Do roku 1845 byla Choceň nevýznamným městečkem, kterému se dokonce železniční trať z Prahy do Olomouce měla vyhnout, jelikož měla vést přes Vysoké Mýto. Vedení tratě tímto směrem zamýšlel i stavitel železnice a pardubický rodák Jan Perner, který se tak chtěl vyhnout skále u Chocně, kde by se musel probourat tunel. Po odmítnutí výstavby trati radními ve Vysokém Mýtě však železničářům nezbývalo nic jiného, nežli skálu prorazit a vybudovat zde na tunel. Lámání tunelu bylo započato 27. března 1843 a skončeno 4. března 1844. Celkem bylo z tunelu vyvezeno na 14 300 m3 suti. Zvětralá opuková skála, kterou byl tunel ražen si však vyžádala provést vyzdění a zaklenutí tunelu. Tyto práce, zahájené 23. července 1844, byly slavnostně ukončeny 17. července 1845 osazením posledního zaklenutí.

Weisshuhnův náhon byl u Hradce nad Moravicí postaven za pouhý jeden rok z popudu Carla Weisshuhna, jenž byl dědečkem známé opavské rodačky Joy Adamsonové. Weisshuhn byl úspěšný místní podnikatel německého původu, který se rozhodl pro stavbu vlastní papírny v Žimrovicích. Proto musel zajistit dostatek, jak elektrické energie pro chod budoucí továrny, tak především dodávku vody pro svou papírnu. Rozhodl se tedy využít nejbližší zdroj vody, řeku Moravici.

Ferdinandův tunel v obci Slavíč je 258,9 metrů dlouhý a 6 metrů vysoký a od první poloviny 19. století jím projížděly vlakové soupravy mezi Lipníkem nad Bečvou a Bohumínem. Původně tunel neměl ani stát, jelikož trať měla být vedena v zářezu hlubokém 12 metrů, ale kvůli nestabilnímu geologickému podloží navrhl vrchní inženýr Karel Hummel vybudování otevřeného tunelu. V srpnu 1845 byl projekt schválen a stavba z kamenných kvádrů s portály završenými atikovými nástavci byla zahájena. Práci zde našlo na 2.500 dělníků z blízkého okolí i Slezska a Jeseníků. Kvůli výstavbě bylo zbořeno 8 chalup a dva grunty a stavělo se německou tunelovací metodou, jež spočívá ve vykopání dvou podélných šachet v místě budoucích stěn tunelu a jejich následném vyzdění až do výše paty stropní klenby.

Ve městě Budišov nad Budišovkou stojí kamenný, klenbový pozdně barokní most z 18. století, který je 12 metrů dlouhý, 6 metrů široký a pne se 4 metry nad hladinou Budišovky. Podle nápisu na kamenné desce byl postaven roku 1773, čemuž odpovídá jeho vzhled o dvou obloucích z lomového kamene a plně vyzděný parapet. Mezi oblouky je pilíř, který má z jedné strany půlválcové a z druhé obdélné zakončení. Nad středním pilířem mostu na parapetu stojí pískovcová skulptura sv. Jana Nepomuckého z roku 1725. Na most byla osazena až druhotně, kde stála původně se neví. Socha světce je umístěna na jednoduchém podstavci ozdobeném na přední straně oválnou kartuší s plastickým letopočtem 1725 a její autorství se přisuzuje Jiřímu Antonínu Heinzovi, narozenému roku 1698 ve Svitavách.