TZ 2384 : Město Rousínov
První písemná zmínka o Rousínově pochází z roku 1222, kdy patřil do majetku Petra z Rousínova. V roce 1321 se obec stala součástí panství hradu Špilberk. O tom, kdy byl Rousínov povýšen na město nejsou záznamy, nicméně v roce 1460 byla Rousínovu potvrzena městská práva. V držení města se v průběhu let vystřídala řádka šlechtických rodů. Již v roce 1401 je v Rousínově zmíněná fara a v roce 1511 se uvádí i kaple svaté Máří Magdalen v sousedství fary. Fara byla v průběhu třicetileté války zničena, znovu postavena byla v roce 1691. Kaple byla rozšířena na barokní kostel a v roce 1699 byla přistavěna hranolová věž. V roce 1591 nechala židovská komunita ve městě postavit židovskou synagogu. V letech 1598 až 1600 byla na městském náměstí postavena renesanční radnice.
TZ 2384 : Město Rousínov
Město Rousínov jsme navštívili v polovině dubna 2025, během jednodenního výletu. Po příjezdu do města jsme zamířili do Čechyně, kde jsme na návsi zaparkovali náš šedý francouzský vůz a vyrazili na obhlídku kaple Panny Marie z 18. století. Po krátké prohlídce interiéru jsme kapličku obešli dokola a pak jsme zamířili k autu. Neměli jsme však v úmyslu nikam odjet, pouze jsme kolem povozu prošli a pokračovali v chůzi ještě několik desítek metrů, abychom si prohlédli také zdejší zámek. Ten byl postaven v klasicistickém slohu v osmdesátých letech 18. století augustiniánským klášterem v Brně, nicméně jsme mohli vidět jen jeho dvě křídla, které byly přístupné z ulice, protože ve zbytku zámku sídlila firma a objekt byl nepřístupný. Pak jsme již Čechyni opustili a odjeli blíže centru města. Další zastávku jsme učinili u kaple sv. Floriána, postavené v letech 1727 – 1728. Nejprve jsme se zastavili u kamenného kříže s Kristem z roku 1936 a pak jsme se již věnovali církevní stavbě, kterou niky nepostihl žádný požár. Následně jsme odjeli k Velkému mlýnu, jehož původní účel připomínala vícepodlažní architektura a vodní náhon, napájený potokem Rakovec, který jsme viděli během obchůzky kolem bílého domu. Potom jsme odjeli na Sušilovo náměstí, kde jsme zaparkovali u nové pošty a vyrazili za památkami. Nejprve jsme se zastavili u sochy sv. Jana Nepomuckého v životní velikosti a poté jsme zamířili k nedaleké budově staré pošty z poloviny 18. století, která po letech chátrání zrovna procházela generální rekonstrukcí a měnila se na zbrusu novou restauraci. Potom jsme se přesunuli k pomníku legionářů, který vytvořil neznámý autor po první světové válce a když jsme si kamenné sousoší prohlédli, přešli jsme frekventovanou silnici na druhou stranu a zastavili se u bronzové busty Františka Sušila v nadživotní velikosti, významného kněze, překladatele, básníka a sběratele národních písní. Památník stál před Základní uměleckou školou, která byla na náměstí vystavěna roku 1951 a protože se nám svým vzhledem líbila, také jsme jí věnovali trochu času. Od roku 1990 se prezentuje pod názvem Základní umělecká škola Františka Sušila, který se narodil jen pár metrů od této budovy. Stačilo udělat od školy pár kroků a stanuli jsme rodným domem Františka Sušila, na jehož fasádě jsme našli desku s textem, který nám tuto skutečnost prozradil. Následně jsme se vydali do restaurace Záložna, kde jsme si chtěli koupit turistickou známku. U výčepu se jich na stojánku nacházelo celkem dost, ale až na jednu byly všechny výroční. A to jediné dřevěné kolečko s motivem města bylo sukovité a zahnědlé. S nepořízenou jsme se odebrali k faře, vybudované roku 1691 na místě válkou zničené středověké předchůdkyně. Pak jsme obešli kolem dokola barokní kostel svaté Maří Magdalény, postavený v letech 1699 – 1706 na místě zchátralé kaple podle plánů barokního architekta Domenica Martinelliho. Svatostánek jsme viděli pouze zvenku, neboť dveře byly zamčené a tak jsme se zklamaně přesunuli k přilehlé radnici, kde jsme se docela dost zdrželi. Původně renesanční radnice vznikla v letech 1598 – 1600 a následně byla roku 1711 pozdně barokně upravena. My jsme ji viděli v empírově podobě z roku 1825. U hlavního vchodu jsme narazili na reklamní cedule, lákající k návštěvě putovní výstavy voskových figurín, přibližující osudy zvláštní lidí. Takové nabídce jsme neodolali a tak jsme vstoupili do přízemí radnice, kde jsme se seznámili s historií nábytkářství v Rousínově. Když jsme si přečetli informace na panelech, vystoupali jsme po schodech do prvního patra, kde nás čekalo panoptikum anomálií lidského těla. V pokladně jsme u milé staré paní zaplatili vstupné a následně si ve dvou místnostech prohlédli figuríny lidí, kteří pracovali v cirkusech a jiných zábavních podnicích. Všechny exponáty byly vytvořeny na základě starších i novějších historických pramenů, a jelikož byly při výrobě použity pravé lidské vlasy a lékařské oční implantáty, figuríny působily opravdu živým dojmem. Viděli jsme třeba zpěvačku s obrovskými prsy, karbaníky se znetvořenými obličeji, tlustého muže nebo siamská dvojčata. Shlédli jsme také film o těchto jedincích, přečetli si historii panoptika, která dosahovala vrcholu svého úspěchu v Anglii i ve Spojených státech v 19. století a pak jsme již výstavní prostory opustili. Vyšli jsme ven před radnici a úzkou uličkou v rohu náměstí proklouzli k židovské synagoze, která zde stávala v jiné podobě již na konci 16. století. Pak jsme se vrátili zpět k autu na náměstí a vzápětí jsme odjeli k židovskému hřbitovu, nedaleko něhož jsme zaparkovali a vyrazili za naším cílem. Kráčeli jsme ulicí U náhonu, která nás brzy dovedla ke hřbitovu, ale protože se vstupní brána nacházela na opačné straně, šli jsme dál. Kopírovali jsme cihlovou ohradní zeď, podepřenou opěrnými pilíři a během chůze jsme nahlíželi dovnitř podlouhlého hřbitovního areálu. Když jsme konečně došli na konec zdi, zabočili jsme doleva a stanuli u garáží, kde až do roku 1978 stával hrobnický dům, ale byl bohužel zbořen. Stejný osud potkal roku 1961 dřevěný sloupový pavilon, který sloužil jako obřadní místnost. Vzápětí jsme stanuli u vstupní brány. Bohužel byl zamčená a dovnitř jsme se tak nedostali. Byli jsme rádi, že jsme náhrobky mohli vidět alespoň během procházky kolem zdi, což jsme učinili i během zpáteční cesty k autu. Když jsme dorazili na parkoviště, odjeli jsme do čtvrti Rousínovec za kostelem sv. Václava. Cestou jsme se zastavili u sochy sv. Jana Nepomuckého, kterou neznámý autor zhotovil v druhé polovině 18. století. Potom jsme odložili naše auto na parkovišti pod barokním kostelem sv. Václava, který vznikl v letech 1718 – 1734 přestavbou staršího svatostánku a vyrazili na jeho obhlídku. Když jsme si církevní areál prohlédli, odjeli jsme ke zvonici se sochou sv. Jana Nepomuckého ve Slavíkovicích. Potom jsme se vydali pěšky kolem potůčku Rakovec k vodnímu mlýnu, o němž první zmínka pochází již z roku 1366. Jelikož se bývalý klapáč nacházel jen několik desítek metrů od nás, brzy jsme k němu dorazili a zahájili jeho obhlídku. Následně jsme se jeli podívat na pomník orby Josefa II. a potom se autem přesunuli do Královopolských Vážan, kde na nás čekal barokní chrám, částečně vystavěný v letech 1763 – 1768 proto, aby nahradil starší vyhořelý svatostánek. Kromě kostela jsme zde viděli ještě kříž s Kristem, samostatně stojící zvonici, sochu sv. Jana Nepomuckého a dva pomníky. dva pomníky. Jeden byl věnován třem neznámým hrdinům Rudé armády, kteří padli v dubnu 1945 během osvobozování Královopolských Vážan a druhý místním občanů, kteří zahynuli během obou světových válek. dva pomníky. Jeden byl věnován třem neznámým hrdinům Rudé armády, kteří padli v dubnu 1945 během osvobozování Královopolských Vážan a druhý místním občanů, kteří zahynuli během obou světových válek. Pak jsme se vrátili k autu a odjeli do nedaleké obce Luleč.
Návštěvy : 12.4.2025
Další informace najdete zde :
Kostel sv. Václava v Rousínovci
Zvonice se sochou sv. Jana Nepomuckého
Kostel sv. Filipa a Jakuba v Královopolských Vážanech
Jak jsme v dubnu navštívili Rousínov a Luleč
Současná verze TZ 2384 získána 24.10.2025 zasláním od výrobce z Rýmařova