Starý zámek vznikl přestavbou starší tvrze, o níž existuje první zmínka roku 1629, kdy Anna Kateřina rozená Hrzánová z Harasova prodala celé potštejnské panství, k němuž patřil i Kostelec, Kašparovi z Grambu. Dochované sklepní prostory však naznačují, že tvrz vznikla o něco dříve, pravděpodobně nedlouho před rokem 1620. Po smrti Kašparova syna Kamila připadl Kostelec jezuitské koleji u sv. Klimenta v Praze, manžel Kašparovy dcery Františky Václav Záruba z Hustířan se ale rozhodl uplatnit dědické právo své ženy. Soudní spor o Kostelecké panství vyhrál a roku 1667 ho koupil. V roce 1668 byla tvrz vážně poškozena požárem a poté znovu postavena. K dalšímu vyhoření došlo roku 1777, následné přestavby ve stylu pozdního baroka se ujal architekt František Kermer. Tato podoba zůstala Starému zámku dodnes. 

Zámecká budova v krajinářském parku byla na západním okraji města Kostelec nad Orlicí vystavěna v letech 1829–1835 v empírovém slohu podle návrhu architekta Heinricha Kocha pro Josefa Ervína Kinského (1806–1862), čestný dvůr na západní straně byl v roce 1847 uzavřen východním křídlem podle návrhu místního stavitele Edmunda Christena. Zámek měl ve své době několik technických vymožeností, např. rozvod tekoucí vody a teplovzdušné vytápění. Zámek byl v roce 1948 postaven pod národní správu a pak znárodněn. Přes odpor orgánů památkové péče a kulturní veřejnosti byly do hlavní zámecké budovy umístěny provozy vznikajícího Výzkumného ústavu pro chov prasat, který objekt opustil v roce 1975 po výstavbě nového areálu v západním sousedství a také kvůli zhoršujícímu se stavebnímu stavu.

Rokytnické panství vzniklo oddělením od rychnovského v roce 1487 a nejpozději v této době bylo v Rokytnici vystavěno panské sídlo, které mělo charakter tvrze. Ta se připomíná, když Sigmund Licek z Rýzmburka prodal v roce 1567 rokytnické panství Joachimovi Mauschwitzovi z Armenruh. Jeho syn Kryštof nechal tvrz po roce 1600 přestavět na renesanční zámek. Hmotným dokladem je nález renesančního kamenného ostění vstupního portálu zámku. Významnější stavební úpravy se nesly v barokním slohu. Zahájil je ve druhé polovině 17. století Otto svobodný pán z Nostitz, pro něhož (ale i pro další členy rokytnické linie Nostitzů) bylo rokytnické panství až do počátku 19. století jediným sídlem v Čechách. V době Otty bylo kromě jiného provedeno osazení barokního vstupního portálu. Rozsáhlejší úpravy zámku podnikl jeho syn Kryštof Václav z Nostic.

Zámek Rájec nad Svitavou byl vystavěn na vyvýšenině v bezprostřední blízkosti města a díky stavebním úpravám se zařadil k architektonickým klenotům Čech i Moravy. Předchůdci současného zámku byly ve středověku dvě tvrze. Starší stávala na jiném místě a pocházela ze 13. století, novější je v pramenech doložena ve století čtrnáctém. V následujícím období byly během válek pobořeny, ale mladší tvrz byla v druhé polovině 15. století obnovena v pozdně gotickém stylu. Kolem roku 1570 nechal nejvyšší dvorský sudí markrabství moravského Bernard Drnovský z Drnovic toto sídlo podstatně přestavět a rozšířit v renesančním duchu na čtyřkřídlý dvoupatrový zámek s pravoúhlým arkádovým nádvořím a věží nad hlavním vchodem. Kolem bylo postupně vybudováno předzámčí s hospodářskými budovami z větší části dosud zachovanými, zatímco zámek samotný byl zcela zničen požárem roku 1756. 

Zámek Bučovice má velmi bohatou historii, která sahá až do druhé poloviny 16. století. V roce 1567 se ujal stavby zámku Jan Šembera z Boskovic, významný moravský šlechtic, jehož rod patřil mezi nejmocnější a nejbohatší na Moravě. Jan Šembera byl znám svou vášní pro moderní architekturu a kulturu, a proto se rozhodl vystavět sídlo, které by reflektovalo tehdejší renesanční ideály – zámek měl být nejen rezidencí, ale také místem, které bude reprezentovat bohatství a prestiž jeho rodu. Inspiraci čerpal především z Itálie, kde renesance vzkvétala, a povolal na stavbu italské architekty a umělce. Stavba zámku byla dokončena kolem roku 1585 a výsledek byl ohromující. Zámek Bučovice se stal jedním z nejvýznamnějších renesančních sídel na Moravě, a to nejen díky své pokrokové architektuře, ale také díky bohatě zdobeným interiérům. 

Zámek v obci Čechyně byl postaven v klasicistickém slohu v osmdesátých letech 18. století augustiniánským klášterem v Brně, jemuž vesnice v té době patřila. Objekt, původně s č. p. 1, sloužil jako letní sídlo a lovecký zámek až do druhé poloviny 19. století. Následně v něm vznikly byty, určené k nájemnímu bydlení. Budova prošla několika úpravami, při nichž byla propojena se zadní budovou dvora a částečně ztratila i svůj původní vzhled. Celý areál ze všech stran obtékal potok, což se změnilo v polovině 20. století, kdy byl zasypán náhon Klevetova mlýna. V následujících desetiletích byly prováděny jen nutné opravy a zámek značně zchátral. Dnes je objekt s č. p. 47 ve vlastnictví firmy a slouží ke zpracování dřeva.

Předchůdcem ctěnického zámku byla gotická tvrz, která byla chráněna bažinatými loukami a příkopem vytesaným ve skále. První zmínka o ní pochází z roku 1372, kdy ji koupil pražský měšťan Jan Zeiselmeister. Od roku 1502 vlastnil Ctěnice Václav Hrzán z Harasova a v držení jeho rodu pak byly až do roku 1572. Nejdříve statek roku 1520 zdědil jeho syn Adam a v roce 1544 pak Adamův syn Mikuláš, který dal zřejmě kolem roku 1550 přestavět starou tvrz na renesanční zámek zřízením dalších traktů při hradební zdi s arkádami do nádvoří a úpravou vstupní věže. Z této přestavby se dodnes dochoval hospodářský dvůr se sýpkou a pozdně barokní stodoly. Když pak před rokem 1565 Mikuláš Hrzán z Harasova zemřel, stal se poručníkem jeho nezletilých sirotků již zmíněný bratr Václav, který sirotčí majetek spravoval zřejmě velmi nedbale. Po dosažení zletilosti musel Adamův syn Adam ves se zámkem nabídnout k prodeji.

Dominantou původní obce Chvaly na současném území Horních Počernic v Praze je již po staletí Chvalský zámek. První zmínky o malém opevněném feudálním sídle – Chvalské tvrzi – pocházejí ze začátku 15. století. Po dvě staletí měnila tvrz často majitele až do roku 1652, kdy byl ve značně zpustlém stavu postoupen jezuitské koleji u sv. Klimenta. V tomto období byla někdejší tvrz stavebně upravena do podoby renesančního zámku, který se s řadou architektonických detailů uchoval dodnes. Pamětní kniha obce Chvaly uvádí, že tvrz v roce 1734 vyhořela, patrně byla poškozena také kaple sv. Anny, v letech 1793 – 1794 přebudovaná na kostel sv. Ludmily. Po zrušení jezuitského řádu přešel zámek pod správu zemského studijního fondu. Po roce 1918 byl spravován ministerstvem orby, později zemědělství. 

Předchůdcem dnešního zámku v Blansku byla středověká tvrz, o níž první zaručená zmínka pochází až z roku 1532. Přestavbu na renesanční zámek zahájil na konci 16. století moravský zemský prokurátor Matyáš Žalkovský ze Žalkovic a dokončil ji jeho syn Jan. Od roku 1631 drželi zámek páni z Rožmitálu. Za třicetileté války byl zámek poškozen a opravili ho teprve Gellhornové, kteří ho vlastnili od roku 1694. Barokně jej přestavěli a trvale se zde usídlili. Blanenský statek však zadlužili a roku 1766 ho prodali rodu Salmů. Ti však sídlili v Rájci a blanenský zámek používali jako letní sídlo, případně byt pro přátele nebo zaměstnance železáren. V zámku bydlela v 18. a 19. století řada významných lidí. V letech 2007 a 2012 byl zámek opraven.

Na místě dnešního zámku v Tršicích stávala gotická tvrz, která byla vystavěna někdy mezi lety 1318 - 1339. Informace o tom, kdy byla založena a kdo dal k tomu podnět se nedochovaly, neboť zakládací listiny shořely v roce 1642 během třicetileté války. Byla to budova přízemní, obehnána hradbami, valy a vodním příkopem na jižní straně. Přístup do tvrze umožňoval padací most, který se v době nebezpečí zvedal. Pozůstatkem gotické tvrze je gotický portál vjezdu, okrouhlá sedm metrů hluboká hladomorna v podzemí, vytesaná z části ve skále, nad níž jsou zachovány dvě vězeňské kobky. Tvrz byla sídlem zemanů nebo vladyků. Dvůr u tvrze byl střediskem vrchnostenského podnikání. V 15. století za Kokorských z Kokor byla tvrz pozdně goticky upravena.