 20. století. Tehdy se ve městě budovala nová hlavní silnice, kvůli které padla za oběť obrovská část historické lidové architektury a většina původních chalup byla nemilosrdně zničena. O to cennější je, že v Zahradní ulici se několik těchto domků podařilo zachránit před demolicí. Tyto přeživší stavby jsou dnes jedinečnou ukázkou bydlení chudých řemeslníků a připomínkou doby, kdy textilní výroba formovala tvář celého regionu. I když jsme jejich interiéry mohli pouze tušit, pohled na jejich malebná průčelí nám poskytl hluboký zážitek a skvělé zpestření celé naší procházky městem. Když jsme si domky prohlédli, popojeli jsme autem do Ježkovy ulice, kde jsme náš povoz zaparkovali u Roškotova divadla a vydali se na jeho průzkum.

Ústí nad Orlicí – Roškotovo divadlo

Vzápětí jsme vstoupili do divadelního parku, kde odpočívalo nebo se procházelo pár lidí a pak jsme budovu divadla obešli kolem dokola. Na budově, postavenou v letech 1935 – 1936 podle návrhu českého architekta Kamila Roškota, jsme obdivovali její funkcionalistickou architekturu a hned na první pohled nás zaujala svou monumentálností. Kamilu Roškotovi se zde podařilo dokonalým způsobem složit elementární geometrická tělesa. Viděli jsme klínovitý kubus hlediště, který na severní straně zakončovala výrazně převýšená hmota provaziště s podkovovitým půdorysem. Do této dominantní části pak pronikala hranolovitá nižší hmota zázemí divadla. Po stranách této nižší části, směrem k východu a západu, byly jasně viditelné horizontální pásy lodžií, které dodávaly budově lehkost a dynamiku. Celý objekt byl navíc důmyslně zakomponován do mírně svažitého terénu, s nímž doslova srůstal, zatímco druhé straně dominoval parčík a mohutné schodiště s kavárnou.

Hlavní vstup do divadla tvořila šestice dřevěných dveří s robustními madly, ale dovnitř jsme se nedostali, protože se zrovna žádná inscenace nekonala. Když jsme si divadlo s jeho detaily prohlédli, narazili jsme na informační panel, kde jsme si o něm přečetli zajímavou historii. Dozvěděli jsme se, že ačkoliv se v Ústí nad Orlicí hrálo divadlo ochotnicky už od roku 1836, vlastní budovu si nadšenci začali plánovat až po roce 1919. O deset let později získali pozemek u budovy soudu a s přispěním rodáka profesora Josefa Cibulky byla vypsána soutěž, v níž zvítězil právě Kamil Roškot. Po řadě diskusí byl jeho odvážný funkcionalistický návrh schválen v roce 1934, základní kámen položen v roce 1935 a ke slavnostnímu otevření moderního stánku došlo 26. září 1936. Divadlo v průběhu let prošlo několika fázemi rekonstrukce a modernizace, ale naštěstí bez zásadních zásahů do jeho architektury.

Ústí nad Orlicí – kostel Nanebevzetí Panny Marie

Když jsme dočetli poslední řádky, zamířili jsme k pár desítek metrů vzdálenému kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Když jsme vystoupali po schodišti, ocitli jsme se v kostelním parku, o němž nám spoustu informací prozradila tabulka, nacházející se nedaleko českého národního stromu. Tato lípa zde byla vysazena jako Památný strom Olgy Havlové a vytváří spolu s okolní zelení příjemné stinné zákoutí. Dočetli jsme se, že park se nachází na místě původního městského hřbitova, který kolem kostela fungoval již od středověku a sloužil obyvatelům města až do roku 1893, kdy byl za městem vybudován hřbitov nový. Podle chytré tabule se první myšlenka na proměnu chátrajícího hřbitovního okrsku v městský park objevila již v roce 1908, avšak k její realizaci došlo až o sto let později. V letech 2017–2018 proběhla podle projektu pražského architekta Tomáše Šantavého rozsáhlá revitalizace, čímž vznikl citlivě vyřešený pietní a meditační prostor s novou cestní sítí, veřejným osvětlením, parkovým mobiliářem a automatickým zavlažovacím systémem, který efektivně využívá dešťovou vodu sváděnou ze střechy kostela.

Po přečtení posledních řádků jsme odešli k Meditační kapli sv. Jana Pavla II. Tato drobná klasicistní stavba vznikla původně v roce 1787 za vlády císaře Josefa II. jako hřbitovní kaple a márnice. Od padesátých let 20. století však neudržovaný objekt postupně chátral a ztrácel své využití. Během celkové obnovy parku se však proměnil v neobyčejně působivé meditační místo a tak jsme vnitř uviděli unikátní kruhovou mozaiku z více než 20 tisíc ručně sekaných kamenných a skleněných kostiček, navrženou akademickým malířem Petrem Štěpánem. Mozaika znázorňovala otevřené plápolající srdce a symbolizuje sílu oběti, lásku a pramen života. Po stranách okenních výklenků se skláněly dvě modré polychromované plastiky andělů od sochaře Michala Šarše, zachycené v gestech přijetí a odevzdání. Podél stěn pak viselo sedm mosazných trubicových zvonů vyladěných ve staré dórské tónině, na které si návštěvníci mohou sami jemně zaklepat a rozeznít tak prostor tichou melodií. Zaujalo nás, že kamenná podlaha byla protkána 35 speciálně zabudovanými světelnými body, které v temnějším interiéru červeně světélkují a symbolizují stopy na naší pozemské cestě. Hru světel jsme však neviděli, protože jsme sem přišli za jasného slunečného dne.

Potom jsme si prohlédli nedaleko stojící pískovcové sousoší Nejsvětější Trojice z roku 1856, která původně stávalo v Masarykově ulici a až později bylo přemístěno sem do areálu starého hřbitova. Na bohatě zdobeném podstavci nás zaujal detailně vypracovaný plastický reliéf sv. Ignáce z Loyoly v mešním rouchu, nad nímž se vznášejí dva andílci v oblacích. Na samotném vrcholu monumentu trůní majestátní figurální výjev Boha Otce se žezlem a Ježíše Krista držícího dřevěný kříž, přičemž nad oběma postavami se tyčí zářící pozlacená kovová svatozář s holubicí jako symbolikou Ducha svatého. Celé toto dílo prošlo v roce 2014 náročným a kompletním zrestaurováním a tak se nám líbilo. Následně jsme popošli ke kříži z černé litiny, vyzdobeném jemnými kružbami, arkádami a fiálami. Na čelní straně podstavce jsme viděli pozlacený latinský nápis: „JOAN. NEP. CIBULKA, decan. Austensis, restaurator ecclesiae, et coemeterii hujus, CRUCEM HANC erexit aõ DNI 1880. R. I. P.“ Tento nápis připomínal ústeckého děkana Jana Nepomuka Cibulku, který se zasloužil o obnovu kostela i hřbitova a nechal zde tento pamětní kříž v roce 1880 vztyčit.

Pak jsme kráčeli kolem boční strany kostela, na němž jsme viděli mohutné opěrné pilíře, vysoká barokní okna se segmentovými záklenky a také celou řadu historických kamenných a litinových náhrobků osazených přímo do obvodové zdi bývalého hřbitova. Kamenné desky i litinové kříže zde připomínaly významné ústecké rodáky a měšťany z 19. století. Brzy jsme došli k pískovcové soše sv. Josefa v řasnatém plášti, který v náručí choval malého Ježíška. Dítě v pravé ruce drželo zemské jablko s křížkem, což symbolizovalo jeho vládu nad světem. V těle poměrně masivního hranolového podstavce byla vysekána hluboká nika zakončená gotizujícím lomeným obloukem, kam se dříve stavívaly svíce za zesnulé. Jakmile jsme si sochu prohlédli, začali jsme se věnovat průčelí kostela. Monumentální západní fasáda od architekta Alexia Cyriaka představovala nádhernou ukázku pozdního baroka s klasicistními prvky. Přízemí dominoval obdélný kamenný portál hlavního vstupu, lemovaný po stranách dvěma menšími portály s polokruhovým záklenkem. Nad hlavním vchodem do prostoru čněl kamenný balkon s ozdobným kovaným zábradlím, na který se vcházelo z vysokého okna s půlkruhovým zakončením.

Celá spodní etáž byla rytmizována mohutnými předstoupenými sloupy s korintskými hlavicemi a nárožními pilastry ze světle hnědého pískovce. Nad silně profilovanou hlavní římsou jsme spatřili štítové patro propojené volutovými křídly, na jehož nárožích a římsách jsou osazeny kamenné sochy světců. Přímo uprostřed štítového patra, pod velkým oknem věže v kamenné šambráně, naším očím neunikl plastický alianční erb. Průčelí pak vrcholilo štíhlou hranolovou věží s okny opatřenými dřevěnými žaluziemi, krytou elegantní barokní baňatou střechou s otevřenou lucernou, makovicí a křížem. Pak jsme vstoupili do předsíně a přes prosklené dveře jsme si prohlédli interiér chrámu. Vnitřní prostor působí neobyčejně harmonicky a světle díky šachovnicové dlažbě z tmavého a světlého mramoru a klenutému stropu. Po obou stranách lodi stály dlouhé tmavé dřevěné lavice s dekorativně vyřezávanými bočnicemi. Když jsme vzhlédli vzhůru, viděli jsme mohutnou valenou klenbu s lunetami, zdobenou nástěnnými malbami v dekorativních štukových rámcích.

Největší pozornost bezpochyby poutal monumentální hlavní oltář, sestávající se z několika bílých sloupů s pozlacenými korintskými hlavicemi, které rámovaly rozměrný oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie od Jana Dallingera z roku 1776 v nádherně vyřezávaném zlatém rámu. V dolní části po stranách oltáře jsme spatřili čtyři pozlacené sochy světců v životní velikosti a vrchol oltářního nástavce zdobilo dynamické sousoší Korunování Panny Marie s postavami Boha Otce a Krista, obklopené zástupem andělů a svatozářemi. Před hlavním oltářem jsme našli jednoduchý obětní stůl, při naší návštěvě vkusně ozdobený bílými květinami. Neméně působivá byla bohatě zdobená rokoková kazatelna na levé straně lodi. Její korpus i stříška byly pokryty pozlacenými reliéfy, volutami a figurami andílků, přičemž vrchol stříšky korunovala postava s deskami Desatera a zářící svatozář. Na pravé straně lodi, přímo naproti kazatelně, visel v honosném pozlaceném rámu uctívaný obraz Ústecké Panny Marie, rovněž obklopený plastikami andělů a zavěšený na pozadí bohaté štukové draperie. Celý prostor doplňovaly další boční oltáře v podobném barokním stylu, rozestavené podél stěn.

Když jsme si interiér dostatečně prohlédli, prošli jsme se kolem druhé boční strany stavby a dorazili k presbytáři, do něhož byla vsazena Útěchová kaple Panny Marie z roku 1870 s bočním vstupem a dalším kamenným schodištěm vedoucím do parku. Pak jsme se vrátili před průčelí a na malém prostranství před kostelem shlédli černý litinový kříž s kamenným podstavcem, korpusem ukřižovaného Krista a tabulkou s nápisem INRI. Na čelní litinové desce podstavce jsme si pak přečetli výstižný citát, jež zněl : Pro hříchy naše trpěl, lidu můj, a hříchy svými vy mne nekřížte. K Židům VI. 6. Pak jsme se seznámili s historií chrámu, jehož duchovní kořeny sahají až do 2. poloviny 13. století, kdy zde vznikl původní dřevěný kostelík. Zaujalo nás, že vývoj chrámu zásadně ovlivnil v 18. století děkan Jan Leopold Mosbender, který inicioval stavbu nového reprezentativního stánku. Dozvěděli jsme se, že současná pozdně barokní až klasicistní budova vznikala v letech 1770 až 1776 pod vedením stavitele Jakuba Pánka a architekta Alexia Cyriaka. Samotný děkan Mosbender byl pochován v útrobách chrámu, což připomíná pamětní deska.

Ústí nad Orlicí – Mírové náměstí – Radnice a Stará škola

Po seznámení se s historií stavby další naše kroky vedly Kostelní ulicí na Mírové náměstí, přičemž jsme museli minout budovu staré školy a radnice. Sídlo představitelů města bylo vybudováno po velkém požáru, který si vyžádal kompletní obnovu správního centra. Vedením stavby byl pověřen uznávaný lichtenštejnský stavitel Jan Kristián Auer a tak v letech 1721 - 1723 na místě původního sídla vyrůstala nová barokní budova radnice s charakteristickým podloubím. S rozvojem města a jeho potřeb v následujících desetiletích vyvstala nutnost rozšířit také městské školství. V roce 1793 proto byla v těsném sousedství radnice vybudována z městských prostředků nová budova školy, dnes známá jako Stará škola, nad jejímž vchodem jsme našli rokajovou pískovcovou kartuš s městským znakem a letopočtem. V roce 1850 došlo ke stavebnímu propojení obou sousedících objektů a bývalá škola byla fyzicky i funkčně připojena k radniční budově, čímž vznikl celistvý komplex. Nad průčelím radnice jsme spatřili kamenný lichtenštejnský znak a pamětní desku, sdělující, že se v tomto domě narodil český buditel a kněz Matěj Josef Sychra. Zaujalo nás, že v této budově sídlil do roku 1929 okresní soud, od roku 1932 sloužila jako městské muzeum. Za protektorátu v roce 1941 zde začala úřadovat správa města. Na závěr jsme se dozvěděli, že v letech 1995 – 1998 proběhla rozsáhlá rekonstrukce, která zajistila nové prostory a jejich moderní vybavení pro potřeby Městského úřadu, který zde sídlil i v době naší návštěvy.

Ústí nad Orlicí – Mírové náměstí – historie

Po prohlídce radnice jsme se otočili směrem k náměstí a zahájili okružní procházku, abychom se seznámili s podobou domů a historií náměstí. Jeho téměř čtvercový půdorys s přilehlou sítí ulic pamatoval počátky města v druhé polovině 13. století, nicméně tehdejší tvář prostranství se od té dnešní zásadně lišila, neboť ve středověku bylo rozhodujícím stavebním materiálem dřevo. Rizikem tohoto dřevěného stavitelství byly ničivé požáry, z nichž dva město zásadně poznamenaly. Požár v roce 1498 spálil do základů původní dřevěnou radnici a s ní i veškerou dokumentaci, kvůli čemž dnes chybí nejstarší písemné záznamy o počátcích Ústí nad Orlicí. O dvě století později, v roce 1706, těžce postihl celé centrum města druhý velký požár, který však znamenal zároveň klíčový impuls pro jeho novou výstavbu. Právě ze spálenišť kolem náměstí začaly následně vyrůstat již zděné budovy řemeslníků a obchodníků. Náměstí tím získalo vzhled velmi podobný tomu dnešnímu. Naše oči potěšilo, že při této přestavbě byla na severní a západní straně obnovena historická podloubí, která se nám moc líbila. V přízemí měšťanských domů tehdy, stejně jako v době naší návštěvy fungovaly kupecké krámy i dílny řemeslníků, kteří zde přímo nabízeli své zboží.

Ústí nad Orlicí – Mírové náměstí – měšťanské domy

Zajímavostí ústeckého náměstí je jeho podloží, kvůli němuž se někdy lidově říká, že bylo „vystavěno na vodě“. Ve sklepích historických domů se totiž dodnes nacházejí desítky pramenů a studánek s průzračnou vodou vyvěrající přímo z útrob okolních kopců, ale ty jsme nemohli vidět. Postupná přeměna města přinesla pestrou mozaiku slohů, v níž se barokní prvky prolínaly s klasicismem i secesí. Pestrou historii architektonického vývoje dokládaly i další významné objekty na náměstí, které jsme si s potěšením prohlédli. Zajímavý byl zejména dům čp. 7, jenž prošel vývojem od školní budovy přes přestavbu v roce 1873, kdy stavba patra probíhala v rámci oslav 100. výročí narození Josefa Jungmanna, až po moderní rekonstrukci pro potřeby městského úřadu. Jeho fasádu zdobil městský znak od místního sochaře Jana Čípy. Dále nás zaujala bývalá spořitelna čp. 87, novorenesanční a secesní stavba z let 1906–1907, postavená podle návrhu pražských architektů Josefa Maříka a Karla Pešiny. Na vedlejším domě jsme pak našli pamětní dsku, podle níž zde žila a tvořila známá česká spisovatelka a národní buditelka Magdaléna Dobromila Rettigová.

Ústí nad Orlicí – Mírové náměstí – Morový sloup

Během obchůzky kolem domů jsme hledali vhodné místo k obědu, ale nabídka otevřených restaurací, kterých bylo jako šafránu, nás neoslovila. Hladoví jsme se tedy přesunuli doprostřed náměstí, kde se tyčil barokní Mariánský morový sloup z let 1737–1739, který byl vysvěcen jako projev díků za ochranu města před morovou nákazou. Na stejném místě v minulosti stával starší sloup, o jehož původu a přesné podobě se dochovalo jen velmi málo informací. Současný sloup měšťané jej na náměstí vztyčili jako výraz své hluboké zbožnosti a také jako prosbu o nebeskou přímluvu a ochranu města před ničivými pohromami v podobě moru, hladu a války. Původně byla celá stavba obklopena kamenným zábradlím a dokonce zde bývala kašna, ale nic takového jsme zde už nenašli. Zůstalo šest pískovcových schodů s čtvercovým půdorysem, v jejichž rozích stály osmiboké pískovcové sloupky propojené kovovým řetězem. Uvnitř tohoto vymezeného prostoru byl umístěn nízký hranolový podstavec, ze kterého vyrůstal pilíř zdobený čtyřmi volutami a zakončený profilovanou římsou. Na pilíři se ze všech čtyř světových stran nacházely latinské nápisy s chronogramy, které ukrývaly letopočet 1737 a vyjadřovaly prosby k Panně Marii i okolnosti vzniku monumentu. Na římse pilíře se z nízkého podstavce zvedal vysoký sloup zakončený korintskou hlavicí s motivem andělských hlaviček. Vrchol celého monumentu tvořila zlacená socha Panny Marie Immaculaty. V průběhu staletí byl sloup vystaven povětrnostním vlivům, a proto vyžadoval pravidelnou péči. Významným milníkem v jeho novodobé historii se stal rok 2015, kdy celý mariánský sloup prošel celkovou renovací a dočkal se kompletního zrestaurování.

Ústí nad Orlicí – socha sv. Jana Nepomuckého

Po obhlídce krásného sloupu jsme náměstí dali vale a průchodem pod jedním z domů jsme proklouzli na malé náměstíčko, kde jsme narazili na novodobou mosaznou fontánu a barokní pískovcovou sochu svatého Jana Nepomuckého. Zaujalo nás, že se jednalo o vůbec nejstarší dochovanou sochu ve městě z roku 1663, kterou vytvořil neznámý autor. Z historie jsme se dozvěděli, že původně stávala na Svatojánském náměstí, odkud musela v roce 1950 ustoupit rozšiřované vozovce. Následně strávila desetiletí v lapidáriu na starém hřbitově u kostela Nanebevzetí Panny Marie, než se po zrestaurování v roce 2010 dočkala dnešního osazení. Na místě jsme si prohlédli celé dílo stojící na dvou pískovcových stupních a nízkém hranolovém podstavci, na jehož čelní straně jsme přečetli latinský nápis s datací 1713, odkazující na rok vzniku mladšího podstavce. Nad ním jsme shlédli štíhlý pilíř zakončený profilovanou římsou, nesoucí na čelní straně reliéf jazyka ve svatozáři a na zadní straně český prosebný nápis z roku 1855. Na samotném vrcholku jsme obdivovali postavu světce v mírně podživotní velikosti, oděného v tradičním kanovnickém oděvu. V pravé ruce drží krucifix opřený o rameno, v levici svírá palmovou ratolest a jeho vousatou hlavu s biretem zdobí zlacená svatozář s pěti hvězdami. Na patce sochy jsme ještě objevili vytesaný původní rok 1663 a pak jsme šli dál.

Ústí nad Orlicí – Hernychova vila

O několik desítek metrů nás čekala Hernychova vila. Už z dálky jsme obdivovali její architekturu a následně jsme ji obešli kolem dokola. Pak jsme zamířili do restaurace ve vile, neboť jsme již měli hlad. Vzhledem k tomu, že nás později čekala večeře v hotelu, objednali jsme si jen jednu pizzu a pití. Během hodování jsme se seznámili s historií Hernychovy vily. Dočetli jsme se, že tuto honosnou secesní stavbu si nechal v letech 1904–1907 postavit textilní magnát Florian Hernych za tehdy neuvěřitelných 460 000 rakouských korun. Ačkoliv oficiální dokumentaci zastřešovala pražská firma Matěje Blechy, za samotným architektonickým návrhem stáli s největší pravděpodobností architekt Emil Králíček a sochař Celda Klouček, přičemž stavbu realizoval bratr majitele Josef. I přes pozdější finanční potíže rodinné firmy zůstala vila v majetku Hernychů až do roku 1951.

Za komunistického režimu budova vystřídala řadu nájemců – sídlila zde Hudební škola, knihovna, Dům osvěty i školní jídelna a od roku 1971 také Památník revolučních tradic. Po roce 1989 byla vila navrácena v restituci původním majitelům a dál ji využívala ZUŠ Jaroslava Kociána. Ta se však v roce 2002 odstěhovala a opuštěný objekt začal rychle chátrat. Spása přišla v roce 2003, kdy vilu odkoupilo město Ústí nad Orlicí. Po rozsáhlé rekonstrukci zahájené roku 2006 se budova v dubnu 2008 znovu otevřela veřejnosti jako Kulturně společenské centrum a sídlo Městského muzea. V suterénu přibyla restaurace a v zahradě vznikla galerie plastik s dominantním dílem Mrtvý Ábel od sochaře Quido Kociána, které jsme před chvílí shlédli během obchůzky kolem vily. Když jsme dočetli poslední řádky, dojedli a dopili, zaplatili jsme útratu a vydali se dovnitř vily, v níž nás čekala prohlídka expozic muzea.

Ústí nad Orlicí – Městské muzeum

V pokladně jsme si koupili vstupenky, turistickou známku a získali razítko do památníku. Pak jsme se sami vydali do první expozice, v níž jsme stanuli před unikátním Planičkovým interiérovým orlojem. Tento obdivuhodný stroj sestrojil na počátku 20. století hodinář František Planička ze Slatinek u Prostějova. Zblízka jsme si prohlíželi jeho precizní mechaniku, která kromě přesného času zobrazuje také fáze měsíce, dny v týdnu, měsíce i další astronomické údaje, přičemž nechyběly ani pohyblivé figurky či hrající systém. Bylo fascinující sledovat plně funkční řemeslné dílo, které dýchalo technickou vyspělostí tehdejších mistrů. Poté jsme se přesunuli do navazující expozice secesní jídelny, která nás v mžiku přenesla do autentické atmosféry přelomu 19. a 20. století. V původních prostorách Hernychovy vily jsme si prohlédli zachovaný historický nábytek z let 1906–1907, soupravu jídelního stolu, dobové osvětlení i elegantní doplňky dokládající vysoký životní standard rodiny Floriana Hernycha. Vnímali jsme, jak secesní styl s rostlinnými motivy a organickými tvary prostupoval každým detailem místnosti, jež dříve sloužila nejen k rodinným setkáním, ale i k reprezentativním jednáním s obchodními partnery z textilního průmyslu.

Následovala výstava s názvem Plesová sezóna, kterou jsme odstartovali pohledem na historickou módu, jíž dominovaly do detailu propracované šaty. Zaujal nás zejména bílý hedvábný model z poloviny 19. století s otevřeným dekoltem, spadlými rameny a všitými kosticemi v štíhlém pase. Dozvěděli jsme se, že velmi žádanou látkou byl jemně lesklý taft držící tvar, nicméně zámožnější rodiny dopřávaly dcerám pravé hedvábí. Zatímco dámská móda procházela proměnami střihů i uvolňováním konvencí, pánský oděv zůstával střízlivý – dominovaly černé či tmavé obleky a na plesech se objevovaly také slavnostní nebo myslivecké uniformy. Velkou pozornost jsme věnovali nepsanému jazyku společenských doplňků. Zjistili jsme, že vějíř zdaleka nesloužil jen k ochlazování, ale představoval rafinovaný prostředek neverbální komunikace. Držela-li dívka vějíř v levé ruce, vyjadřovala ochotu tancovat, zatímco pravá ruka znamenala odmítnutí. Složený vějíř před ústy naznačoval touhu po seznámení, přiložení k srdci vyznávalo zamilovanost a jeho neopatrné upuštění mělo zaručeně přilákat pozornost okolí. Neméně důležitou součástí plesové výbavy byly taneční kartičky, do nichž si pánové v předstihu zapisovali pořadí tanců.

Celou atmosféru doplňovaly skleněné vitríny plné drobných nezbytností, jako byly vykládané hřebeny do účesů, kloboukové jehlice, jemné rukavičky či dobové kabelky. Na závěr nás pobavily ceny do tomboly, nedílné součásti všech plesů a pak jsme odešli do vstupní haly. Tento velkolepý prostor o rozloze 100 m² námi okamžitě dýchl elegancí secesní architektury. Celá hala byla obložená masivním dřevem a stěny plynule přecházejí v široké schodiště s dekorativním zábradlím, po němž jsme vystoupali na vyhlídkovou galerii v prvním patře. Zde naši pozornost upoutala bohatá štuková výzdoba stropu a citlivě řemeslně zpracované umělecké detaily, od originálních zabroušených okenních skel až po původní kování a dobové osvětlení. Naprostým unikátem prostoru byl monumentální víceúrovňový kovový lustr secesního tvarosloví a elegantní vysoký kandelábr stojící u paty schodiště. Hala dříve tvořila reprezentativní srdce sídla textilního magnáta Floriana Hernycha a v době naší návštěvy sloužila jako víceúčelový společenský i výstavní sál, kde městské muzeum pořádalo vernisáže, komorní koncerty, přednášky i svatební obřady. Pak jsme již postupně vstupovali do několika místností, v níž jsme se seznámili s textilní výrobou v Ústí nad Orlicí.

Prohlídku jsme zahájili pohledem do samotných počátků řemesla v expozici věnované podomáckému zpracování lnu a tkalcovství. Stěny i vitríny přehledně vysvětlovaly postup od získávání prvních vláken až po hotovou látku. Prohlédli jsme si tak trdlici na lámané lněné stonky, vochli pro odstraňování koudelí, přeslici i tradiční dřevěný kolovrat, který ve své době předení výrazně zrychlil. Součástí expozice byla také světnice se starou truhlou a velkým tkalcovským stavem, u něhož seděla figurína přadleny, což atmosféře starých časů dodávalo na opravdovosti. V dalších částech se expozice věnovala přechodu od ruční práce k rozsáhlé tovární výrobě, která z Ústí nad Orlicí učinila jedno z hlavních center českého textilnictví. V prosklených vitrínách jsme si se zájmem prohlíželi dobové vzorníky látek, historické dokumenty, pamětní stuhy i učebnice a práce studentů místní Střední průmyslové školy textilní, která zde vychovávala odborníky už od roku 1892. Závěr textilní expozice mapoval posuny v průběhu 20. století, kdy se po znárodnění továrny sloučily pod národní podnik Perla. Na přehledných panelech i u dochovaných strojů jsme sledovali, jak se ve městě vyráběl bavlněný i bytový textil, flanely a damašky vyvážené do celého světa, a to až do postupného útlumu výroby na počátku 21. století.

Následně jsme vkročili do textilní dílny, která působila jako živý tvůrčí prostor plný dřevěných stavů, přízí a tkalcovského náčiní. Na stěnách visely přehledné edukativní panely vysvětlující vlastnosti přírodních materiálů – od lnu, konopí a bavlny až po ovčí vlnu – i základní tkalcovské vazby, jako byla vazba plátnová, keprová či atlasová. Uprostřed místnosti stály rozestavěné stolní i velké tkalcovské stavy s navázanými osnovami a rozpracovanými tkaninami. Atmosféru dotvářely koše plné barevných klubek vlny, špulky s nitěmi, člunky i historické obrazy a velkoformátová fotografie starého tkalce při práci, která připomínala řemeslnou poctivost minulých generací. Z dílny jsme se přesunuli do expozice věnované houslovému virtuózovi Jaroslavovi Kociánovi, ze která na nás dýchla atmosféra první poloviny 20. století. Prostorám dominoval měšťanský salon se stylovým pozlaceným nábytkem, kterému vévodilo historické piáno sloužící jako stojan pro biografické panely, dobové fotografie a bronzová busta umělce. Sám ústecký rodák prokázal neobyčejný talent již v raném dětství, když poprvé veřejně vystoupil ve čtyřech a půl letech. Později vystudoval pražskou konzervatoř pod vedením slavného pedagoga Otakara Ševčíka a kompozici u Antonína Dvořáka.

Jako uznávaný virtuóz procestoval celý svět a sklízel obrovské úspěchy na turné v USA i v Evropě. Svou bohatou kariéru zakončil jako významný profesor mistrovské školy, kde vychoval generace skvělých houslistů včetně Josefa Suka. Expozici doplňovala řada osobních památek, originální koncertní plakát prezentující ho jako „Bohemian Violin Virtuoso“ či sádrová socha sedícího Mistra od sochařky Marie Zlatníkové. Stěny zdobil také diplom o udělení čestného občanství města a smuteční i věnovací věnce z jeho bohaté koncertní kariéry. Ve vedlejší místnosti jsme shlédli výstavu věnovanou lidové architektuře a dokumentaci historických vesnických staveb. Místnosti vévodil velký architektonický kreslicí stůl s pravítky a rozpracovanými výkresy, doplněný skleněnými vitrínami s odbornou literaturou, terénními zápisníky a diplomovým ocení ing. arch. Jiřího Škabrady. Stěny pokrývaly detailně zpracované informační panely a velkoformátové fotografie, jež přibližovaly stavební vývoj chalup, půdorysy, konstrukce roubení i stavebně-historické průzkumy zaniklých i dochovaných objektů lidového stavitelství. Nechyběly ani náčrtky starých pecí a snímky štítů či interiérů starých stavení. Moc dlouho jsme se zde nezdržovali a raději jsme se šli podívat na expozici zdejšího betlemářství, které mělo v Ústí nad Orlicí velmi silné kořeny.

Expozice představila proměny stavění betlémů v průběhu celého roku – od vánočního a tříkrálového přes hromniční až po postní. Prohlédli jsme si zde třeba jedny z nejstarších dochovaných papírových figurek v regionu, nicméně naše oči nejvíce upoutala práce tří současných autorů. Nejprve jsme obdivovali mechanický papírový betlém z let 2012–2016, pro který namaloval figurky Jaroslav Herain a pohyblivou mechaniku sestrojil Kamil Andres. Vznikl jako replika původního Cibulkova betlému a vedle klasické scény Narození zachycuje i blízké okolí – podhorské roubenky, hrad Litice, zříceninu Žampach či děti hrající si v potoce. O kousek dál jsme shlédli originální Betlém orlickoústeckých osobností od autorky Markéty Zemanové. Ten obsahoval přes 50 postav významných rodáků i spolkařů zasazených do reálií města, jako bylo náměstí s mariánským sloupem, samotná Hernychova vila nebo typické chaloupky z Podměstí. Nakonec jsme se zastavili u monumentálního soustruženého betlému Zdeňka Velebného, na kterém se pracovalo od roku 2014. Spatřili jsme úctyhodnou kompozici z více než 300 figur vyřezaných z mnoha druhů dřev, která se dala navíc celá otáčet pomocí velkých vnějších madel. Potom jsme začali stoupat do nejvyššího patra, kde se nacházela vyhlídková věž.

Během výstupu jsme se díky panelům u schodiště dozvěděli mnoho zajímavostí o bohaté tradici textilní výroby v Ústí nad Orlicí. První panely popisovaly samotné počátky plátenictví a předení lnu či konopí, kdy podhorská oblast neměla vhodné podmínky pro zemědělství, a tak se místní obyvatelé začali věnovat tkalcovství a soukenictví. Postupně s rozvojem řemesla v 18. a 19. století vznikaly cechy a domácí tkalcovství dosáhlo svého vrcholu. Následná průmyslová revoluce a příchod parních strojů proměnily Ústí v jedno z hlavních center bavlnářství a tkalcovství. Další informační panely se podrobně věnovaly významným místním textilním podnikatelům a jejich továrnám. Četli jsme si například o firmě Anton a Antonín Brožkovi, která provozovala přádelnu a mechanické tkalcovny, o Friedrichu Pollakovi a jeho tovární výrobě šátků i módního zboží či o podniku Josef Sobotka a spol. Nechyběly ani informace o továrně na výrobu suken a lodenů Františka Kadrmana a dalších ústeckých průmyslnících. Výstup tak sice trval o něco déle, ale nijak nám to nevadilo. Po překonání posledních schodů se před námi z vyhlídkové věže otevřel nádherný panoramatický výhled na celé město i okolní kopce. Několik minut jsme se kochali pohledy z výšky na místa, kterými jsme v tento den procházeli a samozřejmě jsme očima přejeli i vzdálenější místa. Pak jsme sestoupili dolů do přízemí a Hernychovu vilu jsme opustili.

Ústí nad Orlicí – Sbor Jednoty Bratrské

Další naše kroky vedly k budově v ulici M. J. Kociána č.p. 53, držící primát nejstaršího dochovaného kamenného domu v Ústí nad Orlicí. Když jsme k tomuto historickému objektu dorazili, prohlédli jsme si ho zvenku. Na první pohled nás zaujala jeho monumentální, ale přitom střídmá architektura s charakteristickou mansardovou střechou. Přímo nad vstupními dveřmi jsme v kamenné kartuši spatřili působivý reliéf Beránka s praporem – symbol Jednoty bratrské, který sem byl umístěn na počátku 20. století jako memento navrácení domu původním majitelům. Hned vedle portálu pak naši pozornost upoutala pamětní tabule stručně popisující pohnuté dějiny této nejstarší dochované kamenné stavby ve městě. Dovnitř jsme se ovšem nedostali, protože budova nebyla v době naší návštěvy volně přístupná veřejnosti. I z ulice však z domu dýchala neobyčejně silná atmosféra a bohatá historie. Tato nejstarší dochovaná kamenná stavba ve městě byla postavena v letech 1553–1555 pro Jednotu bratrskou.

Po pohnutých letech byla bratřím v roce 1626 v rámci protireformace definitivně zabrána a jejich poslední kazatel Jan Hložek musel odejít do exilu. Před odchodem však bratři do výklenku ve zdi zazdili svojí skromný mosazný bohoslužebný kalich ve víře, že se jednou vrátí. Dům byl v roce 1668 ovšem prodán do soukromých rukou a na konci 18. století přestavěn do dnešní podoby s mansardovou střechou. Zaujalo nás, že zazdívka vydala svůj poklad až kolem roku 1850 při úpravách interiéru. Nalezený kalich převzala katolická církev, děkan Jansa jej nechal postříbřit i pozlatit a po dlouhá léta sloužil v Hylvátské kapli a odpočíval na děkanství. Na závěr jsme se dočetli, že Jednota bratrská získala budovu zpět do svého vlastnictví v roce 1901, což připomínal reliéf Beránka nad vchodem. Na počátku devadesátých let 20. století se do sboru vrátil i samotný kalich, který od té doby slouží jako vzácný symbol tradice a exponát na putovních výstavách. Jakmile jsme si budovu prohlédli, vrátili jsme se k autu u divadla a vzápětí jsme odjeli k bývalému mlýnu.

Ústí nad Orlicí – bývalý mlýn Mlejnek a vodní elektrárna

O několik minut později jsme zaparkovali u řeky Třebovky a pěšky se vydali k našemu cíli. Po 300 metrech chůze podél vodního toku jsme dorazili k malé vodní elektrárně, která se nacházela na druhé straně řeky a lehce připomínala staré časy. Původní mlýn byl totiž již dávno zbořen a na jeho místě byla vybudována továrna, takže jsme již klapáč vidět nemohli a dostat se blíže k elektrárně také nešlo. Jedině, že bychom se ve fabrice nechali zaměstnat nebo si pronajali některou z budov a to jsme samozřejmě neměli v úmyslu. Nicméně pohled na řeku, jez a divokou vodu byl zajímavý. Chvíli jsme toto dění pozorovali a pak jsme se seznámili s historií mlýna, který v těchto místech stával již od roku 1710. Tehdy zde z iniciativy Pavla Dařílka vyrostl malý dřevěný, patrně roubený mlýnek. O necelé století později, v roce 1805, jej nahradila nová zděná budova na půdorysu písmene L s jedním vodním kolem na spodní vodu. Dále jsme se dočetli, že se mlynářská historie uzavřela roku 1883, kdy mlýn odkoupili bratři Boomsovi a přestavěli jej na snovárnu a soukárnu pro svou textilní výrobu.

Zásadní přelom nastal v roce 1893, kdy objekt získal podnikatel Adolf Jandera, jenž zde položil základy rozsáhlého textilního areálu, který se postupně rozrůstal o velké haly, parní stroje i dělnické domky a stal se významnou součástí textilního průmyslu v regionu. Následující generace Janderů v rozvoji pokračovala – během regulace Třebovky v letech 1926–1927 zde postavili jez s vodní elektrárnou, jejíž kulisy jsme z dálky pozorovali. Bohužel původní budova starého mlýna musela v roce 1940 definitivně ustoupit nové funkcionalistické budově přípravny a barevny. Na závěr jsme se dozvěděli, že po znárodnění v roce 1946 přešla továrna pod národní podnik Perla. V novodobé historii už k větším stavebním úpravám nedošlo, kromě toho, že v letech 2003 - 2006 byl snesen tovární komín. V době naší návštěvy areál sloužil převážně pro skladování a kovovýrobu, čímž se stal němým svědkem proměny starého vodního mlýna v moderní průmyslový podnik. Když jsme si dostupné informace přečetli, vrátili jsme se k autu a odjeli za dalším mlýnem v Hulvátech.

Ústí nad Orlicí – Applův mlýn

Jednalo se o Applův mlýn, k němuž jsme se pěšky vydali poté, co jsme náš francouzský vůz zaparkovali u paneláků v Poříční ulici. Po necelých 200 metrech jsme přišli k mohutnému čtyřpodlažnímu objektu se sedlovou střechou, který byl konstrukčně vybudován tak, aby pojal moderní technologii uměleckého složení, čímž zanikl starší mlýn, vystavěný po roce 1839. Před námi se tak nacházel perfektně dochovaný mlýn, o němž první zmínka pochází z roku 1875, který obsahoval modernizovanou technologii mletí obilí, která se v českých mlýnech prosazovala od poloviny 19. století. Na rozdíl od staršího obyčejného složení nový mlýn využíval soustavu strojů spojených kapsovými výtahy a šnekovými dopravníky, což umožňovalo plynulý automatický provoz bez ruční práce.

Obilí procházelo přesným čištěním, postupným mletím a proséváním na vysévacích strojích, jehož výsledkem byla výrazně vyšší efektivita práce a schopnost produkovat různé druhy velmi jemné, kvalitní mouky. Budovu jsme si prohlédli ze všech čtyřech stran a nezapomněli jsme ani na mlýnský náhon, který využíval vody z říčky Třebovky. Když jsme si objekt prohlédli, přečetli jsme si o něm pár informací z papírů, které jsme si doma před dovolenou vytiskli. Zaujalo nás, že ve dvacátých letech 20. století objekt využívala filiálka lanškrounského družstva a v roce 1931 jej koupil Valentin Appl z místní statkářské rodiny, který k němu nechal stavitelem Andreasem Wettengelem přistavět křídlo pily. Po znárodnění zde JZD provozovalo už jen dřevovýrobu, v níž po roce 1992 pokračovala soukromá firma, díky čemuž se mlýn stavebně dochoval v téměř intaktním stavu.

Ústí nad Orlicí – kaple sv. Anny

Když jsme dočetli poslední řádky, vrátili jsme se k autu, jímž jsme odjeli k místnímu pivovaru. Když jsme u něj náš povoz zaparkovali, ihned jsme se vydali k naproti stojící barokní kapli se sedlovou střechou, z níž vystupoval sanktusník s charakteristickou cibulovou bání, do níž byl usazen v roce 2026 nový zvon. Po více než osmdesáti letech ticha se sanktusník dočkal nového hlasu, protože původní zvony byly zrekvírovány pro válečné účely a ani náhrada pořízená obyvateli v roce 1919 neodolala rekvizicím druhé světové války v roce 1942. Když jsme ke kapli přišli, nejprve jsme shlédli trojboce uzavřený presbytář a boční strany, které zdobily lizény, trojice oken v jednotlivých polích a sakristie. Nejkrásnější výzdobu jsme tradičně našli na průčelí, lemované lisénami a završené štítem s pilastry, kruhovým oknem a volutovými křídly. Trojúhelníkový vrchol šítu zdobil symbol Svaté Trojice. Pod korunní římsou jsme spatřili výklenek se sochou svaté Anny s knihou, kterou vytvořil žamberský sochař Alexi Cyriak.

Jakmile jsme průčelí očima dostatečně prozkoumali, přistoupili jsme ke vchodu a přes mříž nahlédli do útrob kaple. Interiér zdobily po stranách obrazy křížové cesty a líbila se nám také kazatelna. Nejvíce nás zaujal impozantní barokní oltář s elegantní čtveřicí korintských sloupů, jež nesly bohatě zdobené profilované kladí. V jeho středu jsme obdivovali nádherný oltářní obraz zasazený v pozlaceném rámu, který zachycoval svatou Annu vyučující malou Pannu Marii. Po stranách retábula jsme spatřili dvě sochy světců v bílém provedení se zářícími zlatými svatozářemi. V půlkulatém štítovém nástavci nad obrazem jsme pak obdivovali plastické vyobrazení Svaté Trojice s postavami Boha Otce a Krista obklopených andílky. Celé kompozici v presbytáři dominoval kamenný obětní stůl zdobený symbolem kříže v kruhu, u něhož se duchovní atmosféra celého prostoru plně završovala. Po obhlídce interiéru jsme si na prostranství před vstupem prohlédli památkově chráněný pískovcový krucifix z roku 1819 od neznámého autora, jehož sokl zdobil reliéf Bolestné Panny Marie a pak jsme již zamířili k protějšímu pivovaru.

Ústí nad Orlicí – Měšťanský pivovar Hylváty

Na budovách pivovaru nás okamžitě zaujal zdobný klasicistní portál, pivovarský dvůr i mohutná věž hvozdu s vysokým komínem, na které se skvěl historický poutač lákající na někdejší věhlasný ležák. Historie tohoto místa však byla mnohem pestřejší než jen příběh samotného chmelového moku, jelikož se v něm prolínalo sídlo rychtáře, honosný statkářský zámek, vydavatelské prostředí i pohnuté osudy 20. století. Jakmile jsme si budovy prohlédli zvenku, vstoupili jsme do průjezdu a proklouzli jím na nádvoří, kde u několika stolů posedávalo pár hostů. Vybrali jsme si jeden vhodný stůl pro sebe, posadili a čekali na obsluhu. Když kolem nás číšnice dvakrát bez povšimnutí prošla, rozpačitě jsme se na sebe podívali a protože se stále nic nedělo, zeptali jsme se staršího páru u vedlejšího stolu, jak to tady chodí. Dozvěděli jsme se, že musíme zajít dovnitř restaurace a objednat si u výčepu, což jsme sice nechápali, ale nezbývalo nám nic jiného, než tak učinit.

Zašli jsme tedy dovnitř, kde si nás chvíli nikdo nevšiml, ale nakonec se nás nesměle obsluha zeptala na naše přání a tak jsme si mohli objednat místní pivo. Pak jsme se vrátili ke stolu a za pár minut číšnice konečně pěnivý mok donesla. Třináctka chutnala výborně, takže jsme si u výčepu objednali ještě dvanáctku, která nás opět nezklamala – na rozdíl od obsluhy. Během popíjení jsme se seznámili s historií pivovaru. Dozvěděli jsme se, že na tomto místě původně stávala stará hylvátská rychta, kterou ve třicátých letech 19. století tehdejší majitelé proměnili v klasicistní zámeček. Dále jsme se dočetli, že zásadní přelom nastal v roce 1892, kdy byly upravovány hospodářské budovy a k obytné části přibyl samotný pivovar. Ani ničivý požár v roce 1901, který připravil střechu obytného domu o zdobnou věžičku, provoz nezastavil. Největšího rozkvětu se pivovar dočkal po roce 1913 pod vedením Ferdinanda M. Rösslera, vydavatele místních Nezávislých listů.

Dozvěděli jsme se, že největší legendou se tehdy stal věhlasný šestnáctistupňový speciál Hylvátský Magnet, jehož dobovou reklamu jsme našli o chvíli dříve na fasádě pivovaru. Dočetli jsme se však i o smutnějších kapitolách. Výroba piva zde byla definitivně ukončena ve válečném roce 1940 a po roce 1948 byl celý znárodněný objekt využíván jen jako sklady, kvůli čemuž postupnému chátrání neušel. Naštěstí pro nás a další milovníky pěnivého moku prošel po roce 2014 areál rozsáhlou a velmi citlivou rekonstrukcí, díky níž zde vznikla restaurace, pivnice a hotel Na Zámečku. Čtení vysušilo naše hrdla, takže sklenice rázem zela prázdnotou, nicméně třetí kousek jsme si již neobjednali. Ve výčepu jsme zaplatili útratu a pak jsme již odjeli do hotelu, kde jsme byli ubytováni. Zašli jsme na večeři, vypili pár dalších piv a zahráli si karty. Pak jsme se již odebrali na pokoj a připravili se na spánek. Po celodenním putování jsme byli unaveni, takže jsme brzy usnuli….

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1