Na rušné křižovatce v Lipové–lázni se nachází budova bývalé rychty čp. 24, postavená okolo roku 1800 v klasicistním slohu, která patrně nahradila starší sídlo rychtáře. V Dolní Lipové působil tento úředník zřejmě již ve 14. století a disponoval různými pravomocemi (správní, soudní, daňové), dokud nebyli fojtové a úředníci nahrazeni nově zřizovanými starosty v rámci obecní samosprávy. Úřad fojta byl v českých zemích zrušen v roce 1848 v souvislosti s revolučním rokem a s ním spojeným zrušením roboty a vrchnostenských úřadů. Jaká instituce v bývalé rychtě následně působila není známo. Další zpráva pochází z dvacátých let 20. století, kdy zde býval Weidlichův hostinec.

V Palackého ulici ve městě Jeseník stojí přízemní obytný dům téměř čtvercového půdorysu, postavený ze smíšeného zdiva s výraznou a značně převýšenou valbovou střechou. Podle pověsti zde měl v 17. století bydlet jesenický kat. Označení Katovna vzniklo díky zdejší pověsti o pamětním kříži, věnovaném památce Martina Wagnera, který byl údajným katem města Frývaldova (dnes Jeseníku). Ten měl být zabit Švédy v roce 1646. Kříž byl poté objeven při orbě v roce 1900 v blízkosti fary a tohoto domu. Ačkoli na kříži jsou pouze iniciály, byl přisouzen právě zdejšímu katovi Wagnerovi. Dle dochovaných zpráv však v domě bydleli pouze biskupští úředníci a jiní nájemci.

Historie Staré pošty ve Filipovicích se začala psát již v polovině 19.století, kdy byl postaven v ohbí staré kupecké cesty, spojující správní středisko slezského knížectví Nisu s Moravou, hostinec s č. p. 26. Od začátku sloužil místním chalupníkům a rovněž jako stanice poštovních dopravníků. Před namáhavou cestou do strmých serpentin Červenohorského sedla zde byly vyměňovány unavené potahy, kočí i koně si zde mohli trochu odpočinout a posilnit před další cestou. V říjnu 1897 koupila hospodu Sofie Exnerová, jenž zde s rodinou vydržela celých 40 let a dožila se úctyhodného věku 92 let. V té době byly součástí hospody také zámečnická dílna a stáje pro hospodářská zvířata. V letech 1927 - 1929 rodina Exnerova přistavěla k hostinci v rámci rozšíření nabízených služeb novou moderní budovu.

Nová radnice na Dominikánském náměstí v Brně se nachází v komplexu barokních budov, které původně sloužily pro potřeby moravské zemské správy a byly úzce spojeny s dominikánským klášterem. Ten začali dominikáni budovat koncem čtyřicátých let 13. století. Z počátků výstavby pochází západní rameno křížové chodby a místnost, která s největší pravděpodobností byla kapitulní síní.  Zřejmě již od druhé poloviny 13. století se v této kapitulní síni občas konala sněmovní a soudní jednání moravské země, většinou však probíhala na Špilberku. Brněnské, znojemské, jihlavské a jemnické provinciální soudy sloučil v roce 1348 Karel IV. do jednoho zemského soudu v Brně, který již zasedal v dominikánské kapitulní síni.

Stará radnice v Brně je nejstarší světskou stavbou ve městě a její historie sahá až do 13. století, kdy na jejím místě stál městský dům s věží, ve kterém se postupně usídlila městská správa. Postupem času se radniční areál nejen měnil, ale samozřejmě i rozšiřoval, protože každý úřad je pověstný tím, že mu nikdy nestačí prostory, které užívá a hledá stále další. Radniční blok leží mezi ulicemi Radnickou a Mečovou a obsahuje stavby, které byly postaveny od středověku až po 19. století. Prohlídka historických sálů je možná s průvodcem. Exkurze začíná v Klenotnici. Čtvercová místnost byla zaklenuta jedním polem křížové klenby s masivními hranolovými žebry, vyrůstajícími ještě z přechodných románsko-gotických konzol v rozích, což odpovídalo cisterciáckému stylu. Dvě okénka, zaklenutá takzvaným oslím hřbetem, pochází až z roku 1511 a byla doplněna při stavbě portálu radnice.

Norský parlament byl zřízen již roku 1814, ale několik desetiletí dalších využíval různě pronajaté budovy ve městě, dokud nebylo rozhodnuto o vybudování vlastního sídla. V roce 1860 začala podle návrhu švédského architekta Emila Victora Langleta výstavba současného domu, která byla dokončena o šest let později. Zpočátku byla budova pro potřeby zákonodárného sboru příliš velká a tak zde sídlilo několik dalších vládních agentur, ale jak se parlament rozšiřoval, byly tyto úřady vystěhovány jinam. Během druhé světové války byl objekt zabrán německou armádou a využíván jako kasárna. Později se do budovy nastěhoval říšský komisař Josef Terboven s administrativou. Po válce byla budova parlamentu renovována a norská vláda v něm úřaduje dodnes. 

Národní divadlo v Oslu bylo založeno roku 1899, ale jeho počátky lze ale hledat již v divadle Christiania, které bylo založeno v roce 1829, a z něhož se rekrutovala většina herců prvního souboru národního divadla. Svou činnost divadlo zahájilo třemi představeními her Ludviga Holberga, Henrika Ibsena a Bjørnstjerne Bjørnsona. Sochy Ibsena a Bjørnsona dnes stojí před hlavním vchodem. Hlavní budova se nachází v centru mezi královským palácem a parlamentem a navrhl ji architekt Henrik Bull (1864–1953). V hlavní budově se konají představení na hlavní scéně (Hovedscenen), v amfiteátru (Amfiscenen) a komornější představení se konají v Malířském salonu (Malersalen). Několik posledních desítek let se scéna věnuje výhradně činohře, s důrazem na norské drama.

Památkově chráněné fojtství ve Velkých Karlovicích tvoří roubený soubor obytné budovy a hospodářských budov. Fojtství bylo zpravidla největší a nejhonosnější objekt v obci. V největší místnosti byla šenkovna a fojt, do které zástupce vrchnosti v obci každou neděli odpoledne svolával poddané k rozdělování úkolů. Prvním písemně známým fojtem Karlovic se stal Jura Hudeček, které tuhle významnou funkci získal za věrné služby Žerotínům. Od roku 1721 úřad vykonával Michal Billa, který se sem přiženil a jeho následovník Ján Billa nechal staré fojtství v roce 1793 přestavět tesařským mistrem Janem Žákem do dnešní podoby. V rukou rodu Billů se fojtství udrželo až do roku 1825, kdy jej získal František Zrůnek. Posledním karlovským fojtem se stal Karel Barvič, který byl bohatým obchodníkem z kupeckého domu, kde je nyní Karlovské muzeum. 

Valašský ateliér U Hofmanů byl na Soláni postaven architektem Jiřím Auermüllerem v roce 1940 pro malíře Aloise Schneiderku. Architekt dokázal splnit přání a zkušenosti Schneiderky a navrhl mu dům v propojení dvou základních materiálů – kamene a dřeva. Tato roubená stavba, posazená nesmírně citlivě do výjimečného místa pod vrcholem Soláně splnila veškeré požadavky, které měl malíř Alois Schneiderka na daného architekta. Dům s ateliérem spojoval v sobě obdiv k prostotě života na jedné straně, ale na straně druhé též ctižádost malíře, prezentovat se jako umělec s vybraným vkusem. V 80. létech prošel dům významnou proměnou. Přibyl rozlehlý ateliér na úrovni obytného podlaží z kamene a dřeva ve stylu původního objektu. V této části se nyní nachází prodejní galerie, která vznikla v roce 1999 a nese název „VALAŠSKÝ ATELIER U HOFMANŮ“. 

Vilu si nechali postavit manželé Tugendhatovi z židovských německých rodin průmyslníků a obchodníků, kteří v Brně žili již po několikátou generaci a byli spolumajiteli brněnských vlnařských továren. Když byla stavba domu za čtrnáct měsíců hotova, tak se rodina v prosinci 1930 mohla nastěhovat. Tugendhatovi žili v domě se třemi dětmi, Ernstem a Herbertem do května 1938. Před hrozbou vypuknutí války odjeli do Švýcarska a v lednu 1941 pak do Venezuely, kde se v Caracasu narodily dcery Ruth a Marie-Daniela. Počátkem října 1939 byl dům konfiskován gestapem a od ledna 1942 se stal majetkem Německé říše. Již na podzim 1940 chyběla ve vile zaoblená příčka z makassarského ebenu a většina mobiliáře. Dokonce došlo k radikálním stavebním změnám, kdy zde měl byt a kancelář Walter Messerschmidt, ředitel Klöcknerwerke v Brně.