Jirkův cestovní deník - viděno očima turisty - Ostatní zajímavosti - Naučné stezky - Luleč

Luleč - naučná stezka Luleč

5. 9. 2025

Naučná stezka přibližuje historii, památky a okolí obce Luleč na jižní Moravě. Okruh stezky se skládá z procházky uličkami obce a vycházkové trasy východním okolím Lulče s průchodem chatovou oblastí Kopaniny a prohlídkou areálu chrámu sv. Martina. Trasa je osazena 22 informačními panely, ze kterých se dozvíte informace o historických událostech, osobnostech a zajímavých objektech Lulče. Ve dvou místech trasy jsou vybudovány odpočinkové prostory. Naučná stezka začíná u obecního úřadu, odtud pokračuje návsí kolem dřevěné zvoničky, obecního hostince, dále kolem kostela sv. Isidora k přírodnímu koupališti "U Libuše". Zde pokračuje vycházkovou částí procházející chatovou oblastí "Kopaniny", areálem chrámu sv. Martina a lesní stezkou ke kostelu sv. Isidora. Odtud úzkou uličkou do ulice "Zárybničí" a zpět k obecnímu úřadu. Celá trasa v délce asi 5,3 km vznikla v roce 2011.

Naučná stezka v jihomoravské vesnici Luleč byla jedním z našich cílů během jednodenního výletu v dubnu 2025, kdy jsme se pohybovali pouze v Rousínově a také ve zmíněné obci nedaleko Vyškova. Po příjezdu do Lulče jsme náš šedý francouzský vůz jsme odložili zdarma na parkovišti u koupaliště, lehce jsme posvačili a poté jsme již vyrazili na 5,5 kilometru dlouhou trasu. Na konci parkoviště se mezi stromy ukrývala malá výklenková kaplička s obrazem Panny Marie, která v náručí držela Ježíška. Když jsme si drobnou památku z roku 1939 prohlédli, sestoupili jsme ze svahu dolů k restauraci Pohoda, v níž jsme si o 17 let dříve koupili turistickou známku obce. Narazili jsme zde na tabuli, která se však netýkala naší naučné stezky a tak jsme hned zase pokračovali dál ke koupališti, kde se nacházely ty správné cedule. A byly hned dvě ! První s číslem 14 nám prozradila, že ve zdejším lomu Libuše probíhala od poloviny 19. století na několika místech těžba kamení a druhá se věnovala vzniku koupaliště. Zaujala nás také pověst o kněžně Libuši, která se nám později hodila při návštěvě studánky. Pak jsme nahlédli na liduprázdné koupaliště a vrátili se na silnici pod parkovištěm. Další naše kroky vedly úzkou dlážděnou ulicí se starými domky, mezi nimž jsme došli až ke kostelu sv. Isidora, jenž byl vystavěný na místě starší kaple v 1739 – 1741 a zvětšený do současné podoby ke konci 18. století. Prohlédli jsme si jej zvenku i zevnitř a potom jsme svůj čas věnovali kříži před kostelem. O něco níže jsme shlédli sochu sv. Jana Nepomuckého a pak jsme po schodech vystoupali do stínu dvou lip, pod nimiž se ukrývaly dvě zastavení naučné stezky Luleč s čísly 11 a 12. Jedna pojednávala o kostelu sv. Isidora a z historie nás nejvíce zaujal úryvek z farní kroniky, vyprávějící o návštěvě francouzských vojáků na faře v roce 1805. Druhá tabule nám prozradila, jak probíhala školní výuka v obci, kde se učilo a kolik peněz si kantoři vydělali. Na závěr jsme si krátce prohlédli faru a pak jsme již kostel sv. Isidora opustili. Sešli jsme dolů na silnici a malinkou uličkou jsme proklouzli k zastavení naučné stezky č.22, pojednávající o spolcích a kultuře v obci. Na závěr jsme si přečetli, že v obci byly natočeny dva díly seriálu Četnické humoresky a pak jsme šli dál. Po naší pravici se za zahrádkami rodinných domů k nebi vypínal kostel sv. Isidora, takže jsme jej viděli i z jiné perspektivy. Brzy jsme došli k Obecnímu úřadu, poblíž něho stála socha Krista z roku 1886. V minulosti bychom ji potkali u zmíněného kostela, ale když byla roce 2022 zrenovována, změnila své působiště. Následně jsme kolem restaurace U Štrbů prošli k malému domku, u něhož jsme narazili na tabuli č.3. Přečetli jsme si na ní jména místních význačných obyvatel a potom jsme vkročili do ulice, v jejíž půlce jsme se zastavili u domu č.81, kde býval starý poštovní úřad. Před domem byla tabule č.4, která nám představila i další historické domy v obci a pak jsme zamířili na velkou křižovatku, uprostřed níž stála dřevěná zvonička z roku 2004. Opodál stojící tabule č.5 nám sdělila, že se jednalo o repliku staré zvoničky z roku 1826, která byla poškozena na začátku 21. století. Dále jsme se zde seznámili s jiným drobnými památkami v obci, mezi něž patřila socha sv. Floriána, stojící jen pár metrů od nás. Původní socha z roku 1850 byla zničena během druhé světové války a tak jsme si prohlédli její repliku, zhotovenou hned po sametové revoluci. Sousední tabule č.6 souvisela taktéž s požáry. Dočetli jsme se na ní, že roku 1644 Luleč vypálila švédská vojska a že v roce 1823 uhodil blesk do dřevěné střechy kostela sv. Martina, kterou celou zničil a navíc s věže spadly tři zvony. O pět let později v obci shořelo 19 usedlostí a 12 stodol kvůli nepozornosti při pečení chleba. Zaujalo nás, že v květnu 1841 bylo zničeno 65 domů kvůli střelbě na vrabce, čímž byla zapálena střecha jedné usedlosti. Na závěr jsme se dozvěděli, že roku 1889 byl v Lulči založen Sbor dobrovolných hasičů, k jejichž stanici vedly poté další naše kroky. Minuli jsme moderní budovu a pak nás na konci ulice čekala zastávka u mnohem staršího domu s nápisem Obecní hospoda. V bývalém statku vznikla již v 16. století a od té doby se v ní scházely různé spolky, hrála se zde divadla, pořádaly zábavy a samozřejmě se v ní pilo moravské pivo. V těsném sousedství hospody se k nebi tyčil pomník Obětem obou světových válek a vojákům Rudé armády. Na hranolovém kvádru jsme si na desce přečetli jména těch, kteří během válečných konfliktů zahynuli. Deska byla odhalena 25.11.1928 v rámci jubilejních oslav 10. výročí vyhlášení samostatnosti Československa a pořízena z prostředků obce, místní sokolské organizace a soukromých dárců. Docela jsme se podivili tomu, že byla původně umístěna na sokolovně. Následně jsme zamířili na okraj obce, kde na nároží stál dům číslo 1, v němž se narodila a bydlela Marie Kovářová. Panel č.8 u domu nám prozradil, že tato sportovní gymnastka zvítězila v soutěži družstev žen na LOH 1948 v Londýně spolu s dalšími osmi kolegyněmi, ale o jejich úspěchu se moc nemluvilo a nepsalo také proto, že jejich vedoucí Marie Provazníková ihned po olympiádě emigrovala a pro komunisty tak byla zrádkyní. Naproti domu se přes silnici nacházel litinový kříž s Kristem z roku 1935, jenž byl umístěn na betonovém soklu, do něhož byl vyrytý text se jmény donátorů Františka a Marie Macháčkových z Lulče. Kříž jsme si krátce prohlédli a šli dál. Brzy jsme přišli ke dvojici chytrých tabulí s čísly 9 a 10. První popisovala osvobození obce v dubnu 1945 a výbuch německého vlaku s municí, druhá se věnovala železniční a silniční dopravě. Pár desítek metrů za cedulemi jsme zabočili doprava a dlouhou ulicí jsme se vrátili ke kostelu sv. Isidora. Těsně před ním jsme odbočili doleva a vstoupili na lesní cestu, kde jsme narazili na tabuli č.21, která pojednávala a místním skautském hnutí. Následně jsme začali zdolávat poměrně pruské stoupání, které naštěstí nebylo nijak dlouhé a navíc jsme si odpočinuli u litinového kříže s Kristem z roku 1864, jenž byl opět zasazen do kamenného podstavce. O kus dál jsme zabočili doleva a lesem jsme kráčeli po úzké pěšině až na křižovatku, kde jsme zabloudili a sešli ze správné cesty. Omyl jsme si naštěstí brzy uvědomili, vrátili se na křižovatku a zabočili doprava. Vzápětí jsme sestoupili prudkým svahem dolů k asfaltové silnici, kde na nás čekala tabule č.20 s názvem Příběh kamene. Prozradila nám geologický vývoj krajiny, jaký stavební materiál byl použit na výstavbu okolních silnic a na závěr jsme si prohlédli fotky zkamenělin, které zde byly nalezeny. Pak jsme po asfaltce začali stoupat ke kostelu sv. Martina, přičemž jsme míjeli jednotlivá zastavení křížové cesty, tvořenou třinácti výklenkovými kapličkami a Božím hrobem. Když jsme došli k deváté kapličce, odbočili jsme doleva k dřevěnému altánu na okraji kopce, z něhož se nám naskytl krásný výhled na okolní vesnice, železniční trať z Brna do Olomouce a Ždánický les na obzoru. Pak jsme již rychle zdolali poslední metry stoupání a ocitli se u kostela sv. Martina. Zrovna probíhala oprava ohradní zdi, což nám však nezabránilo v tom, abychom pronikli do církevního areálu a svatostánek si prohlédli. Pak jsme se krátce prošli po hřbitově. Malou brankou jsme následně vyklouzli ven a prohlédli si zbytek křížové cesty a Boží kaplí. Další naše kroky vedly ke dvěma chytrým tabulím s čísly 18 a 17, které nám prozradily informace o historii kostela sv. Martina a o hradě Luleč, který stával za kaplí Božího hrobu. Když jsme dočetli poslední řádky, vydali jsme se po široké cestě zpátky do středu obce a dlouho trvalo, než se nám svatostánek na louce ztratil z očí. Následně jsme vklouzli mezi domečky chatové kolonie, které přes slunečné jarní počasí ještě čekaly na první letošní příjezd majitelů. U jednoho z nich jsme nemohli přehlédnout výraznou červenou budku s bílým nápisem DEK, na které někdo přepsal doplňující text půjčovna na pičovina. S úsměvem na tváři jsme záhy došli k tabuli č.16, kde jsme dočetli fakta o rozsáhlém hradišti, které se zde nacházelo. Jedno z největších sídel na Moravě vzniklo na kopci, jemuž se v dávných dobách vzniku křesťanství nazýval Boží stolček, nicméně člověk zde žil již v dobách prehistorických, přibližně 45 tisíc let před Kristem. Po dočtení zajímavostí jsme došli na konec rovinatého kopce a vstoupili do lesa, kde jsme se zastavili u tabule č.15, přibližující přírodní krásy Kopaniny, jak byl tento kousek území obce nazván. Pak jsme se zašli podívat na další kovový kříž s Kristem z roku 1909, jenž byl opět zasazen do kamenného soklu. Pak jsme se vrátili na trasu naučné stezky a sešli dolů na parkoviště, kde na nás věrně čekalo naše autíčko. Naučná stezka zde sice skončila, ale ještě jsme nikam neodjížděli, neboť jsme zamířili ke studánce, ukryté pod restaurací Pohoda. O prameni však již pojednává jiný můj článek. Chcete-li vědět, co všechno jsme předtím navštívili, mrkněte se do sekce Velké povídání o výletech a vyhledejte si cestopis Jak jsme v dubnu navštívili Rousínov a Luleč.