Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsme v červenci navštívili Karolinku a Nový Hrozenkov

Beskydy se staly jednou z našich nejoblíbenějších destinací, kam jsme se velice rádi vraceli, jelikož nás zdejší drsná a zároveň krásná krajina naprosto okouzlila. Jednoho roku jsme si na sedm dní pronajali luxusní srub v kanadském stylu, z něhož jsme každé ráno po vlastními silami připravené snídani vyráželi na výlety po bližším i vzdálenějším okolí. Třetí den pobytu jsme vyrazili na výlet do Karolinky a do sousedního Nového Hrozenkova. Postupně jsme shlédli lyžařský areál, muzeum sklářství, soubor lidových staveb v Raťkovském údolí, moderní kostel Panny Marie Karmelské a přehradu Stanovnice. Pak jsme odjeli do Nového Hrozenkova, kde jsme navštívili muzeum a památník Antonína Strnadla a kostel sv. Jana Křtitele. Nezapomněli jsme odlovit také čtyři kešky, ale o tom všem již vypráví tento cestopis.

article preview

Beskydy se staly jednou z našich nejoblíbenějších destinací, kam jsme se velice rádi vraceli, jelikož nás zdejší drsná a zároveň krásná krajina naprosto okouzlila. Občas jsme na československé pomezí z Olomouce vyrazili na jednodenní výlet, ale strávili jsme zde i pár celotýdenních dovolených, které nám daly více času pro důkladnější prozkoumání tohoto kouzelného pohoří. Jednoho roku jsme si na sedm dní pronajali luxusní srub v kanadském stylu, který si jeho majitel postavil na zelené louce teprve nedávno a tak dřevěný domek ještě voněl novotou. Dovolenou jsme si naplánovali na začátek letních prázdnin, kdy se rozlehlá obec Velké Karlovice stala na jeden týden naším novým domovem, z něhož jsme každé ráno po vlastními silami připravené snídani vyráželi na výlety po bližším i vzdálenějším okolí.

065 - Velké Karlovice - naše ubytování ve srubu 01 065 - Velké Karlovice - naše ubytování ve srubu 06

Úvodní dva dny dovolené panovalo velké vedro, kdy teploměr úspěšně atakoval třicetistupňovou hodnotu, takže jsme přivítali, když se v noci na Valašsko přihnaly bouřky. Třetí den pobytu se nám hned lépe dýchalo a vzduch se ochladil natolik, že jsme si dokonce museli obléci bundy. Negativním faktem ochlazení bylo to, že celé dopoledne propršelo a tak jsme jej strávili ve srubu u vědomostních stolních her. Pak jsme si uvařili oběd a když konečně přestal padat déšť, vyrazili jsme na výlet do Karolinky. Prvním cílem v tomto valašském městě byl ski areál s obrovským parkovištěm pro 200 automobilů, na němž jsme nechali odpočívat i náš stříbrný povoz a šli se podívat na kilometr dlouhou sjezdovku s vysokokapacitním vlekem, který v zimě využívali hlavně zkušenější lyžaři.

011 - Karolinka - ski areál 07 - sjezdovka 011 - Karolinka - ski areál 04 - sjezdovka

Zdejší svah totiž získal homologaci pro národní závody a tak rozhodně nepatřil k jednoduchým sjezdovkám, přesto se na něj údajně mohou vydat i méně zdatní lyžaři díky objížďce, která jim umožňuje vyhnout se nejprudší částem. Jak už bylo zmíněno, díky bouřce se vzduch ochladil, nicméně v červenci samozřejmě nemrzlo, takže nejdelší sjezdovka v Beskydech zela prázdnotou. Do svahu se nám šplhat nechtělo a proto jsme snowpark prohlédli pouze zespodu, což nám nezabralo mnoho času. Po dešti se na zelené trávě třpytily kapky vody, což nám vzdáleně připomínalo lesknoucí se bělostný sníh, ale při pohledu na odpočívající sněžná děla vedle restaurace pod svahem jsme se zase vrátili do reality všedního dne. Ovšem ten zelený domeček uprostřed sjezdovky vypadal zvláště i v létě.

011 - Karolinka - ski areál 05 - sjezdovka 011 - Karolinka - ski areál 03 - restaurace U vleku

Pak jsme chvíli přemýšleli, jestli nevstoupíme do útrob restaurace U vleku, jež měla dobré hodnocení a vypadala pěkně, ale neučinili jsme tak, protože jsme před chvílí obědvali. Místo posedávání v hospodě jsme tedy nasedli do auta, jímž jsme chvíli jeli hlavní Vsetínskou ulicí a u hotelu Sokol jsme zabočili doprava. Vzápětí jsme přejeli most přes Bečvu, za níž jsme vjeli do Nábřežní ulice a o pár vteřin později jsme auto zaparkovali u budovy bývalé školky, v níž bylo roku 2014 otevřeno muzeum sklářství spolu s informačním centrem. Vzápětí jsme krásně upraveným prostorem přišli ke schodišti, po němž jsme vystoupali ke dveřím a vstoupili do útrob muzea. Naše první kroky vedly vcelku logicky k pokladně, v níž jsme si koupili vstupenky, turistickou známku a rovněž jsme zde získali razítko do památníku.

012 - Karolinka 01 - muzeum sklářství - budova 012 - Karolinka 02 - muzeum sklářství - budova

Potom jsme se již začali věnovat první části expozice, ve které jsme shlédli obrazy místních malířských mistrů Hartingera, Hofmana a Podešvy, kteří ve vystavených uměleckých dílech zobrazili sklářské mistry, sklářskou výrobu, život ve sklárně a v Karolince. Posledně jmenovaný malíř dovedl štětcem zachytit těžký život Valachů během jejich práce v lese, na poli či ve sklárně. Karel Hofman, jehož jsme znali už z předchozího dne, když jsme viděli jeho ateliér na Soláni, maloval především valaškou krajinu a místní rodák s podivným jménem Jiljí Hartinger, pocházející ze sklářské rodiny, pro městský úřad v Karolínce vytvořil monumentální vitráž Píseň rodného kraje, gobelíny, akvarely a také symboly města. Když jsme si obrazy prohlédli, čekala nás již samotná sklářská expozice, která nás svým provedením trochu překvapila.

012 - Karolinka 03 - muzeum sklářství - výstava obrazů se sklářskou tématikou 012 - Karolinka 04 - muzeum sklářství - výstava obrazů se sklářskou tématikou

Zatímco malíři měli svá díla pověšená na bílých stěnách a zvenku do místnosti proudilo běžné denní světlo, výrobky se skla obklopoval umělý svit žárovek a zbytek prostor obklopovala tma. Dozvěděli jsme se, že autoři výstavy kontrast šera a světla vytvořili zcela záměrně, stejně jako chtěli poukázat na rozdíly mezi tvrdým železem, z něhož byly vyrobené vitríny pro jemné a křehké sklo. Během procházky kolem osvětlených vitrín plných barevného, průhledného či broušeného skla jsme se seznámili s technologií jeho výroby od roztavení směsi vhodných písků v pánvích nebo vanách sklářských pecí, přes čeření a míchání, kdy se sklo stává průhlednějším a řidším, až po ochlazení. Zaujalo nás, že teprve potom se hutní sklo dále zpracovává a tvaruje různými technikami, zejména foukáním, litím, lisováním nebo tažením.

012 - Karolinka 08 - muzeum sklářství - výstava skla 012 - Karolinka 09 - muzeum sklářství - výstava skla

Nevíce nám v hlavě utkvěl jeden speciální postup, kdy se hotový výrobek po vyfouknutí vložil do speciální formy a tím byl vytvořen krásný reliéf na skleničce. Z množství a druhů skla ve vitrínách šla hlava kolem, protože se zde nacházelo přes dva tisíce exponátů. Nejvíce historických kousků pocházelo ze dvacátých let 20. století, přičemž tyto vázy, karafy, skleničky, pohárky, mističky, podnosy a další předměty byly převážně darovány místními občany. Některé z nich byly zdobené zlatem nebo platinou, takže logicky patřily k těm nejdražším exponátům, jiné zase polaskaly příjemně naše oči, neboť byly zdobeny leptanými ornamenty, které vytvořila kyselina. Jednalo se o zdejší specialitu, kdy se do skla chráněném včelím voskem strojně ryly složité vzory, které pak kyselina vyleptala. Nádhera.

012 - Karolinka 12 - muzeum sklářství - výstava skla 012 - Karolinka 16 - muzeum sklářství - výstava skla

V jiné vitríně jsme objevili servírovací, nápojové a toaletní sklo z třicátých až padesátých let 20. století, kde jsme shlédli broušenou vázu a karafy, pohárky na nízkých nožkách či balustrový pohárek z jantarově žlutého skla. Líbily se nám také flakony na kolínskou vodu z kouřově hnědého a šedého skla či broušená miska na umývání prstů. Následovaly další a další vitríny s různě starými exponáty, přičemž k nejstarším předmětům v muzeu patřily dvě karafy a zelená souprava na pivo z roku 1862 či broušené sklo ze stejného období. Kromě praktického nádobí či nádherných skleniček a jiných užitečných věcí, jsme viděli také několik ryze uměleckých předmětů, jež sloužily spíše pro okrasu. Jen skleněného jelena, typický produkt ze socialistického období, který měly naše babičky doma, ty jsme v Karolínce nenašli.

012 - Karolinka 18 - muzeum sklářství - výstava skla 012 - Karolinka 22 - muzeum sklářství - výstava skla

Třetí část muzea tvořily panely s historií sklářství na Valašsku, Moravě a zejména fakta o samotné továrně v Karolínce, kterou založil židovský podnikatel Salomon Reich, jenž sklárny pojmenoval své matce a vyráběl zde hlavně nápojové sklo. Zakladatel továrny zemřel v roce 1900 a jeho dědicové hospodařili velice špatně, takže když ve dvacátých letech 20. století přišla hospodářská krize, rodina Reichů ji neustála. Dále jsme se dozvěděli, že se v roce 1934 novým majitelem staly Českomoravské sklárny, které byly po druhé světové válce znárodněny a od té doby patřil závod v Karolince mezi státní podniky. Během socialismu sklárny v Karolínce pod hlavičkou Crystalexu prosperovaly, což nás vůbec nepřekvapilo, protože tenkrát české a moravské sklo patřilo k nejlepším na světě, a také ve velkém vyváželo do mnoha zemí.

012 - Karolinka 13 - muzeum sklářství - výstava skla 012 - Karolinka 26 - muzeum sklářství - sklářské nářadí

Továrna představovala po celá desetiletí zdroj obživy pro mnoho lidí z Valašska, ale v devadesátých letech 20. století začala mít fabrika potíže, což vyvrcholilo ukončením hutního provozu roku 2005 a následným propouštěním. Bohužel pár let po naší návštěvě byla společnost Crystalex z ekonomických důvodů výrobu nucena zcela zastavit. V historické expozici jsme si také prohlédli různé sklářské nástroje potřebné k výrobě, figurínu skláře a ručně kreslené katalogy či pracovní knížky místních zaměstnanců. Na závěr jsme se posadili do menší místnosti, kde jsme shlédli asi desetiminutový film s názvem Tajemství skla, který nám prozradil postup výroby skleničky a ještě nám ukázal, jak to vypadalo v místní továrně, když ještě fungovala. Následně jsme potemnělé muzeum opustili, vyšli ven a odjeli do Raťkovského údolí.

012 - Karolinka 25 - muzeum sklářství - historie sklářství 012 - Karolinka 23 - muzeum sklářství - promítání filmů

Zamířili jsme sem kvůli souboru původních dřevěných staveb, jenž byly postaveny rodem Orságů v 18. století a starobylé domky se objevily hned za první zákrutou Raťkovské doliny. Když jsme kolem nich projeli, zaparkovali jsme naše stříbrné auto u šenku, který nepatřil mezi původní objekty, ale byl přistavěn pár let před naší návštěvou, díky čemuž dokázal turistů nabídnout kvalitní zázemí. Vzápětí jsme do stylové restaurace vstoupili a zvědavě si ji prohlíželi, přičemž nás oslovila obsluhující zaměstnankyně a zeptala se nás, jestli budeme jíst. Když jsme odpověděli, že nikoliv, zatvářila se velmi kysele a paní nebyla nadšená ani když jsme ji požádali o razítko. Naší žádosti bylo vyhověno, ale museli jsme si od ní vyslechnout poznámku, že bychom správně měli za razítko zaplatit 20 korun.

013 - Karolinka - Rodový shluk valašských chalup - Raťkov 02 - šenk 013 - Karolinka - Rodový shluk valašských chalup - Raťkov 24 - šenk

Nepochopili jsme proč, ale raději jsme se na nic neptali, orazítkovali list v památníku a bez zaplacení jsme prostory šenku opustili. Chování paní se nám nelíbilo, ale nijak jsme to později neřešili. Raději jsme se vydali na obhlídku 26 historických objektů, jejichž zvláštnost tkvěla v tom, že stály na svých původních místech, jelikož domky nebyly do lokality Raťkova odnikud přesouvány. Naprostou raritou pak byl fakt, že celý tento soubor patřil jednomu jedinému rodu Orságů, který kdysi obýval čtyři chalupy, k nimž byly postupně přistavovány větší či menší stodoly, seníky, komory, přístodůlky, chlévy a ovčírny, dřevníky, sýpky nebo vejminky, kam odcházeli bydlet rodiče, když přenechali grunt svému prvorozenému. Většinu těchto domků jsme si zvenku prohlédli, ovšem dovnitř jsme se z prozaických důvodů nedostali.

013 - Karolinka - Rodový shluk valašských chalup - Raťkov 25 - obydlené chalupy 013 - Karolinka - Rodový shluk valašských chalup - Raťkov 19 - zvonička a opravené chalupy

Všechna stavení totiž byla v soukromých rukou a nad dvory visely nápisy Nevstupovat soukromý pozemek, což jsme plně respektovali. Prozkoumali jsme co se dalo a potom jsme se vrátili k šenku, kde jsme nakrmili kozy pasoucí se v ohradě. Pak jsme se seznámili s historií malebných chaloupek, které byly buď opravené nebo se rozpadaly. Z vlastních papírů, které jsme si vytiskli doma před odjezdem na dovolenou jsme se dozvěděli, že osada byla založena Michalem Orságem, který na Valašsko přišel z Uher a roku 1640 se oženil s Annou Zbrankovou, dcerou pozdějšího fojta v Novém Hrozenkově. Mladí manželé nejprve bydleli v nedaleké vesnici Hovězí a později se přesídlili do Hrozenkova. Zaujalo nás, že vsetínské panství v té době získal nový majitel hrabě Illésházy, podle jména Maďar jako poleno.

013 - Karolinka - Rodový shluk valašských chalup - Raťkov 22 - výběh pro kozy u šenku 013 - Karolinka - Rodový shluk valašských chalup - Raťkov 06 - rozpadlá chalupa

Sice se nám nepodařilo zjistit, kdy se uherský gróf se svým poddaným krajanem setkal poprvé a co si přitom řekli, jisté ale bylo, že Michal Orság se brzy stal jeho oblíbencem a dočkal se od pana hraběte množství přidělených pozemků a také privilegií. K tomu všemu ale přibyly i povinnosti, neboť pan Michal byl jmenován fojtem a zároveň získal právo převodu této funkce na všechny svoje syny. Potomci Michala Orsága se pak fojty postupně stávali až do roku 1848, kdy byla starostovská funkce zrušena. Dále jsme si přečetli, že po druhé světové válce začala stavení chátrat a některé z nich zanikly. V posledních letech však bylo několik domů opraveno a tak tento unikátní soubor nezanikl, takže jsme si jej mohli prohlédnout i my, za což jsme byli pochopitelně velmi rádi.

013 - Karolinka - Rodový shluk valašských chalup - Raťkov 04 - rozpadlá chalupa 013 - Karolinka - Rodový shluk valašských chalup - Raťkov 10 - opravovaná chalupa

Když jsme dočetli poslední řádky, vrátili jsme se k autu, jímž jsme odjeli ke kostelu Panny Marie Karelské, jenž byl postaven v letech 1994 – 1997 a následně vysvěcen olomouckým arcibiskupem olomouckým Janem Graubnerem. Auto jsme zanedlouho odstavili na prázdném parkovišti přímo u kostela a vydali se na jeho obhlídku. Na první pohled nás zaujala více než 30 metrů vysoká věž, v níž byly zavěšeny tři zvony z dílny v Halenkově, které byly pojmenovány Štěpán, Václav a Mořic. Na betonové věži jsme si zkontrolovali čas díky ciferníkovým hodinám a na jejím vrcholu jsme shlédli kříž. Následně jsme se vydali kolem chodby, která spojoval věž s hlavní lodí a v níž se nacházel vchod do interiéru. Když jsme ke dveřím přišli, zjistili jsme, že se dovnitř nepodíváme, protože byly zamčené na sedm západů.

014 - Karolinka - kostel Panny Marie Karmelské 01 014 - Karolinka - kostel Panny Marie Karmelské 06

Docela nás to mrzelo, protože nejzajímavějším prvkem na celé stavbě byla velká mozaika o ploše 100 m², jež interiér svatostánku doplnila roku 2016 a obsahovala tři výjevy ze života Panny Marie. Když jsme se nedostali dovnitř, obešli jsme čtvercovou budovu se stanovou střechou kolem dokola, pořídili pár fotografií a poté jsme se vrátili k věrně čekajícímu povozu. Naším posledním cílem v Karolínce byla vodní nádrž, zvaná též Stanovnice. Když si kostel opustili, přejeli jsme koleje u železniční zastávky, za níž jsme minuli pomník, věnovaný vzpomínce na budovatele přehrady a pak jsme pokračovali v jízdě několik stovek metrů až k odbočce u hráze. Zde jsme narazili na bránu, která nám znemožnila vstup na hráz, kterou jsme si tak prohlédli pouze z dálky, což nás poměrně hodně naštvalo, ale nedalo se nic dělat.

015 - Karolinka - přehrada 02 015 - Karolinka - přehrada 12

Vzápětí jsme na zdi odlovili kešku a po úspěšném nálezu jsme přeskočili svodidla u zmíněné silnice, za nimiž jsme spatřili starou asfaltovou cestu, kterou zřejmě v době budování přehrady v letech 1977 – 1987 využívali dělníci k vyvážení zeminy či k jinému účelu. Již nepoužívaná silnička nás přivedla k vodě, ve které se asfaltka záhy ztratila pod hladinou, která se téměř nehýbala. Díky čisté vodě jsme dobře viděli detaily v hlubinách přehrady a když jsme se dostatečně pokochali, zamířili jsme zpět k autu. Následně jsme se kolem pomníku vrátili na hlavní cestu u kostela, kde jsme odbočili doprava a vzápětí jsme odbočili do ulice Pod hrází. Za železniční tratí jsme zabočili do slepé ulice Na Marečkově, na jejímž konci jsme nechali naše stříbrné auto odpočívat a vydali se na obhlídku přehrady z druhé strany.

015 - Karolinka - přehrada 13 015 - Karolinka - přehrada 14

Bohužel i zde jsme narazili na zavřenou bránu s výstražnými tabulkami, upozorňující na monitorovaný prostor a tak nám opět nezbývalo, než si přehradu o objemu 7,65 milionu krychlových metrů prohlédnout pouze z uctivého odstupu. Kromě vody, kterou do nádrže dodával potok Velká Stanovnice, jsme pozorovali kruhovou odběrnou věž, ve které byla umístěna strojovna pro ovládání tabulových uzávěrů výpustného a odběrného zařízení, a v níž se od roku 1995 také nacházela malá vodní elektrárna. Znovu jsme shlédli 35 metrů vysokou a 391 metrů dlouhou sypanou kamenitou hráz s bezpečnostními přelivy, kterou na jedné straně omývala voda, zatímco druhá strana byla pokrytá zelenou travičkou. Bylo to vcelku zajímavý náhled na to, jak hluboká asi vodní nádrž Stanovnice byla.

015 - Karolinka - přehrada 16 015 - Karolinka - přehrada 21

Když jsme si vše prohlédli, vydali jsme se za další ukrytou schránkou typu Letterbox, kterou jsme díky správně vyluštěným souřadnicím bez potíží našli a tak jsme se mohli spokojeně vrátit k našemu povozu. Vzápětí jsme odjeli do sousední obce Nový Hrozenkov, kde se naším hlavním cílem stalo muzeum malíře, grafika a ilustrátora Antonína Strnadla, které se nacházelo v historicky cenné chalupě, v níž míval svůj ateliér. Po příjezdu do Nového Hrozenkova jsme zaparkovali přímo před muzeem a ihned jsme zamířili ke vchodu do starobylé chaloupky, jenže dveře byly zavřené. Naštěstí se vedle nás zničehonic jako kouzelné stvoření zjevila zaměstnankyně muzea, která naše maličkosti odvedla do vedlejší zděné budovy, do níž byla umístěna pokladna, kde nám paní prodala vstupenky a turistickou známku.

016 - Nový Hrozenkov - Památník Antonína Strnadla 03 - budova muzea 016 - Nový Hrozenkov - Památník Antonína Strnadla 02 - budova IC

K našemu potěšení jsme zde získali rovněž pět pěkných razítek do památníku a tak jsme s paní mohli spokojeně odejít do sousední roubené chaloupky z roku 1835. Po odemknutí dveří jsme všichni vstoupili do první místnosti muzea, v níž nám průvodkyně prozradila, že muzeum vzniklo v roce 1977 v chalupě, kde měl Antonín Strnadel v letech v letech 1935 - 1936 ateliér a kam se v pozdější době rád vracel. Pak jsme si již prohlédli expozici, pojednávající o jeho osobě, díky níž jsme se dozvěděli, že se narodil roku 1910 v Trojanovicích a jeho výtvarný se prý projevil již na měšťanské škole v Rožnově pod Radhoštěm, kdy maloval a koloroval fotografie a pohlednice v knihkupectví. Ve svých sedmnácti letech začal studovat na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, potom na Akademii výtvarných umění v Praze figurální malbu.

016 - Nový Hrozenkov - Památník Antonína Strnadla 07 - expozice o Strnadlovi 016 - Nový Hrozenkov - Památník Antonína Strnadla 08 - expozice o Strnadlovi

Po válce byl jmenován profesorem oboru užité grafiky a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze působil až do roku 1970, kdy byl nucen ze zdravotních důvodů pedagogickou činnost ukončit, přičemž o pět let později zemřel. Samozřejmě nás zajímalo, jak se dostal na Valašsko. Zjistili jsme, že se během studií v Praze skamarádil se spolužákem Karlem Langerem, který předtím působil jako učitel v Novém Hrozenkově a tento muž sem roku 1929 Antonína Strnadla pozval. Okolí Vsetínské Bečvy jej zaujalo natolik, že zde nalezl druhý domov a během svého pobytu zachytil na plátno množství valašských lidových staveb, jejich interiér a nábytek. Zobrazoval také život pastevců na salaši a dokonce roku 1936 patřil mezi hlavní iniciátory výstavy o Salašnictví, které nás čekalo ve druhé místnosti.

016 - Nový Hrozenkov - Památník Antonína Strnadla 06 - expozice o Strnadlovi 016 - Nový Hrozenkov - Památník Antonína Strnadla 09 - expozice o salašnictví

Na zdech jsme si prohlédli obrazy, jež Antonín Strnadel namaloval a které se tematicky týkaly pasení ovcí nebo činností s tím související. Kromě nich zde visely kresby z pasteveckého života. Mohli jsme tak vidět troubení na valašskou trúbu, postup zpracování žinčice, vaření syrovátky a salašnický způsob rozdělávání ohně, ukázku dojení mléka a jeho zpracování na sýr či další výjevy běžného dne pasáčka ovcí. Dále jsme zde shlédli předměty, které bačové ve svých salaších používali. Viděli jsme kolovrátky, nádoby na mléko, dřevěné putny na vodu, gelety na dojení, škopek na odkapávanou syrovátku, máselnici na stloukané máslo, váhy na odvažování sýra, pastýřskou kabelu, nádoba na brynzu, kotel na svařování žinčice a nádoba na její odnášení či putna na ovčí mléko.

016 - Nový Hrozenkov - Památník Antonína Strnadla 10 - expozice o salašnictví 016 - Nový Hrozenkov - Památník Antonína Strnadla 13 - expozice o salašnictví

Mezi pasteveckými exponáty nemohla chybět dřevěná ovčácká hůl, dále zvony, které měly ovečky uvázané u krku, nůžky na stříhaní vlny, rendlík na vaření nad otevřeným ohněm nebo šufánek na nabíraní polévky. Průvodkyně k vystaveným věcem přidala zasvěcený komentář a rovněž jsme se od ní dozvěděli, kdo to bača vlastně byl, jaký byl jeho život na salaši, jak vyráběl sýr nebo zpracovával vlnu od svých oveček a tak dál. Když jsme si vše prohlédli, průvodkyně nás poslala do prvního patra, kde jsme našli výstavu obrazů. Následně jsme sestoupili zase dolů, s průvodkyní se rozloučili a poděkovali jí za zajímavý výklad. Potom jsme zamířili do zahrady za domem, který jsme si tak prohlédli z jiné perspektivy a díky tomu jsme zjistili, že byl postaven na vysoké kamenné podezdívce.

016 - Nový Hrozenkov - Památník Antonína Strnadla 17 - zadní pohled na muzeum 016 - Nový Hrozenkov - Památník Antonína Strnadla 18 - zvířectvo na loukách za muzeem

V zahradě jsme objevili typické valašské dřevěné včelí úly a na druhé straně pozemku naším očím neunikly krávy a ovce, jež se pásly na přilehlé louce. Chvíli jsme v zahradě pobyli a pak jsme otevřenou bránou vyšli ven na parkoviště. Francouzský povoz jsme však ještě nechali odpočívat a pěšky jsme se vydali na prohlídku nedalekého kostela sv. Jana Křtitele. O několik desítek vteřin jsme dorazili ke svatostánku, jenž byl postaven v letech 1787 – 1789 a začali si jej prohlížet. Před námi stál jednolodní kostel s hranolovou věží, zakončenou cibulovitou střechou s makovicí a kovovým křížem, na které jsme si díky hodinám zkontrolovali správný čas. Pod ciferníky jsme spatřily okna s půlkruhovými záklenky, za nimiž se skrývala čtveřice zvonů, které roku 1960 nahradily své předchůdce, zabavené během druhé světové války.

017 - Nový Hrozenkov - kostel sv. Jana Křtitele 02 - celkový pohled 017 - Nový Hrozenkov - kostel sv. Jana Křtitele 01 - celkový pohled

O něco níže se pak nacházelo identické okno, dále korunní římsa a pod ní vstupní portál s kamenným ostěním, do něhož byl vyryt letopočet 1789. Přistoupili jsme blíž ke dveřím, abychom se podívali dovnitř, což se nám sice podařilo, ale pouze přes kovovou mříž, která nám zabránila v dalším postupu do útrob kostela. Nad našimi hlavami se rozkládal hudební kůr s varhanami z roku, které během první světové války přišly o cínové píšťaly, jež byly roku 1926 nahrazeny novými a v roce 1998 opraveny, ale nástroj jsme ode dveří pochopitelně vidět nemohli. Chuť jsme si spravili pohledem na pěknou křížovou cestu od akademického malíře Adolfa Hoellera, který je namaloval v roce 1932 a další obrazy se svatými výjevy a světci, jež byly rozmístěné na různá místě interiéru.

017 - Nový Hrozenkov - kostel sv. Jana Křtitele 07 - interiér 017 - Nový Hrozenkov - kostel sv. Jana Křtitele 10 - interiér

Dále jsme si z dálky prohlédli dřevěný hlavní oltář z roku 1917, který byl jediným v kostele sv. Jana Křtitele, jelikož dva postranní z konce 19. století byly během přestavby v roce 1971 byly odstraněny. Na stropě nás zaujaly dvě fresky a naše oči potěšily krásná vitrážová okna s malbami na skleněných tabulkách, které zobrazovaly postavy různých světců. Když jsme si interiér svatostánku prohlédli, pokračovali jsme v průzkumu stavby a hned vedle vchodu jsme našli dva kříže. Vlevo stál dřevěný misijní kříž s letopočty 1902, 1917, 1922, 1932, 1943, 2000, 2011 a vpravo se tyčil jeho kamenný kolega s Kristem a kartuší na podstavci, v níž jsme si přečetli text Pochválen buď Pán Ježíš Kristus. Pak jsme se vydali na obchůzku kolem lodi a hned za rohem jsme narazili na dveře, za nimiž se patrně ukrývaly schody na zmíněnou hudební kruchtu.

 017 - Nový Hrozenkov - kostel sv. Jana Křtitele 06 - věž 017 - Nový Hrozenkov - kostel sv. Jana Křtitele 05 - misijní kříž u vchodu 017 - Nový Hrozenkov - kostel sv. Jana Křtitele 04 - kříž s Kristem u vchodu

Šli jsme dál po chodníku kolem silnice a postupně jsme napočítali tři okna s půlkruhovými záklenky, přičemž pod tím prostředním jsme objevili zazděný boční vchod s klenákem, kde místo dveří zaujal obrázek světce. Potom jsme již přišli k pětibokému presbytáři, jež prosvětlovala čtveřice stejných oken jako na lodi. K závěru kostela byla přistavěna čtvercová sakristie s vlastním vchodem do přípravny kněžích a dvojicí obdélníkových oken. Nad kněžištěm jsme na konci hřebene sedlové střechy spatřili sanktusníkovou věžičku s cibulovou střechou a lucernou, a pak jsme šli prozkoumat druhou boční stranu. Na rozdíl od té první jsme zde našli boční vchod s dřevěnými dveřmi, které navíc kryla podlouhlá střecha, chránící více než polovinu lodi. Vzápětí jsme se opět ocitli před hlavním vstupem a tím jsme obhlídku kostela sv. Jana Křtitele zakončili.

017 - Nový Hrozenkov - kostel sv. Jana Křtitele 16 - presbytář 017 - Nový Hrozenkov - kostel sv. Jana Křtitele 14 - zadní pohled

Další naše kroky vedly k muzeu, kde odpočíval náš povoz a v dalších chvílích jsme postupně zavítali na dvě místa v Novém Hrozenkově, na nichž jsme odlovili dvě kešky. Nejprve jsme projeli u budovy základní školy zabočili do vedlejší ulice, překonali železniční přejezd a na konci asfaltové komunikace jsme zaparkovali, protože dál už vedla polní cesta. Pak jsme se pěšky vydali ke 200 metrů vzdálené ukryté schránce, která byla tématicky věnována výhledu na obec. Kešku s názvem Hrozenkovský výhled jsme odlovili a při zpáteční cestě k autu jsme splnili účel krabičky, kvůli níž jsme sem přišli. Když jsme se výhledy pokochali, rychle jsme došli zpět k vozu a odjeli k rychlému občerstvení na břehu Vsetínské Bečvy. Neučinili jsme tak ovšem kvůli prázdným žaludkům či kručení v břiše, nýbrž z jiného důvodu.

016 - Nový Hrozenkov - Památník Antonína Strnadla 01 - budova IC 016 - Nový Hrozenkov - Památník Antonína Strnadla 05 - tabule na budově muzea

U stánku s velkou reklamou na langoše se totiž nacházela lávka přes zmíněný říční tok a u ní byla ukryta schránka, která se tentokrát věnovala právě přemostění Vsetínské Bečvy. Po úspěšném nálezu jsme se dočetli, že zde mnoho let bývala lanová lávka, kterou zničily obrovské povodně v roce 1997. Obyvatelé obce a další okolojdoucí zde pak viděli jen torza opěrných sloupů, až teprve stavbou nové cyklostezky byla roku 2011 vystavěna nová lávka. Po přečtení historie jsme se již vrátili do srubu ve Velkých Karlovicích, kam jsme přijeli za pár minut. Třetí den pobytu byl tedy takřka za námi. Po večeři jsme si pustili televizi a dívali se na fotbalové mistrovství Evropy 2016, které zrovna probíhalo. Po skončení dramatického večerního zápasu jsme se odebrali na kutě, abychom si odpočinuli, jelikož nás čekalo náročné poznávaní všech památek Velkých Karlovic.

065 - Velké Karlovice - naše ubytování ve srubu 04 065 - Velké Karlovice - naše ubytování ve srubu 05

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-cervenci-navstivili-karolinku-a-novy-hrozenkov

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Doporučený článek

Proč si vybrat dřevěné žaluzie


Turistův ráj

Turisticka mydla


Statistiky

Online: 10
Celkem: 432004
Měsíc: 15471
Den: 517