Zaniklý Nový mlýn v Brandýse nad Orlicí jsme si prohlédli v červenci 2015 během dovolené, kdy jsme byli ubytováni v Rokytnici v Orlických horách v krásném apartmánovém domě se zahradou. Velice se nám zde líbila kvalita a čistota domu, možnost opékání špekáčků na zahradě, domácí vejce a v neposlední řadě to, že jsme si sami ve sklípku čepovali trutnovské pivo Krakonoš a Kofolu. Cestou do hor jsme do Zářecké Lhoty zavezli vyrobené mýdla z naší produkce a pak jsme odlovili kešku. Následně jsme odjeli do zmíněného Brandýsa nad Orlicí, abychom se seznámili s trojicí mlýnů. Prvním z nich byl již zaniklý Nový nebo též Dolní mlýn. Po příjezdu do městečka jsme naše stříbrné auto zaparkovali na kraji silnice před železničním přejezdem a vydali jsme se na břeh Tiché Orlice, kde mlýn od roku 1849 stával. Když jsme k našemu cíli dorazili, před námi se nacházela velká továrna na výrobu sedadel pro užitková vozidla a výrobu komponentů. Původní válcový čtyřpatrový mlýn totiž v roce 1904 vyhořel a na jeho místě postavila v letech 1906 - 1907 firma Regenhart & Raymann z Jeseníku mechanickou tkalcovnu. Tyhle a spoustu jiných informací jsme se dozvěděli z papírů, které jsme si doma před dovolenou vytiskli. Dále jsme se dočetli, že od roku 1920 se v továrně vyráběl železný, mosazný a nemocniční nábytek. Firmě se dařilo, výrobky vyvážela i do ciziny. Během druhé světové války se zde zprvu vyráběl nábytek pro německou policii a armádu, později sedačky a jiné součásti letadel Luftwaffe. V letech 1940 - 1944 proběhly další přestavby a přístavby, ale po válce nastal úpadek. Majitelem se stala Karosa Vysoké Mýto, která zde za socialismu vyráběla pouze sedadla do autobusů. A stejné výrobky, ale pod jinou značkou, se v bývalém klapáči produkovaly i v době naší návštěvy. Na továrně nebylo moc co prohlížet, spíše nás během četby pozorovali někteří zvědaví zaměstnanci podniku přes veliké okna, ale nám to nijak nevadilo. Když jsme dočetli zajímavou historii, krátce jsme si prohlédli dochovaný mlýnský náhon a pak jsme se vrátili k autu. Vzápětí jsme po mostě nad Tichou Orlici přejeli na druhý břeh a zamířili za dalším vodním mlýnem v Loukotníku, o němž pojednává již jiný můj příspěvek. Pokud vás zajímá, co všechno jsme tehdy viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme v létě navštívili Brandýs a Kostelec nad Orlicí.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/brandys-nad-orlici-zanikly-harmsuv-mlyn

Historie :

Nový nebo také Dolní mlýn začal v Brandýse nad Orlicí roku 1849 stavět Hynek Galutschek na zelené louce, ale brzy jej prodal Gustavu Hannakovi, který ho v tentýž rok uvedl do provozu. Po smrti Gustava roku 1888 mlýn zdědil jeho syn Jan, ale nebyl v podnikání úspěšný a podnik musel po devíti letech prodat v exekuční dražbě za cenu 56 000 zlatých Karlu Harmsovi. Pro tohoto člověka zřejmě mlýn představoval pouhou investici, protože jej vzápětí pronajal a na klapáči nepracoval. Nájemcem se stal František Veselý, kterému se zde dobře dařilo, jelikož sám ve své režii vykupoval od zemědělců obilí, za které jim zaplatil. Obilí zpracoval na určité druhy mouky, které odprodal obchodním společnostem a ty následně zabezpečily jejich dodávku do obchodní potravinové sítě. František Veselý okolo roku 1902 zaměstnával účetního, obchodního cestujícího, stárka a devatenáct dělníků. Harms ve stejném roce mlýn prodal. Možná mlynář Veselý zemřel, možná mu skončila nájemní smlouva a majitel si klapáč již nechtěl nechat. Novou mlynářkou se tak stala paní Reisigová, jenže se ze svého majetku dlouho netěšila. V roce 1904 totiž mlýn vyhořel a na jeho místě postavila v letech 1906–1907 firma Regenhart & Raymann z Jeseníku mechanickou tkalcovnu. Stavbu provedl pražský stavební podnikatel Edvard Rechziegel (1856–1925), majitel nedalekého léčebného ústavu. Tkalcovna disponovala turbínou o výkonnosti 120 HP a parním motorem 30 HP. Roku 1912 vypracoval Josef Kreibich plán na rozšíření a přístavbu druhého patra tkalcovny. Výhodně situované budovy, v blízkosti nádraží a u silnice, koupil roku 1920 Oldřich Martius, majitel firmy Hynek Gottwald. Závod na výrobu železného a mosazného, především nemocničního nábytku, založil Hynek Gottwald (1820–1894) roku 1872 ve Vídni a o sedmnáct let později jej přestěhoval do Prahy. Již roku 1920 provedl stavitel František Bobek přestavbu místností nad turbínou na brusírnu, barvírnu a tři sušárny, do poloviny dvacátých let pak následovaly další úpravy pro potřeby nového provozu. Roku 1922 se firma transformovala na akciovou společnost a na konci desetiletí se jejím faktickým vlastníkem stal Jaroslav Vacek (1895–1945). Na počátku třicátých let navrhl stavitel J. V. Jiřička nové kanceláře, truhlárnu a skladiště, další adaptace prováděl Karel Diviš. V té době továrna zaměstnávala až 200 dělníků. Specializovala se na ohýbaný nábytek z ocelových trubek a mosazný nábytek se vyvážel i do ciziny. Během druhé světové války se zde zprvu vyráběl nábytek pro německou policii a armádu, později sedačky a jiné součásti letadel Luftwaffe. V letech 1940–1944 proběhly další přestavby a přístavby (architekt Zdeněk Tošovský, Karel Diviš) a bylo instalováno nové strojní zařízení od Českomoravských strojíren, a. s., Praha. Po zatčení Jaroslava Vacka se továrna od ledna 1944 dostala pod správu okupačních úřadů, po válce pod národní správu. Roku 1949 se stala součástí n. p. Kovona, poté n. p. Karosa Vysoké Mýto, a věnovala se nadále jen výrobě sedadel do dopravních prostředků, ve které pokračuje i po privatizaci.

Historie čerpána z webu

http://vodnimlyny.cz/mlyny/mlyn/521-mlyn-v-brandyse-nad-orlici

Brandýs nad Orlicí je držitelem turistické zámky č.1140.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/brandys-nad-orlici-c1140