Jak jsme v zimě podruhé běželi z Ovčárny na Švýcárnu a zpět
Onen všední lednový den roku 2010 vyšel dokonale. V práci jsme měli volno, doma žádné povinnosti a předpověď počasí slibovala nádherný slunečný den. A kupodivu predikce meteorologům, meteoroložkám a rosničkám vyšla skoro na jedničku ! Ráno jsme se museli rozhodnout, jestli se budeme pohybovat v nížinách bez sněhu nebo vyrazíme na hory, kde bělostná pokrývka ještě zakrývala zemský povrch. Nakonec jsme si vybrali druhou možnost. Po snídani jsme nastartovali stříbrný francouzský povoz a o několik desítek minut později jsme ho nechali odpočívat na parkovišti Hvězda, rozkládající se nad oblíbenou Karlovou Studánkou. Nachystali jsme si běžky a přesunuli se na zastávku, na kterou za chvíli přifrčel autobus. Pohodlně jsme se jím vyvezli na Ovčárnu a ocitli se tak na křižovatce hlavních turistických a běžeckých cest, spojujících nejznámější místa Jeseníků, mezi něž patřily Praděd, Petrovy kameny, Skřítek a Červenohorské sedlo.
Úvod
Onen všední lednový den roku 2010 vyšel dokonale. V práci jsme měli volno, doma žádné povinnosti a předpověď počasí slibovala nádherný slunečný den. A kupodivu predikce meteorologům, meteoroložkám a rosničkám vyšla skoro na jedničku ! Ráno jsme se museli rozhodnout, jestli se budeme pohybovat v nížinách bez sněhu nebo vyrazíme na hory, kde bělostná pokrývka ještě zakrývala zemský povrch. Nakonec jsme si vybrali druhou možnost. Po snídani jsme nastartovali stříbrný francouzský povoz a o několik desítek minut později jsme ho nechali odpočívat na parkovišti Hvězda, rozkládající se nad oblíbenou Karlovou Studánkou. Nachystali jsme si běžky a přesunuli se na zastávku, na kterou za chvíli přifrčel autobus. Pohodlně jsme se jím vyvezli na Ovčárnu a ocitli se tak na křižovatce hlavních turistických a běžeckých cest, spojujících nejznámější místa Jeseníků, mezi něž patřil Praděd, Petrovy kameny, Skřítek a Červenohorské sedlo.
Ovčárna
Zatímco dole v nížinách bylo sněhu poskrovnu, v nejvyšších partiích Jeseníků ho bylo stále dost. Na Ovčárně, kde se od počátku 18. století pásl skot a ovce, totiž stále panovalo pravé zimní počasí, za kterým jsme sem přijeli. Od autobusu jsme zamířili k vojenské zotavovně, která roku 1889 vznikla na místě staré salaše, jež byla později přebudována na turistickou ubytovnu s hostinskou místností, několika pokoji pro hosty, bytem pro správce a v podkroví umístěnou společnou noclehárnou. Když byla v roce 1912 veřejnosti zpřístupněna kamenná rozhledna na Pradědu, zvýšil se i počet turistů a tak jim nemohla malá chatka pochopitelně stačit. Nepřekvapilo nás tedy, že počátkem třicátých let 20. století byl objekt zcela přebudován na horský hotel s restaurací, hostinskými pokoji a společnými noclehárnami.
Pro velký počet návštěvníků byla vedle ní přistavěna ještě další menší budova, která zde stála do začátku II. světové války. Po roce 1945 převzaly hotel do svého majetku Státní lesy a provoz se na čas dostal do soukromého nájmu. V roce 1949 přebrala chatu armáda a za této éry byl ke starým dřevěným budovám přistavěn nový zděný objekt. V této podobě chata vydržela až do generální rekonstrukce v roce 1985, kdy byla budova stržena, původní dřevěné části byly odstraněny zcela a ze zděných pak zůstala zachována pouhá torza. Absurdní pro nás byla informace, že veřejnosti byla Ovčárna na celých čtyřicet let uzavřena, s výjimkou malého bufetu, který zde zůstal zachován i při výstavbě zcela nové budovy. Tato neutěšená situace se zcela změnila až v roce 1991, kdy byla zrekonstruovaná chata zpřístupněna veřejnosti.
Cesta z Ovčárny na Švýcárnu
Jelikož jsme do bývalé vojenské zotavovny nepotřebovali zajít, déle jsme se zde nezdržovali a u svodidel, zapadaných metrovou vrstvou sněhu, jsme nasadili běžky a vstoupili do lyžařské stopy. Bylo opravdu nádherné slunečné počasí. Na modré obloze se líně pohybovalo jen pár mráčků, vítr právě líně odfukoval na jiném místě planety a sluníčko hladilo bělostný sníh s takovou intenzitou, až nás z toho bolely oči. Po levé ruce jsme minuli impozantní skalní útvar Petrovy kameny, za nimiž se táhl hlavní hřeben Hrubého Jeseníku s Vysokou holí, druhou nejvyšší horou v tomto pohoří a napravo se majestátně tyčil vysílač Pradědu. Nejvyšší hora Moravy nás provázela takřka celou cestu tam i zpět, nicméně pohled na ni nás nikdy neomrzel.
První polovina trasy vedla do mírného kopce, což nám nijak nevadilo, protože jsme věděli, že se během zpáteční cesty svezeme dolů. Na rolbou upravené cestě nepotkali takřka nikoho, cože nebylo úplně obvyklé. Trasa mezi chatou Ovčárna a Švýcárna totiž vždy patřila k nejpopulárnějším a nejjednodušším výletům v oblasti Hrubého Jeseníku, takže tudy proudívají rodiny s dětmi, senioři a méně zdatní turisté. Minuli jsme odbočku k chatě Barborka a zanedlouho jsme vystoupali na rozcestí pod Pradědem, nicméně návštěvu moravské velehory jsme tentokrát v plánu neměli. Za rozcestím se změnil profil trasy a až téměř na Švýcárnu jsme pouze klesali dolů. Kilometry vcelku rychle ubíhaly a přes problémy nejmladší účastnice zájezdu, které se udělal puchýř na patě, jsme po 5,5 kilometrech jsme dorazili na Švýcárnu.
Horská chata Švýcárna
Legendární horskou chatu dal postavit kníže Lichtenštejn v roce 1887, aby sloužila turistům, jichž na horách stále více přibývalo. My jsme se naštěstí nemuseli s nikým dohadovat o volné místo u stolu, neboť restaurace nebyla ani z poloviny obsazená. U výčepu jsme koupili náplast, ošetřili drobné zranění a pak jsme si dali oběd. Výpečky se zelím jsme zalili pivem a kofolou, a protože nám chutnalo, spokojeně jsme si chvíli popovídali a zavzpomínali na předchozí návštěvy. Z doma vytištěných papírů jsme si také přečetli fakta z historie chaty, která byla několikrát přestavěna. Nejvíce nás zaujalo, že když v letech 1952 – 1953 probíhala jedna z takových přestaveb, dělo se tak jen za pomoci malého huculského koníka a starého pásového motocyklu s přívěsným vozíkem z trofeje německé armády. Když jsme dočetli poslední řádky, zvedli jsme se od stolu a na chodbě jsme si prohlédli výstavu zvětšených fotografií, na nichž byl zachycen historický vývoj objektu.
Cesta ze Švýcárnu na Ovčárnu
Pak jsme již chatu opustili a prohlédli si zvoničku před chatou, která zasvěcena Janu Pavlu II., jenž byl milovníkem hor. Na podstavci zvonice jsme našli destičky se jmény tragicky zahynulých horolezců a když jsme si je přečetli, nasadili jsme lyže a vyrazili zpět na Ovčárnu. Ačkoliv se během našeho pobytu v chatě Švýcárna obloha zatáhla, naštěstí nezačalo sněžit. Čerstvý sníh by nám totiž zcela jistě pohyb ve stopě ztížil. Mírné stoupání na rozcestí pod Pradědem jsme tak hravě zvládli a dolů na Ovčárnu jsme se svezlo jako na tobogánu. Necelých šest kilometrů jsme ujeli za pouhou hodinu, což na naše poměry představovalo slušnou průměrnou rychlost. Na okraji parkoviště jsme sundali lyže a přesunuli se na zastávku, na kterou brzy přijel autobus, jímž jsme se svezli dolů na Hvězdu. Vzápětí jsme osedlali našeho francouzského oře a odjeli domů do Olomouce. Završili jsme tak rychlý zimní výlet na běžkách.
Kompletní fotogalerii najdete zde