Jak jsme v zimě poprvé běželi z Ovčárny na Švýcárnu a zpět
Onen všední den březnový den roku 2010 nám vyšel téměř náramně. V práci jsme měli volno, doma žádné povinnosti, nicméně předpověď počasí, slibující nádherný slunečný den, meteorologům, meteoroložkám a rosničkám vůbec nevyšla. Ráno jsme se museli rozhodnout, jestli se budeme pohybovat v nížinách bez sněhu nebo vyrazíme na hory, kde bělostná pokrývka ještě zakrývala zemský povrch. Nakonec jsme si vybrali druhou možnost. Po snídani jsme nastartovali zelený korejský povoz a o několik desítek minut později jsme ho nechali odpočívat na parkovišti Hvězda, rozkládající se nad oblíbenou Karlovou Studánkou. Nachystali jsme si běžky a přesunuli se na zastávku, na kterou za chvíli přifrčel autobus. Pohodlně jsme se jím vyvezli na Ovčárnu a ocitli se tak na křižovatce hlavních turistických a běžeckých cest, spojujících nejznámější místa Jeseníků.
Úvod
Onen všední den březnový den roku 2010 nám vyšel téměř náramně. V práci jsme měli volno, doma žádné povinnosti, nicméně předpověď počasí, slibující nádherný slunečný den, meteorologům, meteoroložkám a rosničkám vůbec nevyšla. Ráno jsme se museli rozhodnout, jestli se budeme pohybovat v nížinách bez sněhu nebo vyrazíme na hory, kde bělostná pokrývka ještě zakrývala zemský povrch. Nakonec jsme si vybrali druhou možnost. Po snídani jsme nastartovali zelený korejský povoz a o několik desítek minut později jsme ho nechali odpočívat na parkovišti Hvězda, rozkládající se nad oblíbenou Karlovou Studánkou. Nachystali jsme si běžky a přesunuli se na zastávku, na kterou za chvíli přifrčel autobus. Pohodlně jsme se jím vyvezli na Ovčárnu a ocitli se tak na křižovatce hlavních turistických a běžeckých cest, spojujících nejznámější místa Jeseníků, mezi něž patřil Praděd, Petrovy kameny, Skřítek a Červenohorské sedlo.
Ovčárna
Zatímco dole nebylo po sněhu téměř ani památky, v nejvyšších partiích Jeseníků ho bylo stále dost. Na Ovčárně, kde se od počátku 18. století pásl skot a ovce, panovalo pravé zimní počasí, za kterým jsme sem přijeli. Od autobusu jsme zamířili k vojenské zotavovně, která roku 1889 vznikla na místě staré salaše, která byla přebudována na turistickou ubytovnu s hostinskou místností, několika pokoji pro hosty, bytem pro správce a v podkroví umístěnou společnou noclehárnou. Když byla v roce 1912 veřejnosti zpřístupněna kamenná rozhledna na Pradědu, zvýšil se i počet turistů a tak jim nemohla malá chatka pochopitelně stačit. Nepřekvapilo nás tedy, že počátkem 30. let byl objekt zcela přebudován na horský hotel s restaurací, hostinskými pokoji a společnými noclehárnami.
Pro velký počet návštěvníků byla vedle ní přistavěna ještě další menší budova, která zde stála do začátku II. světové války. Po roce 1945 převzaly hotel do svého majetku Státní lesy a provoz se na čas dostal do soukromého nájmu. V roce 1949 přebrala chatu armáda a za této éry byl ke starým dřevěným budovám přistavěn nový zděný objekt. V této podobě chata vydržela až do generální rekonstrukce v roce 1985, kdy byla budova stržena, původní dřevěné části byly odstraněny zcela a ze zděných pak zůstala zachována pouhá torza. Absurdní pro nás byla informace, že veřejnosti byla Ovčárna na celých čtyřicet let uzavřena, s výjimkou malého bufetu, který zde zůstal zachován i při výstavbě zcela nové budovy. Tato neutěšená situace se zcela změnila až v roce 1991, kdy byla zrekonstruovaná chata zpřístupněna veřejnosti.
Cesta z Ovčárny na Kurzovní chatu
Jelikož jsme do hotelu nepotřebovali zajít, déle jsme se zde nezdržovali. U svodidel, zapadaných metrovou vrstvou sněhu, jsme nasadili běžky a vstoupili do lyžařské stopy. Bohužel začalo sněžit, což bylo nepříjemné, protože se sníh lepil zespodu na lyže Po levé ruce jsme minuli impozantní skalní útvar Petrovy kameny, za nimiž se táhl hlavní hřeben Hrubého Jeseníku s Vysokou holí, druhou nejvyšší horou v tomto pohoří a napravo se majestátně tyčil vysílač Pradědu. Nejvyšší hora Moravy nás provázela takřka celou cestu tam i zpět, nicméně pohled na ni nás nikdy neomrzel. Na rolbou upravené cestě nepotkali takřka nikoho, cože nebylo úplně obvyklé. Trasa mezi chatou Ovčárna a Švýcárna totiž vždy patřila k nejpopulárnějším a nejjednodušším výletům v oblasti Hrubého Jeseníku, takže tudy proudí rodiny s dětmi, senioři a méně zdatní turisté. Z tohoto ohledu se nám běželo dobře, nicméně potíže nám dělal stále padající sníh.
Kurzovní chata
První polovina trasy vedla do mírného kopce, což nám nijak nevadilo, protože jsme věděli, že se během zpáteční cesty svezeme dolů. Přestože se modrá obloha ztratila bůhví kam, občas jsme se zastavili a pokochali se výhledy na drsné pohoří okolo nás. Minuli jsme odbočku k chatě Barborka a o pár desítek metrů dál jsme zabočili doleva ke Kurzovní chatě. Vzápětí se před námi objevila velká budova, stojící na místě původní Nové Švýcárny z roku 1887, kterou zde nechala postavit Pastevecká společnost. Chata Kurzovní byla jednou ze tří původních turistických zařízení v okolí Pradědu. V roce 1921 zde byly postaveny stáje, jenž sloužily různým účelům až do druhé světové války. V letech 1952 - 1955 byla postavena nová chata pro účely lyžařských výcviků, dle kterých získala i svůj název. Tato budova zde stála až do roku 1980, kdy byla stržena.
Nahradila ji nová stavba, zcela v duchu megalomanských projektů 80. let minulého století, kdy se v českých horách začalo se stavbou obřích hotelů. Nová Kurzovní chata byla pro veřejnost otevřena v roce 1987, ale vzhledem k předimenzované kapacitě se jen těžko dařilo ji naplnit. V roce 2006 hotel prodělal částečnou rekonstrukci a tak jsme dovnitř zvědavě nakoukli, v restauraci jsme si dali razítko do památníku a navštívili hotelové WC. Na nějaké pohoštění bylo ještě brzy a jiné služby hotelu jsme již neměli v úmyslu využít, takže jsme vyšli ven a nasadili si lyže. Následně jsme se vrátili na hlavní trasu a zanedlouho jsme vystoupali na rozcestí pod Pradědem, nicméně návštěvu moravské velehory jsme tentokrát v plánu neměli. Za rozcestím se změnil profil trasy a až téměř na Švýcárnu jsme pouze klesali dolů.
Horská chata Švýcárna
Po 5,5 kilometrech jsme dorazili k legendární horské chatě, kterou dal postavit kníže Lichtenštejn v roce 1887, aby sloužila turistům, jichž na horách stále více přibývalo. My jsme se naštěstí nemuseli s nikým dohadovat o volné místo u stolu, neboť restaurace nebyla ani z poloviny obsazená. U výčepu jsme si objednali jídlo, posadili se ke stolu pod švýcarskou vlajkou a v klidu jsme poobědvali. Chvíli jsme poseděli, dopili pivo a využívali pohostinnosti chaty, která byla pojmenována po salašníkovi Johannu Aegerterovi, původem ze Švýcarska. Pak jsme si do památníku dali dvě razítka a na chodbě shlédli výstavu zvětšených fotografií, na nichž byl zachycen historický vývoj objektu. Pak jsme již restauraci opustili, vyšli ven a prohlédli zvoničku před chatou, která zasvěcena Janu Pavlu II., jenž byl milovníkem hor. Na podstavci zvonice jsme našli destičky se jmény tragicky zahynulých horolezců a když jsme si je přečetli, nasadili jsme lyže a vydali se zpět na Ovčárnu.
Cesta ze Švýcárnu na Ovčárnu
Mírné stoupání na rozcestí pod Pradědem bychom jistě hravě zvládli, pokud by předtím nenasněžilo a stopa nezapadla. Sníh se tak lepil na skluznici mnohem více a docela jsme se nadřeli, než jsme na rozcestí pod legendární moravskou horou dorazili. Ačkolkiv již nesněžilo, sjezd dolů připomínal spíše jízdu po rovině. Pěkné výhledy na okolní pohoří vzaly za své a také vysílač na Pradědu, tyčící se nad zasněženými pláněmi, se nám jevil tak nějak méně přátelský. Příroda nám asi chtěla připomenout, že v zimě bývají hřebenové partie často vystaveny větru a mrazu, čímž vytváří krásné, ale drsné scenérie. Byli jsme tedy rádi, že jsme na Ovčárnu nakonec přijeli celkem rychle a dokonce jsme stihli tak akorát autobus, který sem nahoru přivezl pár nových turistů. Plechovou krabicí jsme se vrátili na Hvězdu a pak jsme bez dlouhého otálení zeleným autíčkem odjeli domů do Olomouce.
Kompletní fotogalerii najdete zde