TZ 1082 : Luleč - kostel sv. Martina
První písemná zmínka o Lulči je z roku 1349. Šlechtic Oldřich Skála z Lulče ostře vystoupil v roce 1415 na koncilu proti pomluvám, které hlásali o Českém království Husovi nepřátelé. Škola se v obci datuje okolo roku 1533. V roce 1645 ves vydrancovalo a zapálilo švédské vojsko. Ke stavbě kostela sv. Isidora, patrona zdejších rolníků, došlo v roce 1739. Farní chrám sv. Martina byl dostavěn v roce 1753. Jak šla staletí, drancovala obci další vojska a živelné pohromy. Zejména mládež se však také uměla veselit - až do roku 1870 probíhaly v obci každoročně v únoru tzv. školní radovánky, při nichž se mladí chlapci převlékali za vojáky, chodili s bubnem po vesnici a vybírali od sousedů, co kdo dal na učitele. Roku 1889 v Lulči vznikl Sbor dobrovolných hasičů a TJ Sokol. V roce 1926 se na novém jevišti sokolovny konalo první divadelní představení lulečských ochotníků.
TZ 1082 : Luleč - kostel sv. Martina
Luleč jsme poprvé navštívili v říjnu 2008, kdy jsme podnikli výlet po okolí Vyškova. Po příjezdu do obce jsme však díky špatným souřadnicím v sešitu turistických známek dorazili ke kostelu sv. Isidora a protože jsme ještě neměli chytré mobilní telefony, byli jsme tak trochu bezradní. Naštěstí nás zachránil místní domorodec, který nám poradil, abychom se ke správnému svatostánku vydali pěšky a ukázal nám cestu. Naše zelené korejské autíčko jsme tedy nechali zaparkované u kostela sv. Isidora a vyrazili za druhou církevní stavbou. Na začátku pěšina prudce stoupala lesem, brzy se však narovnala a zanedlouho jsme vyšli z lesa na louku, ze které jsme již mohli vidět kostel sv. Martina. Brzy jsme k němu přišli a brankou vklouzli na hřbitov, obklopující církevní stavbu. Před námi se tyčil barokní svatostánek, vystavěný v letech 1751 – 1753 na místě staršího gotického kostela, jehož zdivo bylo použito na nový chrám. Následně jsme kostel obešli kolem dokola, ale dovnitř jsme se nedostali, neboť dveře byly pevně zavřené. Prohlédli jsme si alespoň památeční desku, odhalenou na zdi kostela, a věnovanou dvěma ženám, matce a sestře hudebního skladatele Zdeňka Fibicha. Pak jsme se již vydali zpět a po návratu na parkoviště jsme odjeli do Drnovic na oběd.
Podruhé jsme Luleč navštívili během jednodenního výletu v dubnu 2025, kdy jsme se pohybovali pouze v Rousínově a také ve zmíněné obci. Po příjezdu do Lulče jsme náš šedý francouzský vůz jsme odložili na parkovišti u koupaliště a vzápětí jsme vyrazili na trasu naučné stezky o délce 5,5 kilometru, která nás provedla kolem nejzajímavějších míst v obci. Na konci parkoviště se mezi stromy ukrývala malá výklenková kaplička s obrazem Panny Marie, která v náručí držela Ježíška. Když jsme si drobnou památku z roku 1939 prohlédli, sestoupili jsme ze svahu dolů k restauraci Pohoda, v níž jsme si o 17 let dříve koupili turistickou známku obce. O kousek dál u koupaliště jsme narazili na dvě cedule naučné stezky. Další naše kroky vedly úzkou dlážděnou ulicí se starými domky, mezi nimž jsme došli až ke kostelu sv. Isidora. Prohlédli jsme si jej zvenku i zevnitř a potom jsme svůj čas věnovali kříži před kostelem. O něco níže jsme shlédli sochu sv. Jana Nepomuckého a pak jsme po schodech vystoupali do stínu dvou lip, pod nimiž se ukrývaly dvě zastavení stezky. Na závěr jsme si krátce prohlédli faru a pak jsme již kostel sv. Isidora opustili. Postupně jsme prošli obcí kolem dalších tabulí, přičemž jsme u OÚ jsme shlédli sochu Krista z roku 1886, dřevěnou zvoničku a sochu sv. Floriána nedaleko hasičské zbrojnice a u Obecní hospody jsme viděli pomník Obětem obou světových válek a vojákům Rudé armády. Kráčeli jsme dál kolem několika zajímavých domů a dlouhou ulicí jsme se vrátili ke kostelu sv. Isidora. Těsně před ním jsme odbočili doleva a vstoupili na lesní cestu, kde jsme narazili na další tabuli a následně jsme začali zdolávat poměrně pruské stoupání, které naštěstí nebylo nijak dlouhé a navíc jsme si odpočinuli u litinového kříže s Kristem z roku 1864. O kus dál jsme zabočili doleva a lesem jsme kráčeli po úzké pěšině až na křižovatku, kde jsme zabloudili a sešli ze správné cesty. Omyl jsme si naštěstí brzy uvědomili, vrátili se na křižovatku a zabočili doprava. Vzápětí jsme sestoupili prudkým svahem dolů k asfaltové silnici, kde na nás čekala další tabule. Pak jsme po asfaltce začali stoupat ke kostelu sv. Martina, přičemž jsme míjeli jednotlivá zastavení křížové cesty, tvořenou třinácti výklenkovými kapličkami a Božím hrobem. Když jsme došli k deváté kapličce, odbočili jsme doleva k dřevěnému altánu na okraji kopce, z něhož se nám naskytl krásný výhled na okolní vesnice, železniční trať z Brna do Olomouce a Ždánický les na obzoru. Pak jsme již rychle zdolali poslední metry stoupání a ocitli se u kostela sv. Martina, který jsme si po letech opět prohlédli. Pak jsme se krátce prošli po hřbitově. Malou brankou jsme následně vyklouzli ven a prohlédli si zbytek křížové cesty a Boží kaplí. Další naše kroky vedly ke dvěma chytrým tabulím, které nám prozradily informace o historii kostela sv. Martina a o hradě Luleč, který stával za kaplí Božího hrobu. Když jsme dočetli poslední řádky, vydali jsme se po široké cestě zpátky do středu obce a zanedlouho jsme vklouzli mezi domečky chatové kolonie. U jednoho z nich jsme nemohli přehlédnout výraznou červenou budku s bílým nápisem DEK, na které někdo přepsal doplňující text půjčovna na pičovina. S úsměvem na tváři jsme záhy došli k tabuli, kde jsme dočetli fakta o rozsáhlém hradišti, které se zde nacházelo. Po dočtení zajímavostí jsme došli na konec rovinatého kopce a vstoupili do lesa, kde jsme se zastavili u tabule přibližující přírodní krásy Kopaniny, jak byl tento kousek území obce nazván. Pak jsme se zašli podívat na další kovový kříž s Kristem z roku 1909, jenž byl opět zasazen do kamenného soklu. Pak jsme se vrátili na trasu naučné stezky a sešli dolů na parkoviště, kde na nás věrně čekalo naše autíčko. Naučná stezka zde sice skončila, ale ještě jsme nikam neodjížděli, neboť jsme zamířili ke studánce, ukryté pod restaurací Pohoda. Bylo tak trochu záhadou, proč byl pramen vody pojmenován Pod Libuší, když se hospůdka jmenovala jinak. Odpověď jsme získali o několik desítek minut dříve z tabule naučné stezky Luleč. Po krátkém pobytu u zdroje vody jsme se vrátili k autu a odjeli domů do Olomouce.
Návštěvy : 18.10.2008, 12.4.2025
Další informace najdete zde :
Jak jsme v dubnu navštívili Rousínov a Luleč
Současná verze TZ 1082 získána 18.10.2008 v restauraci Pohoda Luleč