V Chocni se nacházely vodní mlýny již na konci 14.století, kdy je o nich zmínka v souvislosti s koupí poloviny města Hynkem Hlaváčem. Jedním z nich byl i ten Horní a později Podskalský, který vyhořel roku 1539 při velkém požáru města. Tehdejší středověká města byla převážně dřevěná a lidé v domech používali otevřený oheň. Ohnivý kohout tak spolykal čtyřicet domů, polovinu masných krámů i mlýn Podskalský a další požár roku 1602 zničil téměř celé město.

Nejstarší písemná zmínka o mlýnu v Zálší pochází z Tereziánského katastru z roku 1757, kdy měl mít jedno složení. Poté pozemkové knihy obce Zálší sdělují, že roku 1768 koupil Augustyn Podhajsky mlejn od mateře své pozůstalé vdovy, což potvrzuje, že mlýn na tomto místě existoval již nějakou dobu před tímto rokem. Také Josefské vojenské mapování z let 1764-1768 a Františkovo vojenské mapování v letech 1836-1852 potvrdilo existenci betlémského mlýna. Rodina Podhajských držela mlýn Betlém do konce 60. let 19. století a poté se zde vystřídalo několik majitelů. V roce 1879 za majitelky H. Bártové byla na mlýn dražba a zřejmě se nedařilo ani následujícímu majiteli, neboť další prodej přišel roku 1885.

První zmínka o Dolním mlýně v Chocni pochází z roku 1509, kdy panství drželi Pernštejnové a tehdy se jednalo o vrchnostenský mlýn, který šlechta pronajímala mlynářům. Jména prvních nájemců nejsou známa, nicméně od konce 18. století byl v držení rodiny Kopeckých, poté zde působil mlynář Josef Ringl. Původně jednoduchý mlýn měl od roku 1704 čtyři mlecí složení, což svědčí o tom, že se sem sjížděli lidé ze širokého okolí. Tehdy se mlelo výlučně zrní, které si v pytlích přivezl zemědělec, jenž si pak odvážel svou vlastní mouku, což se změnilo se zavedením válcových stolic, čehož se však Dolní mlýn nedočkal.

Mlýn v Loukotníku, místní části Brandýsa nad Orlicí, postavil Václav Kopecký roku 1834 jako úplně nový, ale téhož roku vyhořel. Trvalo dvanáct let než byl znova obnoven, ale moc velký majetek majitelům mletí nevydělalo. Ani pekárna přistavěná ke mlýnu roku 1902 jim štěstí nepřinesla. Již roku 1906 mlýn zkrachoval, byl uzavřen a následně objekt koupila obec. V roce 1930 v bývalém mlýně provozoval František Ondráček truhlářství, jehož činnost byla ukončena po nástupu komunismu. V rámci socialistického hospodaření objekt převzala firma Dřevostav, která zde fungovala až do roku 1981. Ten pak nahradila sběrna surovin, která byla zrušena v devadesátých letech 20. století. Potom byl objekt navrácen v restituci a byla započata přestavba na obytný dům.

První zmínka o mlýně pochází z roku 1483 z listiny Kostky z Postupic. V Tereziánském katastru je uveden jeden mlýn o dvou složeních jako dominikální. Ve fasi z roku 1713 se uvádí vrchnostenský mlýn tzv. koželužský, o dvou složeních. Roku 1850 prodal Antonín Pohl mlýn s pilou Janu Jeništovi, pro nějž roku 1872 vyhotovila chrudimská kancelář stavitele Schmoranze plány rozsáhlé přestavby. Nová třípatrová mlýnská budova sestávala ze tří hloubkových traktů, přičemž levý boční trakt navazoval na starší stavení. Roku 1878 je mlýn popisován jako umělý se šesti francouzskými kameny a jedním obyčejným složením s krupníkem a jahelníkem. Roku 1882 koupil mlýn Josef Herzán a po něm jej zdědil syn František, který patrně v letech 1914 - 1915 zřídil elektrárnu se dvěma Francisovými turbínami. 

Nový nebo také Dolní mlýn začal v Brandýse nad Orlicí roku 1849 stavět Hynek Galutschek na zelené louce, ale brzy jej prodal Gustavu Hannakovi, který ho v tentýž rok uvedl do provozu. Po smrti Gustava roku 1888 mlýn zdědil jeho syn Jan, ale nebyl v podnikání úspěšný a podnik musel po devíti letech prodat v exekuční dražbě za cenu 56 000 zlatých Karlu Harmsovi. Pro tohoto člověka zřejmě mlýn představoval pouhou investici, protože jej vzápětí pronajal a na klapáči nepracoval. Nájemcem se stal František Veselý, kterému se zde dobře dařilo, jelikož sám ve své režii vykupoval od zemědělců obilí, za které jim zaplatil. Obilí zpracoval na určité druhy mouky, které odprodal obchodním společnostem a ty následně zabezpečily jejich dodávku do obchodní potravinové sítě.