Kostelecké družstvo bylo založeno jako ovocnářské již roku 1902. Po první světové válce, za působení ředitele Eduarda Hadravy svoji činnost rozšířilo a vybudovalo třípodlažní obilní skladiště. Roku 1922 k němu připojilo také elektrický mlýn s pekárnou. Jednalo se o čtyřpodlažní stavbu, nesoucí ve štítě směrem k městu zkratku jeho tehdejšího názvu RDP, tedy Rolnické družstevní podniky. Zařízení dodala pardubická strojírna Josefa Prokopa synové. V září 1922 byl zahájen provoz mlýna a jeho kapacita byla až 1 vagon obilí denně. Pekárna dokázala vyrobit 40 q chleba každý den. Náročně řešené budovy ze světlých vápenopískových cihel měly převážně dřevěné vnitřní konstrukce, jen strop prvního podlaží pekárny bylo zhotoveno ze železobetonu.

Podhorní mlýn patrně existoval již ve 14. století a ve středověku se nazýval Kostelní. Písemná zmínka o něm pochází z roku 1398, kdy byl zapsán soudní spor o práva na mlýn, okolní cestu a další věci. V roce 1468 Matěj Slavatka, konšel kostelecký, postoupil ostrov u mlýna panu Lickovi z Rýzmburka. Roku 1485 Heřman z Rýzmburka prodal kus ostrova Janovi mlynářovi za tři kopy grošů. Svědky kontraktu byli kněz Jakub, farář kostelecký a Martin z Doudleb. O rok později Markéta, vdova po nebožtíku Jankovi mlynářovi prodala k záduší zahradu za 15 kop míšeňských. V roce 1514 městská obec koupila od Kabáta kus role běžící k cestě a cestu k Podhornímu mlýnu, aby jí chodil každý dobrý i jezdil, komuž by bylo potřebě svobodné neb jsme to koupili za svobodné bezúročně.

Jak už napovídá název Mandlovního mlýna v Kostelci nad Orlicí, na začátku 19. století se v domě na břehu Divoké Orlice rovnalo prádlo, které se často vyrábělo z lnu nebo hrubé bavlny a k praní se používal škrob. Takové kusy byly po uschnutí tvrdé a nepoddajné. Mandl pod obrovským tlakem vlákna stlačil, čímž se látka stala příjemnější na dotek a získala zpět svou pružnost. Mandlování dodalo látce hladký, až lesklý povrch, kterého bylo klasickou těžkou žehličkou, nahřívanou na kamnech, u velkých ploch velmi těžké dosáhnout. V červnu 1837 objekt koupil ve veřejné dražbě choceňský kupec židovského původu Josef Spiegel a o 12 let později jej získal Norbert Schlessinger. Tento muž požádal o povolení k vystavění a zřízení nového mlýna na dva chody, proti čemuž oba dosavadní kostelečtí mlynáři Špička i Syrový marně protestovali.

Anenský mlýn vznikl až po roce 1840 jako pila pro zpracování dřeva, jehož bylo v okolních horách velké množství. V roce 1873 si zde bývalý vamberecký starosta Jan Stöhr zřídil sklárnu na výrobu tabulového skla, ale po krátké době byl provoz zastaven. Následně sloužil k mletí obilí, k čemuž byla i nadále využívána voda z Anenského potoka a kolo na svrchní vodu.  Po roce 1900 začal mlýn sloužit jako restaurace s pokoji pro hosty a tanečním sálem. Posledními německými majiteli byla rodina Müllerova, která se v roce 1945 musela vystěhovat. Nově mlýn začal sloužit jako podnikové rekreační zařízení pro děti. Po roce 1989 byl objet bohužel jistou dobu opuštěn. Novými majiteli se stala rodina Spurných. Došlo k rozsáhlým stavebním úpravám, kdy byly zachovány klenuté kamenné sklepy a vznikla současná stavba.

Soví mlýn byl vybudován až koncem 19. století na samotě u Anenského potoka, jehož voda poháněly zařízení pily. Stavba totiž nejprve zpracovávala dřevo z okolních lesů a pravděpodobně až po II. světové válce sloužila rovněž jako mlýn. O prvních majitelích Sovího mlýna se nám nepodařilo zjistit nic bližšího, každopádně v roce 1930 pilu vlastnil Václav Wenzel, který sem pro lepší výkon nechal nainstalovat Francoisovu turbínu. Pokud se po druhé světové válce na pile také mlelo, nemělo to dlouhého trvání. V padesátých letech 20. století byl provoz mlýna zastaven a komunistickým centrálním řízením zařazen do skupiny mlýnů určených k likvidaci. Následně bylo demontováno mlýnské zařízení a roubená stavba byla přestavěna k rekreačním účelům.

Vodní mlýn ve Velkých Petrovicích nechal už v roce 1701 vystavět opat broumovského kláštera Otmar. Krátce nato však dřevěný mlýn do základů vyhořel a ještě v roce 1753 zde bylo pouze spáleniště. Znovu jej postavil v roce 1780 s povolením vrchnosti Tobiáš Loquenc. Jednalo se o nevídaně velkou zděnou budovu mlýna a kamenné hospodářské zázemí. Na mapě z roku 1840 jsou patrná dvě mlýnská kola. V roce 1869 mlýn s podivným názvem Kozínek do současné podoby přestavěl mlynář a majitel mlýna Filip Prouza, který pocházel z Podhorního mlýna v Žabokrkách u Hronova. Moc se mu však zřejmě nedařilo, neboť roku 1880 se mlýn ocitl v dražbě. Další informace pak pocházejí až z období první republiky, když zde roku 1930 byla elektrárna, mlýn a pila Hospodářského družstva.

Horní mlýn, později zvaný Panský vznikl někdy koncem 14. století, nicméně první zmínka o něm pochází z roku 1443, kdy na mlýně pod Choceňskou bránou hospodařil mlynář Kulhavý a Řehoř Dvořák. Druhý jmenovaný muž mlýn vyměnil za dvůr jakéhosi Quiduse, který jej však dlouho nevlastnil, neboť již roku 1447 jej prodal Stěchovi. Uběhlo pět let a Quidus si Horní mlýn koupil zpět od Kačky Stěchové. Později byl mlýn v majetku Vavřince Havéře a Matina Fučíka, kteří jej roku 1491 prodali Bohunkovi Hermanskému z Adršpachu. Nový majitel slíbil, že bude dávat špitálu každý týden půl korce žita, k vánocům vykrmeného vepře a o významných svátcích vědro pšenice. O sedm let později však mlýn prodal Danielovi.

Mlýn na tomto místě býval již v 15. století, v roce 1434 zde byl mlynářem jistý Říha. Kdy získal mlýn rod Josefy není známo, ale jistě to bylo před rokem 1541, ze kterého pochází nápis ve fasádě domu, který býval v pískovcovém nadpraží, považovaný za nejstarší známý nápis o přestavbě mlýna v Čechách : LETA BOZIHO 1541 STAWYL G BERNART YOZEFF. Mlýnská budova byla po přestavbě Bernarda Jozeffiho kamenná, přízemní a s podstřeším, které se nacházelo pod trojmo sedlovou střechou. Obydlí mlynáře se nacházelo na východně straně po celé šíři, na západní straně byla mlýnice. Součástí mlýna byla kamenná stodola, která se zachovala dodnes, a také zahrada, kolna a kamenný sklep.

Ve středověku stálo na okrajích města Turnova hned několik mlýnů, které byly pronajímány, ovšem stále patřily vrchnosti, která z nich měla značný užitek. Není proto divu, že při opakovaném dělení Turnova mezi více pánů, měnily také mlýny své majitele. Jedním z nich byl Podkostelní mlýn, o němž existuje první zmínka z roku 1516, kdy však již byl sešlý, takže musel být postaven už dávno před tímto datem. Později byl opraven a dokonce se stal jedním z největších v Turnově. Během historie se zde vystřídala řada rodů a mlýnu se obvykle říkávalo Podkostelní, Kocúrkovský, Koukalovský nebo Tomkovský. V roce 1565 se město rozdělilo mezi bratry Jana a Kryštofa z Vartemberka a zatímco Podkostelní mlýn zůstal společným majetkem, ostatní byly přidruženy k rohozecké polovině. 

Již od středověku stálo na okrajích města Turnova hned několik mlýnů. Shořalý mlýn na soutoku Stebenky a Jizery existoval prokazatelně v 15. století, ale pravděpodobně byl postaven již dříve. Mlýny byly tehdy pronajímány mlynářům, stále však patřily vrchnosti, která z nich měla značný užitek. Není proto divu, že při opakovaném dělení Turnova mezi více pánů, měnily také mlýny své majitele. Mlýn Shořalý byl dlouho předmětem sporu mezi jednotlivými držiteli Turnova, nejprve Eliškou z Donína a Jaroslavem z Vartemberka a posléze jejich nástupci, při soudu byl výnos z mlýna odhadován na nemalou částku 500 kop grošů míšeňských. V 17. století mlýn disponoval 5 koly, mlel pro 86 domácností a fungovala u něj také valcha, a od konce 18. století navíc panská bednárna.