Židovský hřbitov v Rousínově vznikl patrně nedlouho po osídlení oblasti židovskými rodinami, které se zde začaly hromadně usazovat po vypovězení Židů z moravských královských měst roku 1454. Samotný hřbitov se v písemných pramenech poprvé zmiňuje v roce 1594, ovšem nejstarší čitelný náhrobek pochází až z roku 1621. Hřbitov byl v průběhu let několikrát rozšiřován a v roce 1902 zde byla umístěna pamětní kamenná deska. Náhrobky jsou většinou barokního a klasicistního typu, poslední předválečný pohřeb se zde konal roku 1938. Po odsunu židovských obyvatel během druhé světové války byly některé náhrobky poškozeny při nenávistném vpádu místních obyvatel. Po válce nebyla židovská obec znovu obnovena a tak roku 1949 přešel hřbitov do správy Církve čsl. husitské. V současnosti je hřbitov majetkem Federace židovských obcí v Praze. 

Židé se v obci Bošáca usadili již v 17. století, když sem přišli z Moravy, zejména z oblasti Uherského Brodu, odkud byli vyhnáni při vpádu sedmihradského knížete a krále Horních Uher Imricha Tököliho. Židé v tomto období přicházeli nejen do Bošáce a Nového Města nad Váhom, ale i do celého Považí. Jejich komunita se postupně rozrůstala a největšího počtu dosáhla v polovině 19. století. Tehdy tu byl i rabinát, který evidoval kolem 350 obyvatel židovské národnosti. V té době tvořila Bošáca s přilehlými obcemi velkou vesnici přes tři tisíce obyvatel. Židé tvořili přibližně deset procent populace a žili převážně na náměstí. Až do roku 1848 nesměli Židé vlastnit půdu ze zákona. Usadili se zde jako kramáři, hostinští, ti chudší pracovali jako podomní obchodníci. Na nákupy pravidelně jezdili i do nedalekého Nového Mesta nad Váhom. K výraznému poklesu židovského obyvatelstva v Bošáci došlo v druhé polovině 19. století.

Nový městský hřbitov v Letohradě byl založen v roce 1847 proto, že ten původní u kostela sv. Václava již kapacitně nevyhovoval. Byla vybrána lokalita ve svahu nad městem, v blízkosti poutní kaple sv. Jana Nepomuckého, které za Josefínských reforem hrozilo zrušení a byla zachráněna právě se záměrem, že bude užívána jako kaple hřbitovní, k čemuž již po smrti Josefa II. nedošlo. Nový hřbitov byl následně rozšířen roku 1903 a je využíván dodnes. Na jeho území se kromě hrobů nachází hřbitovní kaple, hrobka majitelů kyšperského panství rodiny Stubenbergů z roku 1911 a pomník oběti fašismu z období druhé světové války.

Židovský hřbitov ve Valašském Meziříčí se nachází v areálu městského hřbitova na Masarykově ulici ve Valašském Meziříčí. Vznikl v roce 1870 a pohřbívalo se na něm až do začátku druhé světové války. Roku 1939 mohli pozůstalí na hřbitově napočítat 150 až 200 náhrobních kamenů, ale o 16 let později byla ale většina stél zničena místními občany a dochovalo se pouze 17 náhrobních kamenů. Ke hřbitovu vede chodník, který je zakončen ve tvaru Davidovy hvězdy. V jeho těsné blízkosti se nachází rozsáhlý německý vojenský hřbitov, který byl vybudován v roce 2001. Poblíž se nachází také mramorový památník 205 tureckým vojákům, kteří byli zabiti během první světové války. Nedaleko je také hřbitovní márnice.

Původní starobylý židovský hřbitov se v Brně nacházel naproti paláce Padowetz, hluboko pod úrovní nynějšího vlakového nádraží a kolejiště tramvají. V roce 1454 byli Židé králem Ladislavem Pohrobkem z města vyhnáni a hřbitov, kam pohřbívali své mrtvé, byl rozbořen a zničen. Zpět do Brna se Židé mohli vrátit teprve po revolučních událostech v roce 1848, kdy jim bylo umožněno volně se stěhovat. Aby mohli pečovat o své zemřelé, bylo jedním z jejich prvních počinů ustanovení svatého spolku Chevra kadiša. Neměli v Brně vlastní hřbitov, takže své mrtvé museli pohřbívat v okolních židovských obcích nebo tam, kam zemřelý příslušel. Netrpělivě proto čekali na souhlas ke zřízení pohřebiště, synagogy a jmenování vlastního rabína. 

Židovský hřbitov ve Velkých Karlovicích vznikl roku 1887 v místní části Jezerné a do dnešních dnů se na něm dochovalo několik desítek náhrobků, mezi nimi i hrob Salomona Reicha, majitele místních skláren a někdejšího starosty obce. Na karlovickém hřbitově bývali pohřbívání židé místní, ale také pocházející z okolí a dokonce i z 20 kilometrů vzdálené obce Hovězí. Posledním pohřbeným byl v roce 1938 Alois Weis. Na hřbitově stávala márnice, kterou za druhé světové války podpálili fašisté. V roce 2000 začala hřbitov opravovat Židovská obec z Ostravy. Bylo sem převezeno i několik pomníků z rušeného židovského hřbitova v Rožnově pod Radhoštěm. Nevelký hřbitov je ohrazen dřevěným plotem s brankou, označenou Davidovou hvězdou ze stejného materiálu.

Symbolický hřbitov horolezců se nachází na žlutě značené turistické cestě mezi Lázněmi Sedmihorky a Hrubou Skálou, bezprostředně pod Mariánskou vyhlídkou a nápad na jeho zřízení nosil v hlavě průkopnický horolezec Valerián Rišík Karoušek celá šedesátá léta. Myšlenka však nestihl uvést do reality, protože spolu s dalšími kolegy zahynul v lavině pod peruánským Huascaránem, což paradoxně přineslo impuls k realizaci symbolického hřbitova. Pro vybudování památníku byl tehdy vybrán zcela pustý, obtížně přístupný a náletovými dřevinami zarostlý, skalní amfiteátr pod severovýchodní stěnou Nekonečné věže. Návrh byl koncipován jako místo pro vzpomínku přátel a příbuzných, a k uctění památky horolezců, jimž mnohdy lavina a ledovcové trhliny ani nedopřály vlastní hrob.

Židovský hřbitov byl v Horní Cerekvi založen v 17. století poblíž silnice do Pelhřimova a jeho užívání skončilo roku 1942. Kromě místních obyvatel zde bylo v letech 1916 – 1917 pohřbeno pět haličských uprchlíků. Roku 1939 tu byla pohřbena svobodná podnikatelka Irma Sommerová a zřejmě jako poslední tu byl v září 1942 pohřben soukromník z Markvarce Hynek Spiegel, který zemřel ve věku 86 let. V minulosti byl areál o rozloze 927 metrů čtverečních často devastován. Dochovalo se přibližně 180 náhrobků z období od 18. do 20. století. V severním rohu hřbitova, vedle vstupní branky byla v letech 1999 – 2001 zrekonstruována márnice a vozovna se strmou jehlancovou střechou, poté byla opravena také ohradní zeď a náhrobky. Hřbitov spadá do majetku Židovské obce v Praze, která jej spravuje prostřednictvím firmy Matana.

Židovský hřbitov v Kouřimi vznikl roku 1904 v zadní části křesťanského hřbitova, na kterém se pohřbívalo již od druhé poloviny 19. století. Na rozloze 2455 m² se dochovalo 23 novodobých náhrobků a všechny pocházejí z první poloviny 20. století, neboť se zde pohřbívalo pouze do roku 1939. Obřadní síň je nevyužitá, volná plocha židovského hřbitova slouží jako urnový háj křesťanského hřbitova.

Pietně upravené místo bývalého židovského hřbitova se nachází těsně za městem, u silnice směrem na Koclířov. Byli zde pochováni židé, kteří se ve Svitavách objevili už ve 14. století, ale teprve v polovině 19. století se ve městě začali usazovat ve větším počtu. Roku 1888 byla ve Svitavách ustavena Židovská náboženská obec, jenž patřila k nejmladším na Moravě a o čtyři roky později byl na Olomoucké ulici zřízen židovský hřbitov s márnicí, který obíhala mohutná cihlová zeď. Osud více než 160 svitavských Židů byl v době holocaustu definitivně zpečetěn a opuštěný a nacisty zdemolovaný hřbitov chátral a pustl. Po druhé světové válce Židovská náboženská obec sice požádala o vrácení pozemků hřbitova, ale pozemek byl předán do vlastnictví Východočeských energetických závodů, které zde postavily bytový dům. Náhrobky byly částečně využívány jako stavební materiál a zbylé části pomníků se bez ladu povalovaly na místě zarostlého hřbitova.