Podhorní mlýn v Kostelci nad Orlicí jsme si prohlédli v červenci 2015 během dovolené, kdy jsme byli ubytováni v Rokytnici v Orlických horách v krásném apartmánovém domě se zahradou. Velice se nám zde líbila kvalita a čistota domu, možnost opékání špekáčků na zahradě, domácí vejce a v neposlední řadě to, že jsme si sami ve sklípku čepovali trutnovské pivo Krakonoš a Kofolu. Cestou do hor jsme se zastavili ve zmíněném Kostelci nad Orlicí, kde po našem příjezdu hustě pršelo a tak jsme museli čekat, než se ten nahoře uklidní a voda přestane padat. Seděli jsme v autě na okraji města půlhodiny než vysvitlo sluníčko a mohli se pustit do poznávání zdejších zajímavostí. Nejprve jsme se věnovali památkám v centru a pak jsme se již pohybovali spíše po okraji města. Poté, co jsme náš stříbrný francouzský povoz zaparkovali na okraji silnice pod lesoparkem Lipová Stráň, zamířili jsme po žluté trase k Mandlovnímu mlýnu a po jeho obhlídce jsme se vydali k nedaleké Seykorově studánce. Následně jsme se šli podívat a přilehlý Podhorní mlýn, který na tomto místě existoval již ve 14. století a ve středověku se nazýval Kostelní. Písemná zmínka o něm pochází z roku 1398, kdy byl zapsán soudní spor o práva na mlýn, okolní cestu a další věci. Šedivou budovu mlýna jsme si nejprve prohlédli přes mlýnský náhon a o chvíli později jsme vodní tok pohodlně překonali po mostě, za nímž se nacházela druhá část areálu. Stanuli jsme před bývalými hospodářskými budovami, které v roce 1906 nechal postavit dle plánů architekta Václava Roštlapila místní podnikatel František Seykora. Ten se stal majitelem mlýna poté, co jej s dluhy koupil od rodiny Růžičkových. V krásných budovách se žlutou fasádou v době naší návštěvy sídlil penzion s restaurací, kde jsme se chtěli najíst. Bohužel vyšší ceny a malý výběr jídla nás od tohoto úmyslu odradil, ale i tak se nám tady moc líbilo. Následně jsme se šli podívat blíže na samotnou mlýnici, stojící opodál u řeky, ale vzápětí nás zastavil plot, takže jsme jej nemohli prozkoumat blíže. Už dávno však nesloužil k mletí, ale k bydlení. Jeho osudy tak zřejmě kopírovaly dějiny nedalekého Mandlovního mlýna, který zkrachoval poté, co byl roku 1922 byl u kosteleckého nádraží byl postaven obří parní a elektrický mlýn, který dokázal semlít až vagon obilí denně. Proti takovému kolosu nemohl malý Podhorní mlýn se dvěma či třemi koly na spodní vodu konkurovat. Hlavním důvodem zániku mlynářské živnosti v tomto objektu tedy byla patrně nerentabilita a technické zastarání ve třicátých letech 20. století, kdy mnoho malých mlýnů nepřežilo tlak velkých průmyslových podniků. Po zániku mlynářské činnosti byl dům přestavěn na pohodlné bydlení a mlecí zařízení bylo demontováno. Mlýn získali rybáři, část bytové družstvo a bydleli tu senioři. Pak objekt 20 let chátral, dokud jej v roce 1999 nezískali noví majitelé, kteří po šesti letech oprav bývalé hospodářské budovy přestavěli na penzion Podhorní mlýn s restaurací a nabídkou wellness služeb. Když jsme si vše prohlédli, vrátili jsme se k autu a odjeli na druhý konec města. Naším posledním cílem pro tento den se stal Nový zámek, nicméně o něm vám vše podstatné prozradí jiný článek. Pokud vás zajímá, co všechno jsme tehdy viděli, vyhledejte si v sekci Velké povídání o výletech cestopis Jak jsme v létě navštívili Brandýs a Kostelec nad Orlicí.

Kompletní fotogalerii najdete zde

https://www.rajce.idnes.cz/jirkacek1/album/kostelec-nad-orlici-podhorni-mlyn​

Historie :

Podhorní mlýn patrně existoval již ve 14. století a ve středověku se nazýval Kostelní. Písemná zmínka o něm pochází z roku 1398, kdy byl zapsán soudní spor o práva na mlýn, okolní cestu a další věci. V roce 1468 Matěj Slavatka, konšel kostelecký, postoupil ostrov u mlýna panu Lickovi z Rýzmburka. Roku 1485 Heřman z Rýzmburka prodal kus ostrova Janovi mlynářovi za tři kopy grošů. Svědky kontraktu byli kněz Jakub, farář kostelecký a Martin z Doudleb. O rok později Markéta, vdova po nebožtíku Jankovi mlynářovi prodala k záduší zahradu za 15 kop míšeňských. V roce 1514 městská obec koupila od Kabáta kus role běžící k cestě a cestu k Podhornímu mlýnu, aby jí chodil každý dobrý i jezdil, komuž by bylo potřebě svobodné neb jsme to koupili za svobodné bezúročně. V roce 1572 nabyl dědictví mlýn Jan Podhorník po otci Jiříkovi, ale ještě téhož roku jej získal švagr Marek, od něhož chtěl majetek koupit i s pilou Jan Kacbal, ale z kšeftu sešlo. V roce 1576 koupila mlýn od Marka mlynáře Dorota Hrzánová z Ocelovic se všelijakým příslušenstvím, s loukami a pastvištěm. Roku 1584 mlynář Viktorin Smrček oženil syna Lukáše s dcerou nebožtíka Jana Podhory, pannou Evou a následující léto Jan, syn Martina Bořka z Jesenice se oženil s Annou, vdovou po nebožtíkovi kosteleckém mlynáři Matěji Smrčkovi, dcerou Matěje Srostlíka. V roce 1647 na mlýně hospodařil mlynář Jakub Podhorník se synem Jiříkem a roku 1710 tady mlel Jan Tit. V roce 1743 jej majitel panství Josef Antonín Záruba z Hustiřan prodal dědičnému poddanému Jakubu Roštlapilovi, který musel mlít poctivě, starat se o jez, nezadržovat vodu, ctít boha, platit nájem, darovat vrchnosti obilí v případě neúrody nebo nouze, vykrmit každoročně jednoho vepře a chrta pro pány, udržovat mlýn v náležitém stavu. Naproti tomu mu vrchnost hradila každá dvě léta mlýnské kameny, jednou za šest let fošny a ramena na kola, hřídele podle nutnosti, prkna na koše a truhlíky, ale na moučnice po čtyřech letech, potřebná prkna na lopatky, dubová prkna každoročně 12 kusů. Dále mu poskytovala z panského lesa na louče dva borové kmeny ročně, jeden bukový a habrový kmen. Dříví na otop si měl mlynář hradit sám, také lednici, opravu a údržbu náhonu a splavu. Pokud by splav byl značně sešlý, měl být vystaven na náklady vrchnosti nový. Na panském pastvisku mohl pást jen dvě krávy a jednu jalovici. Ostatní dobytek, hlavně vepřový tu pást nesměl. O 11 let později Jakub Roštlapil prodal Podhorní mlýn i s pozemky Václavu Špičkovi za 650 zlatých rýnských. V roce 1779 mlynář František Špička koupil od vrchnosti roli poblíž mlýna o rozloze téměř osmi korců výsevku o devět let později získal k mlýnu náležející pilu, ze které platil nájem. V roce 1849 byl majitelem Josef Špička, který žádal o povolení vystavět u Podhorního mlýna třetí složení. Roku 1880 byli majitelé Karolína a Emanuel Růžičkovi, kteří se zadlužili a v roce 1903 mlýn prodali Františku Seykorovi. Bohatý průmyslník mlýn oddlužil a nechal přistavět rozsáhlou hospodářskou budovu, která dnes slouží jako penzion Podhorní mlýn. Návrh přestavby byl realizován dle plánů architekta Václava Roštlapila. A jaké byly další osudy samotného mlýna ? Pravděpodobně přestal mlít po roce 1922, kdy byl u kosteleckého nádraží byl postaven obří parní a elektrický mlýn, který dokázal semlít až vagon obilí denně. Proti takovému kolosu nemohl malý Podhorní mlýn se dvěma či třemi koly na spodní vodu konkurovat. Hlavním důvodem zániku mlynářské živnosti v tomto objektu tedy byla patrně nerentabilita a technické zastarání ve třicátých letech 20. století, kdy mnoho malých mlýnů nepřežilo tlak velkých průmyslových podniků. Po zániku mlynářské činnosti byl dům přestavěn na pohodlné bydlení a mlecí zařízení bylo demontováno. Mlýn získali rybáři, část bytové družstvo a bydleli tu senioři. Pak objekt 20 let chátral, dokud jej v roce 1999 nezískal noví majitelé, kteří po šesti letech oprav bývalé hospodářské budovy přestavěli na penzion Podhorní mlýn s restaurací a nabídkou wellness služeb. V roce 2017 získal ocenění jako nejlepší penzion v České republice.

Historie čerpána z webu

https://www.vodnimlyny.cz

Město Kostelec nad Orlicí je držitelem turistické známky č.883.

https://www.turisticke-znamky.cz/znamky/kostelec-nad-orlici-c883