Jak jsme z tábořiště v Cakli vyrazili loupit do údolí Sejfů
Města Česká Třebová a Ústí nad Orlicí dlouhé roky svítily jako červené lucerničky na mapě dosud nenavštívených míst, zatímco okolní pamětihodnosti se krásně zelenaly jako čerstvě vyrostlá tráva po jarním dešti. V květnu 2026 jsme se rozhodli tento dlouholetý rest smazat a tak jsme si na první májový víkend zakoupili třídenní pobyt, během něhož jsme byli ubytování ve Sporthotelu v okresním městě Ústí nad Orlicí. Název hotelu korespondoval s přilehlými sportovišti, hřišti a koupalištěm, jehož služby jsme ovšem nevyužili. Třetí den po snídani jsme si dopřáli thajské masáže a pak jsme již hotel opustili, abychom ještě stihli navštívili pár míst v okolí města.
Úvod
Města Česká Třebová a Ústí nad Orlicí dlouhé roky svítily jako červené lucerničky na mapě dosud nenavštívených míst, zatímco okolní pamětihodnosti se krásně zelenaly jako čerstvě vyrostlá tráva po jarním dešti. V květnu 2026 jsme se rozhodli tento dlouholetý rest smazat a tak jsme si na první májový víkend zakoupili třídenní pobyt, během něhož jsme byli ubytování ve Sporthotelu v okresním městě Ústí nad Orlicí. Název hotelu korespondoval s přilehlými sportovišti, hřišti a koupalištěm, jehož služby jsme ovšem nevyužili. Pobyt na okraji města byl příjemný, pokoj prostorný a čistý, hotelová strava dostačující a tak jedinou kaňku představovala nefunkční vířivka spolu s odměřenou paní na recepci. Třetí den po snídani jsme si dopřáli thajské masáže a pak jsme již hotel opustili, abychom ještě stihli navštívili pár míst v okolí města.
Ústí nad Orlicí – vodácké tábořiště v Cakli
Jedním z nich bylo vodácké tábořiště v Cakli, ležící v malebném údolí řeky Tiché Orlice, jehož kořeny byly spojené s rozvojem trampingu, vodáctví a organizované turistiky v regionu. Původně šlo o neoficiální, skromné místo, kde se scházeli milovníci přírody a vodáci splouvající řeku. Skutečný zlom v historii tohoto místa nastal na konci 20. století a po roce 2000, kdy areál převzal do správy Klub českých turistů Ústí nad Orlicí. Díky nadšení dobrovolníků a postupnému získávání dotací se z původně divokého tábořiště začal rodit moderní vodácko-turistický areál, do něhož jsme po několika minutách cesty z hotelu přijeli a zaparkovali v něm náš šedý francouzský vůz. Vzápětí jsme se vydali na průzkum areálu s různými sportovními atrakcemi, mezi nimiž vynikala horolezecká stěna s cvičnou via ferratou, kterou jsme si ovšem nevyzkoušeli, neboť se letní sezona teprve rozjížděla. Pak jsme si prohlédli dětské hřiště, Tarzanovu lanovou dráhu, venkovní posilovnu a místa pro grilování a opékání. Oheň zde ovšem žádný nehořel, což byla škoda, protože se pomalu blížilo poledne a rádi bychom si zde nějakou uzeninu opekli. Následně jsme se šli podívat na řeku s jezem, kterou nikdo nesplavoval, na rozdíl od cyklostezky na druhém břehu, po níž se proháněl slušný počet cyklistů. Potom jsme zamířili do bufetu, kde jsme si koupili turistickou známku a dvě kávy. Lahodný mok jsme spolu s nějakou sladkostí zkonzumovali na lavičkách a potom jsme se vydali na procházku po naučné stezce Okolo Cakle.
Naučná stezka Okolo Cakle – 1. zastavení – Slepé rameno
První panel s názvem Slepé rameno jsme po dlouhém hledání objevili na domku naproti bufetu. Dozvěděli jsme se, že se na klidné vodní hladině nedaleké řeky pohybuje dravá bruslařka obecná, která k lovu spadlého hmyzu využívá přední pár nohou, zatímco ty ostatní má pokryté chloupky se vzduchem pro lepší nadnášení. Společně s ní jsme na tabuli viděli vyobrazenou vodoměrku štíhlou a plže plovatku bahenní s okružákem ploským. Zjistili jsme, že zdejší stojatá voda je bohatá na plankton, kterým se živí malé ryby jako cejn velký, lín obecný nebo plotice obecná. Přečetli jsme si také o červu nitěnce větší, která žije na bahnitém dně, kde je zarytá, a druhou část těla vysunuje do vody, aby mohla dýchat. Z břehových rostlin nás zaujal mokrýš střídavolistý a popínavý lilek potměchuť, jehož červené bobule jsou jedovaté. Na přiložené mapce jsme si pak prohlédli celou tříkilometrovou trasu a zjistili, že nás na okruhu čeká ještě dalších pět zastavení.
Naučná stezka Okolo Cakle – 6. zastavení – Místní historie
Na nic jsme nečekali a po asfaltové silničce jsme vyrazili za dalším zastavením. U rozcestníku Staré Oldřichovice – tábořiště jsme odbočili doprava a napojili se tak na modrou turistickou značku. Vzápětí jsme snadno překonali Tichou orlici po betonové lávce, stejně jako o necelých 100 metrů dál, když jsme přišli k mlýnskému náhonu. Za druhou lávkou se vlevo skrývala tabule šestého zastavení s názvem Místní historie, která nám prozradila, že jméno Cakle pochází od Jana Cágla z počátku 15. století. Dočetli jsme se, že zdejší panství patřilo pánům z rodu Bubnů, kterým však byla po protihabsburském povstání v roce 1621 zkonfiskována třetina majetku, a dvůr následně v roce 1624 získal Karel z Lichtenštejna. Ten ho prodal zdejšímu mlynáři Jiříkovi Paukarovi, jehož mlynářský rod, později psaný jako Paukert, v Cakli hospodařil po staletí. Zjistili jsme, že starobylý cakelský mlýn je doložen ještě před husitskými válkami a mlynářská tradice rodu zde skončila až počátkem 18. století, kdy se do mlýna přiženil mlynář Joseph Schlesinger, známý svou účastí v protivrchnostenské rebelii. Prohlédli jsme si kresbu dnes již nestojícího domu č. 25, kde se roku 1836 narodil významný učitel Johann Paukert. Přečetli jsme si o jeho působení na školách v Litomyšli, Libchavách či Dobrouči a také o jeho mladším bratru Václavovi, který v roce 1873 emigroval do USA, kde Paukertovi úspěšně farmařili. Jejich potomci se ke svému původu hlásí dodnes.
Ústí nad Orlicí – Cakelský mlýn
Jakmile jsme druhou tabuli prostudovali, trasu naučné stezky jsme na chvíli opustili, abychom si prohlédli zmíněný vodní mlýn v podobě z konce 19. století, kdy byl areál po požáru rodinou Novotných radikálně přestavěn na moderní průmyslový komplex. Když jsme k němu dorazili, na první pohled nás zaujala dominantní štítová zeď třípatrové zděné budovy uměleckého válcového mlýna s plechovou sedlovou střechou, která nese stopy loupající se omítky s odhalenými cihlami kolem oken a velkých dřevěných vrat. Hned v závěsu za ní jsme viděli navazující obytnou budovu, která byla nejstarší částí celého mlýnského stavení, kontrastující s přilehlými přízemními staveními s novými střechami a solárními panely. Dovnitř budov jsme se nedostali, ale dobře jsme věděli, že v turbínovém domku za mlýnem stále vzniká elektřina. Pak jsme se seznámili s dlouhou historií mlýna, který byl v roce 1568 je v uváděn jako vrchnostenský s povinností mlynáře Marka odvádět vrchnosti peněžité i naturální dávky. Až do třicetileté války patřil pánům z Bubna, poté Karlu z Lichtenštejna, který jej roku 1626 prodal bratřím Jiříkovi a Janu Paukarovým. Rodina Paukarů zde hospodařila i v roce 1651, přičemž po požáru v roce 1679 musel být mlýn vystavěn znovu. Později se mlýn stal majetkem rodiny Novotných, kteří jej po dalším ničivém ohni v roce 1883 radikálně přestavěli a v roce 1907 areál rozšířili ještě o mechanickou tkalcovnu. Slibný rozvoj přerušilo znárodnění v 50. letech, kdy objekt převzaly Státní statky Lanškroun, mletí bylo definitivně ukončeno v roce 1964 a areál začal nezvratně chátrat. Po sametové revoluci byl zdevastovaný komplex v restitucích navrácen rodině Novotných, kteří se pustili do jeho oprav, za což jsme jim virtuálně zatleskali.
Naučná stezka Okolo Cakle – 5. zastavení – Geologická minulost
Když jsme o Cakelském mlýně dočetli poslední řádky, vrátili jsme se k druhému zastavení a pokračovali v procházce po naučné stezce. Minuli jsme jez, za nímž se nám na druhé straně řeky otevřel pohled na areál tábořiště, jenž jsme tak viděli z poněkud jiné perspektivy. Během chůze jsme občas museli uhnout cyklistům, kteří okolo nás projížděli, takže jsme museli dávat pořád pozor. Vody Tiché Orlice se od cyklostezky trochu vzdálily, nicméně ještě několik desítek metrů nám dělal společnost mlýnský náhon, jenž zničehonic najednou skončil a dál netekl. Na druhé straně cyklostezky se nacházela železniční trať a než jsme došli k pátému zastavení, projel kolem nás vlak. Pak jsme již dorazili k páté tabuli, která nám prozradila fakta o geologické historii okolí Ústí nad Orlicí, kterou jsme sledovali zpět až do druhohor, kdy v období křídy proniklo do severních a východních Čech moře a zanechalo po sobě mocná souvrství pískovců, jílovců a opuk. Dočetli jsme se, že na počátku třetihor postoupilo moře úzkým zálivem přes Moravskotřebovskou kotlinu až ke konci Českých Libchav, z čehož na území Ústeckoorlicka zbyly šedomodré jíly. Zjistili jsme, že předchůdkyně Tiché Orlice tehdy tekla kyšperskou sníženinou a k dnešnímu západnímu směru se stočila až po ústupu moře na konci třetihor, přičemž prořezala hřbet potštejnské vyvýšeniny až k prvohornímu jádru. Přečetli jsme si také přehlednou časovou osu od prahor, přes prvohory s trilobity, druhohory s vymíráním dinosaurů, až po třetihory s rozvojem savců a čtvrtohory, ve kterých se zhruba před 40 000 lety objevil dnešní člověk Homo sapiens. Prohlédli jsme si barvitou ilustraci pravěké krajiny a šli dál.
Naučná stezka Okolo Cakle – 4. zastavení – Záplavové louky
V sevření mezi Tichou Orlicí a železniční tratí jsme došli do dolní části obce Oldřichovice, kde jsme narazili na rozcestník s názvem Na Tiché Orlici. Zde jsme zabočili doprava, přešli po mostě nad řekou na druhou stranu a minuli autobusovou zastávku. Za ní jsme zabočili zase doprava a mírným klesáním jsme sestoupili dolů k řece, přičemž jsme za sebou nechali poslední dům v Oldřichovicích. Před námi se rozkládaly louky, o nichž pojednávalo čtvrté zastavení. u něhož jsme se brzy zastavili. Tabule nesla název Záplavové louky a prozradila nám, že se podél řeky Tiché Orlice vyskytují vlhké louky – nivy, které jsou často zaplavovány, což omezuje růst stromů a způsobuje, že zdejší druhové složení je poměrně chudé, protože zde přežijí jen rostliny schopné rychlé obnovy. Dočetli jsme se, že mezi hlavní zástupce místní flóry patří například psárka kolénkatá, bojínek luční, kostival lékařský, bolševník obecný, blatouch bahenní či ocún jesenní. Zjistili jsme, že pravidelné záplavy a jednotvárná vegetace ovlivňují i druhovou skladbu živočichů, přičemž z ptactva zde žije konipas bílý, strnad obecný nebo kos černý a obojživelníky zastupuje mlok skvrnitý se skokanem hnědým. Přečetli jsme si také o bezobratlých, kde je hojným druhem kobylka zelená, která se stává kořistí pavouka křižáka pruhovaného. Prohlédli jsme si barevné fotografie vyobrazených rostlin, hmyzu i obojživelníků a na závěr jsme na mapce zkontrolovali naši polohu v rámci naučného okruhu.
Naučná stezka Okolo Cakle – 3. zastavení – Opukové skály
Louky jsme opustili a vnořili se do lesa. Pohodlná cesta se změnila v úzkou steku, která stoupala vzhůru a tak jsme za chvíli octili vysoko nad nivou, která se rozkládala dole pod námi. Na vrcholu stoupání v těsné blízkosti silnice do Oldřichovic jsme narazili na třetí zastavení s názvem Opukové skály. Dozvěděli jsme se, že na těchto špatně přístupných místech v okolí Tiché Orlice rostou většinou listnaté stromy, které na rozdíl od většiny lesů v našem kraji nebyly uměle osázeny jehličnany. Dočetli jsme se, že se zde setkáme s habrem obecným, bukem lesním, lípou srdčitou, javorem klenem, jasanem ztepilým, javorem babykou a dubem letním i zimním. Zjistili jsme, že v jarních měsících, ještě před olistěním stromů, dopadá na skály velké množství slunečního svitu, díky čemuž hned na počátku jara spatříme řadu teplomilných rostlin, jako je jaterník podléška, mařinka vonná, violka lesní, hrachor jarní, kostřava různolistá, pryšec lékařský, hlístník hnízdák a samorostlík klasnatý. Přečetli jsme si také, že ve stromech na skalách hnízdí ptáci jako datel černý, žluna zelená, strakapoud velký, červenka obecná, střízlík obecný a sýkory koňadra a modřinka. Prohlédli jsme si botanické ilustrace listů a větví stromů, barevná vyobrazení strakapouda, žluny i obou druhů sýkor a pak jsme pokračovali v našem putování.
Naučná stezka Okolo Cakle – 2. zastavení – Živočichové řeky
Cesta začala významně klesat a zanedlouho jsme se zase ocitli dole u řeky, kde se nacházela jakási chata. Na břehu jsme našli druhé zastavení s názvem Živočichové řeky, které nám prozradilo, že se ve vodách Tiché Orlice hojně vyskytuje uměle vysazený pstruh americký duhový, který je odolnější vůči znečištění než náš pstruh potoční. Dočetli jsme se, že původními zdejšími rybami jsou lipan podhorní, živící se drobnými živočichy a hmyzem, a mník jednovousý, což je naše jediná treskovitá ryba a noční drahokam žijící u dna pod kořeny. Zjistili jsme, že ostroretka stěhovavá zde byla rovněž uměle vysazena a slouží jako potrava pro pstruhy, zatímco břehy řeky obývá ledňáček říční hnízdící těsně nad hladinou. Přečetli jsme si také o ondatře pižmové, severoamerickém hlodavci dovezeném počátkem 20. století na zámek v Dobříši, a o vzácném hostu – samici úhoře říčního, jejíž larvy plují ze Sargasového moře Golfským proudem až do evropských řek, kde dospívají, zatímco samci zůstávají v moři po celý život. Prohlédli jsme si ilustrace všech zmiňovaných ryb, ledňáčka, ondatry i nákresů jejich nor a pak jsme vyrazili do závěrečného úseku trasy. Opustili jsme nejen les, ale také polní cestu a napojili se na asfaltovou silnici, po které jsme sem přijeli. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se zpět na parkovišti, kde odpočívalo naše autíčko.
Naučná stezka - Údolí Sejfů – 1. zastavení - Údolí Sejfů
Francouzské koně jsme záhy znovu osedlali a odjeli do Oldřichovic, jimiž jsme o několik minut dříve procházeli. Minuli jsme starou známou autobusovou zastávku a za železniční tratí jsme odbočili doleva. Ve slepé ulici jsme povoz zaparkovali a po žluté turistické značce jsme vyrazili na trasu další naučné stezky, která se pro změnu nazývala Údolí Sejfů. Na začátku údolí na nás čekal panel s číslem 1, na němž nás upoutalo pozadí s nádhernou fotografií koberce rozkvetlých bílých bledulí uprostřed lesa. Když jsme se začetli do textu na panelu, dozvěděli jsme se, že toto údolí je sevřeno mezi svahy Vadětína, který sahá do nadmořské výšky 524 metrů, a návrším nad Oldřichovicemi s výškou 395 metrů nad mořem. Tabule nám také prozradila původ jména Sejf, jenž pravděpodobně pochází z německého slova sejpy, což jsou útvary v korytě toku vznikající při rýžování drahých kovů. Zaujalo nás, že zdejší potok podobné útvary vytvořil zcela přirozenou cestou. Dále jsme zjistili, že zdejší geologické podloží, tvořené jemnozrnnou, deskovitě rozpadavou opukou a pískovcem, zapříčinilo masivní výskyt bledule jarní či áronu plamatého a vlastně také vznik naučné stezky.
Naučná stezka - Údolí Sejfů – 10. zastavení – Savci
Jakmile jsme si vše pročetli, vstoupili jsme do údolí, jímž protékal Vadětínský potůček, který si s námi pohrával jako kočka s myší. Klikatil se údolím, přehrazoval nám cestu a neposedně přeskakoval z jedné strany na druhou, čímž nám ztěžoval procházku. Naštěstí se nejednalo o žádný veletok, takže jsme stačili pečlivě vybrat správné místo, na němž jsme potůček přeskočili nebo pouze překročili. Cesta mírně stoupala a zanedlouho jsme přišli k rozcestníku, jehož název korespondoval s údolím Sejfů. Nikam jsme neodbočovali a stále jsme sledovali žlutou značku, po níž jsme přišli na místo, kde se naučná stezka dělila na okruh. Zabočili jsme vlevo, po krásném dřevěném mostě jsme překonali Vadětínský potok a vzápětí jsme se ocitli u desátého zastavení s názvem Savci. Tabule nám pomocí fotek a textu představila pět savců, kteří v okolí žijí. Mezi ně patřil drobný hlodavec myšice lesní, která v si případě nebezpečí dokáže svléknout kůži na ocase, což jí umožní uprchnout, přičemž obnažená část brzy zaschne a upadne, aniž by dál krvácela. Pak jsme si prohlédli lesního samotáře lišku obecnou, největší českou kunovitou šelmu jezevce lesního, prase divoké a muflona, který pochází ze Sardinie a Korsiky, a do našich zemí byl vysazen až v druhé polovině 19. století.
Naučná stezka - Údolí Sejfů – 9. zastavení – Áron plamatý
Další úsek cesty vedl rozlehlou loukou, rozkládající se na velké ploše mezi lesním porostem, po níž jsme stoupali vzhůru vyšlapanou pěšinou. Kráčeli jsme tak nějak intuitivně, jelikož jsme vůbec netušili, kde bude další cedule. A málem jsme minuli, neboť byla trochu zastrčená mezi křoví na horním okraji lesa. Naštěstí jsme si ji všimli a mohli si na ní přečíst fakta o rostlině s názvem Áron plamatý. Zaujalo nás, že tato chráněná rostlina je celá prudce jedovatá a její květenství funguje jako důmyslná jámová past. Rostlina láká hmyz na vůni mršiny a kvůli kluzkému povrchu a naváděcím štětinám ho uvězní uvnitř toulce, dokud nedojde k úspěšnému opylení samičích květů. Dále jsme se seznámili s bezem chebdí, což je vytrvalá bylina s nepříjemně páchnoucími květy. Dočetli jsme se, že její černé plody sice způsobují při požití těžké otravy, ale v minulosti se hojně využívaly k barvení kůže, příze nebo vína. Na závěr jsme se dozvěděli zajímavosti o kovově zeleném broukovi zlatohlávku zlatém, kterého lze v létě na květech bezu chebdí často spatřit. Zjistili jsme, že jeho larvy se vyvíjejí v trouchnivějících pařezech a samotný dospělec létá zcela unikátním způsobem. Na rozdíl od jiných brouků totiž nemusí vůbec roztahovat své krovky, protože je má na okrajích vykrojené a zadní blanitá křídla pro let jednoduše vysune spodem ven.
Naučná stezka - Údolí Sejfů – 8. zastavení – Plazi a obojživelníci
Po chvilce jsme šli několik minut loukou, dokud jsme opět nevklouzli do lesa, na jehož okraji na nás čekalo osmé zastavení s nadpisem Plazi a obojživelníci. Logicky jsme zde tak našli zmiji obecnou, našeho jediného jedovatého hada, který se přes den většinou skrývá a loví hlavně v noci. Uprostřed nás zaujal snímek slepýše křehkého, u kterého text výslovně upozorňuje, že nejde o hada, nýbrž o beznohou ještěrku, která dokáže v nebezpečí odlomit část ocasu. Vpravo nahoře pak panel představuje ještěrku živorodou, našeho nejhojnějšího zástupce, který výborně šplhá po stromech i skalách a často se stává kořistí dravých ptáků. spodní polovina informační tabule je vyhrazena dvěma známým obojživelníkům. Vlevo dole nás upoutal text o nápadně zbarveném mloku skvrnitém, jehož jedové žlázy za očima způsobují kořisti silné svalové křeče a jehož pulci se rodí do vody už se dvěma páry končetin. Poslední sekce vpravo dole popisuje ropuchu obecnou, která v případě ohrožení vylučuje ostrý dráždivý sekret a na jaře podniká hromadné migrace k tůním, aby zde nakladla vajíčka. Velmi nás zaujal fakt, jak úzce je život všech těchto tvorů spjat s vlhkým a čistým mikroklimatem zdejšího chráněného údolí.
Naučná stezka - Údolí Sejfů – 7. zastavení – Ze života hmyzu
Poté,co jsme opustili hadí zastavení, šli jsme dál lesem cestou, na níž jsme našli stopy pneumatik a otisky kopyt. Nikoho jiného jsme však dosud nepotkali a to ani žádné ze zvířat, uvedených na tabulích. O kus dál les zničehonic skončil, neboť jsme vkročili na místo, kde řádili lesníci. Pracovnicí vytěžili pořádný kus les, takže zde vznikla holá paseka s pařezy a také rozbili příjezdovou cestu, takže nám ztížili chůzi mnohem víc, než potok na začátku údolí. Když jsme konečně nehezké místo překonali, přišli jsme na křižovatku s cyklostezkou, kde stála tabule s číslem 7, nazvaná Ze života hmyzu. Seznámili jsme se tak s lumkem velkým, blanokřídlým hmyzem, jehož samičky pomocí dlouhého kladélka parazitují na larvách hmyzu skrytých hluboko ve dřevě. Hned vedle se nacházel popis pilořitky velké, která klade vajíčka pod kůru oslabených jehličnanů, a pod nimi nás zaujal kovově lesklý střevlík fialový, dravý noční brouk, který přes den odpočívá pod kameny. Prostřední sloupec tabule detailně charakterizuje obávaného škůdce lýkožrouta smrkového a také užitečného mrchožrouta znamenaného, jenž plní v lese nezastupitelnou roli zdravotní policie, i když v současnosti z naší přírody bohužel postupně mizí. Pravá část panelu pak představuje kovaříka zeleného, nápadného svými vějířovitými tykadly, a pod ním tajemnou světlušku větší. Dočetli jsme se, že samičky světlušek nemají krovky a v letních měsících lákají partnery ke spáření svým jasným zelenkavým světlem, přičemž jejich larvy žijí v ulitách plžů, které postupně požírají.
Naučná stezka - Údolí Sejfů – 6. zastavení - Houby
U sedmého panelu jsme dosáhli nevyššího bodu našeho putování a tak jsme druhou polovinu trasy víceméně klesali dolů. Kráčeli jsme po pohodlné lesní cyklostezce, na jejímž okraji sem tam ležely vytěžené stromy, připravené na odvoz. Občas jsme narazili na různě velká mraveniště a zanedlouho jsme přišli k šestému zastavení, jež nám představilo zdejší houby. Panely se logicky detailně věnoval fascinujícímu světu mykologie v této chráněné lokalitě. Levou stranu tabule opanovala fotografie trsu hlívy ústřičné, dřevokazné houby, u které text vyzdvihoval její příznivé účinky na lidský organismus, zejména schopnost snižovat hladinu cholesterolu a cukru v krvi. Uprostřed panelu jsme objevili informace o choroši šupinatém, jednoleté houbě rostoucí na kmenech stromů, u níž nás zaujala zmínka, že ve vrstvách hnědého uhlí byly nalezeny zkameněliny chorošů staré až dvanáct milionů let. Hned pod ním byl vyobrazen troudnatec pásovaný, víceletá dřevokazná houba typická pro jehličnaté lesy. Pravá horní část panelu pak láká pohled na známou, červenobílou muchomůrku červenou, o které jsme se dočetli, že ve středověku sloužila namáčená v mléce jako účinná past na mouchy. Pod ní se nacházel popis podivné hadovky smrduté, jejíž klobouk je pokryt páchnoucím slizem přitahujícím hmyz a jejíž mladé plodnice v zemi tvarem připomínají vajíčko.
Naučná stezka - Údolí Sejfů – 5. zastavení – Ptáci lesů a luk
Za šestou tabulí se cyklostezka stočila do oblouku, který jsme poctivě vykroužili a zároveň překonali Vadětínský potok. V zatáčce se k nám znovu připojila žlutá turistická značka, která nás po zbytek cesty již neopustila, stejně jako zmíněný vodní tok. Cyklostezka nás brzy dovedla k pátému zastavení s názvem Ptáci lesů a luk, který nabízelo pohled na opeřené obyvatele této lokality. Dominantou panelu byl velký snímek letící káně lesní, které si staví mohutná hnízda na vysokých stromech a loví hlodavce. Hned vedle jsme objevili holuba hřivnáče, jenž si staví jen řídká hnízda a živí se semeny. Pod ním pózoval krahujec obecný, menší dravec lovící ptáky až do velikosti holuba, který je dnes v této oblasti již vzácný. V horní pravé části panelu nás upoutala sojka obecná, která svým pronikavým křikem varuje ostatní zvířata před nebezpečím, a hned vedle žluna zelená, která se celoročně živí mravenci a hmyzem. Spodní pravý roh tabule obsadilo menší ptactvo. Našli jsme tam nápadně zbarveného hýla obecného, který se v zimě potuluje krajinou v hejnech, a brhlíka lesního, jenž umí šplhat po stromech hlavou dolů a hnízdí v dutinách, jejichž vchod zmenšuje mazanicí z bláta. Úplně v rohu se krčil králíček obecný, náš nejmenší pták vážící pouhých 5 až 7 gramů.
Naučná stezka - Údolí Sejfů – 4. zastavení – Bledule jarní
Jen pár metrů dál trasa naučné stezky na velké křižovatce odbočila doprava. Zažili jsme zde nepříjemné setkání s automobilem, za nímž se prášilo natolik, že se nám špatně dýchalo. Naštěstí se vzduch brzy pročistil, takže jsme rychle dorazili do míst, kde okolní podrost tvořily převážně svěží zelené byliny. Zde jsme narazili na panel číslo 4 s názvem Bledule jarní, který byl věnován typické flóře zdejšího chráněného území. Levou polovinu tabule tvořila nádherná, velkoformátová fotografie kvetoucího koberce bledulí podél lesního potoka. Text uprostřed nám prozradil, že Údolí Sejfů je nejzajímavější právě v jarních měsících, kdy před olistěním stromů dopadá na zem dostatek světla. V podmáčených olšinách, které tvoří olše lepkavá a olše šedá, zde od února do dubna masivně kvete chráněná bledule jarní, kterou je zakázáno trhat. Panel dále obsahoval seznam doprovodných, často léčivých rostlin smíšeného lesa, které kvetou od března do května. Na pravé straně tabule jsme si prohlédli menší snímky česneku medvědího s jeho typickými širokými listy a purpurového devětsilu lékařského. O něco níže byly vyobrazeny fialové květy plicníku lékařského, žlutá prvosenka vyšší a modrofialový jaterník podlétka, který dotváří pestrou jarní atmosféru zdejší lokality.
Naučná stezka - Údolí Sejfů – 3. zastavení – Jedovaté rostliny
Když jsme si vše pročetli, pokračovali jsme v našem putování a netrvalo dlouho, když jsme se potkali se třetím zastavením, která nám představilo jedovaté rostliny. Horní řada tabule ukazovala zástupce liliovitých a lilkovitých rostlin. První zleva bylo vraní oko čtyřlisté s jedovatou černou bobulí, kterou si děti mohou splést s borůvkou. Uprostřed se nacházel ocún podzimní, rostlina s neobvyklým životním cyklem, jejíž semena obsahují nebezpečný alkaloid kolchicin. Vpravo nahoře pak panel varoval před rulíkem zlomocným, naší nejnebezpečnější jedovatou rostlinou, jejíž latinský název Atropa je odvozen od řecké bohyně osudu. Spodní polovina informační tabule nám ukázala další tři druhy z jiných čeledí. Vlevo dole byl vyobrazen růžově kvetoucí keř lýkovec jedovatý, jehož květy omamně voní, ale kůra a plody způsobují těžké otravy a poškození ledvin. Prostřední spodní sekce se vracela k áronu plamatému, chráněné rostlině s plody uspořádanými do červeného hroznu. Seznam uzavíral vpravo dole stínomilný samorostlík klasnatý z čeledi pryskyřníkovitých s lesklými černými plody.
Naučná stezka - Údolí Sejfů – studánka
O necelých 50 metrů dál jsme narazili na velmi příjemné a upravené místo, kterému dominovala kamenná studánka. Tento pramen byl zasazen do strmého lesního svahu, typického pro zdejší chráněné údolí, a jeho portál tvořila vyzdívka z nahrubo otesaných kamenných bloků, jenž pamatoval i období let 2008 až 2009, kdy v jeho okolí vznikala samotná naučná stezka. Nemohli jsme si nevšimnout, že od svého vzniku stihly kameny přirozeně splynout s okolím a lehce porůst mechem i lišejníky. Samotná voda byla z podzemního pramene vyvedena skrze plastovou trubku, ze které však v době naší návštěvy spíše jen líně odkapávala nebo odtékala skrytě pod spadané listí na dně mělkého koryta. Současnou podobu a moderní turistické zázemí však toto stinné lesní zákoutí získalo až o něco později. Během budování naučné stezky zde vnikl zastřešený altán, která byl v roce 2024 poškozen natolik, že musel být odstraněn. Hned příští rok Státní podnik Lesy České republiky studánku i s přilehlým pláckem začlenil do svého celostátního programu s názvem Lesy pro život a právě tehdy přibyl na plácku vysypaném drobným štěrkem masivní dřevěný stůl s oboustrannými lavicemi, čímž vzniklo ideální odpočinkové místo, kde si unavený turista může v horkém letním dni odložit batoh, posvačit a zaposlouchat se do zvuků okolního lesa.
Naučná stezka - Údolí Sejfů – 2. zastavení – Krása motýlů
Nabídku k posezení jsme ovšem nevyužili a šli dál. Kráčeli jsme kolem klikatícího se Vadětínského potoka a v místech, kde vysoké smrky a buky začaly mírně ustupovat, čímž otevřely pohledy směrem k blízkým loukám, jsme narazili na panel druhého zastavení naučné stezky s nadpisem Krása motýlů, který nám představil druhy oživující toto chráněné území. Ponořili jsme se tak do světa hmyzu, jenž byl rozdělen do několika tematických bloků podle jednotlivých čeledí. Horní řada představovala okáče bojínkového, pýrového či jačmínkového, které doplňovaly jarní běláskovití v čele s běláskem řeřichovým a žluťáskem řešetlákovým. Prostřední, nejširší část ukazovala naše nejznámější babočkovité motýly, jako je babočka síťkovaná ve svých dvou sezónních formách, charakteristicky vykrojená babočka bílé C, babočka kopřivová a vzorovaný perleťovec malý. Pravý střední blok pak upozorňoval na pozoruhodnou dlouhozobku svízelovou z čeledi lišajovitých, která svým rychlým třepotavým letem připomíná drobného kolibříka. Spodní řada nám popsala několik drobných modrásků, kde nechyběl modrásek jehlicový, tmavohnědý, jetelový a zelenavý ostruháček ostružinový, přičemž celý přehled v rohu uzavírá bělostná píďalka řešetláková.
Naučná stezka - Údolí Sejfů – návrat k autu a oběd
Jakmile jsme se pokochali krásou motýlů, z nichž jsme některé během procházky po naučné stezce viděli i v živé formě, popošli jsme o pár kroků dál a ocitli se znova na rozcestí. O několik desítek minut dříve jsme zde po dřevěném mostě přišli k poslednímu desátému zastavení, ale další okruh jsme již nehodlali podniknout. Tuto radost jsme přenechali skupince seniorů, které jsme tady potkali a kteří mířili nahoru po žluté značce. My jsme se vydali opačný směrem dolů, takže jsme si opět zalaškovali s Vadětínským potokem a potom jsme již dorazili zpět k autu. Nastal čas na pozdní oběd, takže jsme zahnali odvážnou myšlenku na návštěvu nedalekého hradu Lanšperk a raději jsme v mobilních telefonech začali hledat vhodnou restauraci. Z nabídky jsme vybrali jednu z nejbližších možných, která se nacházela na okraji Ústí nad Orlicí, kam jsme o pár minut později přijeli. Chvíli jsme bloudili v uličkách, abychom vhodně zaparkovali náš francouzský povoz a když se tak stalo, zamířili jsme do restaurace s nabídkou steakových specialit a poledních menu. Chaplin restaurant nás nezklamal a dokázali jsme si vybrat vhodnou krmi z jídelního lístku, ovšem ceny nebyly nijak nízké. Právě kvůli tomu jsme asi očekávali něco více, než nám bylo doneseno. Možná by neškodilo více zeleninové oblohy, přílohy a vlastně i masa. Nicméně obsluha byla rachlá, prostředí příjemné a pivo jako křen. Když jsme se najedli, zaplatili jsme útratu, vrátili se k autu a odjeli domů do Olomouce. Uzavřeli jsme tak třídenní pobyt ve Východních Čechách, kde se nám moc líbilo a rádi se sem zase někdy v budoucnu vrátíme...
Kompletní fotogalerii najdete zde