Beskydy se staly jednou z našich nejoblíbenějších destinací, kam jsme se velice rádi vraceli, jelikož nás zdejší drsná a zároveň krásná krajina naprosto okouzlila. Jednoho roku jsme si na sedm dní pronajali luxusní srub v kanadském stylu, z něhož jsme každé ráno po vlastními silami připravené snídani vyráželi na výlety po bližším i vzdálenějším okolí. Třetí den pobytu jsme vyrazili na výlet do Karolinky a do sousedního Nového Hrozenkova. Postupně jsme shlédli lyžařský areál, muzeum sklářství, soubor lidových staveb v Raťkovském údolí, moderní kostel Panny Marie Karmelské a přehradu Stanovnice. Pak jsme odjeli do Nového Hrozenkova, kde jsme navštívili muzeum a památník Antonína Strnadla a kostel sv. Jana Křtitele. Nezapomněli jsme odlovit také čtyři kešky, ale o tom všem již vypráví tento cestopis.

Webové portály s nabídkami neodolatelných slev občas přišly s nějakým zbožím nebo pobytem, jenž nás zaujal a rozhodli jsme si jej zakoupit. Mezi ně patřila rodinná vstupenka do Expozice času ve Šternberku, kterou jsme si pořídili a pár dní před vypršením termínu jsme do rodného města nejstaršího člena výpravy vyrazili. Když jsme do Šternberka přijeli, naše stříbrné auto francouzské výroby jsme odložili v centru města na parkovišti u obchodního domu a vzápětí jsme zamířili do nedalekého muzea hodin s názvem Expozice času. Už z dálky nás upoutala bílá boční strana domu s namalovanými slunečními hodinami, neklamná známka toho, že jsme na správné cestě a za několik desítek sekund jsme stanuli před vchodem jednoho z nejstarších domů ve Šternberku.

V určitém životním období jsme se jezdili dívat na vesnické rodinné domky, protože jsme si chtěli nějaký koupit a trávit v něm čas chalupařením. Hledáním jsme strávili několik měsíců a než jsme si konečně vybrali, sjezdili jsme široké okolí Olomouce. Jednoho z adeptů ke koupi jsme objevili v oblasti Oderských vrchů a tak jsme si s realitní kanceláří domluvili schůzku, abychom si domek v obci Lipná prohlédli. A protože jsme vždy rádi spojovali příjemné s užitečným, cestou jsme se zastavili na několika turisticky atraktivních místech. První zastávku jsme si udělali v Kozlově, kde naši pozornost upoutal kostel sv. Josefa, jenž byl vybudován v roce 1927 na místě staré dřevěné zvonice, díky čemuž místní obyvatelé nemuseli chodit na mše do sousedního Slavkova. Když jsme naše stříbrné auto u kostela zaparkovali, ihned jsme se vydali na jeho průzkum.

Byla to láska na první pohled, neboť Český ráj nás okouzlil hned během naší premiérové dovolené v tomto malebném kraji a tak jsme se sem v průběhu dalších let rádi vraceli. Většinou jsme v památkami nabitém kousku naší země zasazených do krásné přírody strávili týden, ovšem pravidlo o výjimkách bylo uplatněno i v tomto ohledu. Změnu si v podstatě vyžádalo naše podnikání, které se postupně rozvíjelo a jednoho roku jsme stáli před otázkou, jak zrychlit balení vyrobených mýdel a šumivých bombiček do koupele. Bylo jich stále více a více, takže jsme situaci museli nějak vyřešit a po mnoha úvahách jsme se rozhodli pořídit si balící stroj. Jelikož by nový výrobek stál mnoho desítek tisíc korun, pátrali jsme po bazarovém stroji a náhoda tomu chtěla, že starší a téměř nepoužívaný kousek jsme objevili ve vesnici nedaleko Turnova.

Do města Litovel jsme v rámci jednodenních výletů zavítali tolikrát, že by na součet všech našich návštěv bylo potřeba prstů skupinky nadšených turistů a když se toto královské město stalo sídlem naší rodinné firmy s názvem Ruční mýdlárna, jezdili jsme do něj takřka denně. Občas jsme si udělali čas a podnikli nějakou procházku po městě nebo okolí, během nichž jsme se dokonale seznámili s místními památkami. Jeden říjnový den jsme si udělali volno a prohlédli si zámek v Chudobíně, ovšem zbylé turistické cíle tvořily ty, nacházející se přímo v Litovli. Jedním z nich byla studánka s názvem Čerlinka, za kterou jsme zamířili již v rámci jiného výletu, ale tehdy jsme narazili na zavřenou bránu do areálu, v němž pramen vody vyvěral.

Litovelské Pomoraví pro nás bylo vždy oblíbenou a snadno dostupnou oblastí, do níž jsme často vyráželi z našeho olomouckého bydliště, abychom se pokochali pěknou přírodou. Zatímco lužní lesy jsme brázdili na kole nebo pěšky, do hanáckých vesnic, lemujících pozoruhodný kousek naší země, jsme většinou zajížděli autem. Naše výpravy vždy startovaly v hanácké metropoli, ale když jsme si otevřeli výrobnu přírodních mýdel v Litovli, došlo k velké změně. Práci jsme si totiž občas zpestřili nějakou procházkou po městě nebo okolí a během nich jsme se dokonale seznámili s místními památkami. Jeden srpnový den jsme si udělali volno a navštívili pár vesnic mezi Olomoucí a Litovlí, přičemž celé naše putování začalo v obci Náklo.

Plánování výletů občas není věru jednoduché a leckdy zabere hodně času, ovšem sem tam vstoupí do hry paní náhoda a vyřeší vše sama. Podobně nepředvídatelná dáma zaúřadovala i jednoho únorového dne, kdy nás zavedla do královského města Litovel. Tehdy jsme se do hanáckých Benátek jeli podívat na obchodní prostory, v nichž se nám naskytla možnost otevřít výrobnu a zároveň prodejnu ručně vyráběných přírodních mýdel, a při té příležitosti jsme poznali čtyři zajímavosti. Po příjezdu do Litovle jsme auto zaparkovali v Palackého ulici a když jsme si zmíněné prostory prohlédli, šli jsme se podívat na Staroštíkův vodní mlýn. 

Velikonoční pondělí lze strávit různými způsoby. Dívky, holčičky a ženy obvykle čekají na koledníky, bezpečně schované za okny a dveřmi svého domova, do nichž se mužská část populace od nejmenších dětí po stále chodící dědečky snaží dostat, aby následně shrábli zaslouženou odměnu v podobě pomalovaných vajíček, čokoládových zajíčků a jiných sladkostí, zatímco ti odrostlejší svou výslužku spíše konzumují v tekutých variantách. Další volný čas využívají k návštěvám rodin či známých nebo Velikonoce neslaví vůbec a berou je jen jako příležitost k odpočinku od práce. Jednoho roku jsme se připojili ke zbytku populace, který v tento svátek odcestoval za nějakým turistickým cílem či do přírody, a tak jsme opustili Olomouc a odjeli do města Hulín a obce Rusava.

Do Kolína a jeho okolí nás poprvé zavedla náhoda, neboť jsme sem vezli kus nábytku z chalupy, který jsme prodali a aby se během přepravy nepoškodil, raději jsme ho do Peček doručili osobně. Následně jsme se v pátečním podvečeru ubytovali v penzionu Zlaté slunce, v němž jsme se dočkali vítaného srpnového ochlazení. Druhý den jsme celý strávili v Kouřimi a na neděli jsme si pak naplánovali poznávání turistických cílů v bezprostředním okolí okresního města Kolín. Jedním z nich byl památník bitvy u Kolína, k němuž jsme to z penzionu neměli daleko, možná by se dalo použít ono obligátní co by kamenem dohodil. Po snídani jsme tedy vyrazili do přilehlé obce Křečhoř, u níž byl památník roku 1898 postaven a za pár minut jsme už naše černé SUV zaparkovali na plácku za kostelem sv. Václava a Božího Těla.....

Města Hulín a Holešov, rozkládající se na rovinaté Hané východně od Kroměříže, jsme navštívili v rámci celodenního červnového výletu, jelikož jsme chtěli hlavně využít zvýhodněné vstupenky do holešovského zámku. Zatímco do Holešova jsme přijeli v tento den poprvé, Hulín se stal naším cílem již podruhé. Nedovedli jsme si to sami vysvětlit, ale při prvním výletu do městečka na březích řeky Rusavy jsme se zapomněli zastavit u kaple sv. Anny, stojící na okraji Hulína a přitom jsme okolo ní hned dvakrát projížděli. Uběhlo dlouhých deset let, když jsme do Hulína zavítali podruhé a to už jsme si prohlídku kapličky z poloviny 18. století nenechali ujít...Další řádky popisují celý náš výlet.