Úvod

Navštívit místo v Jeseníkách, kde stávala Alfrédova chata, pro nás přestavovalo poměrně velký oříšek, neboť se nacházelo docela daleko od nejbližšího parkoviště. S malými dětmi bychom těžko zvládli ujit potřebnou porci kilometrů, ať už bychom se tam vydali odkudkoli. A tak běžel týden za týdnem a mezitím jsme jezdili všude možně, včetně jiných míst v Jeseníkách. Alfrédka však stále odolávala. Naděje svitla až ve chvíli, kdy jsme si všichni koupili běžky, díky nimž šlo najednou zvládnout i větší vzdálenosti v rozumném čase. V únoru 2010 jsme si tak konečně naplánovali výlet na Alfrédku. Ze tří možných tras jsme si vybrali variantu se startem u motorestu Skřítek, která měřila osm kilometrů. Stejnou porci pak představovala zpáteční cesta, která nám uběhla mnohem rychleji, ale nepředbíhejme….

Skřítek

Po snídani jsme vyrazili z Olomouce na sedlo Skřítek, kam jsme po necelé hodince přijeli a na parkovišti u motorestu jsme nechali odpočívat naše zelené korejské auto. Museli jsme však zaplatit 50 českých korun za parkovné, které jsme uhradili uvnitř motorestu. Jelikož jsme razítko a turistickou známku získali už o rok dříve během letní návštěvy, déle jsme se zde nezdržovali, nachystali si věci a vyrazili k zasněžené soše skřítka, který se na nás díval ze všech stran stejně. Skřítek neměl oděv, překrývaly ho jen vousy či ochlupení, na jeho těle jsme s obtížemi objevili něco jako dvě ruce, ale všechno ostatní měl čtyřikrát. Nosy, břicha, nohy a na nich čtyři prsty. Když jsme si umělecké dílo sochaře Jiřího Jílka ze Sobotína prohlédli, přešli jsme přes silnici první třídy č. 11 na druhou stranu.

Zaujalo nás, že silnici postavila v letech 1836 - 1842 firma bratří Kleinů, kteří ji potřebovali k zásobování sobotínských železáren dřevem. Vzápětí jsme se zastavili u chytrých tabulí, jež nám prozradily fakta o místní přírodě a také o motorestu. Ten byl postaven v 19. století jako zájezdní hostinec Berggeist, jenž se po svém vzniku stal vítanou zastávkou pro formany a jejich koně po dosažení vrcholu stoupání. S užíváním uhlí v železárnách sice význam pro formany poklesl, ale zároveň začal růst význam pro počínající turistiku a tak v roce 1885 nový hostinský přidal nabídku ubytování a stravování. Nedivili jsme se tomu, že udržování cesty v zimních měsících bylo náročné, proto byl zimní provoz po první světové válce omezen a na konci té druhé dokonce hostinec do základu vyhořel. Obnoven byl v roce 1966 Jednotou Zábřeh a díky tomu jsme zde motorest našli také my.

Cesta ze Skřítku na rozcestí Pod Ztracenými kameny

Po přečtení zajímavých informací jsme si na okraji lesa nasadili běžky, vstoupili do vyznačené stopy a začali zdolávat první úsek cesty. Sledovali jsme žlutouzelenou značku a mírným stoupáním jsme po půl kilometru dojeli na rozcestí Nad Skřítkem. Příjemný úsek vystřídalo 1,5 kilometrové prudké stoupání, které jsme jen s obtížemi zdolávali, jelikož nám běžky podklouzávaly. Nakonec jsme raději lyže sundali a zbytek 200 metrového převýšení došli pěšky. Když jsme konečně dorazili na rozcestí Pod Ztracenými kameny, chvíli jsme si zde odpočinuli, napili se čaje a také jsme setřeli stoupací vosk z lyží, aby nás zbytečně nebrzdil. Po krátkém odpočinku jsme se vydali na další cestu. Obě značky se zde rozdělovaly. Zelená vedla prudkým stoupáním na Ztracené kameny, my jsme naštěstí pokračovali po žluté značce směrem na Alfrédku.

Studánka Pod Ztracenými kameny

Byli jsme rádi, že cesta už stoupala pouze mírně. Bohužel nám dělal problém čerstvý sníh, který se lepil na lyže, takže jsme museli důkladně setřít skluznice a pak jsme již pokračovali dál bez problémů. Po 600 metrech jsme narazili na studánku, kterou jsme málem přehlédli, neboť byla schovaná pod bílou peřinou. Voda nicméně nezamrzla a padala z výšky do zavátého příkopu u cesty. Sněhová čepice jí moc slušela, nicméně bohatá nadílka sněhu nám znemožnila bližší prozkoumání pramene, jenž chránila kamenná podezdívka a dřevěná stříška se stěnami ze stejného materiálu. Představa ledové vody nás rozhodně nelákala k ochutnávce a tak jsme se nasytili pouze pohledy na pěknou přírodní scenérii a brzy jsme pokračovali v našem putování. Minuli jsme pramen Splavského potoka a zanedlouho jsme dorazili na rozcestí Pod Zelenými kameny.

Alfrédka

Nijak jsme se zde nezdržovali a pokračovali dál mírným klesáním, takže nám cesta velmi rychle ubíhala. Následoval téměř rovinatý úsek a krátký sjezd. Vzápětí jsme dorazili na Alfrédku, zapíchli lyže do sněhu a vstoupili do bufetu, kde jsme si dali vynikající polévku, koupili turistickou známku, dostali razítko a seznámili se historií chaty, kterou si nechal na konci 19. století postavit majitel janovického panství hrabě Alfréd Harrach pro sebe a své hosty v době honů. Když jsme dočetli poslední řádky, ještě chvíli jsme odpočívali a pak jsme vyšli ven. Potom jsme se šli podívat na kamennou podezdívku, která představovala torzo bývalé lovecké chaty, jež po celá léta sloužila k ubytování hraběte, jeho hostů a personálu. Kromě loveckého zámečku tady stávala malá lovecká chata, sloužící z velké části turistům. Tento stav trval v podstatě až do roku 1931, kdy bylo hraběti Harrachovi v rámci lesní reformy jeho janovické panství zkonfiskováno.

Po dvou letech úprav začal zámeček sloužit jako ubytovna, zatímco hájenka naproti jako restaurace. Návštěvníci si museli sami topit na pokojích v kamínkách, popel pak byl vynášen ven za chatu. Právě tato praxe měla v roce 1962 za následek vyhoření chaty a trvalo devět let, než byla postavena nová, která byla jen o něco menší, než původní zámeček. Chata sloužila především jako rekreační středisko pro pracovníky Kovohutí v Břidličné, před turisty však dveře nezavírali, takže ti se zde zcela běžně občerstvovali a v případě potřeby i vyspali. S novou dobou roku 1991 chata přešla do pronájmu soukromé osoby. Na Velikonoce roku 2002 bohužel Alfrédka podruhé vyhořela a popelem zcela lehla dřevěná část. Zachovaly jen zbytky kamenné podezdívky někdejšího zámečku a chaty, na které se nám smutně koukalo.

Cesta z Alfrédky na Skřítek

Po obhlídce kamenných základů jsme se vrátili k bufetu, nasadili běžky a vyrazili na zpáteční cestu. Výborná polévka s chlebem nám dodala energii a tak jsme se brzy octili znovu na rozcestí Zelené kameny. Bloky bílého kvarcitu se skrývaly za stromy několik desítek metrů nad cestou a vzhledem ke sněhové nadílce nám bylo jasné, že teď budou ještě bělejší než obvykle, takže nemělo cenu se za nimi vydávat. V létě bychom si však kameny porostlé žlutozeleným lišejníkem, který jim dodal své jméno, určitě rádi prohlédli. Na rozcestí jsme využili nabídky dřevěného přístřešku a krátce jsme si zde odpočinuli. Pak jsme pokračovali dál po žluté a kochali se vyhlídkou do zasněženého údolí vlevo pod námi. Zanedlouho jsme minuli studánku a poté jsme sjeli na rozcestí Pod Ztracenými kameny. Odtud jsme opatrně klouzali dolů prudkým klesáním, někde jsme běžky raději sundali a šli chvíli pěšky. Když jsme konečně dojeli zpět na zasněžené parkoviště a zvažovali, jestli ještě zajdeme do vyhřátých útrob motorestu Skřítek, ale nakonec jsme se rozhodli pro návrat domů do Olomouce, kam jsme za hodinku v pořádku dorazili.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-zime-bezeli-ze-skritku-na-alfredku-a-zpet