Úvod

Velikonoční pondělí lze strávit různými způsoby. Dívky, holčičky a ženy obvykle čekají na koledníky, bezpečně schované za okny a dveřmi svého domova, do nichž se mužská část populace od nejmenších dětí po stále chodící dědečky snaží dostat, aby po nezbytných úkonech shrábli zaslouženou odměnu v podobě pomalovaných vajíček, čokoládových zajíčků a jiných sladkostí, zatímco ti odrostlejší svou výslužku spíše konzumují v tekutých variantách. Další volný čas využívají k návštěvám rodin či známých nebo Velikonoce neslaví vůbec a berou je jen jako příležitost k odpočinku od práce. V březnu 2008 jsme se připojili ke zbytku populace, který v tento svátek odcestoval za nějakým turistickým cílem či do přírody, a tak jsme opustili Olomouc a odjeli na Červenohorské sedlo, oblíbené lyžařské středisko v Jeseníkách, ležící ve výšce 1013 metrů nad mořem. Zima se sice již blížila ke konci, ale stále ještě bylo dost sněhu na to, abychom vyrazili na výlet na běžkách.

Červenohorské sedlo

Po nejvýše položené silnicí I. třídy v České republice jsme těsně před obědem dorazili na Červenohorské sedlo a vzápětí jsme na parkovišti za závorou odložili naše zelené korejské auto. Ocitli jsme se na místě, kudy odpradávna vedla stará kupecká cesta mimořádného významu, neboť spojovala Moravu se Slezskem. Poprvé jsme se kochali pohlede na budovy horského střediska, které začalo vznikat roku 1903. Právě tehdy starý hostinec pro dělníky a formany vykoupil německý Moravskoslezský sudetský horský spolek, aby zde vytvořil zázemí pro centrum lyžování a turistiky. V letech 1908 - 1910 byla poblíž hostince postavena ubytovna pro více než 150 osob, protože do hor proudilo stále více návštěvníků. Dalšími stavbami, jenž zde vyrostly, byly dvě horské chaty, dokončené v roce 1917, které byly později vzájemně propojeny.

Vznikl tak známý komplex, který byl v roce 1929 ještě rozšířen a zmodernizován. Roku 1935 zde byla Klubem českých turistů zbudována turistická chata, sloužící dodnes. Za druhé světové války byl komplex využíván k rehabilitaci německých vojáků a po roce 1945 sloužily obě stavby jako odborářská zotavovna, a to až do roku 1980, kdy byl objekt kvůli špatnému stavu stržen, nicméně následně byl vybudován nový objekt se zachovalou původní podobou. Právě v této době došlo k odklonu silnice, která původně vedla kolem budov, zcela mimo celý rekreační komplex. V osmdesátých letech 20. století se zde rekreovali odboráři v zotavovně podobně, jako jsme to znali z filmů Dovolená s Andělem a Anděl na horách. My jsme však na Červenohorském sedle nechtěli odpočívat, nýbrž jsme sem přijeli za sportem.

Cesta na běžkách z Červenohorského sedla na Švýcárnu

Po chvíli příprav jsme odtud v běžecké stopě vyrazili na chatu Švýcárna. Nejprve jsme šli pár desítek metrů po silnici a teprve potom jsme nasadili běžky a vyrazili na trasu s 300 metrovým převýšením. Sníh měl perfektní kvalitu, stopa byla skvěle upravená a ze začátku nám cesta pěkně ubíhala. Stoupání po jižním úbočí Velkého Klínovce, na němž končilo několik vleků a lanovka místního ski areálu bylo sice vytrvalé, ale mírné a chvílemi nám připadlo, že jedeme po rovině. Panovalo pěkné počasí a tak se nám otevřel krásný výhled přes údolí na vodní nádrž Dlouhé Stráně, která byla poté vidět po většinu trasy. Následoval delší úsek v podstatě po vrstevnici až ke směrovým šipkám u Skalní tabule. Pak jsme si o kousek dál na rozcestí U Výrovky udělali krátkou pauzu. Vytáhli jsme z batohu čaj, dali si oplatek a chvíli si odpočinuli.

Za Výrovkou modrá značka z odbočovala z lyžařské trasy do lesa a protože tento úsek dokonce chvíli vedl dolů, rychle jsme sjeli na rozcestí Petrovka. Tím však idylka skončila, neboť nás čekal prudký výšlap nahoru, který nás rozhodil natolik, že jsme zvažovali, zda se nevrátit zpět k autu. Bylo už dost hodin, přesto jsme však statečně a poněkud nerozumně pokračovali dál na rozcestí Kamzík. Potom jsme jeli opět kousek po vrstevnici, ale pak následovalo nejprudší stoupání, které značně prověřilo naše síly. Cesta se trochu narovnala až pár stovek metrů před turistickou chatou Švýcárna, kam jsme dorazili již řádně unavení a hladoví o půl čtvrté odpoledne. Bez dlouhého otálení jsme zapíchli lyže do sněhu vedle vstupních dveří a pospíchali do vytápěných prostor chaty, jež byla vystavěna již roku 1887 na místě salaše, která se objevila na mapě losinského panství roku 1736 pod názvem Knoblochhaus.

Chata Švýcárna

V téměř prázdné chatě jsme zhltli pozdní oběd a pořádně se napili, přičemž nás zvědavě pozorovali hosté od jednoho stolu, jakoby se divili, co tady s dětmi tak pozdě děláme. Nám však bylo všechno jedno a využívali jsme pohostinnosti chaty, která byla pojmenována po salašníkovi Johannu Aegerterovi, původem ze Švýcarska. Tento muž hospodařil v salaši, skládající se z kamenné stáje pro více než sto kusů dobytka a několika dalších dřevěných budov. S rozvojem turistiky se v ní začali ubytovávat i první turisté, kteří se zde mohli skrýt před nepohodou, odpočinout si, koupit jednoduchou stravu, případně i nouzově přenocovat. Po roce 1860 objekt Švýcárny začal sloužit jako útulek panských myslivců a stále více jako turistický ubytovací hostinec, který zanedlouho vyhořel. Na stejném místě dal kníže Lichtenštejn v roce 1887 postavit novou chatu, určenou již výhradně jen turistickým účelům.

Švýcárna se od té doby stala vyhledávaným místem a navíc ke zvýšení její návštěvnosti vydatně přispěla v roce 1892 nově vybudovaná turistická cesta z Koutů údolím Desné a Divokým dolem k úbočí Pradědu. Ještě před první světovou válkou byla značně rozšířena v místě vyhlídkové verandy, která byla zrušena. Po 2. světové válce byla chata brzy opět zpřístupněna veřejnosti a Státní lesy ji pronajímaly soukromým nájemcům. V letech 1952 - 1953 došlo k největším stavebním úpravám chaty a to pouze pomoci malého huculského koníka a starého pásového motocyklu s přívěsným vozíkem z trofeje německé armády. V letech 1984 - 1987 proběhla další rekonstrukce chaty a k samotné chatě byla směrem ke Kurzovní chatě vybudována asfaltová cesta, přičemž stará turistická stezka na Praděd pak byla v roce 1992 z ekologických důvodů uzavřena.

Cesta na běžkách ze Švýcárny na Červenohorské sedlo

Zajímavou informací pro nás bylo, že původní stáje a seník v sousední kamenné chýši byly po důkladné opravě přestavěny na byt pro vedoucího chaty. Po převratu v roce 1989 přešla chata nejprve do majetku TJ Rudné doly Jeseník a poté roku 1993 do soukromých rukou. Po necelých 50 minutách jsme zaplatili útratu včetně turistické známky a vyrazili na zpáteční, 8,5 kilometru dlouhou cestu. Hned na začátku prudkého sjezdu nejmladší účastnice zájezdu spadla a hůlku si vrazila do zubů. Pochopitelně začala brečet. S hrůzou v očích jsme se kolem nešťastnice shlukli, vytáhli boty z vázání a zkontrolovali její stav. S úlevou jsme záhy zjistili, že se jí nic vážného nestalo a po ošetření jsme pokračovali dál. Postupně se stmívalo, až nakonec bylo vidět sotva tak na pět metrů. Děti statečně šlapali co to šlo, zvuk klouzajících lyží po sněhu občas přerušilo vytí psa, která nám vzhledem k okolnostem připadlo jako dorozumívání se vlčí smečky.

S úlevou jsme tak kvitovali setkání s rodinkou, která jako zjevení mířila opačným směrem. Muž na běžkách tahal na laně svou ratolest nahoru a i přes tmu bylo vidět, že jí naše děti tiše záviděli. Následovalo příjemné klesání dolů, nicméně i tak poměrně dlouho trvalo, než se objevila světla domů na Červenohorském sedle. Všichni jsme si oddychli, když jsme se o půl osmé večer vrátili k autu, které osiřele čekalo na rozlehlém parkovišti. Již nebylo v našich silách shánět večer turistickou známku a tak jsme si ji koupili o dva měsíce později na hradě Bouzov, kde se konala výstava dřevěných koleček. Rychle jsme dovnitř naházeli lyže a odjeli domů do Olomouce. Dost jsme přecenili síly, přece jen oněch 17 kilometrů bylo pro nás lyžařské začátečníky i naše děti, pořádným soustem. Z chyb jsme se však do poučili a další výlety na běžkách již tak dramaticky neprobíhaly.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-zime-bezeli-z-cervenohorskeho-sedla-na-svycarnu-a-zpe