Mandlovní mlýn v Kostelci nad Orlicí jsme si prohlédli v červenci 2015 během dovolené, kdy jsme byli ubytováni v Rokytnici v Orlických horách v krásném apartmánovém domě se zahradou. Velice se nám zde líbila kvalita a čistota domu, možnost opékání špekáčků na zahradě, domácí vejce a v neposlední řadě to, že jsme si sami ve sklípku čepovali trutnovské pivo Krakonoš a Kofolu. Cestou do hor jsme se zastavili ve zmíněném Kostelci nad Orlicí, kde po našem příjezdu hustě pršelo a tak jsme museli čekat, než se ten nahoře uklidní a voda přestane padat. Seděli jsme v autě na okraji města půlhodiny než vysvitlo sluníčko a mohli se pustit do poznávání zdejších zajímavostí. Nejprve jsme se věnovali památkám v centru a pak jsme se již pohybovali spíše po okraji města. Začali jsme u koupaliště, ovšem nikoliv proto, abychom se osvěžili v bazénu nebo si zaplavali, nýbrž jsme si chtěli připsat další úspěch do sbírky nalezených schránek. Naše stříbrné auto jsme zaparkovali u koupaliště a podél toku Divoké Orlice jsme se vydali k 150 metrů vzdálenému jezu. U lávky jsme odlovili kešku a pak jsme se vrátili k autu, jímž jsme odjeli na jiné místo u zmíněné řeky. O chvíli později jsme povoz zaparkovali na okraji silnice pod lesoparkem Lipová Stráň a zamířili jsme po žluté trase k Mandlovnímu mlýnu, který původně sloužil k rovnání lněného a bavlněného prádla. Když jsme k objektu dorazili, za mlýnským náhonem jsme spatřili dům, který si zachoval svůj historický ráz z druhé poloviny 19. století. Před námi totiž stála zděná přízemní budova se skládaným bedněným štítem, typickým prvkem lidové architektury v této oblasti, která byla roku 1849 Norbertem Schlessingerem přestavěna na vodní mlýn, proti čemuž oba dosavadní kostelečtí mlynáři Špička i Syrový marně protestovali. Mlýn však už dávno nesloužil svému účelu, jelikož byl přestavěn na pohodlné bydlení. Kdy k tomu přesně došlo, o tom kroniky milosrdně pomlčely. Napadlo nás, že se tak stalo v souvislosti s výstavbou velkého parního a elektrického mlýna u kosteleckého nádraží, který dokázal semlít až vagon obilí denně. Proti takovému kolosu nemohl malý Mandlovní mlýn s jedním či dvěma koly na spodní vodu konkurovat. Když jsme si zvenku přes plot dům prohlédli, prozkoumali jsme ještě mlýnský náhon se stavidlem a pak jsme se vrátili k autu. Nikam jsme však nejeli, pouze jsme kolem odpočívajícího autíčka prošli a po žluté turistické značce pokračovali na druhou stranu. Naším dalším cílem byla Seykorova studánka, ale o ní již pojednává jiný můj příspěvek. Pokud vás zajímá, co všechno jsme tehdy viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme v létě navštívili Brandýs a Kostelec nad Orlicí.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/kostelec-nad-orlici-mandlovni-mlyn​

Historie :

Jak už napovídá název Mandlovního mlýna v Kostelci nad Orlicí, na začátku 19. století se v domě na břehu Divoké Orlice rovnalo prádlo, které se často vyrábělo z lnu nebo hrubé bavlny a k praní se používal škrob. Takové kusy byly po uschnutí tvrdé a nepoddajné. Mandl pod obrovským tlakem vlákna stlačil, čímž se látka stala příjemnější na dotek a získala zpět svou pružnost. Mandlování dodalo látce hladký, až lesklý povrch, kterého bylo klasickou těžkou žehličkou, nahřívanou na kamnech, u velkých ploch velmi těžké dosáhnout. V červnu 1837 objekt koupil ve veřejné dražbě choceňský kupec židovského původu Josef Spiegel a o 12 let později jej získal Norbert Schlessinger. Tento muž požádal o povolení k vystavění a zřízení nového mlýna na dva chody, proti čemuž oba dosavadní kostelečtí mlynáři Špička i Syrový marně protestovali. V roce 1857 Schlessinger provoz rozšířil o krupařství a pekařství, ale již po dvou letech byl tak znechucen neustálými tahanicemi se sousedy, že mlýn prodal Dominiku Dostálovi. Ten se okamžitě pustil do nutných oprav střech, beranidlového kola a dalších zařízení. V roce 1872 živnost převzal jeho syn František, na něhož si o osm let později stěžovali majitelé sousedního Podhorního mlýna Karolína a Emanuel Růžičkovi. Nelíbilo se jim, že František zadržoval vodu nad povolenou výšku a žádali radní o jeho potrestání. Jak spor dopadl a jaké byly další osudy Mandlovního mlýna, o tom již kroniky pomlčely. Pravděpodobně však přestal mlít po roce 1922, kdy byl u kosteleckého nádraží byl postaven obří parní a elektrický mlýn, který dokázal semlít až vagon obilí denně. Proti takovému kolosu nemohl malý Mandlovní mlýn s jedním či dvěma koly na spodní vodu konkurovat. Hlavním důvodem zániku mlynářské živnosti v tomto objektu tedy byla patrně nerentabilita a technické zastarání ve třicátých letech 20. století, kdy mnoho malých mlýnů nepřežilo tlak velkých průmyslových podniků. Po zániku mlynářské činnosti byl dům přestavěn na pohodlné bydlení a mlecí zařízení bylo demontováno. Přesto si mlýn dodnes zachoval svůj historický ráz z druhé poloviny 19. století. Je to zděná přízemní budova se skládaným bedněným štítem, což je typický prvek lidové architektury v této oblasti.

Historie čerpána z webu

https://www.vodnimlyny.cz

Město Kostelec nad Orlicí je držitelem turistické známky č.883.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/kostelec-nad-orlici-c883