Onen všední lednový den roku 2010 vyšel dokonale. V práci jsme měli volno, doma žádné povinnosti a předpověď počasí slibovala nádherný slunečný den. A kupodivu predikce meteorologům, meteoroložkám a rosničkám vyšla skoro na jedničku ! Ráno jsme se museli rozhodnout, jestli se budeme pohybovat v nížinách bez sněhu nebo vyrazíme na hory, kde bělostná pokrývka ještě zakrývala zemský povrch. Nakonec jsme si vybrali druhou možnost. Po snídani jsme nastartovali stříbrný francouzský povoz a o několik desítek minut později jsme ho nechali odpočívat na parkovišti Hvězda, rozkládající se nad oblíbenou Karlovou Studánkou. Nachystali jsme si běžky a přesunuli se na zastávku, na kterou za chvíli přifrčel autobus. Pohodlně jsme se jím vyvezli na Ovčárnu a ocitli se tak na křižovatce hlavních turistických a běžeckých cest, spojujících nejznámější místa Jeseníků, mezi něž patřily Praděd, Petrovy kameny, Skřítek a Červenohorské sedlo.

Navštívit místo v Jeseníkách, kde stávala Alfrédova chata, pro nás přestavovalo poměrně velký oříšek, neboť se nacházelo docela daleko od nejbližšího parkoviště. S malými dětmi bychom těžko zvládli ujit potřebnou porci kilometrů, ať už bychom se tam vydali odkudkoli. A tak běžel týden za týdnem a mezitím jsme jezdili všude možně, včetně jiných míst v Jeseníkách. Alfrédka však stále odolávala. Naděje svitla až ve chvíli, kdy jsme si všichni koupili běžky, díky nimž šlo najednou zvládnout i větší vzdálenosti v rozumném čase. V únoru 2010 jsme si tak konečně naplánovali výlet na Alfrédku. Ze tří možných tras jsme si vybrali variantu se startem u motorestu Skřítek, která měřila osm kilometrů. Stejnou porci pak představovala zpáteční cesta, která nám uběhla mnohem rychleji, ale nepředbíhejme….

Navštívit místo v Jeseníkách, kde stávala Alfrédova chata, pro nás přestavovalo poměrně velký oříšek, neboť se nacházelo docela daleko od nejbližšího parkoviště. S malými dětmi bychom těžko zvládli ujit potřebnou porci kilometrů, ať už bychom se tam vydali odkudkoli. A tak běžel týden za týdnem a mezitím jsme jezdili všude možně, včetně jiných míst v Jeseníkách. Alfrédka však stále odolávala. Naděje svitla až ve chvíli, kdy jsme si všichni koupili běžky, díky nimž šlo najednou zvládnout i větší vzdálenosti v rozumném čase. V únoru 2010 jsme si tak konečně naplánovali výlet na Alfrédku. Ze tří možných tras jsme si vybrali variantu se startem u motorestu Skřítek a po osmi kilometrech jsme poprvé stanuli na dosud zapovězeném místě. A světe div se ! Uběhly pouhé čtyři dny, když jsme se na Alfrédku vydali podruhé.

Onen všední březnový den roku 2010 nám vyšel téměř náramně. V práci jsme měli volno, doma žádné povinnosti, nicméně předpověď počasí, slibující nádherný slunečný den, meteorologům, meteoroložkám a rosničkám vůbec nevyšla. Ráno jsme se museli rozhodnout, jestli se budeme pohybovat v nížinách bez sněhu nebo vyrazíme na hory, kde bělostná pokrývka ještě zakrývala zemský povrch. Nakonec jsme si vybrali druhou možnost. Po snídani jsme nastartovali zelený korejský povoz a o několik desítek minut později jsme ho nechali odpočívat na parkovišti Hvězda, rozkládající se nad oblíbenou Karlovou Studánkou. Nachystali jsme si běžky a přesunuli se na zastávku, na kterou za chvíli přifrčel autobus. Pohodlně jsme se jím vyvezli na Ovčárnu a ocitli se tak na křižovatce hlavních turistických a běžeckých cest, spojujících nejznámější místa Jeseníků.

Velikonoční pondělí lze strávit různými způsoby. Dívky, holčičky a ženy obvykle čekají na koledníky, bezpečně schované za okny a dveřmi svého domova, do nichž se mužská část populace od nejmenších dětí po stále chodící dědečky snaží dostat, aby po nezbytných úkonech shrábli zaslouženou odměnu v podobě pomalovaných vajíček, čokoládových zajíčků a jiných sladkostí, zatímco ti odrostlejší svou výslužku spíše konzumují v tekutých variantách. V březnu 2008 jsme se připojili ke zbytku populace, který v tento svátek odcestoval za nějakým turistickým cílem či do přírody, a tak jsme opustili Olomouc a odjeli na Červenohorské sedlo.