Předchůdcem dnešního zámku v Blansku byla středověká tvrz, o níž první zaručená zmínka pochází až z roku 1532. Přestavbu na renesanční zámek zahájil na konci 16. století moravský zemský prokurátor Matyáš Žalkovský ze Žalkovic a dokončil ji jeho syn Jan. Od roku 1631 drželi zámek páni z Rožmitálu. Za třicetileté války byl zámek poškozen a opravili ho teprve Gellhornové, kteří ho vlastnili od roku 1694. Barokně jej přestavěli a trvale se zde usídlili. Blanenský statek však zadlužili a roku 1766 ho prodali rodu Salmů. Ti však sídlili v Rájci a blanenský zámek používali jako letní sídlo, případně byt pro přátele nebo zaměstnance železáren. V zámku bydlela v 18. a 19. století řada významných lidí. V letech 2007 a 2012 byl zámek opraven.

Na místě dnešního zámku v Tršicích stávala gotická tvrz, která byla vystavěna někdy mezi lety 1318 - 1339. Informace o tom, kdy byla založena a kdo dal k tomu podnět se nedochovaly, neboť zakládací listiny shořely v roce 1642 během třicetileté války. Byla to budova přízemní, obehnána hradbami, valy a vodním příkopem na jižní straně. Přístup do tvrze umožňoval padací most, který se v době nebezpečí zvedal. Pozůstatkem gotické tvrze je gotický portál vjezdu, okrouhlá sedm metrů hluboká hladomorna v podzemí, vytesaná z části ve skále, nad níž jsou zachovány dvě vězeňské kobky. Tvrz byla sídlem zemanů nebo vladyků. Dvůr u tvrze byl střediskem vrchnostenského podnikání. V 15. století za Kokorských z Kokor byla tvrz pozdně goticky upravena. 

Městečko a panství Kyšperk náleželo před svým osamostatněním v roce 1568 šlechtickému rodu Žampachů z Potštejna, po smrti Zdeňka Žampacha v roce 1562 to byl od roku Čeněk Žampach. Jeho starší bratr Jan Burian založil na ostrohu nad Tichou Orlicí tvrz, doloženou poprvé roku 1570. Po jeho smrti musel Čeněk kyšperské panství prodat. Zboží zdědil v roce 1653 hrabě Hynek Jetřich Vitanovský, který nevyhovující tvrz v roce 1681 zbořil a na jejím místě vybudoval dvoupatrový zámek obdélníkového půdorysu se samostatnou věží. Stavbu dokončila Hynkova manželka Jana Magdalena z Harasova, provdaná podruhé za Norberta Leopolda Libštejnského z Kolovrat. K zámku byla přistavěna jednopatrová budova, sloužící jako patrimoniální úřad. 

Královský palác v norském hlavním městě Oslu (norsky Slottet) je historickou i současnou oficiální rezidencí norské královské rodiny. Byl postaven v 1. polovině 19. století jako norská rezidence švédsko-norského krále Karla XIV. Palác navrhl v Dánsku narozený architekt Hans Ditlev Franciscus Linstow (1787–1851) na základě rozhodnutí norského parlamentu z roku 1821. Základní kámen položil norský král v roce 1825 a stavba byla dokončena roku 1849. Všichni vládci spojených království Švédska a Norska sídlili po většinu času ve Stockholmu a palác v Oslu využívali jen občasně. Prvním trvalým obyvatelem paláce se tak stal až v roce 1905 první vládce samostatného Norska Haakon VII. Za vlády Olava V. (1957–1991) nebyl palác udržován a chátral. 

Předchůdcem zámku v Chudobíně byla tvrz z poloviny 15. století, na jejímž místě v roce 1571 vznikla trojkřídlá renesanční budova, kterou si nechal vystavět zřejmě Jáchym Zoubek ze Zdědína. V letech 1712–1714 byl zámek barokně přestavěn, když byl majitelem Rudolf Krištof z Wittenu, který nechal dostavět čtvrté křídlo a vybudovat arkády. Poslední stavební úprava podle návrhu Antona Archeho proběhla v roce 1847, kdy zámek a panství vlastnil Antonín Tersch. Zámek byl zvýšen o další patro a původní nárožní arkýře byly protaženy do přízemí, čímž vznikly rohové věže. Zámek tak získal klasicistní podobu s novorenesančními prvky. V sousedství zámku se také nachází dvoukřídlá budova patrová budova hospodářského stavení. 

V druhé polovině 16. století vybudovali Černohorští z Boskovic nevelký renesanční lovecký zámek, na jehož místě v roce 1690 postavili Lichtenštejnové rozsáhlejší barokní zámek. Ve třicátých letech 18. století byl přestavěn podle plánů Antonia Beduzziho a v interiérech vyzdoben nástěnnými malbami D. Meninardiho. V letech 1813 - 1820 byl obnoven podle plánů lichtenštejnského architekta Josefa Hardtmutha v klasicistické podobě a současně byly provedeny krajinářské úpravy okolí. Na obou březích Moravy tak vznikl anglický park, v mnohém podobný současně budovanému parku lednickému. V parku vzniklo několik drobných staveb vesměs inspirovaných antikou nebo gotickým slohem: Obelisk, Chrámek přátelství a rytířská síň, napodobující zříceninu gotického hradu. 

První písemná zmínka o pelhřimovském zámku se váže k roku 1550, kdy Adam Říčanský z Říčan nechal zbourat dva měšťanské domy na náměstí stojící vedle čp. 13, aby tak polohou svého nově budovaného sídla naznačil svůj odstup od městských obyvatel. Do té doby nebylo v Pelhřimově žádné vrchnostenské sídlo ani radnice. Po požáru roku 1561 byl zámek přestavěn. Další přestavba proběhla v letech 1565 – 1572, už po vykoupení města z poddanství, kdy Říčanští zámek opustili. Zámek zůstal prázdný až do roku 1582, kdy sem bylo přestěhováno sídlo městské rady, jíž do té doby jako radnice sloužil dům čp. 80. Po dalším požáru o sto let později byl zámek přebudován s ohledem na potřeby městské rady, tehdy byla přistavěna budova věznice. Obrovský požár v roce 1766 zničil z valné části i budovu zámku. Rekonstrukce byla velmi nákladná a trvala až do roku 1770. 

Předchůdcem dnešního zámku byl hrad, postavený někdy kolem druhé poloviny 13. století pravděpodobně pány z Hradce. V roce 1343 držel Žirovnici Oldřich III. z Hradce, po něm přešel hrad s městečkem na jeho syna Oldřicha IV. z Hradce a někdy před rokem 1371 získali hrad páni z Ústí. V roce 1393 hrad koupil Jan Kamarét z Lukavce, který začal užívat predikát ze Žirovnice. Potomkem Jana Kamaréta byl Diviš Kamarét. Vdova po něm Ofka z Vojslavic hrad a panství prodala, jménem svých nezletilých synů Prokopa, Jana a Zbyňka, Václavu Vencelíku z Vrchovišť. Za jeho držení proběhly nejrozsáhlejší stavební úpravy. Mimo jiného nechal hrad vyzdobit rozsáhlými freskami, jejichž velká část se dochovala do současnosti. Dalším majitelem se stal roku 1544 Albrecht z Gutštejna, který v úpravách hradu pokračoval. 

Zámek Kačina si nechal postavit Jan Rudolf Chotek, tehdejší prezident gubernia a nejvyšší purkrabí Království českého, podle projektu saského architekta Františka Kristiána Schurichta pod vedením význačných pražských stavitelů Jiřího Fischera a Jana Filipa Jöndla. Stavba v čistém empírovém slohu byla zahájena v roce 1802 a dokončena byla o 20 let později. Při stavbě se kladl hlavní důraz na reprezentační vzhled, kterému bylo podřízeno všechno ostatní. Středem zámecké dispozice se stala jednopatrová budova se středním vstupním portikem obráceným k východu, jehož jónské sloupy spojují obě podlaží budovy a nesou tympanon se sochařskou výzdobou, kterou podle návrhu J. Berglera vypracovali A. Schrott a V. Práchner. 

Předchůdcem dnešního zámku v Holešově byla středověká tvrz ze 13. století, obehnaná pravděpodobně vodním příkopem, která stávala na pahorku v místě severovýchodního nároží dnešního zámku. Na přelomu 13. a 14. století byla vesnice Holešov povýšena na město a zároveň došlo k přestavbě tvrze na pevnější hrad, jenž byl v době husitských válek dobyt a poničen. Poté se panství dostalo do držení rodu Šternberků, kteří v průběhu 15. století vybudovali nový hrad, jehož pozůstatky se částečně dochovaly v suterénu a přízemí dnešního zámku.