Úvod

První polovinu roku 2020 výrazně poznamenala pandemie onemocnění COVID-19, která nejenže ovlivnila běžný pracovní a rodinný život, ale také značně omezila cestování. Výlety jsme tak museli nedobrovolně omezit a když už jsme na nějaký vyrazili, většinou jsme si vybrali takovou lokalitu, kde jsme nepotkali mnoho dalších turistů. A když už se tak stalo, nasadili jsme si ochranné roušky, abychom se zákeřnou nemocí nenakazili. Byla to zvláštní doba, kterou jsme dosud nikdy na vlastní kůži nezažili ! S příchodem letních měsíců nemoc konečně zeslábla a my jsme konečně mohli vyrazit mezi lidi. V druhé půlce července jsme podnikli jednodenní výlet, kdy jsme se pohybovali v Litomyšli a následně po okraji okresního města Ústí nad Orlicí. Naše putovaní jsme zahájili v Litomyšli, kam jsme přijeli naším stříbrným francouzským vozem, které jsme odložili na parkovišti u kostela Povýšení sv. Kříže a vyrazili za některými památkami města.

Litomyšl – zámek

Hlavní cíl pro nás představoval zdejší zámek, k němuž jsme po několikaminutové chůzi přišli, ale ještě než jsme vstoupili na jeho nádvoří, zastavili jsme se v informačním centru. Vyfotili jsme se zde u obří turistické známky a její klasickou velikost jsme si zakoupili v pokladně. Získali jsme i dvě razítka do památníku a spokojeně jsme se tak průchodem mohli vydat na vnější nádvoří. Na zámecké fasádě jsme obdivovali sgrafitovou výzdobu a naším očím neunikly ani slunečné hodiny. Pak jsme kamenným portálem se šlechtickými erby vstoupili na vnitřní nádvoří a začali hledat pokladnu. Když se nám podařilo prodejnu vstupenek objevit, koupili jsme si lístky a na nádvoří jsme asi 20 minut čekali na zahájení prohlídky. Jakmile přišla sympatická průvodkyně, společně jsme vstoupili do úvodních prostor zámku, kde započala výklad shrnutím historie města i zámeckého areálu. Na úvod prozradila, že první zmínka o hradním sídle na místě dnešního zámku pochází už z roku 981 a je zapsána v Kosmově kronice.

Vysvětlila nám, že v té době ležela Litomyšl na historické obchodní Trstenické stezce, kterou zdejší hrad pečlivě střežil. Dále nám popsala, jak okolo roku 1145 pozval olomoucký biskup Jindřich Zdík do Litomyšle řád premonstrátů, díky jejichž novému klášteru získalo zámecké návrší název Olivetská hora. Zdůraznila, že se klášter postupně stal významným ekonomickým i kulturním centrem, kolem kterého se rozrůstalo nové městské sídlo. Zmínila také, že v roce 1259 získala Litomyšl městská práva od krále Přemysla Otakara II. a v roce 1344 zde císař Karel IV. založil nové biskupství – druhé nejstarší po pražském –, k jehož zřízení částečně využil i prostory premonstrátského kláštera. Na závěr této kapitoly dodala, že biskupství spravovalo Litomyšl až do roku 1425, kdy ho vyplenili husité. Průvodkyně pokračovala výkladem o tom, že mezi léty 1432 a 1547 bylo panství v držení rodu Kostků z Postupic. Řekla nám, že pod jejich vládou Litomyšl nebývale vzkvétala, zároveň se však stala důležitým centrem bratrské víry – protestantské náboženské komunity, která se v Čechách formovala od druhé poloviny 15. století.

Dále nám sdělila, že panství bylo poslednímu členovi rodu zabaveno kvůli jeho účasti v prvním stavovském povstání proti králi. Poté nám průvodkyně prozradila, že od roku 1567 získali Litomyšl do zástavy členové velmi vznešeného rodu pánů z Pernštejna. Prvním z nich byl Vratislav z Pernštejna, zvaný Nádherný, který zastával funkci kancléře Českého království – tedy prvního muže v zemi hned po králi, což průvodkyně přirovnala k dnešnímu úřadu ministerského předsedy. Přiblížila nám, že Vratislav předtím procestoval velkou část Evropy, navštívil Francii, Anglii a velmi dobře znal i Itálii. Zmínila i zajímavost z roku 1551, kdy vedl poselstvo českých pánů do Janova, kde se císař a český král Maxmilián II. setkal se svou novou manželkou Marií Španělskou. Právě jednou z jejích dvorních dam byla Marie Manrique de Lara ze vznešené španělské rodiny Mendoza, která se později stala Vratislavovou chotí. S úsměvem nám průvodkyně říkala, že nový zámek v renesančním stylu byl Vratislavem vystavěn právě pro jeho krásnou španělskou paní.

Upřesnila, že základní kámen byl položen v roce 1568 a celá stavba byla dokončena roku 1581. Dodala také, že budovu ve stylu moravských renesančních zámků navrhl italský architekt Giovanni Battista Avostalis de Sala. Na závěr historického přehledu nám průvodkyně sdělila, že poslední členka rodu Frebonie z Pernštejna pozvala do Litomyšle řád piaristů, který místu vdýchl nový barokní nádech. Po její smrti však byl zámek roku 1649 prodán německému rodu Trauttmansdorffů a od roku 1753 ho vyženili Waldstein-Wartenbergové. Ti však během své správy nashromáždili tolik dluhů, že byla Litomyšl v roce 1855 prodána v dražbě posledním soukromým majitelům z rodu Thurn-Taxisů. Průvodkyně doplnila, že ve 20. století se majitelem stal stát, přičemž dodnes zámek spravuje Národní památkový ústav. Jako tečku za výkladem pyšně zdůraznila, že v roce 1999 byl zámecký areál pro svou jedinečnou renesanční architekturu zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.

Po dokončení úvodního historického přehledu nás vyzvala k přesunu do prostoru unikátního zámeckého divadla, jednoho z nejstarších dochovaných v Evropě. O chvíli později jsme již obdivovali interiéry divadla, jež bylo dokončeno v roce 1797. Průvodkyně detailně popsala barokní kulisovou mašinérii, soubor kulis i dřevěný efekt pro imitaci deště a přiblížila nám činnost hraběte Jiřího Josefa, který zde působil jako režisér a dramaturg. Dále nám vysvětlila rozsazení diváků od šlechty na balkónech po měšťany na sedadlech i funkci kominíků jako hasičů. Zmínila kapacitu 150 diváků i památné představení pro 7 evropských prezidentů a Václava Havla v roce 1994 či upozornila na dochované režijní zápisy a popsala malířskou výzdobu od Dominika Dvořáka. Po prohlídce divadla jsme po schodišti vystoupali do prvního patra, kde jsme se zastavili na venkovních arkádách s vyhlídkou. Průvodkyně nám představila architekty stavby, Giovanniho Battistu a Ulrica Aostalliho z Itálie a vysvětlila styl řecké a římské venkovské vily s otevřeným arkádovým dvorem a renesančními štíty.

Představila nám techniku sgrafií a rozdělení na psaníčková na vnějším plášti a figurální na stěnách. Dále uvedla, že se na zámku nachází okolo 5 000 psaníček, přičemž každé z nich představuje originální motiv. Zmínila restaurátorské práce pod vedením Olbrama Zoubka i vtipné detaily jako náklaďák či šroubovák. Na figurálních sgrafitech nám ukázala příběh Samsona a Dalily, obranu křesťanství i bitvu u Milvijského mostu. Na závěr nás upozornila na 26 renesančních komínů a tajný portrét Vratislava z Pernštejna. Pak jsme již vstoupili do předsíně, která sloužila jako předpokoj před velkou audienční místností. V předpokoji jsme viděli stylový dobový nábytek, rozestavěný po stranách a zachovalé obrazy na stěnách, které v minulosti krátily chvíle čekajícím hostům. Nad hlavami se nám tyčil strop s dochovanou štukovou výzdobou.Nejvíce nás však zaujaly vysoké masivní dvoukřídlé dveře s bohatě vyřezávaným ostěním, které působily doopravdy majestátně – přesně tak, aby v příchozích vzbudily respekt a daly jasně najevo majetek i společenský status zámeckého panstva.

Dozvěděli jsme se, že předsíň tvořila pomyslný práh mezi veřejným a soukromým světem a vzácní hosté v ní museli často několik minut čekat, než byli oficiálně ohlášeni. Jakmile průvodkyně dokončila svojí poutavou přednášku, sáhla po klice, pomalu otevřela vyřezávané dveře a pokynula nám, abychom vstoupili do samotného audienčního sálu, který sloužil jako hlavní reprezentační prostor zámku. Hned na úvod nám prozradila, že se zde nekonaly pouze oficiální audience, ale místnost pravidelně ožívala také při plesech a hudebních večerech. Poukázala přitom na prostor vlevo vedle vstupních dveří, kde se kdysi nacházelo oddělené místo určené pro orchestr. Při pohledu na stěny jsme si všimli nádherné výzdoby. Průvodkyně nám vysvětlila, že celý sál nechal na začátku devadesátých let 18. století znovu vymalovat hrabě Jiří Josef. Prací tehdy pověřil dvorního malíře Valdštejn-Vartemberků Dominika Dvořáka, od něhož požadoval iluzivní malbu v tehdy velmi módním stylu Ludvíka XVI. Dozvěděli jsme se, že pro tento styl bylo typické vkládání obrazů malovaných na plátno přímo do nástěnné výmalby.

V sále jsme tak spatřili tři velká plátna zachycující císařovnu Marii Terezii, jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského a jejich nejstaršího syna Josefa II. Tato díla byla namalována podle oficiálních císařských portrétů dvorního malíře Martina Mytense. Průvodkyně nám zdůraznila, že umístěním těchto portrétů na takto očištěné a všem viditelné místo dával majitel zámku jasně najevo svou loajalitu vůči panovnickému domu. Poté nás průvodkyně upozornila na elegantní sedací nábytek potažený červeným sametem, který pochází z období druhého rokoka. Na komodách jsme spatřili ukázky vzácného míšeňského porcelánu a na stolku mezi okny nás zaujaly pozoruhodné barokní hodiny české provenience. Průvodkyně nám o nich s nadšením vyprávěla, že neukazují jen minuty a hodiny, ale dokonce i dny, měsíce, roky a čas východu i západu slunce. Každou celou hodinu se v nich navíc rozezvučela malá zvonkohra. Nad hlavami se nám pak tyčil majestátní křišťálový lustr. Dověděli jsme se, že původně na stropě visely lustry tři, ale ten dnešní má velmi zajímavý příběh – byl vyroben v Kamenickém Šenově speciálně pro film Amadeus režiséra Miloše Formana a po skončení natáčení byl věnován přímo sem na zámek.

Když jsme přistoupili k oknům a pohlédli ven, naskytl se nám výhled na zámecký pivovar z počátku 17. století, který nechal postavit poslední Pernštejn Vratislav Eusebius a později jej barokně upravil architekt Kaňka. Průvodkyně nám k pivovaru sdělila poutavou historii. Na podzim roku 1823 se v něm stal sládkem František Smetana a 2. března 1824 se mu zde a jeho ženě Barboře Linkové narodil syn Bedřich. Malý Bedřich měl obrovský hudební talent a na zámku byl častým a vítaným hostem hraběcí rodiny. Oblíbila si ho zejména hraběnka Valdštejn-Vartemberková, které chodil pravidelně přehrávat. Na závěr nám průvodkyně ukázala piáno stojící v rohu sálu, na které podle tradice Bedřich Smetana hrál při své úplně poslední návštěvě rodné Litomyšle v roce 1880. Po opuštění audienčního sálu nás průvodkyně uvedla do Zeleného salonu, který sloužil jako malá konferenční místnost. Hned při vstupu nás zaujala výzdoba stěn, o níž nám průvodkyně prozradila, že je rovněž dílem dvorního malíře Dominika Dvořáka.

Poukázala na bohatou sbírku grafických listů, převážně kolorovaných vedut, které zachycují známé římské stavby a zákoutí, jako jsou Fontána di Trevi, Piazza del Popolo či Piazza Navona. Řekla nám, že autorem většiny těchto grafik je významný italský rytec a grafik Francesco Morelli. Dozvěděli jsme se, že tato grafická sbírka dává skvěle nahlédnout do způsobu, jakým byla za Valdštejn-Vartemberků vyzdobena většina zámeckých pokojů. Průvodkyně nám s úsměvem vyprávěla, že hrabata se i přes své vleklé finanční těžkosti s obrovskou vášní věnovala sbírání italských grafik, vedut a vlastnila i rozsáhlou sbírku horské krajinomalby. Mimo to v pokojích visely portréty slavných vojevůdců, jako byli Wellington, Radecký či Kutuzov, a kopie děl předních evropských mistrů, například Tiziana, Correggia nebo Michelangela. Poté nás průvodkyně upozornila na grafické listy zavěšené vedle dveří do Modrého salonu. Vysvětlila nám, že vedle různých vídeňských scenérií zachycují i tamní Uhelný trh, kde stával palác samotných Valdštejn-Vartemberků.

Spatřili jsme zde také elegantní nábytkovou soupravu ve stylu druhého rokoka, který je typický pro první třetinu 19. století a znamenal vědomý návrat k původnímu rokoku z doby Ludvíka XV. Průvodkyně nám objasnila, že druhé rokoko se nejvíce projevilo na nábytku a v odívání, přičemž pro něj byl typický soulad barev tapet se vzory čalounění. V této místnosti však toto pravidlo nemohlo být dodrženo, aby se nenarušila vysoká hodnota cenných nástěnných maleb. Při procházení pokojem nás průvodkyně vybídla, abychom sklopili zrak k podlaze. Zjistili jsme, že se téměř ve všech zámeckých místnostech zachovaly původní parkety z 18. nebo počátku 19. století, přičemž každý pokoj se pyšní jiným vzorem. V Zeleném salonu jsme si tak mohli prohlédnout podlahu složenou ze dřeva švestky, javoru a finského dubu. Na samotný závěr nás průvodkyně nasměrovala k pohledu do následující místnosti. Spatřili jsme působivý průhled dlouhou šňůrou jednotlivých pokojů řazených v jedné ose za sebou, díky němuž bylo vidět až na samotný konec zámeckého křídla.

Průvodkyně nám vysvětlila, že tomuto architektonickému efektu se odborně říká enfiláda. Potom jsme vstoupili do Modrého salonu, kde se v době Valdštejn-Vartemberků nacházela zámecká knihovna. Ta však byla bohužel celá rozprodána v souvislosti s pozdější dražbou zámku. Při pohledu na stěny pokoje jsme se přenesli do atmosféry konce 18. století. Průvodkyně poukázala na sérii takzvaných kvašů a vysvětlila nám, že stěny zachycují další z velkých vášní tehdejší šlechty – cesty po Itálii. Řekla nám, že když byly nedaleko Neapole objeveny dávno ztracené Pompeje a Herkulaneum, zachvátila celou Evropu doslova antická horečka. Šlechtická sídla se začala plnit antickými předměty a stěny pokojů zdobily romantické výjevy. Na obrazových výjevech v tomto pokoji jsme tak spatřili scenérie kolem Neapolského zálivu, kterým majestátně vévodí soptící Vesuv. Pod oknem nás průvodkyně upozornila na skříňku, na níž jsme uviděli dva mimořádně zajímavé kusy anglické kameniny zvané wedgwood.

Dozvěděli jsme se, že tento druh kameniny získal jméno po svém vynálezci Josiah Wedgwoodovi a začal se vyrábět v roce 1765, přičemž dílna měla svou pobočku dokonce i u nás na Moravě, ve Vranově nad Dyjí. Průvodkyně nám popsala i technologii výroby – pro tuto kameninu je typická absence polevy, protože se barvila už přímo při míšení materiálu a až poté se vypálila. Zatímco nejčastěji firma vyráběla zelenavé, modré nebo krémové varianty, před sebou jsme spatřili vzácnou černou variantu zvanou „Černý Egypťan“, která vznikla pouze v limitované sérii a představuje tak obrovskou raritu. Potom jsme vstoupili do knihovny, kde jsme se dozvěděli, že se z původních zámeckých sbírek knih do dnešní doby v Litomyšli nezachovalo vůbec nic. Popsala nám, že už v době Pernštejnů se zde nacházela rozsáhlá knihovna Vratislava a Marie Manrique, která obsahovala vzácný soubor starých španělských tisků. Celá tato pernštejnská knižní sbírka byla ovšem spolu s rozsáhlou portrétní galerií rodinných příslušníků od významných španělských renesančních mistrů převezena Polyxenou z Pernštejna na její zámek v Roudnici nad Labem.

Odtud pak přešla do držení rodu Lobkoviců, u kterých jsou tyto pernštejnské poklady shromážděny dodnes, zejména na zámku v Nelahozevsi. Pozdější knihovna Trauttmansdorffů a Valdštejn-Vartemberků potkal stejně neslavný osud – byla rozprodána v osudné dražbě roku 1855. A poslední majitelé Thurn-Taxisové, kteří už na zámku trvale nepobývali, knižní sbírku žádnými novými přírůstky neobdařili. Dozvěděli jsme se však, odkud pochází knižní sbírka, kterou v policích vidíme dnes. Průvodkyně nám vysvětlila, že je z větší části přivezena z hradu Pecka a zčásti pochází ze zrušené knihovny piaristického kláštera. Na hřbetech knih jsme tak mohli spatřit především přírodovědnou literaturu, spisy o fyzice, matematice či biologii, ale nechybí ani klasická beletrie – v policích jsou uloženy například Shakespearovy hry nebo souborné dílo Julia Zeyera. Mezi inventářem nás průvodkyně upozornila na nenápadnou malou bedničku zdobenou imitací knih. Zmínila, že mohl tento nápaditý předmět v minulosti sloužit jako odkládací skříňka na papíry nebo jako elegantní odpadkový koš.

Na závěr výkladu v tomto pokoji poukázala na dva portréty visící vedle oken, které znovu připomínají velmi úzké vazby litomyšlských Pernštejnů ke Španělsku. Na prvním z nich jsme spatřili španělského krále Filipa II. a na druhém jeho manželku Isabelu z Valois. Průvodkyně nám k tomu řekla, že na přelomu 16. a 17. století, tedy za života posledních Pernštejnů, to bylo právě Španělsko, které udávalo politický i kulturní tón celé Evropě. Španělština byla tehdy běžnou řečí, kterou musel ovládat každý diplomat, u habsburského dvora frčela španělská móda a sbírala se díla tamních mistrů. Připomněla nám také historickou zajímavost, že v Čechách na počátku 17. století dokonce vznikla takzvaná španělská, katolická strana, v jejímž čele stála právě Polyxena z Pernštejna se svým druhým manželem Zdeňkem Popelem z Lobkovic. Z Modrého pokoje jsme volně přešli do Empírového salonu. Průvodkyně nám hned na úvod řekla, že tato místnost původně sloužila jako ložnice hraběte Antonína I., syna Jiřího Josefa. Dozvěděli jsme se, že Antonín byl prvním z rodu Valdštejnů, který se narodil přímo zde na zámku.

V mládí ho vychovávali litomyšlští piaristé, a tak mu zdejší prostředí přirostlo k srdci jako skutečný domov. Průvodkyně nám s úsměvem vyprávěla o zajímavém přátelství, které hrabě Antonín navázal se svým sládkem Františkem Smetanou. Oba totiž sdíleli společnou obrovskou vášeň pro lov. Ačkoliv František Smetana neuměl příliš německy, hrabě Antonín se poměrně obstojně naučil mluvit jazykem svých předků – češtinou. Stejně jako jeho otec, i hrabě Antonín byl vojákem. Průvodkyně zmínila, že ve službách císaře Františka II. bojoval proti Napoleonovi a účastnil se i tažení, které vyvrcholilo slavnou Napoleonovou porážkou v bitvě u Lipska. Tato válečná zkušenost otevřela mladému Valdštejnovi cestu do Paříže. Tam se poprvé setkal s tehdy nejnovější módou – císařským stylem zvaným empír. Okouzlen tímto novým směrem se rozhodl, že si po návratu vybavením v tomto moderním stylu zkrášlí i svoje litomyšlské sídlo. Při pohledu kolem sebe jsme spatřili nábytek přesně v tomto stylu napoleonského empíru.

Průvodkyně poukázala na to, jak moc byl tehdejší empír ovlivněn egyptským uměním, které do Francie začalo proudit po Napoleonově egyptském tažení. Zářným příkladem toho byly zdobné prvky nábytku – hlavy orlů, lví tlapy nebo jemná technika intarzie, tedy vykládání dřeva různobarevnými dýhami. Na stěnách salonu jsme pak obdivovali portréty příslušníků posledního šlechtického rodu, který Litomyšl vlastnil – Thurn-Taxisů. Na samotný závěr nás průvodkyně upozornila na podobiznu visící u vchodu do čítárny po levé straně. Zjistili jsme, že zachycuje hraběte Chamaré, který je známý jako jedna z hlavních postav slavného románu Aloise Jiráska Poklad. Po opuštění salonu jsme se ocitli v malém průchodu, který propojoval soukromé hraběcí pokoje s místnostmi určenými pro reprezentaci a společenské události. Valdštejnové tento komorní prostor využívali především jako čítárnu. Při pohledu na stěny nás upozornila na odkrytou rokokovou výmalbu pocházející přibližně z doby, kdy se litomyšlského zámku ujali první členové rodu Valdštejnů.

Průvodkyně nám vysvětlila, že se dá předpokládat, že právě takovým elegantním květinovým ornamentem byly po polovině 18. století vyzdobeny všechny zdejší zámecké pokoje. Z čítárny nás průvodkyně přivedla do Velké jídelny, která spolu s audienčním sálem představuje hlavní reprezentační prostor celého prvního patra zámku. Průvodkyně nám vysvětlila, že vzácní hosté původně vstupovali protějšími dveřmi přímo ze sousední předsíně, jež sloužila jako čekací předpokoj pro šlechtické přátele Trauttmansdorffů i Valdštejn-Vartemberků. Poukázala také na dveře v levém rohu a zmínila, že vedou do přípravny jídel, odkud služebnictvo přinášelo hotové pokrmy a servírovalo je na stůl. Dozvěděli jsme se, že se jídelna nevyužívala ke každodennímu stolování, ale sloužila výhradně k výjimečným a slavnostním příležitostem. Průvodkyně nás upozornila na sbírku porcelánového nádobí a připomněla, že ještě v 18. století šlo o vysoce ceněný, luxusní a nesmírně drahý artikl.

Porcelán se po dlouhou dobu používal především jako ozdoba, skrze niž majitel vystavoval na odiv své bohatství a zámožnost – býval vystaven buď přímo na jídelním stole, nebo v přilehlých příbornících. Průvodkyně zdůraznila, že Velká jídelna je jednou z mála zámeckých místností, jejíž původní interiér se dochoval v téměř nezměněném stavu. Nádherná štuková výzdoba na stropě je dílem architekta Františka Maxmiliána Kaňky, který upravoval zámecké interiéry pro Trauttmansdorffy. Při pohledu na stěny jsme si všimli bohaté obrazové výzdoby. Průvodkyně nám k nim vyprávěla, že Trauttmansdorffové byli velkými milovníky koní a František Václav dokonce působil jako správce císařského hřebčína v Kladrubech. Právě za jeho života byla jídelna vyzdobena šestnácti obrazy s koňskou tématikou, které pravděpodobně namaloval rodový malíř Martin Muckenbrunner. Průvodkyně nás upozornila na dva konkrétní obrazy, které zachycují skutečné události ze života hraběte. První malba připomíná rok 1734, kdy se nedaleko Kladrub protrhl rybník a voda zaplavila samotný hřebčín.

Druhý obraz zachycuje tragédii z roku 1731, kdy úder blesku zabil stádo dvaceti klisen. Ostatní plátna pak představují žánrové výjevy z prostředí jezdeckých škol, projížděk či senoseče. Na samotný závěr výkladu v tomto velkolepém sále průvodkyně přidala novodobou zajímavost. Zmínila, že v dubnu roku 1994 v těchto prostorách pobývalo sedm evropských prezidentů, kteří se do Litomyšle sjeli na oficiální setkání na pozvání Václava Havla. Po opuštění Velké jídelny jsme přešli do Bitevního sálu. Průvodkyně nám vysvětlila, že po slavnostním banketu nebo jiné společenské události – například po divadle, plesu či koncertu – se zámecká společnost zpravidla odebírala právě sem. Místnost totiž sloužila jako univerzální společenský salon. Pánové si zde mohli zahrát kulečník, vykouřit dýmku a původně tu stávalo dokonce i fortepiano. Průvodkyně nám s úsměvem ukázala na nezbytná biedermeierovská plivátka a zmínila, že v 19. století se velké oblibě těšil žvýkací tabák.

K kulečníkovému stolu a samovaru pak přidala zajímavost – hrabě Jiří Josef Valdštejn-Vartemberk je získal jako dar od neznámého ruského šlechtice. Stejně jako v jídelně, i v Bitevním sále se zachovala původní podoba interiéru z doby posledních Trauttmansdorffů. Průvodkyně nás upozornila na rozměrná plátna na stěnách, která vznikla v letech 1743–1753 na zakázku Františka Václava z Trauttmansdorfu. Vysvětlila nám, že obrazový cyklus zachycuje dramatické boje z tureckých válek a válek o španělské dědictví – konkrétně bitvy u Zenty, u Chairo, Höchstädtu, Turína a Malplaquet. Při detailnějším pohledu na malby zmínila, že všechny tyto bitvy dovedl k vítězství geniální stratég, vojevůdce a maršál rakouských vojsk princ Evžen Savojský, který je na většině pláten sám zachycen. Na závěr dodala, že autorem těchto rozsáhlých děl byl dvorní malíř Martin Muckenbrunner, který je vytvořil podle originálů určených přímo pro zámek Evžena Savojského Schloßhof na Moravském poli. Z Bitevního sálu jsme přešli do Dámského hudebního salonu.

Průvodkyně nám vysvětlila, že pokud dámy nechtěly zůstávat v pánské společnosti, mohly se přesunout právě sem – do místnosti nazývané také hovorna nebo večerní salon. Zde se odehrávaly soukromé rozhovory paní domu s jejími přítelkyněmi. Průvodkyně nás upozornila na výmalbu stěn a zmínila, že na zvláštní přání hraběnky Valdštejn-Vartemberkové upustil dvorní malíř Dominik Dvořák od typické iluzivní ornamentální výzdoby a pro zvýšení intimity celého prostoru zde vymaloval dvě romantické krajiny. Poté nás průvodkyně nasměrovala k piana z roku 1907 a prozradila, že je dílem litomyšlského mistra Kallese. Zdůraznila, že jde o nesmírně vzácný kus, protože Kallesových nástrojů se zachovalo jen velmi málo a toto piano pochází z vůbec poslední série, kterou jeho dílna vytvořila. V tomto pokoji jsme spatřili také jediný dochovaný krb na celém zámku. Průvodkyně nám k němu objasnila, že původní renesanční krby, kterými byla vybavena většina obytných místností, byly během baroka a na přelomu 18. a 19. století postupně nahrazovány kamny, jež lépe vyhovovala zvýšeným nárokům na vytápění a pohodlí.

Dále jsme si v salonu prohlédli sedací soupravu v elegantním stylu biedermeier a nádherný kabinet dovezený přímo z Japonska, vyrobený kolem roku 1650. Průvodkyně na něm poukázala na jemné přírodní motivy a zmínila, že kabinet je dokladem tehdejšího okouzlení orientálním uměním. Přidala i technickou zajímavost, že samotná technika výzdoby tohoto japonského lakovaného nábytku byla v tehdejší Evropě dlouho velkou neznámou. Na závěr výkladu v tomto půvabném salonu průvodkyně připomněla milou tradici, podle níž to byla právě tato místnost, kam chodil zámecké paní hrát malý Bedřich Smetana a kde pro ni v dětském věku pořádal svá soukromá hudební vystoupení. Z Dámského hudebního salonu jsme volně přešli do Pánského salonu. Průvodkyně nám na úvod vysvětlila, že jeho současná podoba pochází až z 20. století. Tehdy zde totiž byly vybourány příčky, které původně celý tento prostor rozdělovaly na tři samostatné menší pokoje – garderobu, toaletní místnost a takzvanou druhou hraběcí ložnici.

Zmínila také, že ložnice byla záměrně situovaná do nejklidnější části zámku s okny směrovanými do parku, kam prudké slunce pronikalo jen během ranních hodin. Při prohlídce vybavení jsme se dozvěděli, že pochází vesměs z doby vlády císaře Karla I. Průvodkyně nás hned upozornila na prostor mezi okny, kde stála nádherná hudební skříň z roku 1826 z dílny vídeňského mistra Thomase Hafse. Vyprávěla nám, že Hafsovy hrací stroje představovaly po celou první polovinu 19. století nesmírně nákladnou záležitost. Výroba byla tak zdlouhavá a náročná, že jich po celé Rakouské monarchii kolovalo jen málo – do Čech se dostaly pouhé dva kusy, z nichž ten druhý se nachází na zámku v Zákupech. S nadšením v hlase nám prozradila, že zdejší hrací skříň je dodnes plně funkční a dokáže zahrát okolo třiceti tanečních melodií. Vysvětlila nám i princip jejího fungování: melodie jsou zaznamenány na otočných válcích s malými hřebíčky, které při otáčení otevírají jednotlivé píšťaly, čímž do nich vhánějí vzduch a vytvářejí příslušný tón, přičemž co válec, to jedna samostatná skladba.

Při pohledu na stěny jsme si všimli, jak celkovou atmosféru pánského pokoje vkusně dokreslují rytiny s loveckou tématikou. Průvodkyně nás pak ještě vlevo vedle dveří upozornila na malé bičíky a vysvětlila nám, že v minulosti sloužívaly při honech k usměrňování psí smečky. Na závěr prohlídkového okruhu jsme vstoupili do Velké předsíně, která sloužila jako reprezentační předpokoj Velké jídelny. Právě zde se shromažďovaly šlechtické návštěvy Valdštejn-Vartemberků a v družném hovoru čekaly, než budou oficiálně vyzvány k odchodu ke slavnostní tabuli. Při pohledu na stěny plné děl s koňskou tématikou nás průvodkyně upozornila, že stejně jako ve vedlejší jídelně i tyto obrazy jasně odkazují na obrovskou vášeň, kterou ke koním chovali jak Trauttmansdorffové, tak následně Valdštejn-Vartemberkové. Připomněla nám, že Trauttmansdorffové působili po celé generace jako správci Kladrubského hřebčína, přičemž základem jejich tamního chovu byl slavný starokladrubský bělouš.

Zmínila k němu zajímavost, že jde o jediný dochovaný exemplář teplokrevné, orientální rasy původně chované v Itálii a ve Španělsku, jehož čistý chov se podařilo udržet až do dnešních dnů. Dozvěděli jsme se však, že pozadu ve své lásce ke koním nezůstávali ani Valdštejnové. Ti si dokonce nedaleko Litomyšle, v Nedošíně, zřídili svůj vlastní rodový hřebčinec. Průvodkyně nám prozradila, že právě v Nedošíně vznikla i část obrazů, které jsme měli možnost v předsíni obdivovat. S budováním této působivé obrazové galerie oblíbených koní začal hrabě Jiří Kristián Valdštejn-Vartemberk a další členové rodu v jeho úsilí nadšeně pokračovali, až na počátku 19. století dali vzniknout této celistvé a jedinečné zámecké galerii. Ve Velké předsíni prohlídka skončila a tak jsme sestoupili dolů do přízemí. Potom jsme obešli hlavní zámeckou budovu kolem dokola a znovu jsme obdivovali sgrafitovou výzdobu na fasádě. Následně jsme se prošli okrajem zámeckého parku a další naše kroky vedly na vnější nádvoří. Pak jsme již zámecký areál opustili a zamířili do muzea domečků, panenek a hraček, které se nacházelo prakticky naproti zámku.

Litomyšl – muzeum domečků, panenek a hraček

Brzy jsme tak vstoupili do domu, v němž se na ploše přibližně 250 metrů čtverečních nacházel nespočet vzácných předmětů, mapujících vývoj hraček od roku 1850 až po nedávnou minulost. V pokladně za dveřmi jsme zaplatili vstupné u milé paní, která nám také dala razítko do památníku a pak jsme se již věnovali expozicím muzea. Postupně jsme si prošli šest místností, do nichž byly tématicky hračky rozděleny. Jejich obhlídku jsme symbolicky započali u nejstarší a velmi vzácné panenky oblečené do tradičního litomyšlského kroje. Pak jsme přes porcelánové a celuloidové skvosty chronologicky pokračovali dál, až jsme se dostali k ikonickým panenkám Barbie, které se v době naší návštěvy už dávno staly historickými exponáty. Na jedné z polic stála postavička legendárního komika Charlieho Chaplina v buřince a vestě. Pod ním trůnila detailní figurka mladého prince Charlese ve slavnostní vojenské uniformě. Jedné z vitrín dominovala velká panenka v černých večerních šatech s krajkou, kloboukem a vějířem v ruce, která pózovala vedle vícepatrového dřevěného domečku. Moc se nám líbily detailně propracované historické pokojíčky a miniaturní domečky, které odhalovaly rozmanitost tehdejšího bydlení.

Mohli jsme tak porovnávat vznešený život na zámku s atmosférou tradičního venkovského stavení, prohlédnout si dobové městské obchůdky nebo se přenést do prostředí vzdálených amerických farem. Nahlédli jsme panenkám do kuchyně, ložnice, koupelen a podobně. Muzeum však myslelo i na mužské návštěvníky, takže nechyběla sbírka historických autíček, modelů železnic, plechových i dřevěných hraček, tradičních kapesních nožů či stolních her. V deseti patrech nad sebou byly na kolejnicích srovnány nejrůznější typy parních i motorových lokomotiv, rychlíkových vagónů, nákladních vozů i ucelených souprav. Na střeše vitríny se pak nacházel model staniční budovy s nápisem Litomyšl. U paty skříně pak byla k vidění záplava volně uložených panenek. Zaujal nás rovněž nápaditý miniaturní cirkus s maringotkami, medvědí autoškola, historická školní třída nebo samoobslužný obchod s miniaturními krabičkami pracích prášků Persil či Sunil, malou pokladnou a nákupními košíky. Bylo toho zde opravdu mnoho ! Jak nám předtím prozradila paní v pokladně, za vším stála dlouholetá sběratelská vášeň dětské lékařky MUDr. Dobromily Filové, jejíž soukromá sbírka se stala základem jedné z nejrozmanitějších expozic svého druhu u nás. Když jsme si exponáty prohlédli, rozloučili jsme se s paní a vyšli ven na ulici.

Litomyšl – Červená věž

Vzápětí jsme začali hledat přístup k Červené věži, která byla naším posledním cílem v Litomyšli. O chvíli později jsme vstoupili do areálu firmy Kubík, ale jak se ukázalo, tudy cesta do útrob věže nevedla. Nicméně jsme si z této stany robustní kamennou stavbu prohlédli. Nejvýraznějším prvkem na fasádě byl cihlami zazděný vstup ve střední části stěny. Původně se pravděpodobně jednalo o portál vedoucí na hradební ochoz, který byl v horní části zakončen segmentovým obloukem z cihel. Naším očím také neunikly vyryté iniciály "K.G." a "P.V." na kamenných kvádrech pravého nároží. Po obhlídce této části věže jsme se vrátili na ulici, prošli kolem muzea hraček a zabočili doprava. Ve slepé uličce jsme si otevřeli bránu na nádvoří, na jehož konci stála Červená věž. Cestou k ní jsme si v sousedním domě koupili vstupenky a pak jsme již zamířili k našemu cíli. U vstupních dveří do věže jsme našli cedulky s informacemi, z nichž jsme načerpali historii 18 metrů vysoké stavby.

Červená věž se stala jediným dochovaným pozůstatkem hradeb takzvaného Nového města, které začal roku 1490 budovat tehdejší držitel litomyšlského panství Bohuš II. Kostka z Postupic. Středem nového města bylo náměstí v místech dnešního vstupu do zámku, na jehož existenci dodnes upomíná tamní kašna. Výstavba městského obvodu byla dokončena kolem roku 1510. Dále jsme se dočetli, že sama Červená věž byla postavena na přelomu 15. a 16. století jako jedna z nejpevnějších bašt, která zesilovala hradební zeď v exponovaném místě. Objekt nepravidelného čtvercového půdorysu byl postaven z opracovaného opukového zdiva, v nejvyšším patře v novější době dozděného cihlami. Svůj charakteristický název „Červená“ věž získala podle zbarvení zdiva, které silně ohořelo při jednom z četných pustošivých požárů města. Na nárožních kvádrech západní stěny se dodnes zachoval rodový znak Kostků z Postupic v podobě stylizovaných hrábí. Zaujalo nás, že se ve čtvrtém podlaží dochovala čtveřice autentických otvorů, z nichž dva na západní a severní straně tvořily portály vedoucí přímo na přilehlé hradební ochozy.

S příchodem 17. století však význam bašta ztratila. Po požáru v roce 1635 Horní město jako samostatná jednotka zaniklo a jeho opevnění během 18. a 19. století postupně úplně podlehlo demolici. Červená věž se proměnila v obyčejné hospodářské příslušenství okolních domů. V polovině 18. století proběhly vnitřní úpravy věže v souvislosti s výstavbou panského domu č. p. 3 pro úředníky správy panství, kde v době naší návštěvy sídlila hlavní budova fakulty. Ve 2. polovině 20. století objekt využívaly Technické služby Litomyšl a v důsledku nezájmu o památkovou péči věž zchátrala. Záchrana přišla v polovině 90. let 20. století se vznikem Školy restaurování a konzervačních technik. Roku 1995 proběhla rozsáhlá rekonstrukce a věž dostala nově pojatý vnitřní prostor rozčleněný na tři podlaží, který v době naší návštěvy sloužil jako Muzeum restaurování a historických technologií. Po dočtení historických informací jsme vstoupili dovnitř a po dřevěných schodech jsme vystoupali do prvního patra, které sloužili jako muzeum restaurování.

Vystaveny zde byly autentické ukázky opukových a pískovcových prvků, staré cihly, vzorky historických omítek, dobové kované hřebíky a spojovací prvky. Na zdech jsme pak shlédli nástěnné malby, představující ukázky konkrétních prací studentů a pedagogů z Místní Fakulty restaurování Univerzity Pardubice. Pak jsme po dalších dřevěných schodech vystoupali do druhého patra, kde se nacházela výstava klauzurních či diplomových prací studentů univerzity. Nejvíce nás však zaujal výklenek se zazděným oknem a barokní socha sv. Jana Nepomuckého, pocházející z kaple v Hartmanicích u Bystré, kterou vytvořil neznámý autor na počátku 18. století. Potom jsme zdolali poslední ze 77 schodů a ocitli se na vyhlídkové plošině, z níž se nám naskytl malebný pohled na zámecké arkády, Klášterní zahrady a další památky města. Když jsme se vyhlídkou dostatečně pokochali, sestoupili jsme dolů a vydali se na zpáteční cestu k autu. O několik minut později jsme do našeho francouzského povozu nastoupili a odjeli pryč z města.

Ústí nad Orlicí – Křížová cesta na Andrlův Chlum - 1. až 3. zastavení

Litomyšl jsme tedy dali vale a odjeli do Ústí nad Orlicí, kde nás čekal náročný výšlap na Andrlův Chlum s rozhlednou. Po příjezdu do zmíněného okresního města jsme na parkovišti pod železničním mostem odložili naše stříbrné francouzské auto a vzápětí jsme přišli k bíle omítnuté zděné kapličce s kamenným portálem a kovanou mříží, která představovala první zastavení křížové cesty. Prohlédli jsme si průčelí s trojúhelníkovým štítem, v jehož středu se vyjímal plastický věnec s latinským nápisem STATIO I. Uvnitř kapličky jsme si prohlédli dvoubarevné sgrafito znázorňující Ježíše stojícího před Pontským Pilátem, který nad ním právě vynáší rozsudek smrti. Přečetli jsme si také pamětní desku umístěnou přímo na fasádě, jež přehledně shrnuje historii tohoto poutního místa. Z textu na desce jsme se dozvěděli, že původní křížová cesta vznikla v letech 1753–1755 z iniciativy místního tkalce Augustina Andrese, zatímco dnešní zděné kapličky byly vystavěny v letech 1852–1853.

Když jsme si první kapli prohlédli, šli jsme ulicí J. Štyrsy k druhému zastavení, jež se nacházelo u rozcestí Mendrik. Druhá kaplička byla architektonicky shodná s tou první a nesla v horním štítu označení STATIO II. Nahlédli jsme skrz mříž na sgrafito, na kterém vyčerpaný Ježíš bral na svá ramena těžký dřevěný kříž. Připomněli jsme si tak druhý krok pašijového příběhu, kdy Kristus nastupil svou namáhavou cestu na horu Golgotu. Pak asfaltová cesta skončila a začali jsme zdolávat prudké stoupání po trávě k třetímu zastavení. Cesta se zde výrazně zvedla do kopce a vedla nás podél vzrostlých stromů dál od městského ruchu. Prohlédli jsme si zde třetí kapličku s výjevem Ježíšova prvního pádu pod tíhou kříže, kde vyčerpaný Kristus klesl k zemi. Pozorně jsme si prohlédli detaily sgrafita, na kterém byl zachycen okamžik lidské slabosti i odhodlání pokračovat v určené cestě. A stejně jsme učinili i my !

Ústí nad Orlicí – Křížová cesta na Andrlův Chlum - 4. až 5. zastavení a vodárna

Následoval patrně nejprudší výstup z celé křížové cesty. Minuli jsme tři cyklisty, tlačící svá kola do strmého kopce a s úlevou jsme se zastavili u čtvrtého zastavení. Prohlédli jsme si nitro kapličky, kde se nacházel dojemný a hluboce lidský moment, kdy se klečící Panna Maria setkala se svým trpícím synem, nesoucím těžký kříž. Potom jsme poprvé přešli přes silnici, vedoucí z Ústí nad Orlicí do obce Řetůvka. Následoval krátký výšlap a zastávka u páté kapličky. Napojili jsme se na ni v místech, kde se nacházelo 5. zastavení, které připomíná moment, kdy Šimon Kyrenský pomáhá Ježíši nést kříž. Naši pozornost upoutala nejen samotná kaplička, ale také historická cihlová stavba stojící hned v sousedství. Jednalo se městský vodojem z roku 1900 a díky panelu jsme se dozvěděli zajímavou historii zásobování Ústí nad Orlicí pitnou vodou. Starý vodovod byl vybudován v letech 1900 a 1901 pražskou stavební firmou Ing. Kress s tehdejším nákladem 150 000 rakouských korun. Původní systém jímal vodu ze studny v zahradě dnešní vodárny pod strání, odkud ji pístová čerpadla poháněná hydrocentrálou s Francisovou turbínou vytlačovala do tohoto vodojemu v lese nad vodárnou o objemu 214 m³. Později v první polovině roku 2013 prošla nadzemní část tohoto městského vodojemu citlivou rekonstrukcí pod autorským dozorem Ing. arch. Petra Blanka a dnes slouží jako příjemné odpočinkové místo s lavičkou přímo na křížové cestě.

Ústí nad Orlicí – Křížová cesta na Andrlův Chlum – 6. až 10. zastavení

Když jsme si vodárnu prohlédli, pokračovali jsme ve výstupu do kopce k 6. zastavení, kde dojemný výjev ukazoval Veroniku podávající Ježíši rouško, aby si mohl otřít zkrvavenou tvář. U kapličky byla umístěna dřevěná lavička k odpočinku, ale její služby jsme nevyužili a šli dál. Mezi 6. a 7. zastavením, naši cestu přerušila a proťala asfaltová silnice vedoucí na Andrlův chlum. Po jejím překonání jsme pokračovali lesem k 7. zastavení, které přinášelo chvíli hlubokého vyčerpání, kdy Ježíš padá pod křížem podruhé. Za ním se situace opakovala, když cestu opět zkřížila silniční serpentina. Teprve po dalším přejití asfaltového koberce jsme se definitivně vrátili na lesní stezku a pokračovali k 8. zastavení, na němž Ježíš napomínal plačící ženy, aby neplakaly nad ním, ale nad sebou a svými dětmi. Následovalo 9. zastavení, zobrazující dramatický třetí pád Ježíše pod váhou kříže, kdy už mu téměř nezůstaly žádné síly. O něco výše ve svahu nás 10. zastavení přivedlo k drásavé scéně, kde byl Ježíš zbaven šatů a vystaven ponížení před zraky davu.

Ústí nad Orlicí – Křížová cesta na Andrlův Chlum – 11. až 14. zastavení

Cesta stále strmě stoupala přes 11. zastavení, které zachycovalo bolestný moment přibíjení Ježíše na kříž, až k samotnému vrcholu kalvárie, kde celá trasa vrcholí poslední trojicí větších kaplí. Prošli jsme kolem velké 12. kaple zasvěcené samotnému Ukřižování Ježíše Krista a minuli 13. kapli, jejíž výjev představoval tiché a smutné Snímání z kříže, kdy bylo tělo předáno matce. Nakonec jsme dorazili až k závěrečnému 14. zastavení, které v sobě ukrývalo Boží hrob, tedy místo uložení Kristova těla a symbolického završení celé pašijové cesty. Výjimečným prvkem, který jsme spatřili těsně před koncem trasy, bylo osamoceně stojící kamenné zastavení s malbou, což byl dochovaný pozůstatek původní křížové cesty z 18. století. Zde jsme se seznámili s historií tohoto místa, kterou nám prozradil informační panel. Vznik této křížové cesty má velmi romantický nádech opředený místní pověstí !

Podle ní ústecký tkadlec Augustin Andres, který pravidelně chodil se svým zbožím na trh do Litomyšle, jednoho dne po zdolání nejstrmější části kopce usedl do trávy a usnul. Ve snu se mu zjevila Panna Marie a vyzvala ho, aby na této stráni vybudoval křížovou cestu. Tkadlec vyhledal pomoc u tehdejšího děkana Jana Leopolda Mosbendera, který jeho záměr podpořil a pomohl sehnat finanční prostředky. Původní křížová cesta tak byla vystavěna v letech 1753 - 1755 a tvořilo ji čtrnáct zastavení v podobě malých pískovcových objektů s kamenným klekátkem a obrazem namalovaným na plechu. Slavnostně vysvěcena byla panem děkanem 28. října 1755.  Od té doby se kopci, do té doby nazývanému Řetovský, začalo říkat Kalvárie. Kvůli povětrnostním vlivům a chybějící údržbě však toto původní dílo časem zchátralo a do dnešních dnů se z něj zachovalo jediné pískovcové zastavení, které dnes stojí jako historický svědek minulosti mezi posledními dvěma kaplemi nové cesty.

Rozpadlá stará zastavení nahradila v letech 1852–1853 zcela nová křížová cesta tvořená zděnými kapličkami. Jak jsme sami viděli, prvních jedenáct kaplí mělo menší obdélníkový půdorys s pískovcovým soklem a vchodem chráněným kovovou brankou. Poslední tři kaple naopak byly větší, měly obdélníkový půdorys s půlkruhově klenutými vchody, masivními dřevěnými dveřmi a bohatší vnitřní výzdobu. Dále jsme se dočetli, že v roce 1993 kapličky prošly generální renovací, přičemž novou uměleckou výzdobu interiéru prvních jedenácti kaplí vytvořil svými sgrafity ústecký výtvarník a akademický malíř Zdeněk. V interiéru dvanácté kaple jsme spatřili kovovou plastika ukřižovaného Krista od uměleckého kováře Františka Bečky, zatímco třináctou kapli dekoroval obraz malíře Richarda Peška s názvem Snímání z kříže a ve čtrnácté kapli jsme zhlédli napodobeninu Božího hrobu.

Ústí nad Orlicí – Poustevníkova studánka

Na konci křížové cesty jsme zabočili doleva a po žluté trase jsme brzy přišli do zalesněného údolí zvaného Řehořův důl, kde jsme se zastavili na rozcestí U Poustevníkovy studánky, odkud to bylo jen pár kroků k prameni vody. Nejprve jsme se zastavili u počmárané vodárny, na níž visela tabulka, na které jsme si přečetli staré vyprávění z dob třicetileté války. Tehdy prý Švédové pomstili obyvatelům města jejich odpor tím, že otrávili téměř všechny studny a studánky v Ústí i jeho širokém okolí. Jediným místem, které tomuto osudu uniklo, byl právě zdejší pramen ukrytý v hlubokém lese, kam si pak všichni chodili pro čistou a zachráněnou vodu. Místo později získalo název Poustevníkova studánka podle postavy zbožného poustevníka Řehoře, který se zde usadil na sklonku 17. století a vybudoval si u pramene skromný příbytek. Řehoř byl mezi místními lidmi velmi oblíbený, pomáhal nemocným a lidem v nouzi bylinkami, vlídným slovem a radami.

Za své služby nepřijímal peníze, nýbrž jen skromné potraviny, které mu lidé nosili. Nad svou poustevnou měl postavenou malou věžičku se zvonkem, na který třikrát denně zvonil. Jednoho dne, když odešel do města pro vlněnou přízi na soukání, jeho poustevna nešťastně vyhořela a sám poustevník Řehoř údajně zemřel v roce 1705. Zvonek z jeho kapličky byl později sňat a roku 1722 zavěšen na průčelí ústecké radnice, kde sloužil k varování před požáry jako takzvaný Šturmováček. Docela nás překvapilo, že před více než dvěma sty lety zde existovaly primitivní lázně, které fungovaly přibližně do roku 1820. Dále jsme se dočetli, že na konci 19. století se městští radní pokusili využít Poustevníkovu studánku pro zřízení obecního vodovodu. Přestože se kopalo přímo pod studánkou, zachytit hlavní pramen se tehdy nepodařilo a starou štolu raději nechali zasypat. Místo ní pro zásobování města pitnou vodou později využili pramen z kopané studny v prostoru dnešní vodárny.

Okolo roku 1900 se o rozvoj tohoto malebného koutu zasloužil Ústecký okrašlovací spolek, který přímo nad pramenem postavil malý dřevěný altán s mostkem, čímž vzniklo oblíbené místo pro nedělní vycházky ústeckých měšťanů. Tento malebný kout s dřevěným přístřeškem a přemostěním chátral až do roku 1941, kdy jej rozebrali členové Klubu českých turistů. Ti na stejném místě vybudovali rezervoár, který sloužil jako zdroj pitné vody pro turistickou chatu na Andrlově chlumu, což si vyžádalo i zřízení elektrické přípojky z města. Na závěr jsme si přečetli, že voda z pramene slouží jako přepad z tohoto vodního zdroje pro chatu Hvězda dodnes. Když jsme si pověsti pročetli, přikročili jsme ke kamenné zdi, z níž vzhlížela kamenná tvář poustevníka kterou vytvořil výtvarník Ladislav Stránský ze Řetové. Z úst poustevníka vyvěrala pramenitá voda, kterou jsme si opláchli ruce a obličej a vůbec nám nevadilo, že hlava muže za ty roky obrostla mechem.

Ústí nad Orlicí – rozcestí U Staré Ousti

S poustevníkem jsme strávili několik minut a pak jsme se vrátili na rozcestí. Další naše kroky vedly po modré značce, stoupající do prudkého svahu, takže jsme si v podstatě prošli druhou křížovou cestu. Výživné stoupání nám dalo zabrat a tak jsme se značně zadýcháni s povděkem zastavili na dalším zajímavém místě. Nazývalo se U Staré Ousti a leželo v nadmořské výšce 492 metrů. Na odbočce uprostřed tichého lesa stála lavička, jejíž nabídku k odpočinku jsme odmítli a zastavili se u dřevěného sloupku se stříškou, na němž byl upevněný obrázek. Malba zachycovala historický pohled na město Ústí nad Orlicí, nad kterým se v zářící náruči andělů vznášela postava Panny Marie. Pod tímto vyobrazením jsme si přečetli text staré pověsti, která toto místo i celé město úzce spojuje s mariánskou úctou. Z textu jsme se dozvěděli, že léta Páně 1620 přitáhli k městu vojáci. Obyvatelé Ústí se tehdy ze strachu uzavřeli v místním kostele a úpěnlivě prosili Pannu Marii o pomoc a ochranu. Útočící vojáci začali do kostela střílet a čtyřikrát zasáhli přímo obraz Panny Marie. Lidem ukrytým uvnitř se však zázrakem nic nestalo. Vojáci před kostelem náhle spatřili na obloze se vznášející postavu Matky Boží, hrozně se polekali a od města odtáhli. Závěr textu připomínal, nebyl to zdaleka první ani poslední případ, kdy Oustečtí prosili Pannu Marii o pomoc a byli ve své tísni vyslyšeni.

Ústí nad Orlicí – rozcestí U zabitého

Po chvíli jsme zajímavé místo opustili a pokračovali ve stoupání, které naštěstí už nebylo tak prudké. Zklidněný dech možná zapříčinil, že před námi neutekla srnka, která se pásla jen několik metrů od nás a tak jsme ji několik desítek vteřin pozorovali, dokud se neohlédla a neuviděla naše maličkosti. Vzápětí odběhla do lesa a my jsme mohli pokračovat dál. Zanedlouho naši cestu protnula silnice, klikatící se na Andrlův Chlum. O 100 metrů dál asfaltový had překřížil modrou trasu znovu a poté jsme se ocitli na velkém parkovišti, kde stálo jediné auto. Prošli jsme kolem něj a stanuli jsme na rozcestí U zabitého. Vedle cesty jsme našli nízký kamenný kříž zasazený hluboko do země, který jsme si prohlédli zblízka a všimli si jeho zvláštních detailů. Kříž měl poměrně hrubé opracování a na jeho povrchu byla vidět patina času i mech. Na vrcholu kříže byl vytesán letopočet 1695 a na příčných ramenech jsme si přečetli starodávný nápis „JAKUB NOWAK Z BEYKA UMRZEL“.

Uprostřed kříže se nacházela obdélníková nika, ve které byl umístěn barevný obrázek na destičce. Malba zobrazovala rozzuřeného býka chystajícího se k úderu a pod ním ležícího muže s krvavým zraněním. Pak jsme se přesunuli k přilehlému odpočinkového přístřešku, na němž visela tabulka s vysvětlením smutné události. Dočetli jsme se, že Jakub Novák byl oustecký řezník, který v roce 1695 vedl touto cestou býka zakoupeného v Řetové, určeného na porážku. Během cesty se však býk v těchto místech rozzuřil a nešťastnou náhodou řezníka usmrtil. Rodina tragicky zesnulého řezníka pak na památku této události nechala na místě neštěstí vztyčit tento kamenný kříž, který dodnes připomíná dávnou lidskou tragédii všem procházejícím poutníkům a turistům. Když jsme místo dávné tragédie opustili, napojili jsme se na zelenou trasu, která vedla podél silnice a pod elektrickými sloupy, směřující rovněž ke stejnému cíli.

Ústí nad Orlicí – Andrlův Chlum – Pohádkový svět

S funěním jsme zvládli závěrečné stoupání a konečně jsme došli na Andrlův Chlum, jehož průzkum jsme zahájili exkurzí do Pohádkového světa. Tak se nazývala krátká stezka s postavami, jež nás přenesly do časů dětství. Hned na jejím začátku nás přivítala červenobíle pruhovaná strážní budka, v níž na pořádek nekompromisně dohlížel udatný rytíř s halapartnou v ruce. O kousek dál se mezi stromy krčila nádherně zdobená Perníková chaloupka s bílým malováním a červenými srdíčky, uvnitř které jsme objevili postavy Jeníčka a Mařenky stojící u starých kamen a bdělou ježibabu s koštětem. Naše kroky poté vedly kolem tajuplného Frňákovníku, z něhož zvědavě vykukovala hlava s pořádným nosem, a hned opodál na nás u staré smaltované vany čekal zelený vodník v pláštěnce. Velkým lákadlem byl také Čertův mlýn s nápisem „Čertovky ošumtěné“, kde čerti usazení uvnitř malé boudy vyhrávali na miniaturní piáno a roztáčeli dřevěné mlýnské kolo. Cestou lesním porostem nás překvapil ještě obří plyšový medvěd schovaný v houští u vzrostlé břízy. Celou tuto kouzelnou lesní exkurzi nakonec stylově uzavřelo humorné dřevěné „parkoviště pro koně“ s anglickým označením Horse Parking, které udělalo definitivní tečku za naším pohádkovým putováním.

Ústí nad Orlicí – Andrlův Chlum - rozhledna

Pak jsme se vrátili na začátek stezky, zabočili doleva a vystoupali na velké parkoviště u rozhledny. Chvíli jsme ocelovou krásku s úctou pozorovali a pak jsme přistoupili k pokladně u paty věže, kde jsme si koupili vstupenky a získali razítko do památníku. Potom jsme začali s respektem zdolávat robustní ocelovou konstrukci této víceúčelové vyhlídkové věže, která sloužila nejen turistům, ale také jako vysílač mobilního operátora. Krok za krokem jsme po vzdušném schodišti překonávali metr za metrem, až jsme po 183 schodech vystoupali na otevřenou vyhlídkovou plošinu ve výšce téměř 35 metrů. Odtud se nám otevřel naprosto úchvatný a ničím nerušený kruhový rozhled do všech světových stran. Měli jsme obrovské štěstí na skvělou viditelnost, a tak jsme se dlouhé minuty rozhlíželi a kochali se pohledem na majestátní Orlické hory, v dálce se rýsující hřebeny Krkonoš, sousední Jeseníky, mírně zvlněnou Českomoravskou vrchovinu, Železné hory a nepřehlédnutelnou dominantu v podobě Kunětické hory vystupující z polabské nížiny. Samozřejmě jsme neopomenuli ani na město Ústí nad Orlicí a okolní vesnice.

Když jsme se dosyta nabažili těch nekonečných přírodních panoramat a červencového větru, který nahoře příjemně pofukoval, pomalu jsme slezli dolů, kde jsme si ještě se zájmem přečetli informační tabuli o bohaté historii tohoto místa. Dozvěděli jsme se, že touha vybudovat na tomto strategickém kopci vyhlídkovou stavbu provázela místní nadšence z ústeckého Okrašlovacího spolku již od samého počátku 20. století. Jako vzor pro tehdejší stavitele posloužily známé dřevěné rozhledny na Vrchmezí a Bouzově. Pod vedením stavitele Josefa Hernycha tak v srpnu roku 1905 vyrostla na vrcholu první, třicet metrů vysoká dřevěná krasavice podle návrhu architekta Jana Typla. Tato věž se okamžitě stala chloubou celého kraje, avšak její osud byl zpečetěn pouhých třináct let po jejím otevření. V dubnu roku 1918 ji zachvátil ničivý požár a celá konstrukce během krátké chvíle lehla popelem. Andrlův chlum pak zůstal osiřelý dlouhých pětadvacet let. Teprve v průběhu druhé světové války, konkrétně v roce 1941, se zástupci Klubu českých turistů dohodli se Zeměpisným ústavem ministerstva vnitra na obnově.

Společnými silami zde v roce 1943 vztyčili novou, pětatřicet metrů vysokou dřevěnou věž. Ta měla dvojí účel – sloužila nejen turistům k výhledům do krajiny, ale zároveň fungovala jako důležitý bod pro triangulační měření. Ani této druhé stavbě však nebylo dopřáno dlouhého trvání. Už po jedenácti letech, v září roku 1954, nevydržela nápor silného větru a drsného horského počasí a definitivně se zřítila k zemi. Současná dominanta začala psát svou historii až v devadesátých letech minulého století. Vznikla jako moderní víceúčelový projekt města Ústí nad Orlicí a čtyř dalších partnerů. Tato impozantní ocelová telekomunikační věž byla slavnostně otevřena 19. května 1996. Zjistili jsme, že místní lidé jí kvůli jejímu elegantnímu vzhledu okamžitě dali přezdívku „Stříbrná krasavice“. Celkově měří bezmála padesát metrů a ten, kdo zdolá otevřené točité schodiště až na vyhlídkovou plošinu ve výšce necelých pětatřiceti metrů, získá za dobré viditelnosti dech beroucí kruhový výhled.

Ústí nad Orlicí – Andrlův Chlum - turistická chata Hvězda

Pak jsme zamířili k chatě Hvězda, jejíž příběh se začal psát brzy po otevření první rozhledny, kdy bylo potřeba zajistit pro stále početnější zástupy turistů zázemí a občerstvení. Nejprve zde v roce 1906 vznikl jen skromný dřevěný prodejní pavilonek. Skutečná zděná chata, jak jsme ji poznali během dvou návštěv, se začala stavět v předvečer válečných útrap na konci roku 1939 podle plánů architekta Jaroslava Janoty. Dokončena a slavnostně otevřena byla 25. srpna 1940 a jejím vůbec prvním nájemcem se stal pan Oldřich Řehák. Klidné časy ale chatu nečekaly, neboť již v červnu roku 1941 ji zabavila německá branná moc a přeměnila ji na ubytovnu pro organizaci Hitlerjugend. Po osvobození v květnu 1945 sice chata opět na chvíli otevřela své brány běžné veřejnosti, ale po komunistickém převratu v únoru 1948 byla znárodněna. Pod křídly státních podniků, jako byly tehdejší Restaurace a jídelny, chata postupně ztrácela svůj lesk a její technický stav se povážlivě horšil.

Zlom nastal až v roce 1990, kdy se objekt v rámci restitucí vrátil do rukou Klubu českých turistů, kteří se okamžitě pustili do rozsáhlé obnovy, zavedli do budovy plyn i vodovod, v roce 2003 přistavěli krytou verandu a o pět let později celou budovu zateplili a dali jí novou tvář. Od roku 2015 se o provoz a další modernizaci staral Leoš Grim, přičemž kompletní kroniku všech historických nájemců, kteří se zde za ta dlouhá desetiletí vystřídali, jsme si prostudovali přímo na venkovní tabuli. Pak jsme vstoupili dovnitř a u výčepu jsme požádali o razítko, které o pár vteřin později zkrášlilo náš památník. Následně jsme si prohlédli interiér restaurace, která zela prázdnotou, neboť většina hostů seděla venku. Možná to souviselo s první vinou pandemie COVID-19, takže lidé raději obsadili venkovní prostory, nicméně spíše za to mohlo pěkné letní počasí s příjemnými teplotami a modrá obloha. Když jsme si vše prohlédli, vyšli jsme ven a po silnici se vydali k rozcestí Pod Chlumem.

Ústí nad Orlicí – cesta z Andrlova Chlumu k Vicenově studánce

U silnice pod chatou jsme minuli naaranžované kolo, které snad mělo připomínat, že nejen motorkáři, ale také cyklisté zdolávají zatáčky při výjezdu na Andrlův Chlum. Na protější straně pak postávalo několik dřevěných panáků v plátěných šatičkách, ale nedokázali jsme rozpoznat, jestli patří nějaké konkrétní pohádkové postavě. Pak jsme již přišli do ostré zatáčky a po několika desítkách metrů jsme dorazili k pomníku obětem členů KČT za 2. světové války. O kousek dál jsme silnici opustili a zabočili do lesního porostu. Vzápětí jsme se ocitli na rozcestí Pod Chlumem, kde dali vale zelené značce a dál sledovali žlutou kolegyni. Širší cesta zprvu klesala, ale brzy se zúžila, takže jsme se lehce dotýkala okolo rostoucí zeleně, včetně kopřiv. To ovšem nebylo nic proti lapáliím na rozcestí, kde jsme málem zapadli do bahna ! Velmi podmáčený úsek jsme s obtížemi překonali a doslova se vnořili do džungle, která pomalu pohlcovala značenou stezku. Nepříjemný byl průchod loukou, kde jsme ani neviděli pod nohy a teprve v následujícím lesním úseku jsme šli po normální cestičce.

Ústí nad Orlicí – Vicenova studánka

Potom jsme konečně přišli na pěkně upravené místo u silnice, kde se na severním svahu Andrlova chlumu nacházela Vicenova studánka, tvořená krásnou půlkruhovou opěrnou zdí z pravidelně opracovaných pískovcových kvádrů. V horní části této kamenné vyzdívky jsme spatřili obdélníkovou desku s vytesaným nápisem „VICENOVA STUDÁNKA“ a uprostřed zdi naším očím neunikl menší čtvercový kámen s reliéfem lví hlavy, z jehož tlamy plynule vytékal proud čisté vody na lože z volně ložených kamenů. Na rovné horní hraně zídky byl nachystaný tácek s několika hrnečky pro pocestné a kousek opodál stála dřevěná lavička. Vodu jsme neochutnali, i když připravené hrnečky k napití přímo vybíraly, a pouze jsme si v chladivém prameni opláchli obličej. Nevyužili jsme ani nabídku lavičky k posezení a raději jsme si na dvou tabulích přečetli zajímavé povídání o historii místa.

Dočetli jsme se, že poloha Vicenovy studánky byla spojena s historií turistiky, neboť v těchto místech v roce 1919 vyznačil místní Klub českých turistů historicky první, červeně značenou trasu na vrchol. Po této stezce se v minulosti dokonce jezdily sudetské župní lyžařské závody ve sjezdu. Samotný pramen z hloubi země poprvé podchytil v roce 1942 tehdejší šéf ústeckoortické vodárny Václav Wágner, který zde vybudoval kamennou studánku a věnoval ji ústeckému rodákovi Hynku Vicenovi, významnému herci, řediteli kočovné společnosti a nestorovi českých divadelních ochotníků. Do podoby, ve které jsme ji zastihli, byla studánka zrekonstruována v roce 2015 z iniciativy divadelního spolku Vicena za finanční podpory města a správy lesů. Na závěr jsme se dozvěděli, že kamenické práce tehdy provedl Miroslav Rohun z Libchav a divadelníci převzali nad pramenem trvalou péči.

Ústí nad Orlicí – Vlčí studánka

Když jsme si obě cedule prohlédli, šli jsme asi 30 metrů po silnici a pak jsme zabočili doprava. Ocitli jsme se tak ve Vlčím dolem kde jsme se znovu museli prodírat džunglí zeleného porostu. Provedla nás jím žlutá značka a po asi 120 metrech jsme dorazili na odbočku, kde šipka na stromě ukazovala směrem k Vlčí studánce. Byla od nás vzdálená pouhých 40 metrů, takže jsme k prameni brzy přišli a na tabuli si o studánce přečetli zajímavé informace. Zaujalo nás, že v meziválečném období v těchto místech fungovalo přírodní divadlo, které využívalo jedinečnou akustiku a kulisu hlubokého lesa. Dále jsme se dočetli, že současnou podobu získala studánka po druhé světové válce díky panu Wágnerovi, řediteli vodárny v Ústí nad Orlicí. O výraznou obnovu a údržbu tohoto turistického zastavení se pak v roce 1990 zasloužili členové Klubu českých turistů v Ústí nad Orlicí. Líbila se nám pověst o muzikantovi, který se během návratu z tancovačky zřítil v noci do vlčí jámy.

V díře již byli uvězněni dva vlci, ovšem duchapřítomný muzikant popadl housle a začal zvířatům hrát, čímž je udržel v klidu až do rána, kdy ho vysvobodil místní hajný. Během hraní vlci vyli, struny praskaly, až na houslích zůstala jediná, ale život si muzikant zachránil. Na památku mu pak zůstal pramen šedivých vlasů, což u nás nehrozilo, neboť v době naší návštěvy po nějakém vlkovi nebylo v okolí pramene ani památky. Když jsme si vše přečetli, přistoupili jsme ke studánce, která měla podobu masivní kamenné zídky, vystavěné z nepravidelně poskládaného přírodního kamene. V její horní části jsme našli desku s názvem studánky, nicméně nejvíce se nám líbila kovová vlčí hlava uprostřed zídky. Z vlčí tlamy vytékala voda, jež pak padala do malého kamenného odtokového korýtka pod ním a postupně přecházela v drobnou lesní bystřinu. Vodou jsme se opláchli a malé množství nabrali do dlaní, abychom ji ochutnali. V červencovém období chutnala báječně !

Ústí nad Orlicí – rozcestí U loučení

Pak jsme již pěkné místo v lese opustili, vrátili se na značenou stezku a po žluté trase jsme kráčeli dál. Stezka se poněkud rozšířila, takže jsme se již nemuseli prodírat mezi keři a kopřivami. Šlo se nám dobře a po nějakých 150 metrech jsme dorazili ke křižovatce silnic, přibíhajících sem z Andrlova Chlumu, Ústí nad Orlicí a obce Řetůvka. Tabule nám prozradila, že jsme se octili na rozcestí, jež získalo název U loučení a bylo v minulosti spojeno s nejstarší ousteckou hospodou, která stávala pod horou Kalvárií. Právě do těchto míst v rovině vyúsťovala stará silnice vedoucí do Litomyšle. Formani, kteří mírnili stoupání náročným terénem tím, že si dole v hospodě Na Mendriku půjčovali přípřež, zde nahoře koně odpřáhli. Teprve tady se loučili s kočím, který se s potahem vracel zpět dolů do maštale, a odtud tedy vzniklo samotné pojmenování „U Loučení“. Místo však neneslo jen praktický význam pro starou formanskou doprovodnou službu, ale získalo i svou duchovní tradici. Na zdejším stromě se v průběhu let vystřídalo několik náboženských obrázků.

V době naší návštěvy jsme na něm našli výjev zachycující loučení Ježíše s Matkou, nicméně v minulosti zde visely i jiné biblické motivy, jako například obraz „Ježíš s učedníky na rozbouřeném moři“. O kousek dál jsme našli tabuli naučné stezky s číslem 2, která se jmenovala Geologické a vodní muzeum v přírodě, díky níž jsme se seznámili s problematikou nestability svahů na Andrově chlumu. Panel vysvětloval, jak zdejší geologické podloží a sklon vrstev způsobují časté sesuvy hornin směrem do údolí. Zaujala nás technická řešení krotící nestabilní terén, především využití pilotových stěn a ocelových kotev zapuštěných hluboko do skalního podloží, které chrání místní silnice i železniční tratě. Názorná schémata nám přiblížila fenomén takzvaného „opilého lesa“, kde zakřivené kmeny stromů jasně ukazují na pomalý pohyb půdy v minulosti. Vedle geologických zajímavostí tabule nabíízela také přehlednou časovou osu historického vývoje Země od prahor až po čtvrtohory. Součástí panelu byla i podrobná mapa regionu Orlicko-Třebovsko s vyznačenými turistickými trasami a nechyběly ani užitečné kontakty na místní informační centra.

Ústí nad Orlicí – U Čertouška

Po přečtení informací jsme si prohlédli dřevěnou sochu muzikanta, o němž vyprávěla pověst u Vlčí studánky a potom jsme se po modré turistické značce vydali na další cestu. Nejprve jsme museli zvládnout krátký výšlap do kopce, přičemž nás sluníčko, pronikající mezi stromy hladilo po tváři. Když se typická lesní cesta narovnala, zničehonic se zúžila a tak jsme se znovu dotýkali okolo rostoucích keřů a bylin. Zanedlouho jsme dorazili na malebné lesní místo, kterému se od nepaměti říkalo U Čertouška. Ocitli jsme se na ostrém skalnatém hřebeni, jehož strmé lesnaté stráně padaly vpravo směrem ke Kerharticím a vlevo k historické silnici na Litomyšl. Tabulka nám prozradila, že název místa souvisí s obrázkem na mohutném stromě, který stál naproti informačního sloupu za našimi zády. Když jsme se otočili, na obrázku jsme shlédli biblický výjev, ve kterém ďábel pokoušel Krista na poušti. Cedulka nám prozradila, že se o obnovu tohoto zastavení zasloužil Klub českých turistů Horal společně se Sdružením Dešvenda z Ústí nad Orlicí. Pro okolní poutníky a turisty zde vytvořili příjemné odpočinkové místo s dřevěnou lavičkou a stolem, krytou informační tabulí a nově zhotoveným obrázkem zavěšeným na kmeni starého buku. Na závěr jsme se dočetli, že autorem tohoto moderního ztvárnění biblického pokušení na poušti z Evangelia podle Matouše byl známý ústecký výtvarník a heraldik Zdeněk Velebný. 

Ústí nad Orlicí – Kaple Nanebevstoupení Páně

Po chvíli jsme pokračovali v cestě po ostrém skalnatém hřebeni, po němž vedla úzká pěšina, takže jsme museli dívat pozor, abychom neuklouzli a nezranili se. Cesta klesala níž a níž, dokud nás nepřivedla ke kapli Nanebevstoupení Páně, která byla roku 1884 vystavěna na místě staré dřevěné kapličky, jež nevyhovovala potřebám věřících. Místo se totiž těšilo velké úctě věřících i okolních poutníků. Na tabulce, umístěné na přední straně stavby jsme si dále přečetli, že byla vysvěcena roku 1888 a zrenovována po sametové revoluci v roce 1990. Nejprve jsme si prohlédli plochý presbytář a boční strany bez oken. Nejzajímavější bylo velmi vysoké průčelí, které stavitel J. Novák navrhl tak, aby se kaple pohledově i proporčně odlišovala od běžných menších výklenkových kapliček zdejší křížové cesty. Dominantou čelního průčelí byl vysoký lomený portál se světle natřeným ostěním, v jehož nadpraží jsme spatřili půlkruhové okno s kruhovými vitrážovými prvky. Přímo nad portálem se pak nacházel plastický monogram JHS s křížkem a štítovou část kaple zdobil lisénový rám a jemný zubovitý vlis.

Následně jsme přistoupili ke dveřím a nahlédli do interiéru, kde jsme spatřili dřevěný neogotický oltář s lomeným obloukem a postranními fiálami, ve kterém byl osazen Krämerův historický obraz. Oltářní stůl zahalený krajkovým antependiem doplňoval dřevěný kříž a svícny. Postranní světlé stěny zdobily doplňkové náboženské obrázky a podél stěn byly umístěny jednoduché dřevěné lavice, které poutníkům nabízely prostor k tiché modlitbě i odpočinku. Jakmile jsme si kapli prohlédli, sestoupili jsme po modré značce do ulice J. Štyrsy, kterou jsme přišli k prvnímu zastavení křížové cesty na Andrlův Chlum. Kruh se tak uzavřel a my jsme se spokojeně mohli vrátit k autu, které na nás věrně čekalo na parkovišti pod železničním mostem. Obohaceni o pěkné zážitky historické i přírodní jsme náš francouzský povoz nastartovali a odjeli domů do Olomouce. Uzavřeli jsme tak příjemný červencový výlet, který jsme roku 2020 strávili ve Východních Čechách a mohli tak zapomenout na události, spojené s pandemií COVID-19.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-navstivili-zamek-litomysl-a-vystoupali-na-andrluv-chlum