Úvod

V polovině dubna 2025 jsme přemýšleli, kam na vyrazíme na jarní výlet. Bylo to docela těžké rozhodování, neboť jsme na moravském poli sesbírali už mnoho dřevěných koleček a za dalšími se nám nechtělo jezdit moc daleko. Při pohledu na mapu turistických známek se jich pár červenalo za Bystřicí pod Hostýnem, jenže jedno z těchto míst zrovna procházelo rekonstrukcí. Druhou alternativou pak byla návštěva muzea zemědělských strojů u Vyškova, jenže kvůli slintavce a kulhavce byla zrušena akce, která měla expozice v Hošticích mimořádně zpřístupnit. Nakonec jsme si vybrali jiné dva cíle nedaleko zmíněného okresního města, přičemž náš výlet začal v Rousínově.

Rousínov - kaple Panny Marie v Čechyni

Po příjezdu do města jsme zamířili do Čechyně, místní části Rusínova, kde jsme na návsi zaparkovali náš šedý francouzský vůz a vyrazili na obhlídku církevní stavby z 18. století. Před námi se tyčila kaplička čtvercového půdorysu se zkosenými nárožími, oválnými okny v přízemí a stanovou střechou. V prvním patře jsme na všech stranách našli půlkruhově zaklenuté okenní otvory, za nimiž jsme spatřili visící zvon. Na průčelí jsme objevili tabulku se strohou zprávou o vzniku stavby a zbytek jsme zjistili díky vytištěným papírů, které jsme si přivezli z domova. Dočetli jsme se, že první písemná zmínka o Čechyni pochází z roku 1350. Zaujalo nás, že když v roce 1538 ves zasáhly ničivé požáry, byla na tři roky osvobozena od všech platů, ovšem o 14 let později ves zasáhl ohnivý kohout znovu. Vůbec jsme se tomu nepodivili, neboť staré domy hořely docela často.

Už dávno jsme totiž věděli, že požáry a další pohromy často ohlašovala v menších vsích původně skromná, dřevěná zvonice a patrně tomu tak bylo i v Čechyni. Později tuto funkci převzaly převážně sakrální stavby. Stalo se tak na základně ohňového patentu císařovny Marie Terezie, který vydala roku 1751. První takovou stavbou v Čechyni byla současná kaple Panny Marie, která byla vybudována zřejmě někdy v druhé polovině 18. století. Na I. vojenském mapování z let 1764 - 1783 zaznačena nebyla, ale to neznamená, že právě v tomto období nevznikla. Nicméně poprvé se objevila až na císařském povinném otisku map stabilního katastru Moravy a Slezska z roku 1825. Už tehdy se v jejím interiéru nacházela socha Panny Marie, která byla dlouho považována za nepříliš významnou a zřejmě by tomu tak bylo dodnes, kdyby nebyla ukradena.

Naštěstí byla znovu nalezena a předána k následnému restaurování, při němž byl zjištěn překvapivý fakt. Pracovníci totiž zjistili, že v ruce drží vzácnou barokní Madonu z poloviny 17. století a když byla na počátku 21. století kaple zrekonstruována, do interiéru byla umístěna kopie Madony. Když jsme si vše přečetli, zamířili jsme ke vchodu, který byl zajištěný mříží, nicméně se nám přes dřevěné dveře podařilo do interiéru kapličky nahlédnout. Uviděli jsme tam malý oltářík s barokní Madony, ovšem nikoliv originál, jenž byl uložen na bezpečnější místo, ale její kopii. Po krátké prohlídce interiéru jsme ještě jednou kapličku obešli a pak jsme zamířili k autu. Neměli jsme však v úmyslu nikam odjet, pouze jsme kolem povozu prošli a pokračovali v chůzi ještě několik desítek metrů, abychom si prohlédli také zdejší zámek.

Rousínov -  zámek v Čechyni

Zámek byl postaven v klasicistickém slohu v osmdesátých letech 18. století augustiniánským klášterem v Brně, bohužel jsme mohli vidět jen jeho dvě křídla, které byly přístupné z ulice, protože ve zbytku zámku sídlila firma a objekt byl nepřístupný. Na čelní straně jsme totiž narazili na zavřená vrata, nad nimiž jsme si prohlédli erb stavitelů zámku a přečetli si název firmy, sídlící uvnitř. Když jsme si zámek zvenku prohlédli, vrátili jsme se k autu, kde jsme si o budově přečetli pár střípků z historie. Dozvěděli jsme se, že objekt sloužil jako letní sídlo a lovecký zámek až do druhé poloviny 19. století. Následně v něm vznikly byty, určené k nájemnímu bydlení. Budova prošla několika úpravami, při nichž byla propojena se zadní budovou dvora a částečně ztratila i svůj původní vzhled.

Zaujalo nás, že celý areál ze všech stran obtékal potok, což se změnilo v polovině 20. století, kdy byl zasypán náhon Klevetova mlýna. V následujících desetiletích byly prováděny jen nutné opravy a zámek značně zchátral. V době naší návštěvy byl ve vlastnictví firmy, zabývající se zpracováním dřeva, která nechala počátkem 21. století opravit střechu. A pokud by si někdo další chtěl část zámku pronajmout, tak by to v době naší návštěvy nebyl problém. Jedna realitní kancelář nabízela volné celé pravé křídlo v 1. patře o užitné ploše 240m², sestávající z deseti místností, sociálního zázemí a přístupové plochy. Stačilo by vystoupat po kamenném schodišti….Další volné prostory pak byly v přízemí, v zadním traktu objektu a jeho přístavbách, kde bývala klempířská dílna. Při pohledu na inzerát jsme hořce litovali, že nedochovalo nic z bývalého zařízení.

Rousínov - kaple sv. Floriána

Pak jsme již Čechyni opustili a odjeli blíže centru města. Další zastávku jsme učinili u kaple sv. Floriána, nedaleko níž jsme zaparkovali náš šedý francouzský vůz a vyrazili na její obhlídku. Nejprve jsme se zastavili u kamenného kříže s Kristem z roku 1936, jenž byl napasován na starší podstavec z roku 1887 a pak jsme se již věnovali samotné kapli s nárožními pilastry, mezi nimiž jsme našli okno s jednoduchou šambránou a vchod. Dveře s profilovaným ostěním a klenákem na vrcholu však byly zavřené, takže jsme se dovnitř bohužel nepodívali. Pokračovali jsme tedy v obhlídce exteriérů kaple, jejíž průčelí bylo zakončeno trojúhelníkovým štítem, v němž jsme spatřili jedno kruhové okno. Pak jsme se prošli okolo svatostánku, jehož boční strany zdobily liseny, mezi nimiž jsme našli dvě segmentově zaklenutá okna na každé straně.

Kněžiště mělo půlkruhový tvar a byla k němu přistavěna obdélná sakristie. Na střeše jsme spatřili polygonální sanktusník a dvojitý kříž na hřebenu. Když jsme si kapli sv. Floriána prohlédli, zamířili jsme k pár metrů vzdálenému pomníku, jenž připomínal oběti vojáků z řad Rudé armády, kteří padli při osvobozování města na konci druhé světové války. Následně jsme se vrátili k autu, kde jsme si o církevní stavbě, postavené v letech 1727 – 1728, přečetli pár střípků z historie. Mnoho jiných informací jsme však nezjistili. Zaujalo nás však, že kaple nebyla postižena požáry, ovšem jestli za to mohl svatý Florián, jemuž byla stavba zasvěcena, to jsme se jen mohli dohadovat. Překvapilo nás, že autor kaple není znám, ovšem nese martinelliovské" znaky a interiérem i strukturou fasády se přibližuje kostelu sv. Václava v Rousínovci. Na závěr jsme se dočetli, že roce 2021 bylo provedeno statické zajištění a sanační opatření.

Rousínov – Velký mlýn

Když jsme dočetli poslední řádky, odjeli jsme k Velkému mlýnu. Francouzský povoz jsme odložili na velkém placu před autoservisem, jehož péči ovšem nepotřeboval, neboť naše autíčko po roce užívání stále ještě vonělo novotou a vzápětí jsme vyrazili na obhlídku mlýna. Před námi stála dvoupatrová budova s ještě vyšší věžovitou přístavbou, která se pyšnila novou fasádou, neboť starý mlýn byl nedávno přestavěn na bytový dům. Původní mlýnici jsme však již vidět nemohli, neboť byla zbořena někdy po roce 1969. Mlynářskou historii tak připomínala jen typická architektura vícepodlažního mlýna a vodní náhon, napájený potokem Rakovec, který jsme viděli během obchůzky kolem bílého domu. Když jsme obešli bývalý klapáč kolem dokola, vrátili jsme se k autu, kde jsme si o mlýně přečetli pár střípků z historie.

Dočetli jsme se, že vodní mlýn stával v Rusínově patrně již dávno ve středověku, ale první zmínka o něm pochází až z roku 1585 v privilegiu Hynka Brtnického z Valdštejna a na Brtnici. Zástupce starého šlechtického rodu tím potvrdil dědičný nárok Václava Haugvice na rybníček, mlýn a Habrovanský potok, kterým mohl pohánět vodní kolo na svém klapáči. V letech 1750 – 1770 mlýn vlastnil Jan Pouchlý, roku 1826 Josef Drbal a o století později Adolf Vašourek. Roku 1935 zde hospodařil mlynář František Zahradník, za nímž se následně přistěhovala ze zabraného pohraničí celá rodina. Po druhé světové válce na mlýně pracoval Rudolf Obořil a právě tehdy byla budova přestavěna. Vznikla nová dvoupatrová stavba s vyšší věžovitou přístavbou, vedle níž do roku 1969 stávala stará mlýnice. O mnoho let později přestal mlýn sloužit svému účelu a ve dvacátých letech 21. století byl přestavěn na byty.

Rousínov – Sušilovo náměstí – socha sv. Jana Nepomuckého

Po přečtení mlynářské historie jsme odjeli na Sušilovo náměstí, kde jsme zaparkovali u nové pošty a vyrazili za památkami. Nejprve jsme se zastavili u sochy sv. Jana Nepomuckého v životní velikosti. Nejpopulárnější český světec stál na hranolovém soklu, zdobeném rytým dekorem listoví, plastickým dekorem mušle a nápisem: S : IOAN : ORA PRO NOBIS. Nad římsou jsme si na čtvercové podnoži prohlédli sochu světce v kontrapostu s nakročenou levou nohou, jenž byl oděn do kanovnického roucha s biretem na hlavě. Oběma rukama držel těsně před tělem kříž s korpusem, který opíral o své levé rameno. Hlavu měl pootočenou a skloněnou směrem k Ukřižovanému. U hlavy Jana Nepomuckého nemohla chybět obroučka s pěti hvězdami, podle které jsme tohoto světce vždy bezpečně poznali a pak jsme šli dál.

Rousínov – Sušilovo náměstí – Stará pošta

Pak jsme zamířili k nedaleké budově staré pošty z poloviny 18. století, která po letech chátrání zrovna procházela generální rekonstrukcí a měnila se na zbrusu novou restauraci. Lešení, plot a pracující dělníci nám znemožnili lepší průzkum budovy, která kdysi sloužila také jiným účelům. V domě číslo 67 bývaly lázně, které provozoval lazebník. Roku 1620 se zde přechodně ubytovalo dvanáct najatých strážců městských hradeb. V letech 1694 - 1698 byl dům rozšířen o zvláštní světnici pro vojáky, kteří se tam koupávali, když procházeli městem a odpočívali tam na pochodu. Překvapilo nás, že lázeň byla přístupní nejen křesťanům, ale i Židům. Tento fakt vyplynul z toho, že roku 1690 nařídila vrchnost, aby křesťané z Rousínova používali lazebníka křesťanského, kdežto přespolní mohli zvolit mezi lazebníkem křesťanským nebo židovským.

Rousínov – Sušilovo náměstí – Lázně a ostatní domy

Jak od osmnáctého století klesala péče o čistotu těla, tak upadala i lázeň, až zanikla úplně. Městskou lázeň obnovila až ve dvacátém století slečna Šrámková ve svém domě. Pousmáli jsme se nad tím, že se jednalo o dům s autoservisem, před nímž jsme před chvílí zaparkovali, když jsme si chtěli prohlédnout mlýn. Ale vraťme se k domu č.67 na náměstí, kde býval později poštovní úřad s telegrafní a telefonní ústřednou. V průčelí měl svou živnost holič Svoboda a dále zde byl sběr hadrů a kostí. V patře bydleli chudí, kterým kdysi obec dávala zdarma jednu polévku týdně. V místech dnešní restaurace U Benešů směrem k radnici byl obuvník Julínek, který při ševcování dával hodiny na housle. Vedle byla mlékárna, dále galanterie a na rohu Paulova drogerie. Kolem radnice a pošty bylo takových židovských krámků až do roku 1910 celkem devětadvacet.

Rousínov – Sušilovo náměstí – Památník legionářů

Od staré pošty jsme se přesunuli k pomníku legionářů, který vytvořil neznámý autor po první světové válce, nicméně se patrně jednalo o některého z regionálních sochařů či kameníků. Před námi stálo kamenné sousoší, skládající se ze tří mužských soch na odstupňovaném soklu. U jejich nohou byla vytesána místa legionářských bojišť a po obvodu soklu jsme si přečetli jména devíti padlých legionářů, vytesané do kamene. Zaujalo nás, že v roce 2010 byla provedena oprava uražené části ruky nákladem 25 tisíc českých korun, což svědčilo o úctě k památce legionářů v Rousínově. U památníku se pravidelně konaly pietní akty a vzpomínkové události, zejména při příležitosti státních svátků a výročí spojených s první světovou válkou a legionářským hnutím, ale naštěstí zrovna žádná akce neprobíhala a tak jsme měli klid na jeho obhlídku.

Rousínov – Sušilovo náměstí - busta Františka Sušila a Hudební škola 

Když jsme si kamenné sousoší prohlédli, přešli jsme frekventovanou silnici na druhou stranu a zastavili se u bronzové busty Františka Sušila v nadživotní velikosti, významného kněze, překladatele, básníka a sběratele národních písní.  Na čtvercové rustikální základně s plastickými obdélnými rámy stál odstupňovaný sokl s nápisem na přední straně, nad nímž jsme našli plastické reliéfy s motivem vavřínového věnce, kříže, mučednické ratolesti, rozevřených bot, kalicha a lipových listů. Text nápisu na přední straně podstavce zněl : FRANTIŠEK SUŠIL NAR. V N. ROUSÍNOVĚ 14.8.1804 ZEMŘEL V BYSTŘICI n. P. SVH 31.5.1868 DVĚ KRÁSEK SPANILÝCH DUŠE MÉ OVLÁDNULO STÁNEK ZEMSKÁ JEDNA, DRUHÁ Z VÝŠIN POŠLA NEBES CÍRKEV A VLAST, TY V MOJICH MILUJÍ SE SESTERSKY SE ŇADRECH KAŽDÁ PŮL KAŽDÁ MÁ MOJE SRDCE CELÉ SUŠIL.

Památník stál před Základní uměleckou školou, která byla na náměstí vystavěna roku 1951 a protože se nám svým vzhledem líbila, také jsme jí věnovali trochu času. Škola byla otevřena 1. září 1951 a jejím prvním ředitelem byl rousínovský varhaník a hudebník Jan Kopřiva. Za jeho tříletého působení se rozrostla o oddělení dechových a lidových nástrojů, stav žáků až do roku 1962 se pohyboval okolo stovky. Právě v tomto roce se přejmenovala na Lidovou školu umění a byla připojena k vyškovské LŠU. Byl také otevřen taneční, výtvarný i literárně-dramatický obor a narostl počet žáků i vyučujících. Na začátku roku 1969 získala škola samostatnost a stala se respektovanou institucí v rámci regionu. Od roku 1990 se prezentuje pod názvem Základní umělecká škola Františka Sušila, který se narodil jen pár metrů od této budovy.

Rousínov – Sušilovo náměstí – Rodný dům Františka Sušila

Stačilo udělat od školy pár kroků a stanuli jsme rodným domem Františka Sušila, na jehož fasádě jsme našli desku s textem, který nám tuto skutečnost prozradil. František Sušil se narodil v červnu 1804 hostinskému Fabianovi a jeho manželce Terezii. Začal studovat u svého strýce, kaplana F. Pospíšila, gymnázium dokončil v Kroměříži a od roku 1821 studoval filosofický ústav v Brně. Zde se setkal s piaristou Františkem Kynským a kaplanem V. Žákem, kteří ho povzbudili ke studiu klasických i moderních jazyků a uvedli do literatury. Překládal klasické autory a sám psal básně. Roku 1827 byl vysvěcen na kněze, byl kaplanem v Olbramovicích a Bohuticích a roku 1837 byl povolán jako profesor Nového zákona na teologickém ústavu v Brně, kde působil až do smrti. Roku 1863 byl vyznamenán ruským Řádem sv. Anny a roku 1865 dostal čestný doktorát Vídeňské univerzity.

Rousínov – kostel sv. Máří Magdalény

Následně jsme se vydali do restaurace Záložna, kde jsme si chtěli koupit turistickou známku. U výčepu se jich na stojánku nacházelo celkem dost, ale až na jednu byly všechny výroční. A to jediné dřevěné kolečko s motivem města bylo sukovité a zahnědlé. S nepořízenou jsme se odebrali k faře, vybudované roku 1691 na místě válkou zničené středověké předchůdkyně. Pak jsme obešli kolem dokola barokní kostel svaté Maří Magdalény, postavený v letech 1699 – 1706 na místě zchátralé kaple podle plánů barokního architekta Domenica Martinelliho, který zřejmě na stavbu osobně dohlížel. Stavbu vedl Georg Johann Bitterpfeil, jenž řídil stavební práce na kounických panstvích a projekt financoval Dominik Ondřej Kounic, moravský šlechtic, diplomat a státník ve službách Habsburků a zakladatel mocenského vzestupu moravské rodové linie.

Na kostelní hranolové věží, jejíž základy tvořily patrně pozůstatek původní kaple z 15. století, jsme si díky ciferníkovým hodinám zkontrolovali přesný čas a naším očím neunikla ani polygonální lucerna s makovicí a křížem na vrcholu. Kostel původně disponoval třemi velkými zvony a malým umíráčkem, o něž přišel během první světové války a tak byly pořízeny nové. V další válce však byly rovněž zrekvírovány a teprve v roce 1968 byl doplněn jeden zvon. Na další dva si obyvatelé města museli počkat až do roku 1991. Dále jsme na jednolodní stavbě obdivovali dvě postranní kaple, lisénami členěnou fasádu a půlkruhový presbytář. Zaujalo nás, že chrám měl obrácenou orientaci a vchod byl umístěn presbytáře. Dveře však byly zamčené, takže jsme se dovnitř nepodívali a zklamaně se přesunuli k přilehlé radnici, kde jsme se docela dost zdrželi.

Rousínov – Sušilovo náměstí – Radnice

Původně renesanční radnice vznikla v letech 1598 – 1600 a následně byla roku 1711 pozdně barokně upravena. My jsme ji viděli v empírově podobě z roku 1825. U hlavního vchodu jsme narazili na reklamní cedule, lákající k návštěvě putovní výstavy voskových figurín, přibližující osudy zvláštní lidí. Takové nabídce jsme neodolali a tak jsme vstoupili do přízemí radnice, kde jsme se seznámili s historií nábytkářství v Rousínově, z níž nás nejvíce zaujalo, že ve městě bylo před druhou světovou válkou 72 různě velkých stolařských podniků. Rousínov měl předpoklady pro rozvoj stolařství díky blízkosti vesnic s dostatečnou pracovní silou a dostatku kvalitního dřeva v okolních lesích. Práce ve stolařských dílnách však byla namáhavá, většina prací se prováděla ručně bez pomoci strojů. V prašném prostředí dělníci pracovali od brzkých ranních hodin pozdě do noci při petrolejce.

Rousínov – Sušilovo náměstí – výstava voskových figurín

Když jsme si přečetli informace na panelech, vystoupali jsme po schodech do prvního patra, kde nás čekalo panoptikum anomálií lidského těla. V pokladně jsme u milé staré paní zaplatili vstupné a následně si ve dvou místnostech prohlédli figuríny lidí, kteří pracovali v cirkusech a jiných zábavních podnicích. Všechny exponáty byly vytvořeny na základě starších i novějších historických pramenů, a jelikož byly při výrobě použity pravé lidské vlasy a lékařské oční implantáty, figuríny působily opravdu živým dojmem. Viděli jsme třeba zpěvačku s obrovskými prsy, karbaníky se znetvořenými obličeji, tlustého muže nebo siamská dvojčata. Shlédli jsme také film o těchto jedincích, přečetli si historii panoptika, která dosahovala vrcholu svého úspěchu v Anglii i ve Spojených státech v 19. století a pak jsme již výstavní prostory opustili.

Rousínov – Židovská synagoga

Vyšli jsme ven před radnici a úzkou uličkou v rohu náměstí proklouzli k židovské synagoze, která zde stávala v jiné podobě již na konci 16. století. Před námi stála jednopatrová budova se sedlovou střechou, jejíž vzhled v době výstavby ovlivnily různé nařízení úřadů a panstva. Synagoga totiž tehdy nesměla poutat pozornost, musela být svým vnějškem prostá a nezdobná, mít stanovenou výšku a nemohla mít věž, aby nečněla nad křesťanský kostel. Nejprve jsme shlédli zadní část budovy, kde se nacházel vchod pro ženy, které chodívali po vnitřním schodišti do prvního patra na ženskou galerii. Po adaptaci na modlitebnu husitské církve zde v roce 1949 vznikl presbytář. Pak jsme zamířili k hlavnímu vchodu, kde jsme na fasádě našli křesťanský kříž a židovskou hvězdu, poukazující na rozdílné využití synagogy.

Dále se zde nacházela pamětní deska místním obětem nacistické rasové perzekuce, která byla na průčelí modlitebny odhalena roku 2006. V trojúhelníkovém štítu budovy jsme ještě spatřili husitský kalich a pak jsme se vrátili zpět na náměstí. Cestou k autu jsme si všimli ještě dalšího průchodu v domě do bývalé židovské čtvrti, kde v půli 19. století bydlelo téměř 1200 zdejších Židů, představujících polovinu obyvatel městečka. Židé také vlastnili domy a obchody na Sušilově náměstí v křesťanské části města. V období druhé světové války byla synagoga poničena a židovský majetek rozkraden. Roku 1942 byli rousínovští Židé transportem odvezeni do Terezína a odtud do vyhlazovacích táborů, v důsledku čehož se po konci války žádný z Židů do Rousínova nevrátil a Židovská náboženská obec zde nebyla obnovena.

Rousínov – Židovský hřbitov

Když jsme došli k našemu povozu, odjeli jsme k židovskému hřbitovu, nedaleko něhož jsme zaparkovali a vyrazili za naším cílem. Kráčeli jsme ulicí U náhonu, která nás brzy dovedla ke hřbitovu, ale protože se vstupní brána nacházela na opačné straně, šli jsme dál. Kopírovali jsme cihlovou ohradní zeď, podepřenou opěrnými pilíři a během chůze jsme nahlíželi dovnitř podlouhlého hřbitovního areálu. Z dálky jsme tak postupně shlédli přibližně 1300 náhrobků většinou barokního a klasicistního typu, stojících v travnatém areálu hřbitova o rozloze 5 964 m2. Nejstarší náhrobek pocházel z roku 1621, nejmladší pak z roku 2006, kdy sem byl pohřben rousínovský rodák Felix Barber, který emigroval za války do Anglie a přál si být pochován se svojí rodinou. Přes nevysokou hřbitovní zeď bylo vidět ještě spoustu různě vysokých a do všech stran nakloněných náhrobků.

Většinou jsme si na nich přečetli hebrejské a německé nápisy, ovšem některé náhrobky si své tajemství uchovaly. Zapracoval na nich totiž zub času a text byl již nečitelný. Navíc byly roku 1942 po odsunu židovských obyvatel některé náhrobky poškozeny při nenávistném vpádu místních obyvatel a další poškozeny skupinou mladíků roku 1958. Když jsme konečně došli na konec zdi, zabočili jsme doleva a stanuli u garáží, kde až do roku 1978 stával hrobnický dům, ale byl bohužel zbořen. Stejný osud potkal roku 1961 dřevěný sloupový pavilon, který sloužil jako obřadní místnost. Vzápětí jsme stanuli u vstupní brány. Bohužel byl zamčená a dovnitř jsme se tak nedostali. Byli jsme rádi, že jsme náhrobky mohli vidět alespoň během procházky kolem zdi, což jsme učinili i během zpáteční cesty k autu. Když jsme dorazili na parkoviště, odjeli jsme do čtvrti Rousínovec za kostelem sv. Václava.

Rousínov – socha sv. Jana Nepomuckého

Cestou jsme se zastavili u sochy sv. Jana Nepomuckého, kterou neznámý autor zhotovil v druhé polovině 18. století. Světec stál s nakročenou levou nohou na kruhovém podstavci se šikmými stranami, zdobeném dekorem s plastickými pěticípými hvězdami. Na soklu jsme si přečetli nápis: S. / IOANNES / NEPOMVCEN / INTERCEDE / PRO / NOBIS a pak jsme svou pozornost obrátili k samotné soše v nadživotní velikosti. Nejpopulárnější český svatý byl oděn do kanovnického roucha s biretem na hlavě, levou rukou přidržoval kříž s korpusem, který opíral o své levé rameno, zatímco pravou rukou přidržoval břevno kříže. Potom jsme odložili naše auto na parkovišti pod barokním kostelem sv. Václava, který vznikl v letech 1718 – 1734 přestavbou staršího svatostánku a vyrazili na jeho obhlídku.

Rousínov – kostel sv. Václava

Jednolodní stavba stála na mírném návrší a k hlavnímu vchodu vedlo krátké schodiště, jenže kvůli špatnému stavu byl vstup na schody zakázán. Vedle schodiště jsme si krátce prohlédli kamenný kříž s pozlaceným Kristem, na jehož soklu jsme si přečetli prosbu o smilování a následně jsme se po silnici vydali na zmíněné návrší. Po chvíli jsme vstoupili na území církevní areálu s přilehlým hřbitovem, z něhož se nám naskytl krásný pohled na boční stranu kostela se stanovou střechou, která nahradila báň, roku 1807 zničenou ohněm. Věž a fasádu členily lisénové rámce, v nichž jsme spatřili lunetová a obdélníková okna s plochým obloukem a boční kapli. Pak jsme se vydali k plochému presbytáři, k němuž přilehala obdélná sakristie, nad kterou nás zaujala malba na skle. Kolem druhé strany s bočí kaplí jsme dorazili k průčelí stavby, kde jsme narazili na zavřené dveře, takže jsme se dovnitř nepodívali.

Zvenku jsme alespoň shlédli věž s obdélným oknem a ozdobnými lisénami a vzápětí jsme si po stranách vstupu prohlédli sochy svatých v nikách, kam barokní architekt a kněz Domenico Martinelli nechal vložit sv. Barboru a sv. Václava. Na nároží stavby se pak nacházely volně stojící sochy věrozvěstů v nadživotní velikosti. Svatý Cyril stál na soklu se zkosenými nárožími, na němž jsme našli erb se špatně čitelným nápisem a chronogramem. Světec byl oděný do kněžského roucha s pláštěm, sepjatým na hrudi, na hlavě měl biskupskou mitru, levou rukou se opíral o berlu a u ramene přidržoval zavřenou knihu. Svatý Metoděj pobýval na podobném soklu s erbem a opět nečitelným nápisem, byl oděn do bohatě zřaseného kněžského roucha s pláštěm sepjatým na hrudi a biskupskou mitrou na hlavě. O levé rameno opíral oválnou kartuš s reliéfem Madony, kterou přidržoval oběma rukama a na níž upíral svůj zrak.

Rousínov – zvonice se sochou sv. Jana Nepomuckého

Když jsme si vše prohlédli, sestoupili jsme po druhém, tentokrát přístupném bočním schodišti, přeběhli silnici na parkoviště a vrátili se k autu. Následně jsme odjeli ke zvonici se sochou sv. Jana Nepomuckého ve Slavíkovicích. Naše auto jsme zaparkovali jen pár metrů od zděné stavby a vyrazili jsme na její obhlídku. Před námi se tyčila poměrně vysoká barokní zvonice z roku 1772 s otevřenými stěnami, které byly půlkruhově zaklenuté a uzavřené brankami. Na stanové střeše jsme spatřili čtyřbokou lucernu se zvonem, ukončenou makovicí a křížem, ale to nejcennější se skrývalo v přízemí zvonice. V roce 1778 byla totiž dovnitř vsazena socha svatého Jana Nepomuckého v životní velikosti. Nejpopulárnější český světec stál na hranolovém podstavci v kanovnickém rouchu s biretem na hlavě, v pokrčené pravici držel kříž s korpusem a levou rukou přidržoval břevno kříže spolu s mučednickou ratolestí, a kolem hlavy nemohla chybět typická svatozář v podobě obroučky s pěti hvězdami.

Rousínov – mlýn ve Slavíkovicích

Když jsme si vše prohlédli, vydali jsme se pěšky kolem potůčku Rakovec k vodnímu mlýnu, o němž první zmínka pochází již z roku 1366. Jelikož se bývalý klapáč nacházel jen několik desítek metrů od nás, brzy jsme k němu dorazili a zahájili jeho obhlídku. Nejprve jsme shlédli neomítnutou část, ostře kontrastující s bílou fasádou opravených budov hospodářského dvora a také jsme prozkoumali náhon, kterým od třicátých let 20. století proudila voda do nově nainstalované turbíny. Pak jsme se kolem zdi přesunuli ke vstupním vratům, kde jsme našli mlynářský znak, nicméně dovnitř dvora jsme z pochopitelných důvodů nevkročili. Na štítových zdech jsme spatřili letopočty z 18. století, kdy mlýn patřil Františku Sušilovi, který budovy opravil a nechal přistavět pilu. My jsme hospodářství viděli v podobě, kterou mlýnu vtiskl Josef Toman s manželkou Hedvikou, kteří na 20. a 30. let minulého století budovy zmodernizovali.

Rousínov – pomník orby Josefa II.

Cestou zpět k autu jsme se seznámili s historií Slavikovického mlýna a když jsme k našemu povozu došli, odjeli jsme se podívat na pomník orby Josefa II. O chvíli později jsme zaparkovali jen pár metrů od pomníku a vzápětí jsme se k němu vydali. Brzy jsme stanuli před velkým kamenem, na němž jsme spatřili litinovou desku s reliéfem orajícího Josefa II., která byla na balvan umístěna roku 1995. Bylo nám trochu divné, že by pomník vznikl až na sklonku 20. století a tak jsme vytáhli mobilní telefony, díky nimž jsme se dozvěděli zajímavé informace. Ocitli jsme se totiž před pátou verzí pomníku, která vznikla poté, co byla zmíněná deska objevena v jednom sklepě pod uhlím. Město Rousínov nechalo vyrobit repliku této desky, která pak byla roku 1995 umístěna na nový pomník.

Samozřejmě jsme si také přečetli, jakouže to událost vlastně reliéf připomínal. Dne 19. srpna 1769 jel rakousko-uherský panovník kolem obce Slavíkovice blízko Rousínova. Císařský kočár se však v těch místech porouchal a bylo třeba ho opravit. Císař vystoupil z kočáru a uviděl na nedalekém poli orat čeledína, přistoupil k němu a požádal ho, aby mu pluh půjčil. Potom uchopil kleče pluhu a vyoral brázdu po celé délce pole. O jedinečnosti počinu Josefa II. svědčí i to, že jeho matka císařovna Marie Terezie projevila o několik měsíců později přání, aby byl na onom poli vztyčen pamětní kámen. Na památku nezvyklé události vzniklo na tomto místě postupně celkem pět pomníků, jelikož jej pokaždé někdo zničil. Když jsme dočetli poslední řádky, vrátili jsme se k autu a odjeli do Královopolských Vážan.

Rousínov – kostel sv. Filipa a Jakuba

Po příjezdu do další rousínovské čtvrti jsme náš povoz zaparkovali jen pár metrů od svatostánku a vydali se na jeho obhlídku. Před námi se tyčil barokní chrám, částečně vystavěný v letech 1763 – 1768 proto, aby nahradil starší svatostánek, který vyhořel roku 1692. Zaujalo nás, že ve zmíněném roce 1768 byl dostavěn pouze po římsu dokončen byl až o 18 let později, kdy došlo také k jeho vysvěcení. Již od auta jsme viděli boční stranu s vedlejším vchodem a třemi okny, umístěné mezi lisénové rámce a na nároží jsme o chvíli později narazili na kříž s Kristem. Pak jsme stanuli u hlavního vchodu, nad nímž jsme shlédli barevnou mozaiku s postavami sv. Filipa a Jakuba. Průčelí zdobily opět lisény a barokní volutový štít, zakončený trojúhelníkovou atikou. Vzápětí jsme vstoupili dovnitř kostela a přes mříž jsme si z dálky prohlédli interiér.

Na stropě jsme spatřili několik fresek a našim očím neunikl ani hlavní oltář s obrazem, zlaceným božím okem a vitrážovými okny s vyobrazením Ježíše Krista. Vedle bočních oltářů jsme si všimli obrazů s křížovou cestou, kazatelny, dřevěných lavic a dalších předmětů. Hudební kůr s varhanami nad námi jsme při nejlepší vůli vidět nemohli. Když jsme si vše prohlédli, vyšli jsme ven a bránou vstoupili na hřbitov, odkud jsme viděli druhou boční stranu kostela, členěnou opět lisénami. Pak jsme se obrátili k samostatně stojící zvonici čtvercového půdorysu roku 1828, s obdélnou přístavbou dosahující až nad úroveň 1. patra, kterou se vstupovalo dovnitř a následně stoupalo po schodech ke zvonům. Zvonicové patro bylo ze všech stran prolomeno pravoúhlými výklenky, ve kterých byla umístěna půlkruhově zaklenutá okna.

Střecha měla tvar čtyřbokého stanu, v jejímž vrcholu je umístěna makovice s křížem. Krátce jsme se prošli po hřbitově a pak jsme vyšli ven. Další naše kroky vedly před kostel k soše sv. Jana Nepomuckého, stojící na šestibokém hranolovém podstavci, na němž jsme našli letopočet 1729, kdy toto umělecké dílo vzniklo. Světec v životní velikosti stál s mírně nakročenou levou nohou, byl oděný do kanovnického roucha, pravou rukou držel kříž s korpusem a levou biret. Následně jsme se kolem fary z roku 1729 vydali k půlkruhovému presbytáři s jedním oknem, nedaleko něhož jsme shlédli dva pomníky. Jeden byl věnován třem neznámým hrdinům Rudé armády, kteří padli v dubnu 1945 během osvobozování Královopolských Vážan a druhý místním občanů, kteří zahynuli během obou světových válek.

Luleč – Naučná stezka – koupaliště a lom Libuše

Pak jsme se vrátili k autu a odjeli do nedaleké obce Luleč, kam jsme po několika minutách dorazili. Potom jsme se propletli uličkami starobylé obce až na parkoviště u koupaliště, kde lehce jsme posvačili a poté jsme již vyrazili na 5,5 kilometru dlouhou trasu naučné stezky Luleč. Na konci parkoviště se mezi stromy ukrývala malá výklenková kaplička s obrazem Panny Marie, která v náručí držela Ježíška. Když jsme si drobnou památku z roku 1939 prohlédli, sestoupili jsme ze svahu dolů k restauraci Pohoda, v níž jsme si o 17 let dříve koupili turistickou známku obce. Narazili jsme zde na tabuli, která se však netýkala naší naučné stezky a tak jsme hned zase pokračovali dál ke koupališti, kde se nacházely ty správné cedule. A byly hned dvě ! První s číslem 14 nám prozradila, že zde v lomu Libuše od poloviny 19. století probíhala na několika místech těžba kamení a to velmi primitivním postupem.

Část skalní stěny se totiž poddolovala, což bylo velmi nebezpečné a tak nebylo divu, že tento způsob byl roku 1923 zakázán a přešlo se na dobývání odstřelováním. Poté, co jsme shlédli staré fotky lomů a dělníků, začali jsme studovat sousední tabuli, která se věnovala stejnému tématu. V roce 1935 dělníci narazili při těžbě na velmi silný vodní pramen, který lom zaplavil tak rychle, že si s tím nejenže neporadila tehdejší čerpací technika, ale lidé nestačili před vodním živlem ani zachránit stroje a dopravní zařízení. Těžba tím skončila a vzniklo zde koupaliště. Zaujala nás také pověst o kněžně Libuši, která se nám později hodila při návštěvě studánky. Pak jsme nahlédli na liduprázdné koupaliště a vrátili se na silnici pod parkovištěm. Další naše kroky vedly úzkou dlážděnou ulicí se starými domky, mezi nimž jsme došli až ke kostelu sv. Isidora.

Luleč – Naučná stezka – kostel sv. Isidora

Tento svatostánek byl vystavěný na místě starší kaple v letech 1739 – 1741 a zvětšený do současné podoby ke konci 18. století. Tomuto filiálnímu kostelu se dříve říkávalo "zimní", neboť hlavní lulečský kostel sv. Martina byl vybudován mimo zástavbu na vrcholu kopce zvaném Liliová hora a jelikož byl v zimním období těžce přístupný, všechny zimní mše byly slouženy v dolním kostele sv. Isidora. Když jsme k dolnímu svatostánku přišli, nejprve jsme shlédli jeho boční stranu s ozdobnými pilastry na nárožích. Pak jsme kolem zazděného bočního vchodu zamířili k polygonálnímu presbytáři, na němž nás zaujal přístavek s půlkruhovým schodištěm. Na druhé boční straně jsme minuli obdélnou předsíň a vzápětí jsme stanuli před průčelím se široce zkoseným nárožím, členěným pilastry a rizalitem. Na čtyřboké věži, která byla zakončena stanovou střechou, lucernou a křížem byly zavěšeny tři zvony.  

Když jsme si ji prohlédli, tak jsme po schodech vystoupali k hlavnímu vchodu, kde jsme nade dveřmi obdivovali dekorativní mušli se zrcadlem a okno s vitrážovou malbou. Potom jsme již vstoupili do předsíně, abychom si prohlédli interiér svatostánku. Práce na výzdobě byly zadány J. J. Schaubergerovi, který vyhotovil tři zděné oltáře, a J. J. Etgensovi, který namaloval oltářní obrazy a stropní fresku. K přestavbě velmi přispěl tehdejší farář Jakub Hlávka a následující Franz von Tannenberg. Na sochařské výzdobě se podílel Jan Jiří Schauberger a Ondřej Zahner. Vnitřní výzdobu jsme sice viděli přes mříž, ale i tak jsme bez obtíži očima přejeli takřka celý prostor s obrazy, křížovou cestou na stěnách, kazatelnou, dřevěnými lavicemi, křtitelnicí, sochami a dalšími předměty. Pouze hudební kůr s varhanami nad námi jsme při nejlepší vůli vidět nemohli, neboť se nacházel nad našimi hlavami.

Luleč – Naučná stezka – pískovcový kříž a socha sv. Jana Nepomuckého

Když jsme si vše prohlédli, vyšli jsme ven a po schodech sestoupili k pískovcovému kříži s Kristem. Umělecké dílo vzniklo roku 1771 a díky nápisu na podstavci jsme se dozvěděli, že bylo opraveno roku 1958. Následně jsme sestoupili o pár metrů níž k soše sv. Jana Nepomuckého, která byla zhotovena roku 1729. Světec byl oděn do typického kanovnického roucha s biretem na hlavě. Pravou nohou klečel na oblačném útvaru, v náručí držel hranolový kříž s tělem Krista, opřen byl o pravé rameno a levicí přidržoval břevno kříže. Potom jsme po schodech vystoupali do stínu dvou lip, pod nimiž se ukrývaly dvě zastavení naučné stezky Luleč s čísly 11 a 12. Jedna pojednávala o kostelu sv. Isidora a z historie nás nejvíce zaujal úryvek z farní kroniky, vyprávějící o návštěvě francouzských vojáků na faře v roce 1805. Druhá tabule nám prozradila, jak probíhala školní výuka v obci, kde se učilo a kolik peněz si kantoři vydělali. Na závěr jsme si krátce prohlédli faru a pak jsme již kostel sv. Isidora opustili.

Luleč – Naučná stezka – socha Krista, významní rodáci a poštovní úřad

Sešli jsme dolů na silnici, a malinkou uličkou jsme proklouzli k zastavení naučné stezky č.22, pojednávající o spolcích a kultuře v obci. Dozvěděli jsme se tak o existenci čtenářsko-pěveckého spolku Libuša, který byl založen koncem října 1865 na schůzi v hostinci Martina Adamce a o vzniku kina v nové sokolovně, k čemuž došlo roku 1927. Na závěr jsme si přečetli, že v obci byly natočeny dva díly seriálu Četnické humoresky a pak jsme šli dál. Po naší pravici se za zahrádkami rodinných domů k nebi vypínal kostel sv. Isidora, takže jsme jej viděli i z jiné perspektivy. Brzy jsme došli k Obecnímu úřadu, poblíž něho stála socha Krista z roku 1886. V minulosti bychom ji potkali u zmíněného kostela, ale když byla roce 2022 zrenovována, změnila své působiště. Následně jsme kolem restaurace U Štrbů prošli k malému domku, u něhož jsme narazili na tabuli č.3.

Přečetli jsme si na ní jména místních význačných obyvatel, mezi něž patřil rolník a amatérský archeolog Vavřín Travěnec nebo český filozof prof. dr. Josef Tvrdý, jeden  z nejvýznamnějších  představitelů české idealistické filosofie mezi dvěma světovými válkami. Svůj život v Lulči dožívaly a na místním hřbitově byly pochovány matka a sestra českého hudebního skladatele Zdeňka Fibicha. K dalším slavným rodákům patří Jan Bedřich Krajs z čp.84, který působil jako profesor na pražské Státní konservatoři  a stal se nejlepším žákem svého strýce  B.A. Wiedermanna. Jako pedagog vychoval řadu znamenitých varhaníků a sám patřil k vynikajícím varhaním virtuosům. Potom jsme vkročili do ulice, v jejíž půlce jsme se zastavili u domu č.81, kde býval starý poštovní úřad. Před domem byla tabule č.4, která nám představila i další historické domy v obci.

Luleč – Naučná stezka – zvonička a socha sv. Floriána

Pak jsme zamířili na velkou křižovatku, uprostřed níž stála dřevěná zvonička z roku 2004. Opodál stojící tabule č.5 nám sdělila, že se jednalo o repliku staré zvoničky z roku 1826, která byla poškozena na začátku 21. století. Dále jsme se zde seznámili s jiným drobnými památkami v obci, mezi něž patřila socha sv. Floriána, stojící jen pár metrů od nás. Původní socha z roku 1850 byla zničena během druhé světové války a tak jsme si prohlédli její repliku, zhotovenou hned po sametové revoluci. Sousední tabule č.6 souvisela taktéž s požáry. Dočetli jsme se na ní, že roku 1644 Luleč vypálila švédská vojska a že v roce 1823 uhodil blesk do dřevěné střechy kostela sv. Martina, kterou celou zničil a navíc s věže spadly tři zvony. O pět let později v obci shořelo 19 usedlostí a 12 stodol kvůli nepozornosti při pečení chleba. Zaujalo nás, že v květnu 1841 bylo zničeno 65 domů kvůli střelbě na vrabce, čímž byla zapálena střecha jedné usedlosti.

Luleč – Naučná stezka – Obecní hospoda a pomník obětem válek

Na závěr jsme se dozvěděli, že roku 1889 byl v Lulči založen Sbor dobrovolných hasičů, k jejichž stanici vedly poté další naše kroky. Moderní budovu hasičárny jsme pouze minuli a pak nás na konci ulice čekala zastávka u mnohem staršího domu s nápisem Obecní hospoda. V bývalém statku vznikla již v 16. století a od té doby se v ní scházely různé spolky, hrála se zde divadla, pořádaly zábavy a samozřejmě se v ní pilo moravské pivo. V těsném sousedství hospody se k nebi tyčil pomník Obětem obou světových válek a vojákům Rudé armády. Na hranolovém kvádru jsme si na desce přečetli jména těch, kteří během válečných konfliktů zahynuli. Deska byla odhalena 25.11.1928 v rámci jubilejních oslav 10. výročí vyhlášení samostatnosti Československa a pořízena z prostředků obce, místní sokolské organizace a soukromých dárců. Docela jsme se podivili tomu, že byla původně umístěna na sokolovně.

Luleč – Naučná stezka – dům Marie Kovářové a kříž s Kristem

Následně jsme zamířili na okraj obce, kde na nároží stál dům číslo 1, v němž se narodila a bydlela Marie Kovářová. Panel č.8 u domu nám prozradil, že tato sportovní gymnastka zvítězila v soutěži družstev žen na LOH 1948 v Londýně spolu s dalšími osmi kolegyněmi, ale o jejich úspěchu se moc nemluvilo a nepsalo také proto, že jejich vedoucí Marie Provazníková ihned po olympiádě emigrovala a pro komunisty tak byla zrádkyní. Naproti domu se přes silnici nacházel litinový kříž s Kristem z roku 1935, jenž byl umístěn na betonovém soklu, do něhož byl vyrytý text se jmény donátorů Františka a Marie Macháčkových z Lulče. Kříž jsme si krátce prohlédli a šli dál. Brzy jsme přišli ke dvojici chytrých tabulí s čísly 9 a 10. První popisovala osvobození obce v dubnu 1945 a výbuch německého vlaku s municí, druhá se věnovala železniční a silniční dopravě. Pár desítek metrů za cedulemi jsme zabočili doprava a dlouhou ulicí jsme se vrátili ke kostelu sv. Isidora.

Luleč – Naučná stezka – kříž s Kristem a cesta lesem

Těsně před ním jsme odbočili doleva a vstoupili na lesní cestu, kde jsme narazili na tabuli č.21, která pojednávala a místním skautském hnutí. Následně jsme začali zdolávat poměrně pruské stoupání, které naštěstí nebylo nijak dlouhé a navíc jsme si odpočinuli u litinového kříže s Kristem z roku 1864, jenž byl opět zasazen do kamenného podstavce. O kus dál jsme zabočili doleva a lesem jsme kráčeli po úzké pěšině až na křižovatku, kde jsme zabloudili a sešli ze správné cesty. Omyl jsme si naštěstí brzy uvědomili, vrátili se na křižovatku a zabočili doprava. Vzápětí jsme sestoupili prudkým svahem dolů k asfaltové silnici, kde na nás čekala tabule č.20 s názvem Příběh kamene. Prozradila nám geologický vývoj krajiny, jaký stavební materiál byl použit na výstavbu okolních silnic a na závěr jsme si prohlédli fotky zkamenělin, které zde byly nalezeny.

Luleč – Naučná stezka – Křížová cesta a vyhlídka u kostela sv. Martina

Pak jsme po asfaltce začali stoupat ke kostelu sv. Martina, přičemž jsme míjeli jednotlivá zastavení křížové cesty, tvořenou třinácti výklenkovými kapličkami a Božím hrobem. V nikách jsme viděli obrazové reliéfy pašijového cyklu, vyrobené z blanenské litiny a zasazené do dřevěného rámu. Kapličky vznikly v sedmdesátých letech 19. století a v roce 1933 byly zrekonstruovány. V druhé polovině 20. století křížová cesta chátrala a teprve po sametové revoluci začala obec s jejich opravou, která byla dokončena až roku 2010.  Když jsme došli k deváté kapličce, odbočili jsme doleva k dřevěnému altánu na okraji kopce. Ocitli jsme se na místě, kde několik nadšenců v osmdesátých letech 20. století vykácelo stromy a keře, aby odtud mohli startovat rogalisté. Vzhledem k poměrně nebezpečným poryvům větru a nepříjemným turbulencím při startu však letci brzy svojí činnosti zanechali.

Díky letcům byl stromový a keřový porost poměrně nízký, takže nabízel omezené pohledy do krajiny. Kolemjdoucí však museli sestoupit zaobleným kamenům, které byly pojmenovány jako Žáby nebo Na žabách a kochat se z nízkých balvanů. Po sametové revoluci se lesy ČR několikrát pokusily tento vyhlídkový ostroh, pro výsadbu nevhodný, nesmyslně zalesnit. Naštěstí tyto pokusy byly neúspěšné a došlo k velké změně. Nákladem Lesů ČR zde byl vybudován vyhlídkový altán, z něhož se nám naskytl krásný výhled na okolní vesnice, železniční trať z Brna do Olomouce a Ždánický les na obzoru. Dále jsme vidli větrník u Lysovic, letonický Hájek, kapli sv. Urbana nad Slavkovem a Mohylu míru. Na vyhlídce jsme strávili několik minut a teprve když sem přišli další turisté, přepustili jsme jim naše místa a vydali se k nedalekému kostelu.

Luleč – Naučná stezka – kostel sv. Martina

Poslední metry stoupání jsme rychle zdolali a brzy jsme se ocitli u kostela sv. Martina. Zrovna probíhala oprava ohradní zdi, což nám však nezabránilo v tom, abychom pronikli do církevního areálu a svatostánek si prohlédli. Před námi se tyčil barokní svatostánek, vystavěný v letech 1751 – 1753 na místě staršího gotického kostela, jehož zdivo bylo použito na nový chrám. Na kostelní věži s cibulovou bání jsme si zkontrolovali přesný čas a za dřevěnými žaluziemi jsme vytušili přítomnost tří zvonů. U korunní římsy jsme spatřili volutová křídla a kulatá okna. Nade dveřmi jsme obdivovali dekorativní mušli a pak jsme již přistoupili ke dveřím, které však byly zavřené, takže jsme interiér svatostánku bohužel neviděli. Následně jsme se prošli kolem bočních stran kostela, členěných zdvojenými pilastry, mezi nimiž jsme narazili na pamětní desku, věnovanou matce a sestře hudebního skladatele Zdeňka Fibicha.

U půlkruhového presbytáře jsme shlédli obdélnou sakristii a pak jsme se krátce prošli po hřbitově. Malou brankou jsme následně vyklouzli ven a prohlédli si zbytek křížové cesty a Boží kaplí. Další naše kroky vedly ke dvěma chytrým tabulím s čísly 18 a 17, které nám prozradily informace o historii kostela sv. Martina a o hradě Luleč, který stával za kaplí Božího hrobu. Zaujalo nás, že se v kostele roku 1932 propadla podlaha v místech, kde se kladly rakve. Objevil se tak vchod do čtvercové krypty se čtyřmi dubovými rakvemi, kam bychom se rádi podívali, ale vchod byl zase zazděn a hrobka nebyla již nikdy otevřena. Zmíněný hrad stával na vyvýšenině o rozměrech 24 x 24 metrů, byl obehnán 250 metrů dlouhým valem podkovitého tvaru a stával zde již v polovině 14. století. Hrad patrně zanikl za válek česko-uherských, protože v roce uvádí jako pustý.

Luleč – Naučná stezka – hradiště

Když jsme dočetli poslední řádky, vydali jsme se po široké cestě zpátky do středu obce a dlouho trvalo, než se nám svatostánek na louce ztratil z očí. Následně jsme vklouzli mezi domečky chatové kolonie, které přes slunečné jarní počasí ještě čekaly na první letošní příjezd majitelů. U jednoho z nich jsme nemohli přehlédnout výraznou červenou budku s bílým nápisem DEK, na které někdo přepsal doplňující text půjčovna na pi*ovina. S úsměvem na tváři jsme záhy došli k tabuli č.16, kde jsme dočetli fakta o rozsáhlém hradišti, které se zde nacházelo. Jedno z největších sídel na Moravě vzniklo na kopci, jemuž se v dávných dobách vzniku křesťanství nazýval Boží stolček, nicméně člověk zde žil již v dobách prehistorických, přibližně 45 tisíc let před Kristem. Po dočtení zajímavostí jsme došli na konec rovinatého kopce a vstoupili do lesa, kde jsme se zastavili u tabule č.15, přibližující přírodní krásy Kopaniny, jak byl tento kousek území obce nazván.

Luleč – studánka Pod Libuší

Potom jsme se zašli podívat na další kovový kříž s Kristem z roku 1909, jenž byl opět zasazen do kamenného soklu a stál několik desítek metrů od naučné stezky. Pak jsme se vrátili na její trasu a sešli dolů na parkoviště, kde na nás věrně čekalo naše autíčko. Naučná stezka zde sice skončila, ale ještě jsme nikam neodjížděli, neboť jsme zamířili ke studánce Pod Libuší, ukryté pod restaurací Pohoda. Bylo tak trochu záhadou, proč byl pramen vody pojmenován Pod Libuší, když se hospůdka jmenovala jinak. Odpověď jsme získali o několik desítek minut dříve z tabule naučné stezky Luleč, stojící přímo u koupaliště v bývalém kamenolomu. Podle pověsti se tudy z posvátného Velehradu vracela domů kněžna Libuše a v Lulči se zastavila, aby z lesního pramene napojila koně své družiny. A právě podle slavné postavy našich dějin byla studánka i rybník pojmenována.

Pod dohledem dvou zaměstnanců restaurace, kteří pokuřovali vzadu za kuchyní cigárka, jsme ze silnici sestoupili dolů k prameni a osvěžili se vodou. Životodárné tekutiny jsme se ovšem nenapili, pouze jsme si umyli ruce a pak jsme si studánku prohlédli. Voda pramenila ze svahu pod hospůdkou do kamenné nádrže, přikryté dřevěnou stříškou a odtékala pryč travnatým pozemkem. Na štítu dřevěné konstrukce jsme našli tabulku s informací o tom, že studánka byla zahrnuta do sítě pozorovacích objektů státní hydrologické sítě, rozesetých po celé České republice. O studánku se v době naší návštěvy tedy staral Český hydrometeorologický ústav, který tímto způsobem sleduje vydatnost, jakost, teplotu a úroveň hladiny spodní vody. Po chvilce jsme se vydali na zpáteční cestu k autu, k němuž jsme brzy dorazili a odjeli domů do Olomouce.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/jak-jsme-v-dubnu-navstivili-rousinov-a-lulec